Nový rok v Anglii a Skotsku

Čas sváteční, čas vánoční a čas rodinných návštěv. Loni jsme vánoce trávili v Anglii, letos v Čechách a tak jsme museli příbuzenstvo v cizině navštívit aspoň na silvestra a nový rok. Bylo to pěkně symbolické, protože to bylo před rokem v Anglii, kdy jsem dostal svůj Lomography Konstruktor a celé to šílenství kolem focení na film vypuklo.

V srpnu jsem byl, z fotografického hlediska, z výletu do Anglie a Skotska poněkud rozčarován, i když vlastně ani zpětně nevím proč. Tentokrát jsem se na výlet pokusil lépe připravit po psychické stránce a předem se smířit s tím, že času na focení nebude moc a že výběr témat se bude točit převážně okolo Anglického venkova a Skotských maloměst. S tímto vědomím jsem si zabalil LEicu M2, nový objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 (dárek k vánocům, asi jsem byl hodný) a malou tašku filmů. Metráž filmu Ilford HP5, který obvykle používám, mi už došla, rozhodl jsem se nakoupit Kodak Tri-X. Lákal mě naprosto legendární status tohoto filmu a byl jsem zvědav, jak bude vypadat. Má trošku vyšší kontrast než Ilford a vypadá prostě jinak. Bohužel nejde v ČR sehnat v metráži a koupit ho v zahraničí se moc nevyplatí – škoda!

Londýn vypadá s 35mm objektivem docela jinak než s 50mm ohniskem. Máte najednou víc možností. První film jsem na svoje poměry nafotil celkem rychle, ono taky aby ne, když zbývaly asi jen dvě hodiny použitelného světla a navíc se blížil čas odjezdu našeho autobusu. Parlament, Big Ben, zdechlá veverka v parku, zapomenutá rukavice – prostě klasika, co tak v Londýně obyčejně vyfotíte. Cesta do Herefordu (čtyři hodiny autobusem) utekla celkem rychle, protože poučen z předchozího krizového vývoje minulé cesty, jsem si nabil baterie v tabletu a zásobil ho kvalitními filmy. Nakonec to vyhrál Lawrence z Arábie, který se svou čtyřhodinovou stopáží přesně vyplnil čas strávený v autobuse. Je to zajímavý film, už jen tím, že je natočen na zvláštní 70mm širokoúhlý filmy. Vizuálně je to paráda.

Venkovský život v Anglii se poněkud liší od toho v Čechách. Čím starší máte dům, tím víc jste in. Výjimkou nejsou ani hrázděné domy ze 17. Století. S nějakým zateplením, moderními materiály a úsporným topením si tu nikdo hlavu neláme. Kamna na dřevo, která ohřívají vodu na mytí, nejsou nic neobvyklého a domy se běžně vytápí na nějakých 16-18°C, což je málo i na mě a což teprve na manželku a tchýni, kterou jsou z Ruska zvyklé na teplotu v bytě kolem 25°C. Tady si maximálně zapnete elektrický přímotop, roztočíte hodiny na elektroměru, dáte si čaj a „Keep calm and freeze on“. Silnice, když prší (často), jsou občas zaplavené. V zemi, kde prší jako v Anglii, prostě nemají příkopy. Už jsem řídil leckde, přežil jsem Alpské průsmyky, kde jedete po šotolině místo asfaltu, přežil jsem dopravní špičku v centru Říma a Florenci, ale tady bych se bál vyjet.

Na druhou stranu je krásné se jen tak s foťákem v ruce projít po tradiční venkovské krajině s živými ploty mezi malými políčky. To u nás trošičku chybí, my máme širé lány bez mezí – bezpochyby zemědělsky efektivnější, ale ne tak hezké na pohled. Jeden den vyšlo slunko, vít rozehnal mraky a já celý jeden film nafotil na polích a kopcích za domem. Jen tak tak jsem přežil útok rozzuřeného stáda krav, které můj fotoaparát popudil víc, než ochranku americké ambasády v Praze. Pěkná jsou i různá malá městečka, jako třeba Ross on Wye, které je celkem nedaleko. Byli jsme tam v den anglické obdoby našich dní pracovního klidu (bank holiday). Ulice byly plné lidí, stejně tak jako kavárny a restaurace. Vůbec to bylo docela hezké, vidět, že i malá městečka mohou docela žít. Mám trošku obavy, že v ČR by většina lidí seděla doma u televize, než aby vyrazila do města nebo by radši vyrazili do nejbližšího nákupního centra

