středa 21. února 2018

Motivace: 3 roky s foťákem

Budou to už 3 roky, co jsem po dlouhé pauze začal zase fotografovat. Z jakého důvodu jsem se tenkrát rozhodl zrovna pro pouliční fotografii už nevím. Možná jsem si myslel, že je to žánr fotografie, který může člověk praktikovat každý den cestou do práce a z práce. Hloubku svého omylu jsem si uvědomil až o dost později. Velká změna přišla až když jsem začal fotit první ucelený dokumentární projekt.  S focením MMA jsem původně začal, abych měl materiál pro talentové zkoušky na ITF. Líbilo se mi fotit s jasným záměrem, co s fotografiemi pak udělám. Zhruba v polovině celého procesu jsem zjistil, že mi už na nějaké přihlášce vůbec nezáleží. Moje vnitřní motivace byla dostatečná, abych projekt dokončil, z fotografií udělal výběr a nazvětšoval ho v temné komoře. A pak jsme šel prostě dál.



Od té doby pořád hledám další téma, kterému bych se mohl věnovat. Proč? Abych pak měl co dávat na Instagram a sdílet na facebooku? Ne. Moje motivace je nezávislá na vnějších faktorech, jako je například pochybná validace mé tvorby přes lajky na sociálních médiích. Stačí mi vědomí, že jsem ty fotografie pořídil a že jsou uloženy v deskách s ostatními negativy. Samozřejmě by šlo debatovat o tom, co zakládá „existenci“ fotografie. Vyvolaný negativ? Zvětšenina? Obrazová reprodukce digitálních dat? Než až to, když fotografii někomu ukážu? Kdybych měl zaujmout nějaké stanovisko, tak bych za „hotovou“ považoval fotografii v okamžiku, kdy je z negativu zvětšená na papír. V tu chvíli se o ní můžu nebo nemusím podělit. S hanbou se musím přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem naposledy zvětšoval. Pořád mi přijde, že mám dost práce s focením někde tam venku.



Nevím, jestli bych dokázal popsat procesy, které mi proběhnout hlavou, když k oku zvedám fotoaparát. Tedy pokud pomineme věci jako je zhodnocení expozice a kompozice. Otázkou je, proč vůbec fotografii pořizuji. Abych něco zaznamenal? Proto, abych něco sdělil? Čím dál tím víc začínám zjišťovat, že si skrz fotografii nastavuji zrcadlo sám sobě a svému pohledu na svět. I proto fotografuji jen věci a témata, která mě osobně zajímají. Vždy se snažím dívat trochu opačným směrem než většina lidí. Snažím se, aby to nebyla taková ta manýristická jinakost za každou cenu. Setkal jsem se samozřejmě i s názory, že fotit na film je samoúčelná jinakost a manýra. To mohlo platit před pár lety, ale v dnešní době filmového obrození je to jen lichý pseudoargument. Je to koneckonců jen technický prostředek. Dřív jsem si také myslel, že mě fotografování jaksi izoluje od prožitků, teď vím, že je to naopak. Každou scénu, kterou fotografuji, vnímám mnohem intenzivněji.


Fotografickou motivací bude v mém případě nejspíš právě ta snaha dosáhnout intenzivnějšího vnímání světa. Zkoumat nové situace, lidi a děje pro mě pak získává úplně nový význam. Musím se na věci dívat z jiného úhlu pohledu, abych vše zachytil tak, jak to vidím v hlavě a aby ten obraz na políčku filmu dával smysl. Jistě, to co dává smysl mě, nemusí ještě dávat smysl někomu jinému, ale to je riziko jakékoliv tvůrčí činnosti, kterou čas od času sdílíme s okolím. V poslední době mě motivují hlavně rozhovory s fotografy. Skrze konfrontaci s jinými přístupy k fotografii si tříbím a vyjasňuji ten svůj a kdo ví, třeba se mi letos poštěstí začít fotit něco zajímavého.

pondělí 5. února 2018

Martin Wágner: Tajemný východ

Mé pozvání k rozhovoru tentokrát přijal dokumentární fotograf Martin Wágner, který se specializuje na mě velmi blízké téma Ruska (ale nejenom toho). S jeho fotografiemi jsem se poprvé setkal na výstavě "Na Vostok". Okamžitě mě zaujala jejich kompozice a velmi precizní černobílé zpracování. Povídali jsme si o cestách do Ruska, specifickém prostředí té obrovské země, ale i tom, proč se po letech vrátil zpět k fotografování na film.


Jak jste začínal s focením?

Od dvanácti let jsem chodil do skauta a tam se odehrávala různá dobrodružství, která mě fascinovala a já o nich chtěl vyprávět. Jenomže jsem si uvědomil, že mi je nikdo nevěří, a tak mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych je fotografoval. Samozřejmě se mi to nedařilo úplně fotograficky zachytit, ale je fakt, že moje první fotografická výstava, v mých patnácti letech byla právě z prostředí skautingu.


