Jan Šibík 1989: Obrázky z výstavy

Léto už nám pomalu končí. To znamená několik věcí. Kratší dny, méně světla, ale i sezóna výstav. Kromě výstavy fotografií k filmu „Nabarvené ptáče“, jsem navštívil i Staroměstskou radnici. Tam až do 14.11. 2019 probíhá výstava Jana Šibíka, která zachycuje události roku 1989. S návštěvou této výstavy jsem rozhodně nespěchal. Čekal jsem, až si jí budu moct prohlédnout víc v klidu.

Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Za sebe nemůžu říct, že by mi rok 2019 přišel zvláště pozitivní, co do naplnění odkazu roku 89. Důkazem toho bylo i několik velkých demonstrací, které se konaly v Praze i jinde v České republice. Nutno dodat, že v minulých letech jsem byl vždy zklamán atmosférou na výročí 17. listopadu 1989. Zejména pak minulý rok. Proto mi přišlo obzvlášť důležité zajít na tuto výstavu, abych si z fotek udělal lepší obrázek o atmosféře před 30 lety.

Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše. Fotografie Jana Šibíka z roku 89 patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás tehdy nafoceno. Některé fotografie jsou na výstavě v poměrně velkých formátech, jiné jsou menší. Celkově je jejich skladba velmi dobrá. Kromě fotografií z Prahy najdete na výstavě i fotografie z pádu Berlínské zdi a z Rumunské revoluce. Vidět srovnání, jak věci probíhaly u nás a jak v cizině není také vůbec od věci.

Za měsíc tu máme výše zmiňované 30. výročí revoluce. Rád bych byl optimista, že se to celé ponese v duchu, který by odpovídal odkazu historické události a tomu, co se u nás dnes děje. Na druhou stranu, jsem spíš realista a mám pocit, že to dopadne jako vždycky – nematně neslaně.

Spolu s výstavou je k dispozici i knížka, která se mi opravdu líbila. Spousta fotografií se mi více líbila v knížce než na zdi na výstavě. I když bylo pár fotografií, kterým velký formát vyloženě prospěl. Pokud tedy máte ještě čas, tak na výstavu určitě zajděte, případně zvažte nákup knížky.

Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.

Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.

Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.

Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.

Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.

Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.

Zapomenutý negativ: Anglie

Bude to už pár měsíců, co jsem přinesl svůj takřka pravidelný příspěvek z anglického venkova. Pozorným čtenářům neunikla zmínka o tom, že jsem fotografoval i středoformátovou Yashicou. Když se tak podívám do svých záznamů, tak mi Anglie vychází jako destinace, kde tento fotoaparát a formát filmu používám nejvíc. Česká republika dotahuje náskok. Bude to zřejmě tím, že líný charakter mých pobytů v Anglii se dobře kryje s pomalejším tempem fotografie s dvouokou zrcadlovkou.

Náměty a obrazy se mi před aparátem zjevují dost náhodně. Někdy, vlastně dost často, zjišťuji, že jsem měl nějakou zajímavou věc přímo před sebou. Takhle jsem například objevil kamennou hlavu, která slouží jako chrlič vody u pramene, který spravuje můj tchán. Legendy říkají, že pochází dokonce z předkřesťanských časů, kdy v této oblasti Anglie žili Keltové. Ano, i takové věci může člověk najít na zdánlivě známých místech.  

Většina mých procházek však spíše vede k tomu, že se snažím dívat na již známé věci a známá místa v novém světle. Pokud tedy nad anglické mraky vyleze unavené zimní slunce, které umí být překvapivě krásné. V zimě sice potěší jakýkoliv záblesk slunečního světla, ale v Anglii tak nějak víc. Dal jsem si letos takové malé předsevzetí, že pořádně projdu všechny 6x6 negativy, co jsem na anglickém venkově nafotil a zkusím z nich sestavit nějaký ucelenější výběr. Kdo ví, třeba se do něj dostane i některá z těchto fotografií, které jsem v Anglii pořídil téměř před rokem.

Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.

Tichá zátiší

Na to, že čas od času odbočím od dokumentární fotografie jste si už asi všichni zvykli. Nějaká ta krajinka už v mém portfoliu snad nemůže snad ani nikoho překvapit. Dnes bych rád napsal něco o zátiších a o tom, co nás mohou naučit. Pokud čas od času vyrazíte někam na hrad, zámek či do galerie, tak určitě uvidíte spousty obrazů zeleniny a mrtvé zvěře. Zátiší byla několik století oblíbeným námětem evropských malířů. V počátcích fotografie se toho změnilo jen málo. Spolu s portréty a krajinami zůstávalo zátiší jedním z hlavních námětů raných fotografií. Z části kvůli tomu, že fotografové se kopírováním malířů snažili dokázat, že fotografie je také umění. Navíc kvůli tehdejším fotografickým materiálům se expozice počítaly na dlouhé sekundy a klidně i minuty. Témata byla limitována na statické objekty. Avšak ani příchod pohotovějších fotoaparátů, světelnějších objektivů a citlivějších filmů neznamenal konec zátiší jako fotografického žánru. Jaké je však místo tohoto žánrů v dnešní uspěchané době?

