ZIN? ZIN!

Fotky patří na papír! Tak nějak se to aspoň říká. Do temné komory se ovšem po hříchu nedostanu příliš často. Pokud ovšem pravidelně sledujete tento blog, případně můj Instagram, mohli jste postřehnout zmínky o něčem, čemu se říká "zin". Co to přesně je si rozebereme níže, ve větším detailu. Jen bych tady rád zmínil, že pokud si chcete nějaký z mých zinů pořídit, odkaz na e-shop najdete na konci každého popisu. 

Co je to zin?

Zin se dá definovat jako nízkonákladová, nezávislá publikace vydávaná fanoušky určitého "oboru", v našem případě fotografie. Ziny mohou mít různé podoby, od podomácku vyrobených koláží následně rozmnožených na černobílé kopírce, po relativně profesionálně vypadající produkty. Ty naše, publikované ve VERUM PHOTO, jsou - troufnu si říct - ten druhý případ. A to hlavně díky Kevinovi, který má lví podíl na vzniku a vzhledu každého vydání.

TITUL

První dokumentární projekt. První publikace. První můj zin publikovaný pod hlavičkou VERUM PHOTO. Začalo to jako focení k talentovým zkouškám na ITF, skončilo to nakonec úplně jinak. Inspirován ziny ze zahraničí jsem chtěl udělat něco podobného. Nakonec se mi to povedlo až v rámci našeho spolku. V 19 fotografiích jsem zachytil přípravu zápasníka MMA a jeho cestu k titulovému pásu šampiona. Odkaz.

TBILISI

Druhý zin a návrat k pouliční fotografii, od které jsem se v té době již trochu vzdaloval. Hlavní město Gruzie mě očarovalo hned při první návštěvě. Zin obsahuje 21 fotografii z prvních dvou návštěv. Tbilisi jsem navštívil celkem třikrát a mám v plánu se tam ještě vrátit. A kdo ví, třeba pak přijde čas na druhé rozšířené vydání. Odkaz.

ROMA

Zatím třetí a nejnovější samostatná publikace. Řím je moje srdeční záležitost od mé první návštěvy před mnoha lety. Před rokem jsem se tam vydal znovu a měl jsem jasný cíl. Co nejvíc fotit a dát dohromady nový zin. Nechtěl jsem recyklovat nic z předchozích návštěv. Nakonec bylo novinek víc. Nový papír, jiná technologie tisku, o pár stránek navíc a zas o kus blíž tomu, jak jsem si na začátku své ziny představoval.  Odkaz.

Co tedy říct závěrem? Dostat fotky z negativu na papír je důležité. Fakt, že se mi to podařilo způsobem, který umožňuje si mé fotografie užít širšímu publiku, mě velmi těší. Co se týče dalších zinů, mám již určitý plán, jak do budoucna pokračovat. Určitě se o tom tady na blogu dozvíte!

Sicílie: Něco nového

Mé cesty do Itálie se zatím vždy omezovaly na pevninu. Nabídka k cestě na Sicílii přišla dost nečekaně, ale povedlo se mi vyčarovat několik dní volna v práci a mohlo se jet. Celé to vlastně bylo jako před lety, kdy jsem s focením začínal, a každou chvíli jsem někam na pár dní cestoval. Některé věci se za ta léta změnily, jiné ne. Mé obvyklé zmatky na letišti, málo místa na nohy v letadle nízkonákladové společnosti a radost z toho, když člověk dorazí do cíle.

Naše cesty nás zavedly z Catanie do Syrakus, Nota, Scicli, Modici, Ragusy a následně zpět do Catanie. Lancie z půjčovny se zapotila. Na Sicílii neplatí tradiční pravidla silničního provozu, a tak jsem se zapotil i já jako řidič. Odpočinek nám každou noc skýtalo jiné agroturismo, tedy místní farma, která zároveň provozuje hostovské pokoje. Hned v tom prvním, poblíž Syrakus, nám majitel při prohlídce farmy ukázal pozůstatky starého řeckého osídlení z doby bronzové. Do skal vytesané prohlubně a kanálky sloužící k výrobě olivového oleje, studnu a hroby. Společnost nám dělal profesor z Basileje, který se přijel podívat na papyrus, který na pozemku farmy také roste. Podobné náhodné zážitky mám na svých cestách nejraději.

