středa 12. září 2018

Sázava: Tuzemské toulky


Léto je obvykle doba, kdy lidi vyráží na cesty do dalekých a exotických lokací. V mém případě to byla Gruzie a to hned dvakrát. Neměli bychom rozhodně zapomínat na tuzemské lokace. Zvláště pak na ty, které se nachází v našem bezprostředním okolí. Problém byl v tom, že za ty roky už jsem blízké i vzdálenější okolí svého bydliště prozkoumal poměrně podrobně. Vydal jsem se proto o kousek dál, směrem na jih a mým cílem byl Sázavský klášter.


K okolí Sázavy jsem měl vždy poněkud ambivalentní vztah. Myslel jsem si, že je to tam zamořené trampy, pražáky a rozličnými lufťáky. Jenomže pak jsem se tma před lety poprvé vypravil a zjistil jsem, že je to tam docela fajn. Postupně jsem navštívil spoustu zajímavých míst, ale jedno mi stále unikalo. Sázavský klášter, kterému se dostalo velké pozornosti v posledním roce i díky vydání české počítačové hry Kingdome Come: Deliverance, jejíž děj se odehrává právě v okolí řeky Sázavy. Hra mě velmi bavila a díky ní jsem si uvědomil, že bych měl Sázavský klášter navštívit. Sebral jsem proto fotoaparát, manželku a vyrazil na výlet.


Historie Sázavského kláštera sahá až k roku 1032, kdy byl založen svatým Prokopem a stal se centrem slovanské liturgii. Klášter měl kontakty s Kyjevskou rusí a Byzancí, ale později podlehl vlivu západní latinské církve a slovanská liturgie vymizela. Každá historická epocha tu však zanechala svojí stopu a jako celek je to zajímavý mix. V areálu kláštera najdeme nedokončený kostel Sv. Prokopa, který by byl vskutku impozantní stavbou, pokud by jeho stavbu nepřerušily Husitské války. V samotné budově kláštera v současnosti pokračují poměrně zásadní restaurátorské práce na odkrytí stropních maleb, které zachycují život sv. Prokopa. Do budoucna je v plánu i nahrazení současné expozice o historii kláštera, která pochází z 80. let, expozicí novou. Vše závisí jen na penězích.


V okolí stojí za návštěvu (tedy spíše za vidění) pozůstatky hradu Talmberk a městečko Rataje nad Sázavou. Právě Rataje jsou svým způsobem výjimečné v tom, že se v malém městečku nachází hned dva hrady. Přičemž Pirkštejn má v současnosti pronajatý pražský kavárník Ondřej Kobza a pořádá tam různé zajímavé akce. Navíc každou neděli můžete na hradě navštívit polední zvonění na opravné zvonici. V Ratajích je vidět, že měly kdysi slavnou minulost. Bohužel jejich současný stav je spíše trochu smutný. Dobrodružnějším povahám bych doporučil do Ratají dojet vlakem, kaňonem podél řeky Sázavy.


Za návštěvu jistě stojí i kostel Nanebevzetí Panny Marie v Úžicích. Nenápadná stavba z roku 1175 v Románském slohu, kde se zachovaly některé původní stavební prvky. Dovnitř se dostanete ale jen na svátek Nanebevzetí Panny Marie nebo každou třetí sobotu v měsíci, kdy se koná mše svatá. Případně, pokud budete mít štěstí a náhodou bude otevřeno i jindy. O Talmberku jsem se zmiňoval již v předchozím odstavci. Pozůstatky hradu jsou nad stejnojmennou vesnicí dobře viditelné, ale dostat se k nim je poněkud dobrodružné a pravděpodobně se ocitnete u někoho na zahradě, aniž byste si toho všimli.