Na samotnou oslavu nového roku jsme vyrazili do Skotského Dumfries. Městečko kousek od moře, kdysi velmi významní, teď už míně. Zajímavější než celé Dumfries byla krajina lemující silnici na cestě tam, ale tchánova striktní politika jízdy bez zastávek mi znemožnila jí zachytit. Možná někdy příště, až překonám strach ze smrti na anglické silnici a budu pro změnu řídit já. K samotné oslavě nového roku můžu říct jen to, že společnosti skládající se v hotelové restauraci převážně ze skotských a anglických penzistů, pařila dost tvrdě a mě bylo na nový rok pořádně špatně. Už trochu cítím, že mi není dvacet a ty kocoviny se progresivně zhoršují. Cestou zpátky ze Skotska jsme měli zastávku (nechápu) v místě zvaném Gretna Greens, což je shluk turistických obchodů kolem bývalé kovárny, která sloužila a dosud slouží pro svatební obřady. Chvíli jsem pozoroval snažení jednoho čerstvě oddaného páru o pořízení fotografie pomocí selfie tyčky až jsem se jim nakonec nabídl, že je můžu vyfotit já a že jim oskenované snímky zašlu. Souhlasili a tak jsem se na pár minut stal (nepříliš dobrým) svatebním fotografem. Maličko jsem zalitoval, že jsem nechal 50mm objektiv v autě, protože na tohle by se hodil asi lépe než 35mm. Nakonec to jakž takž vyšlo a fotky jsem už poslal. Inu, občas mě popadne nečekaný záchvat altruismu.

Těsně před odletem jsem ještě v Londýně navštívil národní galerii (byla zima, pršelo a vstup byl zdarma – vítězná kombinace). Líbila se mi hlavně sbírka impresionistů za obrazů z raného 20. Století. Když jsem ještě maloval (z donucení), tak se mi impresionismus obzvláště zamlouval, protože jsem dost zápasil s věrným podáním reality, ale to je úplně jiný příběh. Vstup zdarma vykompenzovalo to, že jsem tam ztratil čepici a šálu (ze skotské vlny!). Příště musíme strávit s manželkou v Londýně víc času než jen pár hodin mezi přestupem z letadla na autobus. Je tu pořád pár muzeí, které jsme nenavštívili a pár částí města, kam by stálo za to se vypravit s foťákem. A jsem si jist, že se tam podíváme, protože jsme v Anglii určitě nebyli naposled.

 Celá galerie na Flickru

Jak vyvolat film

Když jsem začal fotit na film, přišel mi proces vyvolávání filmů (negativní proces) jako jakási černá magie. Složitá, neproniknutelná a vyžadující léta pilného studia. Zpočátku mě to úplně nelákalo, ale když jsem musel vytáhnout 1200kč, abych si nechal vyvolat všechny filmy z Paříže, tak jsem si spočítal, že vyvolávat si ČB negativy doma se jednoznačně vyplatí. Prvním krokem byl workshop v temné komoře, který pořádal obchod Analogue. Pro zvládnutí základů a jisté otrkání se pod dohledem někoho, kdo tomu rozumí, je to rozhodně dobrá volba a pomůže to k vyvarování se některým hloupým chybám, které Vás mohou stát Váš vzácný negativ.

Technické vybavení pro černobílý negativní proces není příliš náročné ani finančně. Potřebujete: vyvolávací tank s cívkou (standardně jsou taky na 2 cívky = 2 kinofilmy), 1L odměrku s dělením po 50ml, teploměr (dlouho jsem používal ten na víno), injekční stříkačku (20ml nebo větší) a nějaké prázdné 750ml lahve nebo speciální nádoby. Z chemie potřebujete: vývojku, přerušovač a ustalovač. Osobně používám chemii od české firmy FOMA, jmenovitě negativní vývojku Fomadon R09, která je „kopií“ Rodinalu od Agfy. Není to nejsofistikovanější vývojka. Je docela jedovatá, smrdí po ní ruce jako pečené maso, ale snadno se s ní pracuje a lze najít recepty pro její ředění 1:25 pod 1:200 s různě dlouhými časy, pro dosažení specifického vzhledu negativů – regulace zrnitosti a kontrastu apod.