Poprvé jsem také vyzkoušel svůj nový objektiv pro Leicu - Voigtländer 35/1.5 Nokton, který jsem pořídil jako náhradu svého Zeiss Bigon 35/2.8. Byl čas na změnu. Zeiss mi dobře sloužil dlouhé roky, ale náročná služba se na něm už dost podepsala. Nový objektiv se zatím jeví jako dobrá volba. Nebyl jsem si úplně jistý, jak dobře bude fungovat s černobílým filmem. Žádný velký šok se ale nekonal. Kontrast je plus minus takový jako jsem zvyklý, ostrost je možná o trochu lepší a clona F1.5 je velmi příjemný bonus. Ergonomicky mě překvapil fakt, že o dvě clony "rychlejší" objektiv je dokonce menší, než můj původní. U Leicy je velikost objektivu dost důležitá kvůli blokování hledáčku.

Celý tenhle výlet byl plný nových zkušeností. Fotil jsem o něco méně než mám ve zvyku, ale nakonec jsem o to radši za každou fotografii, kterou jsem si přivezl. Teď se ještě dočkat vyvolání barevných negativů, které jsem fotil na 6x9 a které ukážu někdy příště.

Starý příběh v novém roce

Plány, plány které spřádáme... Původně jsem měl v plánu se k fotografiím z covidových let v Poděbradech vrátit nejdříve tak za dva roky. Před pár dny jsem se ale podíval do svých poznámek, co mám fotograficky v plánu na následující roky a zjistil jsem, že mi to tam vlastně vůbec nezapadá. Rozhodl jsem se proto, že se s tímto tématem vypořádám teď a tady. Doufejme, že jednou pro vždy.

Fotograficky jsem toto období zkoušel pojmout různě. Chvíli jsem zkoušel experimentovat i s fotografováním zátiší, když to vypadalo, že budeme ve svých bytech zavřeni na neurčito. Přestalo mě to bavit po jednom odpoledni. Musel jsem jít ven. Tak tedy začala moje nová tradice, které jsem se držel celou dobu trvající práce z domova. Obědové procházky. Začal jsem tak krok po kroku lépe poznávat město, kde jsem strávil v podstatě celý svůj život, ale které jsem nikdy příliš nefotografoval. 

Byly dny, kdy jsem se vracel bez snímku a byly dny, kdy jsem nafotil víc než jeden film. Odmítal jsem se ale zabývat focením prázdných ulic a smutných pohledů lidí v rouškách. Těch prázdných ulic jsem nakonec vyfotil vlastně docela dost. Tyhle mé polední procházky byly spíše mentální hygienou než fotografickou expedicí. Je to už pár let, co jsem si zvykl trávit své obědy sám se svými myšlenkami. Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. 

A teď, první měsíc tohoto roku, bych tuto kapitolu minulosti rád prohlásil za uzavřenou.

Šťastný nový rok: 3 odrazy minulosti

Letos se mi povedlo něco, co jsem chtěl udělat už opravdu dlouho. Prošel jsem si celý svůj fotografický archiv. Povedlo se mi to při příležitosti výběru fotografií na výstavu. Během tohoto procesu jsem si všiml jednoho svého zvyku, který mě provází od prvních dní, kdy jsem k oku přiložil hledáček. Čas od času, když jsem se blížil konci filmu a měl jsem po ruce vhodnou lesklou plochu, vyfotil jsem svůj odraz.

Bylo to zajímavých 8 let. Prožil jsem hodně změn ve svém osobním, pracovním a i tvůrčím životě. Nejsem asi úplně ten poetický typ, který by tady psal, že v každé fotografii svého odrazu přesně vidím životní události, které se mi otiskly do tváře. Snad jen občas se mi vybavila konkrétní situace a kontext, při které jsem snímek pořídil a s tím samozřejmě i vzpomínky na širší kontext doby a událostí. 

Na závěr roku jsem si proto připravil 3 svoje "selfíčka", která tvoří jistý průřez mou dosavadní fotografickou dráhou:

Paříž, 2015, vybaven fotoparátem Zorki a nezkaženým pohledem na svět jsem vyrazil do světa. V Pařízi jsem tehdy nafotil asi 4 filmy a přišlo mi to hodně!

Petrohrad, 2017, film číslo 192 v mé Leice M2. Mám už za sebou první dokumentární projekt a fotím tempem kolem 100+ negativů za rok. 

Řím, 2022, po více jak dvou letech covidového marasmu jsem vytáhl paty za hranice. Přísný výraz je důsledkem jisté podrážděnosti vyvolané velmi hlučnou skupinou čínských turistů.

Schrödingerovy negativy

Začínají se mi doma hromadit nevyvolané filmy. Poslední "velké" vyvolávácí maratony, kdy jsem každý den vyvolával a skenoval negativy jsem absolvoval v létě po návratu z Říma. Mám ale neblahé tušení, že v krabičkách od metráže do kterých ukládám kazety s exponovaným filmem, mi leží ještě pár filmů z letošního jara. Vím, že jejich obsah mi neuteče a tak si mohu dát na čas. 