Co říci závěrem? Poznávat daleké kraje je samozřejmě fajn, sám rád vyrazím za hranice. Neměli bychom však vynechávat ani domácí destinace, které jsou často neméně zajímavé. 

středa 29. srpna 2018

LOMO LC-A: Lenigradský kovboj

Já a LOMO LC-A jsme už staří známí. První se v mých rukách ocitlo někdy na konci léta 2015. Používal jsem ho jako malé tělo pro barevný film. Bylo semnou v Římě a ve Skotsku. Vždy jsem oceňoval jeho malé rozměry, širokoúhlý objektiv a vydařenou automatiku expozice. Ne všechno je samozřejmě tak dokonalé, ale docela mě mrzelo, když moje LOMO umřelo. Přežilo pád z mého stolu (a následnou opravu sekundovým lepidlem), jenomže pak se mi v Londýně rozbil mechanismus otevírání krytky objektivu, který je spojený se spínačem, který aktivuje celý fotoaparát. Pacient zemřel při operaci, kterou jsem prováděl malým šroubovákem a kapesním nožem na lavičce u Victoria Coach Station. Tři roky mi LOMO nechybělo, hlavně proto, že obyvatelé Letné a návštěvníci náplavky vyhnali ceny do nesmyslných výšin. Ve chvíli, kdy mi kamarád nabídl svoje LC-A za rozumnou cenu, dlouho jsem neváhal.

Fuji Provia 100F @400
Legendární fotoaparát LOMO LC-A spatřil světlo světa v roce 1984 jako kopie japonského kompaktu Cosina CX-2. Ihned se stalo hitem a Leningradská továrna ho nestíhala dodávat ani na domácí trh, kam bylo primárně určeno. Rozměry fotoaparátu jsou velmi střídmé 107 x 68 x 43.5 mm a váha pouhých 250g. Ke své funkci potřebuje fotoaparát 3 baterie S76/LR44, které jsou levné a dostupné. Používám je i do Nikonu FM2 a externího expozimetru, takže jsem si zvykl jich u sebe nosit menší zásobu. LOMO baterie poměrně rychle vybíjí, navzdory tomu (nebo právě proto), že má velmi jednoduché elektrické obvody. Objektiv není kopie japonského originálu, ale je to vlastní sovětská konstrukce, Minitar 32/2.8. Ohnisková vzdálenost je 32mm, což je zajímavý kompromis mezi 35mm a 28mm. Ve výsledku je to velmi příjemné ohnisko. Samozřejmě není vše úplně bez chyby a Minitar jich nemá málo. Jako hlavní vy se dala jmenovat poměrně výrazná vinětace. Perfektní ostrost také není silnou stránkou tohoto objektivu, ale na to může mít vliv i zónové ostření. Při správném použití zónového ostření je ale drtivá většina snímků ostrá naprosto přijatelně, hlavně v dobrém světle, kde fotoaparát pracuje s vyššími clonovými čísly. Příjemně překvapí hledáček, které je poměrně jasný a přesný. Přímo v něm máme i indikátor na kterou zónu je zaostřenu a 2 červené diody. Dioda vlevo signalizuje, dostatek napětí v bateriích a dioda vpravo svým rozsvícením indikuje čas závěrky pomalejší než 1/30s.

Kodak PRO Image 100
Jedním z nejlákavějších prvků LOMO LCA je jeho automatické měření expozice. V běžném režimu si fotoaparát sám zvolí čas i clonu. Rozsah clon je f2.8 – f16, čas expozice může být od 1/500s až do 2 minut! Použití dlouhých časů komplikuje to, že celou dobu expozice je třeba držet stisknuté tlačítko spoušti, která nemá závit pro připojení kabelové spoušti. Rozsah citlivosti filmu můžete nastavit od ISO 25 do ISO 400, což je s přihlédnutím k době vzniku standard, ale vyšší ISO by se mi občas hodilo. Někdy se můžete setkat s verzí, která má stupnici citlivosti v Ruské škále GOST. Měření využívá velmi jednoduchý elektronický obvod a světelné podmínky indikuje světlo-citlivá dioda na přední straně fotoaparátu. Navzdory této jednoduchosti je měření velmi přesné a spolehlivé. A to i ve složitějších světelných podmínkách. Osobně nemám velkou důvěru v jakékoliv automatické systému ve fotoaparátech, ale LOMO si kupodivu mojí důvěru časem vysloužilo. Většina pokažených snímků je většinu způsobena tím, že zapomenu zaostřit. Fotoaparát je možné voličem vedle objektivu přepnout do manuálního režimu, který slouží pro fotografování s bleskem. V tomto režimu je čas fixní na 1/60s a clonu volíme manuálně. Sáňky pro blesk mají středový kontakt, takže jeho použití je celkem snadné. Snad jen, že většina blesků je vlastně větší než fotoaparát samotný.