Na svůj obvykle používaný Ilford HP5+ používám koncentraci vývojky (Foma R09) 1:25 v kombinaci s vyvolávacím časem 8 minut. Další kombinace vývojek, filmů a časů naleznete třeba ZDE.  Znamená to, že na 650ml vody (požadovaný objem vody v mém tanku pro 2 kinofilmy) použiju 26ml vývojky. 4asem se podívám po nějakém úspornějším ředění, které trochu pošetří mé zásoby vývojky i peněženku, ale teď mi tento recept vyhovuje pro svou rychlost. Kritickým bodem domácího vyvolávání negativů je podle mě dostat film na cívku a do tanku. Musíte zastříhnout konec filmu, aby byl rovný a zároveň zakulatit rohy, aby byly hladké. Malé nůžky na nehty se na kulacení rohů hodí velmi dobře. Pak už jen zalezete někam do tmy a můžete navinout film na cívku. Tma musí být opravdová, žádné prosvítající světlo škvírou pod dveřmi apod., neberte si raději ani mobil do kapsy a sundejte si i svítící hodinky, to vše by mohlo způsobit filmu újmu. Nejlepší je si koupit za pár korun nějaký prošlý film a na něm se navíjení na cívku naučit za světla.

Když máte film na cívce, v tanku a tank uzavřený, můžete si bez obav rozsvítit. Namíchat chemii zvládnete snadno. Na obalech máte ředění vývojky, přerušovače i ustalovače celkem jasně uvedené. Koncentraci vývojky a vyvolávací čas určuje typ filmu a nejlépe si to někde najdete někde online jako např. ZDE. Důležité je u vývojky udržet správnou teplotu – většinou 20°C, ale někdy se pro zrychlení procesu používá i teplejší voda – vedlejším efektem tohoto urychlení bývá zrnitější negativ. Uvidíte jak teplá/studená voda Vám teče z kohoutku, případně můžete lázeň v odměrce ohřát ve vodní lázni nebo vychladit v lednici či mrazáku. Někdo před vyvoláváním nalije do tanku čistou vodu, aby film namočil, někdo ne. Já jí tam liju. Poté už následuje roztok vývojky a zapínám stopky. Zavřu víčko tanku a první minutu s ním stále otáčím dnem vzhůru a zpět. Poté toto opakuji každých 30s po 4 otočeních zakončených několika klepnutími na tvrdou podložku (abych vyhnal bublinky vzduchu). Když uplyne stanovený čas (je potřeba ho dodržet) vyliju roztok vývojky do prázdného kanustru nebo lahve – vývojka je jedovatá a nebylo dobré ji lít do odpadu. Můžete jí nechat zlikvidovat ve sběrném dvoře. Poté dám do tanku opět vodu, vyliju a následuje přerušovač, který nechám pracovat asi 30s, ten můžete použít opakovaně a tak si ho liju zpět do lahve. Opět propláchnu vodou a naliju ustalovač. Ten nechávám pracovat od 3 do 5 minut, záleží na eho stáří a vyčerpanosti – také lze použít opakovaně.

Po ukončení ustalování film přestává být citlivý na světlo a je možné otevřít tank. Film několikrát propláchnu pod tekoucí vodou a pak nechám drobný pramínek vody z kohoutku téct do otevřeného tanku, odkud může voda volně odtékat. Stačí asi 15-30 minut, abych vypral negativ od zbytků chemie – dobře vypraný negativ Vás přežije! Takže praní nepodcenit. Většinou peru 20 minut a končím to ještě několikerým propláchnutím. Na konci praní můžete přidat smáčedlo nebo jar, které vám usnadní sušení filmu. Já mám lepší výsledky s jarem. Nechám ho v tanku s filmy a vodou trošku zapěnit a pak filmy na cívkách proudem vody opláchnu od pěny. Film sušte zavěšený, zatížený kolíčky, někde kde se nepráší – každé zrnko prachu se pracně retušuje. Já osobně po zavěšení z filmu mezi prsty setřu přebytečnou vodu – pozor na šperky, ať si film nepoškrábete. Film mi zpravidla uschne za 2- 3 hodiny, záleží na teplotě okolí. Nenechávejte film viset zbytečně dlouho – je to jen pozvánka pro další prach.

