sobota 21. března 2020

Souboj titánů: Contax II vs. Leica IIIc

Znáte to... Je rok 1940 a vy si potřebujete koupit fotoaparát, kterým zachytíte všechny ty úžasné okamžiky svého života. Obsazení Francie, Bitvu o Británii či Operaci Barbarossa. Jenomže za co utratíte své Říšské marky? Koupíte Leicu nebo Contax? Sám jsem si nebyl jistý a proto jsem požádal Marka Meška, který je v této oblasti mnohem zkušenější, o krátké srovnání těchto legendárních fotoaparátů z uživatelského hlediska. 

Všichni, kteří se alespoň trochu zajímají o filmové fotoaparáty, znají dlouhodobý spor rozdělující příznivce našeho hobby na dva nepřátelské tábory; přívrženců fotoaparátů Leica a ty, kteří preferují přístroje Contax. Je to spor zasahující poměrně hluboko do minulosti, a na tohle téma už bylo popsáno hodně papíru. Dnes bych chtěl přispět se svou troškou do mlýna i já. Předem však upozorňuji, že těchto pár řádků zmiňovaný spor asi nevyřeší, takže nemějte, prosím, příliš vysoká očekávání. Porovnávat budeme fotoaparáty Leica IIIc a Contax II při focení s 50mm objektivem, což byla kdysi nejběžnější ohnisková vzdálenost.

Každé fotografování začíná zakládáním filmu. Co se Leicy týče, všichni se shodují, že je v tomto směru komplikovaná. Před vložením filmu je třeba nastřihnout dlouhý „jazýček“, aby se pak nezasekl. Dále přístup do vnitřku fotoaparátu je jen zespodu, což je strašně nepraktické atd. Abychom byli spravedliví, ve 40. letech minulého století měly všechny filmy prodávané na trhu dlouze zastřižený konec, takže tato často opakovaná námitka ztrácí tak trochu své opodstatnění. Přístup jen odspodu je zase daní za neobyčejnou odolnost a pevnost těla Leicy. Moje zkušenost je ale taková, že po naučení přesného postupu jde o velmi jednoduchou záležitost a založení filmu jsem schopen provést prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Contax v tomto směru zdánlivě vyhrává, protože má odnímatelnou zadní a spodní stranu v jednom velkém krytu. Vnitřek přístroje je tak výborně přístupný, ale... Za prvé, navíjecí cívka je umístěna volně, takže má stále tendenci vypadávat. Když se do ní snažíte zasunout konec filmu, zjistíte, že v prakticky vypadajícím zářezu nedrží tak spolehlivě, jako v Leice. Za druhé, cívku nic pevně nedrží ve správné pozici, takže nedokážete zcela správně napnout film ještě před zavřením vrchního krytu. Jinými slovy, nemáte jistotu, že je film správně založen a později nenastanou problémy s jeho převíjením - jako na truc vždy právě uprostřed focení.

Když je film konečně na svém místě a fotoaparát připraven k focení, zjistíte, že Leica je menší, skladnější a lépe Vám sedne do ruky (zvládnou to i ti, co nemají dlouhé prsty). Rychleji si ji dokážete otočit v ruce (jde o častý pohyb při focení se staršími fotoaparáty, abyste si mohli svrchu zkontrolovat nastavení před focením), a když máte prst na spoušti, nikde jinde Vám nepřekáží. Je pravda, že nastavení časů je trochu komplikovanější rozdělením na pomalé a rychlé časy se oddělenými ovládacími prvky, ale jelikož pomalé časy se v praxi používají jen málokdy, až tak moc to nevadí.


Naproti tomu Contax je prostě obludně velký. Nejenže je vyšší, ale i hrubší, a když ho chcete správně uchopit do pravé ruky, většinou si při tom nevědomky zakryjete prstem okénko dálkoměru. Pokud máte kratší prsty, sotva dosáhnete na spoušť, která je skryta uprostřed širokého „talíře“ selektoru rychlostí závěrky. Na dovršení všeho, spoušť u Contaxu není hladkým knoflíkem, ale jakási divná „věc“ s profilovaným povrchem. Celkový úchop je trochu nejistý, neboť méně tuhé tělo a odnímací zadní kryt způsobují, že se při pevnějším stisknutí přehýbá a má „vůli“, což nevzbuzuje přílišnou důvěru (hlavně, když nechcete, aby Vám při focení přístroj vypadl z ruky). Navíc při odečítání hodnot hloubky ostrosti nestačí Contax obrátit v ruce o 90 stupňů (pro pohled shora), ale je třeba otočit ho o plných 180 stupňů (pohled zepředu).

