Zeiss 35/2.8: Fotografická všestrannost

Po úspěchu minulého článku, kdy jsem psal o objektivu Canon 50/1.4 LTM, který občas používám, pokud chci fotografie s užším výřezem zorného pole, jinou perspektivou a menší hloubkou ostrost, jsem se rozhodl napsat i o objektivu, který používám už víc jak rok prakticky neustále. Zeiss Biogon 35/2.8, který jsem si pořídil k vánocům 2015. Do té doby jsem i ne své Leica M2 používal ruský objektiv Jupiter 12 35/2.8. Logicky jsem si tedy chtěl pořídit širší objektiv a něco trochu modernějšího než Ruskou kopii původně německého objektivu vyráběnou někdy v 60. letech 20. století. Finanční limity znemožňovali nákup moderního objektivu od Leica a nakupovat použitá skla ze 60. let se mi nechtělo, nemají bůh ví jak skvělý poměr cena výkon. Výběr se tedy zúžil na objektivy značek Voigtlander a Zeiss. Obojí v současnosti vyráběné v Japonsku firmou Cosina. Od Zeisse jsem měl možnost si vyzkoušet objektiv 35/2 a od Voigtlanderu jsem pošilhával po objektivu 35/2.5, který se vyznačuje velmi dobrou cenou (cca 8tis kč) a velmi kompaktní velikostí. Jenomže 35/2 se mi zdála celkem dlouhá a při bližším zaostření už trochu nepříjemně blokovala hledáček, navíc cena nového objektivu už byla trošku přes stanovený limit a z druhé ruky se mi nakupovat nechtělo.

Nakonec jsem si jako kompromisní řešení vybral Zeiss Biogon 35/2.8. Cena byla přijatelná, navíc šel koupit jako nový v chromované povrchové úpravě, která odpovídá povrchu mé Leicy M2. Objektiv má solidní pověst, stejně jako jeho sourozenec se světelností f2. Výhodou jsou kompaktnější rozměry (délka 29.8 vs 43mm) a nižší hmotnost. Nevýhodou je o jeden stupeň horší světelnost, což jsem si až donedávna myslel, že nebude představovat bůh ví jak velký problém. Ergonomie objektivu je solidní, pro pomoc ostření je na spodní straně ostřící prstence jakýsi výstupek, někteří ho mají rádi, jiní by dali přednost hladkému objektivu či většímu výstupku, jako u objektivů Leica. Hlavní výhodou je podle mě krátký chod ostření, který umožňuje opravdu rychlé zaostření, což oceníte například při fotografování na ulici, či při dokumentární fotografii. Clona má chod po 1/3 stupně a rozsah od f2.8 do f22. Pokud na objektiv nasadíte sluneční clonu (za kterou si zaplatíte nemalou částku), bude už trochu blokovat hledáček. Sluneční clonu jsem si nepořídil, protože se mi zdá celkem zbytečná, objektiv nemá s bočním světlem problémy. Pokud už diskutujeme o příslušenství k objektivu, je třeba zmínit filtrový závit s rozměrem 43mm. Takže musíte počítat se zvýšenými náklady na pořizování filtrů, pokud je používáte. Já používám adaptér na 40.5mm filtry z ruských objektivů, s některými filtry to funguje, ale některé už tvoří na fotce příliš výraznou vinětaci.

Objektiv má 7 členů v 5 skupinách, které jsou opatřeny antireflexními vrstvami. Jen tak pro zajímavost, Zeiss byl první, kdo již ve 30. letech 20. století nabízel objektivy s antireflexními vrstvami, které výrazně zvýšili kontrast a výkonnost ve složitých světelných podmínkách tehdejších objektivů. S optickou kvalitou objektivu jsem subjektivně velmi spokojen. Nejsem ten typ člověka, který by v 1000% zvětšení počítal pixely a pomocí mřížek měřil zkreslení objektivu. Fotografie jsou z mého pohledu dostatečně ostré a kontrastní. Občas mi toho kontrastu přijde pro některé scény až moc. Přiznám se bez mučení, že barevné filmy jsem s tímto objektivem moc nefotil. Možná to napravím letos na jaře, ale zdá se být velmi dobře optimalizován pro černobílou analogovou fotografii. Objektivy Zeiss jsou mimo jiné známy svým velmi příjemným přechodem mezi zaostřenou oblastní a rozostřeným pozadím, tento objektiv v tomto ohledu není výjimkou. Bohužel relativně široké ohnisko 35mm v kombinaci s clonou 2.8 není pro odstřelení pozadí příliš účinné. Snad jen když zaostříte opravdu blízko (minimální zaostřovací vzdálenost 0.7m) a pozadí máte v nějaké rozumné vzdálenosti, tak dosáhnete celkem hezkého efektu. Pokud rádi fotíte orosené kytičky a motýli heliosy a snažíte se dosáhnout maximálního bokehu, tak tohle nebude úplně sklo pro vás.