Co pak s negativem je na Vás. Já si svoje negativy skenuji na Canonu 9000F Mark II, který má celkem dobrý poměr cena výkon a kromě kinofilmu naskenujete i filmy svitkové. Nebo můžete zkusit pozitivní proces, který je velmi zajímavý a vidět svoje fotky jak se objevují na citlivém papíru je krásná zkušenost. Věci pro negativní i pozitivní proces si nemusíte za každou cenu kupovat nové. Jdou sehnat v bazaru, případně je můžete najít doma ve sklepě, pokud si někdo z rodiny vyvolával fotky. Jděte do toho!

 Video lepší než 1000 slov!

Kutná Hora

Jednou z výhod bydlení v Poděbradech je i to, že to máte blízko do Kutné Hory. Občas si chce člověk udělat pěkný výlet a nechce se mu jezdit příliš daleko a tak Kutná Hora přijde celkem vhod! Samozřejmě, že už jsem tam byl bezpočtukrát, ale i tak se tam dá pokaždé objevit něco nového. Dokonce jsem tam už i fotil, tenkrát pokusně s Prakticou BC-1 a na dosti nekvalitní diapozitiv, což vedlo k tomu, že jsem ani neměl odvahu ty fotky šířeji prezentovat.

 

Tentokrát jsem vyrazil vyzbrojen Leicou M2, 35mm objektivem Jupiter 12 a dvěma kazetami Kodaku Tri-X. Jak jsem rychle poznal, tak širší ohnisko se opravdu hodí, pokud chcete občas vyfotit něco jako chrám Sv. Barbory, i když tam vám 35mm stejně sotva postačí a chtělo by to něco maličko širšího, pokud se zvládnete poprat se zkreslením, kterým některá široká skla trpí. Zásadní bylo hlavně to, že po několika týdnech bylo skutečně pěkné počasí a krásně slunečno, což umožnilo fotit trošku jiné fotky, než které se na začátku prosince obvykle povedou. Bohužel jsem zjistil, že Jupiter 12 má trochu problémy s protisvětlem a někdy mohou být výsledky poněkud nepředvídatelné – taková už je realita objektivů, které konstrukčně vychází z 30. let a nemají moderní antireflexní vrstvy na čočkách.

Navzdory extrémně vydařenému počasí nebylo město obzvláště zalidněné. Výhoda menšího města. Avšak díky tomu, že je Kutná Hora na seznamu UNESCO, tak se ve městě pravidelně objevují turisté z celého světa. S manželkou jsme potkali partu amerických seniorů a několik Japonců. Město toho má hodně co nabídnout. Chrám Sv. Barbory jsem už zmiňoval, gotická kašna opodál je také celkem unikátní v celoevropském měřítku a pak samozřejmě kostnice v nedalekém Sedlci. Kostnici jsme vynechali a radši jsme se prošli částí města pod Vlašským dvorem, kde by se měly nacházet jakési zahrady, které byly toho času obsazené bagry, které svědčily o probíhající rekonstrukci. Pokud jste v Kutné Hoře nebyli, ale chcete jí navštívit, určitě nezapomeňte na návštěvu stříbrných dolů, díky kterým město ve středověku získalo své bohatství, stojí to za to. Škoda, jen, že první adventní víkend nebyla více vánoční atmosféra, ale spíše jaro.

