sobota 14. července 2018

František Dostál: Napříč dekádami

Je mi velkým potěšením, že mohu konečně přinést rozhovor s legendou české pouliční fotografie - Františkem Dostálem. Jeho tvorba pokrývá větší část 2. poloviny 20. století a zasahuje i 21. století. Mezi jeho nejznámější cykly patří "Letní lidé", zachycující život v chatové osadě u řeky Sázavy. V současnosti se František Dostál stále pilně věnuje publikační činnosti.


Můžete popsat své fotografické začátky?

Začínal jsem poměrně později, kolem svých 25 let. Fotografický proces jsem znal z dob svých studií na průmyslovce, kde jsem musel pracovat s průmyslovým rentgenem. V té době jsem ale hodně sportoval, tak jsem na fotografování neměl čas, když jsem si pak na stromečkové brigádě vydělal 300 korun a za ty jsem si koupil první foťák.


Odkud přišel nápad fotografovat běžný lidský život a dění na ulici?

Je to tím, že jsem na ulici vyrostl. V té době ulice nebyla ani dlážděná. 14. února 1945 byl velký nálet na Prahu, tenkrát to se mnou praštilo o zem, spadla mi bomba do školy a tak jsem začal chodit do školy na vesnici. Byl březen a já chodil bos. Snad jediné, co je mi líto, že prvních pár let jsem si nearchivoval negativy. Fotografie jsem nazvětšoval a pozitivy rozdal kamarádům, se kterými jsem se třeba jezdil koupat na Sázavu, a negativy jsem zahodil. Dnes by to byl už dokument.


Kdy přišly první fotografické úspěchy v soutěžích, výstavy a publikace?

Poměrně brzy, někdy ze začátku 70. let. Tenkrát člověk nemohl za hranice, tak jsem posílal fotografie do zahraničních soutěží a na výstavy a zpátky jsem dostával katalogy z těchto výstav. Někdy dobré a někdy horší. Stálo mě to 12 korun na poštovném. Těch výstav bylo za ty roky možná 1500. Moje fotografie pak visely třeba v Tokiu a i na World Press Photo, ale s tím jsem pak měl malér. Tam totiž mohl fotografie posílat oficiálně jen Svaz novinářů a já je tam poslal jako amatér. Tak o tom pak věděli i v Bartolomějské.  Ale to by bylo na delší povídání. Výstavy byly můj styk se světem. Občas se mi poštěstilo, že když jsem organizátory požádal, tak mi pak poslali třeba knížku Elliotta Erwitta, která zde nebyla k dostání.


Foto: František Dostál

V 70. letech jste fotografoval akty, měl jste i nějaké další odbočky od pouliční fotografie?

Nebyla to ani taková odbočka, kolikrát jsem těm dívkám musel říkat, že nemám čas. Tenkrát jsem v sobotu přijel za 5 korun k Sázavě a lidé po mně nejdřív chtěli vyfotit děti, pak svatby a pak i ty akty. Nikde jsem je tenkrát nezveřejňoval, i když některé jsem poslal do soutěží, a teprve až teď jsem se dostal k tomu, že je publikuji. Vlastně se to o mně ani moc neví, že jsem je fotografoval. Možná z těch aktů udělám časem knížku.

V čem je podle Vás význam pouliční fotografie?

Řekl bych, že enormní, protože to je fotografie života. Zhodnotí ji teprve čas. Letos máme 100 let od vzniku naší republiky a tenkrát těch fotografií tolik nevznikalo. Já se narodil v roce 1938 a fotky z té doby mají podle mě obrovský význam. Třeba mobilizace, kterou fotil Vašek Jírů. Významné jsou i fotografie z ulic během velké nezaměstnanosti za hospodářské krize. Ukazuje to, jak se lidé tenkrát oblékali, jak to vypadalo na Barrandovských terasách a podobně. To se nikdy nedá sdělit jen slovy. Chtěl bych ještě udělat knížku fotografií ze starých Vršovic. Žádný z těch domů už neexistuje. V dnešní době se moc spěchá. Člověk musí taky umět zpomalit a podívat se na věci z dlouhodobého hlediska, aby tady po člověku něco zůstalo. Když po člověku zůstane alespoň 10 fotografií, tak to není špatné. 

Rozlišujete fotografii reportážní, dokumentární a pouliční?

Jsou tam jakési pomyslné hranice, ale já se tím nenechávám omezovat. 


Foto: František Dostál

Kdo Vás inspiroval, měl jste nějaké fotografické vzory?

Mám rád Elliotta Erwitta a Roberta Doisneau. I když Erwitt občas fotil komerční zakázky, tak stejně byl nejspokojenější na ulici a Doisneau na ulici vyrostl. Řekl bych, že tihle dva jsou moje největší fotografické vzory. 


Co podle Vás dělá dobrou fotku?

Dobrou fotku dělá vždy obsah. Chce to ale také kultivovaného diváka, aby ten obsah rozpoznal. Člověk 21. století hrozně spěchá, každý kouká do nějaké krabičky a nevnímá svět kolem sebe. Třeba že si chce nějaká babička v MHD sednout. Tenhle spěch a přístup k životu celkově ubližuje fotografii, ale i jiným hodnotným věcem. 


Preferujete černobílou fotografii nebo byste fotografoval i barevně, kdyby Vám to tehdy technika či finance dovolily?

Barevně jsem fotografoval nějaké diapozitivy. Občas po mně barvu vyžadovaly některé časopisy, třeba "Ahoj". S kolegou jsme vyhráli i jednu soutěž s barevnými fotografiemi noční Prahy, ze kterých pak byla i výstava ve Fomě. Bylo to umožněné tím, že tady pan Forman natáčel film Amadeus, a tak se nám povedlo získat nějaký barevným film Eastman. Jinak ale preferuji černobílou fotografii. 

Foto: František Dostál

Má podle Vás Praha něco, co žádné jiné město?

Má takovou atmosféru a kolorit, ale to člověk musí mít v srdci. Sice jsem trochu zklamán všemi těmi turistickými lákadly v centru, ale ten Karel IV. dobře věděl, co dělá, když město rozšiřoval. Zrovna cestou na rozhovor jsem potkal Ivana Havla u nejstaršího nárožního kamene, který je přes 700 let starý, a to nikdo jiný nemá. Současný vývoj Prahy není příliš šťastný. Praha ztratila hodně ze své duše až po revoluci. Nechci říkat, že tu za komunistů bylo dobře, ale teď s různými lákadly pro turisty a auty už to vypadá jinak. Pořád má ale Praha dost co nabídnout. 


Změnila se pouliční fotografie za dobu, co se jí věnujete?

