Pražská koronarámata L.P. 2020

Není žádným tajemstvím, že jsem vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou. Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského foťáku nevidíš.

Kromě klasického krajinkaření, ke kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného. Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné, případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou esteticky velmi uspokojivá.

Prošel jsem si během pár dní několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi ale za lehce zvýšené úsilí stály.

 

  

Graflex: Malé morové zátiší

Už je to pěkných pár týdnů, co nás naše vláda zavřela doma. Člověk má tak čas na věci, které by jinak nedělal nebo by je přinejlepším velmi dlouho odkládal. Před nedávnem jsem psal článek o tom, jak čas od času podlehnu touze vyfotit si nějaké pěkné zátiší. V drtivé většině ale takové, které vzniklo náhodným seskupením objektů bez mého zásahu. Nějakou dobu před karanténou mi už ale v hlavě kvasil nápad na sérii zátiší, lépe řečeno takový triptych, který bych si uměle nakomponoval a vyfotil v domácích podmínkách. Zejména proto, abych si vyzkoušel práci se světlem a sestavení předmětů do kompozice. A do toho jsem si ještě usmyslel, že to celé vyfotím na Polaroid.

Musím se přiznat, že to bylo o dost těžší, než jsem si myslel. Nakonec jsem se ale dobral k jedné použitelné fotografii, na další dvě do triptychu mi ale zatím chybí rekvizity. Osud tomu chtěl, že jsem ve stejné době měl půjčený od kamaráda fotoaparát Graflex, abych si vyzkoušel práci se velkoformátem – ačkoliv jsem k němu měl pouze záda na svitkový film, principy práce s tímto přístrojem zůstávají stejné. Takže když už jsem měl zátiší nakomponované a rozložený stativ. Neodolal jsem a vyfotil jsem to ještě Gaflexem.

S hanbou se musím přiznat, že ačkoliv jsem dostal dobré proškolení jak tento přístroj použít, tak jsem většiny fotek zapomněl vyndat šíbr z kazety a tak bylo 5 políček z 8 prostě prázdných. Spokojený jsem byl se 2 z těchto 3, ale na obou byla už z výroby poškozená emulze a pouze jeden se mi povedlo drobnou retuší zachránit. Musím říct, že to je poměrně příkrá křivka učení. Dlouho se mi něco takového nestalo, naposledy jsem takhle malou úspěšnost měl, když jsem začínal fotit panoramata s Horizontem. Inu, poučení pro příště. Napsal jsem si na lístečky takový malý checklist toho, jak focení s velkoformátem probíhá, abych pro příště věděl a ušetřil si film a drobnou frustraci.

Už ale první pohled na vyvolaný negativ (kromě díry v emulzi) mi ukázal, že na tom velkoformátu prostě něco bude. Ke Graflexu jsem měl půjčený objektiv Symmar 100/5.6, který jsem pro jistotu řádně přiclonil. Kresba tohoto objektivu je naprosto vynikající. Jako film jsem zvolil Ilford HP5, který jsem pushoval na 1600 ISO v Rodinalu. Pro tento push používám roztok 1:100 a film v něm nechávám 2 hodiny (agituji pouze první minutu). Výsledkem toho vyvolávání jsou světelně vyrovnané negativy s velmi dobrou hustotou. Na svitkovém Ilfordu tento postup nepoužívám příliš často, protože jsem doteď fotografoval převážně na Kodak Tri-X. Tento výsledek mě ale přesvědčil o tom, že to není vůbec špatná cesta.

Jestli budu dál pokračovat směrem k velkoformátu, či jestli nafotím více aranžovaných zátiší zatím nevím. Je to vlastně jen zlomek toho, co bych chtěl ve fotografii ještě vyzkoušet. Minimálně musím dokončit ten Polaroidový triptych a pak se prostě uvidí.

Poděbradských 6x6

Tak jsme pořád zavření doma. Člověk má alespoň čas dohnat nějaké resty. Začínaly se mi už docela kupit filmy k vyvolání, a hlavně skeny ke zpracování. Kromě toho jsem zjistil, že ačkoliv venku řádí mor, tak fotím v celkem zdravém tempu cca 7–8 filmů týdně. Člověk se až diví, kolik se toho dá vyfotografovat při krátké zdravotní procházce (na nákup a do dalších destinací, které nám ve své moudrosti povolila naše vláda morových doktorů).

Protože mám home-office, ušetřím cca 3 hodiny denně, které bych strávil dojížděním, navíc už máme letní čas. Musím uznat, že focení během zlaté hodinky má své nesporné výhody. Měl jsem čase ale i na úklid a ten odhalil poslední svitek Kodaku Tri-X, který sem koupil ještě před letošním zdražením filmů od Kodaku. Chvíli jsem přemýšlel, co v téhle nelehké době nafotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro pár jednoduchých obrázků z Poděbrad, mého domovského města, které jsem až doposud fotograficky dost zanedbával. Inu, kovářova kobyla chodí bosa, však víte jak to chodí.