Na závěr bych měl jeden tajný tip. Pokud pojedete do Kutné Hory vlastním vozem nebo třeba na kole, možná vyst se mohli podívat do mapy a cestou zpátky navštívit nedalekou obec Grunta. Já na to místo narazil před více než pěti lety a úplnou náhodou. Právě cestou z Kutné Hory, která nemá příliš dobré dopravní značení, se mi povedlo dostat se na vedlejší silnici, která vede směrem k obci Grunta. Přejedete kopec, projedete řídce zalesněnou serpentinu a uvidíte… Jestli si to chcete užít, tak nepodvádějte a nehledejte si to googlem. Stojí to za to, věřte mi. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celém středočeském kraji a líbilo se i předsedovi spolku ostravských krajinkářů – a ten jen tak něco nepochválí!

Norimberk: Německé vánoce a Leica M2

Dosáhnout správného stupně vánočního nadšení, když venku leckdy ještě ani není sníh a vás pronásleduje vidina zbytečného utrácení za dárky, může být značně složité. Lidé proto přišli s báječným institutem vánočních trhů, kde se má vánoční nálada a atmosféra natolik zkoncentrovat v místě a čase, aby umožnila bezproblémový přechod do vánočního režimu každému. Proto jsem se i já se svou ženou rozhodl, že někam vyrazíme. Byli jsme už v Drážďanech, Vídni, Londýně i v Linci, ale nejlepší trhy jsou prý v Norimberku a tak byl cíl naší letošní cesty jasně daný. Cesta se nesla ve znamení několika poprvé. Moje žena poprvé řídila na takhle dlouhé trase (musím říct, že je to docela úleva mít teď možnost se na dlouhých cestách v řízení střídat) a já jsem poprvé vzal do terénu svojí novou Leicu M2 a ne, blog kvůli tomu přejmenovávat nebudu!

Možná jste postřehli, že se zřídkakdy rozepisuji o technice, kterou používám, ale pár slov k Leice M2 si neodpustím. Jméno „Leica“ asi slyšeli i ti z vás, kteří se o focení příliš nezajímáte. Pokud uděláte rychlé hledání googlem, asi najdete nové modely, které se cenově pohybují někde kolem 150tis Kč za samotné tělo fotoaparátu bez objektivu. Byla ale doba, kdy Leica především módním doplňkem, ale precizním nástrojem profesionálních i amatérských fotografů a cena tomu i odpovídala. Nebyla levná, ale nestála tolik, co nepříliš ojetá Fabie nebo byt v Havířově.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957, tedy až po modelu M3 (1954) a vyráběla se do roku 1968. Chybně bývá model M2 někdy považován za jakýsi pokus vyprodukovat „levnější“ M3, ale to není tak docela pravda. Ano, má jednodušší systém dáloměru a osvětlení linek v hledáčku a počítadlo snímků se musí nastavit ručně, ale to je tak vše. Hlavní změnou, kterou přinesl model M2 je hledáček se zvětšením 0.72x oproti 0.92x u M3. 

Tento širší hledáček (předměty se zdají menší než ve skutečnosti) umožnil, aby se do něj vešly linky pro ohniska 35-50-90mm, což mnohým lidem přišlo praktičtější než 50-90-135 u modelu M3. To byl hlavní důvod, proč jsem si vybral model M2 – chtěl jsem začít trochu víc používat 35mm objektiv a to bez nutnosti otravovat se s přídavným hledáčkem, na který jsem si už několikrát stěžoval.

Samotný princip fungování fotoaparátu se příliš neliší od Zorki 4K, kterou jsem používal doteď. Ostří se pomocí dálkoměru, závěrka má časy od 1s do 1/1000s a tak dále. Leica má v zásadě (kromě neporovnatelně lepšího zpracování, materiálů a precize) jen 4 hlavní výhody: hledáček pro ohnisko 35mm (plus automatickou korekci paralaxy a světlé linky, které pomáhají komponovat), snazší manipulace s voličem expozičních časů, objektivy uchycené pomocí bajonetu a očka na upevnění popruhu jsou přímo na těle fotoaparátu (sbohem otřesná kožená brašno!). Focení s M2 se tedy v zásadě zvlášť neliší od focení se Zorki 4K, jen je to tak nějak snazší a plynulejší. Leica má o dost tišší závěrku (ačkoliv se konstrukčně od té ruské příliš neliší) a tak na ulici neupoutáte tolik pozornosti. Ruské závěrky někdy vydávají při focení zvuk, asi jako když natáhnete kalašnikov. Ale zpět k Norimberku!

