pondělí 24. dubna 2017

Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!







sobota 8. dubna 2017

Barevné jaro

Nedávno jsem se probíral notýskem s poznámkami k focení a zjistil jsem, jak málo barevných filmů jsem za poslední rok nafotil. Dalo by se to spočítat na prstech jedné a půl ruky. Plánoval jsem, že budu letos na jaře fotit trochu víc v barvě, ale taky jsem úplně nepočítal s tím, že budu mimo Prahu. Jarní krajinky jsou samozřejmě pěkné, tráva je zelená, kvetou kytičky a podobně, jenomže to není tak úplně to, co bych rád fotil. Svému procesu rozhodování jestli barva nebo ČB jsem se už věnoval v jednom docela dávném článku. Jisté je to, že na barvu musí být prostě pěkné světlo, jinak to nestojí vůbec za nic. O to horší je situace, když fotíte na diapozitivy, které mají o tolik krásnější barvy než negativ.

Pokud pečlivě sledujete zprávy ze světa fotografie, tak jste určitě postřehli, že Kodak ohlásil návrat legendární diapozitivu Kodak Ektachrome (hurá!). Samozřejmě, že by si všichni přáli návrat skvělého Kodachromu, ale to se asi už nestane, kvůli zvláštnímu procesu, kterým se vyvolává. Naproti tomu Ektachrome se vyvolává běžným E-6 procesem, který sice nedělají na každém rohu, ale minimálně v Praze si film nechám bez problému vyvolat. Jenomže nový Ektachrome je ohlášen až na třetí nebo čtvrtý kvartál roku 2017. Takže podzim zima. Podzim ještě dejme tomu jde fotit v barvě, ale v zimě je barva beznadějný koncept. Já si ale chtěl vyzkoušet Ektachrome hned. Nakonec se mi povedlo sehnat 5 kazet, které byly v mrazáku od roku 2012, kdy Kodak ukončil výrobu tohoto filmu. V sobotu semnou odlétá na cestu po Španělsku a Portugralsku, takže na fotky z diapozitivu si budeme muset ještě chvíli počkat.

Mezitím jsem doma vyhrabal v šuplíku zapomenutou kazetu filmu Kodak Ektar 100. Tak jsem si řekl, že když máme to jaro, tak neuškodí vyrazit někam na výlet a vyfotit pár políček filmu v barvě. Ektar 100, jak už název napovídá, má citlivost 100 ISO. Přišlo mi to málo, tak jsem se rozhodl pushnout ho na 400. Bylo to vlastně poprvé, co jsem dělal pushproces na barevnému filmu a byl jsem dost zvědavý, jak to vlastně celé dopadne. První polovinu filmu jsem nafotil na ulici v Praze a druhou pak v rezervaci divokých koní v Milovicích. Nakonec to nevyšlo úplně špatně. Snad jen, že při skenování se opět ukázalo, že nafocený a vyvolaný negativ je pouze polotovar. První skeny vyšly úplně do modra, stačilo udělat ve skeneru korekci a vše bylo o trošku lepší a zbytek se pak dohnal v postprocesu, i když to stále má asi své rezervy. Ještě jsem si nezvykl na zpracování barvy v editoru. Horší je to, že můj skener skenuje barevný film trochu neostře. Při malém objemu barevných filmů, který za rok nafotím se mi to ale nevyplatí nijak zvlášť řešit.


Tak doufám, že na svých cestách ulovím zajímavé, tentokrát i barevné, fotografie.



úterý 28. března 2017

Zapomenuté filmy

Focení na film přináší mnohá potěšení i úskalí. Jedním z úskalí je to, že si nafocené filmy někam založíte a pak na ně zapomenete a ani je nevyvoláte. O to větší je pak potěšení, když ty filmy objevíte a vyvoláte. Při pohledu na fotky, které jste už možná zapomněli si připomenete znovu okamžiky na nich zachycené. Podobné to bylo se svitkovými filmy, které jsem nafotil svojí Yashicou Mat na podzim v Anglii. Většinou to jsou podobné okamžiky jako jsem zachytil na kinofilm, i když trochu jiné díky odlišné perspektivě a čtvercovému formátu.

