sobota 12. ledna 2019

Šumava: Den třetí


Na třetí den svého pobytu jsem si naplánoval poněkud velkorysejší program, než na první a druhý den. Chtěl jsem si zopakovat návštěvu Čertova jezera, kde jsem byl už před lety při svém prvním výletu na Šumavu. Protože samotné Čertovo jezero by byla jen krátká procházka, rozhodl jsem se navštívit i, mnoha pověstmi opředené, Černé jezero. Opět jsem nakoupil zásoby v prášilském obchodě, vypil si hrnek překapávané kávy a vyrazil jsem směrem na Železnou Rudu. Do mého precizního plánu, kde zaparkovat a odkud vyrazit mi ovšem trošku hodila vidle obvyklá hamižnost a oportunismus typický pro tento pohraniční region. Slušně jsem požádal, jestli bych nemohl auto pár hodin nechat na velkém prázdném parkovišti velkého prázdného hotelu. Zkrátka se mi nechtělo parkovat na prázdném odstavném parkovišti mimo město. Z nějakého mě neznámého důvodu to však nešlo. Inu, lidská vzájemnost v Sudetech.


Zaparkoval jsem tedy na prázdném odstavném parkovišti na okraji města a vyrazil po červené značce k jezerům. Na mapě vypadala trasa přiměřeně dlouhá, přehlédl jsem ovšem jeden podstatný detail – cesta vedla nahoru po trase sjezdovky. Bylo to o maličko příkřejší stoupání než bych si býval přál. Co mi vysedávání v kanceláři ubralo na síle v nohou, to mi přidalo na železné vůli, jejíž silou jsem se do toho kopce nakonec vyškrábal. Zbytek cesty už byl už poměrně nenáročný. Ledovcové jezero je sevřené mezi příkrými svahy, a ačkoliv byl slunečný den, tak velká část břehů i hladiny ležela ve stínu. Slunce bylo těsně nad korunami stromů na protějším břehu. Celkově nebyly podmínky pro fotografování ideální, protože jsem opět musel fotit v protisvětle a lehkém oparu, který situaci také neusnadňoval. Překvapením bylo hejno kachen, které se na jezeře usídlilo, ty jsem tam před pár lety nepotkal.


Dalším mým cílem bylo Černé jezero. Podle mapy sice leží nedaleko, ale nepozornému turistovi by mohla uniknout informace o převýšení, které není nejmenší. Nejdřív musíte vystoupat až k Rozvodí, načež následuje prudký sestup směrem k jezeru. Černé jezero je opředené mnoha pověstmi, které si snadno najde pomocí jakéhokoliv internetového vyhledávače. Oproti Čertovu jezeru je zde stezka podél břehu jezera, která vás zavede až na jeho opačný konec, což jsem z fotografického hlediska ocenil. Podél břehu také najdete pozůstatky několika staveb, které tam dříve stávaly. V létě se tam můžete dostat i autobusem z Železné Rudy, což nepovažuji za ideální. Podzim je naštěstí poklidnější a idylu narušovala jen parta slovenských kopáčů, která opravovala umělou hráz jezera, která slouží vodní elektrárně.


Spokojen s pořízenými snímky a jejich počtem jsem započal nesnadnou pouť zpět do Železné Rudy, kde jsem zaparkoval. Původně jsem chtěl jít zpět trošku jinou trasou přes les, podél potoka, který vytéká z Čertova jezera, ale pozdní hodina a blížící se soumrak mě odradily. Člověk si musí občas připustit, že není čas na hrdinství. Jinak by mohl jeden snadno dopadnout jako typický český turista v Tatrách. Ve výsledku jsem rád, že jsem si zvolil na třetí den trochu náročnější program. Jedinou změnu bych snad provedl v tom, že bych se příště vyhrabal dřív z postele, abych měl lepší světlo na fotografování. Na druhou stranu podzimní slunce je stejně nízko nad horizontem, ale ranní světlo by poskytlo trochu jiné úhly. Do budoucna bych se také potřeboval dovybavit barevnými filtry, zejména zeleným, či zeleno-žlutým, které najdou své uplatnění v krajinářské fotografii. A možná snad i zvážím, že příští výlet na Šumavu podniknu s větší zásobou barevných filmů.