Němci mají podobné akce velmi dobře zorganizované, to se jim musí nechat. Parkování nebyl ani v neděli problém, protože dopravní značení vás velmi dobře navede na parkoviště poblíž vaší destinace -  tohle v Praze as jen tak nebude. Město bylo krásně vyzdobené a na hlavním náměstí byla spousta stánků s bratwursty, sladkostmi a jinými věcmi, které patří k německým vánocům. Využil jsem toho, že jsme přijeli relativně brzo a začal jsem fotit. Tentokrát s 35mm objektivem jupiter 12, který jak se zdá, si s M2 rozumí celkem dobře (tedy až potom, co jsem musel podomácku upravit redukci, pomocí které se tento závitový objektiv nasazuje na M-bajonet). Centrum Norimberku je v celku pěkné a úhledné, krásná architektura, zachovalé hradby a nepříliš výrazné zamoření turistickým balastem.  Navíc se nám povedlo sehnat brzkou večeři v restauraci za 25 euro pro dva lidi! Nepamatuji si, že bych kdy v Německu nebo v Rakousku platil za dva lidi takhle málo, snad krom nějakého fastfoodu.

 

Samozřejmě hlavní „show“ začala, až když se setmělo a rozsvítily se různé dekorace. Na podiu se střídala různá hudební čísla od sboru koledníků po říznou bavorskou dechovku (té sem si za dob studia v Rakousku užil až dost a měl jsem chuť se před ní někam schovat) a všechno by se zdálo pěkné, jenomže pak mi došlo to, co jsem tak nějak tušil celý den. Lidé mi tam nepřišli příliš veselí či šťastní. Postávali u stánků, popíjeli svařák, baštili bratwürsty (nezřídka jejich BIO variantu), ale sotva spolu promluvili a za celý den jsem neslyšel nikoho se smát. Němce jsem sice nikdy nepovažoval za obzvláště veselý národ, ale tohle bylo trošku depresivní i na mě. Atmosféra vánoc na mě tedy ještě moc nesedla, ale snažím se! Už je prosinec a za chvíli to bude rok, co jsem znovu začal fotit na film. Uvidíme, co přinese příští rok, protože tenhle byl (alespoň fotograficky) opravdu dobrý!

Olomouc

Olomouc. Hanácká metropole a město, kde mám už 7 let schovanou záložní sklenici utopenců pro případ apokalypsy, alespoň tedy doufám, že jí nikdo ze správy kolejí nenašel a nevyhodil. Je to město, kde jsem poprvé nastoupil na studium univerzity, dávno. Zkrátka mám na Olomouc spoustu skvělých vzpomínek a možná i proto jsem trochu otálel s návštěvou, protože jsem si je nechtěl pokazit konfrontací s novou realitou, která by mohla být až příliš krutá. Doufal jsem, že se ve městě za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo, ale přesto jsem si opatřil domorodého průvodce.

Posilněni tatarákem od Drápala (jediná slušná hospoda ve městě s tímto jediným poživatelným jídlem) jsme se vydali do ulic historického centra města. Město bylo docela prázdné, protože byl svátek a studenti, kteří obvykle zalidňují ulice, asi vyspávali kocovinu. Ulice jsou docela široké, takže i já se svým 50mm objektivem jsem byl schopný najít si rozumnou vzdálenost.

Až teď po mnoha letech a pár návštěvách Itálie všiml, jak moc je Olomouc podobná italským městům. Široké hlavní ulice, ale i úzké a klikaté boční uličky. Jsou to ale i domy, které jsou mnohdy celkem úzké a vysoké a mnoho z nich má benátské žaluzie na oknech ve vyšších patrech – toho jsem si všiml až teď, po více jak 7 letech. Jak my bylo vysvětleno, mým moudrým a ve věcech kultury a umění vzdělaným průvodcem, má to co dočinění s církevními hodnostáři, kteří měli v Olomouci své sídlo. Umění, architektura, ale i další dobré věci se pak pohybovali po přímé lince Itálie-Vídeň-Olomouc. Prý na té cestě bylo i Brno, ale tomu já nevěřím – neviděl jsem tam jediný důkaz podporující tuto teorii, ať už architektonický, tak kulturní, ale mohu se samozřejmě mýlit.

