neděle 18. listopadu 2018

Jaroslav Kuneš Behenský: Šumavská nahota

Zajímavé fotografy můžeme najít všude. Já jednoho potkal při svých cestách Šumavou. O jeho existenci a tvorbě jsem samozřejmě věděl s předstihem a cesta na Šumavu znamenala možnost spojit příjemné s užitečným a přinést další rozhovor. Jakub Kuneš Behenský (zkráceně též JaKuBe) je autorem zajímavých fotografický aktů. Zároveň má svůj web, kde najdete mimo jiné i zajímavý blog a další fotografie. Případně můžete navštívit i jeho Instagram.


Jak ses dostal k fotografii?

Dlouho jsem hledal koníček. O nic jiného mi nešlo. Fotku jsem měl vždy rád, ale z počátku jsem vystřídal ledacos. Dřív jsem i kreslil, neměl jsem ale trpělivost, ani třeba na psaní. Všechno mi přišlo zdlouhavé. Pořád jsem měl pocit, že potřebuji tvořit, protože moje práce je taková, že za mnou není nic vidět. Po čase jsem si koupil digitální zrcadlovku, což nebyl takový problém, protože dělám v elektru, a začal jsem fotit. Film jsem objevil až potom s Flexaretou, kterou jsem si původně koupil jenom jako dekoraci na poličku. Jenomže já mám rád, když se věci používají. Koupil jsem si film, zvětšovák a už mě to nepustilo. Teď už digitál do ruky neberu.


Které fotografické žánry jsou ti nejbližší?

Baví mě akty. Hodně mě baví. Pořád ještě pátrám proč. Sem tam mě chytí i fotka krajiny, ačkoliv sám nemám čas se krajinám věnovat. Portréty mě baví, pokud jsou hodně citlivé a atmosférické. Svým způsobem mě baví vše kolem lidí.

Foto: JaKuBe


Filmy si zpracováváš sám?

Rozhodně. Bez toho by to nebylo ono. Samozřejmě je to jednodušší odnést do „labu“. Ale za prvé, když se něco podělá, je to jen moje vina, mohu nadávat leda sobě. A za druhé z toho mám větší radost, když se to povede. K tomu filmu a fotce mám pak jiný vztah.


Jakou v současné době používáš techniku?

Pentax 67, nic jiného. Vlastně jsem teď ještě za pár stovek pořídil Nikon F-65, plastový kinofilmový foťák, který ale umí pracovat s moderními objektivy Nikon. Používám ho například když jdu ven s dcerou, abych nemusel tahat těžkého Pentaxe.

Foto: JaKuBe

Jak si se dostal k focení aktů?

Prostě jsem si domluvil modelku, zkusil jsem to a bavilo mě to. Cítím, že v těch fotkách je největší kus ze mě. Ve chvíli, kdy fotografuji něco jiného, mám pocit, že stále jen něco napodobuji. Ale když fotím akty, mám vlastní myšlenky a nápady. Na těch fotkách to není bohužel zatím tolik vidět, protože se k focení nedostanu tak často.


Proč střední formát 6x7?

Kinofilm mě tolik nebaví kvůli množství snímků. Kolikrát mám problém nafotit i těch 10 snímků na svitku. Každý snímek se snažím hodně promyslet a stačí mi těch 10 okýnek. Výhodou je také kvalita oproti kinofilmu. Formát 6x7 je důsledkem toho, že miluji klasickou zrcadlovkovou konstrukci Pentaxe. Ostatní fotoaparáty, jako jsou dvouoké zrcadlovky nebo Hasselblad, se divně drží. Rád fotím z ruky a Pentax se mi zkrátka drží dobře.

Foto: JaKuBe

Kde čerpáš inspiraci?

Instagram, to je jasné, i když je to tam teď docela kontraproduktivní. Zjišťuji, že spoustu lidí bych tam vlastně sledovat nemusel a postupně to tříbím. Občas se dostanu na nějakou výstavu. Ale jsou to stále zejména knížky a internet. Pokud mě něco zaujme, prolustruju si autora na internetu a tak objevuji další zajímavé snímky a tím se inspiruji.


