Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!

Mlha nad blaty: Anglický venkov

Není nad to si po měsících stereotypní úředničiny zajet někam odpočinout. Prozřetelnost tomu chtěla, že se mi povedlo ušetřit dost dovolené na to, abych mohl vyrazit s manželkou k příbuzným na anglický venkov. Normálně bych se tam hryzal nudou a nevěděl co dělat, ale tentokrát jsem měl jasný plán – pokusit se zachytit anglický venkov a jeho přírodu na pár fotografiích. Několikrát denně jsem proto nazul gumáky (jiné boty tady na podzim nemá moc cenu nosit) a vyrážel jsem do kopců kolem tchánova domu s foťákem na krku a někdy víc než jedním.  Bylo to místy náročné, protože pro typickou venkovskou krajinu v Anglii jsou charakteristické především množství neprostupných živých plotů, zídek a ohrad, které je nutno překonat. Naštěstí jsem celkem čerstvě přeočkovaný proti tetanu, a tak mě nějaký rezavý ostnatý drát nemohl zastavit. Navíc přísné anglické zákony o držení zbraní mi dávaly solidní šanci, že mě žádný farmář neodstřelí coby narušitele. I tak jsem se ale snažil držet se spíše vyznačených turistických tras, které však nedosahují kvality českých turistických značek ani zdaleka, inu nejsou ve všem na západě dál.

V podstatě hned za domem začínalo takové království krav a ovcí. Herefordširský skot je známý po celém světě a v samotném Hereforshiru na něj narazíte o to častěji. Naštěstí je to skot klidný a nestalo se mi, že by se mě pokusil nabrat na rohy. To samé v zásadě platí o ovcích, které mi ale vytrvale sabotovaly veškeré fotografické snahy tím, že se k nim nešlo moc přiblížit aniž by prchaly. A pár desítek metrů vzdálená ovce a širokoúhlý objektiv nejdou moc dobře dohromady co se tvorby záběru týče. Pomalu jsem začínal chápat krajinkáře, kteří se plahočí po kopcích s brašnou plnou objektivů. Pokud tedy pominu prostý fakt, že fotit krajinku na cokoliv menšího než středoformát prostě nemá moc smysl, jak mi tam v těch kopcích přišlo na mysl. Na utřídění myšlenek není nic lepšího než pořádná procházka hezky ostrým tempem a ještě do kopce.

Západní Herefodshire byl historicky součástí království zvaného Ergyng a je doslova protkán zajímavými místy. Je zde možné najít na kopcích několik keltských pevností, dolmeny a menhiry. Často naprosto nezdokumentované a nezanesené do žádné mapy. Britové jsou tak trošku historikové na baterky. Na druhou stranu se pak člověk cítí jako velký objevitel, když na něco takového zcela náhodou v přírodě narazí. Takže pokud se cítíte jako kelt, novopohan nebo wiccan, tak sem můžete vyrazit objímat menhiry a staré duby a čerpat z nich energii. Jestli ale jste krajinkáři, tak taky můžete sedět hodiny, dny a týdny na kopci a čekat na dobré světlo. Já nejsem ani krajinkář ani kelt, takže jsem fotil většinou bez ohledu na světlo, či jeho absenci. Dost často jsem si pomáhal oranžovým filtrem, který trošku projasní snímky zahalené mlžným oparem. Hlavní ale je, že jsem si odpočinul na těle i na duchu.

V příštím blogu se podíváme na poněkud neobvyklé dopravní prostředky, které je možné potkat v centru Birminghamu.

Zbylé fotky z Anglického venkova najdete na mém FLICKRu.

Jak jsem si zkusil užít Londýn

Už jsem to určitě tady na blogu psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení. Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.

Stamford Hill mi přišel jako tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty, postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.  Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní školou.

Bohužel, to co mému čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole, nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.

Konečně jsem ale dospěl k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese. Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc poznat, ale o tom zase jindy.

