pondělí 11. ledna 2021

Podzim v Jizerských horách

V Jizerských horách panují dost striktní přírodní zákonitosti – buď prší anebo do kopce. Tak mi to vysvětlili mí domorodí průvodci. Cílem výletu bylo prozkoumat linii lehkého opevnění poblíž Frýdlantského výběžku. Cesta nebyla jednoduchá, byla mlha a silnice nepříjemně klouzala. Na druhou stranu silnice byly pěkně zatáčkovité a tak jsem si to vlastně docela užil. Na malém parkovišti v lese jsem se setkal se svými průvodci, zalepil si pohorky další vrstvou vodotěsné lepící pásky a šlo se do lesa. Poučen z předchozího focení jsem si vzal stativ, pro případ, že by bylo opět v lese málo světla. Naštěstí bylo světla tak akorát a většinou jsem mohl fotografovat alespoň na F8, což mi dávalo mě vyhovující hloubku ostrosti. Nevybral jsem si tento úsek opevnění náhodou. Dle dostupných informací a fotografií obsahuje velké množství dost zajímavě umístěných objektů. Vše jde na vrub terénu s příkrými kopci a pískovcovými masivy.

Některé řopíky byly doslova vklíněny mezi skály, či na nich takřka přilepeny. Spousta z nich měla zachovalou kamennou rovnaninu kryjící jejich týlovou stranu. Nebyly to však žádné náhodné balvany, ale pravidelně vysekané kvádry. Další důkaz toho, kolik práce naši předci do stavby opevnění vložili. Vzhledem k terénu se v linii nachází i větší množství objektů s jednou střílnou, a dokonce jeden řopík typ C, který představuje jednoduchou konstrukci bez betonové střechy, pancéřových dveří a opět s jednou střílnou. Tento typ se používal pro krytí méně exponovaných míst. V tomto případě to byla týlová lesní stezka po úbočí kopce, která vedla k hlavní linii. 

S potěšením musím konstatovat, že většina objektů byla ve velmi dobrém technickém stavu. Co mě potěšilo již méně byl terén, ve kterém jsem se musel pohybovat. Po cestě jsme toho ušli jen velmi málo a museli jsme absolvovat několik prudkých výstupů i sestupů. Třešničkou na dortu bylo překonání potoka, jehož bažinatý břeh byl dobře maskován spadanými listím. Všichni jsme ale přežili bez větších následků. Zářný moment mých průvodců nadešel ve chvíli, kdy jsme k dorazily k jednostřílnovému objektu v prudkém svahu. Jednou z nevýhod Horizontu je, že náklon způsobí deformaci obrazu. Nakonec řešení našli mí domorodí průvodci. Pomocí horolezecké výbavy mi pomohli vyšplhat na blízký strom, ze kterého mi vycházela dobrá kompozice. Snímek nakonec nevyšel tak jak jsem si představoval. Je trochu nudný a světlo bylo již příliš nevýrazné.

Byl to také poslední fotografický výlet této sezony, který jsem podnikl autem. Další fotografování v pohraničí mám v plánu až na jaro. Zaprvé se mi nechce úplně cestovat vlakem a zadruhé nejsem na pobyt venku v zimě příliš vybaven. Soudím tedy, že je na čase vybalit zvětšovák a další vybavení fotokomory a pustit se do zvětšování některým snímků, které jsem letos i jindy pořídil.











čtvrtek 31. prosince 2020

2020: Bilancování

Dlouho jsem přemýšlel, co bude můj posední článek pro letošní rok na blogu. Přemýšlel jsem tak dlouho, až je dnes 31.12. lehce po obědě. Mám sice připravený článek z Jizerských hor, kde pokračuje mé fotografické putování za pohraničním opevněním, ale řekl jsem si, že bych mohl dnešek věnovat lehkému bilancování. Nedělám to rád, ale čas od času se tomu nevyhnu.

Letošek bude určitě generace mých současníků považovat za dost nedobrý rok. Naše Česká existence je ostatně po roce 89 klidná, až na občasné povodně, či slovenského kleptokrata ve Strakovce. Samozřejmě to poznamenalo i moje fotografické plány, ale docela jinak, než by se mohlo zdát. Neplánoval jsem s žádným velkým cestováním, protože do léta jsem pracoval na svém dlouhodobém projektu. Bohužel prozatím odpadla možnost vydat ho knižně, ale fotografie mám v archivu a jejich šance určitě ještě přijde.

Stav permanentního home office přinesl možnost trávit víc času v mém domovské městě. Je z toho pár desítek filmů, ale zatím jsem se moc nedostal k tomu, abych z nich něco vybral a zkusil poskládat. Na druhou stranu jsem se téměř nevěnoval pouliční fotografii. Prázdné ulice a lidé v rouškách mě příliš nezaujaly. Proto jsem spíš utíkal do přírody, začal fotit opevnění a pozvolný rozklad Sudet.