Změnila. Třeba tím, že je na ulici víc lidí a život na ulici je pestřejší. Přibyli také cizinci. Dřív jsem se ale na ulici s focením cítil trochu bezpečněji. Vašek Jírů měl třeba nějaké fotky dětí, jak v Praze čůrají na ulici. Měl je dokonce na výstavě na Staroměstské radnici. Ale kdyby to fotil dnes...? Jednou jsem jen namířil fotoaparát na nějaký dům a hned u mě už byli, proč to fotím a kdo mi to dovolil? Uvidíme, kam až to dojde.


Bylo Vám nabízeno stát se fotografem z povolání, proč jste tu nabídku nevyužil?

Ne že jsem nezaváhal, ale jsem rád, že jsem to odmítl. Nemohl bych si pak fotit to, co chci já. Možná bych ani neuměl fotit to, co by po mě chtěli. Stejně bych si fotografoval to svoje, a tak by se mohlo stát, že bych třeba při vítání delegace na letišti vyfotil, jak někomu vypadne noha z boty. 

Foto: František Dostál

Předpokládám, že jste fotografoval invazi v roce 1968. Publikoval jste ty snímky a neměl jste z toho pak problémy?

Samozřejmě jsem to fotil, stejně jako jiní. Nechci teď mluvit jenom o Koudelkovi, ale fotografoval to i dobře známý Miloň Novotný, který dal exponované filmy svým známým, kteří jeli do ciziny, a tak jeho fotografie oběhly svět. Když začali střílet z protiletadlového kulometu na tanku do pískovcové fasády Národního muzea, tak za chvíli nebylo vidět a já jsem byl rád, že jsem se schoval na dvoře rohového domu, bylo nás tam asi 10 lidí, z toho nějaký cizinec, tak jsem mu dal 3 exponované filmy, aby je vzal s sebou do Vídně. Dodnes nevím, jestli je vůbec vyvolal nebo co se s nimi stalo. Byla to asi chyba mu je dávat, ale to se stává. Mám doma asi 50 zvětšených fotek z té doby. Publikoval jsem je z historického hlediska až celkem nedávno, protože tenkrát těch fotografií bylo všude plno a já se nechtěl nikam cpát.


Fotografoval jste i revoluci v roce 1989, co se pro Vás po revoluci změnilo?

Pracoval jsem tenkrát v Paláci Škoda. Když vypukly první studentské akce, tak jsem se zprvu ničeho neúčastnil. Měl jsem špatné zkušenosti z 1. máje 1989, kdy mi tajní prohrabávali aktovku a vyptávali se, proč to fotím a podobně, takže jsem byl spíše opatrný. Tehdy v roce 1989 jsem ale poznal spoustu dobrých lidí a jsem nakonec rád, že jsem mohl uplatnit fotografie, které jsem tehdy udělal. Muzeum hlavního města Prahy má asi 200 mých fotografií událostí roku 1989. Každá změna má svůj smysl a trochu se bojím, aby nás teď nepotkaly zase nějaké změny k horšímu, protože se už moc blbne.



Mohl byste přiblížit vznik cyklu Letní lidé?

Začal jsem to fotografovat poměrně záhy, ale tenkrát jsem si ještě nearchivoval negativy. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Ono v "letním ústroji" nepoznáte kdo je doktor a kdo je metař. Díky těmto lidem jsem se dostal k dalším lidem a tématům. Přijde mi, že ten cyklus zhodnotil až ten čas. Různí teoretici fotografie říkali, že to jsou jen takové dovolenkové fotky. Za tím cyklem bylo i hodně práce, 20 let jsem pracoval i v sobotu, v noci jsem do dvou do rána zvětšoval fotografie a v 6 už jsem musel být v práci u píchaček. Jak přišel rok 1990-1993 už to fotit nešlo, polovina těch chat tenkrát shořela, lidé tam přestali jezdit.

Foto: František Dostál

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s pouliční fotografií začít?

Ať si namažou nohy francovkou, ať jsou trpěliví a nenechají se hned z kraje odradit, když se jim něco nepovede nebo jim někdo vynadá. Všechno chce velkou trpělivost. V pamětech Roberta Doisneau jsem četl, že často chodil na jedno místo a čekal na fotografii. Často čekal zbytečně, ale pak se to jednou povedlo.


Může podle Vás jedna fotka vyprávět příběh nebo to dokáže jen série?

Samozřejmě i jedna fotografie může vyprávět příběh. Dřív tu byla soutěž cykly a seriály, termín soubor se zavedl až později, ale často může jedna fotografie vyprávět příběh lépe než série. 


Chystáte v nejbližší budoucnosti novou knihu nebo výstavu?

Výstavy už nechci, to jsou starosti a hodně práce. Teď mi skončila výstava ve Švýcarsku v Luganu. Přišel mi pohled od dvou emigrantů, kteří výstavu navštívili, a psali: "Pane Dostál, cítili jsme se jako doma..." To pro mě byla ohromná pocta, lepší než jakákoliv medaile. Rád bych udělal knížku "Pražský chodník vypráví", která by ukázala Prahu, jaká už není. Dále ještě "Moje rodné Vršovice" a "Jak jsem potkal Evy".


Býval jste hodně aktivní ve fotografických soutěžích, sledujete i ty současné?

Sleduji. Třeba Czech Press Photo, ale i zahraniční soutěže. Sám bych nerad v těch porotách seděl, musí to být těžké rozhodování. Chápu, že často je upřednostňována jistá aktualita, třeba teď na World Press Photo ta vražda ruského velvyslance v Turecku. Napsal jsem o tom text "Proč má mít zlo přednost." Fotka to bůh-ví jak převratná není, tak proč by mělo to zlo dostat hlavní cenu?

Foto: František Dostál

Co Vám dalo členství ve fotoklubech a různých skupinách?

Hodně mě to naučilo. Poznával jsem různé, i známé, lidi. Jednou třeba Ladislav Sitenský přivedl Františka Fajtla a ještě jednoho letce, nás tam bylo asi 30 a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se hodně věcí, které nejsou v žádných knihách. Bohužel je život hrozně krátký a člověk si to všechno nemůže pamatovat. Časem se mi to tam přestalo líbit, třeba když se posílaly do zahraničních soutěží pořád ty samé fotografie, protože někteří se cítili jako umělci. Časem jsme si pak s přáteli udělali skupinu "Město". Asi třikrát jsme vyhráli národní soutěž. Bohužel už tři zemřeli, ale dostali jsme se do encyklopedie, tak se o nás ví. Poznal jsem Julia Andrese, co fotil úžasné akty, nebo Josefa Stanislava Kroftu. Ten sice nebyl bůhví jaký fotograf. V roce 1914 vystudoval obchodní školu, na praxi by v Americe, dělal v New Yorku pomocníka šerifa, vyfotil Rockefellera na koni. Pak při jedné stávce dostal do hlavy a tu mu pak dával dohromady doktor Růžička, který tam žil už dlouho. V roce 1934 viděl na fotce Karlštejn a rozhodl se vrátit do Prahy. Otevřel si vinárnu, začal pořádat střelecké soutěže a v roce 1945 bojoval o rozhlas, protože měl ve vinárně schované zbraně a byl to právě on, kdo v anglickém jazyce z rozhlasu volal o pomoc. Tak i takové lidi jsem poznal díky fotoklubům a skupinám.


