pátek 15. března 2019

Barbican: Brutalismus vrací úder


Nedávno jsem se rozepsal o brutalismu a jeho významu, alespoň tedy významu pro mě osobně. Překvapilo mě, jak silnou odezvu článek měl. Brutalismus je zkrátka in. O vánocích jsem měl možnost napít se přímo z pramene. Povedlo se mi v Londýně konečně navštívit legendární komplex budov známý pod jménem „Barbican“.  Budovy vyrostly mezi 60. – 80. lety na proluce, která vznikla po bombardování během 2. Světové války. Navzdory své velikosti jsou betonové věže Barbicanu velmi dobře skryty. Kvůli výšce okolních staveb je nespatříte, dokud nejste přímo pod nimi. Pak se náhle ocitnete v království betonu, vody a trochy zeleně.

Kromě obytných budov tam najdeme i Barbican Centre, kulturní centrum, které hostí kino, koncertní síň, konferenční sály, knihovnu, bary a restaurace. Centrum je volně přístupné, je v něm wifi zdarma a nikdo vás nebude vyhánět, když si tam budete chtít jen tak posedět a dát odpočinout bolavým nohám. Některá venkovní prostranství obytných budov jsou za plotem, takže se tam dostanou pouze rezidenti. Ačkoliv proto mám pochopení z hlediska bezpečnosti, tak jako fotografa mě to mrzí. Na spoustu zajímavých míst jsem se tak nemohl dostat a vyfotit si je zblízka.

Brutalismus charakterizuje použití hrubého neomítnutého betonu, skla a oceli. Všeho najdete v centru Barbican požehnaně. Najdete tam ale i vodu, spousty vody. Přímo mezi věžemi je několik vodních prvků, které tak nějak vyvažují ty masy betonu. Sem tam najdeme i kousek zeleně, květinu, strom čí popínavé rostliny. Očekával jsem nepříjemnou betonovou džungli a místo toho mi Barbican přišel jako fajn místo k životu. Život je už takový – plný překvapení.

Všechny budovy i jejich detaily byly v lepším stavu, než na jaký jsem zvyklý z České republiky. Z části to bude zřejmě tím, že v Anglii byly v 60. – 80. letech k dispozici lepší materiály a z části tím, že se tam o budovy zkrátka starají lépe než my. Něco mi říká, že Barbican bude stát ještě potom, co v Čechách padne poslední brutalistní stavba k zemi. A to z mnoha důvodů.








neděle 24. února 2019

17. listopad 2018: sluníčko, svařák a pohoda?

Narodil jsem se necelý rok před událostmi 17. listopadu 1989. Moje životní pouť je tudíž od samého počátku velmi těsně spjata s porevolučním děním v naší zemi. Upřímně řečeno mě nějaké oslavy 17. listopadu nikdy moc nezajímaly. Ano, bral jsem to jako významnou událost našich dějin, dokonce mám snad i pocit, že v roce 1999 jsem se šel podívat na lampionový průvod k 10. výročí revoluce, ale to bylo tak všechno. Celé paradigma mého vnímání oslav se trochu změnilo, když jsem vzal do ruky foťák. Jeden den volna, kdy mám v jinak tmavém a šedivém podzimu čas fotit i za denního světla. Navíc se „něco“ děje na ulici. Ovšem 17. listopadu 2018 to mělo být všechno jinak.

Nikdy jsem na tomto blogu moc neventiloval svoje politické názory a postoje. Na fotky to nemá vliv, a tak nějak jsem si vždycky říkal, že citlivé umělecké duše by někdy nemusely unést mé poněkud radikální postoje v některých otázkách (například můj kladný vztah k volnému trhu). Jenomže za posledních pár let se toho hodně změnilo. Pokud jste posledních 5 let nežili někde na jiné planetě, tak asi víte, kdo je náš premiér a kdo zrovna sedí na Pražském hradě. Jedna strana mince je „kdo to je“ a druhá strana, „co provádí“. Nebudu zabíhat do jemných nuancí politiky, rozpočtových priorit a ideologií, ale omezím se na jednoduché: každý asi vidí, že posledních 5 let jde všechno úplně do prdele!