Ilford HP5+ @400

K čemu tedy potřebuju LOMO LCA, když převážně používám Nikon nebo Leicu? Například proto, že mě čas od času popadne podivná touha vyfotografovat něco v barvě. Pokud mám na Leice nasazený 21mm objektiv, na Nikonu 35mm objektiv, co pak s barvou? Pořídi další Leicu nebo Nikon s 35mm objektivem? To není finančně únosné a vlastně ani váhově výhodné řešení. Naproti tomu LOMO se svými rozměry a váhou únosné je. Je to jistý kompromis v kvalitě? Jistě. Celkově ale barvu fotím spíš pro radost a tu mi trošku měkčí obraz nebo vinětace nezkazí.

úterý 14. srpna 2018

Horizont vrací úder: Gruzínská panoramata


Už jsem se na blogu zmiňoval o svých experimentech s panoramatickým fotoaparátem Horizont. Ještě jsem ale nenapsal o tom, že jsem ho měl s sebou, když jsem letos navštívil Tbilisi. Jednalo se o novější model, než který jsem měl půjčený prve. Říkal jsem si, že na Kavkaze určitě najdu pro panoramatický formát odpovídající využití. Jelikož jsem předpokládal, že budu fotografovat převážně krajinky, rozhodl jsem se pro jemnější film, než je můj obvyklý Ilford HP5+. Zvolil jsem Adox Silvermax 100, který ve spojení se speciální Silvermax vývojkou dává skutečně zajímavé výsledky.

Teď s dostatečným odstupem vidím, že kombinovat různé formáty se mi spíše nevyplácí než naopak. 
V Batumi jsem s sebou měl jen jeden fotoaparát s jedním objektive a jen jeden typ černobílého filmu. Výsledkem bylo to, že jsem přivezl víc dobrých fotografií než v Tbilisi, při menší spotřebě filmu. Panoramatický formát je samozřejmě něco trochu jiného. Vyžaduje jinou „šířku vize“ a větší představivost při kompozici. Navíc je třeba ještě koutkem oka sledovat vodováhu v hledáčku, protože jakýkoliv náklon vede u fotoaparátu Horizont k naprosto nepředvídatelným deformacím obrazu. Stačí ty deformace, které horizont produkuje sám od sebe.

Ve městě jsem nenašel příliš využitý pro panoramatický aparát nenašel. Necítil jsem se jako tak velký experimentátor, abych ho zkoušel použít na pouliční fotografii. Zůstalo tedy spíš u městské krajiny a pár fotek z hor. Využití tak širokého kompozičního rámce není vůbec jednoduché. Chce se to dívat jinýma trochu jinýma očima, než když používám klasický poměr stran 3:2. Člověk má jen jedny oči, tedy alespoň já. Přepínat mezi různými formáty, poměry stran nebo chraň bůh mezi barvou a černobílou, to prostě není nic pro mě. Na druhou stranu je to cenná zkušenost. Navíc i kdyby z toho měla být jen jedna dobrá je to o jednu dobrou fotku víc, než jsem měl předtím.


  



      








neděle 5. srpna 2018

Batumi: Černomořská riviéra


Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.



Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).



Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.



Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.


V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.



Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.


středa 25. července 2018

Pražské léto: Slunci napospas


Cítíte to? Ve vzduchu je léto. Pro fotografa je léto zvláštní období. Sice jsou dny delší, ale většinu dne je ostré a nepříjemné světlo, které na fotografiích nevypadá příliš dobře. Naštěstí tady máme chození do práce, které zabezpečí, že ven se dostaneme až pozdě odpoledne, kdy jsou světelné podmínky o poznání příhodnější. Po práci jsem se tedy trochu toulal lední Prahou a zkoušel zachytit trochu té letní atmosféry. Důležité je neslibovat si od takového focení zásadní výsledky. Nešlo mi o fotografování nějaké série nebo uceleného tématu, ale to neznamená, že bych rezignoval na nějaké základy fotografické práce. Člověk musí neustále sledovat světlo, kompozici, ale hlavně to, jaký děj má fotografie zachytit.

