úterý 26. listopadu 2019

Žleby: vypořádání nedodělků

Za necelý měsíc tu máme Vánoce, a tak se snažím dohnat resty. Došlo tedy i na vyvolání posledního svitku Ilford FP4, který jsem letos nafotil. Nebylo už úplně léto, ale ani ne podzim. Byl konec září, ale předpověď slibovala slunečný den. Rozhodl jsem se, že mi ISO 125 bude stačit. Vyrazil jsem na výlet do Žleb. Zejména se podívat do ukázkové obory, kterou tam provozují Lesy ČR a která zároveň slouží jako záchranná stanice pro různé živočichy.

Fotit divoká zvířata, byť za plotem, nebylo s dvouokou zrcadlovkou nic snadného. Jednou jsem si ale dal za úkol fotografovat na výletech na svitkový film, tak musím bojovat. Rozhodně to ještě ale není poslední svitek letošního roku. Na Vánoce se chystám do Anglie, kde vždy nafotím svitků hned několik. Nebudou to ale Ilfordy FP4, ale Kodaky Tri-X, které mají vyšší citlivost.

Pokud vše půjde dobře a dovezu z Anglie dostatek materiálu, mohl bych zvážit sestavení a publikaci menšího portfolia z Anglického venkova. Před koncem roku se ale ještě můžete těšit na zbrusu novou dávku pouličních fotek z Tbilisi. To je ovšem blízká budoucnost, teď si užijte nedávnou zářiovou minulost na mém posledním Ilfordu FP4:










úterý 12. listopadu 2019

Kuks: Poslední slunečný víkend


Mám rád své jistoty. Jsem rád, že v tomhle šíleném světě jsou místa, která se mění jen málo. Proto se často vracím na ta samá místa. Na Kuksu už jsem byl letos na jaře, když jsem zkoušel panaromatický fotoaparát horizont. Přes léto jsem se hodně věnoval jiným destinacím, ale když přišel poslední slunečný říjnový víkend, Kuks byl jasná volba. Sbalil jsem proto pár nezbytností, Yashicu Mat a jelo se.
Světla už je na podzim méně a tak jsem místo Ilfordu FP4 vsadil na citlivější materiál a to Kodak Tri-X. Jak tak procházím svůj zápisník se záznamy, tak jsem nejvíc středoformátových snímků pořídil právě na Kodak Tri-X. Slunce bylo na podzim překvapivě silné, a tak jsem místy musel clonit až na F22. Naopak později odpoledne a ve stínu jsem se dostával zase až na F3.5.

Bylo to vlastně poprvé, co jsem byl na Kuksu se středoformátovým aparátem. Naštěstí Hospital i jeho nejbližší okolí znám poměrně dobře a tak mi netrvalo moc dlouho nafotit celý film. Jak již jsem dříve psal – 12 snímků mi přijde jako ideální formát na půldenní výlet. Celkově beru své letní pokusy se středním formátem jako úspěšné cvičení. Na zimu chystám ještě výlet do Anglie, kde Yashicou a Kodakem Tri-X fotím již tradičně.








úterý 29. října 2019

Obraz z neznámé krajiny

V České republice se stále najdou místa, která vůbec neznám. Dokonce celé oblasti. Jednou z těchto oblastí je i prostor ohraničený obcemi Chrudim-Vysoké Mýto-Svitavy-Ždírec nad Doubravou. Nutno říct, že jsem se do této oblasti dostal v zásadě náhodou, když jsem zkoumal Železné hory. Občas říkám, že pokud vyrazím z Poděbrad severním směrem, každých 20-25km se rovná zhruba 10 letům zpátky do minulosti. Zde mi to přišlo, že cestuji v čase o celé stovky let.

Těžko říct, co mě k tomu dojmu vedlo. Jestli vesnice, které jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšel nebo pro mě úplně neznámá krajina. Počasí bylo také spíše ošklivé, než že by vyloženě vybízelo k fotografii. Udělal jsem pár snímků Železných hor, než jsem přetrhl film. To mě popohnalo dál na východ směrem do oblasti, kterou jsem vytýčil v prvním odstavci.

Před očima se mi tam zjevily různé obrazy, ale nejvýraznější se objevil zcela náhle. Za táhlou zatáčkou přes horizont se zjevil na polní cestě odstavený vyhořelý kombajn. V prvotním překvapení jsem projel kolem, ale po pár stovkách metrů jsem se otočil a vrátil. Nemohl jsem odolat, abych nepořídil pár snímků. Celá scéna mi přišla až surreálná.