Pokud ale potřebujete na svůj fotoaparát s M-bajonetem širší objektiv s dobrou ergonomií a velmi dobrou optickou kvalitou stojí za to Zeiss Biogon 35/2.8 vzít do úvahy. Vyplatí se i projít si bazary, protože ceny i lehce použitých skel jsou velmi příjemné. Tenhle objektiv celkem pasoval k filosofii jednoho objektivu na všechno. Můžete si samozřejmě koupit i sklo od Leicy, za které zaplatíte několikrát víc a kvalita bude velmi podobná a bez nějakého většího zkoumání rozdíl podle mě nepoznáte. Je pravda, že poslední dobou si říkám, že by se mi hodilo něco s větší světelností, zvlášť teď, když fotím ve spoře osvětlených tělocvičnách. Začínám tedy uvažovat o něčem jako Leica Summilux 35/1.4 pre-asph či Voigtlander 35/1.4 Nokton. Nerad bych obětoval kompaktní rozměry objektivu na oltář světelnosti. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Japonský Summilux: Canon 50/1.4 LTM

Víc než jeden rok jsem vydržel fotit pouze s jedním objektivem. Na svojí Leice M2 jsem nepoužíval nic jiného než Zeiss Biogon 35/2.8. Ohromně jsem si tím všechno zrychlil a zjednodušil. Nemusel jsem vůbec přemýšlet nad tím, jestli by na tu kterou fotku nebylo vhodnější jiné ohnisko. Nebylo, protože jsem jiný objektiv prostě neměl. Zároveň jsem se ale v roce 2016 chystal na to, že na jaře a v létě nafotím nějaké portréty, takže jsem pokukoval po nějakém objektivu s ohniskem 50mm a dobrou světelností. Poměrně záhy jsem svůj výběr zúžil na několik málo kandidátů, ale až koncem roku jsem si konečně z eBay objednal Canon 50/1.4 LTM, kterému se také někdy přezdívá „japonský Summilux“. U těchto objektivů bývá často problém s vůli v ostření, na samotné zaostření to nemá vliv, jen je velmi nepříjemné, že prstenec ostření se pohybuje volně okolo středové polohy, než se dostane helikoid ostření do záběru. Někteří prodejci na eBay tento fakt občas zapomínají zmínit. Můj objektiv tento problém taky měl, ačkoliv ho prodejce inzeroval jako "near mint". Oprava vyšla na 1600kč, což není málo.

 

Dřív, ve šťastnějších dnech, Canon vyráběl celkem slušné dálkoměrné fotoaparáty a objektivy k nim. Zpočátku to byly lehce upravené kopie závitových těl od Leicy, ale později přisly modely jako Canon VT, Canon P a Canon 7, které již byly vlastní konstrukce. K těmto fotoaparátům vyráběl Canon poměrně slušnou škálu objektivů právě s Leica závitem. Pro zajímavost poznamenám i to, že se stejným závitem vyráběl objektivy i Nikon, ačkoliv nikdy nevyrobil žádné tělo pro tyto objektivy. V roce 1957 na trh přišel právě mnou zakoupená Canon 50/1.4 LTM a vydržel na něm až do roku 1972. Vyráběl se ve dvou variantách, které se liší pouze nepatrně. Já jsem vlastníkem varianty 1. Objektiv má 6 prvků ve 4 skupinách a jedná se o design odvozený od Zeissu Planar. Váha objektivu je 246g a jeho délka je 42mm. Bez nasazené sluneční clony v hledáčku přepnutém na zobrazení 50mm linek tedy vůbec nepřekáží, což je velmi příjemné. Pro jeho uchycení na moderní tělo s Leica M bajonetem je třeba použít odpovídající adaptér. 
 

Úplně nepotěší filtrový závit s průměrem 48mm, který ačkoliv byl dříve celkem standardní, je dnes celkem raritní a sehnat na něj nějaké filtry může být celkem náročné. Já jsem se štěstím koupil ve výprodeji nový UV filtr. Tedy až potom, co jsem si lámal hlavu nad tím, proč jsou mé testovací fotografie úplně rozmazané – na první pokus jsem místo UV filtru koupil makrofiltr a jelikož u dálkoměrného aparátu nekoukáte skrz objektiv, tak mi to došlo až po vyvolání filmu. Do budoucna bych si rád pořídil ND filtr, abych mohl použít efektu otevřené clony i za ostřejšího denního světla. Ještě z jedné věci nejsem na objektivu úplně nadšený – zámek nekonečna. Na starších objektivech pro dálkoměry celkem běžná věc, když zaostříte na nekonečno, objektiv se zamkne a pro další ostření je potřeba zmáčknout tlačítko, které ostření opět odjistí.  

