Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.

Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.

Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.

Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!

Kronštadt: Levná cesta z města

V rámci svého pobytu v Petrohradu jsem si rozhodl udělat čas na jeden výlet mimo město. Většina lidí by zvolila například Peterhof, který je někdy označován za „Ruské Versailles“, ale já se vydal jinam. Na ostrov Kotlin ve Finském zálivu, na kterém se nachází město Kronštadt. Zkrátka jsem se chtěl ještě před zimou podívat k moři, což mi celkem vyšlo, ačkoliv jsem nenašel žádnou pláž vhodnou ke koupání.  V Kronštadtu jsou ale k vidění jiné a velmi zajímavé věci, které rozhodně stojí za cca hodinový výlet autobusem z centra města. Tedy nejdřív se musíte linkou metra 5 dostat do stanice „Staraja děrevnaja“ a pak autobusem č. 101 přímo na Kronštadt. Ptáte se, jak se dostanete autobusem na ostrov? Inu v zemi, kde včera znamená pozítří, postavili přes Finský záliv most. Ne jeden, ale hned dva.

Cesta autobusem trvala sice něco kolem 40 minut, ale stála obvyklých 40 rublů, které zaplatíte i při pojíždění ve městě. Což mi přišlo celkem fajn, když si vezmu, jak daleko jsem vlastně jel. Hned poznáte, že jste přijeli z výstavního města Ruské federace do něčeho, co trochu lépe reprezentuje současnou Ruskou realitu. Nečekejte žádné slumy, ale oproti udržovanému a uklizenému Petrohradu je to citelný rozdíl. Ostrov byl díky své výhodné poloze přirozenou první obrannou linií Petrohradu. Proto se tam začalo stavět již v roce 1703 (ve stejném roce byl založen i Petrohrad). I po cestě autobusem vidíte na malých ostrůvcích cihlové barokní pevnůstky. V centru města je velká pevnost obehnaná vodním příkopem, která by ovšem zasloužila generální opravu.

Hlavním turistickým tahákem je zde Kronštadtská námořní katedrála. Impozantní stavba v neo-byzantském slohu, která se v mnohém inspirovala chrámem Hagia Sofia v Istanbulu (tedy Cařihradu, chcete-li). Vstup je zdarma, jak by to ostatně v kostele vždy mělo být. Tohle místo mě skutečně ohromilo. Samozřejmě už jsem viděl různé pravoslavné chrámy v Rusku, ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. I svojí poklidnou atmosférou, která stále připomínala, že jde především o dům boží, a nejen o turistickou atrakci. Katedrála byla postavena v letech 1903 až 19013 a má mnoho, pro pravoslavné chrámy, nezvyklých architektonických a dekoračních prvků. Zejména se jedná o vitrážová okna, která odpovídají spíše katolické tradici. Dalším neobvyklým prvkem je speciální lóže pro cara. Kompletní rekonstrukce po letech zanedbávání byla dokončena teprve (z historického hlediska) nedávno – v roce 2008. Pokud máte štěstí, můžete jít za 200 rublů na komentovanou prohlídku, kde vás provede „správce“ budovy. Povypráví o historii, architektuře a vezme vás nahoru na zvonici, kde stojíte uvnitř obrovského zvonu. Dokonce si na něj můžete zazvonit. Prohlídky jsou dostupné v angličtině, ruštině a španělštině. Čeština se nekvalifikovala.

Už jsem se v předešlých článcích zmiňoval o tom, že v pravoslavných chrámech bývá docela jiné světlo a atmosféra, než známe od nás. Zde bylo tak pěkné světlo, že jsem dokonce použil barevný film. Fotografie v barvě uvidíte již brzy. K celkové atmosféře Námořní katedrály na Konštadtu jistě přispívá i to, že se čas od času zjeví skupina pravoslavných kněží, aby odříkali modlitby za padlé námořníky Ruského vojenského námořnictva. Do toho se zde zjevuje tradiční procesí věřících, kteří tu a tam zapálí svíčku, pomodlí se a políbí ikonu. Fotografovat se to samozřejmě všechno dá, když člověk zachová alespoň nějakou základní lidskou úctu. 