Co podle tebe musí mít dobrá fotka?

Určitě musí mít myšlenku. Nejsem úplný zastánce technicky dokonalých fotek, jakkoliv mě baví se za tím hnát. Hlavní je ale ta myšlenka a musí tam být něco za hranicí té fotky. Neodkážu to asi úplně vysvětlit, ale mám myšlenky, které kolikrát nedokážu vyjádřit slovy, tak se je snažím fotit.

Foto: JaKuBe


Podle čeho si vybíráš modelky?

Vzhledem k mojí práci, a tedy nedostatku času zejména podle toho, odkud modelka je, jestli je ochotná jít do mého nápadu a má čas kdy mám čas já. Ještě jsem toho tolik nenafotil, abych si mohl mezi modelkami vybírat. Občas se mi stane, že mě nějaký nápad na focení napadne až ve spojitosti s konkrétní tváří. Vlastně si modelky ani moc nevybírám.


Na webu máš mimo jiné blog. Co tě motivuje k jeho psaní?

Původně jsem si udělal web s tím, že tam budu mít portfolio, které bude v trochu lepším kontextu než Instagram. Blog byl na webu vždy sekundární. Spíš proto, aby sloužil jako takový deník. Nefotím tak, že bych udělal snímek a zapsal si někam údaje. To mě nebaví. Pokud ale nafotím negativ, kde je nějaká ucelená série, chtěl jsem si někam zapsat postup a celý proces vzniku. Nakonec jsem zjistil, že to nečte úplně málo lidí. Bohužel nemám tolik času, aby tam něco častěji přibylo. 


Foto: JaKuBe

Většinou fotíš černobíle, ale co ty a barva?

Barvu jsem fotil, protože jsem k Vánocům dostal barevné filmy. Jinak fotím zásadně černobíle, protože jsem schopen si to vyvolat doma.


Neláká tě fotit krajinky na Šumavě?

Láká. Mám dokonce vymyšlený projekt. Doufám, že se k němu dostanu, i když to určitě bude běh na dlouhou trať. Hrozně miluju mrtvé stromy, kterých je Šumava plná. Chtěl bych to zpracovat, klidně v kombinaci s akty. Pracovní název to má „Život mrtvých stromů“. Šumava mě určitě láká, pocházím tady odsud a mám tipy na různá místa. Takže určitě ano.


Je nějaký žánr nebo technika, co by sis chtěl ještě vyzkoušet?

Kolodium. Jsem přesvědčený, že by mým fotografiím slušelo. Minimálně kvůli tonalitě, kterou to má. Jenomže, to se dostáváme k velkoformátu a mým možnostem.


Co pro tebe znamená fotka na papíře?

Jiná fotka nemá význam.


Foto: JaKuBe

Máš nějakou hranici „vkusu“ při fotografování aktů?

Určitě ano. Když se dívám na fotky ostatních, tak nemám například problémy s roztaženýma nohama, když to má nějakou myšlenku. Osobně bych to ale asi nevyfotil, protože by mě to snad ani nenapadlo. Bylo by mi to i nepříjemné. Když ty holky fotím, tak mi to vlastně taky nijak příjemné není, že jsou ty holky nahé, je to takové divné. Asi jako když se člověk svlékne u doktora. Potěšení mi pak přinese až výsledná fotka na papíře. Takže hranici mám, jen sám zatím nevím kde.


Máš nějaké doporučení nebo radu pro lidi, co chtějí začít fotit na film?

Nedávat to vyvolat do labu, protože bez vyvolávání vlastníma rukama to fakt nejde. Bez toho je to jen módní hipsterství a nic víc. To je jak s digitálem fotit do JPEG.


Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Ne. Nejsem úplně přesvědčený, že mám zatím co ukazovat. Výstavě se úplně nebráním, pokud někdy nafotím nějaký ucelený projekt. Knížky jsou podle mě nákladné a člověk z toho nic nemá, kromě toho pocitu, že jí udělal. Ale umělecké dílo si žije svým vlastním životem, nezávisle na autorovi. Spousta výstav vzniká jen proto, že je nafotil ten konkrétní člověk, přitom to nemá hlavu a patu. Byl jsem na pár výstavách a líbily se mi tam třeba jen 3 fotky. Pokud to není soubor, který má příběh nebo myšlenku napříč všemi vystavovanými fotografiemi, tak to nemá moc cenu.

středa 7. listopadu 2018

Šumava: Barvy podzimu

Těm co sledují můj instagram, určitě neuniklo, že jsem pár dní v říjnu pobýval na Šumavě. Potřeboval jsem trochu ticha a odpočinku. Naše západní pohraničí se zdálo být jako dobrá volba. Dva týdny předtím než jsem vyrazil, začaly se z USA šířit zvěsti, že dlouho očekávaný Kodak Ektachrome E100 (tedy nová verze legendárního diapozitivu) bude dostupný každým dnem. Doufal jsem, že do ČR stihne dorazit nejpozději v pátek před tím, než vyrazím. Bohužel to o chlup nevyšlo. První kazety Ektachromu dorazily do Prahy den předtím, než jsem se ze Šumavy vracel. V lednici jsem však měl poslední kazetu minulé verze tohoto legendárního filmu. Pouze lehce expirovanou, skladovanou v chladu a již ověřenou. Rozhodl jsem se jí tedy konečně spotřebovat. Na Šumavu jsem se balil pouze nalehko a cestoval jsem s Nikonem FM2 a dvěma objektivy. Roli barevného těla opět sehrálo LOMO LC-A, jehož měření expozice dává záruku poměrně solidně exponovaných diapozitivů.

Řízením osudu jsem také v současné době bez svého počítače, tudíž nemám přístup ke svému digitalizovanému archivu fotografií, ale právě tyto barevné fotografie jsem si stihl uložit na externí disk. Takže se o ně mohu podělit dřív, než o černobílé, kterých jsem pořídil opravdu velké množství (18 kinofilmů). Takže jen co se mi vrátí počítač, můžete se těšit na podrobnější report ze Šumavy a černobílé fotografie tamní nádherné krajiny.












čtvrtek 25. října 2018

Marek Meško: Nakupujeme závitovou Leicu

Není pochyb o tom, že analogové fotoaparáty Leica představují i v dnešním uspěchaném a digitálním světě pojem, zahrnující v sobě nejen vysokou technickou úroveň a kvalitu zpracování, ale také nadčasový design a aureolu téměř aristokratické noblesy. Mnoho lidí (včetně mě) proto po jistém čase podlehlo touze vlastnit alespoň jeden takový fotoaparát. Jak však na to?

Foto: Marek Meško
Už při zběžném pohledu na internetu jsou každému perspektivnímu majiteli filmového fotoaparátu Leica zjevné dvě základní věci. Zaprvé, že fotoaparáty této značky jsou na trhu již od roku 1928, a tedy jejich vzniklo velké množství typů a různých verzí, a zadruhé, že tahle značka je spolehlivým magnetem pro vyšší cifry na cenovkách. Velkému množství verzí se budeme věnovat za chvíli, zatím však postačí jedno elementární dělení na závitové Leicy (tj. přístroje se šroubovacím závitem o průměru 39mm, označovaným i M39 nebo LTM – anglicky Leica thread mount) a bajonetové Leicy (tj. všechny fotoaparáty počínaje typem Leica M3, který přišel do výroby v roce 1954). V tomto příspěvku se budeme věnovat pouze závitovým Leicám. Co se ceny týče, situace je různá, ale v zásadě platí, že závitové přístroje jsou o něco levnější než přístroje řady Leica M.

