Leica Elmarit-M 21/2.8: Praha v širokém úhlu

Když si vzpomenu na své fotografické začátky, musím říct, že se dost změnilo. Začínal jsem fotografovat téměř výhradně s ohniskem 50mm. Z legrace jsem občas říkal, že širokáče jsou jen taková móda, která přejde stejně tak jako neúroda či nájezdy loupeživých barbarů. Pak přišel výlet do Říma a já byl konečně schopen ocenit možnosti, které mi širší ohnisko (35mm) dávalo při možnostech zachycení tohoto velkolepého města. S příchodem Leicy M2 jsem se ustálil právě na širším ohnisku. Pětatřicítka je fajn. Povede se vám do hledáčku nacpat i nějaké ty větší celky, které si chcete vyfotit třeba na dovolené, anebo zachytit víc kontextu a prostředí, když fotíte street. Díky zaostřovací vzdálenosti 0.7m dostanete na tuto vzdálenost docela podobný výřez jako když s padesátkou fotíte na 1m, takže jsem zkusil i nějaké portréty manželky. Možná tomu prd rozumím, ale neviděl jsem na nich nic, proč by pětatřicítka nešla použít i na to. Kromě toho, že díky nejnižší cloně 2.8 a vyšší hloubce ostrosti prostě nerozmatláte pozadí. Chvíli jsem zvažoval i ohnisko 28mm, ale to už mi oproti 35mm nepřišlo jak velký rozdíl.

Nedávno se mi ale naskytla možnost vyzkoušet si objektiv Elmarit 21/2.8., verzí vyráběnou mezi lety 1980 – 1997 v Kanadě. Pro ty z vás, pro které to je překvapení, je potřeba podotknout, že Leica toho v Kanadě vyráběla skutečně hodně, a to včetně fotoaparátů (zejména model M4  a jeho verze). Kvalita není o nic horší než u německých výrobků, ba naopak u některých objektivů je prý vyšší. Samotná kvalita objektivu je zhruba taková, jakou bych od Leicy čekal – perfektní. Příjemná je i jakási velká páčka na objektivu, kterou si pomáháte k rychlejšímu ostření. Vyhovuje mi to. K objektivu jsem měl půjčený i hledáček, který je u tak širokého ohniska skutečně potřeba. Standardní zorné pole hledáčku Leica M2 stačí na 35mm, či s trochou fantazie na 28mm, jenomže 21mm to je úplně jiná liga! Nutno říct, že přídavný hledáček měl překvapivě kvalitní a čistý obraz, i když nepatrně zkreslený, čemuž se člověk vzhledem k šířce zorného úhlu nevyhne. 

Teorie je jedna věc, praxe je věc druhá. Jednadvacítky jsem se trošku bál, protože občas je problém se srovnat se všemi prvky kompozice u pětatřicítky a co teprve, když se vám toho zorného pole vejde mnohem víc. Kupodivu mi to nějak zvláštní nepřišlo, ta nově získaná šíře záběru. Prostě jsem si musel dojít blíž. Nestačilo udělat příslovečný jeden krok, ale spíš dva nebo tři. A ani to občas nestačilo. Teoreticky by člověk měl k ostření použít standardní hledáček a pak přídavný hledáček použít ke kompozici. V praxi jsem fotil s využitím hyperfokální vzdálenosti, která je už od clony 8 dostačující pro většinu situací a na cloně 16 už máte ostré objekty od cca 40cm až do nekonečna, což skýtá skutečně zajímavé možnosti. S takhle širokým sklem jen málokdy narazíte na to, že by se vám něco nevešlo do záběru. Líbí se vám chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně? Není problém, nemusíte couvat zvlášť daleko.  Rychle jsem poznal, že takhle široký objektiv mě nutí dívat se na prostor docela jinýma očima a volit trošku jiné úhly záběru než obvykle. Kdybych ho měl půjčený trošku déle, než jedno odpoledne (stihl jsem nafotit jednu kazetu filmu), tak by to bylo na fotkách určitě vidět trošku víc.

