pondělí 21. května 2018

Istanbul: Kam se poděl Atatürk?

Cesta na Kavkaz byla a je málokdy přímá. Samozřejmě v dnešní moderní době existuje přímý let Praha - Tbilisi, ale kdo by ho používal, když můžete s přestupem v Istanbulu navštívit druhou zemi a ještě ušetřit za letenku? A tak jsem se i já ocitl v bývalém hlavním městě zaniklé Byzantské říše. Návštěva to byla v zásadě příjemná i proto, že jsem v Istanbulu ještě nebyl, ale viděl jsem odtamtud mnoho zajímavých fotografií, ať už z minulosti, či ze současnosti.


Let Airbusem Tureckých aerolinií byl příjemný. Smutné bylo snad jen to, že v letadle dostanete k obědu kvalitnější zeleninu, než kterou v ČR koupíte v obchodě. Z toho je však velmi těžké vinit Turky, i když jsem si jistý, že by se určitě našel nějaký schopný konspirátor, který by zvládl i to. Překvapením bylo, že Turci dokázali to, o čem se lidem v Praze může leda tak zdát - metro na letiště! Tedy pokud přilétáte na Atatürkovo letiště. Fronty u pasové kontroly se mohou zdát dlouhé, ale osmanští úředníci pracují překvapivě rychle. Inu, ne všechno je v orientu tak zlé, jak by se mohlo zdát. Potěší wi-fi zadarmo, která se jinde v Istanbulu nehledá tak snadno. Rozhodně se nenechte zlákat radami Google Maps, že byste do centra starého města (čtvrť Fatih) měli jet metrem a pak přestoupit na tramvaj. Ano, tramvaj vás sice doveze asi o 500m blíž některým památkám, ale jede v divoké istanbulské dopravě poměrně dlouho a je celkem nacpaná. Jeďte radši metrem až na konečnou, nebo dvě stanice od konečné a pak dojděte pěšky. To platí, pokud zvládnete koupit lístky na metro. Automaty se odmítají podřídit běžné lidské logice a berou pouze drobné bankovky či mince, tak pozor na to.


Samotné centrum Istanbulu (nikam jinam jsem se nedostal) mě příjemně překvapilo. Sice je tam místy trošku bordel, ale nic kritického a rozhodně ne převyšujícího úroveň například Itálie nebo Španělska. Lidé jsou v zásadě příjemní a byl jsem velmi překvapen úrovní angličtiny, snad jen jednou se mi stalo, že jsem s angličtinou nepochodil. Tehdy mě zachránilo to, že čaj se Turecky řekne "čaj" a počet kostek cukru jsem ukázal na prstech. Složitější může být objednávka kebabu, protože v Istanbulu zaprvé není tolik kebabu, kolik by jeden spravedlivě očekával a za druhé proto, že když už kebab najdete, rozhodně není příliš podobný tomu, který si dáváte ve 4 ráno při návratu domů z hospody. O to větší je pak uspokojení, když si konečně dáte přesně ten, který jste chtěli. Osobně mě spíš bavil turecký čaj, který mi skutečně chutná. Posedávání a popíjení čaje je naprosto nedílnou součástí turecké kultury, zejména tehdy, pokud jste muž. Přijde mi to jako celkem solidní program.


Z časových důvodů jsme nestihli navštívit příliš památek. Slavná Modrá mešita byla zavřená kvůli rekonstrukci, tudíž jsme viděli pouze nádvoří, které lemují plakáty vzdělávající kolemjdoucí o islámu a nabízí každodenní bezplatná sezení, na kterých vám imám vysvětlí, co a jak. Zaujalo mě zejména to, že je na těchto sezeních podáváno občerstvení. Časově bych to býval stihl, protože kvůli jídlu zdarma udělám leccos, ale manželka byla proti. Inu, ženy. Prošli jsme tedy jen nádvoří, kde jsme se naučili, že v zásadě vše, co známe, je dílem dávných muslimských učenců (i když samozřejmě některé zásluhy v astronomii, matematice a medicíně nelze popřít!). Chápu, že slovo boží je třeba šířit, do Istanbulu to bezpochyby patří a plakát, byť trošku legrační a nadsazený, je asi lepší než náklaďák s trhavinou. Každopádně promarněné občerstvení zdarma mě bude ještě dlouho mrzet. Co mě nemrzelo byla návštěva největšího podzemního rezervoáru vody z byzantských časů. Takzvaná "Basilica Cistern" se nachází 150m od Hagia Sofia a je to skutečně úchvatná podívaná. Tedy hned po tom, co si vaše oči zvyknou na tmu. Tma je tam taková, že pokoušet se fotografovat, byť na velmi citlivý film, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Omluvte tudíž nedostatek dokumentace. Buď musíte věřit mému slovu nebo si to zajet prohlédnout sami. Doporučuji to druhé.