Nejenomže je náš premiér usvědčený estébák, ve střetu zájmů kamkoliv se pohne, jeho firmy ničí pole ostatním zemědělcům, dováží zkažené maso, ale je podezřelý i z dotačních podvodů a únosu. Právě poslední dvě jmenované věci tak nějak vygradovaly právě ve dnech předcházejících 17. listopadu 2018. Logicky jsem si tedy říkal, že by atmosféra tohoto svátku mohla být trochu jiná, vyhrocenější, naštvanější. Nebyla. Vrcholem trapnosti bylo, když se pan premiér plížil pod rouškou tmy, aby položil květiny k památníku ve 4 ráno, aby ho lidé nevypískali. Trapně se pak vymlouval, že následně pospíchal za svým nemocným synem (určitě neměl v úmyslu ovlivňovat poškozeného v jednom a spoluobviněného v druhém případě). Takhle si tady teď žijeme. Na poměry středoasijských diktatur v zásadě dobře, ale v poměrech civilizovaného světa dost podivně. Říkal jsem si, že přeci nemůžu být jediný, kdo to tak cítí. Proto jsem doufal, že bude 17. listopad jiný.

Moje zklamání bylo velké. Příjemné slunečné počasí zajistilo slušnou účast lidí, kteří vyšli na ulici. Jenomže to nevypadalo, že by šli protestovat proti estébáckému premiérovi, vypadalo to spíš na pěknou nedělní procházku. Sluníčko, svařák a selfíčko u památníku na Národní třídě. Sem tam nějaký transparent to už nevytrhl. Přesunul jsem se na Klárov, kde měli sraz příznivci ANO. Tady bych se rád zmínil o jisté etice dokumentární fotografie. Můžu si o těch lidech myslet co chci, ale pokud někde fotografuji, musím zůstat nestranný. Nesmím schválně fotit tak, abych z lidí dělal idioty, i když je nemám rád. Chce to jistou morální sílu, ale pokud jí člověk nemá, tak by v těchto případech měl zvážit, zda se vůbec takových akcí účastnit s foťákem v ruce.

Nebudu se rozepisovat o tom, co jsem tam mezi voliči ANO viděl a slyšel. Nechci tady někoho dehonestovat, řeknu jen tolik, že to bylo fakt strašné. Naplnilo mě to skutečnými obavami o osud naší země, když přihlédneme k tomu, jaké má náš pan premiér a jeho partaj preference. Stále lehce v šoku jsem vyběhl (ano vyběhl!) na Hradčanské náměstí, kde měl konečně začít nějaký pořádný protest proti současné vládě a premiérovi. Účast byla solidní, ale atmosféra opět taková chcíplá. Řečníci nemastní neslaní a dav poněkud rezignovaný. Následoval pochod na Staroměstské náměstí, kde večer celá akce vrcholila. Ač nepotěšen atmosférou, stále jsem měl film ve foťácích, a tak jsem se rozhodl to dofotit, tudíž jsem zůstal na místě až do tmy. Nakonec z toho vzniklo pár zajímavých fotografií, které se trochu vymykají mé obvyklé estetice.

Filmy jsem vyvolal hned, oskenoval o několik týdnů později, ale pořádně jsem se k těmto fotkám dostal až tak před týdnem. Odkaz 17. listopadu není závislý na tom, že bych dal fotky ven hned 18., je to něco dlouhodobějšího (resp. mělo by být!). Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Podle všeho to zatím vypadá, že budeme mít stejného pana premiéra i pana prezidenta a že eroze svobody a demokracie se spíše urychlí, než zpomalí. Budu optimista a budu doufat, že ke 30. výročí bude atmosféra na ulici odpovídat tomu, za co se před 30 lety na ulici protestovalo a tomu, co se tady teď děje. Doufám, že to nebude jen další příležitost v poklidu si v džísce po tátovi korzovat po národní s plackou s Havlem na klopě. Někdy je potřeba se taky trošku naštvat.






