Široké objektivy jsou přítelem zejména krajinkářů a lidí, co rádi fotí architekturu. Svoje využití ale najdou určitě i na ulici, či v reportážní a dokumentární fotografii. V nějakých stísněných prostorech vám bude i 35mm dlouhých. Pokud si dobře pamatuju, tak Josef Koudelka svůj soubor „Cikáni“ fotil hlavně pomocí objektivu Flektogon s ohniskem 20 či 25mm právě proto, že domky v cikánských osadách neoplývaly bůhvíjak velkorysými prostory. K tomu by šel samozřejmě docela dobře použít i Elmarit. Světelnost 2.8 je při ohnisku 21mm víc než slušná, a pokud by si člověk trošku pushnul film nebo zvýšil iso na digitálu (fuj!), tak si poradí i s horšími světelnými podmínkami třeba někde večer v kavárně. Samozřejmě, pokud nemáte hluboko do kapsy jako já, můžete si vzít nejnovější Leica Summilux-M 21/1.4 Asph., který má o dvě clony lepší světelnost, ale vyjde vás na 183.490,- Kč.

Co jsem se tedy tímto poněkud neexaktním a netechnickým povídáním o jednom objektivu snažil říct? Asi jen to, že jsem konečně začal alespoň trochu chápat, jaké možnosti člověku dává skutečně široké ohnisko. Zkrátka vám to pomůže dívat se na svět docela jinýma očima.

Jak se fotí Week of Life

Než jsem nafotil svůj první Week of Life, tak mi to docela trvalo. Jedna moje kamarádka o tom pořád mluvila, že to fotí, že je to super a že bych to měl taky vyzkoušet. Tak jsem si řekl pro ne, vždyť jak těžké to může být udělat 9 fotek za den? Dost. Jak se hned vzápětí ukázalo. Ono když je člověk 8 hodin denně připoután ke stolu v kanceláři, tak moc příležitostí k vytvoření zajímavých fotek nenajde. Život úředníka není příliš vzrušující. Svůj život dělím mezi postel, ranní vlak, kancelář, ulici a večerní vlak domů. Někdo v tom možná může vidět sebe a svůj život zaměstnance státu, ale jen málokdo v tom může vidět nějakou inspiraci pro fotografickou tvorbu.

Velkou změnou proti mému obvyklému modu operandi, bylo i to, že pro Week of Life jsem se rozhodl nepoužít svůj analogový foťák, ať už Leicu nebo Fejkolejku. Nejspíš bych skončil tak, že bych foťáky nosil dva, jeden pro Week a druhý na své obvyklé focení streetu a to se mi prostě nechtělo. Tak jsem se rozhodl ověřit si v praxi jednu svoji teorii. Fotím nějaký rok a půl, ale i tak si mě pár lidí zafixovalo jako „toho co fotí“ a občas se mě zeptají, jaký foťák by si měli koupit. Většinou se ptám, co s tím chtějí fotit a odpověď je: „Tak na výletě, přítelkyni…“. Já na to většinou odpovídám, že stačí mobil. Zvláště, pokud mají nějaký pěkný mobil s celkem slušným foťákem.  Odpovědí jsou mi většinou šokované a nechápavé pohledy. Inu Canon, Nikon, Fuji a ostatní investují své peníze do marketingu dobře. Lidé mají tak nějak zafixováno, že se fotí foťákem a to ideálně digitální zrcadlovkou a ideálně se zoomovým objektivem (tedy seťákem). Ve své dobrotě se lidem snažím ušetřit nezřídka kdy velké peníze za nákup něčeho, co opravdu nepotřebují. Skutečně. Na většinu fotek, co dáváte na FB nepotřebujete digitální zrcadlovku. Mobil s dobrým foťákem stačí! Takže jsem se rozhodl nafotit svůj Week of life na mobil.