Tato situace mě ovšem přivádí k otázce, jaká je vlastně podstata existence fotografií na nevyvolaném filmu. Z čistě technického hlediska by se dalo říct, že existují ve formě chemické reakce, která na filmu proběhla při expozici. Tato technická podstata by však přišla vniveč, pokud by nějakou nehodou došlo k osvícení negativů, či k chybě při vyvolání. Jedná se tedy o stav jisté křehké a nejisté existence. Navíc má znalost toho, co je na negativech zachyceno je dost omezená a můj poznámkový aparát je v tomto ohledu dost minimalistický a u nevyvolaných negativů mi dává jen velmi omezenou představu o tom, co se na nich ukrývá za fotografie.

Jisté odhalení nastává, až když pověsím vyprané negativy k uschnutí. Tehdy se poprvé můžu podívat na negativní odraz světla, které film zachytil. Mohu posoudit, jak jsou negativy kryté a kontrastní a mohu se pokoušet z 36x24mm políček vyčíst, co je na nich zachyceno. Negativ tehdy začíná existovat jako objekt, ale obraz na něm zachycený ještě ne.

Následuje pak už jen zvětšovák a papír, či skener a tisk (rouhačství!), tedy transformovaná existence obrazů na negativech v jejich finální formě. Jenomže já tady píšu, místo toho abych vyvolával. Některé mé negativy tedy zatím stále zůstávají ve stavu jisté kvantové nejistoty. 

Sněžka: Počtvrté už je to tradice

Žádného z pravidelných čtenářů mého blogu asi už nepřekvapí, že se stále vrací na svá oblíbená místa. Konkrétně na Sněžku každý rok vyrážím se stejnou kamarádkou. Každá naše cesta začíná podobně - debatou o tom, že letos opravdu nejsme ve formě a že výstup nejspíš nepřežijeme. Letos to bylo jiné v tom, že diskuse začala tím, že bychom rádi jeli na výlet kamkoliv jinam než na Sněžku. Po loňském zážitku se nám tam nechtělo ani trochu. Nemohli jsme vůbec vymyslet kam, diskuse se táhla a nakonec jsme si museli dát deadline do 22:00 toho dne - pokud nic nevymyslíme do té doby, tak pojedeme na Sněžku a hotovo. A jak prošla 22. hodina, nastalo obvyklé bědovaní, že to letos určitě nepřežijeme, protože jsme oba v naprosto mizerné formě, i když jsme si dávali předsevzetí, že LETOS to bude jinak!

Počasí nám v zásadě přálo a po nezbytných přípravách jsme z Malé Horní Úpy vyrazili až na nejvyšší vrchol Česka. Tento výstup probíhá pokaždé v obdobných fázích:

1. "Měli bychom se šetřit, ať nepřepálíme start!"

2. "Na to, že nejsme ve formě, to docela jde!"

3. "Tak, stoupání je za námi, teď už to bude jen po hřebeni."

4. "Tohle stoupání jsem z minula úplně vytěsnil, to je hrozný."

5. "Nevím, jestli si sundat bundu nebo svetr."

6. "Příští rok se na to vykašleme..."

7. "Všude samí Poláci! A toho bordelu!"

8. "Já těch posledních pět set metrů nedojdu, nechej mě tady."

9. "Čí je ten hroznej barák tady na vrchu? Aha, Poláků..."

10. "Nakonec to nebylo tak hrozný."

Takhle se to opakuje rok za rokem, v menších obměnách. Letos jsme při výstupu potkali rekordně nízké množství lidí. Valnou většinu z nich na cestě dolů. Dost možná kvůli tomu, že jsme vyráželi relativně pozdě. Nejsme zrovna turisté, co vyráží na stezku již za úsvitu. Na vrcholu hory panovalo takřka bezvětří, což bylo velmi neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo množství lidí na vrcholu, respektive jejich absence. S jistotou ale mohu konstatovat, že na vrcholu Sněžky není moc co dělat, výhledy nejsou bůh-ví jak fotogenické a na celé cestě jsou vlastně nejlepší ty pohledy NA Sněžku.

Cesta dolů pak probíhá v následujících fázích:

1. "Za chvíli se bude stmívat."

2. "Z kopce je to horší než do kopce. Jít pozadu pomáhá."

3. "Doufám, že mě nebudou bolet kolena." a "Bolí mě kyčle."

4. "Říkám ti, že ještě půjdeme do kopce." a "Nevěřím ti!"

5. "Proč jdeme do kopce, když jdeme dolů?"

6. "Tenhle barák je fakt otřesnej!"

7. "Hlavně mě nenechávej objednat si v hospodě žebra, umřel bych."

8. "Už se těším, až si zuju tyhle boty."