Lidé jsou v létě tak nějak spokojenější, je to vidět i v ulicích. Ulice i parky jsou plné lidí spěchajících z práce za odpočinkem. Když jsem ještě pracoval na ministerstvu, obyčejně jsem se potloukal na Malé straně a případně na Kampě. Jinam jsem se pouštěl jen málokdy. Problém byl trošku v tom, že tam moc lidí, tedy kromě turistů, nepotkáte. Turisty samozřejmě fotit nechcete, tedy tomu, že se občas nějaký připlete se nevyhnete, ale jako primární subjekt jsou většinou nezajímaví. Postrádají vazbu k prostředí.

Co se týče prostředí, tak jsem si z nějakého důvod oblíbil Střelecký ostrov. Je to možná trošku kýč, lidé odpočívající na sluníčku u vody a na trávě, ale tak nějak jsem to potřeboval, pár pozitivních obrázků.

Fotky jsou všude, stačí mít otevřené oči.








sobota 14. července 2018

František Dostál: Napříč dekádami

Je mi velkým potěšením, že mohu konečně přinést rozhovor s legendou české pouliční fotografie - Františkem Dostálem. Jeho tvorba pokrývá větší část 2. poloviny 20. století a zasahuje i 21. století. Mezi jeho nejznámější cykly patří "Letní lidé", zachycující život v chatové osadě u řeky Sázavy. V současnosti se František Dostál stále pilně věnuje publikační činnosti.


Můžete popsat své fotografické začátky?

Začínal jsem poměrně později, kolem svých 25 let. Fotografický proces jsem znal z dob svých studií na průmyslovce, kde jsem musel pracovat s průmyslovým rentgenem. V té době jsem ale hodně sportoval, tak jsem na fotografování neměl čas, když jsem si pak na stromečkové brigádě vydělal 300 korun a za ty jsem si koupil první foťák.


Odkud přišel nápad fotografovat běžný lidský život a dění na ulici?

Je to tím, že jsem na ulici vyrostl. V té době ulice nebyla ani dlážděná. 14. února 1945 byl velký nálet na Prahu, tenkrát to se mnou praštilo o zem, spadla mi bomba do školy a tak jsem začal chodit do školy na vesnici. Byl březen a já chodil bos. Snad jediné, co je mi líto, že prvních pár let jsem si nearchivoval negativy. Fotografie jsem nazvětšoval a pozitivy rozdal kamarádům, se kterými jsem se třeba jezdil koupat na Sázavu, a negativy jsem zahodil. Dnes by to byl už dokument.


Kdy přišly první fotografické úspěchy v soutěžích, výstavy a publikace?

Poměrně brzy, někdy ze začátku 70. let. Tenkrát člověk nemohl za hranice, tak jsem posílal fotografie do zahraničních soutěží a na výstavy a zpátky jsem dostával katalogy z těchto výstav. Někdy dobré a někdy horší. Stálo mě to 12 korun na poštovném. Těch výstav bylo za ty roky možná 1500. Moje fotografie pak visely třeba v Tokiu a i na World Press Photo, ale s tím jsem pak měl malér. Tam totiž mohl fotografie posílat oficiálně jen Svaz novinářů a já je tam poslal jako amatér. Tak o tom pak věděli i v Bartolomějské.  Ale to by bylo na delší povídání. Výstavy byly můj styk se světem. Občas se mi poštěstilo, že když jsem organizátory požádal, tak mi pak poslali třeba knížku Elliotta Erwitta, která zde nebyla k dostání.


Foto: František Dostál

V 70. letech jste fotografoval akty, měl jste i nějaké další odbočky od pouliční fotografie?

Nebyla to ani taková odbočka, kolikrát jsem těm dívkám musel říkat, že nemám čas. Tenkrát jsem v sobotu přijel za 5 korun k Sázavě a lidé po mně nejdřív chtěli vyfotit děti, pak svatby a pak i ty akty. Nikde jsem je tenkrát nezveřejňoval, i když některé jsem poslal do soutěží, a teprve až teď jsem se dostal k tomu, že je publikuji. Vlastně se to o mně ani moc neví, že jsem je fotografoval. Možná z těch aktů udělám časem knížku.

