Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018

O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

S P Q R

Po dvou letech různých lockdownů a cestovních omezení (zatím dvou letech...), jsem se rozhodl, že letos je letos již dozrál čas, abych zase vyrazil někam do zahraničí. Moje první volba byla samozřejmě Gruzie. Jenomže člověk míní a Putin mění. Z pochopitelných důvodů mi pak tedy nepřišlo příliš dobré cestovat do regionu přiléhajícího k Rusku a Černému moři. Napadlo mě tedy, že by to mohla být dobrá záminka proč vyrazit do "západní" Evropy, kde jsem nebyl už hodně dlouho. Hlavou mi proběhl celý seznam zemí a měst, kde jsem už byl a kam bych se rád podíval znova. Říkal jsem si, že po tak dlouhé době by bylo lepší jet někam, kde to už trochu znám. Vylučovací metodou jsem se postupně dostal ke dvěma favoritům - Paříži a Římu. 

Konečná volba nakonec padla na Řím, byl jsem v něm sice vícekrát, ale stále jsem měl pocit, že jsem toho z něj vlastně mnoho neviděl. Mé návštěvy byly vždy relativně krátké. Například ze slavných muzeí a galerií jsem neviděl skoro nic. Jednoho květnového dne jsem tedy sedl na letadlo a vyrazil směrem k Věčnému městu. V letadle jsem přemýšlel nad tím, co se za těch pět let od mé poslední návštěvy mohlo změnit. Není to úplně krátká doba. První místo, které jsem musel navštívit hned potom, co jsem na Termini vystoupil z vlaku bylo Er Buchetto. Malý krámek s porchettou, kde za svá eura dostanete sendvič s pečeným vepřovým, víno, kousek sýra a nakládanou zeleninu. A vše bylo přesně stejná jako před pěti lety. 

Cestou na ubytování, které jsem měl hned vedle Vatikánu, jsem prošel většinu důvěrně známých místo jako je fontána Di Trevi a Pantheon. Ještě jsem si ani ze zad nesundal batoh, ve kterém jsem si vezl oblečení, a už jsem si plnými doušky tu velkolepost. Na jednu stranu si myslí, že spousta míst na světě se přeceňuje, na druhou stranu mi Řím vždy přijde stejně velkolepý, jak jsem si představoval. 

Neměl jsem žádný pevný program. Jen dost vágní seznam prožitků, které bych si v Římě rád dopřál. Třeba taková snídaně - croissant, cappuccino a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Následovalo pomalé potulování se městem. Býval bych byl rád vstával brzy a užil si probouzející se město za příznivějších teplot, ale nikdy se mi nepovedlo vstát dostatečně brzo. Trochu mě mrzelo. že jsem nestihl návštěvu baziliky Sv. Petra, kde se tvořily dlouhé fronty již od časného rána. Jedna z věcí, které jsem se chtěl vyhnout a povedlo se mi jí beze zbytku splnit. 

Zvyknout si na to, že jsem opět venku, mezi lidmi a s foťákem u oka mi trvalo první dva dny. Potom jsem si vzpomněl, že je to vlastně normální a že nenormální byly ty poslední dva roky. S tímto vědomým jsem se poté prostorem Věčného města pohyboval takřka s lehkostí. Na mysl mi vytanula i spousta vzpomínek na zážitky z předchozích návštěv. Většina z nich příjemných, nostalgie je příjemná. Řím jakoby se neměnil a vždy mi dával přesně to, co od něj čekám. Na toto téma jsem měl krátkou diskusi s dokumentárním režisérem Stephenem Natansonem, kterého jsem v Římě kdysi potkal v jedné kavárně. Dle jeho názoru není absence změn dobrá věc, znamená totiž stagnaci. Od města s historií dlouhou téměř 2800 let nejde ovšem očekávat nějaký překotný vývoj.