Při samotném focení s fotoaparátem Leica jsou často kritizována oddělená okénka hledáčku a dálkoměru. V podstatě s tím taky souhlasím a uznávám, že mít dálkoměr a hledáček v jednom okénku je nesporná výhoda. V tomto má Contax navrch. Avšak Leica verze IIIc má už obě okénka umístněná blízko u sebe, takže ztráta času při přesouvání pohledu z jednoho do druhého je opravdu minimální. To, co zas v mém pojetí favorizuje Leicu, je skutečnost, že v okénku dálkoměru je obraz zvětšený 1,5násobně. To umožňuje velice solidní zaostření objektivu, ačkoli Leica má zabudovaný méně přesný optický dálkoměr, než Contax. Když se podíváte do hledáčku v Contaxu, vidíte celkový obrázek s malinkou obdélníkovou skvrnou dálkoměru, pomocí které se ale podstatně hůře zaostřuje jako v případě Leicy.

Na závěr se ještě podíváme na proces samotného ostření. Leica ho má stejný pro všechny 50mm objektivy. Uvolníte aretaci nekonečna na páčce v pozici na 7. hodině a posouváním této páčky levou rukou pohodlně objektiv zaostříte. U Contaxu musíte ukazováček pravé ruky natáhnout úplně dopředu k ozubenému kolečku ostření, uvolnit stiskem kovový jazýček (pojistku) nekonečna a trochu nešikovně ostřit jemnými pohyby doprava, nebo doleva. Při tomto pohybu si s železnou pravidelností zakryjete okénko dálkoměru, takže se chvíli divíte, kde Vám zmizel zdvojený obraz dálkoměru v hledáčku...
Ještě bych mohl v obdobném duchu pokračovat dál, avšak dnes jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty nejdůležitější prvky, které určují, jak se nám s daným fotoaparátem fotí. Podle mého skromného názoru se mnohem příjemněji fotí s fotoaparáty Leica, než s přístroji Contax a za tímto svým tvrzením si stojím. Někdo by mohl namítnout, že jsem ještě vůbec neporovnal optické vlastnosti objektivů firem Leitz a Carl Zeiss. Ale o tom bude řeč možná až někdy příště.

Autor: Marek Meško





sobota 14. března 2020

Nejasná zpráva o konci světa

Všechno nasvědčovalo tomu, že letošní březen bude poněkud krizový. Stěhuju se a v práci začala hlavní sezona. To jsem ale ještě netušil, že u nás v Čechách vypukne taková panika kolem nové nemoc, která jako vždy přišla ze země, kde si myslí, že syrový netopýr je ideální svačinka. Na FB sleduji, jak mým kamarádům fotografům lidé odříkají zakázky a čtu si zprávy o tom, jak se bojuje o desítky kilogramů mouky a stovky rolí toaletního papíru. Musím říct, že něco takového nepamatuju. I povodně, které byly skutečnou kalamitou, která postihla desetitisíce, možná statisíce lidí, jsme zvládali tak nějak víc v klidu. Značnou morální oporou je mi alespoň můj kocour, kterému je celá situace úplně buřt. Minimálně dokud má plnou misku.

Většinu věcí týkajících se mé fotografické činnosti jsem již přestěhoval. Bylo toho zatím jen cca 8 krabic. Chvíli ještě bude trvat, než se úplně usadím a například dostatečně zatemním koupelnu, abych jí mohl používat jako nouzovou temnou komoru. Jednou z výhod mého nového sídla je obrovský sklep, kam půjde při troše snahy dovést voda a zřídit odpad. To znamená jedno – opravdovou temnou komoru, kde půjde pořádně pracovat! Mohl bych tak po téměř roční pauze něco zvětšit na papír a třeba konečně zkusit baryty! Inu, škoda že už nejsem zařízen, při práci v temné komoře člověka virus jen tak nedožene!