Jedinou pihou na kráse výletu ke dvěma ledovcovým jezerům je samotné město Železná Ruda. To vám i mimo sezonu jisto jistě připomene, že se nacházíte v kraji určeném především turistům. Předražené a nekvalitní restaurace, kasína a snad i vykřičený dům, to vše tam najdete. Korunu tomu všemu nasazují vyrovnané zástupy sádrových trpaslíků čekajících na své německy mluvící kupce. Pokud bych někdy uskutečňoval nějakou očistu Šumavy, tak bych Železnou Rudu rozhodně nevynechal.

x

neděle 30. prosince 2018

Krakov: Šťastné a veselé

Pamatujete si ještě časy, kdy byly vánoce svátky klidu a míru? Byly, když jsme byli dětmi a nemuseli jsme se o nic starat. Snad jen o cukroví a těšit se na to, co najdeme pod stromečkem. Jenomže už nám není deset let. Později začínají být vánoce spíše svátky běhání po obchodech a tlačenic na vánočních trzích. Nemám rád obchody a nemám rád ani tlačenice. Vůči kouzlu vánočních trhů jsem také už pár let imunní. Jenomže úplně se tomu člověk vyhnout nedokáže. Jelikož na Pražských trzích sotva projdete davy turistů a na západě vás přejede dodávka nebo zkosí dávka ze samopalu, bylo potřeba najít alternativu.

Nebylo to jednoduché, ale volba padla na polský Krakov. Na tomto místě se musím přiznat, že jsem do té chvíle za celý život nebyl v Polsku. Pokud nepočítám jedno náhodné překročení Slovensko-Polské hranice při plavbě na pltích. Naštěstí tenkrát nebyl poblíž žádný pohraničník. Musel jsem tedy překonat strach z neznámého a nasednout s manželkou na noční autobus do země, která je geograficky sice blízká, ale mě poměrně neznámá.

Cesta nočním autobusem uběhla poměrně rychle, ačkoliv jsem jako vždy zapomněl vypít před nástupem pár piv, aby se mi lépe spalo. Prosincové ráno v Krakově bylo studené. Ulice však byly téměř prázdné a tak se člověk mohl trochu projít a prohlédnout si město. Nevynechali jsme ani hradel Wawel, bývalé sídlo polských králů. Na rozdíl od Pražského hradu nemusíte prodat ledvinu, abyste si mohli dovolit prohlídku. Jak je to možné, vždyť Poláci měli vždy pověst toho hamižnějšího ze slovanských národů? Mystika.

Ve městě se nachází spousta různých hospod, restaurací, barů a dalších podniků, které mají dobrou úroveň a překvapivě příjemné ceny. Pravda, oběd jsme v první podniku nedostali, protože na nás servírka zapomněla, a když jsme se o svojí objednávku připomněli, zmizela úplně. Inu, nic není bez chyb. Ani polská obsluha.

Večer jsme si to ale vynahradili v kvalitním baru, který byl plný místních. Stěny polepené výstřižky ze starých polských novin, příjemné ceny a velký výběr alkoholických nápojů, to vše vytvářelo příjemnou atmosféru. Musím říct, že jsem Polsko zřejmě trochu podceňoval. Zřejmě tam jsou i zajímavá místa.










neděle 16. prosince 2018

Šumava: Den druhý


Druhý den na Šumvě jsem se probudil do slunného rána a nad překapávanou kávou z plechového hrnku v místní cukrárně jsem následně meditoval, co mám vlastně dělat. Po krátké rozvaze nad mapou jsem se rozhodl pro poměrně nenáročný výlet k Prášilskému jezeru, které je od samotné obce vzdáleno cca 4km po turistické stezce. Do brašny jsem si sbalil svazek ředkviček, bochník chleba, konzervu sardinek, lahev vody, fotoaparát, filmy a vyrazil jsem. Cesta byla velmi přímá a navíc máme v Čechách systém turistických značek, které nenechají poutníka jen tak sejít z cesty.


