neděle 15. října 2017

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!


Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.


Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.


Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.



Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

sobota 7. října 2017

Podzimní Petrohrad a budoucnost Polaroidu

Tématu instantní fotografie jsem se na svém blogu již párkrát věnoval. Polaroid si beru s sebou hlavně na dovolenou, abych si udělal nějaké ty fotky na památku, které mám hned v ruce. Bohužel s filmy Impossible Project jsem neměl vždy úplně štěstí. Filmy byly trochu nespolehlivé a nekonzistentní, i když se postupně zlepšovaly. Pokud ale pečlivě sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak jste možná zaslechli o tom, že Impossible Project koupil Polaroid. Přesněji řečeno jeho jméno a duševní vlastnictví. Nově jsou tedy filmy na trhu s novou grafikou obalů a pod názvem „Polaroid Originals“. O čem se moc nemluvilo, byla nová receptura, které filmy používají. Impossible v minulosti volil s ohlašováním nových filmů trochu opatrnější taktiku, pro případ, že by se nová receptura příliš nepovedla. Pokud se povedla, byla zpětně grandiózně ohlášena.





















Po dlouhém zvažování jsem si nakonec jednu kazetu nového filmu Polaroid Originals koupil. Rozhodl jsem se, že nový film vyzkouším v Petrohradu. Přesně mi to vycházelo, že na 8 dní v Rusku budu mít 8 fotografií, což je celá kapacita jedné kazety filmu. Koneckonců SX-70 je celkem kompaktní a jak jsem zjistil, perfektně se vejde do kapsy mojí bundy. Jedinou výraznou nevýhodou modelu SX-70 je to, že používá filmy s citlivostí ISO 160 a clona je nastavená na fixních F8. V praxi to znamená, že potřebujete opravdu dobré světlo nebo blesku. Předpověď počasí se mi byla nakonec docela nakloněná a 6 z 8 dní jsem měl pěkně slunečno. Zlé jazyky tvrdí, že za to mohou mé dobré kontakty v Kremlu, ale pravda je taková, že jsem měl prostě štěstí.






















Své návštěvě Ruska se samozřejmě budu věnovat v příštích článcích, protože fotograficky se to docela povedlo, teď bych se rád věnoval spíš Polaroidu a focení na něj. Největším problém je samozřejmě cena filmů. Dát za 8 fotografií 500kč není málo. Vlastě je to docela dost. Člověk si potom docela vybírá, kdy zmáčkne spoušť a každá pokažená fotografie docela zamrzí, protože málokdo má s sebou nějakou velkou zásobu filmu. Navíc, dříve vyvolání fotografie trvalo 20-40 minut. Málokdo se na jednom místě zdržuje tak dlouho, když fotografuje ve městě. Takže kolikrát jste na svojí chybu přišli, až když už bylo pozdě a třeba už ani nebylo světlo na to, snímek opakovat. Občas se také stávalo, že filmy od Impossible prostě selhaly, fotografie se nemusela objevit vůbec, mohla mít všelijaké nedokonalosti a expoziční hodnoty se také mohly lišit fotografii od fotografie.






















Oč větší bylo moje překvapení, když jsem se za 15 minut po zmáčknutí spouště v Petrohradu podíval na fotografii a viděl, že vyšla tak dobře, jak jen Polaroid může vyjít. Ano, nové filmy se musí po vyfotografování stále chránit před světlem, ale už jen 6 minut a vyvolání je ukončené po cca 20 minutách. Další fotografie jsem už dělal s mnohem větší jistotou. Vždy jsem používal stejné nastavení korekce expozice, které SX-70 umožňuje. Fotografie vycházely s konzistentní expozicí a nějaké drobné artefakty se objevily jenom na pár z nich. Ve výsledku jsem měl 8 velmi použitelných fotografií. S Polaroidem dosud nevídaný úspěch. Je vidět, že filmy udělaly zase krok dopředu. Samozřejmě můžeme jen doufat, že se filmy ještě zlepší. Pořád ještě nedosahují úrovně originálních Polaroidů.