Nešlo vynechat Grand Bazaar, který je tedy spíš lehce turistický, ale také stojí za návštěvu. Čísla jsou víc než zajímavá - 61 zastřešených ulic, přes 4000 obchodů a přes 91 milionů návštěvníků ročně! Bazaar jsme navštívili, stejně jako Istanbul, celkem dvakrát. Na cestě do i z Gruzie. První návštěva odpoledne byla poněkud hektická, právě kvůli davům turistů. Druhá proběhla hned po otevření Grand Bazaaru v 8:30. Není potřeba asi příliš vysvětlovat, že ta druhá byla o poznání příjemnější. Vždy je zajímavé pozorovat probouzející se město. To jsem poznal už před lety, kdy jsem vyrazil do Paříže. Lidé spěchají do práce, zastavují se v obchodech nebo kavárních pro snídani, obchodníci otvírají svoje obchody, vybalují zboží. Do toho bazarem křižují kurýři s podnosy čaje či jídlem, které si prodavači snědí na stoličce před krámkem. Takže zatímco manželka nakupovala a snažila se Turky usmlouvat na co nejlepší cenu za šály a talíře, já fotil. Nikomu na Grand Bazaaru to příliš nevadilo, asi jsou zvyklí.


Dá se z těch dvou návštěv Istanbulu, z nichž žádná nepřesáhla 24 hodin, něco vyvodit? Nejspíš nic zásadního, snad jen že se jedná o zajímavé město, které rozhodně stojí za návštěvu. V některých aspektech je až překvapivě moderní a v jiných příjemně staromódní. Nepotěší malá četnost wi-fi hotspotů, což možná vyváží větší počet (nezřídkakdy tureckých) veřejných záchodků. Trochu nepříjemné je, že se často nedá platit kartou, takže vzít si sebou dostatek hotovosti (koruny vyměníte těžko), je rozumné. Samozřejmě je možné a více než pravděpodobné, že narazíte na nějaké turistické pasti, ale ty se většinou dají snadno identifikovat. Samozřejmě jsou ve městě vidět jisté odrazy zhoršené bezpečností situace na středním východě, ale počty automatickými zbraněmi vybavených policistů jsou jen  o málo vyšší než v západoevropských metropolích. Stačí se chovat s běžnou dávkou zdravého rozumu, tak jako všude, a zjistíte, že Istanbul je vlastně docela fajn.






neděle 13. května 2018

Polaroidy z Gruzie



Po nějaké době jsem opět vyrazil na cesty. Jak už je mým dobrým zvykem, opět jsem vyrazil směrem na východ. Do hledáčku se tentokrát dostala Gruzie. Lehce tajemná země na Kavkaze a na hranici mezi Evropou a Asií. V původním plánu byla návštěva Iránu se zastávkou právě v Gruzii případně v Arménii. Jenomže člověk míní a Bůh mění, a tak z původního plánu zůstala z časových důvodů jen návštěva jedné země. Volba logicky padla na Gruzii, protože její návštěva vyžadovala nejméně plánování.

Tímto bych se samozřejmě také chtěl omluvit za nedostatek příspěvků na blogu začátkem května, ale dovolená, svátek práce, a nakonec Den vítězství mě připravily o veškerý čas i energii. Zatím bych jako ochutnávku rád nabídl 12 polaroidových fotografií, které jsem pořídil v Tbilisi. Cestovat bez Polaroidu je samozřejmě nerozum, a proto se i tentokrát moje věrná, lehce jetá, SX-70 dostala do mého příručního zavazadla. Měl jsem ovšem trochu smůlu v tom, že polovina fotografií z jednoho filmu (šarže 11/2017) vůbec nevyšla. Takže místo plánovaných 16 snímků jsem přivezl pouze 12, což je ve výsledku vlastně dobré číslo.

V příštích článcích se můžete těšit na mé klasické černobílé fotografie z Istanbulu, Tbilisi, ale i klášterů vysoko v Gruzínských horách.

























sobota 28. dubna 2018

Josef Koudelka: Obrázky z výstavy


Jméno Josef Koudelka musel někdy slyšet každý, kdo vzal do ruky fotoaparát. Rodák z Boskovic zanechal (a stále zanechává) svou nesmazatelnou stopu na mapě světové fotografie. Od fotografií divadla, přes ulice Prahy plné tanků armád Varšavské smlouvy po krajinu zničenou průmyslem. Jeho dílo je šířkou záběru, a hlavně kvalitou naprosto jedinečné. V současnosti můžeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze shlédnout velkou retrospektivní výstavu Josefa Koudelky, kterou jsem samozřejmě musel navštívit, a to ne jednou.