Založil jsem film do Yashicy a nafotil první svitek tohoto nepříliš povedeného jara.

Souboj titánů: Contax II vs. Leica IIIc

Znáte to... Je rok 1940 a vy si potřebujete koupit fotoaparát, kterým zachytíte všechny ty úžasné okamžiky svého života. Obsazení Francie, Bitvu o Británii či Operaci Barbarossa. Jenomže za co utratíte své Říšské marky? Koupíte Leicu nebo Contax? Sám jsem si nebyl jistý a proto jsem požádal Marka Meška, který je v této oblasti mnohem zkušenější, o krátké srovnání těchto legendárních fotoaparátů z uživatelského hlediska. 

Všichni, kteří se alespoň trochu zajímají o filmové fotoaparáty, znají dlouhodobý spor rozdělující příznivce našeho hobby na dva nepřátelské tábory; přívrženců fotoaparátů Leica a ty, kteří preferují přístroje Contax. Je to spor zasahující poměrně hluboko do minulosti, a na tohle téma už bylo popsáno hodně papíru. Dnes bych chtěl přispět se svou troškou do mlýna i já. Předem však upozorňuji, že těchto pár řádků zmiňovaný spor asi nevyřeší, takže nemějte, prosím, příliš vysoká očekávání. Porovnávat budeme fotoaparáty Leica IIIc a Contax II při focení s 50mm objektivem, což byla kdysi nejběžnější ohnisková vzdálenost.

Každé fotografování začíná zakládáním filmu. Co se Leicy týče, všichni se shodují, že je v tomto směru komplikovaná. Před vložením filmu je třeba nastřihnout dlouhý „jazýček“, aby se pak nezasekl. Dále přístup do vnitřku fotoaparátu je jen zespodu, což je strašně nepraktické atd. Abychom byli spravedliví, ve 40. letech minulého století měly všechny filmy prodávané na trhu dlouze zastřižený konec, takže tato často opakovaná námitka ztrácí tak trochu své opodstatnění. Přístup jen odspodu je zase daní za neobyčejnou odolnost a pevnost těla Leicy. Moje zkušenost je ale taková, že po naučení přesného postupu jde o velmi jednoduchou záležitost a založení filmu jsem schopen provést prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Contax v tomto směru zdánlivě vyhrává, protože má odnímatelnou zadní a spodní stranu v jednom velkém krytu. Vnitřek přístroje je tak výborně přístupný, ale... Za prvé, navíjecí cívka je umístěna volně, takže má stále tendenci vypadávat. Když se do ní snažíte zasunout konec filmu, zjistíte, že v prakticky vypadajícím zářezu nedrží tak spolehlivě, jako v Leice. Za druhé, cívku nic pevně nedrží ve správné pozici, takže nedokážete zcela správně napnout film ještě před zavřením vrchního krytu. Jinými slovy, nemáte jistotu, že je film správně založen a později nenastanou problémy s jeho převíjením - jako na truc vždy právě uprostřed focení.

Když je film konečně na svém místě a fotoaparát připraven k focení, zjistíte, že Leica je menší, skladnější a lépe Vám sedne do ruky (zvládnou to i ti, co nemají dlouhé prsty). Rychleji si ji dokážete otočit v ruce (jde o častý pohyb při focení se staršími fotoaparáty, abyste si mohli svrchu zkontrolovat nastavení před focením), a když máte prst na spoušti, nikde jinde Vám nepřekáží. Je pravda, že nastavení časů je trochu komplikovanější rozdělením na pomalé a rychlé časy se oddělenými ovládacími prvky, ale jelikož pomalé časy se v praxi používají jen málokdy, až tak moc to nevadí.

Naproti tomu Contax je prostě obludně velký. Nejenže je vyšší, ale i hrubší, a když ho chcete správně uchopit do pravé ruky, většinou si při tom nevědomky zakryjete prstem okénko dálkoměru. Pokud máte kratší prsty, sotva dosáhnete na spoušť, která je skryta uprostřed širokého „talíře“ selektoru rychlostí závěrky. Na dovršení všeho, spoušť u Contaxu není hladkým knoflíkem, ale jakási divná „věc“ s profilovaným povrchem. Celkový úchop je trochu nejistý, neboť méně tuhé tělo a odnímací zadní kryt způsobují, že se při pevnějším stisknutí přehýbá a má „vůli“, což nevzbuzuje přílišnou důvěru (hlavně, když nechcete, aby Vám při focení přístroj vypadl z ruky). Navíc při odečítání hodnot hloubky ostrosti nestačí Contax obrátit v ruce o 90 stupňů (pro pohled shora), ale je třeba otočit ho o plných 180 stupňů (pohled zepředu).