 





















Nakonec ještě jedna zpráva ze světa instantní fotografie. Kromě nových filmů uvedl Polaroid Originals na trh i nový fotoaparát jménem OneStep Two. Ten používá filmy typu 600 a i-type, které jsou totožné jako 600, jen s tím rozdílem, že v sobě nemají zabudovanou baterii. Nový fotoaparát má zabudovanou vlastní baterii, která se nabíjí přes USB a napájí i výkonný vestavěný blesk V Americe stojí fotoaparát příjemných 99.99 dolarů a v Čechách se bude prodávat kolem 3500Kč. Suma sumárum to není tolik za nový Polaroid, protože staré Polaroidy mohou být vzhledem k věku poněkud vrtošivé. Je to vlastně docela logický krok uvést na trh nový dostupný Polaroid. Čím více lidí si ho koupí a bude používat, tím více se prodá filmů a pokud bude firma Polaroid Originals investovat zpět do svého vývoje a výzkumu, tak možná čeká Polaroid znova světlá budoucnost!

Snímky v tomto článku byly všechny pořízeny na Polaroid SX-70 a nový barevný film Polaroid Originals. Zachycují významné monumenty města, což bylo podle mě vhodné použití formátu. 








pátek 29. září 2017

Experimenty pozdního léta: Bergger Pancro 400 a Ferrania P30

Osobně jsem spíš typ člověka, který má rád to své jisté. Na experimenty mě příliš neužije. Proto už dva roky fotím převážně na jeden film a používám k jeho vyvolání tu samou chemii. Podobně postupuji i co se týče pozitivního procesu, kde zatím největší změnou byla výměna papírů FOMA za Ilford. Letos jsem se však nechal strhnout přívalem novinek na trhu z filmy a objednal si filmy od dvou (staro)nových hráčů na trhu. Jedná se o filmy Ferrania P30 a Bergger Pancro 400. První je z Itálie a druhý původem z Francie. Tedy ze dvou míst, odkud bych nové filmy zrovna nečekal!

Bergger Pancro 400/120

Bergger je na trhu ne úplně neznámé jméno. Ačkoliv firma je známá spíše pro chemii a fotografické papíry. Bergger Pancro 400 nedávno (no relativně vzato) objevil na trhu ve formátech 35mm, 120 a i jako planfilm pro velkoformátové fotoaparáty. Cena byla nastavena poměrně konkurenceschopně lehce pod 5 euro za kazetu 35mm a svitek 120. Film mě zajímal hlavně ve svitku, protože toho nenafotím tolik a jsem trošku otevřenější experimentům s formátem, který nepoužívám ne běžné denní focení. Objednal jsem proto 5 kusů od každého formátu. Podle recenzí a referenčních fotografií to nevypadalo jako vůbec špatný film. Hlavní devizou filmu Bergger Pancro 400 je to, že má dvě emulze, každou na maličko jiném základu, které by měly zajišťovat bohatou tonalitu a skvělý dynamický rozsah.

Bergger Pancro 400/35mm

Expozici jsem měřil jako vždy, na stíny. Film jsem vyvolal přesně podle návodu výrobce, ale něco se pokazilo. Negativy byly podexponované, velmi kontrastní a velmi zrnité. Prodloužení vyvolávacího času příliš nepomohlo a jediné štěstí jsem měl až se svitkovým filmem. Ten jsem exponoval jako ISO 200 a vyvolal za použití času pro ISO 400. Tehdy jsem z filmu dostal solidní tonalitu, která se mi vlastně docela líbila, ale zrno bylo pořád trošku větší, než jsem předpokládal. Původně jsem myslel, že zbytek svitků dofotím v Petrohradu. Nakonec jsem ale usoudil, že je to příliš důležité focení, než bych experimentoval. Je možné, že si prostě jen Bergger Pancro 400 nesedl s Rodinalem, který používám jako vývojku. Ačkoliv jsem viděl spoustu fotek z této kombinace a rozhodně vypadaly lépe než ty moje. Mám ještě 5 svitků, takže předpokládám, že je ještě zpracuji a třeba jinou vývojkou.