Foto: Marek Meško
Každý zájemce o závitové Leicy by si měl před koupí svého prvního aparátu vyjasnit několik věcí, a to, zda ho zajímá spíše sběratelský rozměr (chce mít doma pěknou Leicu vystavenou jako exponát, ale nepoužívat ji), nebo hodlá se svým budoucím miláčkem i aktivně fotit. Rovněž je třeba vědět, že i závitové Leicy se vyskytovaly zhruba ve třech hlavních variantách, označovaných římskými číslicemi jako Leica I, II, a III. Ty se pak ještě v souladu s jednotlivými verzemi označovaly za římskou číslicí malými písmeny latinské abecedy (například Leica IIIa, IIIb, IIIc, atd). Hlavní rozdíl mezi přístroji Leica I na jedné straně a Leica II a III na straně druhé byla absence, nebo naopak přítomnost vestavěného dálkoměru spárovaného s manuálním ostřením objektivu (Leica I ho neměla). Rovněž se jedná o relativně starší a sběratelsky vzácnější přístroje (kromě poválečných verzí Ic, If a Ig), takže pokud někdo chce koupit Leicu na své první analogové začátky, měl by si koupi tak staré verze raději pořádně promyslet. Leicy II a III v různých verzích se od sebe vlastně liší pouze tím, že u verze II absentuje nejkratší rychlost závěrky 1/1000s a ani výběr pomalejších časů není tak bohatý jako v případě přístrojů Leica III (to ale neznamená, že fotoaparáty různých verzí Leica II, tj. II, IIc a IIf bývají levnější, právě naopak).

Foto: Marek Meško
Předpokládejme ještě dál, že bude mít zájemce o Leica za cíl hlavně focení, a nechce zaplatit příliš mnoho. V tomto případě je třeba dbát hlavně o technický stav fotoaparátu a až pak o jeho estetický vzhled. Ne vždy totiž vnějškově perfektně vypadající Leica skrývá stejně perfektně fungující "vnitřnosti" a naopak. Nejdůležitější částí všech závitových fotoaparátů Leica je plátěná závěrka a mechanismus kolem ní. Pokud ta nefunguje, je samozřejmě možné nechat Leicu jako plně mechanický fotografický přístroj opravit, ale odstranění jistého druhu závady (například děravé nebo jinak poškozené plátno závěrky, resp. plátna, neboť jsou tam dvě) může znamenat významný zásah do financí a vyrovnat se velké části nákupní ceny celého fotoaparátu (výměna pláten stojí u nás minimálně 2 500 korun, ale na Západ od nás to může být i více). Další důležitou částí závitových fotoaparátů Leica verzí II a III je vestavěný dálkoměr. Jedná se o optický dálkoměr měřící vzdálenost pomocí dvou optických hranolů, jejichž obraz se promítá přes polopropustný optický hranol do spojeného dvojitého obrazu, který následně ostřením objektivu umožňuje nastavení optiky na správnou vzdálenost. Velkou slabinou tohoto systému po někdy i více než 70 letech je to, že polopropustný optický hranol ztratí své optické vlastnosti, a dvojitý obraz určený pro ostření přijde o kontrast a takříkajíc "zbledne". Výměna a oprava jednotlivých dílů a optických členů dálkoměru je také samozřejmě možná, ale není všude dostupná a bývá opět finančně náročnější.

Foto: Marek Meško
Proto je při koupi velmi důležité prohlédnout vnitřek fotoaparátu (přes otevírací dno, kudy se vkládá film a přes otvor, na který se nasazuje objektiv), a kromě čistoty a nánosů zkontrolovat stav pláten závěrky, zda na nich nejsou trhliny, díry nebo zda se nelepí na sebe a podobně. Dále je třeba natáhnout závěrku a zkusit zkusmo cvaknout spoušť, aby bylo vidět, jestli mechanismus závěrky alespoň přibližně funguje. Následně je potřeba nahlédnout do okénka optického dálkoměru, a kromě stupně zaprášenosti vnitřku také zkontrolovat dostatečnou míru výše zmiňovaného kontrastu. Všechny ostatní mechanické problémy (nepřesnost časů závěrky, nesprávné fungující mechanické počítadlo záběrů, atd.) jsou podružného rázu a lze je snadno opravit. Tak či tak je třeba při koupi 70 a více let starého fotoaparátu počítat s tím, že před jeho použitím bude i zdánlivě plně funkční fotoaparát potřebovat alespoň zběžný servis (vyčištění - namazání - nastavení, neboli anglicky CLA - clean – lubricate - adjust).