Fotíte na film?

Teď jsem znovu začal. Dlouho jsem fotil na film, do roku 2006. V roce 2007 jsem si koupil první digitál, což byl Nikon D200. Jel jsem pak do Ruska, měl jsem sebou tu D200 a jako záložní jsem si vezl Nikon FE. Za celou dobu jsem nenafotil ani jeden film, takže jsem pak filmy v Kyjevě věnoval jedné kamarádce a od té doby jsem na film nefotil. Trošku jsem koketoval s formátem 6x6, to když jsem chtěl fotit nějaké krajiny. Dostal jsem také na dlouhodobou zápůjčku od kamaráda Michala Kratochvíla fotoaparáta Calumet 4x5 a od Tomáše Rasla jsem zase dostal nějaké filmy, ale ještě jsem to všechno nenafotil. No a teď jsem se přes Honzu Dobrovského zase vrátil ke kinofilmu. Jeden z důvodů toho fotografování na film je to, abych si nějaké věci připomněl a abych měl reflexi pro úpravu svých digitálních fotek u kterých se snažím, aby byly podobné těm na film. Zkrátka abych to moc nepřeháněl s úpravami a podobně.

Jekaterinburg 2002

Jaké vybavení momentálně používáte?

Na film mám Konicu Hexar AF a digitál používám Sony A7.


Proč fotíte černobíle?

Černobílá byla prostě dostupná, dřív jsem si kupoval černobílé filmy, metráže, chemii a platit 100kč za vyvolání barevného filmu, když mi bylo dvanáct třináct let bylo prostě moc. Nějakým způsobem se mi ta černobílá fotografie líbila, takže jsem v tom pokračoval. S příchodem digitálu člověk samozřejmě může zkoušet, černobílou i barevnou variantu. Zjistil jsem, že barevná fotografie je moc definující a nenechává člověku nějaký větší prostor pro fantazii.

Sachalin 2001

Vnímáte nějaký rozdíl při práci s digitálem a analogem?

Asi nijak. Snad jen v tom, že při práci v horším světle má ten analog zásadní nedostatky.


Jak jste se dostal k focení Ruska?

Nejdřív jsem se dostal k focení. To Rusko mě ale nějakým způsobem neustále fascinovalo. Jedním z důvodů bylo, že jsem začátkem 90. let viděl v televizi dokumenty, myslím že ten kameraman se jmenoval Milan Maryška a jeho dokumenty se mi moc líbily. Zároveň jsem měl rád dokumentární fotografii Karla Cudlína, Danu Kyndrovou a Koudelku. Chtěl jsem fotit jako oni a Rusko mě prostě fascinovalo a pro focení to je zkrátka dobrá lokace.

Iturup, Kurily 2001
Je v něčem focení v Rusku specifické?

To nevím, nemůžu moc porovnávat. Když někdo odjede do Ruska, nebo kamkoliv jinam a je v cizím prostředí, tak je z něj trošku jiný člověk. Setkáváte se novými lidmi a můžete trošičku hrát takové divadlo, že jste lepší, než ve skutečnosti nebo se o to snažit. Je to takový nový život, možná trochu schizofrení, ale baví mě to. Taky to je jeden z těch důvodů, proč tam jezdím, protože tam jsem trošku jiný člověk než tady.


Projel jste celou trasu Transsibiřské magistrály?

Transsibiřskou magistrálu jsem projel celou. V roce 98 nebo 99 jsem byl v Moskvě a chtěl jsem na Krym, ale lístek na Transibiřskou magistrálu stál 20 dolarů, tak jsem si ho koupil a projel jsem to tam i zpátky. Za tu dobu jsem se naučil tak nějak Rusky, protože jsem předtím uměl jen velice špatně. Už nikdy v životě bych to podruhé jet nechtěl. Tenkrát jsem se z Vladivostoku dostal do Japonska. Před cestou jsem prodal svůj zvětšovák Durst, měl jsem celkem 333 dolarů a 3 dolary jsem si nakonec přivezl zpátky. Lidi si často tu cestu magistrálou moc romantizují, i když tenkrát to nebylo zas tak špatné. Nebyly chytré telefony, tak si člověk ve vlaku povídal s lidmi a tak.

Brest Litevský 2006
Jsou nějaká místa, která byste ještě rád navštívil?

Třeba v Rusku je těch míst strašně moc. Nikdy jsem nebyl v Jakutsku, Magadanu a chtěl jsem jet i na poloostrov Tajmir. Ta vzdálená místa v tom Rusku mě samozřejmě přitahují, ale je to náročné samozřejmě finančně i časově. Je možné že i to, proč jsem tam jezdil, ta nějaká romantika hledání těch geologů a lovců, kteří v těchto místech žijí se částečně také trochu vytrácí. Rusové tahle místa začali taky objevovat, ti bohatší tam létají v helikoptérách a v těch velkých autech. Zároveň se tam hodně těží ropa a je to docela komplikované. Tyhle odlehlé konce světa mě zkrátka přitahují, pár jsem jich už navštívil, ale stále je jich víc, kde jsem nebyl.