Bergger Pancro 400/35mm

Film Ferrania P30 je výsledkem tvrdé práce týmu nadšenců, který před několika lety díky Kickstarterové kampani, koupil od Italské vlády zavřenou továrnu na film. Trvalo jim to nějakou dobu všechno pořádně oprášit a dát zpět do provozu alespoň malou část produkční kapacity. Původně chtěli vyprodukovat barevný diapozitiv jako odměnu pro ty, kteří je podpořili na Kickstarteru. Jenomže pak se v továrně našel azbest a než se s ním vypořádali, tak se jim zkazila chemie, kterou měli pro ten účel v zásobě. Naštěstí však při prohledávání obrovského areálu továrnu našli poznámkový blok, ve kterém byla receptura právě na film Ferrania P30. Jedná se o kinematografický černobílý pachromatický film, který se hodně používal pro Italské filmy z 60. let. Často na něj své filmy natáčel například Federico Fellini. To bylo samozřejmě velké lákadlo a tak, když se Ferrania P30 objevila k předobjednávce, tak jsem si 5 kazet nechal poslat. Pár měsíců jsem se sice načekal, ale nakonec film dorazil. Pravda, léto už končilo a využití pro film s ISO 80 ubývalo, ale nakonec jsem neodolal a jednu kazetu vyzkoušel v Praze na ulici a druhou jsem nafotil v Prachovských skalách.

Ferrania P30/35mm
Opět jsem narazil na jisté problémy se zpracováním filmu v Rodinalu. Fotky byly přeexponované ve světlech, ale zároveň nedostatečně vyvolané ve stínech. Trochu pomohlo snížit koncentraci Rodinalu 1:100 a vyvolat 45 minut téměř bez agitace. Pořád to ale nebylo úplně ono. Kontrast byl stále příliš velký, speciálně pro fotografie krajinek. Na druhou stranu zrno je takřka neznatelné a ostrost je celkově velmi dobrá. Zůstaly mi ještě 3 kazety, pro které snad najdu nějaké důstojné využití, ale určitě vyzkouším jinou vývojku. Zatím se mi nejvíc líbily výsledky s Tetenalem Ultrafin či případně vývojkou Kodak T-Max. Nákupy exotických vývojek si však asi nechám na jindy.


Ferrania P30/35mm
Shrnuto podtrženo mi moje krátká sezona experimentů příliš nevyšla. K Berggeru Pancro 400 se nejspíš vracet nebudu ani s jinými vývojkami. Nepřijde mi, že by měl nabídnout něco na víc než HP5 nebo Kodak Tri-X, které používám doteď. Co se Ferranie týče, tak uvidím, jaké budu mít úspěchy s jiným typem vývojky, ale myslím si, že pro určité aplikace by to mohl být použitelný film. Například pro portréty nebo ještě lépe pro akty, je to Italský film, takže je to logická aplikace. Další pokusy budou ale muset chvíli počkat, protože teď musím zpracovat hromadu filmů. A vy, mí čtenáři se můžete těšit na hromadu fotek a několik článků o mém pobytu v Petrohradu!










neděle 17. září 2017

Směrem na východ

Člověk občas potřebuje trochu kultury. Pokud už nestačí pustit si doma čas od času pěkný film nebo přečíst poučnou knihu, tak musíte chtě nechtě vyrazit za kulturou ven. Třeba na fotografickou výstavu. Štěstí tomu chtělo, že v Galerii Zahradník zrovna probíhá výstava s názvem „Na Vostok“. Pro neruštináře to znamená „Na východ“. Jedná se o fotografie především z Ruska, Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik. Mí věrní čtenáři samozřejmě vědí, že jsem na území Ruska s fotoaparátem také zavítal a můj článek Příručka přežití v Rusku se do dneška těší značné popularitě. Osud tomu chtěl, že za pár dní také odlétám do Ruska, a tak byla výstava vítanou inspirací.


Vítr a Ural Airlines mě zavanou na týden do Petrohradu, druhého největšího města Ruska. Města tří revolucí a vlastně i prvního místa, které jsem v Rusku před lety navštívil. Tenkrát bohužel ještě bez fotoaparátu. Tentokrát jsem připraven. Leica s objektivy 21/2.8, 35/2.8 a 50/1.4, Nikon FM2 s objektivem 35/2 jako tělo pro barevné filmy, Yashica Mat pro formát 6x6 a do výbavy se kvalifikoval na poslední chvíli i Polaroid SX-70. Celkově beru 45 kazet černobílého kinofilmu Ilfordu HP5, 4 kazety barevného diapozitivu Kodak Ektachrome a 2 kazety filmu Cinestill 800T pro umělé světlo. Ve svitku je to jednodušší, tam sázím na 5 svitků Kodak Tri-X. Polaroid bude mít jen jednu kazetu s 8 snímky, což při 60kč za fotku musí stačit. Jestli jsem se něco na svých cestách naučil, tak to, že filmu nemá jeden nikdy dost. Musíte ho mít s sebou dost na to, abyste nemusel přemýšlet, jestli si můžete dovolit zmáčknout spoušť nebo ne. Prostě jí zmáčknete. Alespoň tedy i kinofilmu na který většinou fotím, se středoformátem (6x6) dávám přednost trochu jinému typu scén, které nejsou tak dynamické a nefotí se v takové rychlosti, takže tam mi většinou stačí mnohem méně snímků.