Možnosti vychutnat si krásy podzimní Šumavy byly na upravené cestě poněkud omezené. Čas od času se ale naskytl v mezeře mezi stromy pohled na pěknou horskou louku, či jiný oku lahodící krajinný prvek. Občas byly vidět následky kůrovcové kalamity a její sanace. Pokácené stromy, oloupané kůra s cestičkami, které v ní vykousaly larvy. Je zná, že se něco děje, ale výjevy to nejsou příliš apokalyptické. Čistě z estetického hlediska by lesům prospělo víc listnáčů, které by podpořily diverzitu a byly by imunní vůči kůrovci. K takovým debatám jsou ale asi povolanější lesníci, případně pražští aktivisté odněkud z Letné.


Samotné Prášilské jezero se přede mnou zjevilo poměrně nenadále po prodírání se nízkými stromky a křovinami po úzké a příkré cestě. Člověk najednou stane na malém prostranství na břehu jezera, kde se nachází pár laviček a odkud je výhled na vodní plochu. Jedinou pihou na kráse bylo to, kvůli poloze slunce jsem musel fotografovat téměř vždy proti světlo. To se táhlo jako zlatá nit skoro celým mým pobytem na Šumavě. Nebyl jsem z toho pochopitelně nadšen, protože focení v protisvětle nepatří mezi silné stránky objektivu Nikkor z 60. let, kterým jsem byl vybaven.


Chvíli jsem poseděl na lavičce, snědl si donesenou svačinu, pořídil pár fotografií a vyrazil jsem zpět do Prášil. Tentokrát ale jinou cestou, podél Jezerního potoka. Z větší části se jednalo o upravenou a posléze i asfaltovou cestu lemovanou cedulemi upozorňujícími na nevybuchlou munici, které se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru asi stále ještě nachází dostatek. Po chvíli chůze mě míjelo auto záchranné služby mířící kamsi nahoru a zanedlouho se vracelo zpět. Zřejmě nějaký houbař našel místo bedly minometný granát a zkusil ho sebrat do košíku. Pořád to říkám, že houbaření je nejnebezpečnější sport v ČR. Nevybuchlá munice a zapomenuté nášlapné miny ale nejsou nic, co by mělo vyděsit veterána Ministerstva obrany ČR, jako jsem já, ačkoliv mým bojištěm byla pouze kancelář.


Celkově vzato trasa z Prášil na Prášilské jezero je poměrně nenáročná procházka. Odvážnější turisté to mohou spojit s výletem na horu Poledník, kde najdou rozhlednu. Já ovšem nejsem až takový horal, že bych musel vstávat v 5 ráno, jen abych všechno stihl. Musím si také něco nechat pro další výlety.

sobota 8. prosince 2018

Šumava: Den první

Šumava. Slovo, ale i magické zaklínadlo pro celé generace Čechů. Území na západní hranici Čech, které nás už přes tisíc let odděluje od Německa. Právě tato poloha předurčila Šumavu k tomu, aby byla těžce zkoušena dějinami a osudem. Toto území nelze definovat pouhým pohledem na mapu, definice leží v jeho dějinách a ranách osudu, které ho poznamenaly. Poprvé jsem Šumavu navštívil teprve před nějakými 5 lety. Do té doby jsem se jí nějak vyhýbal, protože jsem jí měl v hlavě zafixovanou jako „pražáckou“ dovolenkovou destinaci. Od té doby jsem se tam podíval vícekrát, ale nikdy jsem nepřivezl moc fotografií. Letos jsem se to konečně rozhodl napravit.


Dovolenou na Šumavě jsem začal plánovat od začátku jako sólovou akci. Tak jako každý rok v říjnu se završila míra kontaktu s lidmi, který jsem schopný zvládnout a já potřeboval strávit nějaký čas o samotě. Z podobných důvodů jsem minulý rok letěl do Petrohradu. Ukázalo se, že plánování tuzemské dovolené je o dost těžší a dražší, než výlety na východ. Říkejte si, co chcete, ale 1500kč za noc mi přišlo trošku přes čáru. Naštěstí se mi povedlo najít v Prášilech „Chatu u Jakuba“, kde nabízeli jednu noc za cca 300kč. Člověk samozřejmě musí přistoupit na jistý kompromis. Třeba na to, že interiér chaty vypadá jako z roku 1953 (což není nutně špatná věc) a že k dispozici jsou pouze společné sprchy a záchod. Jelikož jsem stejně plánoval být většinu času venku, tak mi takové drobnosti nevadily. Zamluvil jsem proto ubytování na 3 noci a vyrazil.