Co podle vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Úplně nevím, jestli to dokážu popsat. Můžu odpovědět na otázku, co se snažím dát do svých fotek, aby se mi líbily. Snažím se aby ta fotka v sobě měla nějaké napětí, tajemno, popřípadě, aby  fotka u lidí vyvolávala nějaké emoce. Je to moc složitá otázka.

Sachalin 2001

Může podle vás jedna samostatná fotka vyprávět příběh?

Ten smysl dokumentární fotky je především v tom, aby jednotlivá fotka vyprávěla příběh. Dokument není reportáž. S Adrejem Reiserem se často hádáme, že neexistuje žádná dokumentární fotka, on tvrdí, že existuje jen reportážní fotka a že dokument spadá pod reportáž. Samozřejmě já svoje focení dávám do jednoho pytle a mám snahu docílit toho, abych nafotil celou sérii fotografií, které jsou navázané jedna na druhou.


Jaká je podle vás úroveň současného českého dokumentu?

Asi bychom se museli zamyslet nad tím, jaké autory, kteří v současnosti tvoří vlastně známe. Mě teď napadá Michal Hanke se kterým spolupracují, ten dělá klasický černobílý dokument. Hodně lidí teď  dokument fotí, třeba barevně. Jsou to fotky založené trošku na nějakých grafických nebo designových prvcích. Líbí se mi fotky Milana Jaroše nebo Romana Vondrouše. Roman fotí i černobíle, dostihy. Klasického dokumentu jako Karla Cudlína nebo Dany Kyndrové už moc není. Vyvíjí se to. Doba je jiná a dokumentu po jakém tady byla poptávka třeba v 90. letech už moc není. Jsme zasycení zase jinými obrazy, ale opět se to někam posune. Dobrý fotograf je ten, který fotí dlouhodobě a vytvoří nějaký cyklus. Možná se časem dočká nějakého uznání za ten vytvořený cyklus, ale nikdy se to samozřejmě úplně nerentuje v porovnání s tím časem a úsilím, které do toho vložil.

Egvekinot, Cukotka 2004

Jak jsou pro vás důležité papírové fotky?

No, kromě toho, že s tím živím, tiskem papírových fotek pro ostatní fotografy... Je to složité, samozřejmě, že bych všem doporučil, aby si fotky tiskli. Ale i já sám mám spoustu fotek jen v digitální podobě. Před nějakou dobou jsem pracoval na maketě svojí knížky. Prošel jsem velkou část svého archivu a vybral jsem asi 270 fotek. Všechny jsem si vytisknul a pak jsem z toho dělal užší výběr. Zatím zůstalo jen u té makety, ale nedávno to na mě vypadlo, když tu byla nějaká návštěva a dojem z prezentace fotky na papíře je nesrovnatelný. Osobně mi to stačí na monitoru, když dělám nějaký si fotky vybírám, ale pokud ty fotky chci někomu ukázat, tak prostě musí být na papíře. Otázkou je jestli se dneska lidi schází, aby si kázali fotky, jestli už je nestačí dát jen na Facebook…


Co chystáte do budoucna, výstava, publikace?

Už mnoho let připravuji tu knížku, ale už jsem se v tom trochu zacyklil a čekám na nějaký impuls. Zároveň na to trochu šetřím, což se taky úplně nedaří, ale rád bych tu knížku udělal. I kdyby to mělo být v menším množství exemplářů. Samozřejmě bych chtěl pokračovat ve fotografování jako doposavad, protože mě to baví. Otázkou je jestli to baví i diváky, ačkoliv na vernisáže pořád chodí. Zároveň mě baví pracovat s negativy lidí, kteří už tady mezi námi nejsou. Mám archiv po fotografovi jménem František Beneš a z toho čas od času dělám nějakou výstavu. Negativy jsou datovány od roku 1908 do roku 1938 a archiv má asi 5tis negativů. Z toho jsem vybral asi 90 pěkných fotek se kterými pracuji. Před rokem mě oslovil kamarád Roman Bucháček a ten má pozůstalost po svém strýci Karlu Bucháčkovi a já s ním zpracovávám ty negativy z pozůstalosti, byl to vynikající dokumentární fotograf, co fotil hlavně Prahu. Na moje dlouhé cesty, i protože mám teď  malé dítě, není úplně vhodná doba, takže se teď věnuji i téhle kurátorské činnosti. Časem se třeba k tomu intenzivnějšímu cestování a focení vrátím.

Cukotka 2004

Dost lidí má z cestování do Ruska obavy, dostal jste se tam někdy do problémů?