Kdy jste naposledy držel v ruce fotoaparát?

Je to 14 dní, nic jsem sice nevyfotil, ale to nevadí. V pondělí jsem jel do Vršovic do hospody, tak jsem si říkal, že si musím vzít zoomový objektiv, že tam visí něco zajímavého na jednom z balkonů.


Zůstáváte věrný fotografování na film?

Ano, pořád.

pondělí 25. června 2018

Tbilisi: Město a jeho lidé

Nejvýznamnější pamětihodnosti a lákadla hlavního města Gruzie jsme si zmínili již v jednom z předchozích článků. Jenomže, pokud chcete zachytit běžný život na ulicích, musíte se vypravit i mimo hlavní turistické oblasti. Do míst, kde žijí místní, kam chodí na nákupy a kde tráví volný čas. Země na východ a na jih od nás mají v tomhle jistou výhodu. Lidé tráví venku víc času a ulice jsou živější. Samozřejmě jsem neprošel úplně celé město, držel jsem se poblíž historického centra, které stále ještě neovládají turisté, tak jako v Praze. Pokud bych vyrazil někam jinam, samozřejmě bych vyfotografoval typické záběry z "východního bloku". Paneláky, stará auta a tak trošku nepořádek. Jenomže to je všude, kam vstoupila bota sovětského člověka. Jenomže já chtěl fotografovat Tbilisi. 
 


Většina fotografií, které jsem si zařadil do škatulky "použitelné", vznikla vlastně během posledních cca 3 dnů. Je to logické, protože první dny se musí člověk aklimatizovat. Pozorujete okolí, architekturu, lidi a život. Samozřejmě i fotografujete, ale člověk by si od toho neměl nic moc slibovat. Nic moc jsem si nesliboval ani od těch zbylých dní. Od 10 dní trvajícího pobytu nelze očekávat, že byste dokázali dokonale proniknout do místní kultury, či nedej bože k nějakému zásadnějšímu tématu. Jsou země, kde když namíříte fotoaparát na člověka na ulici, koukají na vás divně nebo vám rovnou dají přes hubu. Tohle rozhodně neplatí pro Gruzii. Lidé si mě většinou vůbec nevšímali, případně mi věnovali jeden zvídavý pohled a tím to skončilo. 


Gruzínci jsou pravoslavní křesťané. Víra je tu zakořeněna velmi hluboko. Kostelů je všude skutečně požehnaně a panuje v nich poměrně čilý ruch. Fotografování v kostele má samozřejmě svá specifika. Někdy je výslovně zakázáno a někde povoleno, vždy je k němu třeba přistupovat citlivě a s respektem. Zvláště v zemích, kde vás může pop vzít po hlavě holí nebo kadidelnicí. Na druhou stranu, pokud se chováte ke svatému místu s respektem a slušně se zeptáte, můžete dostat povolení fotografovat, i když to cedulka na dveřích zakazuje. Pravoslavné kostely mají obecně jinou atmosféru než ty katolické (protestantské ani nezmiňuji, ty jsou většinou velmi chladné a zvláštní). V Gruzii jsou kostely ještě o trochu jiné než v Rusku. Zpravidla jsou i o několik století starší, vyšší, okna jsou jen velmi malá a interiéry jsou velmi tmavé. Často jsem fotografoval na pouhou 1/8s, což je z ruky už celkem výzva. Pravoslavní věřící naštěstí rádi pálí svíčky, a tak jsou alespoň jejich obličeje dostatečně osvíceny. 

Na skok jsem se podíval i do mešity, která je ve stejné části města jako vyhlášené lázně. Stačilo se slušně zeptat a mohl jsem se zajít podívat dovnitř a fotografovat. Zajímavostí je, že v Tbiliské mešitě se spolu modlí jak šíité, tak sunité. Zatímco v jiných zemí spolu vedou dialog kalašnikovy a trhavinou. Je tedy pěkné vidět, že v Tbilisi se dokážou domluvit. V mešitě jsem také musel využít služeb tmavého kumbálu na úklidové potřeby, protože se mi povedlo přetrhnout film v Leice a musel jsem ho tedy v absolutní tmě vyjmout a vrátit zpět do kazety. Naštěstí se operace povedla. Trochu si říkám, jestli za vstřícností místní muslimské komunity, co se týče fotografování a oprav aparátu, nebylo to, že jsem v té době měl knír, za který by se nemusel stydět žádný turecký obchodník s koberci.

Samotný život na ulicích města byl poměrně různorodý. V parcích posedávají důchodci a povídají si. Muži hrají vrhcáby a popíjí víno. V ulicích kolem starého města si hrají děti a na pevnost Narikala nad městem míří muslimskou čtvrtí zástupy turistů. Stačí jít a dívat se. Fotografie za fotografií, film za filmem. Nemalé množství fotografií zachycuje děti, které si hrají na ulici. Věc, která se u nás nebo dál na západě už moc nevidí. Možná snad někde v Sudetech. Místním fotografování, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Nikdo mi nevěnoval příliš pozornosti, což je ideální stav, když chcete zachytit lidi v jejich přirozeném prostředí. Na ulicích Tbilisi se pořád něco děje a hlavně tu stále probíhají interakce mezi lidmi. 
Je toho spousta, co se může člověku v Gruzii líbit. Skutečně staré budovy, památky, všudypřítomné pravoslavné ikony, hory, příroda, jídlo či víno. Jsou to ale hlavně sami Gruzínci, díky kterým se budete cítit jako skutečně vítaný host. Zdá se, že legendy o pohostinnosti Kavkazanů nebyly nadsazené. 

úterý 19. června 2018

Ostrava industriální

"Ostravo Ostravo
město mezi městy hořké
moje štěstí
Ostravo Ostravo
černá hvězdo nad hlavou"

Minulý víkend jsem přes Olomouc vyrazil do Ostravy. Nemám k tomu víc moc co říct, protože tomuhle městu dlužím ještě pořádnou, skutečně fotografickou návštěvu. Ta hodina v Dolní oblasti Vítkovice nestačí k vytvoření čehokoliv zásadního. Člověk se musí ale zamyslet. Železárny byly na tom místě založeny v roce 1828, poté se přidaly koksovací pece, důl na uhlí a vysoké pece na výrobu oceli. Vše na jednom místě. Obrovské struktury z cihel a kovu, které se tyčily k obloze a ve kterých se rodil koks, železo a ocel. A pak to všechno skončilo.