S fotografiemi Josefa Koudelky jsem se poprvé setkal poměrně záhy potom, co jsem před pár lety vzal znova do ruky fotoaparát a založil první film. Pokud mě paměť neklame byly to právě fotografie ze srpna 1968. Černobílé, kontrastní a zrnité fotografie nekompromisně zachycovaly jeden z přelomových okamžiků v dějinách naší země.  Od těchto snímků se pak odvíjela další kapitola v životě tohoto fotografa, po jejich propašování z okupovaného Československa byly distribuována agenturou Magnum a otištěny v zahraničím tisku (pod pseudonymem „PP“ tedy „Prague Photographer). Následovala emigrace a azyl ve Velké Británii, kde započala další část fotografické cesty Josefa Koudelky.


Jeho příběh je pro mě o to větší inspirací, že byl zhruba ve stejném věku jako já teď, když se rozhodl zanechat práce leteckého inženýra a naplno se věnovat fotografii. V té době měl za sebou již první výstavy, fotografoval divadlo a cikány v zemích východního bloku (kniha vyšla v roce 1975).  Už jeho rané práce nesou silný autorský rukopis, jedinečnou vizi a precizní technické zpracování. V současnosti probíhající výstava ukazuje jako první po velmi dlouhé době právě i tyto rané práce, které často zahrnovaly experimenty posouvající fotografii a její technické možnosti. Mimo jiné jsou k vidění i umělcovy poznámky k fotografiím, nákresy výstav a makety knih. To vše dává možnost nahlédnout do tvůrčího procesu o kterém Josef Koudelka nerad mluví, protože tvrdí, že vše potřebné by měla říct fotografie sama. S tím nelze než souhlasit, ale člověk se neubrání touze nahlédnout za oponu.


Ze starších prací mi pořád stále uniká cyklus Exily. Chápu, že se jedná jisté zrcadlení vnitřních pocitů autora, který odešel ze své rodné země a cestuje světem. Těžko říct, zda můžu něco takového pochopit, když mi chybí osobní zkušenost s dlouhodobým odchodem z vlasti. Fotografie z roku 1968 i Cikáni jsou. Oproti exilům, v zásadě přímočaré záležitosti, klasická dokumentární fotografie. Poslední dobou se mi začaly obzvlášť líbit panoramatické fotografie, kterými se Josef Koudelka zabírá již od roku 1986. Podle svých vlastních slov se snaží zachytit především působení člověka na krajinu. Fotografoval vápencové lomy, průmyslovou krajinu severních Čech, kterou zdevastovala povrchová těžba uhlí, ale i zeď oddělující palestinská území od Izraele. Panoramatický aparát jsem si už vyzkoušel a poznal jsem, že je to úplně nový pohled na svět a fotografii.


Fascinující je lehkost, s jakou Josef Koudelka používá panoramatický přístroj (často velmi velkou Fuji 617), fotí bez stativu z ruky, jako by to byla Leica nebo jiný přístroj na kinofilm. Vznikají tam mnohem zajímavější fotografie, než které podobnými přístroji produkují různí krajinkáři. Každopádně, okud jste výstavu ještě nenavštívili, rozhodně si na ní udělejte chvíli času.

úterý 10. dubna 2018

Tomáš Mareček: Štětec a Polaroid

V dnešním rozhovoru opět maličko odbočíme od světa dokumentární fotografie. Mé pozvání přijal Tomáš Mareček, který vystřídal mnoho fotografických žánrů a technik, aby zakotvil u Polaroidu. Jeho Polaroidové transfery, které následně ručně koloruje jsou pozoruhodnými objekty, které mě zaujaly a proto jsem se rozhodl požádat Tomáše o rozhovor. Více fotografií najdete na jeho INSTAGRAMU a WEBu.

Jak si s focením začínal?


Vždycky jsem maloval, pak jsem měl úraz na kole a malovat jsem nemohl. Ležel jsem v nemocnici, ale měl jsem tam s sebou foťák, tak jsem tam začal fotit různá zátiší a podobně. Malování a fotka mají společné to, že se snažíš zaplnit plochu kterou máš danou vhodnou kompozicí. Dřív jsem cvakal jen tak od oka, přihlásil jsem se v Brně na dálkovou školu, ale to mě moc nebavilo. Pak tam přišel na jednu přednášku Štreit a to mě zaujalo hodně. Než jsem začal fotit dokument nebo pouliční fotografii, tak jsem hodně fotil architekturu, různé linie, dvojexpozice a podobně. Postupně jsem začal objevovat i pouliční fotografii a to kouzlo zachycení okamžiku.