Následuje krátká přestávka na občerstvení v pivovaru Trautenberk a debata nad jízdním řádem. Zjištění, že vlak, který jezdil před rokem je už zrušený a že vlastně musíme docela pospíchat. Každý rok... Někomu by to opakování třeba vadilo, ale já se v něm cítím velmi komfortně. Vím co mě čeká a vlastně se na to i docela těším. 

Půjdeme na Sněžku i pátý rok v řadě? Kdo ví, nezbývá, než rok počkat. 

S P Q R

Po dvou letech různých lockdownů a cestovních omezení (zatím dvou letech...), jsem se rozhodl, že letos je letos již dozrál čas, abych zase vyrazil někam do zahraničí. Moje první volba byla samozřejmě Gruzie. Jenomže člověk míní a Putin mění. Z pochopitelných důvodů mi pak tedy nepřišlo příliš dobré cestovat do regionu přiléhajícího k Rusku a Černému moři. Napadlo mě tedy, že by to mohla být dobrá záminka proč vyrazit do "západní" Evropy, kde jsem nebyl už hodně dlouho. Hlavou mi proběhl celý seznam zemí a měst, kde jsem už byl a kam bych se rád podíval znova. Říkal jsem si, že po tak dlouhé době by bylo lepší jet někam, kde to už trochu znám. Vylučovací metodou jsem se postupně dostal ke dvěma favoritům - Paříži a Římu. 

Konečná volba nakonec padla na Řím, byl jsem v něm sice vícekrát, ale stále jsem měl pocit, že jsem toho z něj vlastně mnoho neviděl. Mé návštěvy byly vždy relativně krátké. Například ze slavných muzeí a galerií jsem neviděl skoro nic. Jednoho květnového dne jsem tedy sedl na letadlo a vyrazil směrem k Věčnému městu. V letadle jsem přemýšlel nad tím, co se za těch pět let od mé poslední návštěvy mohlo změnit. Není to úplně krátká doba. První místo, které jsem musel navštívit hned potom, co jsem na Termini vystoupil z vlaku bylo Er Buchetto. Malý krámek s porchettou, kde za svá eura dostanete sendvič s pečeným vepřovým, víno, kousek sýra a nakládanou zeleninu. A vše bylo přesně stejná jako před pěti lety. 

Cestou na ubytování, které jsem měl hned vedle Vatikánu, jsem prošel většinu důvěrně známých místo jako je fontána Di Trevi a Pantheon. Ještě jsem si ani ze zad nesundal batoh, ve kterém jsem si vezl oblečení, a už jsem si plnými doušky tu velkolepost. Na jednu stranu si myslí, že spousta míst na světě se přeceňuje, na druhou stranu mi Řím vždy přijde stejně velkolepý, jak jsem si představoval. 

Neměl jsem žádný pevný program. Jen dost vágní seznam prožitků, které bych si v Římě rád dopřál. Třeba taková snídaně - croissant, cappuccino a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Následovalo pomalé potulování se městem. Býval bych byl rád vstával brzy a užil si probouzející se město za příznivějších teplot, ale nikdy se mi nepovedlo vstát dostatečně brzo. Trochu mě mrzelo. že jsem nestihl návštěvu baziliky Sv. Petra, kde se tvořily dlouhé fronty již od časného rána. Jedna z věcí, které jsem se chtěl vyhnout a povedlo se mi jí beze zbytku splnit. 

Zvyknout si na to, že jsem opět venku, mezi lidmi a s foťákem u oka mi trvalo první dva dny. Potom jsem si vzpomněl, že je to vlastně normální a že nenormální byly ty poslední dva roky. S tímto vědomým jsem se poté prostorem Věčného města pohyboval takřka s lehkostí. Na mysl mi vytanula i spousta vzpomínek na zážitky z předchozích návštěv. Většina z nich příjemných, nostalgie je příjemná. Řím jakoby se neměnil a vždy mi dával přesně to, co od něj čekám. Na toto téma jsem měl krátkou diskusi s dokumentárním režisérem Stephenem Natansonem, kterého jsem v Římě kdysi potkal v jedné kavárně. Dle jeho názoru není absence změn dobrá věc, znamená totiž stagnaci. Od města s historií dlouhou téměř 2800 let nejde ovšem očekávat nějaký překotný vývoj.

V Římě jsem si znovu uvědomil jednu dost důležitou věc, kterou říkal už Henri Cartier- Bresson. Fotografie nelze dělat s cynickým pohledem na svět. Člověk musí trochu otevřít "srdce", aby to mohlo fungovat. Z nějakého důvodu je to častěji jednodušší, když jsem mimo prostředí, kde se pohybují denně. Jsem tedy Římu vděčný, že mi poskytl něco, co jsem skutečně chtěl a potřeboval. Nic víc, nic míň.