Až teď, po půl roce jsem filmy objevil zapomenuté v krabici od bot vyvolal a zpracoval. Původně jsem myslel, že filmy jsou odepsané, protože mi je na letišti prohnali rentgenem, ale katastrofa se nakonec nekonala. Filmy vypadaly dobře, jen na úplném okraji byly lehce osvícené, což se u svitkových filmů může stát, když je například měníte na prudkém světle. Vlastně na podzim to bylo naposledy, co jsem s Yashicou fotil a na rok 2017 jsem si dal předsevzetí, že s ní budu fotit o trochu víc než loňský rok. Uvidíme, jak se mi povede tohle předsevzetí splnit.


A teď už dost slov a nechme mluvit ony zapomenuté fotografie.














úterý 21. března 2017

Lukáš Zrůst: Praha, fashion a analog

S Lukášem už se pár let známe. Chodili jsme spolu na vysokou školu a už tam jsem postřehl, že Lukáš občas nosí na krku foťák. Tenkrát jsem si myslel, že to dělá proto, aby balil holky na to, že je slavný fotograf. Od té doby uběhlo pár let, taky jsem začal fotit a bude to tak rok a nebo rok a čtvrt, co mi Lukáš napsal, že by byl rád, abych mu udělal nějaký soukromý workshop v temné komoře na vyvolávání filmů. No a od té doby kromě digitálu fotí i na film.


Mohl by ses čtenářům trochu představit a říct, co převážně fotíš?

Jistě, že mohl…. Jmenuji se Lukáš a převážně fotím fashion a lifestyle. Takže oblečení na modelkách a modelech.

Co bylo impulzem začít fotit na film?

Teď určitě chceš slyšet, že jsi byl ty (ano, přesně to jsem chtěl slyšet pozn. redakce) ten impulz, ale ano svým způsobem určitě. Další věcí bylo hledání nějakého nového směru a inspirace k focení.

Jakou používáš techniku, když fotíš na film?

To je různé podle toho, co aktuálně jdu fotit – vlastním zrcadlovku canon A-1 k němu objektivy 28/2.8 a 50/1.8, vedle toho dálkoměr Zorki s industarem 50/2 a Canonet QLIII to je ke kinofilmu. Ve středoformátu mám krásně funkční a zachovalou flexaretu VII, která mě pak následně přivedla k lásce ke střednímu formátu, kde jsem pak po nějakém čase přešel na svou oblíbenkyni Mamiyu RB67 se sadou skel (50, 90 a 180mm), hranolem nebo šachtou – to je asi nejčastější stroj se kterým pracuji, když fotím na film.

Jaký je tvůj oblíbený analogový materiál?

Asi Pulp Fiction… Ale v rámci tvé otázky, za mě rozhodně Kodak Tri-X případně T-MAX 100, a na kinofilm opět Tri-X případně pak Ilford pan 400, ale ten se mi líbí jen když ho pushnu na ISO 800 J Z papírů používám zatím plastová RCčka multigrade případně pak tvrdou gradaci, mam prostě rád černou a bílou v kontrastu.

Barva nebo černobílá?

No to je otázka. Fotka jako taková je od přírody prostě černobílá, vždyť i v digitálu prvotně vznikne černobíle – viz. Leica monochrome. Z počátku vývoje mě černobílá uchvátila a naučil jsem se koukat na svět černobíle. Nyní to ale vychází asi půl na půl, záleží na klientovi. Barva je u fashion fotografie často žádaná ( v našich končinách ), ale v rámci filmu se držím černobílé, protože je na vyvolání v domácích podmínkách značně jednodušší a mám rád celý proces pod kontrolou.

Jak se liší tvůj pracovní proces, když fotíš na film od toho, když fotíš na digitál?

Řekl bych, že minimálně. Kromě drobností jako je vložení filmu apod. Jinak příprava a následné focení s modelkou probíhá velmi podobně.  Přeci jen je jedno na co fotíš, takže nijak zvláštně neřeším rozdíl práce s digitálem nebo analogem – samozřejmě když nepočítám následné zpracování (vyvolání, zvětšování apod).

Vím, že jsi dělal asistenta Robertovi Vano, co sis z té spolupráce odnesl?