Sbalil jsem pouze nejnutnější věci, hlavně však Nikon FM2 s 35mm a 20mm objektivem a 20 kazet Ilfordu HP5+. Cesta mě zavedla přes Sázavu a Tábor až do Českých Budějovic, kde jsem měl naplánovanou první přestávku spojenou s návštěvou spolužačky z vysoké školy. Budějice se ukázaly jako poměrně zajímavé město, které by stálo za hlubší průzkum. Já se však omezil na návštěvu katastrálního úřadu (výběr vhodného pozemku pro stavbu jurty), výběr z bankomatu a návštěvu zvěřinových hodů. Další zastávkou byl Rožmberk nad Vltavou a Vyšší Brod, čistě z nostalgických důvodů, protože přes Vyšší Brod jsem vždy jezdil do Lince za časů svých zahraničních studií. Turistická sezona už byla v polovině října bez debat u konce a většina míst byla téměř liduprázdných. Krumlov jsem ze svého itineráře vynechal, byl jsem tam poměrně nedávno a nechtěl jsem si zkazit svou dovolenou bez lidí nějakým zástupem asijských turistů.


V poklidu jsem tak dojel až k přehradě Lipno, kde mě čekal příslovečný zlatý hřeb prvního dne cesty. Překonat vodní nádrž po silnici vedoucí přes hráz nebo po mostě umí každý, správný dobrodruh ale zvolí přívoz. Upřímně jsem byl existencí tohoto dopravního prostředku v Českých končinách překvapen. Ve chvíli, kdy jsem se o něm dozvěděl, bylo mi jasné, že si jízdu přívozem budu muset vyzkoušet. Jízdní řád je mimo sezonu poněkud nepravidelný, ale povedlo se mi chytit poslední jízdu v 16:00 z Dolní Vltavice na druhý břeh. Samotná jízda přívozem byla docela poklidná, ačkoliv docela foukalo. Výsadek na druhém břehu byl rychlý a já velmi rychle zalitoval, že jsem neplánoval pečlivěji. Ukázalo se, že silnice na druhém břehu není příliš vhodná pro jízdu osobním automobilem. Traktor nebo BVP by problém nemělo, přičemž BVP by nepotřeboval ani přívoz a přehradu by přeplavilo vlastní silou. 


Další cesta do Prášil už proběhla bez problémů. Šumava na začátku podzimu je ve světle zapadajícího slunce obzvlášť krásná a již trochu chladný vzduch byl ještě cítit vůní lučního kvítí. Jeden by se skoro neubránil pocitů, že svět má ještě nějakou naději. Samotné Prášily nejsou bůh-ví jak stará obec, založeny byly v polovině 18. století jako osada se sklárnou. Dnes v nich najdete převážně turistické penziony a jiná ubytovací zařízení, cukrárnu, dva obchody a restauraci dostatečné kvality. Mimo hlavní sezonu je však potřeba počítat s jistými omezeními otevírací doby všech zmíněných zařízení a omezeným sortimentem. Člověk si tak třeba jednou za rok chce dopřát ke svačině nějaké ovoce nebo zeleninu a zjistí, že má na výběr mezi brambory a cibulí. Jak už jsem zmínil výše, za základnu jsem si vybral Chatu u Jakuba, která je nejspíš nejstarší dochovanou budovou v Prášilech. Takhle mimo sezonu to má své kouzlo. Během plné sezony si úplně nedovedu představit nával ve společných sprchách (sprše) a to, že by měla vystačit kapacita bojleru. V půlce října bylo vše klidné a společnost mi v chatě dělala jen parta důchodců a rakouský penzista, který si byl prohlédnout majetky zabavené podle Benešových dekretů. 

Takový byl můj první den na Šumavě.

neděle 18. listopadu 2018

Jaroslav Kuneš Behenský: Šumavská nahota

Zajímavé fotografy můžeme najít všude. Já jednoho potkal při svých cestách Šumavou. O jeho existenci a tvorbě jsem samozřejmě věděl s předstihem a cesta na Šumavu znamenala možnost spojit příjemné s užitečným a přinést další rozhovor. Jakub Kuneš Behenský (zkráceně též JaKuBe) je autorem zajímavých fotografický aktů. Zároveň má svůj web, kde najdete mimo jiné i zajímavý blog a další fotografie. Případně můžete navštívit i jeho Instagram.


