neděle 22. listopadu 2020

Brdy: Tajemný jihozápad

Brdy pro mě měly vždy velký nádech tajemna. Není divu, když se dlouhé desítky let do Brd vlastně nesmělo. Sotva se otevřely Brdy turistům, začal jsem plánovat výlet. Ovšem jak to semnou často bývá, trvalo mi to několik let. Letos jsem výlet naplánoval, ale párkrát jsem ho musel zrušit, zejména kvůli počasí. Nakonec ale přišel den D, já si sbalil fotobrašnu a vyrazil. Byl to třetí výlet na západ od Prahy tento rok. Alespoň jsem si oživil trasy, jak projet centrum Prahy autem. Obchvat je pro sraby a pro ty, co mají dálniční známku. Byl jsem potěšen tím, jak jsou na jihozápad od Prahy pěkné okresky.

Parkoviště v Brdech bylo navzdory proklamovanému lockdownu docela plné. Co také dělat v této morové době než jít do přírody. Naštěstí se díky délce turistických tras lidé v Brdech docela rozptýlí. Jako cíl cesty jsem zvolil dopadovou plochu Jordán a Tok. Pozitivem Brd je to, že nejdete moc do kopce, ale jdete dlouho. Hodně dlouho. Nakonec ale les skončil a já došel na okraj dopadové plochy. Z cesty moc nevidíte krátery po dopadech granátů, které zakrývají rostliny. Z celé plochy výrazně vystupuje několik betonových bunkrů, včetně pěchotního srubu „Jordán“, který byl určen k testům a výcviku osádek.

Je to právě pěchotní srub, který je cílem většiny turistů. Docela to chápu, je výraznou dominantou terénu a z jeho střechy je skvělý výhled do okolí. Pro fotografa je bunkr obsypaný turisty a cyklisty docela problém. Docela mě mrzelo, že se mi nedařilo získat fotku z větší dálky bez toho, aby na ní nebyla skupinka svačících lidí v upnutých trikotech. Takový je už ale život, to bych tam musel být před východem slunce, ale to bych se tam zase mačkal s jinými fotografy. Třeba někdy příště. Bohužel to tedy není místo, kam by si člověk jen tak skočil udělat pár snímků.

Zpět už jsem nešel tolik lesem, ale po okraji dopadové plochy, která je zarostlá vřesem a kapradím a sem tam se na ní najde mrtvý strom. Trochu mi to připomínalo Šumavu. Negativním aspektem cesty zpět bylo to, že hluboké koleje po strojích lesníků byly plné vody. Člověk musel hledat alternativní cestičky, kde pak musel svádět tvrdé boje o životní prostor s cykloteroristy. K autu jsem došel, až když už se stmívalo. V nohách jsem měl 18 kilometrů a fotek jsem neudělal moc, ale výlet to byl zajímavý. 







čtvrtek 12. listopadu 2020

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.








čtvrtek 29. října 2020

Cesta na západ

Několik posledních let fotografuji především na východě či severovýchodě naší země. Na západ od Prahy jsem se pořádně podíval naposledy před dvěma lety, když jsem byl na Šumavě. Letos se mi to konečně povedlo alespoň trochu napravit. Moru navzdory. Chtěl jsem také využít pěkné počasí v neděli, protože teď na podzim je každý den slunečního svitu vzácnost. Navíc na západě se logicky nachází místa, která jsem ještě nenavštívil.

Prvním cílem byl lom Velká Amerika, ne že by mě tato lokalita nějak zvlášť lákala z fotografického hlediska, ale zkrátka jsem se tam chtěl podívat. Trochu jsem podcenil turistickou atraktivitu lokality. Parkování se hledalo jen těžko. Lidí tam bylo na můj vkus až příliš, všichni jsme se brodili blátem na cestách na okraji lomu. Kdekoliv byla díra v náletových dřevinách a byl vidět samotný lom, hledal jsem průhled a vhodnou kompozici. Musím uznat, že lom jako takový je docela působivý.

Když už jsem byl na západ od Prahy, chtěl jsem prozkoumat ještě pár dalších míst. Logickou volbou se mi opět zdálo předválečné opevnění, které rád fotografuji v pohraničí. V této oblasti se nachází několik dochovaných objektů takzvané „Pražské čáry“. Zachovalo se jich poměrně málo. Němci se po okupaci obávali, aby bunkry nebyly použity při povstání, takže většina z nich byla zničena. Po některých nezůstaly žádné stopy, některé byly odstřeleny jiné zality betonem.

