Londýn: Město kultlury

Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.

Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.

Jak jsem si zkusil užít Londýn

Už jsem to určitě tady na blogu psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení. Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.

Stamford Hill mi přišel jako tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty, postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.  Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní školou.

Bohužel, to co mému čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole, nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.

Konečně jsem ale dospěl k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese. Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc poznat, ale o tom zase jindy.

Nový rok v Anglii a Skotsku

Čas sváteční, čas vánoční a čas rodinných návštěv. Loni jsme vánoce trávili v Anglii, letos v Čechách a tak jsme museli příbuzenstvo v cizině navštívit aspoň na silvestra a nový rok. Bylo to pěkně symbolické, protože to bylo před rokem v Anglii, kdy jsem dostal svůj Lomography Konstruktor a celé to šílenství kolem focení na film vypuklo.

V srpnu jsem byl, z fotografického hlediska, z výletu do Anglie a Skotska poněkud rozčarován, i když vlastně ani zpětně nevím proč. Tentokrát jsem se na výlet pokusil lépe připravit po psychické stránce a předem se smířit s tím, že času na focení nebude moc a že výběr témat se bude točit převážně okolo Anglického venkova a Skotských maloměst. S tímto vědomím jsem si zabalil LEicu M2, nový objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 (dárek k vánocům, asi jsem byl hodný) a malou tašku filmů. Metráž filmu Ilford HP5, který obvykle používám, mi už došla, rozhodl jsem se nakoupit Kodak Tri-X. Lákal mě naprosto legendární status tohoto filmu a byl jsem zvědav, jak bude vypadat. Má trošku vyšší kontrast než Ilford a vypadá prostě jinak. Bohužel nejde v ČR sehnat v metráži a koupit ho v zahraničí se moc nevyplatí – škoda!

Londýn vypadá s 35mm objektivem docela jinak než s 50mm ohniskem. Máte najednou víc možností. První film jsem na svoje poměry nafotil celkem rychle, ono taky aby ne, když zbývaly asi jen dvě hodiny použitelného světla a navíc se blížil čas odjezdu našeho autobusu. Parlament, Big Ben, zdechlá veverka v parku, zapomenutá rukavice – prostě klasika, co tak v Londýně obyčejně vyfotíte. Cesta do Herefordu (čtyři hodiny autobusem) utekla celkem rychle, protože poučen z předchozího krizového vývoje minulé cesty, jsem si nabil baterie v tabletu a zásobil ho kvalitními filmy. Nakonec to vyhrál Lawrence z Arábie, který se svou čtyřhodinovou stopáží přesně vyplnil čas strávený v autobuse. Je to zajímavý film, už jen tím, že je natočen na zvláštní 70mm širokoúhlý filmy. Vizuálně je to paráda.

Venkovský život v Anglii se poněkud liší od toho v Čechách. Čím starší máte dům, tím víc jste in. Výjimkou nejsou ani hrázděné domy ze 17. Století. S nějakým zateplením, moderními materiály a úsporným topením si tu nikdo hlavu neláme. Kamna na dřevo, která ohřívají vodu na mytí, nejsou nic neobvyklého a domy se běžně vytápí na nějakých 16-18°C, což je málo i na mě a což teprve na manželku a tchýni, kterou jsou z Ruska zvyklé na teplotu v bytě kolem 25°C. Tady si maximálně zapnete elektrický přímotop, roztočíte hodiny na elektroměru, dáte si čaj a „Keep calm and freeze on“. Silnice, když prší (často), jsou občas zaplavené. V zemi, kde prší jako v Anglii, prostě nemají příkopy. Už jsem řídil leckde, přežil jsem Alpské průsmyky, kde jedete po šotolině místo asfaltu, přežil jsem dopravní špičku v centru Říma a Florenci, ale tady bych se bál vyjet.

Na druhou stranu je krásné se jen tak s foťákem v ruce projít po tradiční venkovské krajině s živými ploty mezi malými políčky. To u nás trošičku chybí, my máme širé lány bez mezí – bezpochyby zemědělsky efektivnější, ale ne tak hezké na pohled. Jeden den vyšlo slunko, vít rozehnal mraky a já celý jeden film nafotil na polích a kopcích za domem. Jen tak tak jsem přežil útok rozzuřeného stáda krav, které můj fotoaparát popudil víc, než ochranku americké ambasády v Praze. Pěkná jsou i různá malá městečka, jako třeba Ross on Wye, které je celkem nedaleko. Byli jsme tam v den anglické obdoby našich dní pracovního klidu (bank holiday). Ulice byly plné lidí, stejně tak jako kavárny a restaurace. Vůbec to bylo docela hezké, vidět, že i malá městečka mohou docela žít. Mám trošku obavy, že v ČR by většina lidí seděla doma u televize, než aby vyrazila do města nebo by radši vyrazili do nejbližšího nákupního centra

Na samotnou oslavu nového roku jsme vyrazili do Skotského Dumfries. Městečko kousek od moře, kdysi velmi významní, teď už míně. Zajímavější než celé Dumfries byla krajina lemující silnici na cestě tam, ale tchánova striktní politika jízdy bez zastávek mi znemožnila jí zachytit. Možná někdy příště, až překonám strach ze smrti na anglické silnici a budu pro změnu řídit já. K samotné oslavě nového roku můžu říct jen to, že společnosti skládající se v hotelové restauraci převážně ze skotských a anglických penzistů, pařila dost tvrdě a mě bylo na nový rok pořádně špatně. Už trochu cítím, že mi není dvacet a ty kocoviny se progresivně zhoršují. Cestou zpátky ze Skotska jsme měli zastávku (nechápu) v místě zvaném Gretna Greens, což je shluk turistických obchodů kolem bývalé kovárny, která sloužila a dosud slouží pro svatební obřady. Chvíli jsem pozoroval snažení jednoho čerstvě oddaného páru o pořízení fotografie pomocí selfie tyčky až jsem se jim nakonec nabídl, že je můžu vyfotit já a že jim oskenované snímky zašlu. Souhlasili a tak jsem se na pár minut stal (nepříliš dobrým) svatebním fotografem. Maličko jsem zalitoval, že jsem nechal 50mm objektiv v autě, protože na tohle by se hodil asi lépe než 35mm. Nakonec to jakž takž vyšlo a fotky jsem už poslal. Inu, občas mě popadne nečekaný záchvat altruismu.