 

Nejde jen o architekturu, ale i celkovou atmosféru města. Bylo to tu a stále je, takové uvolněné lidé. Možná za to může víno, které se pije a pěstuje jak na Hané, tak v Itálii. Mojí nejoblíbenější památkou je asi Dóm Sv. Václava, který jednak ohromí svou architekturou a i tím, jak nenuceně sousedí s celkem obyčejnou ulicí, na které najdeme second hand s oblečením a mototechnu. Co se týče sakrálních staveb, Olomouc si rozhodně nemůže stěžovat na jejich kvantitu ani kvalitu. Co se týče zbytku města, nějakým drobným změnám se nevyhnulo. Vyrostlo pár nových kaváren, jedna či dvě veganské restaurace. Objevili se také hipsteři, mnozí z nich ze Slovenska. Snad jen přestavba Prioru fakt naštvala, měl jsem rád tu výspu komunistického brutalismu, i když to tam divně smrdělo.

Pořád bych v Olomouci asi dokázal, chtěl žít. Praha je trochu moc uspěchaná, neosobní a velká. V Olomouci není místo, kam bych do 40 minut nedošel pěšky a tatarák u Drápala chutná pořád stejně. Moje vzpomínky se tedy celkem dobře protínají s běžnou denní realitou života. Škoda, že jsem tam nefotil, když jsem měl za dob svého studia víc volného času, mohlo to k něčemu vypadat.

P.S.: Všechny fotky jsou z mého Polaroidu SX-70. Chtěl jsem tenhle blog maličko ozvláštnit a taky jsem kvůli své lenosti nevyvolal zbytek ostatní filmy, což napravím v neděli! 

Moje Praha

Potom, co jsem si vzal na přetřes několik evropských metropolí, muselo být všem jasné, že dřív nebo později dojde i na Prahu. Trávím v Praze hodně času, ale nejsem tam doma. Žádná její část není „ta moje“. Pořád se beru tak, že jsem tady tak trochu na návštěvě. Momentálně mám díky své práci na dosah Pražský hrad a Malou stranu, kde pořizuji valnou většinu svých fotek z Prahy. V 16:15 odpíchnu v práci a vyrážím přes hrad na Malou stranu a dál do centra. Na prostranství před hradem minu pána, co tam už několik let proti čemusi hlučně protestuje, nutno dodat, že k velké nelibosti hradní stráže, která to jeho vyřvávání musí den co den poslouchat. Občas se povede něco zajímavého vyfotografovat na pozadí panoramatu města pod hradem a můžu pokračovat směrem dolů na Malou stranu.

V poslední době jsem si oblíbil Jánský vršek, který mi přijde kompozičně celkem zajímavý. Někdy tam ulovím fotku náhodně a občas se posadím nahoře, či dole na zídku a prostě čekám. Trpělivost přináší růže – a to i ve světě fotografie. Nedávno se mi tam povedlo zachytit jednoho z posledních domorodců žijících na Malé straně. Z toho jsem měl opravdu radost, protože jsem si už myslel, že se tam pohybují jen turisti a prodejci pochybných suvenýrů. Někdy na Jánském vršku sedím pár minut, jindy i půl hodiny. Poté obvykle pokračuji Vlašskou ulicí, kde se zastavím v obchodě Analogue, buď odevzdat k vyvolání barevné filmy, nebo jen tak, na kus řeči. Odtamtud kolem americké ambasády, kde jsem se už několikrát dostal do konfliktu s černými šerify, když jsem v její blízkosti něco vyfotil. Tak nějak si nejsem jistý, že ta jejich cedulka se zákazem fotografování má nějakou právní závaznost.