Foto: Marek Meško
Díky těmto skutečnostem je ideální, když si kupující svůj fotoaparát může osobně prohlédnout u prodejce, aby mohl na vlastní oči zkontrolovat jeho stav. Většinou však jde o prodej v rámci specializovaných Foto Antiků a tomu odpovídá i zvýšená cena tam nabízených přístrojů. Realitou dnešní doby je pak nákup na různých prodejních či aukčních portálech typu Aukro, Ebay a podobně. Tam však kupující přichází o hlavní výhodu osobní prohlídky přístroje a musí se spolehnout na popis a fotografie prodejce. I v tomto případě platí, že přístroje nabízené specializovanými prodejnami jsou v obecně lepším stavu a lépe prezentovány než fotoaparáty z pozůstalosti nabízené soukromými osobami. Proto je potřeba nákup dobře zvážit a nehnat se jen za tou nejnižší cenou, zejména když je někdy i z fotek zřejmé, že fotoaparát je ve velmi špatném stavu, špinavý, zaprášený nebo jinak poškozený. Je třeba najít nabídky s velmi kvalitními fotografiemi ve vysokém rozlišení a pravidelně je sledovat. No a nakonec je třeba i trochu toho příslovečného štěstí ...

Autor: Marek Meško


neděle 14. října 2018

Česká Kanada: Méně je někdy více


Člověk musí cestovat, aby pak mohl lépe ocenit, co má doma. Už ani nevím, kde jsem tohle pořekadlo slyšel, ale je na něm něco pravdy. Proto se také vždy rád vypravím na výlet po České republice. Tentokrát padla volba na Jindřichův Hradec, známou destinaci, kterou jsem doposud nenavštívil. Pravda, výlet tím směrem jsem plánoval předloni i loni, ale nakonec jsem ho vždy zrušil. Většinou kvůli počasí, které na konci léta nebo na začátku podzimu nebylo příznivé. Letos se ale poštěstilo.


Už samotná cesta na jih Čech je vždy příjemná, zvlášť když svítí slunce a já si tak můžu stáhnout střechu auta a užít si čerstvý vzduch. Člověk se tak cítí trochu víc ve spojení s krajinou, kterou projíždí. Samotný Jindřichův Hradec mě velmi příjemně překvapil svým historickým rázem, spoustou zajímavých míst, starých uliček a památek. Čas byl ovšem pouze na návštěvu zámku, který patří mezi největší v republice. Prohlídka byla velmi zajímavá a historicky poučná. Rozhodně jí doporučuji každému návštěvníku tohoto města.


Dalším bodem programu byla jízda úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Rozchod kolejí pro úzkokolejky je 760 mm, což je téměř polovina rozchodu normálních kolejí. Vagóny jsou i lokomotiva jsou o něco menší než normálně. Historicky se úzkorozchodné dráhy stavěly tam, kde by stavba dráhy o běžném rozchodu byla technicky příliš náročná či nerentabilní. Užší rozchod kolejí znamená mimo jiné to, že dráha může mít kratší oblouky a může tak lépe kopírovat terén a nejsou tak potřeba tak náročné terénní úpravy při pokládání kolejí. V krajině České Kanady (jak se Jindřichohradecku také někdy říká) obě tyto vlastnosti přišly vhod. Po pravdě řečeno je to malý zázrak, že trať je ještě v provozu a nebyla nahrazena autobusovou dopravou.