Těsně před odletem jsem ještě v Londýně navštívil národní galerii (byla zima, pršelo a vstup byl zdarma – vítězná kombinace). Líbila se mi hlavně sbírka impresionistů za obrazů z raného 20. Století. Když jsem ještě maloval (z donucení), tak se mi impresionismus obzvláště zamlouval, protože jsem dost zápasil s věrným podáním reality, ale to je úplně jiný příběh. Vstup zdarma vykompenzovalo to, že jsem tam ztratil čepici a šálu (ze skotské vlny!). Příště musíme strávit s manželkou v Londýně víc času než jen pár hodin mezi přestupem z letadla na autobus. Je tu pořád pár muzeí, které jsme nenavštívili a pár částí města, kam by stálo za to se vypravit s foťákem. A jsem si jist, že se tam podíváme, protože jsme v Anglii určitě nebyli naposled.

 Celá galerie na Flickru

Londýn

Brzká raní hodina a vyprázdněné ulice Londýn v mých očích příliš nevylepšili. Volným krokem jsem vyrazil z Victoria Coach Station a vyrazil k Westminesteru. Vyfotit řeku, parlament a Big Ben. Pak jsem pokračoval na Trafalgar. Focení v Londýně se neslo hlavně ve znamení návratu k 50m ohnisku objektivu Jupiter 8. Návrat je to příjemný, protože znamená, že nemusím používat přídavný hledáček. Navíc má o jeden stupeň lepší světelnost, což se brzy po ránu také hodí. Ke svému hlavnímu cíli, Toweru a Tower Bridge jsem dorazil až před obědem, což  zajistilo výraznou stafáž z řad turistů. Němci možná sice prohráli Bitvu o Británii, ale počtem turistů poráží i jinak nedostižné Číňany. Slunce mělo na obloze dost nepříznivou polohu a vůbec celá obloha byla v podstatě bílá a bez kontrastu, takže jsem opět příliš nefotil, jen tak aby se neřeklo a abych dofotil zbytek filmu.

Londýn mě z fotografického hlediska trochu zklamal, ale chyba bude spíš ve mně. Nedostatek času, zanedbaná předchozí příprava a celkově ne úplně kreativní období, kterým teď procházím. Jako takový mám ale Londýn rád. Je to krásný artefakt kdysi velkého impéria, které dosáhlo vrcholu kdysi před stovkou let, a teď už jen pomalu čeká na svůj definitivní pád. Město je poseté pomníky padlým v různých koutech světa a v různých staletích. S trochou nadsázky by se dalo říct, že celé město je jedním velkým válečným pomníkem. Větším lákadlem a něčím, co skutečně potěší moje oko, jsou různé průmyslové památky 19. a raného 20. Století, kterými je Londýn taktéž poset. Díky tomu se tam vždy rád vracím, plus si musím doplnit resty v návštěvách muzeí a galerií.

Kulturní vyžití se při této návštěvě omezilo na procházku v SOHO a večeři v čínském „sněz co můžeš“ bufetu. Tento koncept by v ČR jisto jistě neměl šanci přežít, protože správný Čech raději umřel než aby nechal jídlo „zadarmo“ nedojedené. Nemohu kantoncům vyčítat jejich neznalost češství, ačkoliv jejich trik s přesolenými krevetami byl značně podlý – chtěli stáhnout lidi na cenách nápojů. Vydržel jsem na o jednom pivu a sklenici vody z kohoutku celkem dlouho. Moje čínština je celkem mizerná, ale mám pocit, že mě při odchodu prokleli a zakázali mi vstup do China townu na 5 let. C´est la vie. Samozřejmě přeháním, ale má pointa je, že pokud se chcete opravdu nacpat za zorumné eníze, tak čínská a indická bistra jsou tím místem. Případně fish and chips, jen škoda, že už je nebalí do novin jako před 10 lety. Viním z toho EU (a zednáře, dodal by tchán).

Celkem jsem v Anglii a ve Skotsku nafotil 3 černobílé kinofilmy, 2 barevné kinofilmy, 1 černobílý svitkový film a 2 barevné svitky. Nad výsledky mohu teď, na palubě letadla do Prahy, jen spekulovat (teď už vím, že pár se jich povedlo).

Na závěr jen několik bodů pro cestovatele, kteří v Anglii či ve Skotsku ještě nebyli:

1.      Skoti jsou obecně příjemnější lidé než Angličané (obecně!)

2.      Jídlo a pití v restauracích leze do peněz (hodně)

3.      Najít wi-fi zadarmo není problém ani v menších městech

4.      V autobusech běží klimatizace vždy naplno, a tak se i v létě pořádně oblečte

5.      Když se něčemu divíte, tak se zavřenou pusou a neukazujte prstem (místní to dráždí)

6.      Nevozte domů Skotské libry – v ČR bude problém je vyměnit za koruny

Teď už jen pokud těch 8 řvoucích kojenců v letadle dovolí, tak se odeberu k zaslouženému spánku. Byla to náročná, ale i plodná dovolená.

Celé album z Londýna a Skotska na Flicrku