neděle 17. února 2019

Brutalismus: Krátké zamyšlení

Od doby, co jsem se pustil do fotografování, musel jsem se chtě nechtě dovzdělat ve spoustě oborů, které jsem znal spíš jen tak nějak latentně. Výtvarné umění, kinematografie a dále pak i architektura, která je pro pouličního fotografa velmi zásadní. Proč? Architektura nám udává rámec a kulisy, ve kterých fotografujeme. Architektura a urbanismus nám dále určují, jak se lidé pohybují v prostoru a z jakého důvodu. U divadla potkáte jiné lidi než například u nemocnice nebo na dětském hřišti. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, že čas od času žehrám nad Prahou, že se mi vlastně moc nelíbí. Turisté k nám jezdí obdivovat gotické a barokní kostely, secesní kavárny a domy a pořád říkáme Praze „Stověžatá“. Jenomže v Praze tady máme i jinou architekturu. Modernější. Lze jí jen těžko přehlédnout, protože do veřejného prostoru vstupuje dost často s neočekávanou razancí. Ano, dnes si budeme povídat i o brutalismu.




„Fuj, to jsou takový ty hnusný komunistický baráky?“ zeptají se možná mnozí z vás. Ano, ne? Ne. Brutalismus nemá s komunismem opravdu nic společného. Tedy až na to, že tento architektonický styl vznikl ve Francii, která byla vždy bolševizmem poměrně solidně prolezlá. Francouzské „betón brut“, znamená hrubý neomítnutý beton a naznačuje, jaký materiál v těchto stavbách převažuje. Mnoho staveb naleznete ve Francii či v Anglii, ale i u nás. Souvztažnost s komunistickým režimem je dána jednak dobou vzniku a druhak tím, že si mnozí myslí, že jsme tu před rokem 89 žili v jakémsi vakuu a žádné vlivy ze západu se sem nemohly dostat. To druhé ovšem není pravda, čeští umělci a architekti měli i v době nesvobody velmi dobrý přehled o tom, co se děje ve světě a jaké jsou nové trendy.


A tak se u nás začalo stavět. Budova Federálního shromáždění, Nová scéna Národního divadla, obchodní dům Kotkva, Transgas, komplex hotelu Thermal (v Karlových Varech), hotel InterContinental a mnohé další. Některé jsme už nenávratně ztratily, například hotel Praha a teď i Transgas do kterého se bagry zakously před pár dny. Byl to právě dlouho se blížící zkáza Transgasu, která mě přiměla se nad celou materií více zamyslet a k tématu se i vyjádřit. Brutalismus měl do mého srdce dlouhou a těžkou cestu. Přiznám se bez mučení, že nejvíce esteticky uspokojivá mi přišla secese a později snad i art-deco a funkcionalismus. A ačkoliv se to může zdát jako velmi prohnutá parabola, tak od art-deco (například některé mrakodrapy v USA) a funkcionalismu je pro mé estetické cítění již jen krátká cesta k brutalismu. 


V čem pro mě tkví „krása“ těchto staveb? Líbí se mi, jak doslova plýtvají prostorem. Proč? Protože můžou! A to jak v interiérech, tak v exteriérech. Tato velkorysost dnešní době chybí. Dnes jen počítáme, kolik korporátních kójí nacpeme na jeden metr čtverečních a podobně. Čas od času má někdo nápad a pak to dopadá snad ještě hůř. Jsem si jist, že až se zbourá Transgas, vyroste místo něj další unifikovaná skleněná kostka jakých je plný Pankrác. Nemluvě o zrůdnosti, kterou se chystají postavit nad Hlavním nádražím, ale to je už jen tak bokem. Líbí se mi provázanost exteriérů a interiérů brutalistních budov. Použití materiálů jako mramor, kámen, sklo či chromovaná ocel. Vše promyšlené do nejmenších detailů, žádný unifikovaný nábytek z krabice, ale vše navržené na míru jako jeden celek. Žel bohu, interiérů se nám zachovalo snad ještě méně než exteriérů.


Samozřejmě nejsem slepý k tomu, že tyto budovy mají své problémy. Materiály, stavební postupy a později i údržba často nebyly na potřebné úrovni. Náklady na provoz těchto budov jsou v dnešní zelené době naprosto nepředstavitelné a tak dále. Ale já říkám, no a co? Zateplíme Pražský hrad skelnou vatou, aby neutíkalo teplo? Zbouráme chrám Sv. Víta, protože neodpovídá nejnovějším trendům v sakrální architektuře? Možná se dopouštím argumentace ad absurdum, ale i brutalistní budovy jsou svědky jisté doby. Stejně tak jako budovy z jiných epoch naší civilizace. Zachovávání staveb jenom proto, že jsou staré, je stejně tak absurdní, to bychom nemohli nikdy postavit nic nového. Rád bych jen upozornil na to, že mnohé významné budovy jsou zcela neprávem stigmatizovány a souzeny jen pro dobu, ve které vznikly. Spousta jich již dávno šla k zemi, spousta se k zemi teprve chystá a spousta jich ještě stojí. Myslím, že nastal okamžik, abychom se zamysleli nad tím, že alespoň některé z nich zachováme pro budoucí generace.