Ve městě se také nachází námořní učiliště a základna válečného loďstva, která mě trochu zklamala přítomností pouze relativně menších hlídkových plavidel. Ani nabídka lahve vodky a kartonu cigaret mě bohužel nedostala na palubu. Rusko se změnilo, buď už není všechno na prodej anebo se zvedly ceny. V přístavu můžete také nasednout na výletní loď, která vás proveze kolem ostrova, kde jsou na ostrůvcích menší pevnosti. To bohužel úplně nezapadalo do mého časového rozvrhu, tak jsem si dal menší procházku kolem přístavu a po parku. Ve městě potkáte skupiny kadetů z námořní školy, ale i obyčejné obyvatele města, kteří vyrazili v pěkném počasí na procházku. Všude je však dostatek připomínek toho, že celý ostrov byl kdysi hlavně vojenskou základnou. Maják, doky (kde se nedávno opravovala Aurora) a různé baterie pobřežního dělostřelectva z časů Velké vlastenecké války.

Vyplatí se výlet na Kronštadt? Rozhodně. Vezmeme-li v potaz to, že vás takový výlet vyjde jen na pár desítek rublíků za MHD. Katedrále je velkolepá a turisty nezamořená. Zbytek města je poněkud méně malebný, ale na druhou stranu alespoň člověk ochutná opravdovou Ruskou realitu, o kterou by jinak mohl být v centru Petrohradu ochuzen.

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Pamětihodnosti a muzea

Každému, kdo se rozhodne navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden. Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné 3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí, můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné, co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů, která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.

Osobně jsem si nechával návštěvu Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme po hlavě, tak to může bolet.

Klasičtější stavbou, kterou si spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi. Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba, na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou. Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí. Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.

Pokud bych měl ovšem vybrat jeden symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko – Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917, kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně, zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.

Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky, kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90. let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené chudším, leč ambiciózním námořním státům.

V příštím vydání mého blogu se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas. Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem příjemnou pláž.

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

Podzimní Petrohrad a budoucnost Polaroidu

Tématu instantní fotografie jsem se na svém blogu již párkrát věnoval. Polaroid si beru s sebou hlavně na dovolenou, abych si udělal nějaké ty fotky na památku, které mám hned v ruce. Bohužel s filmy Impossible Project jsem neměl vždy úplně štěstí. Filmy byly trochu nespolehlivé a nekonzistentní, i když se postupně zlepšovaly. Pokud ale pečlivě sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak jste možná zaslechli o tom, že Impossible Project koupil Polaroid. Přesněji řečeno jeho jméno a duševní vlastnictví. Nově jsou tedy filmy na trhu s novou grafikou obalů a pod názvem „Polaroid Originals“. O čem se moc nemluvilo, byla nová receptura, které filmy používají. Impossible v minulosti volil s ohlašováním nových filmů trochu opatrnější taktiku, pro případ, že by se nová receptura příliš nepovedla. Pokud se povedla, byla zpětně grandiózně ohlášena.

Po dlouhém zvažování jsem si nakonec jednu kazetu nového filmu Polaroid Originals koupil. Rozhodl jsem se, že nový film vyzkouším v Petrohradu. Přesně mi to vycházelo, že na 8 dní v Rusku budu mít 8 fotografií, což je celá kapacita jedné kazety filmu. Koneckonců SX-70 je celkem kompaktní a jak jsem zjistil, perfektně se vejde do kapsy mojí bundy. Jedinou výraznou nevýhodou modelu SX-70 je to, že používá filmy s citlivostí ISO 160 a clona je nastavená na fixních F8. V praxi to znamená, že potřebujete opravdu dobré světlo nebo blesku. Předpověď počasí se mi byla nakonec docela nakloněná a 6 z 8 dní jsem měl pěkně slunečno. Zlé jazyky tvrdí, že za to mohou mé dobré kontakty v Kremlu, ale pravda je taková, že jsem měl prostě štěstí.