Autogram do knížky... No vzhledem k jeho úžasnému stylu práce, je to obrovská zkušenost. Naučil mě na fotografii jako takovou koukat trošku jinak než na jaký pohled jsem byl zvyklý. Najednou přestaneš řešit techniku, čísla a parametry a začneš se soustředit na obsah. Na práci s lidmi, na příběh jaký ta fotografie vypráví a začneš si tu práci mnohem více užívat a je jedno jestli jde o zakázku nebo o focení do domácího alba. Z konkrétnějších věcí bych rozhodně rád zvýraznil styl přípravy na focení. Rozhodně praxe u něho mi umožnila zkrátit dobu focení.

Nedávno si pokřtil fotoknihu, můžeš přiblížit o co jde a jak vznikla?

Jednalo se o spolupráci s fashion store Jiney Level, kdy se fotil lookbook, prvotní myšlenka se zrodila v mé hlavě a s kamarády jsme ji trošku rozvíjeli, až z toho vznikl poměrně rozsáhlý projekt, který trval kolem 3 měsíců focení, grafických prací a hledání modelů a modelek. Veškeré práce jsem na tom odvedl sám – nafocení, příprava knížky, dtp apod. A na druhou stranu kamarádi z Jiney Level mi sehnali sponzory, zařídili obrovské PR, sehnali modely a modelky opravdu se jim z toho projektu povedlo udělat ve výsledku obrovsky úspěšnou PR akci, která jak víš sám se velice povedla. A za to jsem jim ohromě vděčný a i nadále s nimi spolupracuji.

Co chystáš v nejbližší budoucnosti?

Zatím se šeptá o zakázce na další kníkžu z oblasti sportu, dále od dubna se bude spouštět nový projekt soustředěný na sociální sítě – to je směr, kterým  se aktuálně ubírám nejvíc. No a uvidíme co mi přinese Fashion Week, kterého se účastním jako nezávislý fotograf, resp. Akreditace press, nicméně na pozvání.

Kde můžou čtenáři najít tvojí tvorbu?

Aktuálně spouštěný web www.lucaszrust.com , kde je i blog, portfolio a projekty, dále pak na instagramu pod nickem lukaszrust.

Něco co bys chtěl na závěr vzkázat čtenářům analogového blogu?


To je takové těžké takhle na závěr, ale sám od sebe vím, že focení je náročná věc, ale pokud máte sen něco udělat, tak nečekejte, že to někdo udělá za Vás. Musíte vstát a jít si proto. Není nic co by nešlo, to ostatní jsou jen výmluvy. 

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

Foto: Lukáš Zrůst

sobota 11. března 2017

Souboj o titul: Zrození šampiona

V sobotu 4. 3. 2017 zvítězil Vít „Kometa“ Vávra v zápase o titul. Završil tím tři měsíce tvrdé práce, kdy se téměř nepřetržitě připravoval nejdřív na semifinálový zápas v Nymburce a poté na titulový zápas v Ostravě. Téměř celou jsem mu byl v patách s foťákem. Teď, když má titul a já mám pohromadě 51 negativů (tj. cca 1600 fotek), tak můžu v klidu reflektovat nad celou tou zkušeností. Byla to pro mě celkem velká škola, musel jsem zvládat víc focení a zpracování větších objemů filmů v omezeném časovém prostoru. Mizerné světelné podmínky, stísněné prostory a rychlý pohyb také úplně nepomáhaly. Byl jsem příjemně překvapen, jak jednoduše se mi se všemi zúčastněnými spolupracovalo. Osobně jsem trošku očekával, sem tam nějaké těžkosti s přístupem do míst, kam jsem se potřeboval dostat, ale nic takového se nestalo. Zdá se, že všichni měli pochopení pro to, o co jsem se snažil. Vlastně to byla jediná věc, co jsem po Vítkovi chtěl, aby mi zajistil přístup kam potřebuji a že se zbytkem si poradím sám.

