Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Anglický venkov: Opakování je matka moudrosti

Fakt, že se čas od času poflakuju po anglickém venkově, není pravidelným čtenářům žádným tajemstvím. Loňský rok nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Takže jsem zase sbalil fotoaparát, filmy a další nezbytnosti vyrazil na Britské ostrovy. Dokud nás Brexit nerozdělí. Zima bývá v těch krajích poměrně mírná, takže byla šance i na nějaké to slušné počasí, které by umožňovalo nafotit pár krajinek, tak jako vždy. Letos jsem nefotil tolik krajinek jako obvykle. Věnoval jsem se i interiéru domu svého tchána, protože počasí nebylo zrovna ideální. Když se vyčasilo, vyrazil jsem do kopců, pastvin a polí.

Vybaven Yashicou Mat, Nikonem FM2 a nezkaženým pohledem na svět jsem se mohl pustit do práce. I když prací to šlo nazvat asi jen těžko. Nejtěžší prací na anglickém venkově je nosit dřevo a udržovat oheň ve 3-4 kamnech zároveň. Jinak se prostě ani v domě nezahřejete. Focení je to, čím trávím čas mezi přikládáním. V Anglii jsem strávil i vánoce a štědrý den (a jeho Anglický ekvivalent). Užil jsem si tradičního jídla a všelijakých tradic. Musím se zamyslet nad tím, kde tady u nás koupím anglický vánoční puding.

K anglickým vánocům jsem dostal pravou anglickou fotobrašnu. Tu jsem už nutně potřeboval, protože plátěná taška přes rameno, kterou jsem doteď používal, už začínala dosluhovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do nové brašny naučil poskládat všechny věci, co potřebuji k životu. Objem je trochu menší, než jsem zvyklý. Na druhou stranu zpracování brašen Billingham je naprosto bezkonkurenční. Všechny stehy jsou naprosto přesné a použité materiály jsou velmi kvalitní. Doufám, že mi vydrží mnoho let.

Dost bylo řečí, užijte si fotografie:

Adox Silvermax 100: Více stříbra a méně zrna

Jistě jste si možná všimli, že fotografuji téměř výhradně na černobílý negativ Ilford HP5. Používám ho v rozsahu od ISO 200 do ISO 3200. Stačí změna expozice a vyvolání. Vzhledem k žánru fotografie, kterému se věnuji, používám spíše vyšší ISO. Umožňuje mi to fotit s velkou hloubkou ostrosti a udržet krátké závěrkové časy. Zároveň to také znamená, že můžu fotografovat v interiérech, či k večeru a v noci. Mám tedy obecně pouze malou potřebu používat film s malou citlivostí. Filmy s nižší citlivostí mají většinou výhodu v tom, že jsou méně zrnité, ostřejší a mají lepší tonální a dynamický rozsah, než jejich citlivější protějšky. Vhodné jsou tedy zejména ke krajinářské fotografii, portrétům či makro-fotografii. Nic z toho není příliš mým oborem. Čas od času ale udělám výjimku.

Poprvé jsem se potřebou použití jemnozrnného filmu začal zabývat před svým prvním výletem do Gruzie. Chtěl jsem fotografovat na panoramatický fotoaparát Horizont a říkal jsem si, že velká plocha panoramatické fotografie vyžaduje kvalitnější a jemnozrnný film. Dříve jsem pro tyto účely používal Kodak T-MAX 100, který mě ale přestal bavit, ačkoliv se jedná o velmi kvalitní film. Měl jsem omezené zkušenosti s Ilfordem FP4, ale chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil Adox Silvermax 100. Materiály výrobce a referenční fotografie slibovaly velmi jemnozrnný černobílý film s dobrou tonalitou a vysokým obsahem stříbra. Jednu kazetu jsem si tedy zakoupil za účelem testů.

Chvíli jsem meditoval nad tím, co jít fotit, ale nakonec padla volba na sraz automobilů značky Jaguar, který se konal v Chateau Kotěra, což je mě důvěrně známá lokalita, nepříliš daleko od mého domova. Počasí bylo pěkné, s dostatkem slunečního světla, takže nízká citlivost filmu nebyla překážkou. Naopak mi umožňovala lépe pracovat s hloubkou ostrosti, protože jsem nemusel mít pořád přicloněný objektiv. Při fotografování s Adoxem jsem postupoval jako s každým jiným černobílým negativem. Při měření jsem preferoval spíše stíny, či střední tóny, než světla. Jisté specifikum představuje speciální Silvermax vývojka, která je doporučená pro optimální výkon filmu. Jedná se o tekutý koncentrát, který se ředí v poměru 1:29. Výhodou je, že vývojka je téměř bez zápachu.