Své návštěvě Ruska se samozřejmě budu věnovat v příštích článcích, protože fotograficky se to docela povedlo, teď bych se rád věnoval spíš Polaroidu a focení na něj. Největším problém je samozřejmě cena filmů. Dát za 8 fotografií 500kč není málo. Vlastě je to docela dost. Člověk si potom docela vybírá, kdy zmáčkne spoušť a každá pokažená fotografie docela zamrzí, protože málokdo má s sebou nějakou velkou zásobu filmu. Navíc, dříve vyvolání fotografie trvalo 20-40 minut. Málokdo se na jednom místě zdržuje tak dlouho, když fotografuje ve městě. Takže kolikrát jste na svojí chybu přišli, až když už bylo pozdě a třeba už ani nebylo světlo na to, snímek opakovat. Občas se také stávalo, že filmy od Impossible prostě selhaly, fotografie se nemusela objevit vůbec, mohla mít všelijaké nedokonalosti a expoziční hodnoty se také mohly lišit fotografii od fotografie.

Oč větší bylo moje překvapení, když jsem se za 15 minut po zmáčknutí spouště v Petrohradu podíval na fotografii a viděl, že vyšla tak dobře, jak jen Polaroid může vyjít. Ano, nové filmy se musí po vyfotografování stále chránit před světlem, ale už jen 6 minut a vyvolání je ukončené po cca 20 minutách. Další fotografie jsem už dělal s mnohem větší jistotou. Vždy jsem používal stejné nastavení korekce expozice, které SX-70 umožňuje. Fotografie vycházely s konzistentní expozicí a nějaké drobné artefakty se objevily jenom na pár z nich. Ve výsledku jsem měl 8 velmi použitelných fotografií. S Polaroidem dosud nevídaný úspěch. Je vidět, že filmy udělaly zase krok dopředu. Samozřejmě můžeme jen doufat, že se filmy ještě zlepší. Pořád ještě nedosahují úrovně originálních Polaroidů.

 

Nakonec ještě jedna zpráva ze světa instantní fotografie. Kromě nových filmů uvedl Polaroid Originals na trh i nový fotoaparát jménem OneStep Two. Ten používá filmy typu 600 a i-type, které jsou totožné jako 600, jen s tím rozdílem, že v sobě nemají zabudovanou baterii. Nový fotoaparát má zabudovanou vlastní baterii, která se nabíjí přes USB a napájí i výkonný vestavěný blesk V Americe stojí fotoaparát příjemných 99.99 dolarů a v Čechách se bude prodávat kolem 3500Kč. Suma sumárum to není tolik za nový Polaroid, protože staré Polaroidy mohou být vzhledem k věku poněkud vrtošivé. Je to vlastně docela logický krok uvést na trh nový dostupný Polaroid. Čím více lidí si ho koupí a bude používat, tím více se prodá filmů a pokud bude firma Polaroid Originals investovat zpět do svého vývoje a výzkumu, tak možná čeká Polaroid znova světlá budoucnost!

Snímky v tomto článku byly všechny pořízeny na Polaroid SX-70 a nový barevný film Polaroid Originals. Zachycují významné monumenty města, což bylo podle mě vhodné použití formátu. 

O push procesu

Na mém blogu se můžete často dočíst, že jsem nějaký film zpracoval „push procesem“, jenomže co to vlastně znamená? Většinou jste se to nejspíš dočetli u článků, kde jsem psal, že jsem musel fotit ve špatném světle. Třeba jako na svatbě v Rusku nebo když nějaký pitomec rozhodne o změně času a v 17:00 je tma.  Všichni, co fotíme na film, víme, že filmy se prodávají s různou citlivostí. Obvyklá nabídka filmů se pohybuje v rozmezí ISO 100-200-400. Pro většinu svého focení používám Ilford HP5+, který má základní citlivost ISO 400. Jenomže to ne vždy stačí k tomu, abych byl schopný získat rozumnou rychlost závěrky při cloně, která mi dá alespoň trochu hloubky ostrosti. Takže jak z toho ven? Kupodivu celkem jednoduše, i když nic není zadarmo.

Základ push procesu začíná už při fotografování. Takže pokud mám ve fotoaparátu například již zmíněný Ilford HP5+ s citlivostí ISO 400 a budu chtít film nafotit na vyšší citlivost, tak musím nastavit měření expozimetru na požadované ISO. Buď nastavením rozdílného ISO přímo na fotoaparátu, pokud máte integrované měření nebo na ručním expozimetru. Třeba na 1600 nebo 3200 ISO, zkrátka každému dle jeho potřeba. No a pak už je to jednoduché, jenom měříte a fotíte, jako normálně. Po dofocení je docela důležité si na film poznamenat, že byl vyfocený na jiné ISO, než je na něm původně uvedeno, tak abyste ho nezapomněli správně zpracovat. Z toho důvodu mám na všech svých kazetách na film vlastnoručně vyrobené etikety, na které si značím číslo filmu a jeho ISO (ty samé údaje si zapisuji i do zápisníku), abych doma věděl, jak který film zpracovat. Takže co dál?