V čem je podle Vás význam pouliční fotografie?

Řekl bych, že enormní, protože to je fotografie života. Zhodnotí ji teprve čas. Letos máme 100 let od vzniku naší republiky a tenkrát těch fotografií tolik nevznikalo. Já se narodil v roce 1938 a fotky z té doby mají podle mě obrovský význam. Třeba mobilizace, kterou fotil Vašek Jírů. Významné jsou i fotografie z ulic během velké nezaměstnanosti za hospodářské krize. Ukazuje to, jak se lidé tenkrát oblékali, jak to vypadalo na Barrandovských terasách a podobně. To se nikdy nedá sdělit jen slovy. Chtěl bych ještě udělat knížku fotografií ze starých Vršovic. Žádný z těch domů už neexistuje. V dnešní době se moc spěchá. Člověk musí taky umět zpomalit a podívat se na věci z dlouhodobého hlediska, aby tady po člověku něco zůstalo. Když po člověku zůstane alespoň 10 fotografií, tak to není špatné. 

Rozlišujete fotografii reportážní, dokumentární a pouliční?

Jsou tam jakési pomyslné hranice, ale já se tím nenechávám omezovat. 


Foto: František Dostál

Kdo Vás inspiroval, měl jste nějaké fotografické vzory?

Mám rád Elliotta Erwitta a Roberta Doisneau. I když Erwitt občas fotil komerční zakázky, tak stejně byl nejspokojenější na ulici a Doisneau na ulici vyrostl. Řekl bych, že tihle dva jsou moje největší fotografické vzory. 


Co podle Vás dělá dobrou fotku?

Dobrou fotku dělá vždy obsah. Chce to ale také kultivovaného diváka, aby ten obsah rozpoznal. Člověk 21. století hrozně spěchá, každý kouká do nějaké krabičky a nevnímá svět kolem sebe. Třeba že si chce nějaká babička v MHD sednout. Tenhle spěch a přístup k životu celkově ubližuje fotografii, ale i jiným hodnotným věcem. 


Preferujete černobílou fotografii nebo byste fotografoval i barevně, kdyby Vám to tehdy technika či finance dovolily?

Barevně jsem fotografoval nějaké diapozitivy. Občas po mně barvu vyžadovaly některé časopisy, třeba "Ahoj". S kolegou jsme vyhráli i jednu soutěž s barevnými fotografiemi noční Prahy, ze kterých pak byla i výstava ve Fomě. Bylo to umožněné tím, že tady pan Forman natáčel film Amadeus, a tak se nám povedlo získat nějaký barevným film Eastman. Jinak ale preferuji černobílou fotografii. 

Foto: František Dostál

Má podle Vás Praha něco, co žádné jiné město?

Má takovou atmosféru a kolorit, ale to člověk musí mít v srdci. Sice jsem trochu zklamán všemi těmi turistickými lákadly v centru, ale ten Karel IV. dobře věděl, co dělá, když město rozšiřoval. Zrovna cestou na rozhovor jsem potkal Ivana Havla u nejstaršího nárožního kamene, který je přes 700 let starý, a to nikdo jiný nemá. Současný vývoj Prahy není příliš šťastný. Praha ztratila hodně ze své duše až po revoluci. Nechci říkat, že tu za komunistů bylo dobře, ale teď s různými lákadly pro turisty a auty už to vypadá jinak. Pořád má ale Praha dost co nabídnout. 


Změnila se pouliční fotografie za dobu, co se jí věnujete?

Změnila. Třeba tím, že je na ulici víc lidí a život na ulici je pestřejší. Přibyli také cizinci. Dřív jsem se ale na ulici s focením cítil trochu bezpečněji. Vašek Jírů měl třeba nějaké fotky dětí, jak v Praze čůrají na ulici. Měl je dokonce na výstavě na Staroměstské radnici. Ale kdyby to fotil dnes...? Jednou jsem jen namířil fotoaparát na nějaký dům a hned u mě už byli, proč to fotím a kdo mi to dovolil? Uvidíme, kam až to dojde.