Ve vlacích jsem již pár filmů nafotil, ale musel jsem konstatovat, že modernizované vagony nemají již nemají ten správný „retro“ vizuál, který by se mi líbil. Vagóny Jindřichohradeckých místních drah mají sice nové potahy sedaček, ale tím to tak končí. Zvenku i vevnitř vypadají jako z 60. let 20. století. Dokonce v nich najdete ještě popelníky. Další vlastností úzkorozchodné dráhy je to, že vlaky jezdí pomalu. Maximálně 50 km/h, ale většinou ještě pomaleji. Máte pak více času vychutnat si pohledy z okna na krajinou, kterou se koleje klikatí. Vlak staví ve vesnicích a místech s názvy jako jsou Kunžak nebo Kaproun a všechno je tak nějak hezčí než na normálním rozchodu kolejí. Opravdoví nadšenci si mohou zaplatit ubytování v apartmánech, které Jindřichohradecké místní dráhy vybudovaly v nádražních budovách.


Celý výlet do Nové Bystřice tkvěl vlastně jen v tom, že sama cesta byla cílem. Zkrátka jsem se chtěl projet úzkokolejkou. Pro případ, že by i ona zmizela z tohoto světa, tak jako spousta věcí, na které jsme byli zvyklí. Z tohoto hlediska mám tedy splněno. V budoucnu se do krajiny kolem Jindřichova Hradce znovu rád vypravím.

sobota 29. září 2018

Lomography F2: Vzpomínka na jaro

Na Rakouskou firmu Lomography a její produkty existuje mnoho názorů. Čas od času ale přijdou s něčím zajímavým. O jejich barevném filmu Lomography F2 jsem psal již v minulost, kdy jsem si pořídil pár kazet a nafotil je při cestě do Španělska, Portugalska a Itálie. Až později jsem se dozvěděl, že pro lepší výsledky je film vhodnější exponovat jako ISO 200 místo 400, které je na krabičce. Šance na nápravu mi dlouho unikala, protože film byl k dispozici jen v omezeném množství.

Někdy v zimě se mi za nekřesťanskou cenu povedlo sehnat jednu kazetu tohoto filmu. Dlouho jsem jí pak skladoval v lednici a přemýšlel, co bych s ní tak měl udělat. Do Gruzie jsem si s sebou žádné barevné filmy brát nechtěl. Čekal jsem tedy na správnou příležitost. Naštěstí přišlo jaro a u nás v ulici rozkvetly sakury a já tak mohl udělat manželce fotky, které chtěla už pár let.

Vytáhl jsem proto Leicu, objektiv Canon 50/1.4 LTM a na expozimetru jsem nastavil ISO 200. Pak už stačilo jenom počkat na to správné světlo. Film Lomography F2 mě nezklamal. Barvy byly podle očekávání poněkud divočejší než naše všední realita, ale přesně s tím jsem počítal. Nedávno se tento film objevil i ve formátu 120 a tak jsem si jich hned pár uložil do lednice.





středa 12. září 2018

Sázava: Tuzemské toulky


Léto je obvykle doba, kdy lidi vyráží na cesty do dalekých a exotických lokací. V mém případě to byla Gruzie a to hned dvakrát. Neměli bychom rozhodně zapomínat na tuzemské lokace. Zvláště pak na ty, které se nachází v našem bezprostředním okolí. Problém byl v tom, že za ty roky už jsem blízké i vzdálenější okolí svého bydliště prozkoumal poměrně podrobně. Vydal jsem se proto o kousek dál, směrem na jih a mým cílem byl Sázavský klášter.


K okolí Sázavy jsem měl vždy poněkud ambivalentní vztah. Myslel jsem si, že je to tam zamořené trampy, pražáky a rozličnými lufťáky. Jenomže pak jsem se tma před lety poprvé vypravil a zjistil jsem, že je to tam docela fajn. Postupně jsem navštívil spoustu zajímavých míst, ale jedno mi stále unikalo. Sázavský klášter, kterému se dostalo velké pozornosti v posledním roce i díky vydání české počítačové hry Kingdome Come: Deliverance, jejíž děj se odehrává právě v okolí řeky Sázavy. Hra mě velmi bavila a díky ní jsem si uvědomil, že bych měl Sázavský klášter navštívit. Sebral jsem proto fotoaparát, manželku a vyrazil na výlet.