Pokud jsme tedy náš modelový Ilford HP5+ nafotili jako film s ISO 3200, tak jsme ho vlastně o 3 stupně podexponovali. A pokud by se film vyvolal podle receptury na ISO 400, byly by fotky hodně tmavé a naprosto bez detailů ve stínech. Takže je jasné, že abychom dosáhli žádoucího efektu, je nutné upravit i proces vyvolávání. Obvykle budete film vyvolávat déle. Metody pokus omyl můžete být ušetřeni, protože většinu kombinací vývojek a časů už někdo vyzkoušel a napsal na internet. Osobně používám stránku digitaltruth.com, kde uvádí pro HP5+ na ISO 3200 čas 18 minut pro Rodinal v koncentraci 1:25 (standardní čas pro ISO 400 je 6 minut při téže koncentraci vývojky). Samozřejmě ne každá vývojka je vhodná pro tento způsob zpracování filmů a ne každý film můžete tlačit na vyšší ISO. Obecně bývají doporučovány filmy Ilford HP5+ a Kodak Tri-X, pro které najdete asi také největší množství různých receptur. Pro poslední projekt, který teď fotím většinou potmě (fotky ukážu, až budou hotové) jsem přešel na vývojku Ilford Microphen. Tato vývojka byla speciálně vyvinuta pro zpracování filmů pomocí push procesu a pomáhá se vypořádat s některými jeho efekty. 

Mezi jeden z vedlejších efektů push procesu patří nárůst zrna. Ten se může lišit podle použité vývojky a podle toho o kolik stupňů nahoru film tlačíme. Třeba Microphen nebo Pyro 510 nezpůsobují zvlášť výrazné zrno, ale takový Rodinal ve vyšší koncentraci už ano. Poměrně zásadním efektem je nárůst kontrastu a ztráta dynamického rozsahu. Může se vám velice lehce stát, že přijdete o detaily ve stínech a je třeba si na to dát pozor, když si měříte světlo dané scény. Pokud fotografujete hodně kontrastní scénu, je lepší se ztrátou některých detailů rovnou počítat. Samotnému mi to trvalo docela dlouho, než se mi podařily nějaké alespoň přijatelné výsledky. Jsou ale i lidé, kteří třeba fotí HP5+ nebo Tri-X neustále na ISO 1600 (při slunečném počastí používají oranžový filtr nebo třeba slabý ND filtr), právě protože mají rádi vysoký kontrast a znatelnější zrno. Já byl jednou okolnostmi donucen fotit na ISO 1600 venku za ostrého slunce přes oranžový filtr (expozice byla 1/1000s na F16) a musím říct, že výsledek se mi příliš nelíbil.  

Opakem push procesu je pak pull proces, kdy film nafotíme na nižší ISO, než je na něm uvedeno a čas vyvolání zkrátíme – opět nejčastěji podle nějakého návodu, který si najdeme na internetu. Výsledkem je nižší zrno, bohatší tonální škála a lépe prokreslené detaily, tedy alespoň u HP5+ focené a vyvolané na ISO 200. Jak vidno, s filmem toho jde provádět docela dost, zvlášť pokud vám nechybí odvaha experimentovat a vyhledávat si další informace k metodám jeho zpracování. Já osobně nejsem zvlášť velký chemický experimentátor, ale přijde mi užitečné si osvojit alespoň základní techniky (mezi které push a pull proces bezesporu patří), tak abyste nebyli tolik svázáni tím, jaké světlo máte zrovna k dispozici. Existují i možnosti, jak na jeden film nafotit snímky exponované pro různou hodnotu ISO a pak je všechny vyvolat s co nejmenšími ztrátami, ale o tom až někdy příště.

P.S.: Všechny fotky v článku jsou nafoceny na Ilford HP5+ (základní ISO 400) vyvolaný v rodinalu 1:25 jako ISO 3200.

Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.