Člověk se musí smířit s pár technickými limity. Mobil má malý snímač a krátké ohnisko. Hloubka ostrosti je velká, takže nejspíš nevytvoříte záběry s „umělecky“ rozpatlaným pozadím. Dynamický rozsah je mizerný a výkon při špatném světle ještě horší. No, limity jsou celkem jasné. Jenomže pak jsou tu i výhody. Nízká hmotnost, mobil mám pořád v kapse, můžu fotky krásně a rychle zkazit různými filtry z Instagramu. Nádhera! Byla to výzva. První Week proběhl jakžtakž hladce, ale druhý už byl těžší. Docházely mi nápady jak a co fotit a bylo to dost vidět. Jenomže když jsem se začal trošku soustředit, tak jsem dokázal ocenit možnosti, které mi focení mobilem poskytlo. Třeba pohodlnější experimenty s focením v protisvětle, které jinak nemám rád, protože se bojím, abych nepropálil plátěnou závěrku, nebo možnost přepínat si černobílý a barevný režim dle potřeby. Ne, nemusíte se bát, mí věrní čtenáři, že bych se dal na digitální dráhu, ale umím ocenit ty malé praktické věci.

Takže i tento týden jsem se snažil každý den vytvořit 9 fotografií, které budou zachycovat můj den po celý týden. Je to stejně náročné jako první týden. Leda bych si snad do kanceláře donesl loutkové divadlo a začal tam dělat divadelní fotky v „mini“ formátu. Inu, jak celý můj poslední Week dopadl uvidíte po kliknutí na TENTO ODKAZ.

Buzeranství Fujifilmu

Jak již napovídá poněkud expresivní název dnešního blogového příspěvku, dneska se podíváme na firmu Fujifilm. Já ji vždy měl zafixovanou jako výrobce filmů, který si jdu koupit před dovolenou do drogerie nebo Fotolabu. Samozřejmě někdy po roce 2000 se to celé pokazilo, přišla digitální technologie, ale filmy nezmizely přes noc. Jenomže teď filmy mizet začaly. Některé firmy, jako například Ilford, hlásí meziroční nárůsty prodejů rok od roka, Kodak navzdory několikerým zprávám o bankrotu stále filmy vyrábí a dokonce přišel s pár novými emulzemi. Jenomže pak je tu Fuji.

Fujifilm je obrovská firma a dělá kde co. Chápu, že prodeje filmů nejsou v porovnání s prodejem digitálních fotoaparátů žádným zlatým dolem, ale není také žádný důvod se chovat k filmu tak macešsky. Za posledních pár let zmizelo několik druhů především diapozitivních filmů. Ok, to by se dalo pochopit. Racionalizace a restrukturalizace produktového portfolia, protože diapozitivy byly především materiálem pro profesionály, kteří však přešli na digitál mezi prvními. Pak přišlo (první z mnoha) zdražení filmů zbývajících. Jenomže nic z toho se zatím nemůže vyrovnat tomu, co u Fuji provedli začátkem tohoto roku. Oznámili ukončení výroby filmu FP-100 (jo a ještě o pár měsíců předtím i FP-3000B).

Pro ty z Vás, kteří tyto filmy neznáte, tak se jedná o „odlupovací polaroidy“. Filmy jsou v balíčku po 10, po exponování se ručně z fotoaparátu vytáhnou, skrze válečky ve fotoaparátu či kazetě, které zajistí rozprostření chemie po filmu, ze kterého po 60 sekundách odloupnete krycí papír a máte hotový pozitivní snímek celkem nezanedbatelné velikosti 73x95mm. Krycí papír pak můžete vyprat a získat tak velmi kvalitní negativ, který můžete skenovat. Nejdřív skončil černobílý FP-3000B a teď i barevný FP-100. Tyto filmy se například používaly v „zádech“ profesionálních fotoaparátů jako byly Hasselblad či Mamiya RB67 pro testovací snímky, když fotograf potřeboval rychle ověřit nastavení světel a blesků. Teď jsou spíše filmem pro nezanedbatelné publikum nadšenců do instantní fotografie, mezi které se řadím i já. Tento výše zmiňovaný materiál se vyznačoval velmi jemným zrnem, dobrým podáním barev a dobrou ostrostí. Fotoaparáty používající tento film jsou levné a hojné. Dokonce i já jsem si ho málem koupil, než zasáhla prozřetelnost a já si zakoupil Polaroid SX-70.