V Římě jsem si znovu uvědomil jednu dost důležitou věc, kterou říkal už Henri Cartier- Bresson. Fotografie nelze dělat s cynickým pohledem na svět. Člověk musí trochu otevřít "srdce", aby to mohlo fungovat. Z nějakého důvodu je to častěji jednodušší, když jsem mimo prostředí, kde se pohybují denně. Jsem tedy Římu vděčný, že mi poskytl něco, co jsem skutečně chtěl a potřeboval. Nic víc, nic míň.

Neapol: Viva l´Italia

Hlavní města občas trpí tím, že prý úplně nereprezentují realitu zbytku země. Proto jsem se rozhodl vyrazit i mimo Řím. Možnosti mě napadaly dvě - buď výlet k moři do Ostie, či rychlovlak do Neapole. Spousta mých přátel a známých již Neapol navštívilo a tak jsem si rezervoval lístky na rychlovlak a uprostřed svého pobytu vyrazil na menší výlet. Vlakem to trvalo necelou hodinu a čtvrt.

V Itálii jsem nikdy nebyl dále na jihu než právě v Římě, ale měl jsem jisté informace jak to na "divokém jihu" vypadá. Okolí hlavního nádraží vypadalo přiměřeně nově a moderně, ale to mě nezajímalo. Vypil jsem rychlé espresso na náměstí a vyrazil. Přijel jsem vlastně docela bez přípravy. Jediné, co jsem měl v poznámkovém bloku zapsáno byla adresa pizzerie Da Michele, kde si člověk může prý dát tu nejlepší pizzu v Neapoli. Mé informace nelhaly, pizza byla skutečně dobrá a také velmi levná. Dal jsem si jí jako brzký oběd. Měl jsem vlastně jen jediný cíl - dostat se k moři. Ne že bych se snad chtěl koupat, ale moře jsem neviděl už pěkných pár let. Nebyla to ale vůbec přímá cesta.

Cestou jsem narazil na několik zajímavých uliček a zákoutí. Zaujal mě zejména rybí trh. V přímořském městě je to samozřejmě trochu klišé, ale vizuálně zajímavé. Má velmi nedobrá Italština bohužel nestačila na to, abych si koupil nějaké čerstvé ústřice. Málokdy vynechám příležitost si nějaké dát, ale ne každý den je posvícení. Povedlo se mi ale zajít na pozdní oběd do zajímavé restaurace, která k rybímu trhu těsně přiléhala. Vypadala jako místo, kde se nic moc nezměnilo za poslední čtyřicet či padesát let. Provozovatele jsem odhadl někam k sedmdesátce a v servisu jim vypomáhal nejspíše vnuk. Čerstvé ančovičky v chilli oleji, nakládané artyčoky, dorada na grilu, chleba, kousek sýra a samozřejmě bílé víno, které nemohlo chybět. 

Na každém kroku bylo znát, že tady víc na jihu se žije docela jinak než v Římě, či na severu Itálie, který jsem navštívil dříve. Na ulicích bylo živěji a rušněji, provozovatelé obchodů většinou postávali či posedávali před svými podniky a občas prohodili pár slov s kolemjdoucími. Turistů bylo také méně než v Římě, což je pro fotografování vždy lepší. Zvolna jsem klouzal ulicemi a tu a tam jsem mezi domy spatřil majestátní kužel Vesuvu. Nakonec se mi povedlo dostat se až k moři. Nebyla to tedy žádná pláž, pouze kamenný vlnolam, ale i tady byli lidé, kteří se sem přišli vykoupat. Tak jako všude, kde se zem potkává s mořem, i zde byla jedna skupina mužů ve zralém věku, kteří rádi tráví čas na slunci a u vody. 

Cestou na rychlovlak jsem si dal espresso a Negroni, aby se mi lépe jelo. Díval jsem se, jak za oknem ubíhá krajina a říkal si, že bych se do Neapole rád brzy vrátil!