Bylo Vám nabízeno stát se fotografem z povolání, proč jste tu nabídku nevyužil?

Ne že jsem nezaváhal, ale jsem rád, že jsem to odmítl. Nemohl bych si pak fotit to, co chci já. Možná bych ani neuměl fotit to, co by po mě chtěli. Stejně bych si fotografoval to svoje, a tak by se mohlo stát, že bych třeba při vítání delegace na letišti vyfotil, jak někomu vypadne noha z boty. 

Foto: František Dostál

Předpokládám, že jste fotografoval invazi v roce 1968. Publikoval jste ty snímky a neměl jste z toho pak problémy?

Samozřejmě jsem to fotil, stejně jako jiní. Nechci teď mluvit jenom o Koudelkovi, ale fotografoval to i dobře známý Miloň Novotný, který dal exponované filmy svým známým, kteří jeli do ciziny, a tak jeho fotografie oběhly svět. Když začali střílet z protiletadlového kulometu na tanku do pískovcové fasády Národního muzea, tak za chvíli nebylo vidět a já jsem byl rád, že jsem se schoval na dvoře rohového domu, bylo nás tam asi 10 lidí, z toho nějaký cizinec, tak jsem mu dal 3 exponované filmy, aby je vzal s sebou do Vídně. Dodnes nevím, jestli je vůbec vyvolal nebo co se s nimi stalo. Byla to asi chyba mu je dávat, ale to se stává. Mám doma asi 50 zvětšených fotek z té doby. Publikoval jsem je z historického hlediska až celkem nedávno, protože tenkrát těch fotografií bylo všude plno a já se nechtěl nikam cpát.


Fotografoval jste i revoluci v roce 1989, co se pro Vás po revoluci změnilo?

Pracoval jsem tenkrát v Paláci Škoda. Když vypukly první studentské akce, tak jsem se zprvu ničeho neúčastnil. Měl jsem špatné zkušenosti z 1. máje 1989, kdy mi tajní prohrabávali aktovku a vyptávali se, proč to fotím a podobně, takže jsem byl spíše opatrný. Tehdy v roce 1989 jsem ale poznal spoustu dobrých lidí a jsem nakonec rád, že jsem mohl uplatnit fotografie, které jsem tehdy udělal. Muzeum hlavního města Prahy má asi 200 mých fotografií událostí roku 1989. Každá změna má svůj smysl a trochu se bojím, aby nás teď nepotkaly zase nějaké změny k horšímu, protože se už moc blbne.



Mohl byste přiblížit vznik cyklu Letní lidé?

Začal jsem to fotografovat poměrně záhy, ale tenkrát jsem si ještě nearchivoval negativy. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Ono v "letním ústroji" nepoznáte kdo je doktor a kdo je metař. Díky těmto lidem jsem se dostal k dalším lidem a tématům. Přijde mi, že ten cyklus zhodnotil až ten čas. Různí teoretici fotografie říkali, že to jsou jen takové dovolenkové fotky. Za tím cyklem bylo i hodně práce, 20 let jsem pracoval i v sobotu, v noci jsem do dvou do rána zvětšoval fotografie a v 6 už jsem musel být v práci u píchaček. Jak přišel rok 1990-1993 už to fotit nešlo, polovina těch chat tenkrát shořela, lidé tam přestali jezdit.

Foto: František Dostál

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s pouliční fotografií začít?

Ať si namažou nohy francovkou, ať jsou trpěliví a nenechají se hned z kraje odradit, když se jim něco nepovede nebo jim někdo vynadá. Všechno chce velkou trpělivost. V pamětech Roberta Doisneau jsem četl, že často chodil na jedno místo a čekal na fotografii. Často čekal zbytečně, ale pak se to jednou povedlo.


Může podle Vás jedna fotka vyprávět příběh nebo to dokáže jen série?

Samozřejmě i jedna fotografie může vyprávět příběh. Dřív tu byla soutěž cykly a seriály, termín soubor se zavedl až později, ale často může jedna fotografie vyprávět příběh lépe než série. 


Chystáte v nejbližší budoucnosti novou knihu nebo výstavu?