Sibiřský piknik: Dokud nás medvěd nerozdělí

Spousta lidí si pod pojmem Sibiř představí nekonečně hluboké lesy plné zvěře a řeky tak široké, že je sotva vidět na druhý břeh. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Když letíte nad Sibiří letadlem je to dost surreální zkušenost. Prostě vidíte jen moře jehličnanů, od horizontu k horizontu, a možná sem tam nějakou řeku. Pokud tedy neletíte podél Transsibiřské magistrály, kde jsou soustředěna všechna větší města. Obyvatelé Sibiře, ačkoliv mohou žít ve velkých městech, mají rádi přírodu a když můžou, tak do ní vyrazí. Nejenom výlety do tajgy je člověk v Rusku živ. Volný čas se tu tráví i jinak. Škoda jen, že to nebyl tak surreálný zážitek, jak by si milovník filmů „Svéráz národního lovu“ a „Svérázný rybolov“ sliboval, ale úroveň to mělo, to ano.

V rámci výletu na svatbu své sestry mě samozřejmě manželka musela ukázat i zbylé části rodiny, která se bohužel nedostala na naší svatbu před dvěma lety. Tedy zejména svému otci a své babičce. A jak lépe se seznámit, než vyrazit k babičce do baňi. Někdo by si samozřejmě mohl představovat, že ruská baňa je něco jako sauna, a ačkoliv základní premisa horkého prostoru je stejná, baňa se jeví jako mnohem komplexnější a víceúčelovější proces. Kromě švihání se březovými metlami, které můžeme najít i u finské sauny, slouží baňa v podstatě i jako lázeň nebo koupelna chcete-li. Protože zároveň s vyhříváním místnosti si tam ohřejete i  vodu, kterou se pak můžete umýt. Byla to celkem osvěžující zkušenost. Samozřejmě, že člověku pak vyhládne, babička upekla pirožky, které jsme pak spolu s tchánem zlikvidovali. Spolu s nějakými šesti litry piva a lahví vodky. Odpočinek a sbližování s rodinou jak má být!

Aby toho nebylo málo, tak jsme pak s čerstvými novomanželi a rodiči ženicha a mým tchánem a  tchýní z Anglie, vyrazili na celodenní expedici k Sibiřskému veletoku Ob. Naskládání do dvou terénních aut plných jídla, pití a outdoorového vybavení jsme vyrazili na neznámé místo. Ukázalo se, že jde o jakousi chatovou kolonii (což v Rusku znamená cca 1 chata na 5km²) spojenou s přístupem k řece. Bohužel brána byla zavřená, a tak jsme museli veškeré vybavení a jídlo nosit v rukách. Zatímco někteří se asi dvě hodiny pokoušeli postavit stan, jiní začali připravovat oheň a jídlo. S potěšením musím konstatovat, že se sekyrou to umím pořád stejně dobře jako za svých let slávy ve skautu. Bleskově jsem nadělal dřevo na oheň, který se pak hlava rodiny pokoušela celkem dlouho neúspěšně rozdělat a odmítala pomoc zkušeného zálesáka. Oheň se nakonec rozhořel a ženy začaly připravovat tradiční kempingové jídlo. Velké kusy lososa, které se vaří spolu s bramborem, cibulí a další zeleninou. Vznikne tak chutná polévka plná rybího masa na obírání z kostí. Příjemné překvapení, že výlet do přírody na Sibiři neznamená pouze grilování šašliku.

Jelikož bylo hrozné vedro, vysoko přes 30°C, tak došlo i na koupání. Kdo by to byl řekl, že se člověk poletí na Sibiř v létě koupat, ale kontinentální klima je neúprosné. Řeka Ob byla kupodivu celkem teplá, rozhodně teplejší než oceán u Kanárský ostrovů, kde jsme byli na dovolené letos na jaře. Čistota byla také ucházející, protože proti proudu se nenacházely žádné velké továrny ani podobné věci. Pozor si člověk musel dávat hlavně na silný proud, protože když jste vlezli do řeky, že vám voda sahala tak po prsa, byl proud natolik silný, že jste měli co dělat, abyste stáli na místě. Proud naštěstí nikoho neodnesl, a tak jsme se všichni ve zdraví vrátili domů. Tedy až na jedno auto, jehož podvozek nepřežil drsné ruské cesty. Zkrátka pohodový den na Sibiři.