Poměrně dlouho jsem nevěděl, jestli do Ostravy na zápas o titul vlastně pojedu. Byl jsem po dvou měsících intenzivního focení docela unavený. Neměl jsem žádný výběr a upřímně řečeno jsem měl i trošku pochybnosti, jak to celé dám nakonec dohromady. Nakonec jsem tohle období překonal a domluvil se Vítkem, aby mi zajistil přístup na titulový zápas. Uvědomil jsem si, že bez fotky, jak drží pás šampióna to nebude kompletní. Teď, když už je po všem, tak to můžu napsat – celou dobu jsem byl pevně přesvědčen o tom, že pás bude nakonec jeho. Sice toho o MMA stále moc nevím, za ty tři měsíce jsem pochytil jen trochu, ale když jsem viděl jeho soustředění a odhodlání bylo mi jasné, že musí vyhrát. Samozřejmě při zápase o titul bylo jasné, že i jeho soupeř bude dobře připravený. Navíc se zdálo, že oba mají podobný styl, přičemž oba raději zápasí na zemi a nespoléhají tolik na kopy a údery. Očekával jsem, že to bude zajímavý zápas a rozhodně jsem se nezmýlil. Myslím si, že všichni diváci si přišli na své.

Celkově jsem měl ze všeho docela jiný pocit, než když jsem fotil MMA zápas v Nymburce. Celá akce se konala v Ostravském hotelu Clarion, vše vypadalo do detailů zorganizováno, všude postávali chlápci z pořadatelské služby a kontrolovali, kdo má na ruce jaký náramek, byl k dispozici i solidně zásobený bufet a všechno bylo takové naleštěné a oficiální. Trošku mi chyběla ta lehce undergroundová atmosféra nymburského zápasu. Na druhou stranu už jsem měl určitou ideu jak takový zápas probíhá a jak tráví Vítek a jeho trenéři poslední hodiny a minuty před tím, než jde do klece. Dokázal jsem si tak v klidu rozvrhnout svoje focení. Dokonce jsem si myslel, že spotřebuju míň filmů. Nakonec jsem spotřeboval o jeden víc (8) než v Nymburce. Fotil jsem trošku víc cílevědomě a dost možná jsem byl trošku vlezlejší než posledně. Snažil jsem se zachytit trochu jiné momenty než při minulém zápase a myslím si, že se mi to nakonec docela povedlo.

Vítek šel na řadu až jako poslední z deseti zápasů. Bylo skoro deset v noci, ale tohle čekání k tomu sportu patří. Čas mi utíkal o dost rychleji než v Nymburce. Všichni kolem působili že jsou v úplné pohodě a že všechno dobře dopadne. Poslední hodinu před zápasem jsme trávili na hotelové chodbě, kde se Vítek rozcvičoval s trenéry. Bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy návštěvníků hotelu, kteří vystupovali z výtahu a viděli nás. Nejspíš to přičetli na vrub nějakému ostravskému koloritu. Focení samotné akce v kleci mě opět naplňovalo nejistotou, protože jsem správno expozici opět víceméně jen odhadoval (pro jistot jsem zkoušel fotit každou fotku na 3 různé expoziční hodnoty). Byla z toho nakonec čtyřkolová bitva, ve které oba borci předvedli skvělý výkon. První kolo zkoušel Matheus Kuzník (Vítkův soupeř) víc boxovat a celkem dobře se bránil tomu, aby ho Vítek dostal na zem. V jednom kole dokonce soupeř předvedl docela dobrou akci, při které už jsem měl strach, že se z toho Vítek nedostane. Od konce druhého kola ale začínalo být jasné, kdo má na vrch. Snažil jsem se rozvrhnout si výměny filmu tak, aby mi neutekla žádná zásadní akce. Navíc jsem se mezi koly odvážil i do klece, abych ulovil nějakou fotku zblízka, když probíhal minutový odpočinek a případné ošetřování drobných šrámů apod. Při výměně filmů uprostřed jednoho z napínavějších kol se mi, přiznám se, trochu klepaly ruce. Nakonec přišel poslední poraz, Vítek chytil soupeře do škrcení, ze kterého už se nemohl dostat a Matheus to vzdal. Ve čtvrtém kole z pěti možných. Boj byl u konce. Moje práce ale ještě zdaleka neskončila, snažil jsem se co nejlépe zachytit radost z vítězství, ale i emoce poraženého a spotřeboval jsem ještě další dvě kazety filmu.