Mezi svátky jsem chtěl trochu zvětšovat, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Pozvolna se na to připravuji. Víceméně vše je připraveno, jen musí přijít ten správný okamžik, kdy dostanu chuť zavřít se při červeném světle do koupelny. Je to už asi tak dva roky, co jsem naposled vyvolal pár fotek v komoře. Radši jsem venku a fotím, když to jen trochu jde. Takže zvětšování se přesouvá na rok 2021.

V letošním roce jsme se také konečně pořádně pustili do projektu VERUM PHOTO, kde pracujeme na různých projektech, povedlo se uspořádat výstavu a vydáváme nízkonákladové fotografické publikace. Snažíme se vypracovat se „odspoda“ bez velkolepých prohlášení a všudypřítomné placené reklamy. Zdá se, že to funguje a přibývá sledujících i pozitivních ohlasů na naše fotografie.

Rok 2020 byl také 5 rokem existence tohoto blogu. Původně jsem myslel, že k té příležitosti udělám speciální článek v den 5. výročí, ale prostě jsem na to zapomněl. Letos jsem se trochu obával, že nebudu mít moc o čem psát, nakonec se mi ale povedlo dát vždy dohromady alespoň dva články týdně, což je počet, na kterém jsem se letos konečně ustálil. Doufám, že mi čtenáři zachovají přízeň i v roce 2021.

Závěrem bych rád všem popřál, aby rok 2021 byl „normálnější“, než právě končící rok!



 

pondělí 14. prosince 2020

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.













neděle 22. listopadu 2020

Brdy: Tajemný jihozápad

Brdy pro mě měly vždy velký nádech tajemna. Není divu, když se dlouhé desítky let do Brd vlastně nesmělo. Sotva se otevřely Brdy turistům, začal jsem plánovat výlet. Ovšem jak to semnou často bývá, trvalo mi to několik let. Letos jsem výlet naplánoval, ale párkrát jsem ho musel zrušit, zejména kvůli počasí. Nakonec ale přišel den D, já si sbalil fotobrašnu a vyrazil. Byl to třetí výlet na západ od Prahy tento rok. Alespoň jsem si oživil trasy, jak projet centrum Prahy autem. Obchvat je pro sraby a pro ty, co mají dálniční známku. Byl jsem potěšen tím, jak jsou na jihozápad od Prahy pěkné okresky.

Parkoviště v Brdech bylo navzdory proklamovanému lockdownu docela plné. Co také dělat v této morové době než jít do přírody. Naštěstí se díky délce turistických tras lidé v Brdech docela rozptýlí. Jako cíl cesty jsem zvolil dopadovou plochu Jordán a Tok. Pozitivem Brd je to, že nejdete moc do kopce, ale jdete dlouho. Hodně dlouho. Nakonec ale les skončil a já došel na okraj dopadové plochy. Z cesty moc nevidíte krátery po dopadech granátů, které zakrývají rostliny. Z celé plochy výrazně vystupuje několik betonových bunkrů, včetně pěchotního srubu „Jordán“, který byl určen k testům a výcviku osádek.

Je to právě pěchotní srub, který je cílem většiny turistů. Docela to chápu, je výraznou dominantou terénu a z jeho střechy je skvělý výhled do okolí. Pro fotografa je bunkr obsypaný turisty a cyklisty docela problém. Docela mě mrzelo, že se mi nedařilo získat fotku z větší dálky bez toho, aby na ní nebyla skupinka svačících lidí v upnutých trikotech. Takový je už ale život, to bych tam musel být před východem slunce, ale to bych se tam zase mačkal s jinými fotografy. Třeba někdy příště. Bohužel to tedy není místo, kam by si člověk jen tak skočil udělat pár snímků.

Zpět už jsem nešel tolik lesem, ale po okraji dopadové plochy, která je zarostlá vřesem a kapradím a sem tam se na ní najde mrtvý strom. Trochu mi to připomínalo Šumavu. Negativním aspektem cesty zpět bylo to, že hluboké koleje po strojích lesníků byly plné vody. Člověk musel hledat alternativní cestičky, kde pak musel svádět tvrdé boje o životní prostor s cykloteroristy. K autu jsem došel, až když už se stmívalo. V nohách jsem měl 18 kilometrů a fotek jsem neudělal moc, ale výlet to byl zajímavý. 







čtvrtek 12. listopadu 2020

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.








čtvrtek 29. října 2020

Cesta na západ

Několik posledních let fotografuji především na východě či severovýchodě naší země. Na západ od Prahy jsem se pořádně podíval naposledy před dvěma lety, když jsem byl na Šumavě. Letos se mi to konečně povedlo alespoň trochu napravit. Moru navzdory. Chtěl jsem také využít pěkné počasí v neděli, protože teď na podzim je každý den slunečního svitu vzácnost. Navíc na západě se logicky nachází místa, která jsem ještě nenavštívil.