Historie Sázavského kláštera sahá až k roku 1032, kdy byl založen svatým Prokopem a stal se centrem slovanské liturgii. Klášter měl kontakty s Kyjevskou rusí a Byzancí, ale později podlehl vlivu západní latinské církve a slovanská liturgie vymizela. Každá historická epocha tu však zanechala svojí stopu a jako celek je to zajímavý mix. V areálu kláštera najdeme nedokončený kostel Sv. Prokopa, který by byl vskutku impozantní stavbou, pokud by jeho stavbu nepřerušily Husitské války. V samotné budově kláštera v současnosti pokračují poměrně zásadní restaurátorské práce na odkrytí stropních maleb, které zachycují život sv. Prokopa. Do budoucna je v plánu i nahrazení současné expozice o historii kláštera, která pochází z 80. let, expozicí novou. Vše závisí jen na penězích.


V okolí stojí za návštěvu (tedy spíše za vidění) pozůstatky hradu Talmberk a městečko Rataje nad Sázavou. Právě Rataje jsou svým způsobem výjimečné v tom, že se v malém městečku nachází hned dva hrady. Přičemž Pirkštejn má v současnosti pronajatý pražský kavárník Ondřej Kobza a pořádá tam různé zajímavé akce. Navíc každou neděli můžete na hradě navštívit polední zvonění na opravné zvonici. V Ratajích je vidět, že měly kdysi slavnou minulost. Bohužel jejich současný stav je spíše trochu smutný. Dobrodružnějším povahám bych doporučil do Ratají dojet vlakem, kaňonem podél řeky Sázavy.


Za návštěvu jistě stojí i kostel Nanebevzetí Panny Marie v Úžicích. Nenápadná stavba z roku 1175 v Románském slohu, kde se zachovaly některé původní stavební prvky. Dovnitř se dostanete ale jen na svátek Nanebevzetí Panny Marie nebo každou třetí sobotu v měsíci, kdy se koná mše svatá. Případně, pokud budete mít štěstí a náhodou bude otevřeno i jindy. O Talmberku jsem se zmiňoval již v předchozím odstavci. Pozůstatky hradu jsou nad stejnojmennou vesnicí dobře viditelné, ale dostat se k nim je poněkud dobrodružné a pravděpodobně se ocitnete u někoho na zahradě, aniž byste si toho všimli.

Co říci závěrem? Poznávat daleké kraje je samozřejmě fajn, sám rád vyrazím za hranice. Neměli bychom však vynechávat ani domácí destinace, které jsou často neméně zajímavé. 

středa 29. srpna 2018

LOMO LC-A: Lenigradský kovboj

Já a LOMO LC-A jsme už staří známí. První se v mých rukách ocitlo někdy na konci léta 2015. Používal jsem ho jako malé tělo pro barevný film. Bylo semnou v Římě a ve Skotsku. Vždy jsem oceňoval jeho malé rozměry, širokoúhlý objektiv a vydařenou automatiku expozice. Ne všechno je samozřejmě tak dokonalé, ale docela mě mrzelo, když moje LOMO umřelo. Přežilo pád z mého stolu (a následnou opravu sekundovým lepidlem), jenomže pak se mi v Londýně rozbil mechanismus otevírání krytky objektivu, který je spojený se spínačem, který aktivuje celý fotoaparát. Pacient zemřel při operaci, kterou jsem prováděl malým šroubovákem a kapesním nožem na lavičce u Victoria Coach Station. Tři roky mi LOMO nechybělo, hlavně proto, že obyvatelé Letné a návštěvníci náplavky vyhnali ceny do nesmyslných výšin. Ve chvíli, kdy mi kamarád nabídl svoje LC-A za rozumnou cenu, dlouho jsem neváhal.