Dnes máme už za okny jaro a vy se možná ptáte, jaké jsou mé letošní fotografické plány? Během pár měsíců bych měl dokončit svůj dlouhodobý projekt na kterém pracuji už od loňského léta. Na letošek neplánuji žádné velké zahraniční cesty, ne snad kvůli virové panice, ale prostě mi to nějak nevychází časově. Na podzim bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem měl v plánu už na minulý rok, ale nějak to nevyšlo. Tentokrát bych tam rád fotografoval na střední formát a v barvě. Mám na to vyhrazených pár velmi speciálních filmů. Rád bych se také věnoval Polaroidu, který jsem celý rok 2019 úplně zanedbával. A právě s Polaroidem bych rád prozkoumal žánry fotografie, které jsem doposud nevyzkoušel.

Není to samozřejmě úplně vyčerpávající výčet všech mých plánů. Rád bych uskutečnil i něco dalšího. Kdo ví, třeba budee další výstava či nová várka zinů. Doufám ale, že zbytek letošního roku bude poklidnější než poněkud krizový březen.








čtvrtek 27. února 2020

Meditace o takzvané volné tvorbě


Pokud nebydlíte na horách, tak letošní zima snad ani nevypadala jako zima. Zůstal tady tak snad jen jeden výrazný projev zimy – krátký den. Teď už se ale dny pomalu prodlužují, a tak stoupají i šance, že půjdu po práci fotit. Z nějakého důvodu mi přišlo, že jsem celý podzim a zimu vlastně vůbec nefotil. Krátký pohled do mých poznámek odhaluje, že jsem stejně fotil minimálně 15 filmů měsíčně i v tomto šedivém období.

Za normálních okolností bych řekl, že 15 filmů měsíčně je celkem solidní množství, které zajišťuje dost materiálu k publikaci zde na blogu, či na Instagramu. Problém je v tom, že drtivá většina těchto filmů je nafocena jako součást většího projektu, který zatím držím pod pokličkou. Problém mám s takzvanou „volnou tvorbou“. Té se mi v současnosti zkrátka vůbec nedostává.

Je to taková klasická zimní situace, kterou jsem si už zažil. V práci sedím od nevidím do nevidím a přes víkend se věnuji práci na „vážném“ tématu. A když mám zrovna volný víkend, tak vyvolávám filmy z toho předchozího, případně skenuji a zpracovávám fotografie. A takhle si žiju v podstatě celou zimu. Zlom přichází se změnou na letní čas.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že minimálně jaro budu mít velmi hektické. Na druhou stranu mám na letošní rok spoustu fotografických plánů. Nebudou to ale velké zahraniční cesty do exotických lokací. Člověk často pro stromy nevidí les. Spousta lidí si myslí, že pro dobrou/zajímavou fotku musí někam za hranice. Letošek bude tedy spíše ve znamení drobné fotografické práce, která snad vyústí ve větší celek. 







neděle 16. února 2020

Barevné střípky

Můj vztah k barevné fotografii se dá bez velkého přehánění označit za „komplikovaný“. Před cca 6 lety, když jsem se vrátil k fotografii (ten čas docela letí!) jsem fotil barvu v poměru třeba 1:5 – tedy 1 barevný film na 5 černobílých. Tento poměr se rychle změnil na cca 1:15 když jsem si začal černobílé filmy sám vyvolávat. Za poslední rok jsem na poměru cca 1:50. Navzdory tomu, že mám plnou lednici diapozitivů, které si na něco šetřím, ale stále nevím, na co je použít.

Minulý týden jsem se alespoň donutil dojít do Befoto, abych si nechal vyvolat barevné filmy. Skoro po roce. Původně jsem myslel, že na barevném negativu mám fotky tak z dubna/května, ale ukázalo se, že na něm jsou fotky ještě starší. Proč mi to ale trvalo tak dlouho?