Všechno své nosím s sebou

Zdá se být bezpečným tvrdit, že léto už definitivně skončilo. A já musím říct, že vůbec nebylo špatné. Nestihl jsem sice vyfotit všechno, co jsem si naplánoval (chtěl jsem se víc věnovat portrétům a aktům), ale v zásadě jsem spokojený. Procestoval jsem zase kus světa, ale především jsem si přivezl pěkný zážitek a fotky z cesty do Ruska.  Plus jsem hrdý i na to, že jsem se dokopal k tomu, abych ty fotky z Ruska nazvětšoval v temné komoře, i když pravda, na kvalitě svých zvětšenin mám ještě dost co zlepšovat! Ale abych se dostal k tématu dnešního blogu. Paní Jana z Nového Jičína se mě v emailu ptala, co vlastně všechno používám při svém focení? A protože „co je ve vaší brašně“ je populární formát mnoha fotografických blogů, tak jste se konečně dočkali i na Fejkolejce!

Základem je pořádná taška.  Jelikož všechny peníze utratím za filmy a chemii, tak používám tašku přes rameno, kterou jsem si kupoval před 8 lety, než jsem nastoupil na univerzitu. Čtyři menší venkovní kapsy, jeden velký vnitřní prostor, jednoduché, účelné a vejde se tam tak nějak všechno, co potřebuju. V jedné venkovní kapse nosím fajfku, tabák, sirky a další propriety, kdybych náhodou byl okolnostmi nucen jít vysedávat někam do kavárny a tvářit se bohémsky. Osvědčilo se to ale i na Sibiři, kde dým z fajfky zaháněl komáry.  Ve druhé venkovní kapse nosím dva zápisníky, psací potřeby a několik kazet filmu. Většinou Ilford HP5. Už řadu let používám zápisníky Moleskine Reporter Plain - jednoduchý, čistý, malý zápisník v pružné vazbě, který se vejde i do zadní kapsy džínů. Mám v něm zapsáno vše důležité. Knížky, které bych si chtěl koupit, jména fotografů, kteří mě inspirují, a adresy dobrých kaváren a restaurací v několika světových metropolích. Do druhého tenčího zápisníku si zaznamenávám filmy, které jsem nafotil ,spolu s místem, datem a způsobem vyvolání.  Je potřeba mít pořádek, zvlášť pokud člověk hledá nějaký určitý film, ze kterého chce zvětšovat.

Do velkého vnitřního prostoru se nasype ten zbytek. Hlavně tedy Leica, pokud jí nemám zrovna na krku.  Na větší cesty si pak beru ještě Yashicu MAT (takže musím přibalit i svitkové filmy), ale tu nenosím každý den. Dále tam naleznete tvrdé A4 desky, ve kterých nosím pár zvětšenin na ukázku toho, co vlastně fotím, či „chlubítko“, jak se tomu prý říká v terminologii AVU. Většinou s sebou také nosím tablet, ve kterém mám pár knížek, trochu svých fotek a nějaké filmy, které mi pomáhají přežít hrůzy cestování s vlaky Českých drah a letadly nízkonákladových leteckých společností. Nabíječky a sluchátka pro elektronické hračičky se většinou povalují někde na dně brašny. Půllitrovka vody umožní přežít pár minut na horké ulici, v Praze musí vystačit i na několik hodin, protože není kde si do ní vodu na ulici doplnit. V malém pouzdře nosím sadu filtrů na objektiv, nejraději používám oranžový, případně žlutozelený. V závislosti na délce pobytu ve fotografované destinaci volný prostor plním dalšími filmy. Například do Ruska jsem si vezl 30 kazet kinofilmu a 6 svitkových filmů na cca 14 dní pobytu. 

Svou výbavu považuji za celkem minimalistickou. Nenosím 6 objektivů, nemám blesk(y), ani stativ. Zato mám v zásadě klid. Ono i takhle z toho člověka občas bolí záda. Chápu, že každý si nějak zdůvodní, proč má ve fotobrašně to či ono vybavení, ale méně je někdy více.

P.S.: Na fotce jedna zásadní věc chybí, poznáte jaká?

Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.

Příšerné popisky

Tak se nám tady rozmohl takový nešvar… Ne nejde o sprostá slovíčka, i když vlastně jde o slovíčka, tak trochu. Co jsem začal fotit, tak jsem si všiml, jak velkou potřebu mají lidé dávat pod fotky nějaké popisky. Nebavíme se o fotkách z exotických krajin v obrázkových magazínech, kde přeci jenom nějaká drobná poznámka o tom, že na fotce je vyobrazen tanec Dervišů přijde vhod, abychom si to náhodou nespletli s dešťovým tancem ze severního Súdánu. Mluvím o popiskách k různým fotkám uměleckého, či rádoby uměleckého ražení.