Fuji Provia 100F @400
Legendární fotoaparát LOMO LC-A spatřil světlo světa v roce 1984 jako kopie japonského kompaktu Cosina CX-2. Ihned se stalo hitem a Leningradská továrna ho nestíhala dodávat ani na domácí trh, kam bylo primárně určeno. Rozměry fotoaparátu jsou velmi střídmé 107 x 68 x 43.5 mm a váha pouhých 250g. Ke své funkci potřebuje fotoaparát 3 baterie S76/LR44, které jsou levné a dostupné. Používám je i do Nikonu FM2 a externího expozimetru, takže jsem si zvykl jich u sebe nosit menší zásobu. LOMO baterie poměrně rychle vybíjí, navzdory tomu (nebo právě proto), že má velmi jednoduché elektrické obvody. Objektiv není kopie japonského originálu, ale je to vlastní sovětská konstrukce, Minitar 32/2.8. Ohnisková vzdálenost je 32mm, což je zajímavý kompromis mezi 35mm a 28mm. Ve výsledku je to velmi příjemné ohnisko. Samozřejmě není vše úplně bez chyby a Minitar jich nemá málo. Jako hlavní vy se dala jmenovat poměrně výrazná vinětace. Perfektní ostrost také není silnou stránkou tohoto objektivu, ale na to může mít vliv i zónové ostření. Při správném použití zónového ostření je ale drtivá většina snímků ostrá naprosto přijatelně, hlavně v dobrém světle, kde fotoaparát pracuje s vyššími clonovými čísly. Příjemně překvapí hledáček, které je poměrně jasný a přesný. Přímo v něm máme i indikátor na kterou zónu je zaostřenu a 2 červené diody. Dioda vlevo signalizuje, dostatek napětí v bateriích a dioda vpravo svým rozsvícením indikuje čas závěrky pomalejší než 1/30s.

Kodak PRO Image 100
Jedním z nejlákavějších prvků LOMO LCA je jeho automatické měření expozice. V běžném režimu si fotoaparát sám zvolí čas i clonu. Rozsah clon je f2.8 – f16, čas expozice může být od 1/500s až do 2 minut! Použití dlouhých časů komplikuje to, že celou dobu expozice je třeba držet stisknuté tlačítko spoušti, která nemá závit pro připojení kabelové spoušti. Rozsah citlivosti filmu můžete nastavit od ISO 25 do ISO 400, což je s přihlédnutím k době vzniku standard, ale vyšší ISO by se mi občas hodilo. Někdy se můžete setkat s verzí, která má stupnici citlivosti v Ruské škále GOST. Měření využívá velmi jednoduchý elektronický obvod a světelné podmínky indikuje světlo-citlivá dioda na přední straně fotoaparátu. Navzdory této jednoduchosti je měření velmi přesné a spolehlivé. A to i ve složitějších světelných podmínkách. Osobně nemám velkou důvěru v jakékoliv automatické systému ve fotoaparátech, ale LOMO si kupodivu mojí důvěru časem vysloužilo. Většina pokažených snímků je většinu způsobena tím, že zapomenu zaostřit. Fotoaparát je možné voličem vedle objektivu přepnout do manuálního režimu, který slouží pro fotografování s bleskem. V tomto režimu je čas fixní na 1/60s a clonu volíme manuálně. Sáňky pro blesk mají středový kontakt, takže jeho použití je celkem snadné. Snad jen, že většina blesků je vlastně větší než fotoaparát samotný.

Ilford HP5+ @400

K čemu tedy potřebuju LOMO LCA, když převážně používám Nikon nebo Leicu? Například proto, že mě čas od času popadne podivná touha vyfotografovat něco v barvě. Pokud mám na Leice nasazený 21mm objektiv, na Nikonu 35mm objektiv, co pak s barvou? Pořídi další Leicu nebo Nikon s 35mm objektivem? To není finančně únosné a vlastně ani váhově výhodné řešení. Naproti tomu LOMO se svými rozměry a váhou únosné je. Je to jistý kompromis v kvalitě? Jistě. Celkově ale barvu fotím spíš pro radost a tu mi trošku měkčí obraz nebo vinětace nezkazí.