Clona má tichý a hladký chod s aretací na celých polohách, ale při troše zručnosti jde celkem v pohodě nastavit i na hodnotu půl clon. Ostření má docela dlouhý chod, tak aby se dalo s dálkoměrným hledáčkem přesně zaostřit. Mnohde jsem se dočetl, že fotit na F1.4 je s Leicou M2 obtížné, protože hledáček má 0.72x zvětšení hledáčku a tudíž ostření není tak precizní jako s M3 a 0.91x hledáčkem. V praxi jsem si ověřil, že to zas takový problém není. Minimální zaostřovací vzdálenost je 1m (něco mezi 90-95cm), což byl pro dálkoměry dřív celkem standard, ale většina modernějších objektivů má již 0.7m.  Není to ale žádná tragédie. Skla jsou opatřena antireflexními vrstvami, takže objektiv nabízí celkem slušný kontrast, ale jak jsem zjistil, tak je docela náchylný na nežádoucí efekty vyvolané protisvětlem nebo silným bočním světlem, výhledově si budu muset opatřit sluneční clonu.  

K čemu tedy tento objektiv zatím používám? První ostré použití přišlo při výletě do Říma, kdy mě občas zastihla tma s nedofoceným 400 ISO filmem, možnost otevřít clonu na F2 nebo F1.4 i za cenu obětování hloubky ostrosti mi pak přišla vhod. V posledních týdnech jsem pak tímto objektivem začal fotit svůj dlouhodobější dokumentární projekt z prostředí zápasů MMA (Mixed martial arts). První polovinu projektu jsem používal objektiv s ohniskem 35mm a teď jsem přesedlal na 50mm, abych získal nějaké portréty a detailnější záběry, které mi doplní akční fotky z tréningů a sparingových zápasů. S obrazovou kvalitou jsem spokojený. Objektiv nemá tak ostrý kontrast jako moderní Zeiss, ale má ho tak akorát. Přechod mezi rovinou ostrosti a rozmazaným pozadím je velmi příjemný. Canon 50/1.4 má zkrátka charakter a to se cení. Ve výsledku musím říct, že jsem s poměrem cena/výkon velmi spokojen. Na eBay můžete tento objektiv pořídit od cca 4-8tis, podle technického stavu. 

P.S.: Poslední dvě fotografie jsou z dlouhodobějšího dokumentárního projektu na kterém teď pracuju. Víc jich uvidíte už brzy!
 
 

Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.

O push procesu

Na mém blogu se můžete často dočíst, že jsem nějaký film zpracoval „push procesem“, jenomže co to vlastně znamená? Většinou jste se to nejspíš dočetli u článků, kde jsem psal, že jsem musel fotit ve špatném světle. Třeba jako na svatbě v Rusku nebo když nějaký pitomec rozhodne o změně času a v 17:00 je tma.  Všichni, co fotíme na film, víme, že filmy se prodávají s různou citlivostí. Obvyklá nabídka filmů se pohybuje v rozmezí ISO 100-200-400. Pro většinu svého focení používám Ilford HP5+, který má základní citlivost ISO 400. Jenomže to ne vždy stačí k tomu, abych byl schopný získat rozumnou rychlost závěrky při cloně, která mi dá alespoň trochu hloubky ostrosti. Takže jak z toho ven? Kupodivu celkem jednoduše, i když nic není zadarmo.

Základ push procesu začíná už při fotografování. Takže pokud mám ve fotoaparátu například již zmíněný Ilford HP5+ s citlivostí ISO 400 a budu chtít film nafotit na vyšší citlivost, tak musím nastavit měření expozimetru na požadované ISO. Buď nastavením rozdílného ISO přímo na fotoaparátu, pokud máte integrované měření nebo na ručním expozimetru. Třeba na 1600 nebo 3200 ISO, zkrátka každému dle jeho potřeba. No a pak už je to jednoduché, jenom měříte a fotíte, jako normálně. Po dofocení je docela důležité si na film poznamenat, že byl vyfocený na jiné ISO, než je na něm původně uvedeno, tak abyste ho nezapomněli správně zpracovat. Z toho důvodu mám na všech svých kazetách na film vlastnoručně vyrobené etikety, na které si značím číslo filmu a jeho ISO (ty samé údaje si zapisuji i do zápisníku), abych doma věděl, jak který film zpracovat. Takže co dál?