S výsledky jsem byl velmi spokojen. Film poskytuje v kombinaci se speciální vývojkou velmi jemnou zrnitost a vysoké rozlišení. To vše je umocněno tím, že film má perfektně čirou podložku, což ho mimo jiné činí způsobilým pro zpracování jako černobílý diapozitiv (což ovšem není úplně jednoduchý proces). Film se velmi snadno skenoval a výsledné soubory vyžadovaly jen velmi malé úpravy. Ještě jsem se nedostal k jeho zvětšování, ale dovedu si představit, že to bude taktéž velmi snadné. Spokojen s tímto testem jsem nakoupil filmu větší zásobu pro použití v Gruzii, kde se mi taktéž velmi osvědčil. Adox Silvermax 100 se tak stal spolu s Ilfordem FP4 mým nejoblíbenějším filmem s citlivostí ISO 100.

Barokní Horizont

Ti z vás, kteří pravidelně sledují můj instagram možná postřehli, že se v mých rukách opět ocitl panaromatický přístroj Horizont. Tentokrát ne pouze zapůjčený, tentokrát je už můj. Hned jsem využil prvních jarních víkendů, abych si práci s přístrojem opět dostal do ruky a abych zvykl oči na kompozici v nezvykle širokém formátu. Horizont exponuje políčko o velikosti 24x58 (oproti 24x36 u standardních přístrojů), využívá k tomu otočný objektiv 28/2.8 a zakřivenou dráhu filmu, stejný princip využívá i japonský přístroj Widelux. Je to neobvyklé? Možná!

Tyto přístroje nesou se svým použitím jistá úskalí. Například to, že pokud neudržíte přístroj perfektně rovně v horizontální i vertikální rovině, dochází pak na filmu k zakřivení prostoru (a možná i času), které může slabší povahy pořádně vyděsit. Naštěstí soudruzi z SSSR neudělali chybu a do hledáčku zabudovali vodováhu. Často se pak ale přistihnete, že sledujete spíše vodováhu než kompozici. Stativ možná nebude od věci, pokud budu chtít přístroj používat trochu seriózněji.

Dalším úskalím horizontu je zakládání filmu. Jakoukoliv nepřesnost Horizont tvrdě trestá. Je třeba, aby byl film naprosto rovně ve své dráze a perfektně napnutý, ještě než zavřete zadní dvířka. Jinak jsou síly působící na jeho perforaci při převíjení příliš velké a dojde k jeho přetržení. Na jednu kazetu filmu nafotíte 21 snímků, ale pokud třeba při 18 snímku ucítíte zvýšení odpor natahovací páky, radši to vzdejte, obětujte poslední 3 políčka a film převiňte zpět do kazety. Jinak riskujete jeho přetržení. Samozřejmě pak můžete filmy vyprostit v temné komoře a nafocení snímky zachránit, ale pokud nemáte s sebou temný rukáv, tak si už nezafotíte, dokud film bezpečně nevyjmete. To se mi také stalo tento víkend, naštěstí až u třetího filmu.

Jako místo pro své pokusy jsem si vybral Kuks. Jak jste už možná postřehli, jezdím tam poměrně často. Navíc jsem si říkal, že údolí Labe, barokní architektura a místo, které docela dobře znám, bude vhodným místem pro moje pokusy. Světlo nebylo ideální, ve vzduchu se vznášel lehký opar snižující dohled. Použil jsem Ilford HP5 a zelenožlutý filtr. A teď už dost řečí, užijte si fotky:

Jarní toulky krajinou

Je tady jaro. Ráno je sice pořád zima, ale dny se prodlužují a občas je vidět i slunce. Dokonce jsem viděl snad i první náznaky květů na sakurách v Praze. Mám pár svých jarních tradic. Začíná to tím, že musím odzimovat svůj roadster, protože jezdit v autě se střechou je nepatřičné, když je venku hezké počasí. Krátce na to následuje první jarní výlet, často do Prachovských skal. Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě již všimli, že mám víc než jeden příspěvek s fotkami z těchto míst. I letos jsem této tradici zůstal věrný, ale přidám i něco málo navíc.