Já mám hrozné obavy z cesty do Ruska. Vždycky se toho děsím a představuji si ty hororové scénáře toho, co mě tam může potkat. Jakmile v tom Rusku jsem, tak mě to přejde a cítím tam tu realitu tak nějak podobně jako tady. Nemám obavu, že mě někdo na ulici podřízne, ale mám obavu abych tam nepotkal nějakého šíleného řidiče. Loni jsem tam dva měsíce jezdil autem a když jezdíte po jedné ulici a za týden tam na stejné křižovatce vidíte šílené nehody s auty na střeše, tak si říkáte, že je to taková ruleta. Ta obava z cesty je, když jsem tady, ale tam už tu obavu nemám.

Irkutsk 2000

Fotíte někdy i v Čechách?

Mám cyklus českých krajin, který jsem už vystavoval. Letos to bylo v Blatné v rámci takové naší skupiny. Oslovil jsem pár kamarádů a snažíme se každý rok fotit na nějaké téma. První téma bylo Vltava, možná jsme jí ale měly fotit 3 – 4 roky a ne jen rok. Kamarádi z Brna z toho tématu neměli radost, protože to bylo dost vymezené lokálně. Trochu si uvědomuji, že to co fotím v Rusku by se dalo fotit i v Čechách. Můj soused je třeba včelař, je mu 87 let a to by se nafotit dalo. Jenomže já s ním mám sousedský vztah, učí mě včelařit. Najednou se přepnout a říct mu, že ho celý den budu fotografovat mi moc nejde. Když jedu do Ruska a mám jen svůj foťák a tu svojí roli že fotografuji, tak je to prostě snadnější.


Kde čerpáte inspiraci?

To bychom se museli zase vrátit k dokumentaristům ve věku mých rodičů. Hrozně se mi líbí ty jejich fotky a taky jsem si to chtěl vyfotit v tom Rusku, na Ukrajině nebo Rumunsku. Samozřejmě z toho vznikají trochu jiné fotky, protože ty situace jsou jiné. Člověk, co fotí dokument podle mě nemusí inspiraci nikde čerpat. Někam vyrazil a je před ním realita ve které se pohybuje a fotografuje jí.

Podkarpatská Rus 1998

Oblíbení fotografové

Cudlína a Kyndrovou jsem jmenoval několikrát. Určitě Koudelka, Kratochvíl i Jindřích Štreit má krásné fotky. Je jich mnoho a určitě jsem nějaké další zmínil v průběhu rozhovoru.


Co vám dalo studium v Opavě?

No musím odpovědět erudovaně, kdyby to náhodou četl pan profesor. Jsou to především ti spolužáci, je to takový klub podobně smýšlejících lidí, kteří mají podobné zájmy. I profesoři jsou zajímaví. Jednou větou by se to dalo shrnout jako: „Celoživotní přátelství s mnoha zajímavými lidmi


Pokud chcete vidět víc fotografií od Martina Wágnera, doporučuji návštěvu jeho Facebooku.

pondělí 22. ledna 2018

Andrej Rublev: Tvůrčí bolest

Pokud jste ještě neviděli ikonický filmy Andreje Tarkovského, doporučuji podívat se na něj předtím, než si přečtete tento článek. Jen nerad bych vám zkazil případný zážitek tím, že bych vám něco prozradil. Film naleznete například zde: 1. část a 2. část.

Párkrát jsem se na blogu už zmiňoval, jak se často nechávám při svém fotografování inspirovat filmy. Někteří známí režiséři začínali jako fotografové (Stanley Kubrick), či se k fotografii případně dostali až později ve své kariéře (Andrej Tarkovsky). Kubricka fotografie během jeho kariéry nikdy neopustila, při natáčení filmy 2001: Vesmírná odyssea například používal speciální super-širokoúhlý fotoaparát Widelux, který zabírá úhel 120° aby si udělal představu o tom, jak budou některé scény vypadat v širokoúhlém filmovém formátu. Oko fotografa je pak vidět i na jeho kompozicích. Ovšem samotné otázky kompozice, expozice a vystavění scény jsou jen jednou stranou mince. Druhou stranu mince představuje samotný tvůrčí proces a jeho podstata.



Štěstí tomu chtělo, že jsem víceméně náhodou na Facebooku zahlédl pozvánku na festival filmů Andreje Tarkovského, který se měl konat v Pražském kině Ponrepo. Bez velkého váhání jsem nakoupil lístky na několik filmů. Prvním z nich byl Stalker, pravděpodobně nejznámější z Tarkovského filmů, ale zároveň bych řekl že nejtěžší. Rozpočtová omezení donutily scénáristy a režiséra upravit film do více symbolické roviny, jakoby jeho filmy nebyly symbolické už dost. Pokud vám někdo bude tvrdit, že Stalkera pochopil, buďte na pozoru. Druhým filmem, který jsem navštívil byl Andrej Rublev. Epická historická freska, která mi toho o tvůrčím procesu a jeho úskalích řekla víc, než jsem čekal.