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že místo zničeného zemědělského stroje mám před sebou rozkládající se tělo nějakého obřího živočicha. A jak se tělo rozkládá, stává se opět nedílnou součástí krajiny, ze které vzešel.






úterý 15. října 2019

Jan Šibík 1989: Obrázky z výstavy

Léto už nám pomalu končí. To znamená několik věcí. Kratší dny, méně světla, ale i sezóna výstav. Kromě výstavy fotografií k filmu „Nabarvené ptáče“, jsem navštívil i Staroměstskou radnici. Tam až do 14.11. 2019 probíhá výstava Jana Šibíka, která zachycuje události roku 1989. S návštěvou této výstavy jsem rozhodně nespěchal. Čekal jsem, až si jí budu moct prohlédnout víc v klidu.

Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Za sebe nemůžu říct, že by mi rok 2019 přišel zvláště pozitivní, co do naplnění odkazu roku 89. Důkazem toho bylo i několik velkých demonstrací, které se konaly v Praze i jinde v České republice. Nutno dodat, že v minulých letech jsem byl vždy zklamán atmosférou na výročí 17. listopadu 1989. Zejména pak minulý rok. Proto mi přišlo obzvlášť důležité zajít na tuto výstavu, abych si z fotek udělal lepší obrázek o atmosféře před 30 lety.

Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše. Fotografie Jana Šibíka z roku 89 patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás tehdy nafoceno. Některé fotografie jsou na výstavě v poměrně velkých formátech, jiné jsou menší. Celkově je jejich skladba velmi dobrá. Kromě fotografií z Prahy najdete na výstavě i fotografie z pádu Berlínské zdi a z Rumunské revoluce. Vidět srovnání, jak věci probíhaly u nás a jak v cizině není také vůbec od věci.

Za měsíc tu máme výše zmiňované 30. výročí revoluce. Rád bych byl optimista, že se to celé ponese v duchu, který by odpovídal odkazu historické události a tomu, co se u nás dnes děje. Na druhou stranu, jsem spíš realista a mám pocit, že to dopadne jako vždycky – nematně neslaně.

Spolu s výstavou je k dispozici i knížka, která se mi opravdu líbila. Spousta fotografií se mi více líbila v knížce než na zdi na výstavě. I když bylo pár fotografií, kterým velký formát vyloženě prospěl. Pokud tedy máte ještě čas, tak na výstavu určitě zajděte, případně zvažte nákup knížky.








úterý 24. září 2019

Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.


Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.


Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.


Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.


Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.


Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.





pátek 13. září 2019

Zapomenutý negativ: Anglie

Bude to už pár měsíců, co jsem přinesl svůj takřka pravidelný příspěvek z anglického venkova. Pozorným čtenářům neunikla zmínka o tom, že jsem fotografoval i středoformátovou Yashicou. Když se tak podívám do svých záznamů, tak mi Anglie vychází jako destinace, kde tento fotoaparát a formát filmu používám nejvíc. Česká republika dotahuje náskok. Bude to zřejmě tím, že líný charakter mých pobytů v Anglii se dobře kryje s pomalejším tempem fotografie s dvouokou zrcadlovkou.

Náměty a obrazy se mi před aparátem zjevují dost náhodně. Někdy, vlastně dost často, zjišťuji, že jsem měl nějakou zajímavou věc přímo před sebou. Takhle jsem například objevil kamennou hlavu, která slouží jako chrlič vody u pramene, který spravuje můj tchán. Legendy říkají, že pochází dokonce z předkřesťanských časů, kdy v této oblasti Anglie žili Keltové. Ano, i takové věci může člověk najít na zdánlivě známých místech.  

Většina mých procházek však spíše vede k tomu, že se snažím dívat na již známé věci a známá místa v novém světle. Pokud tedy nad anglické mraky vyleze unavené zimní slunce, které umí být překvapivě krásné. V zimě sice potěší jakýkoliv záblesk slunečního světla, ale v Anglii tak nějak víc. Dal jsem si letos takové malé předsevzetí, že pořádně projdu všechny 6x6 negativy, co jsem na anglickém venkově nafotil a zkusím z nich sestavit nějaký ucelenější výběr. Kdo ví, třeba se do něj dostane i některá z těchto fotografií, které jsem v Anglii pořídil téměř před rokem.









neděle 25. srpna 2019

Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.