Na jednu stranu je to věc jen a jen vedení firmy Fuji, co budou vyrábět a prodávat, ale na stranu druhou…  Zrušit poslední fotografický materiál svého druhu, bez varování, prostě jen tak z ničeho nic. Chápu, že prodeje nebyly asi bůhví jaké, ale ten materiál se vyráběl desítky let. Výrobní linka se jistě zaplatila několikrát. Například jiná japonská firma Seiko stále prodává nejnižší řadu mechanických hodinek Seiko 5 za cenu kolem 50 dolarů za nové mechanické hodinky s automatickým nátahem, s odkazem na to, že je dělají už 40 let, výrobní linka se mnohonásobně zaplatila a teď není potřeba odírat zákazníky z kůže. Například Impossible Project dokázal znovu rozjet celou výrobu Polaroidových filmů pro SX-70 a řadu 600. Rrčitě to nedělají z dobroty srdce, ale protože na tom jde udělat nějaký zisk. V USA je firma se jménem New55, která se pustila do výroby velkoformátového „odlupovacího polaroidu“ ve velikosti 4x5. Právě tato firma je teď jedinou nadějí na oživení menšího formátu odlupovacích Polaroidů. Přeji jim hodně štěstí.

Nejvíc mě na tom asi mrzí to, že Fuji se ani nesnaží prodat svoje filmy. Možná snad ještě ty 20 let staré cedule na některých turistických obchodech v centru „We sell Fuji products“. Prostě nechávají filmy jen tak dodýchávat. Marketují se pouze nové digitální foťáky a fotoaparáty Fuji Instax. Instaxů je velká hromada, všechny jsou v zásadě na jedno brdo. Proč neudělají nový foťák na Fuji FP-100 jako podporu stagnujících prodejů? Ne, radši uděláme další verzi nějaké bezzrcadlovky s o 5% rychlejším autofokusem než ta z minulého čtvrtletí nebo novou barvu Instaxu. Marketing digitálních fotoaparátů má, alespoň v ČR, Fujifilm velmi kvalitní. Skoro bych řekl až lehce agresivní. Kdekdo je dnes „Fuji fotograf“. Stačí si pořídit foťák od Fuji, ideálně kvůli tomu prodat svojí zrcadlovku a objektivy, dávat fotky do té správné skupiny na FB a pokud jste jen trošku dobří, tak s Vámi někdo udělá rozhovor nebo Vás dostane někam do časopisu. Focení na filmy od Fuji Vám asi nic z tohohle nedá, kromě snad jemného zrna a realistického podání barev.

Zkrátka, propagovat digitály a Instax do roztrhání těla, ale neutrousit ani korunu (dolar či jen) za propagaci něčeho, co stále velké spousty lidí používají a mají rádi, je zkrátka podle mě „buzeranství“. Přiznám se, na barvu toho moc nenafotím, ale většinou jsem fotil na filmy Fuji, vypadají dobře a jsou celkem dostupné. Možná by se u Fuji mohli zamyslet a místo nových filmových simulací pro firmware Fuji X100T, by mohli podržet výrobu skutečných filmů. Teď mám trochu etické dilema, jestli raději nekupovat od někoho, kdo si zákazníků, kteří si kupují film, váží, místo toho, aby jim bez ohlášení rušil oblíbené či nenahraditelné produkty.

P.S.: Na seznam zločinů společnosti FUJIFILM přidávám i to, že vyhodili Romanu Marii Jokelovou, která pro propagaci FUJI v ČR udělala fakt hodně.

Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!

Yashica Mat: cesta do hlubin středního formátu

Už tu máme skoro léto a já vycítil, že je čas na změnu.  Takže jsem z poličky vzal Yashicu Mat, kterou jsem si koupil někdy po novém roce, abych mohl zachytit svou oblíbenou Malou Stranu tentokrát na čtvercový formát 6x6. Vybaven touhou vyzkoušet si nový foťák, Kodakem Tri-X a Yashicou, vyrazil jsem do ulic. Počasí mi celkem přálo a 12 snímků se mi povedlo nafotit celkem rychle. Ono to jde vždycky rychle, když člověk experimentuje s novým formátem a zkouší vyfotit kde co. Výsledky tomu v zásadě odpovídají.

Fotit dvouokou zrcadlovkou, to je doslova „cesta do pravěku“ fotografie. Pro mě osobně je focení zrcadlovkou něco úplně cizího.  Ostření mi trvá dlouho, pořád si říkám „Je to ostré? Není to ostré?“, některé zrcadlovky mají alespoň klínový dálkoměr, který celkem pomáhá, ale ne Yashica Mat. Správné zaostření se středním formátem je poměrně zásadní, protože hloubka ostrosti je v porovnání s kinofilmem velmi malá. Naštěstí bylo ve čtvrtek slunečno a já měl film s ISO 400, takže jsem mohl (i musel) téměř pořád zacloněno na f16 a tak se mi povedlo většinu fotek zaostřit správně. Vtip je v tom, že hledáčkový objektiv má fixní clonu f3.5 a náhled hloubky ostrosti neumožňuje, takže vidíte zaostřenou skutečně jen velmi úzkou rovinu obrazu. Chce to cvik, zvláštěpak zaostřit rychle nebo něco/někoho v pohybu.

Samotný formát 6x6 a další jsem již rozebral ve svém poměrně úspěšném článku „S velkým formátem přichází velká odpovědnost“.Rozlišení je oproti kinofilmu samozřejmě obrovské, zrno velmi jemné a vůbec – samá pozitiva a jistoty. Pokud by někoho popadla nenadálá touha obraz ořezávat, tak právě formát 6x6 vám dává alespoň nějakou rezervu. Kompozice do čtverce je tématem sama o sobě, sotva jsem si zvykl na základní kompoziční pravidla pro kinofilm, který má poměr stran 3:2. Inspirace se mezi současnými fotografy hledá jen celkem těžko, protože na formát 6x6 fotí jen málokdo, člověk musí sáhnout hlouběji do historie. Přesnému zarámování toho, co chcete fotografovat, nepomáhá ani stranové převrácení obrazu, který vidíte na matnici.

Jinak vzato kolem a kolem se s Yashicou Mat fotografuje celkem příjemně. Převíjení filmu pomocí výklopné kličky na pravém boku je rychlé, plus to skvěle vypadá. Čas závěrky i clonu nastavujete pomocí dvou koleček mezi snímacím a hledáčkovým objektivem, jejich hodnotu vidíte přímo na horní hraně hledáčkového objektivu, při pohledu na fotoaparát shora. Velké zlepšení oproti Flexaretě, kde je vše kolem objektivu a musíte fotoaparát otočit objektivem k sobě. Centrální závěrka je velmi tichá a na ulici jí neuslyšíte nejspíš ani vy, natož někdo stojící vedle. Každopádně dvouoká zrcadlovka není úplně nenápadný fotoaparát. Možná někdy v padesátých letech, kdy se ještě hojně používaly. Dnes naopak přitahuje překvapivě hodně pozornosti. Zvláště pak japonští turisté bývají spatřením Yashicy Mat přímo nadšeni.

Každopádně mám nakoupenou zásobu svitkových filmů a uvidíme, kam se to dál vyvine.

