čtvrtek 17. září 2020

Broumov: Nečekaně pozitivní zkušenost

Některé kouty republiky my zůstávají utajeny déle než jiné. Toto byl i případ Broumova a jeho okolí. Chystal jsem se tam již několikrát, zejména kvůli blízkosti Broumovských stěn, které skýtají příležitost k celkem solidnímu krajinkaření. Z nějakého důvodu ale dostávaly přednost jiné pohraniční destinace a já se do Broumova zkrátka ne a ne dostat. Nakonec se ale sešla správná konstelace planet a já vyrazil směrem do neznáma. Musím se přiznat, že jsem trochu podcenil počasí. Letošní léto bylo dost teplé. A zatím to vypadá, že nás teplo stále neopouští.

První byl na programu výstup na kopec Ostaš. Za normálních okolností by byl člověk ve stínu lesa, ale kůrovec napadl smrky. Pily lesníků to vyřešily nekompromisně. Takže stínu bylo pomálu. Na druhou stranu skalní útvary i výhledy do krajiny stály za to! Potkal jsem i docela dost lidí, inu v létě se vše zdálo volnější a bezstarostnější než v morem prodchnutém jaru.

Na řadu přišla i návštěva samotného města Broumov. Jasným tahákem je místní klášter. Na prohlídku jeho vnitřních prostor bohužel nebyl čas. Musel jsem si tak vystačit s jeho zahradami a skutečně dobrou kavárnou, kterou by člověk v Sudetech vůbec nečekal. Lepší Espresso Tonic jsem snad ještě neměl. Město samotné mi z nějakého důvodu připomínalo Olomouc, tedy Olomouc mezi lety 2008-2011. Bylo vidět že, minimálně v minulosti, byl Broumov významným městem v celé oblasti. Zajímavý byl i zdejší hřbitov, který je velký a velmi dobře udržovaný. Navíc se na něm nachází původní dřevěný kostel z 15. století. Původní sice vypálili husité, ale záhy tam vyrostl kostel nový, který už vydržel až do dnešních dní. Vstupné stálo pár korun a je opravdu zajímavý. Běžně se v něm konají i mše, což je možnost, jak ho navštívit zdarma.

Nedokážu úplně vypíchnout, čím mě Broumov tak zaujal. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl z celého výletu nezvykle pozitivní dojem. Dlouho jsem neměl tak dobrou náladu. Samozřejmě podvečerní cesta krajinou východních Čech se staženou střechou a vůně posekaných luk pomohla. Vrátil jsem se také ke svitkovým filmům Kodak Tri-X. Ačkoliv tento výlet byl na nějakou dobu poslední, který jsem nafotil na svojí věrnou Yashicu Mat, která následně tak trochu umřela. Naštěstí je už v pořádku po velkém servisu a brzy by se mi měla vrátit.









 

středa 26. srpna 2020

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.










úterý 11. srpna 2020

Vernisáž v pohraničí

Co jsem začal fotit, tak se mě čas od času někdo zeptal, jestli nebudu mít někdy nějakou výstavu. Odpověď byla většinou zamítavá, ačkoliv to jednou už skoro vypadalo (cca před 3 lety), že výstava bude. Nakonec jsem vždy ale našel něco důležitějšího na práci, než se snažit zajistit si důstojné prostory a kvalitní zvětšeniny v dostatečné velikosti. Důstojnými prostory myslím galerii či jiné regulérní výstavní prostory, rozhodně ne kavárnu, která chce dekorace zdarma. Pak se rozjela práce v rámci VERUM PHOTO, kde jsme se soustředili především na produkci a vydání několika zinů a výstava byla až jako další na řadě. Vernisáž naší první výstavy „On the Road“ jsem strávil v nemocnici. Další zastávka naší putovní výstavy byla naplánována na konec letošního července v Jablonném v Podještědí. Chvíli to ovšem vypadalo nahnutě, protože nikdo nevěděl, jestli naše moudrá (ehm…) vláda nezruší kulturní akce úplně a napořád.