Jedním z nepochybných využití zátiší je tréning. Člověk má čas si vše promyslet, analyzovat světlo a kompozici. Speciálně u zátiší, která si poskládáme sami třeba někde v ateliéru. Z takovýchto fotek, kde máte většinu proměnných pod kontrolou se můžete velice rychle učit potřebné technické dovednosti. Doporučuji si vést solidní poznámkový aparát. I vybledlý inkoust je lepší než pouhá lidská paměť. Inscenovaná zátiší ovšem nejsou něco, v čem bych si liboval. Naposledy snad, když mě na ZUŠ paní učitelka nutila namalovat mísu s ovocem. Nutno dodat, že to nebylo snadné pro nikoho ze zúčastněných. Za posledních pár let jsem ale nafotil pěknou řádku zátiší. Jak a proč?

Když jsem začínal s dokumentem, dostal jsem několik dobrých rad, kterých se držím doteď. Mezi nimi byla i ta, že občas bych měl fotografovat i drobné detaily prostředí ve kterém se v rámci focení pohybuji. I neživé objekty mohou vypovídat o prostředí a lidech. Vždy když zahlédnu nějaké zajímavé seskupení objektů, či jednotlivý objekt, který by mi mohl zapadnout do celkového obrazu, fotím. Mnohdy je to jen do počtu a jako jakási forma „vizuálního zápisníku“. Občas se ale zadaří, sejde se dobré světlo se zajímavou kompozicí a obsahem. Taková fotka se pak může stát součástí výběru. Může pak dobře posloužit v rámci souboru jako jisté oddělení míst, dějů a času.

Zátiší tak rozhodně nepatří kamsi do předminulého století. Mělo by patřit do arzenálu každého fotografa. Ať už jde o aranžování, či o schopnost vidět jistý řád a krásu ve zdánlivě nahodile seskupených objektech.

Je 6x6 víc než 36?

Znáte rčení, že méně je někdy více? Platí i ve fotografii. Přesvědčil jsem se o tom již mnohokrát. Už několik let používám na 95% svých fotek jen jeden film a jednu vývojku. Používám také převážně jen jedno ohnisko objektivu. Musím říct, že mi to takhle vyhovuje. Navíc teď, s příchodem léta, jsem začal experimentovat s dalším „omezením“. Spoustě lidí, kteří fotí na film, často trvá úplnou věčnost, než dofotí jeden kinofilm. To sice není úplně můj případ, ale taky se mi občas stalo, že mi film trčel ve foťáku a mě trvalo, než jsem našel vhodnou příležitost k dofocení. Vznikaly mi tak filmy, kde jsem na půlce měl nějaké svoje dokumentární téma a na druhé půlce náhodné fotografie. Celý tenhle koncept mi nepřišel úplně šťastný. A tak jsem se rozhodl s tím něco udělat. Na letní výlety teď proto jezdím vybaven středoformátovou Yashicou MAT, kterou mí čtenáři znají především z mých výletů do Prachovských skal.

Standardní svitkový film nabízí 12 snímků formátu 6x6. Z nějakého důvodu je to takřka ideální počet snímků na jeden půldenní výlet někam mimo město. S opcí pro založená druhého svitku s dalšími 12 snímky, pokud člověk narazí na něco velmi zajímavého. Člověk fotí trochu pomaleji a odpad nebývá tak velký jako u kinofilmu. Tudíž z jednoho svitku lze získat tak akorát fotografií pro jeden příspěvek na blogu. Co se týče rychlosti zpracování fotografií, tak mám pocit, že svitek trochu rychleji schne a rozhodně se rychleji skenuje na mém skeneru. A menší počet fotografií znamená i rychlejší postproces. Větší negativ, ostřejší a méně zrnité fotografie také nejsou k zahození.

Proto jsem nyní dospěl k rozhodnutí, že budu svůj středoformátový přístroj používat o trochu víc. Zejména právě pro různé fotky z výletů, či portréty. Takže si teď častěji užívám stranově převrácený pohled na svět přes matnici dvouoké zrcadlovky. Kompozice čtvercového formátu přináší docela jiné výzvy než poměr stran 3:2 u kinofilmu. Stejně tak si musím zvykat na ohnisko 80mm, které je blíže ekvivalentu 50mm na kinofilmu. Kupodivu mi to na formátu 6x6 vyhovuje a po širším objektivu netoužím. Přijde mi, že do čtverce se skoro vždy vejde všechno co potřebuju. Další změnou je použití filmu Ilford FP4. Ve svitku jsem téměř exkluzivně využíval Kodak Tri-X, ale teď přišel čas na změnu. Ilford FP4 mě oslovil svou tonalitou a dynamickým rozsahem. Trochu mi chybí zrno, ale bez něj dokážu žít. Samozřejmě jsem teď trochu limitován jeho nízkou citlivostí, ale přes léto to půjde přežít. Člověka to zase donutí přemýšlet o světle a fotografii z trochu jiného úhlu.

Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!