Pokaždé když mi ve fotoaparátu zbývá pár posledních snímků, snažil jsem se projít okolo Transgasu a udělat pár záběrů, než se do něj zakousnou bagry. Teď už nám zůstanou jen videa, fotografie a oči pro pláč. Následně pak na uvolněném místě vyroste nějaká unifikovaná odpornost a developeři začnou hledat další místo. Co padne příště? InterContinental, Federální shromáždění nebo Nová scéna? Jistí si můžeme být jen tím, že tažení developerů napříč Prahou nekončí.


A jak to vidí architekt? Krátký názor od Genevieve Tok:


Brutalismus charakterizují tyčící se struktury „bétonu brut“, opakující se prvky a masivní konstrukce z oceli a betonu. Tento styl se nejvíce rozvíjel v období po 2. Světové válce, tedy 50. – 70. letech. V jistém směru tvořil protiváhu lehkosti a jisté svévolnosti architektury dřívějších dekád. Brutalismus nezakrýval konstrukční prvky budov, ba naopak zdůrazňoval jejich funkci.

Filosofická forma brutalismu a formální kompozice jeho architektonických prvků se v minulosti stala spojovanou s myšlenkami socialistické utopie. V Československu bylo tomuto stylu souzeno, aby prezentoval moderní socialismus a stal se z něj takřka národní architektonický sloh. Těžkopádné konstrukce kontrastovaly s lehčími mezinárodními styly. Brutalistní budovy se měly stát proklamací nové éry.

Ve stejném duchu byl tento architektonický styl využit i pro budovu Federálního shromáždění, v příkrém kontrastu s novorenesanční budovou Národního muzea. Tvarem připomíná velký stůl z oceli a skla na vrcholu mohutných podpůrných pilířů. V budově najdeme dva protiatomové kryty a je také místem jednání z dob Sametové revoluce.  Dnes je budova součástí národního budova a stojí jako jistý pomník své vlastní historie.

Dalším příkladem brutalismu v Praze je, v současnosti demolovaná, budova Transgasu. Obsahuje prvky stylu high-tech. Rozlehlé skleněné fasády jsou na vysoké věži podepřené ocelí a menší krychlovitá budova má fasádu z tmavých dlažebních kostek. Obě budovy jsou spojeny trubicemi, které mají jak praktický tak symbolický význam.


Brutalismus je na povrch hrubý a s mnoha těžkopádnými prvky, není ale jen dílem nutnosti a praktičnosti, ale vědomou volbou. Absence omítek a povrchových úprav by neměla být zaměňována za syrovost betonu brut, jak ukazují jemné detaily budov Unité d'habitation.




pondělí 28. ledna 2019

Šumava: Den čtvrtý


Poslední den na Šumavě jsem si opět naplánoval spíše volnější program, který se nakonec proměnil v poměrně dlouhou procházku. Někdo v goretexových spodkách by možná použil slovo „trek“, ale to já z ideologických důvodů odmítám. Po snídani skládající se ze štrůdlu a překapávané kávy jsem vyklidil pokoj a vyrazil směrem na Tříjezerní slať. Auto jsem nechal v Modravě na prázdném parkovišti, kde jsem stejně musel zaplatit 70kč. Mimo sezonu. Čechy jako národ nezahubí nájezdy migrantů ani diktatura z Bruselu. Zahubí nás naše vlastní hamižnost. Modrava budiž toho příkladem.