Film, jak už jeho názve napovídá, sleduje život Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon, který žil a tvořil na přelomu 14. a 15. století. Pro tuto historickou fresku dostal Tarkovský jistě velmi důstojný rozpočet, což je na filmu vidět. Natočen sice černobíle, ale v širokoúhlém formátu SovScope, což byl ruský analog amerického systému Cinemascope, který pracoval s anamorfickými objektivy na 35mm filmovém pásu. Velkolepé jsou i lokace, propracované kostýmy a skutečně velké davové scény. Natočen v roce 1966, film se vezl na jisté vlně uvolnění komunistického režimu v Sovětském svazu, což se později moc neprojevilo na jeho komplikované distribuci. Pro mě osobně bylo překvapivé, že se vůbec v Sovětském svazu natáčel film o malíři ikon, když spousta nejkrásnějších chrámů byla opravena třeba až v roce 2000.


Ve filmu se nenápadně objevují myšlenky o těžkostech života v Rusku. Myšlenky z roku 1966 ve filmu odehrávajícím se kolem roku 1400, které rezonují i se současností. V jedné scéně diskutuje vůdce Tatarských nájezdníků ve vypleněném kostele s bratrem ruského velkoknížete a malbě panny Marie a říká, že to nemůže být žádná panna, když měla dítě. Nakonec ale prohlásí: „No, u vás v Rusku je všechno možné!“ Naproti tomu samotný Andrej Rublev upadá do temných myšlenek. Rusko té doby je stíháno tatarskými nájezdy, epidemie a krutostí vládnoucích vrstev proti vlastním poddaným. Jak má člověk pak tvořit něco pozitivního? Andrej by chtěl, aby jeho umění sloužilo a promlouvalo k lidem. Má problém vymalovat v kostele fresky posledního soudu, protože nechce strašit prostý lid a vystavovat ho obrazům hrůz, když jejich běžný život je už tak plný utrpení. Tímto vnitřním bojem je Andrej naprosto paralyzován a není schopen nic vytvořit. Během celého filmu ho nevidíme nic namalovat. Pokládá si i otázku, kolik toho musí ruský národ vytrpět a kolik toho vydrží. Naproti tomu řek Theofanes (Feofanes v ruském přepisu) nemá s tvořením pochyby, tvoří proto, aby uctil boha, ne pro lidi.

Jako protiváha paralyzovanému Andreji Rublevovi je ve filmu postava zvonaře Boriska. Ten se nabídne, že odlije pro velkoknížete nový velkolepý zvon místo svého otce, mistra zvonaře, který zemřel při epidemii moru. Tvrdí, že mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil svá tajemství. Pracuje s fanatickým odhodláním, které je cizí jeho pomocníkům, kteří pro něj mají málo pochopení. On na jejich rady nedbá a vše dělá po svém. Tvůrčí síla, která skrz něj prochází je obrovská a on jí jen stěží kontroluje. Celému tomu procesu přihlíží Andrej jako němý svědek, protože složil slib mlčení, jako pokání za svůj zlý skutek (který nebudu prozrazovat). Borisek neprojevuje žádné pochybnosti o svém tvůrčím procesu. Vše řeší s velkým odhodláním a žádnou překážku nenechá, aby ho zpomalila v jeho konání. Zvon je nakonec odlit a zazvoní. Tehdy se vyčerpaný Borisek zhroutí a až v tomto momentě z něj vyjdou všechny pochybnosti, které měl o své tvorbě, ale celou dobu je držel uvnitř a nenechal se jimi zpomalit. Tehdy Andrej promluví, aby ho utěšil a tento moment ho přiměje k tomu, aby sám přestal pochybovat a začal tvořit. Už mimo záběr pak vytvoří své největší dílo, které je beze slov prezentováno již v barvě úplně na samém konci filmu v takřka dokumentární sekvenci.


Často se ocitám v situaci, že nejsem schopný tvořit. Nejsem schopný zvednout fotoaparát a odexponovat film, nedokážu se přinutit sepsat své myšlenky tady na blog. Pochybuji. O smyslu toho, co tvořím, pro koho to tvořím a pochybuji o celém svém procesu. Každý kdo to zažil asi ví, jak je to paralyzující stav ze kterého se jeden jen velmi těžko sám dostane. Stejně tak, jako musel Andrej Rublev vidět tvůrčí sílu zvonaře Boriska a jeho následné zhroucení, aby byl pohnut ke své vlastní tvorbě, tak i mě často k tvorbě pohne nějaký vnější impuls, ačkoliv samotný tvůrčí proces je pro mě spíše soukromou záležitostí, i když se o nějaké útržky sem tam dělím tady na blogu. V současnosti připravuju pro svůj blog další rozhovory s fotografy a je to právě ta jejich tvůrčí síla, kterou skrz ty rozhovory poznávám, která mě žene dál. Samozřejmě nepochybuji, že i oni mají občas podobné kreativní problémy jako já, či jako měl ve filmu i Andrej Rublev. Jenomže v rozhovorech je to právě hlavně ta pozitivní tvůrčí síla, která se nakonec dostane na povrch.