Pravda, dřív jsem se tím také několikrát provinil, ale málokdy jsem šel nad rámec toho, že jsem k fotce s flašinetářem připsal „flašinetář“ a podobně. Pak moje smýšlení v tomto směru lehce ovlivnil fotograf a filozof ulice Kevin V. Ton, který mi to tak trochu vysvětlil. Zkrátka, že když nad fotku napíšu nějaký název, tak už předem ovlivňuji diváka, co na ní má vidět. Psát nad fotku s flašinetářem na Karlově mostě popisek „flašinetář na Karlově mostě“ je také zcela zbytečné, protože lidé mají oči a prostě to na té fotce vidí. Plus mi ještě řekl, že buď je fotka dobrá anebo blbá, a pak jí ani sebelepší popisek nezachrání. Nejde tady jen o pouliční fotografie, ale o fotografie obecně. Samozřejmě, některé fotografie, hlavně ty velmi slavné, postupem desetiletí dostaly nějaký svůj název. Třeba proslulá „Napalm girl“ a podobně, ale tak nějak pochybuju že Phan Thi Kim Phuc (nedělám si legraci z Asiatů, ten fotograf se tak fakt jmenoval)  tu fotku tak pojmenoval sám, když jí poslal novinám.

Občas musím pousmát, když v různých fotoskupinách na FB či jinde vidím ty popisky, které musely dát lidem tolik práce vymyslet. Vyfotit třeba samotného člověka na zastávce MHD a dát tomu název „Samota“ mi přijde směšné. Nejedná se o nic jiného, než lacinou prvoplánovou emoční projekci pocitů fotografa na diváka. Fotograf, nebo možná radši autor fotografie, předem říká divákovi, jak by se měl při pohledu na ten který výjev cítit. Omezuje tak divákovi jeho prostor vytvořit si vlastní dojem. Po pravdě řečeno, každému je úplně u zadku, co jste cítili v momentě, kdy jste zmáčkli spoušť fotoaparátu. Nikoho nezajímá, že se vám rozbušilo srdce, když jste viděli tu pěknou holku bez prádla, co zmokla v letních šatech, nikdo vás nepochválí za to, že jste cítili empatii k člověku bez domova, kterého jste vyfotili a pak mu dali cigáro. Důležitý je jen ten výsledek, to jestli ta fotka dovede říct něco i ostatním lidem, kteří se na ní podívají. Každému pak může říct něco jiného a předem jim to podsouvat je opravdu hloupé a svědčí to, dle mého názoru, o jisté tvůrčí nejistotě. 

Samostatnou problematiku pak tvoří popisky, do kterých lidé píšou fotoaparát, objektiv a údaje z EXIFu. Opět mám jistou míru tolerance, sám jsem na FB ve skupině „Leica only“ a tam je přímo v pravidlech napsáno, že se musí uvádět, jakou Leicou byla fotka vyfocena. Ale všeho s rozumem. Dělá dobrou fotku o něco lepší či horší, čím byla vyfocena? Je důležitá clona, ISO a čas? Není. Důležitý je finální produkt. Osobně jsem rád, že jsem s pomocí známých a přátel v sobě našel tu sílu a popisky a názvy k fotkám nedávám (snad jen s výjimkou hashtagů na instagramu). Je to úplně zbytečné a akorát to člověku bere čas a kreativní energii, kterou by mohl lépe investovat jinde.

P.S.: Fotky jsem nechal bez popisků.... :D

Upravovat či neupravovat?

Ve svých fotografických začátcích jsem musel hodně rychle pochopit pár zásadních věcí a zákonitostí. Nemluvím teď nutně o věcech samotné fotografické techniky, kterou použijeme při pořízení snímku. Musel jsem se také naučit fotografie nějakým způsobem zpracovat a zveřejnit. Samozřejmě ve svých nadšených začátcích (není to tak dávno), jsem vyfotil kde co. Dost často jsem fotil věci jen proto, abych si vyzkoušel, jak bude vypadat světlo nebo určitá expoziční situace. Na tom není určitě nic špatného. Špatné je pak ale to, když člověk považuje každou svojí fotografii za povedenou a hodnou prezentace někde na veřejnosti. Povětšinou tedy na internetu, protože i fotografové co fotí na analog ve většině případů (tedy alespoň ti, co znám já) své fotografie digitalizují a sdílí elektronicky.