Pokud jsme tedy náš modelový Ilford HP5+ nafotili jako film s ISO 3200, tak jsme ho vlastně o 3 stupně podexponovali. A pokud by se film vyvolal podle receptury na ISO 400, byly by fotky hodně tmavé a naprosto bez detailů ve stínech. Takže je jasné, že abychom dosáhli žádoucího efektu, je nutné upravit i proces vyvolávání. Obvykle budete film vyvolávat déle. Metody pokus omyl můžete být ušetřeni, protože většinu kombinací vývojek a časů už někdo vyzkoušel a napsal na internet. Osobně používám stránku digitaltruth.com, kde uvádí pro HP5+ na ISO 3200 čas 18 minut pro Rodinal v koncentraci 1:25 (standardní čas pro ISO 400 je 6 minut při téže koncentraci vývojky). Samozřejmě ne každá vývojka je vhodná pro tento způsob zpracování filmů a ne každý film můžete tlačit na vyšší ISO. Obecně bývají doporučovány filmy Ilford HP5+ a Kodak Tri-X, pro které najdete asi také největší množství různých receptur. Pro poslední projekt, který teď fotím většinou potmě (fotky ukážu, až budou hotové) jsem přešel na vývojku Ilford Microphen. Tato vývojka byla speciálně vyvinuta pro zpracování filmů pomocí push procesu a pomáhá se vypořádat s některými jeho efekty. 

Mezi jeden z vedlejších efektů push procesu patří nárůst zrna. Ten se může lišit podle použité vývojky a podle toho o kolik stupňů nahoru film tlačíme. Třeba Microphen nebo Pyro 510 nezpůsobují zvlášť výrazné zrno, ale takový Rodinal ve vyšší koncentraci už ano. Poměrně zásadním efektem je nárůst kontrastu a ztráta dynamického rozsahu. Může se vám velice lehce stát, že přijdete o detaily ve stínech a je třeba si na to dát pozor, když si měříte světlo dané scény. Pokud fotografujete hodně kontrastní scénu, je lepší se ztrátou některých detailů rovnou počítat. Samotnému mi to trvalo docela dlouho, než se mi podařily nějaké alespoň přijatelné výsledky. Jsou ale i lidé, kteří třeba fotí HP5+ nebo Tri-X neustále na ISO 1600 (při slunečném počastí používají oranžový filtr nebo třeba slabý ND filtr), právě protože mají rádi vysoký kontrast a znatelnější zrno. Já byl jednou okolnostmi donucen fotit na ISO 1600 venku za ostrého slunce přes oranžový filtr (expozice byla 1/1000s na F16) a musím říct, že výsledek se mi příliš nelíbil.  

Opakem push procesu je pak pull proces, kdy film nafotíme na nižší ISO, než je na něm uvedeno a čas vyvolání zkrátíme – opět nejčastěji podle nějakého návodu, který si najdeme na internetu. Výsledkem je nižší zrno, bohatší tonální škála a lépe prokreslené detaily, tedy alespoň u HP5+ focené a vyvolané na ISO 200. Jak vidno, s filmem toho jde provádět docela dost, zvlášť pokud vám nechybí odvaha experimentovat a vyhledávat si další informace k metodám jeho zpracování. Já osobně nejsem zvlášť velký chemický experimentátor, ale přijde mi užitečné si osvojit alespoň základní techniky (mezi které push a pull proces bezesporu patří), tak abyste nebyli tolik svázáni tím, jaké světlo máte zrovna k dispozici. Existují i možnosti, jak na jeden film nafotit snímky exponované pro různou hodnotu ISO a pak je všechny vyvolat s co nejmenšími ztrátami, ale o tom až někdy příště.

P.S.: Všechny fotky v článku jsou nafoceny na Ilford HP5+ (základní ISO 400) vyvolaný v rodinalu 1:25 jako ISO 3200.

Dálkoměr versus zrcadlovka

Dálkoměr nebo zrcadlovka je pro filmové fotografy podobná otázka jako bezzrcadlovka nebo zrcadlovka pro fotografy digitální. Pro potřeby tohoto článku zrcadlovkou myslím jednookou zrcadlovku se střechovým hranolem (pentaprismatem). Mezi oběma typy fotoaparátů najdeme naprosto legendární kousky.