Jeden zachovalý a opravený bunkr jsem našel náhodou přímo na okraji Berouna. Řopík typu „E“, pro čelní palbu, jediný zachovalý svého typu na Pražské čáře. Situován ve svahu, aby mohl střelbou krýt hlavní silnici a další pevnůstky, které se nezachovaly. Vždy mě potěší, když najdu objekt lehkého opevnění na nějakém opravdu pěkném místě. V hlavě se mi už pomalu začíná rodit plán, kam by se mé fotografování opevnění mělo posouvat a co by mělo být jeho cílem.

Minulý týden jsem také zjistil, že se mi nahromadilo cca 15 nevyvolaných filmů a dalších 15, které jsem sice vyvolal, ale buď neoskenoval či nezpracoval v post procesu. Musel jsem si tedy vyvinout letos dosud nevídané úsilí, abych se vším tím materiálem prokousal. Odměnou mi bylo pár fotografií, které mě opravdu potěšily. A řekl bych, že v této nelehké době je důležitá každá malá radost.






 

pondělí 12. října 2020

Jizerka: 6x6 podzimního víkendu

Letošek pro mě nebyl zvlášť bohatý na výlety a dovolené. Uvítal jsem proto možnost vyrazit za Předsedou spolku ostravských krajinkářů do Harrachova. Počasí nebylo skvělé, ale nechtěl jsem si nechat ujít šanci vypadnout z domu a něco si vyfotit. Sbalil jsem si fotobrašnu, vyspravil pohorky další vrstvou kobercovky a vyrazil. Cesta Podkrkonoším se staženou střechou je jedním z mých nejoblíbenějších zážitků v každé roční době. Zejména pak na konci léta, či na začátku podzimu. Speciálně posledních pár kilometrů kolem řeky Jizery, zatáčka za zatáčkou a minimální provoz, ideální sobotní projížďka.

Do Harrachova jsem dorazil až po obědě. Ne každé horské dobrodružství musí začínat před východem slunce. Po čaji a krátké rozpravě nad podstatou krajinářské fotografie jsme vyrazili směrem na Jizerku. Cestou jsem si vytipoval pár dalších lokací na další fotografování. Parkování se ukázalo jako docela náročný úkol. Počasí se totiž nakonec docela vylepšilo a kolem oběda přišel čas, kdy z postelí vylezli chalupáři. Turistická stezka byla plnější, než je v dnešních dnech Václavák, a navíc jsem musel uskakovat cyklistům. Inu, hory jsou nebezpečné. Celé mi to tam trochu připomínalo Šumavu, kterou jsem loni ani letos nezvládl navštívit.

U jednoho z mostů přes Safírový potok jsme potkali hledače drahokamů, který se pokoušel rýžováním najít iseríny, či dokonce safíry. Získat povolení prý není jednoduché, ale ne nemožné. Chvíli mi pak trvalo z hlavy vypudit myšlenky na kapsy plné drahokamů. Nakonec se mi zase povedlo začít se soustředit na focení. Některé výhledy do krajiny a horské chaty vypadaly opravdu dobře. Problém byl trochu se sluncem, které jako by bylo vždy na tom nejhorším místě. Speciálně protože moje Yashica Mat nemá ráda protisvětlo. Ani jeho náznaky. V jednom případně jsem musel použít svého moravského průvodce, aby mi stínil. Ano, je to tak, moje Yashica se vrátila z lázeňského pobytu. Znovu plně funkční, matnice je jasnější než kdy dřív, a dokonce i poškozené polepy jsou zpátky na svém místě. Škoda, že počasí na výlety je pomalu za námi.

Cestou zpátky do Harrachova jsem zastavil u jednoho z objektů lehkého opevnění, který jsem si dříve vytipoval. Řopík byl umístěn na louce blízko silnice, obklopen solitérními stromy a kupkami kamenů. Měl zachovalý krycí násep, ze kterého rostlo několik stromů. Mám rád tu směs přírody a lidského výtvoru.








