neděle 4. srpna 2019

Tichá zátiší


Na to, že čas od času odbočím od dokumentární fotografie jste si už asi všichni zvykli. Nějaká ta krajinka už v mém portfoliu snad nemůže snad ani nikoho překvapit. Dnes bych rád napsal něco o zátiších a o tom, co nás mohou naučit. Pokud čas od času vyrazíte někam na hrad, zámek či do galerie, tak určitě uvidíte spousty obrazů zeleniny a mrtvé zvěře. Zátiší byla několik století oblíbeným námětem evropských malířů. V počátcích fotografie se toho změnilo jen málo. Spolu s portréty a krajinami zůstávalo zátiší jedním z hlavních námětů raných fotografií. Z části kvůli tomu, že fotografové se kopírováním malířů snažili dokázat, že fotografie je také umění. Navíc kvůli tehdejším fotografickým materiálům se expozice počítaly na dlouhé sekundy a klidně i minuty. Témata byla limitována na statické objekty. Avšak ani příchod pohotovějších fotoaparátů, světelnějších objektivů a citlivějších filmů neznamenal konec zátiší jako fotografického žánru. Jaké je však místo tohoto žánrů v dnešní uspěchané době?

Jedním z nepochybných využití zátiší je tréning. Člověk má čas si vše promyslet, analyzovat světlo a kompozici. Speciálně u zátiší, která si poskládáme sami třeba někde v ateliéru. Z takovýchto fotek, kde máte většinu proměnných pod kontrolou se můžete velice rychle učit potřebné technické dovednosti. Doporučuji si vést solidní poznámkový aparát. I vybledlý inkoust je lepší než pouhá lidská paměť. Inscenovaná zátiší ovšem nejsou něco, v čem bych si liboval. Naposledy snad, když mě na ZUŠ paní učitelka nutila namalovat mísu s ovocem. Nutno dodat, že to nebylo snadné pro nikoho ze zúčastněných. Za posledních pár let jsem ale nafotil pěknou řádku zátiší. Jak a proč?

Když jsem začínal s dokumentem, dostal jsem několik dobrých rad, kterých se držím doteď. Mezi nimi byla i ta, že občas bych měl fotografovat i drobné detaily prostředí ve kterém se v rámci focení pohybuji. I neživé objekty mohou vypovídat o prostředí a lidech. Vždy když zahlédnu nějaké zajímavé seskupení objektů, či jednotlivý objekt, který by mi mohl zapadnout do celkového obrazu, fotím. Mnohdy je to jen do počtu a jako jakási forma „vizuálního zápisníku“. Občas se ale zadaří, sejde se dobré světlo se zajímavou kompozicí a obsahem. Taková fotka se pak může stát součástí výběru. Může pak dobře posloužit v rámci souboru jako jisté oddělení míst, dějů a času.

Zátiší tak rozhodně nepatří kamsi do předminulého století. Mělo by patřit do arzenálu každého fotografa. Ať už jde o aranžování, či o schopnost vidět jistý řád a krásu ve zdánlivě nahodile seskupených objektech.














úterý 23. července 2019

Je 6x6 víc než 36?


Znáte rčení, že méně je někdy více? Platí i ve fotografii. Přesvědčil jsem se o tom již mnohokrát. Už několik let používám na 95% svých fotek jen jeden film a jednu vývojku. Používám také převážně jen jedno ohnisko objektivu. Musím říct, že mi to takhle vyhovuje. Navíc teď, s příchodem léta, jsem začal experimentovat s dalším „omezením“. Spoustě lidí, kteří fotí na film, často trvá úplnou věčnost, než dofotí jeden kinofilm. To sice není úplně můj případ, ale taky se mi občas stalo, že mi film trčel ve foťáku a mě trvalo, než jsem našel vhodnou příležitost k dofocení. Vznikaly mi tak filmy, kde jsem na půlce měl nějaké svoje dokumentární téma a na druhé půlce náhodné fotografie. Celý tenhle koncept mi nepřišel úplně šťastný. A tak jsem se rozhodl s tím něco udělat. Na letní výlety teď proto jezdím vybaven středoformátovou Yashicou MAT, kterou mí čtenáři znají především z mých výletů do Prachovských skal.

Standardní svitkový film nabízí 12 snímků formátu 6x6. Z nějakého důvodu je to takřka ideální počet snímků na jeden půldenní výlet někam mimo město. S opcí pro založená druhého svitku s dalšími 12 snímky, pokud člověk narazí na něco velmi zajímavého. Člověk fotí trochu pomaleji a odpad nebývá tak velký jako u kinofilmu. Tudíž z jednoho svitku lze získat tak akorát fotografií pro jeden příspěvek na blogu. Co se týče rychlosti zpracování fotografií, tak mám pocit, že svitek trochu rychleji schne a rozhodně se rychleji skenuje na mém skeneru. A menší počet fotografií znamená i rychlejší postproces. Větší negativ, ostřejší a méně zrnité fotografie také nejsou k zahození.

Proto jsem nyní dospěl k rozhodnutí, že budu svůj středoformátový přístroj používat o trochu víc. Zejména právě pro různé fotky z výletů, či portréty. Takže si teď častěji užívám stranově převrácený pohled na svět přes matnici dvouoké zrcadlovky. Kompozice čtvercového formátu přináší docela jiné výzvy než poměr stran 3:2 u kinofilmu. Stejně tak si musím zvykat na ohnisko 80mm, které je blíže ekvivalentu 50mm na kinofilmu. Kupodivu mi to na formátu 6x6 vyhovuje a po širším objektivu netoužím. Přijde mi, že do čtverce se skoro vždy vejde všechno co potřebuju. Další změnou je použití filmu Ilford FP4. Ve svitku jsem téměř exkluzivně využíval Kodak Tri-X, ale teď přišel čas na změnu. Ilford FP4 mě oslovil svou tonalitou a dynamickým rozsahem. Trochu mi chybí zrno, ale bez něj dokážu žít. Samozřejmě jsem teď trochu limitován jeho nízkou citlivostí, ale přes léto to půjde přežít. Člověka to zase donutí přemýšlet o světle a fotografii z trochu jiného úhlu.
















neděle 14. července 2019

Letná 23.6. 2019


Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!
















středa 26. června 2019

Kutaisi: Druhé hlavní město


Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.















úterý 11. června 2019

Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.