 

Zdroj: leica.overgaard.dk

Fotoaparáty s integrovaným ostřením pomocí dálkoměru se objevily na trhu v roce 1932 ve fotoaparátech Leica II a Contax I. Do té doby, jste si museli dálkoměr přikoupit jako příslušenství a mít ho v sáňkách pro příslušenství (záměrně nepíšu sáňky pro blesk, protože tenkrát blesky jako je známe dnes, nebyly). Použití dálkoměru k ostření je jednoduché, v hledáčku vidíte dvojitý obraz scény a ostřícího kroužku můžete tyto obrazy překrýt tak, že vytvoří jeden obraz. V tu chvíli máte zaostřeno. První dálkoměrné fotoaparáty měly dálkoměr oddělený od hlavního hledáčku, takže jste nejdřív zaostřil dálkoměrem a pak přesunuli oko k druhému hledáčku, přes který jste komponovali výslednou fotografii. Je to trochu neohrabané, ale v té době to byla nejrychlejší a nejpřesnější možnost zaostření fotoaparátu na 35mm film. V roce 1936 přišel Contax II, který už měl dálkoměr integrovaný do hlavního hledáčku. Uprostřed hledáčku je lehce nažloutlé pole, ve kterém vidíte dvojitý obraz dálkoměru. V roce 1954 přišla s tímto systémem Leica M3, která je dodnes považována za vrchol dálkoměrných fotoaparátů na 35mm film. Kromě kombinovaného hledáčku s dálkoměrem, měla i systém osvětlených linek hledáčku s korekcí paralaxy pro ohniska 50, 90 a 135mm. Rámečky pro ohniska se měnily automaticky při nasazení objektivu.  To vše spojené s perfektní ergonomií, kvalitou a tichou závěrkou vystřelilo Leicu M3 (a pozdější model M2) na vrchol popularity mezi profesionálními fotožurnalisty té doby. Tedy až na pár rebelů (David Douglas Duncanú používajících fotoaparáty Nikon S, což byla Japonská a notně upravená variace na původní dálkoměrný fotoaparát Contax. 

Zdroj: wiki

Byl to právě Nikon, který v roce 1959 spustil revoluci ve světě fotoaparátů na 35mm film. Na trhu se v dubnu 1959 objevil Nikon F a svět už nikdy nebyl takový, jako dřív. Nebyla to sice první zrcadlovka s pentaprismatem, toto prvenství drží Contax S z roku 1949, ale Nikon v předtuše potenciálu tohoto konceptu vyrobil Nikon F jako celý systém. K fotoaparátu bylo možno zakoupit mnoho objektivů, různé matnice usnadňující ostření a dokonce výměnný hranol s integrovaným měřením expozice. Kvalita objektivů Nikon z té doby údajně převyšuje veškerou německou produkci včetně legendární Leicy. To vše kombinované s výborným zpracováním a odolností těla i závěrky udělalo z Nikonu F (a následujícího modelu F2) absolutní hit. Vítězství zrcadlovek nad dálkoměry však nebylo okamžité. Oba systémy mají svá pro i proti a na ty se teď podíváme.

Hlavní výhodou zrcadlovky je samozřejmě to, že snímanou scénu pozorujeme a zaostřujeme přímo skrz objektiv. Odpadají tedy například problémy s paralaxou či možností špatně seřízeného dálkoměru. Objektivy určené pro jednooké zrcadlovky umožňují díky absenci paralaxy hledáčku také zaostření na mnohem bližší vzdálenosti než standardní objektivy pro dálkoměrné fotoaparáty (např. pro Leicu M2 je nejmenší zaostřovací vzdáleností 70cm). Ruku v ruce s tím jde i to, že se zrcadlovkou můžeme používat širší rozsah ohnisek objektivu bez omezení vyplývajících z průhledového hledáčku jako má Leica. Zaostřit na Leice například objektiv s ohniskem 135mm je mírně řečeno obtížné, plus je to maximální ohnisko, pro které máte linky umožňující kompozici v hledáčku. Pro zrcadlovky jsou samozřejmě k dispozici mnohem delší ohniska, jakožto i ohniska mnohem širší. Zrcadlovka je tedy, jak se zdá, mnohem univerzálnější. Jak mohly tomuto náporu dálkoměry čelit?