Nedávno jsem se nad tím trochu zamyslel a došel jsem k tomu, že barva je pro mě příliš abstraktní. Jak může být barva abstraktní, když svět kolem nás je barevný? To je samozřejmě naprosto validní otázka. Svět sice vidíme barevně, to ano, ale každý trochu jinak. Často se stává, že se dva lidé neshodnou na tom, jak pojmenovat tu kterou barvu. Když do toho celého přimícháme proměnné jako je trochu odlišná barevnost různých barevných filmů, digitalizace, post proces a tisk… Při tolika proměnných je jen velmi těžké říct, že barevná fotografie je TA realita, kterou vidí naše oči. Dost možná mám ale třeba něco s očima nebo je mé vnímání reality mimo. Ani tato varianta nelze vyloučit.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů je moje barvená fotografická práce značně fragmentovaná. K barevné fotografii přistupuji do značné míry jako k obrazovému zápisníku. Často jsem pak přitahován výraznou barvou, jak jako můra ke světlu. Mnoho obrázků (fotografie bych jim moc neříkal) pak vzniká jen proto, že jsem zvědavý, jak budou barvy nakonec vypadat. Zcela viditelně nejsem TAK zvědavý, protože mi často trvá měsíce, než nechám filmy vyvolat.

Navíc stále tvrdím, že barva je dobrá tak akorát na pornografii a krajinky. Poslední dobou fotím stále víc a víc krajin, ale pořád černobíle. Na letošek mám ale určité barevné plány. Jeden starý, který jsem v roce 2019 neuskutečnil a jeden zbrusu nový, který ale bude nějakou dobu trvat. A kdo ví, třeba všechny ty drobné barevné střípky jednou poskládají celý obraz.












neděle 26. ledna 2020

Londýn: Město kultlury


Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.
Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.










úterý 14. ledna 2020

Keltské Vánoce a střední formát


Letošní vánoce jsem se pár dní poflakoval v Londýně, načež přišel přesun na venkov. Čtyřhodinová jízda autobusem nebyla nikdy mojí oblíbenou částí cesty do Anglie. Pokaždé se najde někdo, kdo na zadním sedadle hlasitě telefonuju, či jiné problematik aspekty. Tentokrát to byl prostý fakt, že celý autobus páchl splašky ze záchodu. K tomu se ještě přidal fakt, že si jeden ze spolucestujících šel na zmíněný záchod zakouřit trochu marihuany. Vydržel tam cca hodinu. Inu, západní Evropa, dáte lidem do autobusů záchody a takhle to končí. Takže nezbývalo než sledovat na tabletu Barry Lyndona a doufat, že utrpení z Anglické veřejné dopravy brzy skončí. Přežil jsem.

Z ruchu velkoměsta jsem se musel přeladit do pomalejšího tempa anglické vesnice. Poslední měsíce před mým příjezdem vytrvale pršelo. To znamenalo zaplavené silnice (v Anglii jsou příkopy neznámý koncept) a bahno cca do půlky lýtek. Bez holínek bych daleko nedošel. Jenomže já holínky měl, a tak jsem mohl vyrazit ven. Stačilo jen počkat až přestane pršet. K mému potěšení dokonce i vylezlo sluníčko. Na krku jsem měl svou věrnou středoformátovou Yashicu a vyrazil jsem.

Pohybovat se krajinou anglického venkova není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Živé ploty a pasoucí se ovce jsou sice malebné, navigaci terénem to značně stěžuje. S oplocením se tam nikdo moc nepáře a kraluje ostnatý drát. Občas je místo, odkud chcete fotit, doslova pár kroků od vás, jenomže vy jste za plotem, přes který se nejde dostat. Takže jdete kus podél plotu a hledáte vhodné místo pro přechod. Naštěstí jako obyvatel země východního bloku mám život za plotem a jejich překonávání tak nějak v krvi, navzdory tomu, že jsem většinu života strávil už po revoluci. Vždycky jsem nějaké místo, kde šel plot překonat našel. Důležité bylo si zapamatovat jeho pozici.