Obrovské struktury však zůstaly a znovu ožívají. Jinak. Až přijde čas, vypravím se do Ostravy znovu.









sobota 9. června 2018

Dana Kyndrová: Čechy, Afrika i Rusko


Jaké byly Vaše fotografické začátky?

K fotografii jsem se dostala díky matce, která byla nadšenou amatérskou fotografkou ve fotografickém klubu Vagónka Tatra Smíchov. V roce 1961 dostala nabídku být redaktorkou Československé fotografie, kde zůstala až do roku 1964, kdy jsme odjeli do Alžírska. V té době už se poznala s Miloněm Novotným a filmovým kritikem Jaroslavem Bočkem, oba byli příznivci živé humanistické fotografie. Matka na začátku fotila takové to "umění" a "poezii", ale postupně přešla k živé fotografii. Pořád chtěla, abych také začala fotit, mně se do toho moc nechtělo. Až v 18 letech, kdy si ze mě dva spolužáci na gymnáziu, kteří měli jít na FAMU, dělali legraci, že jsem takový šprt, tak toho máma využila a řekla mi: "Tak jim ukaž, že taky něco umíš!" Vyrazila jsem se starým dálkoměrným Canonem do Podolí vyfotit dění na ulici.


Co Vás přivedlo k humanistické fotografii?

Matka, jak už jsem odpovídala v první otázce. Respektive Miloň Novotný, který byl takový můj guru, ač to netušil. Matka mi o jeho focení a názorech na fotku podrobně vyprávěla, takže když jsem se s ním v roce 1989 seznámila, divil se, co o něm všechno vím. 


Myslíte si, že Vaši fotografickou dráhu ovlivnilo, že jste místo FAMU šla studovat jazyky?

Asi ne, bývala bych na tu FAMU tenkrát ráda šla, ale ještě radši jsem chtěla na žurnalistiku. Jenomže jsem maturovala v roce 1974, kdy se všechno začínalo utužovat, takže většinu kvalitních lidí z žurnalistiky vyházeli. Na FAMU jsem pod vlivem těch dvou spolužáků chodila do přípravky prof. Šmoka, který mě spíš přesvědčil, že na tuto školu nikdy. Poté jsem chodila k Anně Fárové do Uměleckoprůmyslového muzea na konzultace a ta mě v tom utvrdila, že pro moje fotografie není vůbec potřeba studovat fotografickou školu. Ostatně většina světových špičkových humanistických fotografů neměla žádné speciální fotografické vzdělání.
 
Žižkov, 1977 - D. Kyndrová

Vaším prvním fotografickým projektem bylo africké Togo, byla změna prostředí náročná oproti tehdejšímu Československu?

Bylo to náročné v tom, že na člověka útočila ta exotika, která je prvoplánově velmi fotogenická.  Měsíc jsem ani nevzala foťák do ruky, abych nebyla ovlivněná třeba tím, že někdo tam je na veřejnosti nahý. Složité to bylo i v tom, že se pro své fotografie se potřebuji k lidem přiblížit. Jazykově to problém nebyl, protože umím francouzsky, ale moje bílá kůže byla nemalou překážkou. Na tržišti třeba trvalo 7 hodin, než si na mne zvykli a chovali se přede mnou přirozeně. 


Už tehdy jste Togo fotografovala se záměrem, aby vznikla ucelená série?

Takto koncepčně jsem to tehdy rozhodně nebrala. Zkrátka jsem fotila. Máma pak napsala o pobytu v Togu knížku "Rytmus černé Afriky - S odbíjenou v Togu“. V roce 1976 jsem z těchto fotek uspořádala svoji vůbec první výstavu ve výstavní síni FOMA na Jungmanově náměstí. Bylo mi tehdy jednadvacet a dlouho jsem se musela zbavovat nálepky "té, co fotí ty černochy". V roce 2009 jsme uspořádaly s mámou výstavu ve Francouzském institutu, máma Alžírsko a já Togo. Z původních více než 80 fotografií jsem použila 35, se kterými jsem byla spokojená. Později jsem se do černé Afriky vrátila jako průvodkyně a musím říct, že se tam mnoho nezměnilo.

  
Jak Vás ovlivnila Anna Fárová

Přivedla mě k ní matka, která byla takový pragmatik a chtěla, abych se seznámila s různými lidmi. Domluvila mi u ní konzultace a Anna Fárová mě v humanistické fotografii velmi podporovala. Říkala mi ale například i to, že když přijdou nějaké dramatické historické události, tak mám fotografovat vše, protože v daném okamžiku nebudu vědět, co může být jednou důležité. Hlavní její přínos ale vidím v tom, že mi rozmluvila FAMU, protože by mi ta škola nic nedala.

Togo, 1975 - D. Kyndrová

Máte nějaké fotografické tabu nebo spíše situaci, kdy víte, že byste něco nefotografovala?

Jako příklad mohu uvést třeba povodně, které bych fotografovala, kdybych pracovala pro nějaký časopis a dostala to za úkol. Abych se ale sama od sebe na ty lidi, kteří přišli o všechno, vrhala s fotoaparátem jak někde na safari, to mi prostě nesedí. Tehdy jsem neudělala jedinou fotku. Ožehavé je i náboženství, to je velmi intimní záležitost, tak je třeba být při fotografování velmi decentní. V roce 2006 jsem šla s poutníky 150 km dlouhou pouť v Rusku a byly tam okamžiky, kdy se třeba nazí lidé vrhali do vody a podobně. Člověk by to měl vždy vycítit podle konkrétní situace. Například na Podkarpatské Rusi jsem se ocitla na rodinném pohřbu. Mrtvá babička ležela v otevřené rakvi, netroufala jsem si fotit, ale příbuzní najednou chtěli, abych je s ní vyfotila. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsme postupně deformováni kultem krásy, mládí a zdraví a smrt jakoby byla něco, co do života nepatří a nehodí se o tom mluvit a zobrazovat to. V Čechách jsem se poté setkala s tím, že to někdo označil za hyenismus, což je blbost. V roce 1974 jsem udělala 3 fotografie svého umírajícího dědy. Babička byla ráda, že ty fotografie má, ale sestřenice mě odsoudila. Bylo mi tehdy devatenáct a zmítala jsem se v pochybnostech, zda nejsem tedy nějaká divná. Svěřila jsem se s tím Anně Fárové, která mě ujistila, že můžu být naprosto v klidu, že ty fotky jsou velmi citlivé a že fotit člověk může víceméně vše, ale záleží právě na jeho přístupu k tomu tématu. 


Jak vnímáte úroveň současné české dokumentární fotografie?

Všechno se to posunulo díky digitální technice, fotografuje teď každý. Stále máme dobrou úroveň a najdeme u nás výborné fotografy. Nicméně taky hodně prázdného formálního fotografického balastu, který se tváří jako tzv. umění. Bohužel vše je zrelativizované, takže si nikdo netroufne říci, že král je nahý.