Co bych k Prachovským skalám měl ještě dodat? Je to příjemná procházka pro slunečný jarní víkend. Speciálně před startem hlavní sezony, kdy nemusíte platit 80kč za parkování a dalších 80kč za vstup. Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Vybaven fotoaparáty, filmy a jídlem jsem vyrazil na delší z prohlídkových okruhů. Ačkoliv jsou skály poměrně kompaktní areál, je snadné ztratit cestu. Letos se mi poštěstilo navštívit pár míst, která jsem dlouho neviděl. Potěšila i velmi dobrá viditelnost, takřka bez oparu.

Další víkend jsem vyrazil do Zásmuk. Na první pohled by nezasvěcený člověk řekl, že Zásmuky jsou vesnice. Pravdou je však to, že se jedná o město. Před pár lety byla doba, kdy jsem se v okolí Zásmuk vyskytoval prakticky denně. Proto jsem si k nim a jejich okolí vytvořil jistý vztah a oblíbil jsem si tamní krajinu. Přišla mi jako příjemné zpestření  oproti nudné a placaté Polabské nížině. Nedávno jsem zjistil, že nedaleko města jsou ukryté dva barokní mosty přes Vavřinecký potok. Dříve na cestě mezi Zásmuky a Toušicemi, nyní na cestě odnikud nikam.

Z náměstí je značená žlutá turistická značka. Procházka je poměrně krátká (2.6km od náměstí k prvnímu mostu) a vede přes bývalou zámeckou bažantnici. Krásný porost dubů a buků je obehnán místy děravou kamennou zdí, ale je vidět že se v poslední době o areál někdo stará. Dokonce byl obnoven i rybník a několik tůní, což byla jistě nemalá investice. Most se na cestě přede mnou zjevil náhle. Vede přes něj cesta zarostlá travou a je v kupodivu solidním stavu. Moderní malta mezi některými kameny svědčí o opravě, která proběhla po roce 2000. Udělal jsem několik fotografií ve světle zapadajícího slunce a zjistil, že k druhému mostu za světla už nedojdu. Nechal jsem si ho na příště.

 

Barbican: Brutalismus vrací úder

Nedávno jsem se rozepsal o brutalismu a jeho významu, alespoň tedy významu pro mě osobně. Překvapilo mě, jak silnou odezvu článek měl. Brutalismus je zkrátka in. O vánocích jsem měl možnost napít se přímo z pramene. Povedlo se mi v Londýně konečně navštívit legendární komplex budov známý pod jménem „Barbican“.  Budovy vyrostly mezi 60. – 80. lety na proluce, která vznikla po bombardování během 2. Světové války. Navzdory své velikosti jsou betonové věže Barbicanu velmi dobře skryty. Kvůli výšce okolních staveb je nespatříte, dokud nejste přímo pod nimi. Pak se náhle ocitnete v království betonu, vody a trochy zeleně.

Kromě obytných budov tam najdeme i Barbican Centre, kulturní centrum, které hostí kino, koncertní síň, konferenční sály, knihovnu, bary a restaurace. Centrum je volně přístupné, je v něm wifi zdarma a nikdo vás nebude vyhánět, když si tam budete chtít jen tak posedět a dát odpočinout bolavým nohám. Některá venkovní prostranství obytných budov jsou za plotem, takže se tam dostanou pouze rezidenti. Ačkoliv proto mám pochopení z hlediska bezpečnosti, tak jako fotografa mě to mrzí. Na spoustu zajímavých míst jsem se tak nemohl dostat a vyfotit si je zblízka.

Brutalismus charakterizuje použití hrubého neomítnutého betonu, skla a oceli. Všeho najdete v centru Barbican požehnaně. Najdete tam ale i vodu, spousty vody. Přímo mezi věžemi je několik vodních prvků, které tak nějak vyvažují ty masy betonu. Sem tam najdeme i kousek zeleně, květinu, strom čí popínavé rostliny. Očekával jsem nepříjemnou betonovou džungli a místo toho mi Barbican přišel jako fajn místo k životu. Život je už takový – plný překvapení.

Všechny budovy i jejich detaily byly v lepším stavu, než na jaký jsem zvyklý z České republiky. Z části to bude zřejmě tím, že v Anglii byly v 60. – 80. letech k dispozici lepší materiály a z části tím, že se tam o budovy zkrátka starají lépe než my. Něco mi říká, že Barbican bude stát ještě potom, co v Čechách padne poslední brutalistní stavba k zemi. A to z mnoha důvodů.