Jaká byla tvoje cesta k fotografování na film?

Tak táta měl samozřejmě ještě fotoaparát na film. Na té škole, v roce 2006, jsme museli fotit na film. Tenkrát mi to přišlo jako úplná blbost, ale pak mě to úplně dostalo, když jsem poprvé vyvolával v temné komoře. Kromě výsledné fotografie mě hodně zajímá i samotný proces jejího vzniku.


Foto: Tomáš Mareček


Polaroid přišel později?

Pamatuju si, že nám tenkrát na té škole ukazovaly různé formáty a mezi nimi i Polaroid. Tenkrát jsem dělal na krajském úřadě a naproti byl obchod, kde byl výprodej Polaroidů, protože je už nikdo nechtěl. Líbil se mi ten formát a tak jsem si jeden i s filmy koupil.


Který fotografický žánr je ti nejbližší?

Určitě dokument a pouliční fotografie. Možná ještě architektura, kterou fotografuji právě Polaroidem.

 
Foto: Tomáš Mareček


Preferuješ barevnou nebo černobílou fotografii?

Černobílé. Mám teď sice takové barevné období.Hodně jsem dřív fotil na diapozitivy, které jsem si pak nechával zvětšovat Cibachromem, pak mě ale nebavilo to skenování, tak jsem začal kolorovat černobílé fotografie. Proto mě začal bavit Polaroid, protože z něj je fotka barevná a hotová.


Je ještě nějaký žánr nebo formát, který bys chtěl ještě vyzkoušet?

Určitě bych si chtěl vyzkoušet 8x10" Polaroid. Žánrově asi ne, už to nebudu mixovat, co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel.

Foto: Tomáš Mareček

 Kde čerpáš inspiraci?

Na začátku mě hodně bavily fotky z první republiky, třeba surealismus. Hodně mě baví Koudelka, ten asi na prvním místě, i jeho zvětšeniny. Bresson...


Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Určitě kompozice, děj, atmosféra a celé to musí být technicky dobře zpracované.

Foto: Tomáš Mareček

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Letos bych rád udělal tenkou knížečku Polaroidových transferů, abych shrnul 10 let s Polaroidem. Bude to asi hodně malonákladové, ručně číslované. 


Máš nějaké doporučení pro lidi, kteří chtějí začít pracovat s filmem?

Nejdřív si zjistit nějaké základy jako je třeba expozice. Lidé jsou často zvyklí, že digitál udělá všechno za ně a nevědí, co to je třeba ISO. Přijde mi, že v poslední době je film taková póza lidí, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, ale vlastně o tom nic nevědí.

Foto: Tomáš Mareček


Jakou používáš v současnosti techniku?

Mám Polaroid SX-70, Linhofku 13x18 a malého dálkoměrného Contaxe. Chtěl jsem si nechat Leicy, ale ty jsem nakonec prodal, abych mohl financovat svoje cestování. 


Které ze světových měst Tě nejvíc zaujalo a čím?

Určitě mě zaujal Berlín, tam se fotí dobře. Polsko je také fotogenické na dokument nebo Itálie. Nejvíc asi Řím, ten je dobrý na toulání a je tam spousta kaváren a podobně.

Foto: Tomáš Mareček


Přiblížil bys techniku "emulsion lift" kterou používáš?

Z vyfocené Polaroidové fotky odstřihneš její rámeček, dáš jí do horké vody asi na 4 minuty, odloupneš zadní stranu fotku, očistíš štětcem nečistoty a pak odloupneš i přední stranu a na vodě ti plave pouze emulze. Tu pak nabereš, na to používám desky z průhledného plastu, emulzi narovnám štetečkem a přenesu jí na ruční papír. Hotové fotky pak často koloruji a domalovávám, baví mě to spojení fotky a malby.


Nějaké tipy a triky na práci s Polaroidem?

Obecně ztmavit expozici, nefotit příliš kontrastní scény a držet fotoaparát i filmy v optimální teplotě.

Foto: Tomáš Mareček

Fotíš i na jiné formáty než Polaroid?

Kinofilmy i svitek stále používám, velkoformát už ne. Kinofilm je praktický, protože aparát se dá nosit snadno pořád u sebe.


Chystáš se na nějakou zahraniční cestu?