Co podle Vás dělá dobrou fotografii?

Jsem stále ortodoxní zastánkyní živé fotky, i když nejsem tak radikální jako ve 20 letech. Fotka musí mít dobrou kompozici a samozřejmě silný obsah, bez něj to nejde.  

Podkarptská Rus, 1992 - D. Kyndrová

Vnímáte rozdíl mezi editací vlastní práce a tím, když editujete například archiv Miloně Novotného?

Vždy to vyžaduje hodně času a odstup. Velký rozdíl v tom však není. Člověk musí vědět, co chce a vytvořit vlastně určitý příběh. Samozřejmě, že některé fotky jsou tzv. slabší, ale zase třeba vizuálně doplňují fotografii jinou. Není na to žádný univerzální recept. Je to náročné, ale v určeném tematickém okruhu je potřeba stanovit si linii, co chci vyjádřit, a té se držet. Rozdíl mezi editací vlastní a cizí práce příliš nevnímám. Fotky Miloně mi jsou velice blízké, jak jsem již říkala, je to takový můj guru, tak na to si troufnu. Ale určitě bych se nikdy nepustila do editování výtvarných či konceptuálních fotek.

  
Cyklus o životě žen jste kromě Československa fotografovala i na "Západě", jaký byl rozdíl v práci u nás a tam?

V roce 1992 jsem šla na volnou nohu. Tenkrát mě Vladimír Birgus nabídl, abych se současně s ním, Jindrou Štreitem a Viktorem Kolářem zúčastnila konkursu na roční stipendium do Švýcarska. Podmínkou bylo vypracovat projekt, a tak mě napadlo, že navrhnu srovnání života žen v kapitalistické zemi a v postsocialistické, respektive budu se snažit zachytit obecné paralely i rozdíly. Nakonec to stipendium udělili na půl roku pouze mně a já se vydala fotit do Švýcarska. Byl to pro mě trochu šok, jak si tam lidi chrání své soukromí, od nás jsem na to zvyklá nebyla. Tady bývaly dřív problémy hlavně ideologické, ale jinak ne. Tam jsem třeba fotila v parku děti a hned ke mně přistoupila jedna maminka a s milým úsměvem pravila, proč to fotím. Vysvětlila jsem, že to nebude do novin, ale že jsem stipendistka kantonu Bern a bylo to v pohodě. Bylo také velice obtížné se dostat na některá místa. V Bernu je třeba proslavená veterinární klinika, kde jsem chtěla fotografovat, ale tam jsem se vůbec nedostala. Poslala jsem i oficiální žádost jako novinářka, která chce zachytit jejich skvělou práci, ale nic. Dnes po všech zkušenostech chápu, že se mě jako novinářky obávali. U nás se to dnes ale již o mnoho neliší.

Již v době studií jste začala fotografovat Rusko, čím je pro fotografování specifické?

V té době to bylo specifické v tom, že měli k cizincům nedůvěru, což se ostatně nezměnilo dodnes. Občas mě podezřívali, že jsem špion, protože jsem měla foťák a mluvila dobře rusky. Nikdy mě tam ale nesebrali nebo neosvítili filmy, vždycky jsem to nějak ukecala. Dost mi pomáhalo, že jsem žena, hrála jsem hloupou a naivní dívku. Jednou jsem například fotografovala na tržnici starého muže, který prodával houby, pamatuji si i jeho jméno Potap Potapovič. Následně mě odvedli za ředitelem tržiště, který se mě vyptával, proč tam fotografuji. Tak jsem mu začala zapáleně vysvětlovat, že jsem byla fascinovaná vousatým dědečkem, co prodával houby a vypadal jako z ruské pohádky. Koukali na mě nevěřícně, ale nakonec mě jako naivní dívenku pustili. Dodnes jsou ovšem v Rusku velmi citliví, když fotografujete něco, co by podle nich mohlo poškodit jejich image.  
 
Odchod sovětských vojsk, Milovice, 1991 - D. Kyndrová

Změnilo se pro vás něco fotograficky po roce 89 nebo v roce 92, kdy jste se stala volnou fotografkou?

Hlavně to, že jsem měla víc času a svobody. Když jsem například fotografovala odchod sovětských vojsk, tak jsem ještě učila francouzštinu na AMU a stávalo se, že jsem focení v Milovicích musela přerušit a pospíchala na FAMU na seminář. V učebně seděl jediný student, kterého jsem pak pustila domů.  Dívala jsem se z okna na Hradčany a říkala si, co tady vlastně dělám.

Proč jste se rozhodla při fotografování odchodu sovětských vojsk použít barvu?

Je to jediný projekt, kde jsem použila barvu. Mým záměrem nebylo zachytit kroniku vlastního odchodu, ale cílem bylo vyjádřit kolaps sovětského impéria a komunistického režimu. Agresívní žlutá a červená barva na omšelé agitační komunistické výzdobě v kasárnách skvěle doplňovala černobílé fotky prostých ruských vojáků, kteří působili velmi uboze.


Rusko jste fotografovala před pádem SSSR a poté jste se tam vrátila až kolem roku 2000, proč jste vynechala 90. léta?

Po fotografování odchodu sovětských vojsk jsem se v roce 1991 vypravila na Podkarpatskou Rus, protože jsem si myslela, že se napraví další historická nespravedlnost, kterou na nás sovětský režim spáchal, a to území se nám navrátí, a to jsem chtěla zachytit. Z toho jsem vystřízlivěla během první návštěvy, ale protože mám ráda přírodu a hory, tak jsem tam začala jezdit. Tedy již na Ukrajinu. V 90. letech začali do Čech jezdit ruští zbohatlíci a já jich měla plné zuby a do Ruska mě to už vůbec netáhlo. Někdo mi pak ale řekl, že na pomezí Ruska a Estonska je ženský pravoslavný klášter, který je velmi zajímavý. S kamarádkou, redaktorkou ve Vlastně, jsme vymyslely reportáž a strávily jsme tam 10 dní. Renesance pravoslaví mě doslova uchvátila svoji silou a právě přes tento klášter jsem se do Ruska, respektive k tématu Rusové v roce 2000 vrátila.  
 
200 let bitvy u Borodina, 2012 - D. Kyndrová
Kdy Vám to, že jste žena, usnadnilo nebo naopak ztížilo práci?

Většinou mi to práci usnadnilo. Nikdy jsem si ale nevybírala témata, že bych jela třeba do války nebo nějakého konfliktu, to by bylo asi složité. Setkala jsem se i s nápadem, zda se nechci vrátit do Alžírska a že by to bylo zajímavé srovnání mých fotek dnes a mé mámy před padesáti lety. Nechci. V muslimských zemích to je složité a já nechci 80% času při fotografování věnovat tomu, že budu překonávat problém, že jsem křesťanka, běloška a žena. Další problém je se zobrazováním tváří, v Alžírsku jsou sunité a ti to odmítají. Nevidím nejmenší důvod, proč toto vše překonávat.