 

středa 30. září 2020

Tři panoramata po Mnichovu

Na dnešní den připadá výročí Mnichovské dohody. Bez velkého přehánění lze říct, že je to jeden z nejčernějších dnů naší známé historie. Duch Mnichova a jeho bezprostředních následků nás jako národ stále pronásleduje. Mělo se střílet nebo ne? Kolaboroval národ více než jiné okupované národy? Kdo nás měl osvobodit a byl odsun Němců nezbytný? Každá odpověď vyvolá myriády dalších otázek a „coby, kdyby“ scénářů. Většina těchto následků je nehmotných, byť dlouhotrvajících.

Máme tady ale i hmotné stopy. Mezi ty nejmarkantnější patří železobetonové objekty pohraničního opevnění. Jsou jakousi metaforou strachu, ale i naděje národa. Tento strach se skrz ocel a beton zhmotnil a měl přinést právě naději. Jenomže marně. Původní význam se možná ztratil, ale ocel a beton zůstaly. A zůstanou tu ještě dlouho. Po Řecích a Římanech zůstaly ruiny, které obdivujeme ještě po více jak dvou tisících letech. Naše betonová hranice tu také bude hodně dlouho.

Letošní rok to nebylo s cestováním bůh ví jak slavné. Někdy v červnu jsem si ještě naivně myslel, že bych se letos na podzim mohl podívat do Gruzie, která mi už začíná skutečně chybět. Jenomže situace je jaká je… Stejně jsem ale vyrazil na východ. Do Ostravy. Zajít na kafe se spolužáky z vysoké školy, setkat se s pár místními fotografy, poznat kraj a něco vyfotit. A tehdy mě právě můj domorodý průvodce z prajzské zavedl k tamnímu opevnění.





čtvrtek 17. září 2020

Broumov: Nečekaně pozitivní zkušenost

Některé kouty republiky my zůstávají utajeny déle než jiné. Toto byl i případ Broumova a jeho okolí. Chystal jsem se tam již několikrát, zejména kvůli blízkosti Broumovských stěn, které skýtají příležitost k celkem solidnímu krajinkaření. Z nějakého důvodu ale dostávaly přednost jiné pohraniční destinace a já se do Broumova zkrátka ne a ne dostat. Nakonec se ale sešla správná konstelace planet a já vyrazil směrem do neznáma. Musím se přiznat, že jsem trochu podcenil počasí. Letošní léto bylo dost teplé. A zatím to vypadá, že nás teplo stále neopouští.

První byl na programu výstup na kopec Ostaš. Za normálních okolností by byl člověk ve stínu lesa, ale kůrovec napadl smrky. Pily lesníků to vyřešily nekompromisně. Takže stínu bylo pomálu. Na druhou stranu skalní útvary i výhledy do krajiny stály za to! Potkal jsem i docela dost lidí, inu v létě se vše zdálo volnější a bezstarostnější než v morem prodchnutém jaru.

Na řadu přišla i návštěva samotného města Broumov. Jasným tahákem je místní klášter. Na prohlídku jeho vnitřních prostor bohužel nebyl čas. Musel jsem si tak vystačit s jeho zahradami a skutečně dobrou kavárnou, kterou by člověk v Sudetech vůbec nečekal. Lepší Espresso Tonic jsem snad ještě neměl. Město samotné mi z nějakého důvodu připomínalo Olomouc, tedy Olomouc mezi lety 2008-2011. Bylo vidět že, minimálně v minulosti, byl Broumov významným městem v celé oblasti. Zajímavý byl i zdejší hřbitov, který je velký a velmi dobře udržovaný. Navíc se na něm nachází původní dřevěný kostel z 15. století. Původní sice vypálili husité, ale záhy tam vyrostl kostel nový, který už vydržel až do dnešních dní. Vstupné stálo pár korun a je opravdu zajímavý. Běžně se v něm konají i mše, což je možnost, jak ho navštívit zdarma.

Nedokážu úplně vypíchnout, čím mě Broumov tak zaujal. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl z celého výletu nezvykle pozitivní dojem. Dlouho jsem neměl tak dobrou náladu. Samozřejmě podvečerní cesta krajinou východních Čech se staženou střechou a vůně posekaných luk pomohla. Vrátil jsem se také ke svitkovým filmům Kodak Tri-X. Ačkoliv tento výlet byl na nějakou dobu poslední, který jsem nafotil na svojí věrnou Yashicu Mat, která následně tak trochu umřela. Naštěstí je už v pořádku po velkém servisu a brzy by se mi měla vrátit.









 

středa 26. srpna 2020

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.