Cesta z města

Nedávno jsem četl článek, který pojednával o tom, že lidé poslední dva roky úplně vytěsnili a považují je za jakési bezčasí. Mám to vlastně docela podobně. Nedalo se moc plánovat dopředu, tak jsem se stále pohyboval zejména v České republice a objevoval krásy naší vlasti. Čemu jsem se příliš nevěnoval bylo dávání fotek na instagram - tedy kromě stories. Fotografoval jsem ale plus minus nezměněným tempem. Neměl jsem ten rok ovšem žádnou dovolenou, tedy kromě víkendu v Králíkách, o kterém jsem již psal. Před vánoci se mi naskytla možnost jet do jurty ve Rtyni v Podkrkonoší, po dlouhých meditacích a troše váhání jsem tam nakonec vyrazil. Strávil jsem tam i své 33 narozeniny. 

Okolí Rtyně v Podkrkonoší znám celkem dobře. Byl jsem v jejím okolí několikrát a naposledy vlastně nedávno při fotografování opevnění. Hodně dlouho jsem však nebyl na horách v zimě, tu jsem si většinou nechával na zpracování toho, co jsem přes jaro, podzim a léto nafotil. Vlastně jsem v průběhu plánování dovolené zjistil, že nemám ani žádné pořádné oblečení na zimní pobyty venku. Záhy jsem také poznal, že pobyt v jurtě má své zákonitosti: 

1. Nejsou tam 4 stěny

2. Veškeré vybavení koupelny tvoří smaltovaný džbán a lavor

3. Když topíte, tak je tam rychle teplo

4. Když netopíte, tak je tam ještě rychleji zima

5. Delší pobyty mohou způsobit lehkou mongolizaci

Větší část času jsem strávil uvnitř, protože i na dovolené jsem musel pracovat. O dovolené... Bývaly časy, kdy by pro mě taková věc byla naprosto nemyslitelná. Někdy mi přijde, že pandemie a homeoffice docela narušily moje rozlišení toho, co je v práci a co doma. Před pár lety jsem prostě v 17 vypnul počítač a byl konec. C´est La Vie. Z části jsem ale také trávil čas uvnitř proto, že z pěkné mrazivé zimy se sněhem se stala zima nepěkná a blátivá. A na takové věci já zkrátka nejsem zařízený. Moje outdoorová výbava se totiž i na zimu sestává jen ze starého svetru, obnošené kožené bundy a džínů. I když jsem si loni na podzim dopřál nové pohorky. 

Povedlo se mi pár krátkých procházek po okolí, kde jsem mohl navštívit objekty opevnění, které jsem fotografoval na podzim. Sníh, mlha a celkově pošmourné počasí dává fotografiím úplně jinou atmosféru. Ještě než jsem filmy vyvolal, tak jsem si říkal, že by možná stálo za to více fotografovat i v zimě, kdy jsem si obvykle dával menší přestávku a spíše zpracovával to, co jsem nafotil za podzim, který pro mě bývá nejaktivnějším fotografickým obdobím v roce. Napsal jsem si tedy do svého poznámkové bloku "Víc fotit v zimě." Uvidíme, jak se mi to povede převést do praxe. 

Rok se s rokem sešel

A je to tady. Konec roku! A jaký to byl vlastně rok? Mnoho z nás na něj asi nebude vzpomínat moc v dobrém. Při procházení svých poznámek a deníků jsem našel jen málo pozitivního. Na druhou stranu z historie všichni víme, že nic netrvá věčně a že i třeba Třicetiletá válka jednou skončila.

Na druhou stranu jsem si prošel notýsky, kam si poznamenávám nafocené filmy a byl jsem příjemně překvapen. Nepoznamenal jsem si konkrétní číslo, které ostatně není důležité. Co je důležité je fakt, že letos bylo víc dní, kdy jsem měl v ruce foťák, než minulý rok. Fakt je ale ten, že většina fotografií z letoška je zatím v šuplíku. Jejich čas teprve přijde. 

Vše, co má přijít, přijde. Takže šťastný nový rok 2022!

Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Sněžka: Milion milionů

Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.

Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem. 

Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.

Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc. 

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed.