Fuerteventura: Polaroidový speciál

Každý občas potřebuje dovolenou. Většinou svoje volno trávím poměrně aktivně a s foťákem na krku. Z rozhodnutí manželky jsme ale letěli na týdenní all-inclusive na Kanárských ostrovech. Hurá. Sbalil jsem Polaroid SX-70 s jednou kazetou (8 snímků) a Leicu s barevným filmem Cinestill 50. Barevné filmy Cinestill jsou velmi zajímavé v tom, že se jedná o derivát kinematografického (to, na co se točí filmy do kina) filmu od Kodaku. Tudíž je to nejnovější dostupná technologie v oblasti barevných emulzí. Zatím se prodává pouze ve formátu 35mm (svitek přijde brzy!) a ve dvou verzích. Verze s ISO 50 má vyvážení bílé pro denní světlo a ISO 800 má vyvážení bílé pro umělé světlo. Mezi hlavní přednosti filmu by měla patřit velká expoziční pružnost, jemné zrno a zajímavé podání barev. Logicky jsem si tedy na dovolenou do slunečných krajin vzal verzi s ISO 50. A mohlo se jet.

Být zavřený pět hodin v letadle a obklopený řvoucími dětmi (vážně nechápu, proč někdo bere novorozeně na dovolenou k moři), byl celkem krutý a nezasloužený trest, navzdory protivenství progresivního rodičovství jsme s manželkou přežili a dorazili do destinace na ostrov Fuerteventura. Z letadla působila krajina ostrova poměrně dramaticky. Pláže, poušť, polopoušť a kopce.  Předseda spolku ostravských krajinkářů by byl nadšen. Já byl nadšen poněkud méně, protože tam fakt chcípl pes. V dubnu se klině můžete procházet celé hodiny po promenádě v Puerto del Rosario (hlavní město ostrova) a nepotkat živou duši, toulavé kočky a psy nevyjímaje. Své fotografické naděje jsem tedy upínal k výletu půjčeným autem do vnitrozemí.

Půjčený Volkswagen Polo TSI pro mě představoval velkou výzvu. Ti, co mě znají déle a lépe vědí, že vyznávám filosofii silničního násilí, hrotu a sparty (ne, nejde ani o staré řeky nebo fotbal). Plus každý ví, že nejrychlejší auto na světě je auto půjčené nebo auto služební. Budiž malému VW ke cti, že nezačal v horách Fuerteventury hořet, jako tolik jiných aut před ním, když se jim dalo trošku za uši. Suma sumárum jsme objeli celý ostrov. Hlavním cílem bylo starobylé město Betancuria, což bylo dříve hlavní město ostrova. Dnes je tam suma sumárům starý kostel, pár restaurací (jedna s českým šéfkuchařem a druhá s českou servírkou) a turistické informační centrum. Možná že v sezoně se tam děje něco zajímavého, kdo ví? Poněkud více se mi líbilo v Los Molinos a Ajuy, kde je krásně divoké pobřeží a opravdu pěkná scenérie malých rybářských vesniček. Bohužel nebylo bůh-ví jak dobré světlo a tak jsem fotil spíše méně, protože jsem fotil v barvě, která je na pěkné světlo poněkud citlivější. Kousek od Ajuy je pláž, kde byl vyplavený vrak amerického linkového parníku SS America, použijte google, byl to vskutku impozantní pohled. Tedy do roku 2012, než oceán zvítězil a loď úplně zmizela pod hladinou. Velká škoda.

Obecně bych tedy dovolenou označil za fotograficky poměrně chudou. Inu, Kanáry nejsou Paříž nebo Řím. Barevný film z Leicy mám teprve v labu na vyvolání a tak tento článek bude opět čistě Polaroidový! Hurá! Album nejlepších fotek z Leicy pak nahraju na Flickr a dám odkaz na FB stránku blogu.

P.S.: Podívejte se na můj instagram, kde najdete pár dalších fotek z ostrova Fuerteventura.

Umění si vybrat

Pořád říkám, že člověk na sebe musí být přísný. Ve fotografii to platí obzvlášť. Pokaždé, když oskenuju negativ, tak pak většinu fotografií smažu a do výběru mi většinou zůstává 4-6 fotografií z 36. I to je většinou moc a párkrát se mi stalo, že jsem prostě smazal všechno, protože to nestálo za nic. Výhodou analogu je to, že negativy mám pořád v archivu, takže je můžu kdykoliv znova prohlédnout a znovu digitalizovat, případně nazvětšovat.

Proč se tím vlastně teď zabývám v samostatném příspěvku? Protože jsem se rozhodl udělat sérii několika snímků zachycujících Malou Stranu v Praze. Říkal jsem si, že deset, maximálně patnáct, nazvětšovaných fotografií na pěkném papíře by bylo fajn. Jelikož na Malé Straně fotím prakticky neustále, tak jsem si říkal, že bude z čeho vybírat. Omyl! Už na začátku jsem se rozhodl, že nebudu výběr omezovat pouze na pouliční fotografii, ale že vezmu v potaz i jiné fotky – architekturu, panorámata a tak podobně. Prošel jsem asi 20 negativů z Leicy a výsledkem bylo 9 fotek, z toho jedna podmínečně. Prošel jsem 20 negativů ze Zorki 4K a výsledkem byla 1 (slovy jedna!) fotka.

Nejspíš za to můžou dva faktory:

1. Jsem prostě minulý rok fotil hůř
2. Můj vkus, co se týče mých vlastních fotografií, prošel jistým vývojem
3. Leica fotí 9x líp než Zorki

Vtip je v tom, že když fotky zvětšuji na papír, tak mi zabere docela dost času, než jsem s výsledkem spokojen. Strávit tenhle čas s fotkou, která za to nestojí, nebo si s ní nejsem na 100% jistý, se mi prostě nechce. Proto jsem při jejich výběru o to přísnější. Nasypat fotky na Facebook nebo Flickr to je raz dva. Protáhnete je fotošopem, zonerem nebo lightroome, případně jste pankáč a napíšete „fotka je bez úprav“ a už to tam sypete. Jsem vinen, kolikrát to taky tak dělám, většinou je to tak 4 – 6 fotek z jednoho filmu. Nazvětšoval bych všech 6? Pochybuji. Jestli jednu fotku z každých dvou filmů, tak by to bylo asi moc. Možná bych měl příště i elektronicky sdílet jen fotky, o kterých si myslím, že by stálo za to je nazvětšovat. Ne nadarmo se říká, že fotograf je jen tak dobrý, jako jeho poslední (uveřejněná) fotografie.

Svůj výběr 9 fotografií jsem rozeslal několika známým a přátelům, aby mi řekli, co si myslí. Zajímavé je, že každému se nejvíce líbila úplně jiná fotografie. Neměl jsem snad u žádné shodu. To může znamenat dvě věci – buď to, že v mém výběru je pro každého něco, nebo to, že je to nepovedený výběr, protože fotky netvoří žádný příliš logický celek. Druhá možnost je samozřejmě horší varianta a špatné je i to, že obě teze mohou platit zároveň. Krutá realita je v tom, že nezáleží až tolik na tom, jaký je člověk fotograf, ale spíš na tom, jaký je člověk editor. Když máte alespoň základní znalosti fotografické techniky (expozice, kompozice) a fotíte často a hodně a budete nekompromisně filtrovat nepovedené fotky a pouštět ven jen ty opravdu dobré, tak budete dobrý fotograf, protože od vás nikdo nikdy neuvidí špatnou fotku. Tak to prostě je. Samozřejmě, když fotíte na film (ať už z důvodu, že jste hipster nebo jiného), tak to poleze celkem slušně do peněz. Proto většina hipsterů nosí analogový foťák jen jako módní doplněk. Po nákupu vinylů a obědě ve veganské restauraci už prostě nezbylo na film. Dost ale dělání si legrace ze zranitelných menšin.

Někdo by byl možná otrávený, že ze 40 filmů (cca 1400 fotek) vybere jen 10 fotek, které dost možná nebudou ani pohromadě fungovat, ale já ne. Projít si hezky nazpátek všechny negativy bylo velmi poučné. Mohl jsem si vyhodnotit, jaké jsem v minulosti dělal nejčastěji chyby a co fotkám chybělo k tomu, aby byly lepší. Chyba je fotku neudělat. Když jí uděláte a je špatná, můžete se z ní alespoň poučit, ukazovat jí nikomu nemusíte. Závěr je tedy jasný – lépe fotit a lépe editovat. Předsevzetí na zbytek letošního roku.

P.S.: Do článku jsem přihodil oněch 9 fotek, o kterých uvažuji do cyklu o Malé Straně. Co na ně říkáte, mi můžete napsat do komentářů.

Dejvické zmrtvýchvstání

Dejvice. Místo, kde jsem se poprvé intimněji seznámil s fenoménem pražáctví a už mi to tak nějak zůstalo. Proto, když jsem na FB našel možnost jít na komentovanou procházku po Dejvických hospodách, tak jsem nemohl odolat. Procházky spoluorganizuje ikona všech hipsterů a kavárník Ondřej Kobza. Minulou po Malé straně jsem díky souhře zlých náhod nestihl, ale Dejvice jsem si nemohl nechat ujít. Provázal nás (nejspíš Mgr. nebo dokonce JUDr.) Josef Moník. Upřímně řečeno nikdy předtím jsem o něm neslyšel, což je tedy dost škoda, protože umí zajímavě vyprávět a jeho knížky budou asi docela vtipné.

Vyrazili jsme od Písecké brány. Na krk jsem si pověsil svojí Zorki 4K, využívaje tak poprvé v praxi svůj nově zavedený institut nouzového foťáku. Institut nouzového foťáku jsem zavedl po incidentu, kdy jsme byli z práce vypuštěni už ve 14:00 (netekla voda) a já neměl foťák, protože v 16:15 už byla tma. Takže jsem sice měl poprvé po měsíci čas jít fotit, ale nebylo čím. Potom, co jsem si koupil Leicu, jsem uložil Zorki 4K, dva objektivy, přídavný hledáček a jednu kazetu filmu do šuplíku u sebe v kanceláři, abych mohl fotit i když náhodou zapomenu hlavní nástroj doma. Samozřejmě jsem ve středu 6. 4. Leicu doma zapomněl. Zaspal jsem a pospíchal a ještě ráno pršelo, takže motivace k focení nebyla veliká. Jenomže pak se udělalo hezky a já v kalendáři zjistil, že se má konat procházka po Dejvicích. Zorki 4K vstala z mrtvých. Celkem příznačně vzhledem k tomu, že nedávno byly Velikonoce!

První zastávka byla na Dejvickém nádraží. Tamní nádražka má naprosto kultovní status a já se musím přiznat, že jsem se do ní nikdy předtím neodvážil. Do Brusky a Sokolovny ještě, ale do nádražky v Dejvicích nikdy. Tehdy jsem trochu narazil na limity toho, že jsem ve foťáku měl film s citlivostí 400, což bylo venku v pohodě, ale v temné nádražce sotva. Vzhledem k tomu, že příspěvek píšu v době, kdy jsem ještě nevyvolal film, tak opravdu netuším, jak to dopadne. Každopádně místní štamgasti, dost často feťáci, bezdomáči a podobné existence, se dívali na naší takřka stohlavou skupinu poněkud nedůvěřivě. Jenomže v jednotě a počtech je síla, a tak nebyl nikdo pobodán ani okraden a my jsme si mohli poslechnout poutavé vyprávění o tom, jak to chodilo v Dejvicích, kdo komu dal před 50 lety přes držku a že stará Emerová byla Škvoreckému předlohou pro Lizetku. Šlo se dál.

 Před divadlem Semafor jsme se dozvěděli, že než tam byl Semafor, tak tam byla vinárna, která ale nebyla vinárna nýbrž bordel, ale jen pro vojáky a komoušské papaláše. Zlatý časy. Taky jsme se dozvěděli, že do jedné hospody (název jsem zapomněl) je nechtěli pouštět, ale že Sejkora znal cestu kanálem a vždycky se tam nějak dostal. Jenomže Sejkora byl taky kamarád, ale svině, protože se o svou podzemní trasu s nikým nepodělil. Důležitým faktem bylo také to, že v nedalekém kině se promítal film „Akce Kalimantan“, což byl, dle slov pana Moníka, první barevný a širokoúhlý film z české produkce. Nejsem filmový historik a ověřovat si pravdivost tohoto tvrzení by pro mě bylo příliš náročné, a tak jsem se rozhodl tomu věřit. Každopádně premisa toho filmu je natolik zajímavá, že se na něj budu muset v nejbližší době podívat. Boj indonéských výsadkářů vybavených českými zbraněmi proti koloniálním utlačovatelům slibuje v širokoúhlém barevném podání skvělou zábavu!

Poslední naší štací byla hospoda Na Slamníku nedaleko kostela Sv. Gotharda v Bubenči. Cestou jsme se ale ještě dozvěděli něco o písničce „U kiosku“ od Vládi Mišíka a o tom, jak Rosák verboval po roce 68 do Leninského svazu mládeže (kdo by to byl do té milé tváře z videostopu řekl?). Hospoda Na Slamníku mimochodem byla dřív taky bordel, to jen tak na okraj. Ten, kdo neví, co to je bordel (jako ten hipster, co seděl v koutě u kamen) si nafackuje a zkusí Google.

Hospoda Na Slamníku je místo, které jako by se zrodilo z mých nejniternějších představ a snů o tom, jak má vypadat správná hospoda. Trošku zašlá, trošku špinavá, trošku mastná a hodně zakouřená, ale přesto krásná. Vpravo od vchodu je sál, kde se pořádají bigbítové koncerty a v zádveří je dřevo do kamen. Málem jsem se rozplakal, protože tak krásnou hospodu jsem dlouho neviděl! Pravda, naše stádečko sestávající se převážně z různých hipsterů a podobných neukotvených existencí tam vypadalo poněkud nepatřičně, takže nás taky radši posadili do salonku, aby nám nějaké solvíny nerozbily huby. Každopádně já se tam cítil jako v ráji, protože na mě dýchly všechny ty vzpomínky na hospody v devadesátých letech – pravda, tenkrát jsem si tam u výčepu kupoval maximálně tak tatranku, ale to prostředí mi bylo důvěrně známé. Dal jsem si velké pivo, pytlík mastných brambůrek a vesmír byl v rovnováze.

Co říci závěrem? Snad jen to, že podobným akcím fandím. Podle dotazů některých účastníků akce bylo vidět, že o době před rokem 89 nemají ani mlhavé znalosti (já se sice narodil v roce 1988, ale to, že s bolševikama to nebyla sranda, do mě doma hustili horem dolem). Spousta lidí tam ani nezažila vyrůstání ve svobodných devadesátkách, kdy se smělo dělat a říkat skoro cokoliv beze strachu, že na vás nějaká holka z HateFree podá trestní oznámení. Jsem ale rád, že i v dnešním postmoderním marasmu jsou lidé jako pan Moník (potažmo tedy asi i Ondřej Kobza), kteří se snaží udělat něco pěkného pro ostatní. Navíc se ukázala stará česká pravda, že pivo spojuje českou společnost víc, než cokoliv jiného, protože na konci dne jsme si před půllitrem dvanáctky všichni rovni!

Pravda, láska a Leica

Jsem dost teritoriálně vymezený fotograf. Většinou fotím jen malou stranu cestou od Pražského hradu na Staré město. Nedávno jsem přidal ještě oblast kolem Pohořelce, ale to mi tak bude stačit. Větší teritorium bych nemusel zvládnout označkovat a uhájit. Jako každé teritoriální stvoření mě pak naštve, když se na mém území dějí nějaké změny, které mi narušují můj běžný denní rytmus. Návštěva čínského prezidenta můj rytmus narušila celkem silně. V úterý 29. 3. 2016 bylo perfektní počasí na focení a já se těšil, že hned co vypadnu z práce půjde něco vyfotit. Jenomže hrad byl ze strany od Dejvic hermeticky uzavřen a mě nezbylo nic jiného než jet tramvají na Malostranské náměstí a pokusit se zachytit svou trasu alespoň v protisměru. To by bylo celkem v pořádku, pokud bych se nesrazil s průvodem demonstrantů. Většina z nich, jak se zdálo, demonstrovala za svobodu Tibetu a kdežto jiní vypadali dost zmateně a nevěděli, za co vlastně manifestují.

 Některým fotografům se taková akce může zdát jako hotové požehnání: „Konečně se něco děje! Lidi! Emoce! Vlajky!“ Jenomže se v zásadě nedělo vůbec nic. Přesto jsem se k davu přidal a řekl si, co už, aspoň si chlapče vyzkoušíš reportážní fotografii. Využívaje své znalosti terénu se mi dařilo vždycky najít celkem solidní místo a vyhýbat se policejním zátarasům, tedy pozornosti policistů jsem unikal i proto, že jsem byl normálně oblečený, bez palestiny kolem krku a bez tibetské vlajky v ruce. Musím policistům přiznat, že naplánované to měli skvěle. Demonstrace se měla z Kampy přesunout na Hradčanské náměstí, ale u Radnických schodů čekal první kordon těžkooděnců a demonstranti museli pokračovat směrem na Pohořelec. Já jsem se chvíli držel focením těžkooděnců, kterým se to asi dvakrát nelíbilo, ale tak nějak s tím nemohli nic dělat. Docela jsem s nimi cítil, když jim tam nějaký starý pán nadával, že jsou jak bílé přilby za bolševiků. Nemají lehkou práci.

Zkrátil jsem si cestu po schodech z Úvozu na Loretánskou a říkal jsem si, že tak předběhnu dav a vyfotím si, jak se přes Loretánskou pokusí dostat k hradu. I s tím samozřejmě pořádková policie počítala a hned jak jsem doběhl na hranici Pohořelce a Loretánské, začali se z dodávek rojit policisté a ulici zahradili. Zajímavé bylo to, že kromě mě a dalších asi 30 fotografů si jich nikdo jiný nevšímal a dav se šinul dál až ke gymnáziu J. Keplera, kde se zastavil, protože bylo jasné, že k hradu se asi nedostanou. Od hlavního voje se počaly oddělovat různé skupinky hasičáků, kteří si šli „Do žabky pro lahváče…“ Díky vyjednávacím schopnostem některých profesionálních demonstrantů se povedlo dosáhnout vstupu do Loretánské ulice, vítězství pravdy a lásky nad policisty nemělo však dlouhého trvání, protože u Staré radnice stál opět neprostupný kordon policistů a tak se k hradu stejně nešlo. Chvíli se skandovalo, další lidé šli pro lahváče a bylo celkem hezké počasí. Nic zásadního se nedělo. Já v té době dofotil film a zkoušel jsem ho vyměnit. Vyměnit film v Leice M2 nebo M3 takhle v terénu není vůbec jednoduché. V chvíli, kdy se valná většina těžkooděnců začala přesouvat někam pryč, tak jsem to zabalil i já, protože mi bylo jasné, že na žádné bití už nedojde.

Doma jsem při vyvolávání a skenování negativu měl trošku času přemýšlet nad celou to akcí a co jsem tam viděl a zažil. V davu šlo tak 5-10% lidí, kteří vůbec nevěděli, za co a proč se manifestuje. Foťáky na film jsou mezi mládeží značně rozšířené. Studenti FAMU, HAMU, AMU a AVU preferují ošoupané zrcadlovky Canon, Nikon a Fuji se základními objektivy. Frekventanti kurzu „Marx-Leninské propagandistické fotografie“ z Kliniky zcela jasně preferují ruské přístroje značky Zenit, často zavěšené kolem krku pomocí tkaničky od bot. Smutnou pravdou je, že většina z nich měla foťák kolem krku jen jako módní doplněk k batikovanému tričku a palestině. Čestnou výjimkou byla slušně oblečená slečna, která fotila na ruský dálkoměrný Kijev a to celkem hodně a statečně. Dokonce to vypadalo, že expozici měří odhadem. Pokud to ta slečna čte, nechť se přihlásí, protože bych rád viděl její fotky. Málem bych ještě zapomněl na slečnu s Prakticou, kterou jsem potkal už v tramvaji. Hned jak se otevřely dveře, tak se vrhla do víru demonstrace a dokonce taky fotila. Digitálisty zmiňovat nebudu, těch tam bylo víc než demonstrujících.

Závěr? Na příští demošku proti našemu prezidentovi si vezmu batoh plný lahvářů a levného kinofilmu a namastím si kapsu!