Při samotném focení s fotoaparátem Leica jsou často kritizována oddělená okénka hledáčku a dálkoměru. V podstatě s tím taky souhlasím a uznávám, že mít dálkoměr a hledáček v jednom okénku je nesporná výhoda. V tomto má Contax navrch. Avšak Leica verze IIIc má už obě okénka umístněná blízko u sebe, takže ztráta času při přesouvání pohledu z jednoho do druhého je opravdu minimální. To, co zas v mém pojetí favorizuje Leicu, je skutečnost, že v okénku dálkoměru je obraz zvětšený 1,5násobně. To umožňuje velice solidní zaostření objektivu, ačkoli Leica má zabudovaný méně přesný optický dálkoměr, než Contax. Když se podíváte do hledáčku v Contaxu, vidíte celkový obrázek s malinkou obdélníkovou skvrnou dálkoměru, pomocí které se ale podstatně hůře zaostřuje jako v případě Leicy.

Na závěr se ještě podíváme na proces samotného ostření. Leica ho má stejný pro všechny 50mm objektivy. Uvolníte aretaci nekonečna na páčce v pozici na 7. hodině a posouváním této páčky levou rukou pohodlně objektiv zaostříte. U Contaxu musíte ukazováček pravé ruky natáhnout úplně dopředu k ozubenému kolečku ostření, uvolnit stiskem kovový jazýček (pojistku) nekonečna a trochu nešikovně ostřit jemnými pohyby doprava, nebo doleva. Při tomto pohybu si s železnou pravidelností zakryjete okénko dálkoměru, takže se chvíli divíte, kde Vám zmizel zdvojený obraz dálkoměru v hledáčku...

Ještě bych mohl v obdobném duchu pokračovat dál, avšak dnes jsem se rozhodl zaměřit pouze na ty nejdůležitější prvky, které určují, jak se nám s daným fotoaparátem fotí. Podle mého skromného názoru se mnohem příjemněji fotí s fotoaparáty Leica, než s přístroji Contax a za tímto svým tvrzením si stojím. Někdo by mohl namítnout, že jsem ještě vůbec neporovnal optické vlastnosti objektivů firem Leitz a Carl Zeiss. Ale o tom bude řeč možná až někdy příště.

Autor: Marek Meško

Nejasná zpráva o konci světa

Všechno nasvědčovalo tomu, že letošní březen bude poněkud krizový. Stěhuju se a v práci začala hlavní sezona. To jsem ale ještě netušil, že u nás v Čechách vypukne taková panika kolem nové nemoc, která jako vždy přišla ze země, kde si myslí, že syrový netopýr je ideální svačinka. Na FB sleduji, jak mým kamarádům fotografům lidé odříkají zakázky a čtu si zprávy o tom, jak se bojuje o desítky kilogramů mouky a stovky rolí toaletního papíru. Musím říct, že něco takového nepamatuju. I povodně, které byly skutečnou kalamitou, která postihla desetitisíce, možná statisíce lidí, jsme zvládali tak nějak víc v klidu. Značnou morální oporou je mi alespoň můj kocour, kterému je celá situace úplně buřt. Minimálně dokud má plnou misku.

Většinu věcí týkajících se mé fotografické činnosti jsem již přestěhoval. Bylo toho zatím jen cca 8 krabic. Chvíli ještě bude trvat, než se úplně usadím a například dostatečně zatemním koupelnu, abych jí mohl používat jako nouzovou temnou komoru. Jednou z výhod mého nového sídla je obrovský sklep, kam půjde při troše snahy dovést voda a zřídit odpad. To znamená jedno – opravdovou temnou komoru, kde půjde pořádně pracovat! Mohl bych tak po téměř roční pauze něco zvětšit na papír a třeba konečně zkusit baryty! Inu, škoda že už nejsem zařízen, při práci v temné komoře člověka virus jen tak nedožene!

Dnes máme už za okny jaro a vy se možná ptáte, jaké jsou mé letošní fotografické plány? Během pár měsíců bych měl dokončit svůj dlouhodobý projekt na kterém pracuji už od loňského léta. Na letošek neplánuji žádné velké zahraniční cesty, ne snad kvůli virové panice, ale prostě mi to nějak nevychází časově. Na podzim bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem měl v plánu už na minulý rok, ale nějak to nevyšlo. Tentokrát bych tam rád fotografoval na střední formát a v barvě. Mám na to vyhrazených pár velmi speciálních filmů. Rád bych se také věnoval Polaroidu, který jsem celý rok 2019 úplně zanedbával. A právě s Polaroidem bych rád prozkoumal žánry fotografie, které jsem doposud nevyzkoušel.