Vše nakonec dobře dopadlo, a nakonec se v klášteře u Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy konala vernisáž. Příjemně mě překvapila hojná účast lidí, kteří nepatřili do obvyklého okruhu pražských výstavních návštěvníků. Celá myšlenka za výstavou „On the Road“ je totiž v tom, aby se fotografie dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Bylo vlastně dost zajímavé pozorovat u kterých fotografií se hosté vernisáže zastaví a poslouchat, co si o nich říkají. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, která mě dost nabila novou tvůrčí energií. Udalo se i pár zinů, zkrátka povedená akce.

Po ukončení vernisáže jsem chvíli meditoval, co dělat. Podíval jsem se do mapy, co je kde zajímavého. Nakonec jsem vyrazil na sever k hranici s Německem. Hranice už byla otevřená, tak jsem neodolal a asi na 2 minuty jsem jí pěšmo překročil, abych si užil letošní první zahraniční cestu. Doufám, že jsem tím nějak výrazně neohrozil zdraví a životy svých spoluobčanů v ČR. Už cestou k hranici jsem si všiml objektů lehkého opevnění, takzvaných „řopíků“. Tam kde je hranice, jsou i řopíky, to je železná zákonitost, která vládne naší krajině. Proto jsem nechal vůz v nejbližší vesnici a vydal se prozkoumat nejbližší objekt.

První bunkr se krčil ve stínu náletové dřeviny na jinak sluncem rozpáleném strništi. Kolem vyhrávali cvrčci a celá scéna na mě působila takřka středomořským dojmem. Pozorně jsem celou scénu ohledal a udělal několik snímků. Dalo se dokonce vlézt i dovnitř, jen tam nebylo nic zajímavého. V jistém slova smyslu jsou řopíky tak trochu jako hřiby, kde je jeden, jsou určitě i další. Proto jsem dle mapy určil azimut pochodu a vydat se přímou cestou do zalesněného svahu, kde jsem zanedlouho našel souseda. Druhý řopík se krčil v podrostu a bylo vidět, že příroda se nedá zastavit.

Litoval jsem, že jsem neměl s sebou panoramatický fotoaparát, protože bunkry a pevnosti pohraničního opevnění tvoří velmi výrazný krajinný prvek, který na panoramatické fotografii vždy dobře vynikne. Není ale všem dnům konec a něco mi říká, že se do Lužických hor vrátím a budu lépe vybaven.










pondělí 27. července 2020

Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.








středa 15. července 2020

Náhodně děravé negativy

Minulý rok jsem si dal předsevzetí, že budu víc svých fotografií pořizovat na svitkové filmy ve formátu 6x6. Abych tento příslib dodržel, koupil jsem si začátkem jara zásobu svitkových filmů Ilford HP5+ a FP4. Chvilku trvalo, než jsem něco nafotil a hned první dva filmy měly při okrajích snímku díry v emulzi. S pokračujícím fotografováním jsem zjistil, že se jedná o trend, a ne náhodný jev. Navíc mi kamarád přeposlal odkaz na stránky výrobce, kde se vyjadřovali k tomuto problému. Po pravdě řečeno mi to trochu vzalo chuť do focení na svitkové filmy. Nějakou dobu sem přemýšlel, co s těmi všemi filmy budu dělat? Nechtěl jsem je používat na nic „zásadního“, protože bych nerad přišel o zajímavé fotografie kvůli dírám v emulzi. Řešení se nakonec našlo tak nějak samo od sebe.

Pořád trávím hodně času ve svém domovském městě, a tak jsem se rozhodl nafotit všechny potenciálně děravé filmy v Poděbradech. Protože pokud bude na nějaké fotce díra, můžu se vždy pokusit udělat stejnou fotografii znova. Přišlo mi to jako poměrně čestné řešení problému. Jeden podvečer jsem se zkrátka pustil do díla a filmy začaly ubývat velmi rychle. Je to jednoduchá matematika, 12 snímků na film, každá scéna pro jistotu alespoň 2x a film je nafocený raz dva. Nekladl jsem si žádné vzletné cíle, chtěl jsem prostě fotit a procvičit si oči ve čtvercové kompozici. 