Dlouho se chystám někam na východ, třeba do Ruska a hodně mě láká Lisabon


sobota 24. března 2018

Panoramatické pokusy


Čas od času na člověka přijdou takové divné chutě. Panoramatické chutě. Touha vybočit ze zavedeného poměru stran 1:1 u 6x6 aparátu nebo 3:2 u Leicy mě popadá jen jednou za čas. Jenomže jak na to? Samozřejmě tu je Hasselblad Xpan, který nabízí jednoduché ovládání Leicy spolu s úžasným formátem 24x65. Ceny Xpanu ovšem vystřelily někam k 50tis korun za solidní kus o Fuji 617 nebo Linhofu Technorama 617s III (používají svitkový film a negativ má 6x17cm) ani nemluvě. Je tu ale i jiná cesta, Ruská cesta - Horizont KMZ.

Tento bojovník fotografické studené války se na trhu objevil v 70. letech a koncepcí vychází z japonského přístroje Widelux. KMZ Horizont snímá políčko filmu o rozměrech 24x58mm pomocí otočného 28mm objektivu, který má clonu nastavitelnou od f2.8 do f16 a rozsah závěrkových časů je od 1/30 do 1/250s. Zaostření je pevné, takže při cloně f2.8 je hloubka ostrosti od 5m do nekonečna a na f16 od 1m do nekonečna, to je třeba mít na paměti. Zakládání filmu chce trochu cviku a zároveň to chce i trochu štěstí, aby se vám film neroztrhl třeba uprostřed focení, jako se to povedlo mě.

Samotná ergonomie fotoaparátu není vůbec špatná. Natahujete kolečkem vpravo, čas a clonu nastavujete po natažení závěrky na číselníku uprostřed. Hledáček je překvapivě velký a světlý. Samozřejmě má relativně velké zkreslení, ale tomu se při zorném úhlu 120° prostě nelze vyhnout. Příjemná je vodováha v hledáčku, protože jakýkoliv náklon může způsobit nepředvídatelné deformace obrazu na negativu. Občas je to celkem výzva skloubit kompozici s názory vodováhy.

Pro své první panoramatické pokusy jsem si vybral krajinu, kde hranice středních a východních Čech volně přechází v Podkrkonoší. Mám ta místa rád. Strávil jsem v nich poměrně dost času a v poslední době jsem začal tuto oblast naší republiky i fotografovat. Práce s panoramatickým aparátem vás donutí dívat se na věci trochu jinak, používat jiné kompoziční techniky a hledat obrazy, kterým dá tento formát vyniknout. Kupodivu mi kompozice přišly celkem přirozené, možná proto, že lidské oči také vidí v širším poměru stran, než je 3:2 kinofilmu.

Fotoaparát jsem jen nerad vracel a doufám, že se k panoramatické fotografii ještě vrátím. Pokud se chcete podívat na skutečně vynikající panoramatické fotky doporučuji vyrazit do Prahy na 2 právě probíhající výstavy Josefa Koudelky, který panoramatický aparát používá jako nikdo jiný na světě.







středa 14. března 2018

Za dokument bez přívlastků

V dnešní postmoderní a postfaktické době to nemá dokumentární fotografie vůbec lehké. Úpadek tištěných médií, která za kvalitní dokumentární fotografie platila a poté je publikovala, je jen špičkou ledovce. Zdaleka největší hrozbou představuje rozmělňování a relativizace významu samotného pojmu „dokumentární fotografie“ a jeho dělení na různé podkategorie. Osobně jsem ještě ochoten akceptovat škatulky pouliční, reportážní a dokumentární fotografie. Tyto tři se liší jen v drobných detailech a najdou se i tací, kteří nerozlišují ani tyto. Skutečně ale potřebujeme sociální dokument, expresivní dokument a subjektivní dokument? Chcete mi říct, že pokud fotím převážně bezdomovce nebo děti v dětských domovech, pak spadám do kategorie sociálního dokumentu? V čem se to liší od „běžného“ dokumentu? A teď si ještě představme, že k tomu přistoupím expresivně. Fotím potom sociální nebo expresivní dokument?


Pokud bychom si to chtěli trochu rozebrat, tak samozřejmě přídomek sociální ve spojitosti s dokumentem vyjadřuje jistou tematickou ukotvenost. Latinské „socialis“ znamená „společnost“, takže sociální dokument se zabývá společenskými tématy? Dokumentární fotografie vznikla právě proto, aby se zabývala společenskými tématy. Jejím účelem bylo vzít fotografii mezi lidi a ven ze studia. Stejně tak latinské „expressio“ znamená „vyjádření“. Takže v expresivním dokumentu se vyjadřujeme? Samotná dokumentární fotografie bez tohoto přívlastku nic nevyjadřuje? Hloupost. V praxi se za expresivní dokument označují fotografie, kde autor přistoupí až k extrémnímu zvýraznění formy. Vysoký kontrast, záměrně nakloněné horizonty či až nereálná barevnost. Pořád to jsou ovšem jen technické prostředky zachycení a zpracování obrazu. Každá fotografie je, ze své podstaty, výsledkem technického procesu za použití jisté sady nástrojů. Zakládají tyto volby použití dostupných nástrojů celý nový žánr? Je to asi stejná hloupost jako rozdělovat malíře podle tloušťky štětce. Ano, v malířství se vyskytují různé směry a žánry, které vyžadují jiné sady nástrojů, ale my se bavíme o dokumentární fotografii. V dokumentu by nikdy neměla forma převládnout nad obsahem.