Moje občasná tvůrčí paralýza je samozřejmě úzce svázaná s dobou, ve které žijeme. Narodil jsem se těsně před revolucí a formativní roky mého dětství proběhly v 90. letech. Mojí generaci byla prorokována skvělá budoucnost, jakožto první, která vyroste bez vlivu komunistické diktatury. Bohužel 90. léta nás na tuhle skvělou budoucnost špatně připravila. Už se na veřejnosti nemůže říkat, co se dřív mohlo. Lidé se stali více zahleděnými do sebe a místo větší svobody tu máme čím dál větší kontrolu ze strany státu a posledních 5 let nepokrytou novou vlnu normalizace. Jako fotograf musím mít otevřené oči a vnímat svět kolem sebe, takže se nemůžu uzavřít a izolovat. Člověk nesmí propadnout zoufalství, máme povinnost pozdvihnout se nad šeď všedních dní a skrz naši tvorbu pomoci i ostatním. Pokud se nám povede tvořit dostatečně kvalitně, tato tvorba přetrvá. Stejně jako ikony Andreje Rubleva překonaly všechny těžkosti Ruska, tak jako Tarkovského filmy přetrvaly v těžkých podmínkách Sovětského svazu.


pátek 12. ledna 2018

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 2. část

V prvním díle rozhovoru s Janem Dobrovským jsme nakousli různé destinace, kde fotil a jak se k fotografii dostal. V dnešním pokračování si přečtete o samotném procesu focení a dalších zajímavých věcech, které souvisí s dokumentární fotografií. 

Foto: Jan Dobrovský

V čem se pro Vás liší digitální a analogový proces?

Jelikož si sám jen vyvolávám negativy, ale nezvětšuju na papír, tak se liší v zásadě jen tím, jak na film exponuju a jak ho pak vyvolám. Lidi si často myslí, že digitál snese všechno, že je expozičně pružnější a šikovnější. Já si myslím, že je to obráceně, zdá se mi, že digitál pro mě nepřijatelným způsobem zkresluje skutečnost. Naproti tomu u filmu mi přijde, že ten dokáže udělat mezi světlem a stínem tak vlídný přechod, že to digitál nikdy nedokáže. Pozitivní proces pak už dělám digitálně, to už mi nevadí.


Jak důležité jsou pro Vás fotky na papíře?

Nejvíc. Fotografie na monitoru není vůbec nic. Fotka na papíře teprve ukazuje, co na ní doopravdy je. Já skoro všechno tisku, leze to docela do peněz a mám toho strašný štosy. Samozřejmě si udělám hrubý výběr, ale bez toho abych si fotky vytiskl, tak pořádně nepoznám, co na těch fotkách je a jestli za to stojí. Jak není na papíře, tak existuje jen v takovém prenatálním stádiu.

Foto: Jan Dobrovský


Je nějaké místo kam byste se ještě rád vypravil?

Já už jsem línej, takže se mi nikam moc nechce. Nadchla mě ta Ukrajina a říkali jsme si s Martinem Wágnerem, že tomu východu fotograficky rozumíme víc než tomu západu. Že když jedeme do New Yorku, přivezeme si deset filmů, ale není na nich nic, i když jsme tam měli pocit, že to stojí za to zmáčknout. Jedeme na východ a z těch deseti filmů je hromada dobrých fotek. Jak jsem tam byl teď v březnu, tak mě to neuvěřitelně nadchlo, a to množství těch věcí, které bych tam rád zaznamenal je obrovské. V lednu jedeme s Martinem Wagnerem a Karlem Cudlínem na výpravu. Jedeme na Vjerchovinu přes Karpaty a zkusíme se tam zabývat vánočními zvyky. Každopádně je to země, kde spousta míst nenávratně mizí a mě právě ty mizící světy zajímají. Zvláště ty, které jsou propojeny s bývalým Sovětským svazem, jeho artefakty a mementa.


Když fotíte dokument snažíte se být nenápadný nebo s lidmi komunikujete?

Pro mě je dokument komunikace. Neumím fotit dokument, když s těmi lidmi nemluvím. Snažím se jim trošku dostat pod kůži, chci vědět kdo to je, co dělá a proč to dělá. Takže jim lezu do chalupy, povídáme si a někdy je to složitý, protože někdy mi chybí slova, protože neumím všechny ty jazyky tak dobře. Samozřejmě pár fotek uděláte, když někomu takzvaně ukradnete duši, takový ty streetařský fotky, když jdete po ulici a vyfotíte lidi v nějaké situaci, můžou být príma, ale není to žádná systematická práce. Já se snažím, aby v mých fotkách byla ta duše obtištěná navždy, jako konkrétní figura, konkrétní příběh.

Foto: Jan Dobrovský

Jak si díváte na úroveň současné dokumentární fotografie v ČR?