Fotograf na plech: Rozhovor 2. část

Pokračování rozhovoru s Honzou Sakařem, jehož první část jsem zveřejnil minulou sobotu. Tentokrát o skotské krajině, budoucnosti a dalších věcech. Vše doprovázené tentokrát již fotkami na plech:

Co ti dalo studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Dost mi to rozšířilo obzory, a to jak fotografické tak co do sociálních vazeb. V té škole potkáš spoustu zajímavých lidí, ať už kantorů, tak spolužáků, kteří člověka dokážou nakopnout a inspirovat. Člověk samozřejmě musí makat hlavně sám, nikdo jiný za vás práci neudělá, ale podle mě ten sociální aspekt té školy je na tom nejlepší. Představ si, že jezdíš do školy, kde je s tebou hromada dalších lidí a celý ten prodloužený víkend řešíte jenom focení.

Pracuješ v současnosti na nějakém dalším projektu?

Oslovili mě z Rock Café, že by chtěli výstavu mých fotek. Takže teď dáváme dohromady koncepci a vybíráme lidi, kteří na těch portrétech budou. Na konci května budu mít výstavu krajin ze Skotska v Českých Budějovicích. Do té doby bych se do Skotska ale rád ještě dostal, abych stihl udělat další část toho souboru a mohl použít i nějaké nové fotky.

Proč zrovna Skotská krajina?

Na jedné straně to bylo podmíněné mým studiem. Nikdy předtím jsem krajiny nefotil, ale v prváku jsem musel odevzdat cvičení a tak jsem přemýšlel, kam vyrazit, aby to bylo zajímavé. Nakonec jsme vyrazili na takový roadtrip do Skotska, kde mám rodinu, takže jsem tam měl jisté zázemí. Je to určitě jedna z věcí, která mě fotograficky posunula dál, protože sám od sebe bych se do krajin nikdy nepustil, a v mých očích z toho stalo něco víc. Ta příroda ve Skotsku je docela mocná, musíš tam najít takovou náladu, kterou do těch fotek chceš dostat. Paradoxně jsem narazil na to, že ačkoliv jsem do fotek chtěl dostat pošmournou náladu, tak bylo úplně slunečné počasí. Nejsem typický krajinář, přijdu a fotím se světlem, které je. Skoro by se dalo říct, že když fotím krajinu, tak jí fotím podobně jako portrét, hledám v ní člověka, či jeho stopy.

Máš nějakou radu, pro ty, kteří by zvažovali, že se budou živit fotografií?

Nemyslím si, že bych zrovna já byl ten správný člověk, který by měl někomu radit… Pokud to ale někdo zvažuje, že to chce, tak má smysl za tím jít. Sám věřím tomu, že když to děláš dostatečně dlouho a dostatečně poctivě, tak si nějaké místo na slunci najdeš. Jsem taky na začátku, trvalo mi to 8 let, než jsem spolkl tu hořkou pilulku a šel dát výpověď. Není to jednoduché, když si zvyklý na stálý příjem a když jsi pak na volné noze, kdy může přijít nějaký propad sezony a podobně. Jsou věci, se kterými musíš počítat.

 

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?

Mám ještě pár předpřipravených projektů. Nejvíc chci ale pracovat tady ve studiu, aby mě to co nejvíc bavilo a aby to bavilo i lidi, kteří se sem chodí nechat portrétovat. Plus, aby z toho bylo nějaké udržitelné živobytí. Jsem teď ve fázi, že jsem skočil a teď se učím plavat. Dřív, když jsem si vzal dovolenou a jel na prodloužený víkend do školy, tak se vlastně nic nedělo. Ale když to udělám teď, tak mi hlavou běží, kolik fotek jsem tady v ateliéru za tu dobu mohl udělat. Má to svoje pro a proti. Takováhle one-man show má svoje pravidla. Takže můj plán je co nejvíc se této one-man show účastnit. A one-dog show samozřejmě, abychom nezapomněli na kolegu Tri-xe (Honzův pes), kterému říkám „Fotograf na pelech“.