Nakonec následovaly poslední gratulace a rozloučení a já jel z Ostravy domů, bohatší o skvělou zkušenost, zážitky a 8 kazet filmů, které jsem chtěl co nejrychleji vyvolat, abych mohl ze zápasu udělat výběr, který naleznete dole pod článkem. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří vydrželi tři měsíce mého motání se kolem s foťákem. Zejména tedy Vítkovi, Lukáši Blažkovi, Danu Bartákovi a Michalovi Novotnému. Neměli to se mnou lehké, ale bez nich bych nikdy nenafotil to, co teď ještě musím zeditovat do hotového projektu. Byla to jízda.

















úterý 28. února 2017

První kroky po vesnici

Je to týden, co jsem odešel z ministerstva. Teplou kancelář s výhledem na Dejvice jsem vyměnil za statek na rozhraní středočeského a královehradeckého kraje. Velkoměsto za vesnici. V Praze jsem po práci chodil fotit většinou na Malou stranu nebo na Staré město. Teď můžu jít na pole, za humna, k rybníku, k hasičárně, na fotbalové hřiště, ke kostelíku, na hřbitov nebo na opuštěnou železniční zastávku. I venkov skýtá možnosti k fotografování. Na druhou stranu na vesnici je pořád co dělat a času na focení není tolik, jako jsem si původně myslel. Naštěstí už tady máme jaro a tak je světlo i po 16:00, kdy mám většinou hotovo.

Největší rozdíl mezi klasickou pouliční fotografií a focením na venkově bude hlavně v tom, že když tady něco vyfotíte, tak se potom nemůžete ztratit v davu. Hustota osídlení je menší, lidí na ulici je míň, když pomineme ten prostý fakt, že vlastně nemáme ulice. Člověk s foťákem v ruce je tady asi tak o 1086% nápadnější než v centru Prahy. Místní vám občas věnují udivený pohled. V Praze někoho, kdo se na vás udiveně podívá, nemusíte už v životě potkat. Na vesnici, kde je 141 duší si můžete být jistí, že ho potkáte, nejspíš hned další den. Na místě je tedy citlivější, ale hlavně otevřenější přístup k fotografování. Nějakým focením na tajno a od pasu si lidi poštvete akorát proti sobě. Může se zdát, že na vesnici se skoro nic neděje, ale opak je určitě pravdou. I tady žijí lidé, kteří mají své starosti, práci a sny. Zabíjačky, svatby, pohřby, křtiny a další události, to vše půjde zachytit, stačí být jen trpělivý, být ve správnou dobu na správném místě a umět se domluvit s lidmi.

Příběhy si vás najdou samy, když máte otevřené oči a díváte se kolem sebe. Cítím, že když tomu věnuju dostatek energie, tak fotky z vesnice nebudou o nic méně zajímavé než z města. Samozřejmě, že pracovní tempo bude jiné, protože v Praze jsem fotil skoro každý den. Tady se musím přizpůsobit trošku jinému rytmu. Doufám, že to nebude mít příliš velký efekt na blog, i když pravidelní čtenáři si všimli, že tenhle měsíc byla frekvence článků dost nepravidelná a nepovedlo se mi publikovat můj obvyklý jeden článek týdně. Příští měsíc bude snad na články bohatší, protože v sobotu jedu fotit Vítkův zápas o titul, čímž se uzavře můj první vážný dokumentární projekt a bude následovat jeho editace do výsledného portfolia a jeho zpracování v temné komoře. Navíc, co čet nechtěl, nějak se mi doma nahromadily barevné filmy, konktrétně 5 kusů Kodaku Ektachrome, což je už pár let nevyráběný diapozitiv (Kodak ohlásil, že se vrátí na trh na konci roku 2017). Barva je pro mě vždycky celkem velká výzva, navíc tvrdím, že na barvu se dají fotografovat pouze krajinky nebo nahaté ženské, takže uvidíme, co na těch 5 filmů nafotím.