Záleží na úhlu pohledu. Český fotografický dokument je světový fenomén. Žijí tu skvělí fotografové, ale dosti málo publika, aby je to uživilo.Kdybych měl pár dobrých lidí jmenovat: Karel Cudlín, Dana Kyndrová, Jindřích Štreit, Tomki Němec, Antonín Kratochvíl, Josef Koudelka, Viktor Kolář, Bohdan Holomíček nebo Alžběta Jungrová. Těch jmen je spousta. Co se týče nových fotografů, mladých lidí, tak asi jsou, ale já o nich moc nevím.  Je mi trochu úzko, když se bavím s lidmi, co učí fotografii a oni mi vypráví, jaké konceptualistické blbosti lezou z těch studentů. Konceptualismus je zločin, když nemám talent, ani techniku, tak si musím vymyslet koncept. 

Kde čerpáte inspiraci?

Po pravdě řečeno nevím. Nechtěl bych nikoho opisovat. Jsou samozřejmě věci, co mě zaujmou. Člověk musí být svůj a dělat si věci po svém. Dívám se na hromadu fotografií, používám k tomu internet, který jinak považuju za zlo, a sleduju, co se kde fotí. Takhle jsem třeba našel Marka Pupáka, ohromně talentovaného fotografa z Bratislavy, co fotí Leicou M6 na film. Letos vyhrál podruhé Slovak Press Photo.

Foto: Jan Dobrovský


Je ještě nějaký žánr nebo technika, který byste si chtěl vyzkoušet?

Není. Já bych byl docela rád, kdybych zvládnul ten dokument. Až to dokážu, tak můžu v klidu umřít.


Co podle Vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Podle mě je potřeba odlišit dokumentární fotku od fotky reportážní. Ne, že bych nějak reportáží pohrdal, je to náročná a důležitá práce. Dokument, v tom ideálním stavu, je, když máte jednu výbornou fotku a v ní to všechno je, ten příběh. Dobrou fotku dělá, když tam ten příběh vidíte, zaujme vás to a chcete se na to dívat. Je úplně jedno, jestli je kompozice taková nebo maková, jestli to máte ostrý, jestli jsou tam celý nohy nebo půlka. Podívejte se na Cartier-Bressona, tam jsou kolikrát takové věci, které by mu dneska diskutéři na fórech vyčítali. Je to něco mezi nebem a zemí.

Foto: Jan Dobrovský

 
Co chystáte do budoucna, výstavy, knížky?

Chtěl bych toho udělat moc, ono taky, co mám v téhle zemi jiného dělat? Tady se nedá koukat na politiku a skoro se tady nedá existovat bez toho, aby se člověk naštval na každém kroku. Fotografie je taková kompenzace. Rád bych udělal knížku, do které bych dal nějaké fotky z minulosti, protože jsem ještě nic takového neudělal. Ve skříni mám hromadu starých nostalgických pražských obrázků z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to spíš takové nálady, které už ale dnes neuvidíte. Ty fotografie nejsou tak dobré, ale ty roky to strašně zhodnotily. Určitě bych chtěl udělat ty Severní Čechy, které možná rozdělím na dvě části, ale to ještě záleží na tom, co mi řekne kurátor. No a samozřejmě ještě bych rád publikoval tu Ukrajinu.


Co říkáte na letošní ročník Czech Press Photo?

Já o tom radši nic nevím.  Trošku jsem se o tom bavil s jedním členem poroty, který mi tak jemně naznačoval, že by se nic nestalo, kdyby to bylo trochu kvalitnější. Já vlastně nevím, kam se ten projekt sune. Jsem za chytráka už v tolika oborech, že bych to nerad soudil. Možná je to taky jenom tím, že ti fotografové už jsou unavení, protože je to těžké se tím živit, když skončily časopisy. Takže na to asi ani nechci mít názor. Osobně nejsem soutěživý typ, tak tam nic neposílám.

Pokud chcete vidět více fotek od Jana Dobrovského doporučuji jeho Instagram a Flickr.

sobota 6. ledna 2018

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.


Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský
V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.


Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský


Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.


Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.
Foto: Jan Dobrovský


Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 


Druhá část rozhovoru ZDE.

pátek 22. prosince 2017

Cesta vlakem jako fotografická meditace

Podzim a zima jsou pro mě jako pro fotografa celkem pomalá období. Člověk necestuje tolik jako na jaře a v létě. Vlastně ani tolik nefotím, jako na jaře nebo v létě, protože dny jsou kratší a počasí není pro dlouhodobý pobyt venku zrovna nejpřívětivější. Navíc je to zhruba rok do doby, kdy jsem začal fotit svůj první ucelený dokumentární projekt. Říkal jsem si, že by tedy nebylo špatné začít nějaký úplně nový dokumentární projekt. Chvíli jsem si s tím lámal hlavu, protože jsem byl teď delší dobu mimo Prahu a trošku mi chyběla inspirace. Nakonec jsem se nechal inspirovat krajem a krajinou, kterou jsem každý den projížděl cestou do práce. Chvíli jsem meditoval nad různými možnostmi. Nakonec vše změnil až pohled na vlak projíždějící kolem hráze Žehuňského rybníka.