Můžete v hrubých rysech nastínit, jak vybíráte fotografie pro výstavu nebo knihu?

Musí být určitá linie a myšlenka toho, co chci říct a ukázat. Ty fotografie musí být samozřejmě dobré. Je k tomu potřeba hodně času a odstup. Rozhodně by fotky neměl vybírat grafik, to jsem se dostala do konfliktu hned s první knihou, kdy řekl, že mu všechny fotky dám a on to složí sám.  Tak jsem mu řekla, že ani náhodou. Bavila jsem o tom pak s Josefem Koudelkou a ten říkal, že to vůbec není možné, že jde o můj názor a že já musím být ta, kdo určí, jak fotografie plynou. To mluvím o tematických projektech, kterým říkám „vizuální literatura“. Pokud jde o výběry z děl či monografie, tak tam je to něco jiného a autor by asi měl při výběru ustoupit trochu do pozadí. 


Chystáte v nejbližší době nějakou knihu nebo výstavu?

Svojí ne. V současnosti se věnuji spíše kurátorské práci. K výstavě, která bude v létě na Staroměstské radnici k 50. výročí srpna 1968, kniha už vznikla před deseti lety.  Chtěla bych udělat projekt s pracovním názvem "Kupředu, zpátky ni krok,“ který by zachycoval poválečné období a hlavně 50. léta. Nadšení té doby, první spartakiádu, kolektivizaci, ale samozřejmě i perzekuce. Chtěla jsem to udělat letos k 70. výročí února 48, ale jarní termín jsem nedostala, takže to udělám za 2 roky na výročí procesu s Miladou Horákovou. Důležitá pro mě bude ta kniha, která zůstane i potom, co výstava skončí. 

Mistrovství ČR v kulturistice, Hradec Králové, 1996 - D. Kyndrová


Vnímáte výraznější rozdíl při práci na film a na digitál?

Digitální aparát jsem si pořídila v závěru svého fotografování v Rusku, protože jsem zjistila, že na oficiální akce jako manifestace či demonstrace se lépe dostanu, když mám velký digitální fotoaparát a vypadám jako profík. S Leicou se zase lépe fotilo mezi prostými lidmi. Digitál je nesmírně praktický, nicméně to kouzlo, respektive napětí, když jsem vyvolávala filmy a objevovala v komoře nové fotky, je pryč. Možná to je ten důvod, proč mě focení pomalu přestává bavit. Nebo, jak říkávala moje maminka, je to i věkem.

Co jste naposledy fotografovala?

Naposledy jsem pro kamarádku, která pracuje v charitě, fotografovala projekt zaměřený na bezdomovce v Praze. Máme určité plány na toto téma. Uvidíme, nechci to zakřiknout. Každopádně začíná mě čím dál více bavit kurátorská činnost, pátrání v archivech. Myslím, že nových fotografických projektů ode mne už moc nebude. 


Co jsou podle Vás nejdůležitější vlastnosti pro dokumentárního fotografa?

Pracovitost. Sebedůvěra a intelekt. Ten považuji za zásadní. Musíte vědět, co chcete vyjádřit a věřit tomu. V neustálých pochybách by se člověk utopil. Ať máte pravdu nebo ne, jestli to tak cítíte, tak za tím musíte jít. Čas to prověří.

Armáda spásy, Praha, 2007 - D. Kyndrová




úterý 29. května 2018

Tbilisi: Pamětihodnosti, jídlo a kultura


Gruzie. Země na pomezí Evropy, Asie a prostoru bývalého Sovětského svazu. Jedna z nejstarších křesťanských kultur světa, země svébytné kultury a tradic. Většina lidí toho o Gruzii moc neslyšela. Snad jen ti starší z nás si pamatují zprávy o revoluci občanské válce v 90. letech, další krátká válka s Osetií v roce 2008 a pak se na Gruzii tak nějak zapomnělo. Čas od času tam sice vyrazil nějaký odvážnější cestovatel, ale stále to není žádná zásadní turistická destinace. Původním cílem cesty byl Irán, ale vzhledem k jistým časovým a finančním omezením padla volba na zemi na půl cesty.


Do Tbilisi jsme dorazili velmi brzo ráno, protože z Istanbulu jsme odlétali lehce po půlnoci. Možná už trochu stárnu, ale dovedu si představit i pohodlněji strávenou noc než v sedadle Airbusu. Autobusy z letiště naštěstí jezdí už od velmi brzkého rána, a tak jsme se dostali do poněkud vylidněného města bez větších problémů. Překvapením bylo to, že ve směnárně na letišti jsme dostali za naše eura celkem férový kurz. Největší výzvou celého letiště bylo prokličkovat davy taxikářů hledajících nějaké zákazníky. Jak jsem již psal, centrum města bylo poněkud vylidněné. Ono se také není co divit v neděli v 6 hodin ráno. Naštěstí i do Tbilisi prosákly jisté vymoženosti východu (Ruska) jako například podniky otevřené 24/7. Není nad to si v 6 ráno zajít do restaurace, objednat si jídlo, pití a sníst si ho mezi uklízečkami a hosty z předešlé noci, kteří spí na stolech. Cesta na ubytování pak proběhla místním metrem (které má 2 linky) a vypadá tak nějak, jak by asi vypadalo metro v Brně. Malé, tmavé, s vydýchaným vzduchem a trochu rozpadlé. Následovalo stoupání do kopce mezi domy, které vypadaly trochu jako z pokračování Borata. Naštěstí ubytování jsme měli v jednom z mála opravených domů v celé čtvrti. Apartmán byl nový, čistý a s vlastní koupelnou a za 2100kč na 8 dní, co víc chtít?


Samotné Tbilisi (dříve Tiflis) je město založené v pátém století a rozkládá se v údolí řeky Kura. V současnosti je zvláštním mixem středověké, neo-klasicistní, art noveau, stalinistické a moderní architektury. Nad městem se tyčí stará citadela Narikala (hrad) a socha Matky Gruzínů s mečem v ruce. Buď tam dojdete pěšky přes tureckou čtvrť nebo dojedete lanovkou z Náměstí Evropy. Na různých místech města najdete i pár kousků podivné moderní architekturu. Dílo prezidenta Sakašviliho, který chtěl ukázat, že Gruzie je moderní země, která se chce přiblížit Evropě a západnímu světu. Na jednu stranu byla Gruzie vždy (i za sovětských časů) vyhlášená. Na druhou stranu tyto moderní budovy v centru nejsou dílem gruzínských architektů. Více o budovách, které zmiňuji vám poví Gebrian na Streamu, ačkoliv je video 2 roky staré, nic se nezměnilo.