Výstavy už nechci, to jsou starosti a hodně práce. Teď mi skončila výstava ve Švýcarsku v Luganu. Přišel mi pohled od dvou emigrantů, kteří výstavu navštívili, a psali: "Pane Dostál, cítili jsme se jako doma..." To pro mě byla ohromná pocta, lepší než jakákoliv medaile. Rád bych udělal knížku "Pražský chodník vypráví", která by ukázala Prahu, jaká už není. Dále ještě "Moje rodné Vršovice" a "Jak jsem potkal Evy".


Býval jste hodně aktivní ve fotografických soutěžích, sledujete i ty současné?

Sleduji. Třeba Czech Press Photo, ale i zahraniční soutěže. Sám bych nerad v těch porotách seděl, musí to být těžké rozhodování. Chápu, že často je upřednostňována jistá aktualita, třeba teď na World Press Photo ta vražda ruského velvyslance v Turecku. Napsal jsem o tom text "Proč má mít zlo přednost." Fotka to bůh-ví jak převratná není, tak proč by mělo to zlo dostat hlavní cenu?

Foto: František Dostál

Co Vám dalo členství ve fotoklubech a různých skupinách?

Hodně mě to naučilo. Poznával jsem různé, i známé, lidi. Jednou třeba Ladislav Sitenský přivedl Františka Fajtla a ještě jednoho letce, nás tam bylo asi 30 a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se hodně věcí, které nejsou v žádných knihách. Bohužel je život hrozně krátký a člověk si to všechno nemůže pamatovat. Časem se mi to tam přestalo líbit, třeba když se posílaly do zahraničních soutěží pořád ty samé fotografie, protože někteří se cítili jako umělci. Časem jsme si pak s přáteli udělali skupinu "Město". Asi třikrát jsme vyhráli národní soutěž. Bohužel už tři zemřeli, ale dostali jsme se do encyklopedie, tak se o nás ví. Poznal jsem Julia Andrese, co fotil úžasné akty, nebo Josefa Stanislava Kroftu. Ten sice nebyl bůhví jaký fotograf. V roce 1914 vystudoval obchodní školu, na praxi by v Americe, dělal v New Yorku pomocníka šerifa, vyfotil Rockefellera na koni. Pak při jedné stávce dostal do hlavy a tu mu pak dával dohromady doktor Růžička, který tam žil už dlouho. V roce 1934 viděl na fotce Karlštejn a rozhodl se vrátit do Prahy. Otevřel si vinárnu, začal pořádat střelecké soutěže a v roce 1945 bojoval o rozhlas, protože měl ve vinárně schované zbraně a byl to právě on, kdo v anglickém jazyce z rozhlasu volal o pomoc. Tak i takové lidi jsem poznal díky fotoklubům a skupinám.


Kdy jste naposledy držel v ruce fotoaparát?

Je to 14 dní, nic jsem sice nevyfotil, ale to nevadí. V pondělí jsem jel do Vršovic do hospody, tak jsem si říkal, že si musím vzít zoomový objektiv, že tam visí něco zajímavého na jednom z balkonů.


Zůstáváte věrný fotografování na film?

Ano, pořád.

pondělí 25. června 2018

Tbilisi: Město a jeho lidé

Nejvýznamnější pamětihodnosti a lákadla hlavního města Gruzie jsme si zmínili již v jednom z předchozích článků. Jenomže, pokud chcete zachytit běžný život na ulicích, musíte se vypravit i mimo hlavní turistické oblasti. Do míst, kde žijí místní, kam chodí na nákupy a kde tráví volný čas. Země na východ a na jih od nás mají v tomhle jistou výhodu. Lidé tráví venku víc času a ulice jsou živější. Samozřejmě jsem neprošel úplně celé město, držel jsem se poblíž historického centra, které stále ještě neovládají turisté, tak jako v Praze. Pokud bych vyrazil někam jinam, samozřejmě bych vyfotografoval typické záběry z "východního bloku". Paneláky, stará auta a tak trošku nepořádek. Jenomže to je všude, kam vstoupila bota sovětského člověka. Jenomže já chtěl fotografovat Tbilisi. 
 