Není to samozřejmě úplně vyčerpávající výčet všech mých plánů. Rád bych uskutečnil i něco dalšího. Kdo ví, třeba budee další výstava či nová várka zinů. Doufám ale, že zbytek letošního roku bude poklidnější než poněkud krizový březen.

Meditace o takzvané volné tvorbě

Pokud nebydlíte na horách, tak letošní zima snad ani nevypadala jako zima. Zůstal tady tak snad jen jeden výrazný projev zimy – krátký den. Teď už se ale dny pomalu prodlužují, a tak stoupají i šance, že půjdu po práci fotit. Z nějakého důvodu mi přišlo, že jsem celý podzim a zimu vlastně vůbec nefotil. Krátký pohled do mých poznámek odhaluje, že jsem stejně fotil minimálně 15 filmů měsíčně i v tomto šedivém období.

Za normálních okolností bych řekl, že 15 filmů měsíčně je celkem solidní množství, které zajišťuje dost materiálu k publikaci zde na blogu, či na Instagramu. Problém je v tom, že drtivá většina těchto filmů je nafocena jako součást většího projektu, který zatím držím pod pokličkou. Problém mám s takzvanou „volnou tvorbou“. Té se mi v současnosti zkrátka vůbec nedostává.

Je to taková klasická zimní situace, kterou jsem si už zažil. V práci sedím od nevidím do nevidím a přes víkend se věnuji práci na „vážném“ tématu. A když mám zrovna volný víkend, tak vyvolávám filmy z toho předchozího, případně skenuji a zpracovávám fotografie. A takhle si žiju v podstatě celou zimu. Zlom přichází se změnou na letní čas.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že minimálně jaro budu mít velmi hektické. Na druhou stranu mám na letošní rok spoustu fotografických plánů. Nebudou to ale velké zahraniční cesty do exotických lokací. Člověk často pro stromy nevidí les. Spousta lidí si myslí, že pro dobrou/zajímavou fotku musí někam za hranice. Letošek bude tedy spíše ve znamení drobné fotografické práce, která snad vyústí ve větší celek. 

Barevné střípky

Můj vztah k barevné fotografii se dá bez velkého přehánění označit za „komplikovaný“. Před cca 6 lety, když jsem se vrátil k fotografii (ten čas docela letí!) jsem fotil barvu v poměru třeba 1:5 – tedy 1 barevný film na 5 černobílých. Tento poměr se rychle změnil na cca 1:15 když jsem si začal černobílé filmy sám vyvolávat. Za poslední rok jsem na poměru cca 1:50. Navzdory tomu, že mám plnou lednici diapozitivů, které si na něco šetřím, ale stále nevím, na co je použít.

Minulý týden jsem se alespoň donutil dojít do Befoto, abych si nechal vyvolat barevné filmy. Skoro po roce. Původně jsem myslel, že na barevném negativu mám fotky tak z dubna/května, ale ukázalo se, že na něm jsou fotky ještě starší. Proč mi to ale trvalo tak dlouho?

Nedávno jsem se nad tím trochu zamyslel a došel jsem k tomu, že barva je pro mě příliš abstraktní. Jak může být barva abstraktní, když svět kolem nás je barevný? To je samozřejmě naprosto validní otázka. Svět sice vidíme barevně, to ano, ale každý trochu jinak. Často se stává, že se dva lidé neshodnou na tom, jak pojmenovat tu kterou barvu. Když do toho celého přimícháme proměnné jako je trochu odlišná barevnost různých barevných filmů, digitalizace, post proces a tisk… Při tolika proměnných je jen velmi těžké říct, že barevná fotografie je TA realita, kterou vidí naše oči. Dost možná mám ale třeba něco s očima nebo je mé vnímání reality mimo. Ani tato varianta nelze vyloučit.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů je moje barvená fotografická práce značně fragmentovaná. K barevné fotografii přistupuji do značné míry jako k obrazovému zápisníku. Často jsem pak přitahován výraznou barvou, jak jako můra ke světlu. Mnoho obrázků (fotografie bych jim moc neříkal) pak vzniká jen proto, že jsem zvědavý, jak budou barvy nakonec vypadat. Zcela viditelně nejsem TAK zvědavý, protože mi často trvá měsíce, než nechám filmy vyvolat.

Navíc stále tvrdím, že barva je dobrá tak akorát na pornografii a krajinky. Poslední dobou fotím stále víc a víc krajin, ale pořád černobíle. Na letošek mám ale určité barevné plány. Jeden starý, který jsem v roce 2019 neuskutečnil a jeden zbrusu nový, který ale bude nějakou dobu trvat. A kdo ví, třeba všechny ty drobné barevné střípky jednou poskládají celý obraz.