Turisté do Tbilisi sice jezdí, ale není jich mnoho. V poslední době se tam vrátili především turisté z Ruska, sem tam potkáte i Poláky, Němce a někdy i Čechy. I v Tbilisi samozřejmě narazíme na nějaké ty turistické pasti. Není jich příliš mnoho a většina z nich se vyskytuje na 2 až 3 ulicích starého města a v rozpoznáte je většinou hned na první pohled. Přímo v centru také najdete dva zajímavé kostely. Basiliku Anchiskhati, což je nejstarší kostel ve městě (vybudována na počátku 6. století) a katedrálu Sioni. V prvním jmenovaném se nesmí fotografovat, ale místní pop je člověk otevřený a když s ním prohodíte pár slov Gruzínsky či Rusky a hodíte nějaké ty drobné do kasičky, dá se zařídit leccos. V katedrále Sioni se fotografovat může, samozřejmě v mezích běžné lidské slušnosti. Fotografovat ve svatostánku jakékoliv víry je vždy poněkud citlivější záležitost. Naproti starému městu se na kopci tyčí nově vystavená katedrála Nejsvětější Trojice. Stavba probíhala v letech 1995 – 2004. Určitě taky stojí za návštěvu, ačkoliv starší kostely mají podle mě lepší atmosféru.


Gruzie, to není jen Kavkaz, pravoslaví a občasná občanská válka. Gruzie znamená i dobré jídlo. Poprvé jsem s ním přišel do styku v Rusku, kde je velmi populární a rozšířené. Dalo by se říct, že touha ochutnat pravé gruzínské jídlo byla jednou z motivací celého výletu. Osobně jsem nejvíc znal šašlik, který jsem paradoxně měl v Gruzii snad jen 2x a dozvěděl jsem se, že je spíše Arménskou záležitostí. Jednou ze stálic jídelníčku bylo chačapuri po adžarski, což je pečená těstová placka s bílým sýrem a syrovým vejcem, které se smíchá se sýrem. Výsledek je velmi chutný a zasytí. Samotné smíchání vejce se sýrem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale místní jsou k cizincům shovívaví a správnou techniku vám rádi ukáží. Druhou zásadní položkou byly chinkali, což jsou taštičky plněné kořeněným mletým masem a uvařené ve vodě, podobně jako třeba pelmeně. Od pelmeňů se však liší tvarem a velikostí. Jsou mnohem větší a jeden vás vyjde od 0.60 do 0.80 Lari, přičemž jedno Lari je 8 korun. Chytněte taštičku za stopku, lehce opepřete, nakousněte, vypijte vývar uvnitř (slabší jedince může silná masová chuť poslat pod stůl) a pak snězte zbytek. Nikdy nejezte chinkali příborem a nikdy nejezte stopku, za kterou se taštička chytá. Bylo by to stejné faux-pax jako když Američan v Praze jí houskový knedlík rukou v domnění, že je to chleba na vytření omáčky. Co se týče nápojů, tak pít cokoliv, než vyhlášené Gruzínské suché červené víno by se rovnalo svatokrádeži. Nealko volby zahrnují snad jen minerálku Borjomi (vyslovujeme Boržomi) a Tarchun, limonáda pronikavě zelené barvy a chuti ne nepodobné absinthu. Můj tajný tip, kam zajít na večeři, je Cafe Nikolozi na ulici Anton Katalikosi. Menu napsané rukou na papíře (v ruštině nebo gruzínštině) a OPRAVDU domácí jídlo za skvělou cenu. Vlastně i interiér vypadá jako byste byli u někoho doma. A mluví tam i německy, když mluvíte pomalu a zřetelně – jak udává cedule u vchodu.


Co se týče kultury, rozhodně se nemá Tbilisi za co stydět. Ve městě najdete mnoho muzeí, galerií a divadel. Zvláště opera a balet jsou zde vyhlášené a sehnat lístky je třeba víc než půl roku dopředu – nám se to nepovedlo. Další možností je navštívit loutkové divadlo Gabriaze poblíž baziliky Anchiskhati. I zde platí, že lístky je radno pořídit s předstihem, představení mají anglické titulky a jsou velmi zajímavá. Povedlo se mi navštívit výstavu fotografií Henri Cartier – Bressona a vernisáž výstavy Jana Grarupa v pobočce Gruzínského národního muze poblíž katedrály Sioni. Kdy jste naposledy viděli Bressona v Praze?


Zážitků z Tbilisi mám tolik, že to nepopíše ani více než tisíc slov, která má tento článek. Proto ho prosím berte jen jako takový úvod a zmínku některých míst, která stojí za pozornost. Hlouběji do kultury města a jeho života se pustím v článku který bude uveřejněn v polovině příštího měsíce. Hned po rozhovoru s legendou české dokumentární fotografie Danou Kyndrovou, který zveřejním první červnový týden. Máte se tedy na co těšit!










pondělí 21. května 2018

Istanbul: Kam se poděl Atatürk?

Cesta na Kavkaz byla a je málokdy přímá. Samozřejmě v dnešní moderní době existuje přímý let Praha - Tbilisi, ale kdo by ho používal, když můžete s přestupem v Istanbulu navštívit druhou zemi a ještě ušetřit za letenku? A tak jsem se i já ocitl v bývalém hlavním městě zaniklé Byzantské říše. Návštěva to byla v zásadě příjemná i proto, že jsem v Istanbulu ještě nebyl, ale viděl jsem odtamtud mnoho zajímavých fotografií, ať už z minulosti, či ze současnosti.


Let Airbusem Tureckých aerolinií byl příjemný. Smutné bylo snad jen to, že v letadle dostanete k obědu kvalitnější zeleninu, než kterou v ČR koupíte v obchodě. Z toho je však velmi těžké vinit Turky, i když jsem si jistý, že by se určitě našel nějaký schopný konspirátor, který by zvládl i to. Překvapením bylo, že Turci dokázali to, o čem se lidem v Praze může leda tak zdát - metro na letiště! Tedy pokud přilétáte na Atatürkovo letiště. Fronty u pasové kontroly se mohou zdát dlouhé, ale osmanští úředníci pracují překvapivě rychle. Inu, ne všechno je v orientu tak zlé, jak by se mohlo zdát. Potěší wi-fi zadarmo, která se jinde v Istanbulu nehledá tak snadno. Rozhodně se nenechte zlákat radami Google Maps, že byste do centra starého města (čtvrť Fatih) měli jet metrem a pak přestoupit na tramvaj. Ano, tramvaj vás sice doveze asi o 500m blíž některým památkám, ale jede v divoké istanbulské dopravě poměrně dlouho a je celkem nacpaná. Jeďte radši metrem až na konečnou, nebo dvě stanice od konečné a pak dojděte pěšky. To platí, pokud zvládnete koupit lístky na metro. Automaty se odmítají podřídit běžné lidské logice a berou pouze drobné bankovky či mince, tak pozor na to.