Na dvou příkladech jsem se pokusil vysvětlit zbytečnost pojmové relativizace něčeho tak dostatečně definovaného jako je dokumentární fotografie. Chápu, že je to i v důsledku postmoderní relativizace a vyprázdněnosti pojmů. Říkejte si, že jsem formalista, což v tomhle ohledu asi trochu budu, ale věci by se měly nazývat pravými a přesnými jmény. Třetím v úvodu jmenovaným byl „subjektivní dokument“, který do české reality uvedl prof. Birgus někdy v 80. letech. A jak se zdá, v dnešní době se subjektivnímu dokumentu stále daří. Zejména díky pojmové a ideologické vyprázdněnosti postmoderny. Jednoznačná a univerzální definice subjektivního dokumentu neexistuje. Narazil jsem na názor, že se jedná o dokument, kde výrazové prostředky upřednostňují expresivitu před popisností nebo pokud autor jasně deklaruje, že dílo je jeho osobní výpovědí, přičemž poslední jmenované platí pro každý dokument. A právě tady narážíme na můj problém se subjektivním dokumentem.


Autor k dokumentární fotografii vždy přistupuje subjektivně. Každý máme svůj úhel pohledu v závislosti na komplexních společensko-kulturních faktorech, které nás ovlivňují a utvářejí náš pohled na svět. Tyto faktory si každý neseme v sobě a ovlivňují nás i když se díváme skrze hledáček fotoaparátu. Expresivitu jsme si rozebrali už výše a do jisté míry i forma exprese závisí na v tomto odstavci jmenovaných faktorech. Existuje nějaký čistě subjektivní dokument? Krátká odpověď. Ne. Pokud chceme tvrdit, že fotografujeme dokumentární fotografie, tak musíme zachovat jistou míru objektivity, která má však víc společného s etikou než s čímkoliv jiným. Podstata dokumentární fotografie je právě v její nedělitelné a neoddělitelné etice. Ta má samozřejmě jistou pružnost a nelze ji definovat absolutně. Rád bych tedy řekl, že dokumentární fotografie nepotřebuje žádné další přívlastky, bez ohledu na míru expresivity či společenská (sociální) témata. Stejně to platí i naopak. I velmi popisná fotografie bez špetky exprese nebude nikdy fotografií dokumentární, pokud nedodrží jisté etické zásady. Pokud chcete příklad vybočení z těchto zásad, mohl bych jmenovat Steva McCurryho a jeho aranžování a posléze i retušování lidí z fotografií. To je příklad jednání za hranicí mnou nastíněného etického rámce.


Co říci závěrem? Snad jen to, že dokumentární fotografie je široký žánr, který nabízí značnou flexibilitu v přístupu k tématům. Fotografův přístup a prostředky, které použije k zachycení dějů, či k výsledné prezentaci, jsou ovlivněny širokým spektrem faktorů. Některé jsou podvědomé, s jinými pracujeme vědomě. Souboj mezi formou a obsahem není v dokumentární fotografii veden na poli subjektivity, objektivy, exprese nebo popisnosti. V konečném důsledku je důležité, zda autor ukazuje (jakkoliv subjektivní či expresivní) obraz reality či se pokouší záměrně realitu křivit. Otázky vyváženosti formy a obsahu jsou záležitostí etiky, nikoliv umělých škatulek teoretiků umění.

úterý 6. března 2018

Trudy Meyer: Obrazy doby minulé

Nejenom dokumentární fotografií živ je člověk. To je jeden z důvodů, proč jsem si pro tento rozhovor vybral fotografku, která pod jménem Trudy Meyer fotí módní a lifestylové fotografie převážně ve stylu 30. - 50. let 20. století. Její fotografie mne zaujaly pečlivou stylizací, kompozicí, citem pro přirozené světlo a samozřejmě tím, že všechny její fotografie jsou pořízeny na film. Slovo dalo slovo a já vám přináším tento zajímavý rozhovor.

Jaké byly Tvé fotografické začátky?