Jak ses dostal k fotografii?

Dlouho jsem hledal koníček. O nic jiného mi nešlo. Fotku jsem měl vždy rád, ale z počátku jsem vystřídal ledacos. Dřív jsem i kreslil, neměl jsem ale trpělivost, ani třeba na psaní. Všechno mi přišlo zdlouhavé. Pořád jsem měl pocit, že potřebuji tvořit, protože moje práce je taková, že za mnou není nic vidět. Po čase jsem si koupil digitální zrcadlovku, což nebyl takový problém, protože dělám v elektru, a začal jsem fotit. Film jsem objevil až potom s Flexaretou, kterou jsem si původně koupil jenom jako dekoraci na poličku. Jenomže já mám rád, když se věci používají. Koupil jsem si film, zvětšovák a už mě to nepustilo. Teď už digitál do ruky neberu.


Které fotografické žánry jsou ti nejbližší?

Baví mě akty. Hodně mě baví. Pořád ještě pátrám proč. Sem tam mě chytí i fotka krajiny, ačkoliv sám nemám čas se krajinám věnovat. Portréty mě baví, pokud jsou hodně citlivé a atmosférické. Svým způsobem mě baví vše kolem lidí.

Foto: JaKuBe


Filmy si zpracováváš sám?

Rozhodně. Bez toho by to nebylo ono. Samozřejmě je to jednodušší odnést do „labu“. Ale za prvé, když se něco podělá, je to jen moje vina, mohu nadávat leda sobě. A za druhé z toho mám větší radost, když se to povede. K tomu filmu a fotce mám pak jiný vztah.


Jakou v současné době používáš techniku?

Pentax 67, nic jiného. Vlastně jsem teď ještě za pár stovek pořídil Nikon F-65, plastový kinofilmový foťák, který ale umí pracovat s moderními objektivy Nikon. Používám ho například když jdu ven s dcerou, abych nemusel tahat těžkého Pentaxe.

Foto: JaKuBe

Jak si se dostal k focení aktů?

Prostě jsem si domluvil modelku, zkusil jsem to a bavilo mě to. Cítím, že v těch fotkách je největší kus ze mě. Ve chvíli, kdy fotografuji něco jiného, mám pocit, že stále jen něco napodobuji. Ale když fotím akty, mám vlastní myšlenky a nápady. Na těch fotkách to není bohužel zatím tolik vidět, protože se k focení nedostanu tak často.


Proč střední formát 6x7?

Kinofilm mě tolik nebaví kvůli množství snímků. Kolikrát mám problém nafotit i těch 10 snímků na svitku. Každý snímek se snažím hodně promyslet a stačí mi těch 10 okýnek. Výhodou je také kvalita oproti kinofilmu. Formát 6x7 je důsledkem toho, že miluji klasickou zrcadlovkovou konstrukci Pentaxe. Ostatní fotoaparáty, jako jsou dvouoké zrcadlovky nebo Hasselblad, se divně drží. Rád fotím z ruky a Pentax se mi zkrátka drží dobře.

Foto: JaKuBe

Kde čerpáš inspiraci?

Instagram, to je jasné, i když je to tam teď docela kontraproduktivní. Zjišťuji, že spoustu lidí bych tam vlastně sledovat nemusel a postupně to tříbím. Občas se dostanu na nějakou výstavu. Ale jsou to stále zejména knížky a internet. Pokud mě něco zaujme, prolustruju si autora na internetu a tak objevuji další zajímavé snímky a tím se inspiruji.


Co podle tebe musí mít dobrá fotka?

Určitě musí mít myšlenku. Nejsem úplný zastánce technicky dokonalých fotek, jakkoliv mě baví se za tím hnát. Hlavní je ale ta myšlenka a musí tam být něco za hranicí té fotky. Neodkážu to asi úplně vysvětlit, ale mám myšlenky, které kolikrát nedokážu vyjádřit slovy, tak se je snažím fotit.

Foto: JaKuBe


Podle čeho si vybíráš modelky?