 

Dodal bys ještě rád něco na závěr?

Zaprvé jsem rád, že jsme se celou dobu nebavili jen o technickém aspektu mokrého koloidového procesu, který sám o sobě není tak složitý. Pokud to někoho opravdu zajímá, nemá smysl o tom číst nebo se dívat na videa, ale nejjednodušší je přijít a nechat si ten portrét udělat. Znám to i z pozice člověka, který o tom půl roku nejdřív četl, než to začal sám dělat. Pak zjistíš, že věci, kterých jsi se nejvíc bál, se řeší samy od sebe. Objeví se i spousta jiných problémů, kteréj si nepředpokládal, ale i ty vyřešíš. Já tomu říkám metoda „omývání pokusů“.

1. část rozhovoru

Navšivte: http://www.saki.cz/

Fotograf na plech: Rozhovor 1. část

Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, že mé fotografické aktivity jsou koncentrovány zejména v oblasti Malé Strany v Praze. I proto mi nemohlo uniknout, když si na malé straně zřídil portrétní studio Honza Sakař, který si říká "Fotograf na plech". Jeho portréty, které fotí historickou fotografickou technikou mokrého kolodiového procesu jsou něco docela jiného, než obvykle uvidíte. Proto, když jsem šel kolem jeho ateliéru, tak jsem zašel na kus řeči. Slovo dalo slovo a tak mohl vzniknout tento dvoudílný rozhovor, jehož první díl Vám přináším právě dnes:

Můžeš ve stručnosti popsat mokrý kolodiový proces?

Jedná se o historickou fotografickou techniku starou již téměř 170 let a druhou fotografickou techniku, která se ujala v masovějším měřítku. Její princip je v tom, že kolodium obohacené o patřičné soli se nalije na kovovou nebo skleněnou desku, která se dále zcitliví roztokem dusičnanu stříbrného, poté se exponuje, vyvolává a dále zpracovává. Hlavní je to, že deska musí po celou dobu expozice i zpracování zůstat stále mokrá. Ve chvíli, když se z ní odpaří ether s lihem, je konec. Proto se této technice říká mokrý kolodiový proces.

Na jaké překážky si narazil za dobu, co se tomuto procesu věnuješ?

Je to neustálý soubor menších překážek, když začínáš, nemáš nic. Nemáš fotoaparát, nemáš kazety a chemikálie. Problémy řešíš postupně: jak sehnat potřebné věci, jak ve 120 let starém foťáku používat modernější kazety. Velký problém je světlo, celá emulze má citlivost cca 0.25 ISO, takže adekvátně tomu musíš svítit nebo používat blesky, protože někdy by expozice mohly jít až do desítek sekund. Další překážku představují objektivy, protože sehnat světelné objektivy pro velký formát sice lze, ale není to nejlevnější záležitost.

Jak bys charakterizoval místo analogové fotografie v současném digitálním světě?

Zajímavá otázka. Shodou okolností na toto téma budu teď psát bakalářskou práci. Osobně si myslím, že to smysl má. Beru to jako takový protipól digitální „jednoduchosti“, i když v uvozovkách, protože to také není jednoduché naučit se dělat digitální fotku dobře. V analogovém procesu najednou můžeš dělat fotku rukama, nejsou to jen nějaké pixely, které pak sice můžeš dostat na papír, ale fotka, která od začátku existuje. Pro mě jsou ty desky cenným artefaktem. Je to pro mě alchymie o to víc, že chemie mi vždycky byla vzdálená. Místo analogová fotografie má, pokud je pro tebe důležitý i proces vzniku, nejenom samotný výsledek. V mém případě je výsledek výrazně podmíněn technikou, kterou používám. Pro mě jiná cesta není, protože jinou technikou těchto výsledků nedosáhnu.

V čem je focení u tebe v ateliéru jiné?