Většina fotografií, které jsem si zařadil do škatulky "použitelné", vznikla vlastně během posledních cca 3 dnů. Je to logické, protože první dny se musí člověk aklimatizovat. Pozorujete okolí, architekturu, lidi a život. Samozřejmě i fotografujete, ale člověk by si od toho neměl nic moc slibovat. Nic moc jsem si nesliboval ani od těch zbylých dní. Od 10 dní trvajícího pobytu nelze očekávat, že byste dokázali dokonale proniknout do místní kultury, či nedej bože k nějakému zásadnějšímu tématu. Jsou země, kde když namíříte fotoaparát na člověka na ulici, koukají na vás divně nebo vám rovnou dají přes hubu. Tohle rozhodně neplatí pro Gruzii. Lidé si mě většinou vůbec nevšímali, případně mi věnovali jeden zvídavý pohled a tím to skončilo. 


Gruzínci jsou pravoslavní křesťané. Víra je tu zakořeněna velmi hluboko. Kostelů je všude skutečně požehnaně a panuje v nich poměrně čilý ruch. Fotografování v kostele má samozřejmě svá specifika. Někdy je výslovně zakázáno a někde povoleno, vždy je k němu třeba přistupovat citlivě a s respektem. Zvláště v zemích, kde vás může pop vzít po hlavě holí nebo kadidelnicí. Na druhou stranu, pokud se chováte ke svatému místu s respektem a slušně se zeptáte, můžete dostat povolení fotografovat, i když to cedulka na dveřích zakazuje. Pravoslavné kostely mají obecně jinou atmosféru než ty katolické (protestantské ani nezmiňuji, ty jsou většinou velmi chladné a zvláštní). V Gruzii jsou kostely ještě o trochu jiné než v Rusku. Zpravidla jsou i o několik století starší, vyšší, okna jsou jen velmi malá a interiéry jsou velmi tmavé. Často jsem fotografoval na pouhou 1/8s, což je z ruky už celkem výzva. Pravoslavní věřící naštěstí rádi pálí svíčky, a tak jsou alespoň jejich obličeje dostatečně osvíceny. 

Na skok jsem se podíval i do mešity, která je ve stejné části města jako vyhlášené lázně. Stačilo se slušně zeptat a mohl jsem se zajít podívat dovnitř a fotografovat. Zajímavostí je, že v Tbiliské mešitě se spolu modlí jak šíité, tak sunité. Zatímco v jiných zemí spolu vedou dialog kalašnikovy a trhavinou. Je tedy pěkné vidět, že v Tbilisi se dokážou domluvit. V mešitě jsem také musel využít služeb tmavého kumbálu na úklidové potřeby, protože se mi povedlo přetrhnout film v Leice a musel jsem ho tedy v absolutní tmě vyjmout a vrátit zpět do kazety. Naštěstí se operace povedla. Trochu si říkám, jestli za vstřícností místní muslimské komunity, co se týče fotografování a oprav aparátu, nebylo to, že jsem v té době měl knír, za který by se nemusel stydět žádný turecký obchodník s koberci.

Samotný život na ulicích města byl poměrně různorodý. V parcích posedávají důchodci a povídají si. Muži hrají vrhcáby a popíjí víno. V ulicích kolem starého města si hrají děti a na pevnost Narikala nad městem míří muslimskou čtvrtí zástupy turistů. Stačí jít a dívat se. Fotografie za fotografií, film za filmem. Nemalé množství fotografií zachycuje děti, které si hrají na ulici. Věc, která se u nás nebo dál na západě už moc nevidí. Možná snad někde v Sudetech. Místním fotografování, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Nikdo mi nevěnoval příliš pozornosti, což je ideální stav, když chcete zachytit lidi v jejich přirozeném prostředí. Na ulicích Tbilisi se pořád něco děje a hlavně tu stále probíhají interakce mezi lidmi. 
Je toho spousta, co se může člověku v Gruzii líbit. Skutečně staré budovy, památky, všudypřítomné pravoslavné ikony, hory, příroda, jídlo či víno. Jsou to ale hlavně sami Gruzínci, díky kterým se budete cítit jako skutečně vítaný host. Zdá se, že legendy o pohostinnosti Kavkazanů nebyly nadsazené.