S fotkou jsem začala koketovat, když mi bylo tak čtrnáct, patnáct. V tu dobu jsem měla nějaký starý kompakt Olympus a tehdy jsem taky zjistila, že fotoaparát by nemusel nutně sloužit jen na rodinné oslavy a podobně, takže jsem si k osmnáctinám moc přála zrcadlovku, kterou jsem nakonec opravdu dostala. S tím ale skončila možnost vymlouvat se, že nemůžu dělat dobré fotky, a přišel strach z toho, že ve focení nebudu dost dobrá a jednoduše selžu, takže jsem s focením raději na pár let přestala. Vrátila jsem se k němu až s odchodem z vysoké, kdy jsem se snažila najít si něco, co mě bude opravdu zajímat. Dlouho jsem fotila nějaké hrůzy na digitál a až postupně jsem se dostala k focení na film, na který fotím zhruba poslední dva roky.


Proč film?

Filmová fotka se mi jednoduše víc líbí. A protože nesnáším postprodukci, vyhovuje mi, že fotku není nutné nijak velice dál upravovat, je dokonalá sama o sobě. Hlavním důvodem ale bude moje láska k první polovině minulého století, které jsem propadla už jako dítě, když jsem hrávala naši českou PC hru Mafia. Časem jsem se proto dopracovala k tomu, že bych chtěla fotit v duchu té doby, s čímž samozřejmě souvisí technika.

Foto: Trudy Meyer

Preferuješ barevné nebo černobílé fotografie?

To je různé. Černobílá fotka mě obecně baví víc, má své kouzlo. Na druhou stranu třeba v krajině, kde je příroda pestrá a barevná, mi přijde barva vhodnější. Interiéry a podobně tedy v černobílé, přírodu spíš barevně.


Jakou používáš techniku?

Začínala jsem s Exaktou. Předloni jsem si pořídila Pentax 67, teď taky fotím na Rolleiflex 2.8C a Yashicu, kterou si beru vesměs na cesty, protože z cenových důvodů o ni nemám na rozdíl od Rolleie takový strach.

Foto: Trudy Meyer
Fotíš jenom na střední formát?

Převážně ano. Od kinofilmu už jsem ustoupila. I proto, že na kinofilm nemám kvalitní fotoaparát.


Spousta lidí zápasí s měřením expozice, jak to řešíš ty?

Odhadem, od oka. Zásadně. Ne vždy se to samozřejmě povede, ale nějak jsem se ještě neskamarádila s expozimetrem.

Foto: Trudy Meyer
Máš radši čtvercový nebo obdélníkový formát?

Čtvercový, fotím převážně na středoformát. Ale i Pentax, který je 6x7, mám hrozně ráda. Když je dobré světlo, z Pentaxu vychází naprosto dokonalé fotografie, které není potřeba vůbec upravovat.


Fotíš jen v přirozeném světle nebo používáš i blesk případně stálá světla?

Přirozené světlo je nejlepší. Ráda bych se ale naučila pracovat se světly nebo s bleskem, protože podmínky jsou ne vždy ideální – jako třeba teď v zimě. Focení na film mě ale přinutilo světlo vnímat mnohem intenzivněji.

Foto: Trudy Meyer
Fotíš i jiné žánry než fashion/lifestyle?

Myslíš, že se to tak dá nazvat? To je zajímavé. Já bych spíš řekla, že vytvářím iluzi, zkreslenou představu o době minulé, takovou svou ideální vizi. Samozřejmě všichni víme, že ta doba jako taková nebyla nijak hezká, kdo ví, jakou výpověď by nejspíš podali lidé, kteří v dané době žili. Snažím se spíš vytvořit líbivou iluzi té doby. Ráda bych zkusila fotit i dokument, ale dnešní doba mě popravdě řečeno vizuálně moc nebaví, musela bych najít nějaké specifické téma.


Je ještě nějaká technika, kterou bys chtěla vyzkoušet?

Chtěla bych si pořídit Hasselblad, taky středoformát. Časem bych ale určitě ráda vyzkoušela i velkoformát.

Foto: Trudy Meyer

Vyvoláváš si filmy sama, případně zvětšuješ?

Dala jsem si předsevzetí, že s vyvoláváním letos začnu, tak se k tomu pomalu odhodlávám. Zvětšeniny ale zatím neplánuju, z toho mám tak nějak větší respekt. Výhledově bych se ale chtěla naučit to všechno dělat sama a poctivě, včetně retuší a podobně, tak jako tomu bylo dřív, aby byly fotky co nejvíce autentické.


Můžeš popsat, jak probíhá Tvoje běžné focení? Od hledání konceptu, lokace modelky atd.