Pozitivum bylo v tom, že jsem se konečně vyhrabal z ubytování o něco dřív než obvykle a tak jsem měl na začátku trasy slunce nízko nad horizontem a krajinu halil ještě lehký mlžný opar, který lámal a rozptyloval sluneční paprsky procházející mezi korunami stromů. Většina trasy vede víceméně v rovině podél potoka a až v blízkosti slatě musíte překonat jedno táhlé stoupání. U Tříjezerní slati mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě jakéhosi produkčního štábu, který nejspíš natáčel reklamu na sportovní oblečení. Věnoval jsem jim opovržlivý pohled, protože moje sportovní oblečení se na Šumavě skládalo z košile z indické bavlny, svetru z irské vlny, plátěných kalhot a děravých polobotek. Na půl dne někde vlese nepotřebuji goretex a boty vyvinuté pro NASA. Jako by to nestačilo, tak po chvíli vytáhli ještě dron, aby jeho otravným bzučením rušili lesní ticho. Chvíli jsem zvažoval menší cvičení zahrnující likvidaci nízko letícího cíle, ale překonal jsem se. K samotné slati toho není moc co říct. Je tam rašelina, chodíte po můstcích a tak to prostě je.


Esteticky uspokojivější mi přišla následná cesta zpět do Modravy. Ta vedla prve lesem a poté širokým údolím Javořího a Roklanského potoka. Po cestě byste mohli vidět spoustu zajímavostí, jako bývalou Javoří pilu nebo tábořiště lovců a sběračů z doby kamenné, ale neuvidíte. Na tato místa je stup zapovězen a vy se musíte držet na vyasfaltované cestě a občas uskočit před projíždějícím cyklistou, či bláznem na elektrické koloběžce. Chce to být na pozoru, abyste zavčasu uslyšeli zvuk blížícího se cyklisty. Na kolech se pohybuje i lesní stráž. Pokud byste se tedy náhodou ocitli někde, kde nemáte co dělat a uslyšeli v dálce cyklistu, přikrčte se někam za pařez. Jako král Šumavy, když zaslechl kroky pohraničníků. Pokud ale nosíte oranžovou větrovku z Hudysportu, tak vám tahle taktika moc nepomůže, ale to jen tak bokem.


Při chůzi údolím potoka jsem měl spoustu času na to v klidu přemýšlet nad tím, jak krásná může být i krajinářská fotografie. Zvlášť když je podzim, vše je barevné a slunce je nízko nad horizontem. V jistých okamžicích mi bylo i trochu líto, že mám jen omezenou zásobu barevného filmu. Stejně tak jsem meditoval nad tím, že kdybych to někdy s krajinkařením myslel vážně, jedinou cestou vpřed by byl velkoformátový aparát. Stačil by docela „malý“, alespoň 13x18cm. Výlet na Šumavu jsem podnikal s poměrně minimalistickou výbavou. V minulosti se mi kombinování různých formátů spíše nevyplatilo. Proto jsem si s sebou nebral ani přistroj formátu 6x6 nebo jsem si nevypůjčil panoramatický Horizont. Vše jsem fotografoval pouze v poměru stran 3:2 a volil jsem pouze mezi objektivy s ohniskem 35 a 20mm (plus 32mm pro barevné snímky). Celý pobyt jsem také fotografoval na jediné ISO a to 800, které jsem zvolil jako kompromis pro dobré i špatné světlo, protože ve stínu v lese není ani přes den světla nazbyt.


Mé dřívější představy o Šumavě utvářel zejména film „Král Šumavy“, ve kterém je naše západní pohraničí prezentováno jako divoká krajina zahalená mlhou. Dost možná je to v určitých měsících v roce pravda, ale já měl zatím vždy štěstí na slunečné počasí a málo lidí. Jenomže při průjezdu kolem Lipna, Kvildy a Modravy člověk vidí, jak všude rostou nevkusné chaty turistů. Člověku pak dojde, kolik se tam pohybuje lidí v plné sezoně. Říkal jsem si, jestli nebyla Šumava krásnější, když tam nebylo moc lidí. Němci byli odsunuti a kolem čáry se pohybovali jen převaděči, agenti a pohraničníci. Noc osvětlovaly jen hvězdy, měsíc a světlice, které vzlétaly k obloze jako komety, aby pomohly vypátrat narušitele. Následně pak noční ticho prořízlo staccato dávky ze samopalu. Možná se Šumava změnila. Dnes už nebezpečí nepředstavují bojůvky Freikorpsu, pohraniční stráž nebo neoznačené močály. Vystřídala je nebezpečí nová, moderní. Elektrické koloběžky, blázni v upnutých trikotech, který se řítí na kole z kopce či devadesátkoví kapitalisté, kteří si účtují přemrštěné ceny za podprůměrné služby.