Zdroj: leicaphilia.com

Dálkoměrné fotoaparáty jsou zpravidla menší a lehčí. Takový Nikon F s měřícím hranolem a objektivem je pořádný macek a určitě se pronese, naproti tomu Leica i přídavným expozimetrem je o dost lehčí a kompaktnější. Také mají mnohem tišší závěrky, protože nemají žádné zrcátko, které svým pohybem k dorazu vytváří značnou část vnímaného hluku. V některých situacích je zkrátka příjemné mít foťák, který je tišší. U zrcadlovky je také často problém s vibracemi způsobeným chodem závěrky (většinou vertikální lamelové) a také chodem vyklopením zrcátka do horní pozice, může se tak stát, že se zrcadlovkou neudržíte tak dlouhé časy jako s dálkoměrem, bez pohybové neostrosti. Někomu, třeba mě osobně, může také vyhovovat hledáček, ve kterém vidíte ostře celou scénu včetně popředí i pozadí. Se zrcadlovkou vždy vidíte jen určitý zaostřený pás, můžete použít funkci náhledu hloubky ostrosti, ale ta zase způsobí ztmavnutí hledáčku. Na druhou stranu s dálkoměrem můžete ostřit jen uprostřed hledáčku a poté musíte scénu znova komponovat, což jde do jisté míry obejít použitím hyperfokální vzdálenosti nebo zónového ostření. Se zrcadlovkou můžete ostřit na celou plochu matnice a můžete tak rovnou, zaostřit již zkomponovanou scénu. Samozřejmě hloubku ostrosti si musíte u dálkoměrného fotoaparátu umět domyslet a představit si, jak moc bude pozadí/popředí rozostřené. Dalším aspektem je použití filtrů. Zatímco barevné filtry u zrcadlovky mohou být trošku otravné, úbytek světla v hledáčku a barevné zbarvení obrazu je také nepříjemné. Na dálkoměrném fotoaparátu tento problém s barevnými filtry nemáte. Se zrcadlovkou zase můžete používat polarizační filtry a třeba i graduální ND filtry, protože přesně vidíte v jaké oblasti je jaká hustota filtru vhodná pro danou scénu. Samozřejmě i filmové zrcadlovky byly v posledních letech filmu vybaveny pokročilými systémy jako automatické zaostřování, pokročilé režimy měření expozice apod. Jsou tu například i pokročilé filmové dálkoměry jako Leica M7 s režimem priority clony nebo Konica Hexar RF či Contax G2, který bývá mnohými označován za dálkoměr s autofokusem. Příchod digitálu však znamenal téměř úplný konec dálkoměrných fotoaparátů a do dnešních dnů se drží vlastně jen Leica. Zatímco zrcadlovky stále, byť digitální, žijí.



Zdroj: LA Weekly

A na které straně stojím já? Je pravda, že 90% své tvorby fotím dálkoměrnou Leica M2. Jenomže, co čert nechtěl, objevil se u mě doma i Nikon FM2, což byla jedna z posledních plně mechanických kinofilmových zrcadlovek. Není to špatný aparát, závěrka umí i 1/4000 sekundy, vestavěné měření expozice je docela pohodlné a přesné a kupodivu celá ta věc váží dokonce o 40g méně než Leica M2. Do budoucna to vidím tak, že budu dál používat Leicu na M2 na pouliční fotografii, protože už jsem na ní zvyklý a zvládám s ní pracovat už dost intuitivně. Nikon si pak nechám na věci, které umí zrcadlovka líp – ostření delších skel (pokud si nějaká pořídím) a pro focení nějakých detailů, kde využiju schopnost blízkého ostření. Případně jako druhé tělo, ve kterém mohu mít barevný film nebo film o jiné citlivosti než v Leice. Člověk by měl umět poznat výhody každého systému a využít je při svém focení. 

P.S.: Stačí se podívat na válečné fotografy z dob války ve Vietnamu, dost často nosili Leicu M se širokoúhlým objektivem a Nikon F(2) s objektivem 135mm, či jiným delším sklem.

 

Pomalejší prosinec

Už jsem někdy psal, že dělat blog je těžké? Nejspíš asi jo. Zvlášť těžké je to pak před vánoci. Za prvné pořád používáme takovou zpátečnickou věc, jako jsou změny z letního na zimní čas a zpět. Takže pro člověka, který je od 8 do 4 v práci a fotí venku na ulici je to trošku peklo. Teda peklo ne, protože v pekle by díky ohni bylo alespoň nějaké světlo. Na ulici se pak člověk musí spoléhat na výlohy a pouliční osvětlení a to mě po pravdě řečeno moc nebaví. Původní plán byl, že přes zimu budu hlavně zavřený v komoře a budu zvětšovat. Jenomže, to by nebylo moc o čem blogovat, že? Navíc, čím víc se pouštím do pozitivního procesu, tím víc zjišťuju, jaké mám rezervy. Končí to pak tím, že jsem zavřený v komoře třeba 3-4 hodiny a snažím se udělat jednu fotku.