Často se pak setkávám na internetových v různých skupinách na facebooku s tím, že někdo vystaví fotky a do popisku k nim napíše: „skeny bez úprav, tak jak to vylezlo z foťáku“, to v případě analogových fotek, a u digitálu lidi napíšou „fotky bez úprav/retuší“. Sice nechci nikomu sahat do svědomí, ale asi se tomu nevyhnu – vážně si někdo myslí, že fotky bez úprav jsou nějakým způsobem cennější než ty, u kterých se udělá běžný postproces? Nemám teď na mysli nějaké těžké retuše, ořezávání snímku na polovici, umazání nepohodlných lidí/věcí v pozadí a podobně. Mám na mysli obyčejná práce s křivkami, vytažení tmavších částí, ztmavení oblohy, úprava kontrastu, černý a bílý bod atd. Od těch méně zkušených analogových fotografů jsem se setkal s názorem, že mají analog rádi právě proto, že snímky na negativu už jsou „hotové“ a finální. Jenomže to má k pravdě hodně daleko.

Nedávno jsem zachytil zajímavý ČLÁNEK o tom, jaké úpravy se prováděly na fotografiích, které nyní známe jako velmi slavné snímky. Opět nejde o žádné retušování, ale jen o pouhé zvýraznění světel, stínů či kontrastu. Je potřeba říct, že negativ není v žádném případě finální produkt nebo hotová fotka. Hotová fotka je pozitiv. Asi každý, kdo dělá zvětšeniny v temné komoře, mi potvrdí, že udělat dobrý pozitiv dá mnohem víc práce než prostě jen naexponovat políčko filmu. Musíte zvolit správnou gradaci papíru, případně použít filtry v kombinaci s multigradačním papírem, určit správnou délku osvitu, použít vykrývání či nadržování (ve kterém mám sám velké rezervy) k tomu aby byly různé části snímku správně exponované a tak dále a tak dále. Nemůžete prostě jen hodit negativ do zvětšováku, nějak osvítit papír, vymáchat v chemii a spokojit se s tím, že tam je něco trochu vidět. Proč by tedy měl být nějaký rozdíl v tom, když negativy skenuju? Dám příklad  ze života – než jsem si pořídil vlastní skener na negativy, dal jsem asi 5 svých filmů k oskenování Předsedovi spolku ostravských krajinkářů, jeho skeny byly cca o 1 clonu tmavší než ty malé náhledové, co jsem měl z labu. Když jsem pak ty samé filmy oskenoval na svém skeneru (na chlup stejný model jako má Předseda), tak moje skeny byly zase o půl clony světlejší. Takže který skener má pravdu? Který je ten správný? Ani jeden, prostě jsem tu oskenovanou fotku musel vzít, vrazit do Zoneru a dál s ní pracovat.

Chápu, že je také spousta analogových fotografů, pro které není sken, co mají z negativu v počítači, příliš důležitý a že ho mají jen pro náhled a nikde ho neprezentují, což je pak správně. Když si koupíte knížku fotek od slavného fotografa, taky vás nezajímají náhledy, ale hotové fotky. Zkrátka každá fotka vyžaduje nějakou práci, některá víc a některá míň. V současnosti máme počítače, a tak si můžeme postproces fotografií značně urychlit – osobně málokdy strávím nad jednou fotkou více než minutu (pokud není potřeba odstraňovat prach). Pokud nás má nějaká fotka reprezentovat, měla by být podle našeho vědomí a svědomí v té nejlepší formě, které jsme schopni docílit.

Samozřejmě musím sáhnout do svědomí i sám sobě. Když jsem začínal, tak jsem taky na internet pustil v nadšení z toho, že mi z toho filmu něco vylezlo, lecjaké obrázky a prvních pár měsíců jsem se postprocesem také nechtěl moc zabývat. Ale pak jsem pochopil, jak moc je důležitý a jak to pomůže fotkám vypadat ještě lépe. Teď přichází podzim, světla na focení ubývá a já se konečně začnu věnovat víc zvětšování v temné komoře. Můj první úkol bude vybrat ze širšího výběru 90 fotek z Ruska cca 10-15 kousků, ze kterých udělám zvětšeniny. Takže závěrem, postproces je POKRAČOVÁNÍ jistého kreativního procesu, stejně tak jako samotné focení je jeho počátkem. Nebuďme proto líní a dělejme věci až do konce.