S vlaky mám dlouhodobější vztah. Je tam hodně dobrých vzpomínek a je tam i hodně nenávisti, ale jsou to alespoň nějaké emoce, které mým fotkám občas trošku chybí. O celé věci jsem trošku popřemýšlel a došel jsem k tomu, že můj kraj je přímo protkán lokálními tratěmi, které vedou zdánlivě odnikud nikam, ale jsou stále v provozu. Zatím. Samozřejmě je zatím jistá nostalgie „mizejících“ světů, která láká téměř každého fotografa se kterým jsem poslední dobou dělal rozhovor. Udělal jsem si malý průzkum, odkud kam vedou tratě a jaké tam jezdí vlaky. Nakonec jsem se rozhodl pro trať regionálního významu, místo původně zamýšlené lokálky. Z nějakého důvodu mi motorový spěšný vlak, který brázdí trať mezi Kolínem a Trutnovem přišel neodolatelný. Sbalil jsem si vybavení a vyrazil.


V dlouhodobějším plánu jsem chtěl zachytit celý ekosystém těchto tratí. Místa, krajinu, techniku a hlavně lidi, kteří těmito vlaky cestují a uvádějí je v život. Tohle mělo být ale jen jakési první „pilotní focení“, které mi mělo ukázat, jak by to mohlo do budoucna probíhat a hlavně, jaký bude vizuál celého toho projektu. Lidská stránka se hned od počátku jevila jako nejkomplikovanější. Ve vlaku kromě mě seděli asi jen další dva lidé. Navíc průvodčí se ohradila proti mému fotografování, sotva jsem se posadil a ani jsem pořádně nestihl vzít foťák do ruky. Říkal jsem si, že to budou asi dlouhé dvě a půl hodiny. Celý středočeský kraj byl navíc zahalený takřka neproniknutelnou mlhou, která limitovala i focení z okénka. Vlak pomalu vyrazil a já byl trochu zklamán, že dieselová lokomotiva není tak hlučná, jak jsem si z dřívějška pamatoval. Nedal jsem se odradit a fotografoval jsem.



Mlhavá krajina ubíhala za okny a celé to bylo poněkud sureálné, možná jako film od Tarkovského. Z mlhy se vynořovaly obrazy z počátečních fází řepné kampaně a nastupujícího podzimu. Rychle zareagovat na něco, co se jen mihne za oknem nebylo jednoduché. Takže jsem si Nikon nechal nastavený na expozici pro venkovní světlo a zaostřený na nekonečno, a ne Leice jsem měl objektiv 21/2.8 se kterým jsem fotil uvnitř vlaku. Použil jsem Ilford HP5+ pushnutý na 1600 iso. Tentokrát jsem se rozhodl filmy vyvolat pomocí „stand development“ procesu. Rodinal se zředí v poměru 1:100, filmy se agitují pouze první minutu a pak se nechají 2 hodiny v klidu stát. Výsledkem je potlačené zrno, solidní tonalita, ale hlavně solidní dynamický rozsah, který jinak bývá slabou stránkou pushnutých filmů. Celkem se mi dařilo zachovat detaily ve světlech za okny vlaku i když jsem exponoval na tmavý interiér.


Dojel jsem až do Trutnova a tam jsem se prakticky ihned posadil na vlak ve zpátečním směru. V poznámkovém bloku už jsem měl poznamenaných několik míst, která mě po cestě zaujala a já mohl být připraven, vykloněný z okna s foťákem v ruce. V Podkrkonoší nebyla žádná mlha, ale slunce, takže krajina vypadala docela jinak než ve středních Čechách. Vlak se střídavě plnil a vyprazdňoval, a nakonec byl pár stanic před Kolínem zase téměř prázdný. Nenafotil jsem toho málo a vše jsem se pokusil co nejrychleji zpracovat, protože jsem byl opravdu zvědavý, jak to bude celé vypadat.


Vizuál celé věci vypadal zhruba tak, jak jsem si představoval. Dalším efektem bylo to, že jsem si úžasně vyčistil hlavu. Přes 5 hodin jsem se nemusel soustředit na nic jiného než na fotografii. Byl to krásně meditativní stav, kterého se mi už dlouho nepodařilo dosáhnout. Jak bude celý tenhle projekt pokračovat? Těžko říct, v lednu mě pracovní povinnosti zavanou zpátky do Prahy, ale jsem si jistý, že se k tématu železnice vrátím docela brzy.

středa 6. prosince 2017

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.




Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 
Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.
   
Foto Kevin V. Ton 
Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 
Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 
Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 
Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 
Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 
Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 
Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.
 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?
Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.


Foto Barbora Johansson Pivonkova