Umění si vybrat

Pořád říkám, že člověk na sebe musí být přísný. Ve fotografii to platí obzvlášť. Pokaždé, když oskenuju negativ, tak pak většinu fotografií smažu a do výběru mi většinou zůstává 4-6 fotografií z 36. I to je většinou moc a párkrát se mi stalo, že jsem prostě smazal všechno, protože to nestálo za nic. Výhodou analogu je to, že negativy mám pořád v archivu, takže je můžu kdykoliv znova prohlédnout a znovu digitalizovat, případně nazvětšovat.

Proč se tím vlastně teď zabývám v samostatném příspěvku? Protože jsem se rozhodl udělat sérii několika snímků zachycujících Malou Stranu v Praze. Říkal jsem si, že deset, maximálně patnáct, nazvětšovaných fotografií na pěkném papíře by bylo fajn. Jelikož na Malé Straně fotím prakticky neustále, tak jsem si říkal, že bude z čeho vybírat. Omyl! Už na začátku jsem se rozhodl, že nebudu výběr omezovat pouze na pouliční fotografii, ale že vezmu v potaz i jiné fotky – architekturu, panorámata a tak podobně. Prošel jsem asi 20 negativů z Leicy a výsledkem bylo 9 fotek, z toho jedna podmínečně. Prošel jsem 20 negativů ze Zorki 4K a výsledkem byla 1 (slovy jedna!) fotka.

Nejspíš za to můžou dva faktory:

1. Jsem prostě minulý rok fotil hůř
2. Můj vkus, co se týče mých vlastních fotografií, prošel jistým vývojem
3. Leica fotí 9x líp než Zorki

Vtip je v tom, že když fotky zvětšuji na papír, tak mi zabere docela dost času, než jsem s výsledkem spokojen. Strávit tenhle čas s fotkou, která za to nestojí, nebo si s ní nejsem na 100% jistý, se mi prostě nechce. Proto jsem při jejich výběru o to přísnější. Nasypat fotky na Facebook nebo Flickr to je raz dva. Protáhnete je fotošopem, zonerem nebo lightroome, případně jste pankáč a napíšete „fotka je bez úprav“ a už to tam sypete. Jsem vinen, kolikrát to taky tak dělám, většinou je to tak 4 – 6 fotek z jednoho filmu. Nazvětšoval bych všech 6? Pochybuji. Jestli jednu fotku z každých dvou filmů, tak by to bylo asi moc. Možná bych měl příště i elektronicky sdílet jen fotky, o kterých si myslím, že by stálo za to je nazvětšovat. Ne nadarmo se říká, že fotograf je jen tak dobrý, jako jeho poslední (uveřejněná) fotografie.

Svůj výběr 9 fotografií jsem rozeslal několika známým a přátelům, aby mi řekli, co si myslí. Zajímavé je, že každému se nejvíce líbila úplně jiná fotografie. Neměl jsem snad u žádné shodu. To může znamenat dvě věci – buď to, že v mém výběru je pro každého něco, nebo to, že je to nepovedený výběr, protože fotky netvoří žádný příliš logický celek. Druhá možnost je samozřejmě horší varianta a špatné je i to, že obě teze mohou platit zároveň. Krutá realita je v tom, že nezáleží až tolik na tom, jaký je člověk fotograf, ale spíš na tom, jaký je člověk editor. Když máte alespoň základní znalosti fotografické techniky (expozice, kompozice) a fotíte často a hodně a budete nekompromisně filtrovat nepovedené fotky a pouštět ven jen ty opravdu dobré, tak budete dobrý fotograf, protože od vás nikdo nikdy neuvidí špatnou fotku. Tak to prostě je. Samozřejmě, když fotíte na film (ať už z důvodu, že jste hipster nebo jiného), tak to poleze celkem slušně do peněz. Proto většina hipsterů nosí analogový foťák jen jako módní doplněk. Po nákupu vinylů a obědě ve veganské restauraci už prostě nezbylo na film. Dost ale dělání si legrace ze zranitelných menšin.

Někdo by byl možná otrávený, že ze 40 filmů (cca 1400 fotek) vybere jen 10 fotek, které dost možná nebudou ani pohromadě fungovat, ale já ne. Projít si hezky nazpátek všechny negativy bylo velmi poučné. Mohl jsem si vyhodnotit, jaké jsem v minulosti dělal nejčastěji chyby a co fotkám chybělo k tomu, aby byly lepší. Chyba je fotku neudělat. Když jí uděláte a je špatná, můžete se z ní alespoň poučit, ukazovat jí nikomu nemusíte. Závěr je tedy jasný – lépe fotit a lépe editovat. Předsevzetí na zbytek letošního roku.

P.S.: Do článku jsem přihodil oněch 9 fotek, o kterých uvažuji do cyklu o Malé Straně. Co na ně říkáte, mi můžete napsat do komentářů.