V Petrohradu se budu pohybovat týden. Celý týden nebudu mít na práci nic jiného, než se proházet po městě a fotografovat. Samozřejmě, že také strávím notnou porci času povalováním se v kavárnách kavkazského typu a pokuřováním vodní dýmky, což se prostě musí. V Rusku občas uvidíte a zažijete věci, které ve střední nebo dokonce západní Evropě neuvidíte nebo nezažijete. Nesmí vás to zaskočit a musíte být připraveni s prstem na spoušti fotoaparátu. Nefotografuje se tam o nic lépe nebo hůř než v Praze nebo kdekoliv jinde. Výhoda je spíš v tom, že na dovolené se nemusíte většinou zabývat starostmi všedních dní a máte víc času se soustředit na fotografování. Mění se pouze kulisy.


Pokud chcete sledovat moje dobrodružství v zemi, kde zítra znamená včera, v reálném čase, v tom případě bych doporučil svůj Instagram, kam se budu snažit přidávat na kanál příběhů aktuální fotografie. Zároveň dám po návratu dohromady „Week of Life“, který jsem dlouho plánoval, ale vždy tak nějak odložil. Až se vrátím, bude mi samozřejmě nějakou dobu trvat, než zpracuji nafocené filmy, samozřejmě podle množství, které se teď neodvažuji ani odhadovat. Rozhodně se máte na co těšit!






pondělí 4. září 2017

Krátce z Kutné Hory

Občas máme pěkné věci skutečně na dosah ruky. Já mám třeba takhle na dosah ruky například Kutnou Horu, která je od mého bydliště nějakou půl hodinu cesty autem. Člověk má občas tendenci trochu přehlížet, co má poblíž a dívat se víc do dálky. Občas s tím také bojuji, ale to není případ Kutné Hory, tam fotím vždy rád. Ovšem málokdy se tam dostanu v nějakém rozumném čase. Tentokrát se mi to ale povedlo, shodou okolností jsem měl celé úterý volno a shodou okolností jsem měl hned ráno nějaké jednání v Kutné Hoře. No a zcela úmyslně jsem si s sebou zabalil fotoaparát.

Pokud bych byl zkušenějším krajinkářem nebo fotografem architektury, tak bych si samozřejmě ještě přivstal, tak na pátou, abych mohl fotit v tom největším světle těsně po východu slunce. Jenomže jsem trošku líný a když mám volno, tak si rád přispím a poté zkrátka pracuji se světlem, které mám. A tak se taky stalo. Použil jsem pro mě trochu neobvyklý film Ilford FP4, který jsem nedávno zkoušel v Itálii. Celkově se mi líbí jeho tonalita a jemné zrno, bohužel nemám příliš často využití pro film s nízkým iso (125 v případě FP4). Ale předpokládám, že do budoucna ho budu používat například pro portréty či krajinkaření, protože na ulici preferuji ISO 400 a výš.

Pokud se vám zdají rovné linie ve fotografiích ne tak úplně rovné, bude to tím, že momentálně používám Elmarit 21/2.8, který zkrátka tohle dělá. Prostě nemá rád rovné linie. Zkrátka jsem se při focení svatby Nikkorem 20/2.8 namlsal super širokého ohniska a chtěl jsem něco takového i na Leicu. Ano, je to ten samý objektiv, který jsem měl půjčený už před rokem, jenomže tehdy jsem ho měl na dva dny. Teď u mě zůstane asi o něco déle.







pondělí 21. srpna 2017

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.


K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

pátek 11. srpna 2017

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 


Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/