Ženy, které fotím, jsou většinou mé známé, kamarádky nebo kamarádky kamarádek, párkrát už jsem ale oslovila slečnu i na ulici, ve vlaku, různě. Vždy mě ale žena musí něčím zaujmout, musí mě něčím oslovit. Nemusí být prvoplánově krásná, musí v sobě mít ale něco, co mi přijde atraktivní. Ne tedy v tom „mužském“ slova smyslu, jde spíš jednoduše o to přitáhnout mou pozornost. V případě pak, že se slečně mé fotky líbí a domluvíme se, přijede za mnou domů, já si ji obleču, učešu a nalíčím k obrazu svému. Lokaci vybírám předem, tak aby seděla k celkovému konceptu.

Foto: Trudy Meyer
Jak s filmy dál pracuješ?

Filmy si skenuji sama. Pak nějaká minimální retuš prachu, ale snažím se fotografie příliš neupravovat.

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Zbožňuji Vivian Maier, doma na zdi mám nějaké její fotky. Stanley Kubrick mě hodně baví. Taky Diane Arbus. Což je ale dané právě dobou, ve které žili a ve které zároveň fotografovali. Nedávno jsem ještě objevila Sarah Moon, kterou jsem si zamilovala proto, že její fotky vyvolávají dojem dvacátých, třicátých let, a hlavně proto, že má naprosto nezaměnitelný rukopis. Ze současných fotografů miluju Jacka Davisona.

Foto: Trudy Meyer
Kde čerpáš inspiraci?

Převážně z dobových materiálů. Ať už to jsou dokumentární fotografie nebo módní časopisy. Hodně čerpám z fotografií filmových hvězd té doby, zejména kvůli účesům, make-upu a oblečení.


Máš nějaký fotografický úspěch, na který si hrdá?

Doufám, že mě hlavně ještě nějaké čekají. Potěší mě ale, když moje fotky na své stránce Film and Friends čas od času sdílí fotograf Jan Scholz, který je mi velkou inspirací. Vloni mi otiskli fotku v Marianne a Mojí psychologii, což mi udělalo opravdu radost. A jinak jsem měla jen menší výstavu ve svém rodném městě. V budoucnu bych ráda zase nějakou výstavu uspořádala, ale to až si budu svými fotkami tak nějak víc jistá, nechci to uspěchat. Jo a taky náš rozhovor, Tvůj zájem mě potěšil moc!

Foto: Trudy Meyer
Máš nějakou vysněnou lokaci na focení?

Tahle otázka mě trochu zaskočila, ale například Národní knihovna je nádherná nebo zámek v Kroměříži, tam bych chtěla fotit. Miluju nejrůznější staré prostory. Krásné jsou u nás Luhačovice, ze zahraničí třeba lázně v Budapešti. Často ale s takovými lokacemi souvisí spousta vyřizování, povolení, formulářů.


Máš nějakou radu pro lidi, co by chtěli začít fotit na film?

Asi aby se toho jednoduše nebáli, protože ty výsledky za to stojí. Filmová fotka je prostě kouzelná, není to o tom napráskat patnáct set fotek za focení, je nutné nad každou fotkou víc přemýšlet a víc vizuálně vnímat. Každá fotka je originál, na každé je jiné zrno, škrábance, je v tom to kouzlo neopakovatelného. Navíc digitální fotky jsou dnes již převážně pouze v počítači, na rozdíl od toho filmová fotka skutečně existuje.

Foto: Trudy Meyer
Kde si myslíš, že lidi při práci s filmem dělají nejčastější chyby?

Problém je trochu v tom, že výsledek není vidět hned a člověk tak nemůže v daný moment reagovat, pokud je něco nastaveno nesprávně. Lidé pak často chybují v tom, že špatně odhadnou světlo a nastaví chybně expozici. Chce to praxi a cit.


Máš oblíbené ohnisko objektivu?
Asi ne, na Rollei mám 80mm, na Pentax bych si ale ráda pořídila 105mm.

Foto: Trudy Meyer
Podle čeho si vybíráš modelky?

Slečna mě jednoduše musí něčím zaujmout. Občas se při výběru nevyhnu klišé „vysoká hubená“,
takové ženy na mě působí velmi elegantně, avšak slečny, se kterými pracuji, jsou z naprosté většiny
nemodelky, tudíž odpovídají běžné konfekční velikosti 36,38 a jakékoli míry jsou pro mě v tomto
ohledu nepodstatné. Pro mě osobně musí mít žena nějaké kouzlo, něco výjimečného, jiného. Když nad tím tak přemýšlím, nejzajímavější mi přijdou asi zrzky.  Na černobílé fotce jejich jinakost sice tak úplně nevynikne, ale právě svou výjimečností se mi líbí nejvíce.


Jaké používáš filmy?

Černobílé používám Ilford HP5, Kodak Tri-X a taky jsem teď zkoušela Kodak T-MAX.  V barvě používám hlavně Kodak Portra 400.