pondělí 21. srpna 2017

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.


K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

pátek 11. srpna 2017

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 


Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/






neděle 6. srpna 2017

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.



středa 26. července 2017

Cinestill 50D: Itálie v barvě

Lidé, kteří občas sledují stories na mém instagramu jistě postřehli, že občas jsem ověšený fotoaparáty doslova jako vánoční stromeček. Většinou je to kvůli tomu, že v Leice fotím černobílý film, v dalším mám barevný film a pak mám pro jistot třeba ještě středoformát. Barvu si většinou beru jen na dovolenou nebo jen na nějak velmi specifický projekt. Letní dovolená v Itálii tedy spadala do kategorie situací, na které si beru barvu. Do role barevného těla jsem jako obvykle odsoudil Nikon FM2 s objektivem 35/2 z 60. let. Poslední dobou jsem byl okolnostmi donucen prozkoumat podivný koncept zrcadlovek a musím říct, že Nikon FM2 je celkem solidní záležitost, ale o tom někdy jindy.

Rozhodl jsem se (po roce znovu) vyzkoušet film Cinestill 50D. Filmy Cinestill jsou speciální v tom, že se jedná kinematografické emulze od firmy Kodak. Tedy o filmy, na které se natáčí různé Hollywoodské spektákly (ano, spousta filmů se stále točí na film!). Je k dostání ve dvou provedeních, 50D pro denní světlo s ISO 50 a 800T pro umělé světlo a ISO 800. Jde koupit jak svitkový film tak kinofilm. Filmy slibují velký dynamický rozsah a jemné zrno. Zejména tedy 50D, ale 800T má prý cca poloviční zrno než jiné filmy srovnatelné citlivosti a zejména pak ve svitkové variantě.

Jediné, co brání širšímu používání barevných kinematografického materiálu je jejich speciální antihalační vrstva zvaná „rem jet“. Ta nejenom že brání vzniku světelných kruhů, ale také chrání film před poškrábáním a vznikem výbojů statické elektřiny, když filmy prolétá kamerou rychlostí 24 snímků za sekundu. Problém je v tom, že tato vrstva by zničila standardní chemii, která se používá při procesu C-41. Kinematografické filmy se vyvolávaní procesem ECN-2, jehož součástí je právě prvotní odstranění vrstvy „rem jet“. V Americe se ale našli dva nadšenci, kteří přišli s řešením, jak „rem jet“ odstranit i u neexponovaného filmu bez poškození emulze. Takový film lze vyvolat i v normální C-41 chemii.

Někomu možná přijde ISO 50 trochu málo, ale na letní dovolené to stačí. Barvy stejně nejlépe vypadají v silném a jasném světle. Při zatažené obloze a plochém světle barva nikdy nevypadá dobře. Neohroženě jsem tedy nastavil měření na Nikonu na ISO 50 a dal jsem se do práce. Měl jsem s sebou pouze dvě kazety, protože Cinestill je poměrně drahý a taky proto, že mě tolik na barvu neužije. Na druhou stranu, když je to léto a člověk jede do Itálie, tak proč si trochu nedopřát? Od barvy si většinou moc neslibuji, takže mi docela trvalo, než jsem odnesl filmy vyvolat. Jak jsem tedy nakonec spokojený s filmem Cinestiil 50D?


Podání barev je dobré, stačily jen drobné korekce. Dynamický rozsah je výborný. Scény s kontrastním světlem mají dobře prokreslená světla i stíny. Osobně si myslím, že tenhle film má asi nejlepší dynamický rozsah na trhu. Stojí ten film za ty peníze? Podle mě ne. Pro běžné použití si vystačíte třeba s Kodakem Ektar 100 nebo Portra 160, ano barevné podání může být jiné, ale to se lehce vyladí postprocesem. Co ovšem poznáte je cena, která je o polovinu nižší. Jiný příběh to samozřejmě může být s filmem Cinestill 800T, který je poměrně unikátní svou citlivostí a vyvážením bílé pro umělé světlo. Ten ale vyzkouším až někdy jindy. 








pátek 14. července 2017

Benátky: Čtverec lepší obdélníku

Je to s podivem, že ačkoliv jezdím do Itálie dvakrát do roka, tak jsem ještě nenavštívil Benátky. Vždycky mi přišly tak nějak moc „provařené“. Jezdí tam kde kdo, a to mě většinou od návštěvy takového místa dost odradí. Nakonec jsem se ale rozhodl překonat svůj strach z ušlapání americkými turisty. Naložil jsem tedy auto zásobami, přibral manželku a vyrazil. Do Benátek to není tak daleko, aby tam člověk nemohl v klidu dojet na jeden zátah. Ubytovali jsme se v městečku na pobřeží, kde jsou ceny za ubytování příznivější a počet parkovacích míst větší. Do samotných Benátek nám to trvalo pouhých 20minut autobusem a stálo to 1.50 euro. Cest je samozřejmě více, včetně moderního vlaku, který jsme ale nevyzkoušeli.


Samotné město bylo takové jako jsem si představoval. Skutečně stálo na vodě, které bylo víc, než jsem si představoval. Kanály, úzké uličky a lehce ošuntělé budovy vytvářely celkem solidní atmosféru. Některé domy byly v takovém stavu, že jsem se docela divil, že ještě stojí. Turistů bylo celkem zvládnutelné množství. Po pravdě bylo o dost nižší, než jsem se obával. Nebyl problém si najít nějaký klidný kout, kde si člověk mohl vychutnat trochu té atmosféry a klidu s čímž jsem tak úplně nepočítal. Inu, člověku se občas přihodí i něco příjemného.

