Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.