Vzhledem k mojí práci, a tedy nedostatku času zejména podle toho, odkud modelka je, jestli je ochotná jít do mého nápadu a má čas kdy mám čas já. Ještě jsem toho tolik nenafotil, abych si mohl mezi modelkami vybírat. Občas se mi stane, že mě nějaký nápad na focení napadne až ve spojitosti s konkrétní tváří. Vlastně si modelky ani moc nevybírám.


Na webu máš mimo jiné blog. Co tě motivuje k jeho psaní?

Původně jsem si udělal web s tím, že tam budu mít portfolio, které bude v trochu lepším kontextu než Instagram. Blog byl na webu vždy sekundární. Spíš proto, aby sloužil jako takový deník. Nefotím tak, že bych udělal snímek a zapsal si někam údaje. To mě nebaví. Pokud ale nafotím negativ, kde je nějaká ucelená série, chtěl jsem si někam zapsat postup a celý proces vzniku. Nakonec jsem zjistil, že to nečte úplně málo lidí. Bohužel nemám tolik času, aby tam něco častěji přibylo. 


Foto: JaKuBe

Většinou fotíš černobíle, ale co ty a barva?

Barvu jsem fotil, protože jsem k Vánocům dostal barevné filmy. Jinak fotím zásadně černobíle, protože jsem schopen si to vyvolat doma.


Neláká tě fotit krajinky na Šumavě?

Láká. Mám dokonce vymyšlený projekt. Doufám, že se k němu dostanu, i když to určitě bude běh na dlouhou trať. Hrozně miluju mrtvé stromy, kterých je Šumava plná. Chtěl bych to zpracovat, klidně v kombinaci s akty. Pracovní název to má „Život mrtvých stromů“. Šumava mě určitě láká, pocházím tady odsud a mám tipy na různá místa. Takže určitě ano.


Je nějaký žánr nebo technika, co by sis chtěl ještě vyzkoušet?

Kolodium. Jsem přesvědčený, že by mým fotografiím slušelo. Minimálně kvůli tonalitě, kterou to má. Jenomže, to se dostáváme k velkoformátu a mým možnostem.


Co pro tebe znamená fotka na papíře?

Jiná fotka nemá význam.


Foto: JaKuBe

Máš nějakou hranici „vkusu“ při fotografování aktů?

Určitě ano. Když se dívám na fotky ostatních, tak nemám například problémy s roztaženýma nohama, když to má nějakou myšlenku. Osobně bych to ale asi nevyfotil, protože by mě to snad ani nenapadlo. Bylo by mi to i nepříjemné. Když ty holky fotím, tak mi to vlastně taky nijak příjemné není, že jsou ty holky nahé, je to takové divné. Asi jako když se člověk svlékne u doktora. Potěšení mi pak přinese až výsledná fotka na papíře. Takže hranici mám, jen sám zatím nevím kde.


Máš nějaké doporučení nebo radu pro lidi, co chtějí začít fotit na film?

Nedávat to vyvolat do labu, protože bez vyvolávání vlastníma rukama to fakt nejde. Bez toho je to jen módní hipsterství a nic víc. To je jak s digitálem fotit do JPEG.


Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Ne. Nejsem úplně přesvědčený, že mám zatím co ukazovat. Výstavě se úplně nebráním, pokud někdy nafotím nějaký ucelený projekt. Knížky jsou podle mě nákladné a člověk z toho nic nemá, kromě toho pocitu, že jí udělal. Ale umělecké dílo si žije svým vlastním životem, nezávisle na autorovi. Spousta výstav vzniká jen proto, že je nafotil ten konkrétní člověk, přitom to nemá hlavu a patu. Byl jsem na pár výstavách a líbily se mi tam třeba jen 3 fotky. Pokud to není soubor, který má příběh nebo myšlenku napříč všemi vystavovanými fotografiemi, tak to nemá moc cenu.