Doufám, že mí věrní i občasní čtenáři pochopí případné nepravidelnosti v publikování na blogu. Každopádně jedeme dál, i když už nejsem v Praze.


středa 22. února 2017

Sbohem armádo: Konec fotografujícího byrokrata

Sbohem armádo. Po jednom roce osmi měsících a pěti dnech jsem ukončil své působení na Ministerstvu obrany. Nemůžu samozřejmě říct, co přesně jsem tam dělal nebo nedělal, prověrka a mlčenlivost jsou neúprosné. Nemůžu říct, že by to byla úplně špatná životní zkušenost. Člověk byl alespoň blízko Pražskému hradu, Malé stra ně a dalším klíčovým místům v Praze. Mohl jsem se tak večer po práci věnovat pouliční fotografii. Člověk taky chodí jako úředník domů s čistou hlavou, v 16:15 zavřete kancelář, na bráně odpíchnete a všechny starosti a úkoly zůstaly v práci. Člověku tak zbýval čas, energie a kapacita mozku na to se věnovat manželce a fotografii. Když se to tak vezme, spousta velikánů umění a historie začínala jako úředníci. Takhle z hlavy bez pomoci googlu dám Einsteina a Kafku. Ta volná mozková kapacita se musí zákonitě projevit v něčem tvůrčím. Upřímně řečeno, kdybych celou tu dobu nefotil, tak bych se asi zbláznil.

Musím říct, že poslední měsíc jsem se na Prahu díval docela jinýma očima než doposud. Předtím mi vše přišlo už po těch letech relativně všední a nezajímavé. Najednou jsem ale dovedl ocenit všechny ty maličkosti, které byly vlastně docela fajn. Dalo by se říct, že jsem si tam i docela zvykl. Na druhou stranu mě celkem ubíjelo denní dojíždění a to ať už vlakem, kde jsem se alespoň mohl trochu vyspat nebo autem, kde jsem se mohl po ránu zase krásně rozčílit nad lidmi, kteří si myslí, že 80 km/h je na levý pruh dálnice v ranní špičce tak akorát.



Nová práce mě teď zavede z víru velkoměsta na vesnici. Není vesnice, ale tahle je opravdu celkem akorát. Nějakých 120 obyvatel, kostelík, hřbitov, hasičárna, fotbalové hřiště a opuštěná železniční trať. Chybí snad jen hospoda, po které zůstala jen chátrající budova. Nové možnosti a nové výzvy? Určitě. Po pravdě řečeno, Praha se mi celkem okoukala a hledat nové fotografie mi nešlo tak jako na začátku. Je také pravda, že na pouliční fotografii jsem v zimě neměl tolik času, protože je za prvé tma a za druhé jsem většinou pořád fotil věci týkající se svého projektu kolem MMA. Vlastně mi leží ještě nějaké nevyvolané filmy ještě někdy z listopadu a prosince, kdy jsem asi naposledy pořádně fotil na ulici. Od prosince je můj poznámkový blok, kam si píšu každý nafocený film a téma, plný poznámek typu „MMA“ a „Zápas“. Jen jednou se tam vyskytuje „Praha“. Samozřejmě jsem měl velké plány jak se rozloučit s Prahou, které nakonec utonuly v moři úředního marasmu a obíhání formalit spojených s ukončením služebního poměru na MO. Vlastně už docela chápu to, že většina lidí na ministerstvo nastoupí a neodejde, dokud je nevynesou nohama napřed v plastovém pytli. I když podle platných předpisů mají při pohřbívaní v hromadném hrobě na označený plastový pytel nárok jenom důstojníci. Mužstvo hodí do jámy jen tak.


Na vesnici to teď bude trošku nový začátek. Jak pracovně, tak fotograficky. Vlastně to bude docela fajn, protože už je to nějaký pátek, co jsem s kamarádem Markem Trizuljakem založil facebookovou skupinu „Strýcfoto“, která si vytýčila za cíl seznámit svět s dokumentární fotografií vznikající na venkově. Bylo docela trapné, že jsem do skupiny příliš nepřispíval a jako jeden z jejích otců zakladatelů jsem jí pouze pasivně pozoroval. To se teď samozřejmě trošku změní, i když za prvních pár dní jsem neměl pořádně čas vzít foťák do ruky. Můžete se tedy těšit, že tady na blogu uvidíte asi maličko jiné články a fotografie než doposud. I když stále budu asi hodně cestovat, takže o oblíbené články z cest určitě nepřijdete.


P.S.: Nenechte se zmást nadpisem, s focením nekončím. Končím jen s tou byrokracií.