A ačkoliv jsem fotil s vědomím, že jsem odkázán na náhodu, vyrovnal jsem se s tím docela dobře. Důležité bylo vědomí, že mám nějaký plán. Lidé občas velebí analogovou fotografii právě pro faktor náhody, což je tak trochu blbost. Pokud máte v pořádku techniku, kvalitní film a dodržíte všechny postupy, kde je místo pro náhodu? Ano, občas se stane něco nepředvídaného, ať už v lepším nebo horším slova smyslu, ale rozhodně nevidím náhodu jako definující faktor analogové fotografie. Pár svitků mi ještě zbývá, takže cyklus děravých negativů není úplně uzavřen. Do budoucna opět vsadím na Kodak Tri-X, který sem ve formátu 120 vždy preferoval a budu doufat, že s ním mě žádné náhody nepotkají.












úterý 30. června 2020

Ztracené jaro 2020


Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.











středa 10. června 2020

Diapozitivy z popelnice

Poslední dva týdny jsem v trošku podivném stavu, co se týče mé fotografické kreativity a motivace. Něco jsem dokončil, vyvolal a zpracoval všechny filmy, co mi ležely v krabičkách označených „k vyvolání“, ale nějak se nedokážu namotivovat k nové fotografické práci. Není to neznámý stav, vím že je to jen otázka času, než to zase přejde. Jak to tak často v životě bývá, co dělat se našlo tak nějak samo od sebe. Před nedávnem založil fotograf Martin Wágner FB skupinu „Negativy z popelnice“. Sám se totiž věnuje záchraně, digitalizaci a publikaci různých nalezených fotografií. Osud tomu chtěl, že i já mám krabici plnou nalezených diapozitivů, kterou mi věnoval můj kamarád Kiril. Několik měsíců jsem si té krabice vůbec nevšímal. Založení výše zmíněné FB skupiny bylo ale impulsem, který mě donutil jí vytáhnout ze zapomnění a podívat se, co v ní vlastně je.

Prvním úkolem bylo získat představu, co v krabici vlastně je a protřídit, co se bude skenovat. K tomu mi přišla vhod prohlížečka diapozitivů Diaspectar II. Stačilo jí trochu vyčistit, zapojit do zásuvky a mohl jsem rychle a pohodlně projít velké množství diapozitivů. Nechtěl jsem skenovat vše, to by bylo moc práce. Vyselektoval jsem pouze ta políčka filmu, která mě něčím zaujala. Postupně jsem se probral snímky z Japonska, Itálie, Tater a ze Šumavy. Vše nafoceno na barevné diapozitivy v rozmezí 2. pol. 60. let 20. stol. a počátku 70. let. Při prohlížení fotografií jsem měl zvláštní pocit, sám bych asi nikoho nenechával jen tak procházet mé negativy, bez toho abych si vybral, co ukážu a co ne. Jenomže „u fotek z popelnice“ nemá jejich autor tak nějak na výběr. Není to tedy jen technická věc, ale je v tom i jistá otázka etiky.

Vybrané diapozitivy jsem oprášil, naskenoval a uložil na suchém místě do nových krabiček. Při skenování jsem použil lehké korekce podsvícení, abych dal fotografiím neutrální tón a expozici, podobný tomu, který jsem viděl na prosvětlovací prohlížečce. Z každé krabičky jsem oskenoval jen cca 30%. Po pravdě řečeno jsem neobjevil asi nic, co by přepsalo historii fotografie 20. století… Inu, ne každý je Vivian Maier. Fotografie jsou podobné, jako by kdekdo vyfotil na dovolené mobilem. Někdo si myslí, že lidi na film fotili tak nějak líp, než dnes. Nemůžu říct, že by mi to tak přišlo. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát to byly jednotky a desítky fotografií, dnes jsou to stovky a tisíce. Jako důkaz mám 5 krabiček diapozitivů z archivu jedné Polské rodiny, jsou na nich zachyceny města jako Budapešť, Paříž, Brno a u Baltu. Všechny jsem si pečlivě prošel a nebylo tam nic, co by stálo za sken. Stejně jako většina fotografií v naších mobilních telefonech.

Celkově byla digitalizace a částečná publikace těchto diapozitivů docela zajímavá zkušenost. Trvalo mi vlastně 14 dní, než se mi to celé rozleželo v hlavě a napsal jsem tento blog. Do budoucna bych rád čas od času něco naskenoval a „zachránil“, třeba ještě na nějaké filmy narazím. Zkuste to také!