středa 7. listopadu 2018

Šumava: Barvy podzimu

Těm co sledují můj instagram, určitě neuniklo, že jsem pár dní v říjnu pobýval na Šumavě. Potřeboval jsem trochu ticha a odpočinku. Naše západní pohraničí se zdálo být jako dobrá volba. Dva týdny předtím než jsem vyrazil, začaly se z USA šířit zvěsti, že dlouho očekávaný Kodak Ektachrome E100 (tedy nová verze legendárního diapozitivu) bude dostupný každým dnem. Doufal jsem, že do ČR stihne dorazit nejpozději v pátek před tím, než vyrazím. Bohužel to o chlup nevyšlo. První kazety Ektachromu dorazily do Prahy den předtím, než jsem se ze Šumavy vracel. V lednici jsem však měl poslední kazetu minulé verze tohoto legendárního filmu. Pouze lehce expirovanou, skladovanou v chladu a již ověřenou. Rozhodl jsem se jí tedy konečně spotřebovat. Na Šumavu jsem se balil pouze nalehko a cestoval jsem s Nikonem FM2 a dvěma objektivy. Roli barevného těla opět sehrálo LOMO LC-A, jehož měření expozice dává záruku poměrně solidně exponovaných diapozitivů.

Řízením osudu jsem také v současné době bez svého počítače, tudíž nemám přístup ke svému digitalizovanému archivu fotografií, ale právě tyto barevné fotografie jsem si stihl uložit na externí disk. Takže se o ně mohu podělit dřív, než o černobílé, kterých jsem pořídil opravdu velké množství (18 kinofilmů). Takže jen co se mi vrátí počítač, můžete se těšit na podrobnější report ze Šumavy a černobílé fotografie tamní nádherné krajiny.












čtvrtek 25. října 2018

Marek Meško: Nakupujeme závitovou Leicu

Není pochyb o tom, že analogové fotoaparáty Leica představují i v dnešním uspěchaném a digitálním světě pojem, zahrnující v sobě nejen vysokou technickou úroveň a kvalitu zpracování, ale také nadčasový design a aureolu téměř aristokratické noblesy. Mnoho lidí (včetně mě) proto po jistém čase podlehlo touze vlastnit alespoň jeden takový fotoaparát. Jak však na to?

Foto: Marek Meško
Už při zběžném pohledu na internetu jsou každému perspektivnímu majiteli filmového fotoaparátu Leica zjevné dvě základní věci. Zaprvé, že fotoaparáty této značky jsou na trhu již od roku 1928, a tedy jejich vzniklo velké množství typů a různých verzí, a zadruhé, že tahle značka je spolehlivým magnetem pro vyšší cifry na cenovkách. Velkému množství verzí se budeme věnovat za chvíli, zatím však postačí jedno elementární dělení na závitové Leicy (tj. přístroje se šroubovacím závitem o průměru 39mm, označovaným i M39 nebo LTM – anglicky Leica thread mount) a bajonetové Leicy (tj. všechny fotoaparáty počínaje typem Leica M3, který přišel do výroby v roce 1954). V tomto příspěvku se budeme věnovat pouze závitovým Leicám. Co se ceny týče, situace je různá, ale v zásadě platí, že závitové přístroje jsou o něco levnější než přístroje řady Leica M.

Foto: Marek Meško
Každý zájemce o závitové Leicy by si měl před koupí svého prvního aparátu vyjasnit několik věcí, a to, zda ho zajímá spíše sběratelský rozměr (chce mít doma pěknou Leicu vystavenou jako exponát, ale nepoužívat ji), nebo hodlá se svým budoucím miláčkem i aktivně fotit. Rovněž je třeba vědět, že i závitové Leicy se vyskytovaly zhruba ve třech hlavních variantách, označovaných římskými číslicemi jako Leica I, II, a III. Ty se pak ještě v souladu s jednotlivými verzemi označovaly za římskou číslicí malými písmeny latinské abecedy (například Leica IIIa, IIIb, IIIc, atd). Hlavní rozdíl mezi přístroji Leica I na jedné straně a Leica II a III na straně druhé byla absence, nebo naopak přítomnost vestavěného dálkoměru spárovaného s manuálním ostřením objektivu (Leica I ho neměla). Rovněž se jedná o relativně starší a sběratelsky vzácnější přístroje (kromě poválečných verzí Ic, If a Ig), takže pokud někdo chce koupit Leicu na své první analogové začátky, měl by si koupi tak staré verze raději pořádně promyslet. Leicy II a III v různých verzích se od sebe vlastně liší pouze tím, že u verze II absentuje nejkratší rychlost závěrky 1/1000s a ani výběr pomalejších časů není tak bohatý jako v případě přístrojů Leica III (to ale neznamená, že fotoaparáty různých verzí Leica II, tj. II, IIc a IIf bývají levnější, právě naopak).

