Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.