Kromě toho, že výsledek vypadá  jinak než řekněme fotky z digitálu, tak po příchodu trvá asi tak 20 minut, než si vyjasníme klientovu představu o tom, jak má fotka vypadat. Pak si musím vše připravit a udělá se jeden záběr. To jsme cca na 30-40 minutách od příchodu. Ve většině případů po vyvolání a ustálení fotky se s klientem shodneme na tom, že je to „ono“. Musím to zaklepat, ale většinou se to povede na první pokus. Občas se sice stane, že se objeví nějaké chyby na desce, nebo mi portrétovaný zavře oči a pak se to musí překotit, ale většinou se vydaří první pokus. Když se půjdeš nechat vyfotit digitálem, tak tě někdo bude ocvakávat ze všech možných úhlů, pak ti vybere pár fotek nebo ti v horším případě pošle všech 1000 které nafotil. Druhá velká část toho zážitku je, že většina lidí nikdy nebyla v temné komoře, lidi najednou vidí to červené světlo a zažívají to, co nikdy předtím neviděl - když se fotka začne po ustálení na desce objevovat. V tom je velký kus té magie a toho zážitku.

Proč sis pro ateliér zvolil Malou stranu?

Jednak jsme měli kousek odtud ateliér i dřív, asi o sto metrů výš, velký malostranský ateliér. takže jsem do Vlašské ulice jezdil pravidelně a kamarád má vedle analogový obchod, takže když jsem začal zvažovat, že bych se fotografii začal věnovat na plno, tak mi to logicky přišlo jako první místo, kde se ptát po nějakém prostoru. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že velice záhy poté, co jsem začal hledat, tak se mi sami ozvali majitelé domu a mi nabídli tento prostor.

Co by bylo impulsem k tomu, že ses rozhodl fotografií živit?

Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že bych po 8 letech opustil kancelář, počítače a pokusy o programování Ale vždycky to došlo k tomu, že bych asi začal fotit nějaké svatby, produktovou a tak. Všechny tyhle věci jsem si vyzkoušel a vždycky jsem zjistil, že pokud bych je měl dělat dlouhodobě jako práci, tak by mě začaly záhy nebavit. Pořád jsem tedy ve fotografii hledal něco, co by nemělo tahle negativa. Ve chvíli, kdy jsem začal dělat mokrý kolodiový proces, tak mi to tak vykrystalizovalo, že jsem našel, co hledám. A to se mi teď potvrzuje.

Dokázal bys popsat typického zákazníka, který si k tobě přijde udělat portrét?

Nemůžu říct, že by existovalo něco jako úplně typický zákazník. Chodí mi sem opravdu různorodé typy lidí. Chodí například i velmi stydliví lidé, kteří říkají, že by se nikdy nenechali od nikoho fotit, ale moje fotografie jim přijdou tak zajímavé a jiné, že to chtějí zkusit. Je na nich sice vidět nervozita, ale nakonec to zvládneme. Zajímavé jsou i takové rodinné sekvence, či jak to nazvat. Poprvé se přijde nechat vyfotit zamilovaný pár, pak přijdou a žena má již těhotenské bříško a poté následuje fotka s dítětem. Takže fotím často rodiny, páry, měl jsem tu i osm Němců, co zde byli na rozlučce se svobodou, ale i modelky, které chtěly vyzkoušet něco jiného. Pokud bych měl jmenovat nějaký jeden průsečík, který tito lidé mají, tak je to touha mít něco odlišného, než klasickou vyžehlenou digitální fotku na cédéčku. A to jim právě mohou kolodiové portréty na plechových deskách dát. Samotného mě ale překvapilo, kolik lidí si kupuje reprodukce vytištěných na velkoformátové tiskárně, pro kterou si sám míchám barevné inkousty, abych zajistil co nejlepší výsledky.

2. část rozhovoru

Portréty vyfocené na mokré kolodium najdete ve druhé části tohoto rozhovoru nebo také na webu http://www.saki.cz/!