Naštěstí jsem v předtuše zlého, protože s mým focením to bylo stejné i minulou zimu, jsem si našel takový dlouhodobější zimní projekt, který se bude fotit převážně v interiérech. Začínám tenhle pátek a končit se bude někdy na konci ledna. Zatím nechci ale ani naznačovat žádné podrobnosti, než budu mít hotové první fotky. Možná jste si všimli, že moje fotky z poslední doby vypadají trošku jinak. Je to tím, že jsem začal používat jinou vývojku, Pyro 510. Tuhle vývojku si nekoupíte, musíte si jí sami namíchat, nebo jako v mém případě vám jí může namíchat někdo šikovnější. Měla by nabízet samé výhody a pozitiva. Základní ředění je 1:100, takže i malé množství vývojky vám umožní vyvolat docela hodně filmu. Další výhodou je to, že koncentrát vývojky vydrží opravdu, ale opravdu hodně dlouhé skladování, což oceníte, zejména pokud vyvoláváte jen jednou za čas. Zrno je velmi mírné a tonální škála velmi bohatá. Hlavní vlastností by mělo být to, že vývojka vytváří na filmu žlutý povlak, který funguje jako přirozený filtr při zvětšování a měl by umožnit vytáhnout větší detaily například u oblohy a jiných světlých částí snímku. Tato vrstva by se měla tvořit především v místech, kde jsou na negativu světla. Jenomže až zpětně jsem zjistil, že není vhodné používat s touto vývojkou kyselý ustalovač (třeba tekutý Fomafix). Výsledné negativy sice měly žádoucí žlutý povlak, ale tenký a po celé ploše negativu stejně hustý. Pro skenování a následné zpracování fotografií v počítači to nebyl žádný velký problém. Fotky vypadaly lépe než z rodinalu s bohatšími tóny šedé a ta trocha chybějícího kontrastu se lehce přidala. Problém nastal až při zvětšování.

Pokud pracujete s takzvanými multigradačními papíry, tak si míru kontrastu řídíte pomocí barevných filtrů. Žluté filtry kontrast ubírají, purpurové (magenta) filtry kontrast přidávají. Jenomže nevhodně ustálené negativy z Pyro 510 byly pro zvětšování velmi málo kontrastní a já prostě narážel na limit toho, kolik purpurových filtrů mám doma. Navíc, když jsem přidával kontrast na celou plochu snímku, ztrácely se rychle detaily ve světlech. Musel jsem tedy zapojit techniky vykrývání a nadržování, abych si každou část papíru osvítil přesně tak, jak bylo potřeba. Sice to bylo fajn v tom, že jsem se něco naučil, ale bylo to hodně práce a výsledky byly diskutabilní (všechny fotky až na dvě budu muset předělat). Zkušenost to byla každopádně dobrá a jsem si jistý, že s lépe vyrobenými negativy teď budu při zvětšování snáze dosahovat lepší výsledky než předtím. Mám ještě pár nevyvolaných filmů, které v Pyro 510 vyvolám (tentokrát s jiným ustalovačem) a uvidím, jestli to bude lepší.

Na internetu jsem našel pro Ilford HP5+ v kombinaci s Pyro 510 jen jednu kombinaci koncentrace a času vyvolávání, koncentrace 1:100 a 8 minut pro základní citlivost filmu ISO 400. Jenomže, co když potřebuju vyvolat film třeba na ISO 1600? S Rodinalem mám hodně možností kombinace časů a koncentrací. Provedl jsem proto pár výpočtů a pokusů, ale stále ještě nemám finální recepturu na to, jak vyvolat HP5+ na ISO 1600 v Pyro 510, vyzkouším to na pár nevyvolaných filmech, které mám v zásobě pro tento účel. Takže jen co se obnoví řetězen spotřebitelsko-dodavatelských vztahů a já si opatřím další várku zázračné vývojky, tak se pustím do dalšího vyvolávání a experimentování. Nakonec je ten prosinec docela aktivní.

Jak jsem tvořil fotoknihu

Jak už se tak přihodí, tak když se něčím zabýváte, brzo zjistíte, že jste (třeba na facebooku) obklopeni lidmi, kteří se zabývají tím samým. Poslední dobou jsem zaznamenal, že spousta lidí si nechala udělat fotoknihu od firmy Saal Digatal, v rámci promoakce ve které mohou amatérští fotografové dostat kupon na fotoknihu v hodnotě 1200kč výměnou za recenzi na výslednou fotoknihu na sociálních médiích či blogu. Tak jsem si říkal, že mám ty sociální média i blog a že 1200kč je lepší než nic a že to taky zkusím. Vyplnil jsem proto na webu jednoduchý formulář a hned druhý den mi přišel email s odkazem, přes který jsem si vyzvedl svůj slevový kód, který platí 14 dní.