Foto: Marek Meško
Předpokládejme ještě dál, že bude mít zájemce o Leica za cíl hlavně focení, a nechce zaplatit příliš mnoho. V tomto případě je třeba dbát hlavně o technický stav fotoaparátu a až pak o jeho estetický vzhled. Ne vždy totiž vnějškově perfektně vypadající Leica skrývá stejně perfektně fungující "vnitřnosti" a naopak. Nejdůležitější částí všech závitových fotoaparátů Leica je plátěná závěrka a mechanismus kolem ní. Pokud ta nefunguje, je samozřejmě možné nechat Leicu jako plně mechanický fotografický přístroj opravit, ale odstranění jistého druhu závady (například děravé nebo jinak poškozené plátno závěrky, resp. plátna, neboť jsou tam dvě) může znamenat významný zásah do financí a vyrovnat se velké části nákupní ceny celého fotoaparátu (výměna pláten stojí u nás minimálně 2 500 korun, ale na Západ od nás to může být i více). Další důležitou částí závitových fotoaparátů Leica verzí II a III je vestavěný dálkoměr. Jedná se o optický dálkoměr měřící vzdálenost pomocí dvou optických hranolů, jejichž obraz se promítá přes polopropustný optický hranol do spojeného dvojitého obrazu, který následně ostřením objektivu umožňuje nastavení optiky na správnou vzdálenost. Velkou slabinou tohoto systému po někdy i více než 70 letech je to, že polopropustný optický hranol ztratí své optické vlastnosti, a dvojitý obraz určený pro ostření přijde o kontrast a takříkajíc "zbledne". Výměna a oprava jednotlivých dílů a optických členů dálkoměru je také samozřejmě možná, ale není všude dostupná a bývá opět finančně náročnější.

Foto: Marek Meško
Proto je při koupi velmi důležité prohlédnout vnitřek fotoaparátu (přes otevírací dno, kudy se vkládá film a přes otvor, na který se nasazuje objektiv), a kromě čistoty a nánosů zkontrolovat stav pláten závěrky, zda na nich nejsou trhliny, díry nebo zda se nelepí na sebe a podobně. Dále je třeba natáhnout závěrku a zkusit zkusmo cvaknout spoušť, aby bylo vidět, jestli mechanismus závěrky alespoň přibližně funguje. Následně je potřeba nahlédnout do okénka optického dálkoměru, a kromě stupně zaprášenosti vnitřku také zkontrolovat dostatečnou míru výše zmiňovaného kontrastu. Všechny ostatní mechanické problémy (nepřesnost časů závěrky, nesprávné fungující mechanické počítadlo záběrů, atd.) jsou podružného rázu a lze je snadno opravit. Tak či tak je třeba při koupi 70 a více let starého fotoaparátu počítat s tím, že před jeho použitím bude i zdánlivě plně funkční fotoaparát potřebovat alespoň zběžný servis (vyčištění - namazání - nastavení, neboli anglicky CLA - clean – lubricate - adjust).

Foto: Marek Meško
Díky těmto skutečnostem je ideální, když si kupující svůj fotoaparát může osobně prohlédnout u prodejce, aby mohl na vlastní oči zkontrolovat jeho stav. Většinou však jde o prodej v rámci specializovaných Foto Antiků a tomu odpovídá i zvýšená cena tam nabízených přístrojů. Realitou dnešní doby je pak nákup na různých prodejních či aukčních portálech typu Aukro, Ebay a podobně. Tam však kupující přichází o hlavní výhodu osobní prohlídky přístroje a musí se spolehnout na popis a fotografie prodejce. I v tomto případě platí, že přístroje nabízené specializovanými prodejnami jsou v obecně lepším stavu a lépe prezentovány než fotoaparáty z pozůstalosti nabízené soukromými osobami. Proto je potřeba nákup dobře zvážit a nehnat se jen za tou nejnižší cenou, zejména když je někdy i z fotek zřejmé, že fotoaparát je ve velmi špatném stavu, špinavý, zaprášený nebo jinak poškozený. Je třeba najít nabídky s velmi kvalitními fotografiemi ve vysokém rozlišení a pravidelně je sledovat. No a nakonec je třeba i trochu toho příslovečného štěstí ...

Autor: Marek Meško