Samotné centrum Istanbulu (nikam jinam jsem se nedostal) mě příjemně překvapilo. Sice je tam místy trošku bordel, ale nic kritického a rozhodně ne převyšujícího úroveň například Itálie nebo Španělska. Lidé jsou v zásadě příjemní a byl jsem velmi překvapen úrovní angličtiny, snad jen jednou se mi stalo, že jsem s angličtinou nepochodil. Tehdy mě zachránilo to, že čaj se Turecky řekne "čaj" a počet kostek cukru jsem ukázal na prstech. Složitější může být objednávka kebabu, protože v Istanbulu zaprvé není tolik kebabu, kolik by jeden spravedlivě očekával a za druhé proto, že když už kebab najdete, rozhodně není příliš podobný tomu, který si dáváte ve 4 ráno při návratu domů z hospody. O to větší je pak uspokojení, když si konečně dáte přesně ten, který jste chtěli. Osobně mě spíš bavil turecký čaj, který mi skutečně chutná. Posedávání a popíjení čaje je naprosto nedílnou součástí turecké kultury, zejména tehdy, pokud jste muž. Přijde mi to jako celkem solidní program.


Z časových důvodů jsme nestihli navštívit příliš památek. Slavná Modrá mešita byla zavřená kvůli rekonstrukci, tudíž jsme viděli pouze nádvoří, které lemují plakáty vzdělávající kolemjdoucí o islámu a nabízí každodenní bezplatná sezení, na kterých vám imám vysvětlí, co a jak. Zaujalo mě zejména to, že je na těchto sezeních podáváno občerstvení. Časově bych to býval stihl, protože kvůli jídlu zdarma udělám leccos, ale manželka byla proti. Inu, ženy. Prošli jsme tedy jen nádvoří, kde jsme se naučili, že v zásadě vše, co známe, je dílem dávných muslimských učenců (i když samozřejmě některé zásluhy v astronomii, matematice a medicíně nelze popřít!). Chápu, že slovo boží je třeba šířit, do Istanbulu to bezpochyby patří a plakát, byť trošku legrační a nadsazený, je asi lepší než náklaďák s trhavinou. Každopádně promarněné občerstvení zdarma mě bude ještě dlouho mrzet. Co mě nemrzelo byla návštěva největšího podzemního rezervoáru vody z byzantských časů. Takzvaná "Basilica Cistern" se nachází 150m od Hagia Sofia a je to skutečně úchvatná podívaná. Tedy hned po tom, co si vaše oči zvyknou na tmu. Tma je tam taková, že pokoušet se fotografovat, byť na velmi citlivý film, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Omluvte tudíž nedostatek dokumentace. Buď musíte věřit mému slovu nebo si to zajet prohlédnout sami. Doporučuji to druhé.


Nešlo vynechat Grand Bazaar, který je tedy spíš lehce turistický, ale také stojí za návštěvu. Čísla jsou víc než zajímavá - 61 zastřešených ulic, přes 4000 obchodů a přes 91 milionů návštěvníků ročně! Bazaar jsme navštívili, stejně jako Istanbul, celkem dvakrát. Na cestě do i z Gruzie. První návštěva odpoledne byla poněkud hektická, právě kvůli davům turistů. Druhá proběhla hned po otevření Grand Bazaaru v 8:30. Není potřeba asi příliš vysvětlovat, že ta druhá byla o poznání příjemnější. Vždy je zajímavé pozorovat probouzející se město. To jsem poznal už před lety, kdy jsem vyrazil do Paříže. Lidé spěchají do práce, zastavují se v obchodech nebo kavárních pro snídani, obchodníci otvírají svoje obchody, vybalují zboží. Do toho bazarem křižují kurýři s podnosy čaje či jídlem, které si prodavači snědí na stoličce před krámkem. Takže zatímco manželka nakupovala a snažila se Turky usmlouvat na co nejlepší cenu za šály a talíře, já fotil. Nikomu na Grand Bazaaru to příliš nevadilo, asi jsou zvyklí.


Dá se z těch dvou návštěv Istanbulu, z nichž žádná nepřesáhla 24 hodin, něco vyvodit? Nejspíš nic zásadního, snad jen že se jedná o zajímavé město, které rozhodně stojí za návštěvu. V některých aspektech je až překvapivě moderní a v jiných příjemně staromódní. Nepotěší malá četnost wi-fi hotspotů, což možná vyváží větší počet (nezřídkakdy tureckých) veřejných záchodků. Trochu nepříjemné je, že se často nedá platit kartou, takže vzít si sebou dostatek hotovosti (koruny vyměníte těžko), je rozumné. Samozřejmě je možné a více než pravděpodobné, že narazíte na nějaké turistické pasti, ale ty se většinou dají snadno identifikovat. Samozřejmě jsou ve městě vidět jisté odrazy zhoršené bezpečností situace na středním východě, ale počty automatickými zbraněmi vybavených policistů jsou jen  o málo vyšší než v západoevropských metropolích. Stačí se chovat s běžnou dávkou zdravého rozumu, tak jako všude, a zjistíte, že Istanbul je vlastně docela fajn.






neděle 13. května 2018

Polaroidy z Gruzie



Po nějaké době jsem opět vyrazil na cesty. Jak už je mým dobrým zvykem, opět jsem vyrazil směrem na východ. Do hledáčku se tentokrát dostala Gruzie. Lehce tajemná země na Kavkaze a na hranici mezi Evropou a Asií. V původním plánu byla návštěva Iránu se zastávkou právě v Gruzii případně v Arménii. Jenomže člověk míní a Bůh mění, a tak z původního plánu zůstala z časových důvodů jen návštěva jedné země. Volba logicky padla na Gruzii, protože její návštěva vyžadovala nejméně plánování.

Tímto bych se samozřejmě také chtěl omluvit za nedostatek příspěvků na blogu začátkem května, ale dovolená, svátek práce, a nakonec Den vítězství mě připravily o veškerý čas i energii. Zatím bych jako ochutnávku rád nabídl 12 polaroidových fotografií, které jsem pořídil v Tbilisi. Cestovat bez Polaroidu je samozřejmě nerozum, a proto se i tentokrát moje věrná, lehce jetá, SX-70 dostala do mého příručního zavazadla. Měl jsem ovšem trochu smůlu v tom, že polovina fotografií z jednoho filmu (šarže 11/2017) vůbec nevyšla. Takže místo plánovaných 16 snímků jsem přivezl pouze 12, což je ve výsledku vlastně dobré číslo.

V příštích článcích se můžete těšit na mé klasické černobílé fotografie z Istanbulu, Tbilisi, ale i klášterů vysoko v Gruzínských horách.