Zimní anglické slunce poskytuje zajímavé světlo. Tedy do chvíle, než přišel nečekaný déšť. Po chvíli se vrátilo slunce, a dokonce byla vidět duha. Jenomže duha není na černobílém filmu zvlášť působivá. První den jsem nafotil pouze jeden film. Fotit v dešti není bůh ví jaká zábava. Větší štěstí jsem měl až 25. prosince. Předpověď slibovala slunce, a to se také splnilo. Znovu jsem popadl foťák, nazul holínky a vyrazil. Tentokrát jsem už měl i jasnější plán kam jít. Hledal jsem malý dubový háj, kde je rozvalený dolmen. Chvíli to trvalo a párkrát jsem zůstal viset na ostnatém drátu, ale našel jsem to. Nic se tam za ty roky nezměnilo. Rozvalené kameny stále ležely na svém místě. Kam by také šly?















pondělí 30. prosince 2019

30 let po revoluci


Letos v listopadu jsem se rozhodně nenudil. Musel jsem zpracovat tuny fotek z předchozích focení, což šlo jen velmi pomalu. V polovině listopadu konečně přišla příležitost také něco fotografovat. Všichni asi víme, že letos jsme oslavili 30. výročí Sametové revoluce. Tudíž bylo jasné, že vyrazím fotit do ulic našeho hlavního města. Aby toho nebylo málo, tak den před výročím Sametové revoluce byla na 16. listopadu svolána demonstrace na Letnou. Čekaly mě tedy dva po sobě jdoucí dny focení na ulici. Znamenalo to připravit si dostatek kazet filmu a teplé oblečení.


V sobotu 16. listopadu jsem vyrazil směr Letenská pláň. Už na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Záchytná parkoviště byla beznadějně plná, stejně jako metro. Spousta lidí měla placky a transparenty, takže bylo jasné, že nepřijeli jen tak na výlet. Dorazil jsem na Letnou o něco později, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem našel už pláň hezky zaplněnou lidmi z celé republiky. Po chvíli jsem našel i kamarády ze skupiny VERUM PHOTO se štaflemi. Jak jinak chcete fotit dav z výšky, než ze štaflí?


Byl jsem příjemně překvapen počtem účastníků protestu. Myslel jsem, že dorazí pouhý zlomek těch, co v létě. Přibylo i transparentů a auditů z Evropské Unie, jediné, co však neubylo je náš pan premiér a jeho skandály. Člověk nemůže mít všechno, ale v případě naší politické reprezentace mi přijde, že toho máme až moc. Byla to ale dobrá rozcvička na 17. listopad, ačkoliv jsem se na Letné nezdržel úplně dlouho.


Na 17. listopad jsem si připravil nenáročný itinerář, aby mi neutekla žádná důležitá událost. Zejména mě však zajímal sraz příznivců hnutí ANO, který se měl konat na Klárově. Fotografoval jsem ho už loni a byla to celkem zajímavá, ačkoliv značně bizarní akce. Letošek byl jiný ještě v tom, že jsem tak trochu hrál roli učitele. Fotit se mnou vyrazila i kamarádka, které jsem půjčil Nikon FM2 s 35mm objektivem a jedním černobílým filmem. Za svůj největší pedagogický úspěch toho dne však považuji to, že jsem jí nikde v davu neztratil. Někam se ale ztratili všichni příznivci hnutí ANO, protože na Klárov nikdo nedorazil. Nejspíš byli na polích a v továrnách, alespoň tak minulý rok vysvětlovali účast cca 50 lidí.


Zbytek města byl však plný života. Hipsteři z celé Prahy zase vytáhly džínové bundy po rodičích a připíchli si placky s Havlem a vyrazili korzovat. Čekal jsem od 30. výročí trochu víc. Hlavně proto, že posledních pár let jsme svědky zásadní eroze polistopadových ideálů. Záměrně nepoužívám slovo „hodnot“, jelikož hodnotová orientace naší společnosti je mi záhadou. Důležité je, že si to všichni užili. Tedy i ti, kteří by si to užívat neměli a měli by radši chodit kanály. Mě osobně potěšil satirický maškarní průvod, který každý rok vyráží z Kampy napříč městem. Průvod je velký, hlučný a plný bizarních masek. Pár věcí je ještě v pořádku. 


Celkově vzato mi 30. výročí Sametové revoluce nepřišlo vizuálně výrazně jiné, než výročí předchozí. Vlastně ani nevím, co si od toho každý rok slibuji. Nejsme ve Francii, aby byli při takovémto výročí nasazeni policejní těžkooděnci, vodní děla a slzný plyn. Z vizuálního hlediska je to trochu škoda. Nezbývá tedy vyčkat, co přinese hezký a kulatý rok 2020.