Co se týče místních restaurací a kaváren, tak nemohu dát příliš mnoho doporučení. Stravovat se lze celkem bez problémů v normálních samoobsluhách. Koupíte si dobrý italský sýr, nějakou tu sušenou šunku, či jinou kvalitní uzeninu, čerstvý chléb a olivy. Co vám chybí? Snad jen láhev dobrého vína, takže si nezapomeňte přibalit vývrtku. Nedělám si legraci. Jet do Itálie bez vývrtky je naprosté šílenství! Po pravdě řečeno mi restaurace v Benátkách přišli krapet turistické a cenově lehce nad Italským průměrem. Co se kávy týče, tak se stačí držet toho, že tam, kde stojí presso 1 euro a cappuccino 1.40 euro, je to v pořádku a není to jen pro turisty. Každopádně půlhodinová projížďka na gondole vás přijde na 80 euro, což můžete ale rozpočítat až pro 6 osob, takže skupiny to mají jednodušší než jež jednotlivci a páry.
  

Fotograficky jsou Benátky rozhodně zajímavé. Pro fotografy architektury bude asi trošku složité to, že žádná budova v celém městě není rovná. Všechny jsou křivé a některé i dost křivé. Pokud máte problémy s fotografickým OCD, tak to budete mít trochu těžké. Co se týče focení všeho ostatního, je to jako všude jinde. Snad jen že kulisy jsou docela malebné a světlo je zajímavé. V úzkých uličkách lze najít různé hry světla a stínu. Byly to právě úzké uličky, které mě v Benátkách lákaly k použití Yashicy a formátu 6x6. S kinofilmem jsou fotil hodně na výšku, což osobně nemám příliš rád. Až tam pojedu příště, tak se na kinofilm úplně vykašlu a budu fotit jen na středoformát. Ten čtverec mi tam prostě seděl tak nějak víc, než obdélník. Doufám, že se tam brzy vrátím, třeba v únoru na karneval!









pondělí 26. června 2017

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:







čtvrtek 22. června 2017

Temné umění temné komory

Po návratu ze své meditativní výpravy do končin známých jako severní Německo jsem měl pár dní času na skutečně důležité věci. Důležitými věcmi myslím tedy především to zavřít se do temné komory a začít konečně zvětšovat něco z té kupy negativů, která se mi nahromadila. Zejména jsem chtěl konečně dostat na papír nějaké fotky ze zápasů a tréningů MMA, jejichž zachycení jsem se věnoval značnou část zimy.

Exponovat a následně doma zpracovat černobílé negativy je značně jednoduchá záležitost. Pokud při vyvolání postupujete podlé návodů, které lehce najdete na internetu, nepopletete teplotu nebo ředění vývojky a nezapomenete negativ ustálit, tak máte velkou šanci, že výsledek bude dobrý. Pozitivní proces je o dost náročnější, ale plody této práce jsou o to sladší. Hodiny strávené při červeném světle v temné komoře inhalujíc jedovaté výpary jsou nakonec odměněny fotkami, které můžete držet v ruce, chlubit se jimi (pokud jste chlubivý typ) a třeba je i rozdávat, což je jedna z hlavních výhod. Fotografie, kterou někomu dáte do ruky na papíře má určitě větší hodnotu než elektronický soubor zaslaný na počítač. Zvláště v dnešní, převážně elektronické, době.

To, jak se člověku bude dobře nebo špatně zvětšovat určuje především kvalita negativů. Pokud fotografujeme za normálních světelných podmínek a máme správnou expozici, tak je pak práce lehká. Negativ je dobře krytý a kresba je jak ve světlech, tak ve stínech. Obyčejně má černobílý negativ velmi široký dynamický rozsah. Bohužel, při focení ve tmě jsem musel své filmy pro zvýšení citlivosti podrobit push procesu, jehož vedlejším efektem je kromě nárůstu kontrastu a zrnitosti i ztráta dynamického rozsahu. Navíc každá nepřesnost v expozici, hlavně pak podexpozice, se velmi negativně projeví na kvalitě snímku.

V této várce jsem se rozhodl nazvětšovat výběr 16 fotografií z finálového zápasu v Ostravě. Ostrá světla, téměř bílá podlaha klece a velmi tmavé pozadí. Nic z toho nepřispívalo k tomu, abych získal snadno zpracovatelné negativy. 

Většina fotografií vyžadovala dlouhé nadržování ve světlech. Například u zde přiložené fotografie byl základní čas osvitu 12 sekund při cloně F8 a použití 2 purpurových filtrů pro zvýšení kontrastu. Ve světlech jsem ale musel přidat 25 sekund navíc, abych dostal kresbu i z míst, která by byla jinak zůstala bílá a splývala s okrajem fotky. Musel jsem si tedy z jedné nepovedené zvětšeniny vystřihnout šablonu, kterou jsem zakrýval části snímku, které jsem nechtěl dále exponovat. Na úplném vršku lampy jsem musel k těmto 25 sekundám přidat ještě 10 dalších. Fotografie, kterou zde vidíte je sken mého pracovního pozitivu. Tyto vybírám z fotek, které mají nějakou drobnou vadu a poté si na ně poznačím typ papíru, expoziční čas, použité kontrastní filtry, clonu, film a číslu snímku na pásu. K této a jiným fotkám také patří různé šablony pro vykrývání a nadržování.  Díky tomuto systému mohu ke kterékoliv fotografii z této série snadno zhotovit kopii, za předpokladu, že budu pracovat na svém zvětšovacím přístroji a na své obvyklé papíry.


Záznamy jsou, jak už jsem se naučil, jsou velmi důležité, pokud se chcete ke svým snímkům vracet.