Přes všechny nedostatky, které jsem jmenoval, šílené cyklisty, developery a divoké kapitalisty, se mi Šumava stále líbí. Pokud vhodně zvolím čas pro svojí návštěvu, dokáže být skutečným místem klidu a odpočinku, který mám tak rád. Je jisté, že se tam v budoucnosti určitě ještě vypravím. A možná vezmu to focení zase z trochu jiného úhlu než teď. Kdo ví, třeba až v průběhu let nashromáždím větší množství materiálu ze Šumavy, možná z toho dám dohromady nějaký projekt. Snad jen bych měl vykročit ze své komfortní zóny a vyrazit tam i v jiném, než slunečném počasí! Kdo ví, třeba se pak z deště a mlhy vynoří i Král Šumavy.

sobota 12. ledna 2019

Šumava: Den třetí


Na třetí den svého pobytu jsem si naplánoval poněkud velkorysejší program, než na první a druhý den. Chtěl jsem si zopakovat návštěvu Čertova jezera, kde jsem byl už před lety při svém prvním výletu na Šumavu. Protože samotné Čertovo jezero by byla jen krátká procházka, rozhodl jsem se navštívit i, mnoha pověstmi opředené, Černé jezero. Opět jsem nakoupil zásoby v prášilském obchodě, vypil si hrnek překapávané kávy a vyrazil jsem směrem na Železnou Rudu. Do mého precizního plánu, kde zaparkovat a odkud vyrazit mi ovšem trošku hodila vidle obvyklá hamižnost a oportunismus typický pro tento pohraniční region. Slušně jsem požádal, jestli bych nemohl auto pár hodin nechat na velkém prázdném parkovišti velkého prázdného hotelu. Zkrátka se mi nechtělo parkovat na prázdném odstavném parkovišti mimo město. Z nějakého mě neznámého důvodu to však nešlo. Inu, lidská vzájemnost v Sudetech.


Zaparkoval jsem tedy na prázdném odstavném parkovišti na okraji města a vyrazil po červené značce k jezerům. Na mapě vypadala trasa přiměřeně dlouhá, přehlédl jsem ovšem jeden podstatný detail – cesta vedla nahoru po trase sjezdovky. Bylo to o maličko příkřejší stoupání než bych si býval přál. Co mi vysedávání v kanceláři ubralo na síle v nohou, to mi přidalo na železné vůli, jejíž silou jsem se do toho kopce nakonec vyškrábal. Zbytek cesty už byl už poměrně nenáročný. Ledovcové jezero je sevřené mezi příkrými svahy, a ačkoliv byl slunečný den, tak velká část břehů i hladiny ležela ve stínu. Slunce bylo těsně nad korunami stromů na protějším břehu. Celkově nebyly podmínky pro fotografování ideální, protože jsem opět musel fotit v protisvětle a lehkém oparu, který situaci také neusnadňoval. Překvapením bylo hejno kachen, které se na jezeře usídlilo, ty jsem tam před pár lety nepotkal.


Dalším mým cílem bylo Černé jezero. Podle mapy sice leží nedaleko, ale nepozornému turistovi by mohla uniknout informace o převýšení, které není nejmenší. Nejdřív musíte vystoupat až k Rozvodí, načež následuje prudký sestup směrem k jezeru. Černé jezero je opředené mnoha pověstmi, které si snadno najde pomocí jakéhokoliv internetového vyhledávače. Oproti Čertovu jezeru je zde stezka podél břehu jezera, která vás zavede až na jeho opačný konec, což jsem z fotografického hlediska ocenil. Podél břehu také najdete pozůstatky několika staveb, které tam dříve stávaly. V létě se tam můžete dostat i autobusem z Železné Rudy, což nepovažuji za ideální. Podzim je naštěstí poklidnější a idylu narušovala jen parta slovenských kopáčů, která opravovala umělou hráz jezera, která slouží vodní elektrárně.