Samotná tvorba fotoknihy probíhala v editoru, který jsem si stáhl z firemního webu. Vkládání fotografií bylo celkem jednoduché, i když bych třeba ocenil možnost je nějak automaticky zvětšit na stejnou velikost na všech stránkách a vycentrovat. Všechno jsem to dělal ručně a chtělo to trošku soustředění. Pokud tam nějaká taková možnost v editoru je, tak jsem jí neodhalil. S fotkou na obálku jsem se pral natolik, že jsem radši zvolil dražší variantu koženého přebalu knihy a obětoval jsem pár stránek obsahu, abych udržel cenu v rozumných mezích a nemusel ke svému kuponu na 1200kč příliš připlácet. Formát knihy jsem zvolil A4 naležato, jelikož většinou se snažím fotit právě naležato. Kupodivu do finálního výběru se mi dostalo i hodně fotek na výšku. Občas mi to dalo docela zabrat vymyslet, jak fotografie seřadit za sebou aby na sebe (dle mého nejlepšího vědomí a svědomí) navazovaly.

Ve chvíli kdy jsem dostal svůj slevový kupon, rozhodoval jsem se, jaké fotky pro knihu použiju. Většinou fotím pouliční fotografii v Praze, ale taky hodně cestuji. Tudíž jsem měl dvě hlavní možná témata – pouliční fotky z Prahy nebo fotky z cest po světě. Nakonec to vyhrály fotky z cest, protože tam jsem měl trošku volnější ruku v jejich výběru a nemusel jsem se omezovat jen na pouliční fotografii. Prošel jsem fotky cca rok nazpátek (nejdál jsem šel k loňskému srpnu, když jsme byli s manželkou ve Skotsku), udělal jsem hrubý výběr cca 40 fotek. Pro knihu jsem jich potřeboval 26. Vytvořil jsem první draft, prohlédl si knihu v PDF náhledu a pak pár fotek vypustil, nahradil jinými, změnil pořadí a tak to šlo pořád dokola, než jsem byl s výběrem a pořadím spokojen. Celé jsem to nakonec nechal uležet a vrátil se k tomu až po týdnu, kdy jsem provedl poslední změnu a knihu odeslal do tisku. Odeslání a platba (PayPal nebo kartou VISA/MASTERCARD) proběhlo bezproblémově.

Lehce problematická byla domluva s PPL, což jsem tak trošku očekával. Protože chodím normálně do práce, tak většinou nejsem doma a zásilky většinou nechávám přesměrovat k babičce, která bydlí o pár ulic dál. Pro řidiče, kterému jsem se na pátý pokus dovolal, to byl neřešitelný problém a tak jsem balíček našel zastrčený za sloupkem domovní branky. Tvrdá obálka s bublinkami a zatavení do folie se zdá jako dostatečné balení. Kožené desky jsou pěkné, i když jak to tak vidím asi zbytečný luxus, který jsem si připlatil jen proto, že jsem byl líný si vybrat fotku na přebal. Samotné fotografie jsou reprodukované na lesklém fotopapíře od Fuji a moje skeny z kinofilmu na ekvivalent cca 8mpx se pro tisk na formát A4 se ukázaly být naprosto dostatečné. Snad jen na lesklém papíře jsou veškeré nedokonalosti vidět víc, než na černobílé zvětšenině, kterou si udělím doma v komoře. Reprodukce snímků vyšla tak jak jsem chtěl, z hlediska tonální škály i kontrastu. Jediný problém je to, že fotky jsou maličko ujeté a pod umělým světlem mají lehký odstín magenty. Pod přirozeným denním světlem jsou fotky ovšem v pořádku. Co vidím jako trošku větší problém, je fakt, že první a poslední fotka jsou nalepeny na vnitřní straně desek. Abyste se tomuto vyhnuli, museli byste obětovat dvě stránky – ale zaplatit je, což při už tak vysoké ceně není moc lákavé. Na druhou stranu esteticky by to knížce prospělo. Suma sumárum to byla zajímavá zkušenost. Mezi plusy patří jistě jednoduchá práce s editorem, snadná tvorba knihy i zaplacení. Malý minus bych viděl pouze v doručení pomocí PPL, zkrátka jsou lidi, co by rádi českou poštu. Osobně jsem si tvorbu knihy rád vyzkoušel, ale myslím si, že si většinou vystačím s výrobou černobílých zvětšenin v temné komoře.