Prvním cílem byl lom Velká Amerika, ne že by mě tato lokalita nějak zvlášť lákala z fotografického hlediska, ale zkrátka jsem se tam chtěl podívat. Trochu jsem podcenil turistickou atraktivitu lokality. Parkování se hledalo jen těžko. Lidí tam bylo na můj vkus až příliš, všichni jsme se brodili blátem na cestách na okraji lomu. Kdekoliv byla díra v náletových dřevinách a byl vidět samotný lom, hledal jsem průhled a vhodnou kompozici. Musím uznat, že lom jako takový je docela působivý.

Když už jsem byl na západ od Prahy, chtěl jsem prozkoumat ještě pár dalších míst. Logickou volbou se mi opět zdálo předválečné opevnění, které rád fotografuji v pohraničí. V této oblasti se nachází několik dochovaných objektů takzvané „Pražské čáry“. Zachovalo se jich poměrně málo. Němci se po okupaci obávali, aby bunkry nebyly použity při povstání, takže většina z nich byla zničena. Po některých nezůstaly žádné stopy, některé byly odstřeleny jiné zality betonem.

Jeden zachovalý a opravený bunkr jsem našel náhodou přímo na okraji Berouna. Řopík typu „E“, pro čelní palbu, jediný zachovalý svého typu na Pražské čáře. Situován ve svahu, aby mohl střelbou krýt hlavní silnici a další pevnůstky, které se nezachovaly. Vždy mě potěší, když najdu objekt lehkého opevnění na nějakém opravdu pěkném místě. V hlavě se mi už pomalu začíná rodit plán, kam by se mé fotografování opevnění mělo posouvat a co by mělo být jeho cílem.

Minulý týden jsem také zjistil, že se mi nahromadilo cca 15 nevyvolaných filmů a dalších 15, které jsem sice vyvolal, ale buď neoskenoval či nezpracoval v post procesu. Musel jsem si tedy vyvinout letos dosud nevídané úsilí, abych se vším tím materiálem prokousal. Odměnou mi bylo pár fotografií, které mě opravdu potěšily. A řekl bych, že v této nelehké době je důležitá každá malá radost.






 

pondělí 12. října 2020

Jizerka: 6x6 podzimního víkendu

Letošek pro mě nebyl zvlášť bohatý na výlety a dovolené. Uvítal jsem proto možnost vyrazit za Předsedou spolku ostravských krajinkářů do Harrachova. Počasí nebylo skvělé, ale nechtěl jsem si nechat ujít šanci vypadnout z domu a něco si vyfotit. Sbalil jsem si fotobrašnu, vyspravil pohorky další vrstvou kobercovky a vyrazil. Cesta Podkrkonoším se staženou střechou je jedním z mých nejoblíbenějších zážitků v každé roční době. Zejména pak na konci léta, či na začátku podzimu. Speciálně posledních pár kilometrů kolem řeky Jizery, zatáčka za zatáčkou a minimální provoz, ideální sobotní projížďka.

Do Harrachova jsem dorazil až po obědě. Ne každé horské dobrodružství musí začínat před východem slunce. Po čaji a krátké rozpravě nad podstatou krajinářské fotografie jsme vyrazili směrem na Jizerku. Cestou jsem si vytipoval pár dalších lokací na další fotografování. Parkování se ukázalo jako docela náročný úkol. Počasí se totiž nakonec docela vylepšilo a kolem oběda přišel čas, kdy z postelí vylezli chalupáři. Turistická stezka byla plnější, než je v dnešních dnech Václavák, a navíc jsem musel uskakovat cyklistům. Inu, hory jsou nebezpečné. Celé mi to tam trochu připomínalo Šumavu, kterou jsem loni ani letos nezvládl navštívit.

U jednoho z mostů přes Safírový potok jsme potkali hledače drahokamů, který se pokoušel rýžováním najít iseríny, či dokonce safíry. Získat povolení prý není jednoduché, ale ne nemožné. Chvíli mi pak trvalo z hlavy vypudit myšlenky na kapsy plné drahokamů. Nakonec se mi zase povedlo začít se soustředit na focení. Některé výhledy do krajiny a horské chaty vypadaly opravdu dobře. Problém byl trochu se sluncem, které jako by bylo vždy na tom nejhorším místě. Speciálně protože moje Yashica Mat nemá ráda protisvětlo. Ani jeho náznaky. V jednom případně jsem musel použít svého moravského průvodce, aby mi stínil. Ano, je to tak, moje Yashica se vrátila z lázeňského pobytu. Znovu plně funkční, matnice je jasnější než kdy dřív, a dokonce i poškozené polepy jsou zpátky na svém místě. Škoda, že počasí na výlety je pomalu za námi.

Cestou zpátky do Harrachova jsem zastavil u jednoho z objektů lehkého opevnění, který jsem si dříve vytipoval. Řopík byl umístěn na louce blízko silnice, obklopen solitérními stromy a kupkami kamenů. Měl zachovalý krycí násep, ze kterého rostlo několik stromů. Mám rád tu směs přírody a lidského výtvoru.