Spokojen s pořízenými snímky a jejich počtem jsem započal nesnadnou pouť zpět do Železné Rudy, kde jsem zaparkoval. Původně jsem chtěl jít zpět trošku jinou trasou přes les, podél potoka, který vytéká z Čertova jezera, ale pozdní hodina a blížící se soumrak mě odradily. Člověk si musí občas připustit, že není čas na hrdinství. Jinak by mohl jeden snadno dopadnout jako typický český turista v Tatrách. Ve výsledku jsem rád, že jsem si zvolil na třetí den trochu náročnější program. Jedinou změnu bych snad provedl v tom, že bych se příště vyhrabal dřív z postele, abych měl lepší světlo na fotografování. Na druhou stranu podzimní slunce je stejně nízko nad horizontem, ale ranní světlo by poskytlo trochu jiné úhly. Do budoucna bych se také potřeboval dovybavit barevnými filtry, zejména zeleným, či zeleno-žlutým, které najdou své uplatnění v krajinářské fotografii. A možná snad i zvážím, že příští výlet na Šumavu podniknu s větší zásobou barevných filmů.


Jedinou pihou na kráse výletu ke dvěma ledovcovým jezerům je samotné město Železná Ruda. To vám i mimo sezonu jisto jistě připomene, že se nacházíte v kraji určeném především turistům. Předražené a nekvalitní restaurace, kasína a snad i vykřičený dům, to vše tam najdete. Korunu tomu všemu nasazují vyrovnané zástupy sádrových trpaslíků čekajících na své německy mluvící kupce. Pokud bych někdy uskutečňoval nějakou očistu Šumavy, tak bych Železnou Rudu rozhodně nevynechal.

x

neděle 30. prosince 2018

Krakov: Šťastné a veselé

Pamatujete si ještě časy, kdy byly vánoce svátky klidu a míru? Byly, když jsme byli dětmi a nemuseli jsme se o nic starat. Snad jen o cukroví a těšit se na to, co najdeme pod stromečkem. Jenomže už nám není deset let. Později začínají být vánoce spíše svátky běhání po obchodech a tlačenic na vánočních trzích. Nemám rád obchody a nemám rád ani tlačenice. Vůči kouzlu vánočních trhů jsem také už pár let imunní. Jenomže úplně se tomu člověk vyhnout nedokáže. Jelikož na Pražských trzích sotva projdete davy turistů a na západě vás přejede dodávka nebo zkosí dávka ze samopalu, bylo potřeba najít alternativu.

Nebylo to jednoduché, ale volba padla na polský Krakov. Na tomto místě se musím přiznat, že jsem do té chvíle za celý život nebyl v Polsku. Pokud nepočítám jedno náhodné překročení Slovensko-Polské hranice při plavbě na pltích. Naštěstí tenkrát nebyl poblíž žádný pohraničník. Musel jsem tedy překonat strach z neznámého a nasednout s manželkou na noční autobus do země, která je geograficky sice blízká, ale mě poměrně neznámá.

Cesta nočním autobusem uběhla poměrně rychle, ačkoliv jsem jako vždy zapomněl vypít před nástupem pár piv, aby se mi lépe spalo. Prosincové ráno v Krakově bylo studené. Ulice však byly téměř prázdné a tak se člověk mohl trochu projít a prohlédnout si město. Nevynechali jsme ani hradel Wawel, bývalé sídlo polských králů. Na rozdíl od Pražského hradu nemusíte prodat ledvinu, abyste si mohli dovolit prohlídku. Jak je to možné, vždyť Poláci měli vždy pověst toho hamižnějšího ze slovanských národů? Mystika.

Ve městě se nachází spousta různých hospod, restaurací, barů a dalších podniků, které mají dobrou úroveň a překvapivě příjemné ceny. Pravda, oběd jsme v první podniku nedostali, protože na nás servírka zapomněla, a když jsme se o svojí objednávku připomněli, zmizela úplně. Inu, nic není bez chyb. Ani polská obsluha.

Večer jsme si to ale vynahradili v kvalitním baru, který byl plný místních. Stěny polepené výstřižky ze starých polských novin, příjemné ceny a velký výběr alkoholických nápojů, to vše vytvářelo příjemnou atmosféru. Musím říct, že jsem Polsko zřejmě trochu podceňoval. Zřejmě tam jsou i zajímavá místa.










neděle 16. prosince 2018

Šumava: Den druhý


Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.


Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.


Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.


Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.


Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.