Dorazím k tramvajovým kolejím. Někdy jdu na Karlův most a jindy zase jdu na Kampu. Občas také matu turisty, kteří hledají Lenonovu zeď. Lenonova zeď? Neznám. Leninovu zeď znám! Ale pošlu je samozřejmě správným směrem. Kolikrát jsem už vyfotil pouliční hudebníky u té zdi, to asi nespočítám. Je tam celkem hezké světlo a grafity v pozadí mohou pomoci k zajímavé kompozici. Možná z toho za pár let bude i základ nějakého pěkného cyklu fotek. Občas se kousek od Karlova mostu zastavím na pivo U Bílé Kuželky, což mě nejednou přivedlo k úvaze, zda člověk může být štamgastem někde, kde je pivo za 43kč a ještě je to v podstatě řetězec. Pamatuju si, že kde bylo pivo víc jak za 20, tam se moc nechodilo. Jenomže to už ej taky pár let. Kdekdo ještě pamatuje pivo za 2,50, ale i prvomájové průvody k tomu. Jenomže když je žízeň, člověk kašle na peníze i ideologické konotace. Letošní léto muselo být pro výčepáky fakt dobré!

Na samotném Karlově mostě fotím obvykle málo. Je tam moc lidí a pomalu nejde v tom davu ani zvednout foťák k oku, natož s ním vymyslet něco kloudného. Podobné to může a nemusí být na Staroměstském náměstí, kde se sem tam něco podaří, ale spoléhat na to nelze. Na Václavák dojdu už spíš jen setrvačností, abych se zastavil v obchodě s fotografickými potřebami, buď dokoupit chemii, či film a hurá na vlak. Ano, většinou je to věčně zpožděný rychlík Bohumil Hrabal.

Omlouvám se, pokud jsem zklamal ty, kteří čekali, že se zde budu pohoršovat nad množstvím turistů (nezřídka kdy pod obraz opilých) či různých obchodů, které tlačí turistům matrjošky, pročež se pak divíme, že si nás lidé pletou s Ruskem. Zvykl jsem si. Samozřejmě jsem vůči tomu úplně neotupěl a stále si myslím, že by bylo dobré nedobrou situaci nějak řešit, ale jak? Možná za 20 let, až se podívám zpětně na svoje fotky, bude na nich už úplně jiná Praha. 

"Ale holky říkaly, že STREET je jinde... "

Je podzim. Nějakej vůl přetočil hodiny o hodinu nazpátek a v půl páté už je tma. Dlouho jsem se podzimu snažil vzdorovat přidáváním citlivosti filmu. Nejdřív push proces na o jeden stupeň na ISO 800 a později i o 2 na ISO 1600, jenomže pak se změnil ten čas. Než vylezu z práce a dostanu se do svého obvyklého fotografického loviště, už je pozdě. Trávím tedy méně času focením a tak je čas se zamyslet nad tím, co vlastně dělám (i když bych měl být zavřený v temné komoře a dělat pozitivy, protože to odkládám asi už čtvrt roku a negativy se začínají vršit).

Předseda spolku ostravských krajinkářů se mnohokrát o pouliční fotografii vyjádřil v tom smyslu, že „beztak fotíš jen bezďáky“, což sice nedělám, ale i tak mě to donutilo přemýšlet. Je pravda, že pouliční fotografie se jako žánr definuje dost těžko. Krajinky, portréty, svatby, sportovní fotografie a další úzce vymezené druhy, či žánry chcete-li, se dají popsat celkem snadno. Mohou se lišit technickým provedením, ale „obsah“ zůstává v intencích žánru téměř neměnný. Takže pouliční fotografie…

Nad slovem „fotografie“ netřeba vést spory, to asi všichni chápeme. Je docela jedno, čím fotíte. Jestli máte digitální zrcadlovku, fejkolejku, mobil nebo krabici od bot, do které špendlíkem uděláte dírku a exponujete přímo na vložený kus fotografického papíru. Je jedno čím, důležitý je výsledek. U druhého slova, tedy „pouliční“, tam už se dostáváme na tenký led výkladu. Ostrá hranice se maluje velmi těžko a tak budu i já nejspíš hovořit jen v obecných pojmech a budu doufat, že se možná ke konci něčeho doberu. Obecně se za pouliční fotografii považuje, když se pomocí fotografie pokoušíte dokumentovat běžný lidský život a to obvykle ve městě – město není povinné, ale jako prostředí je zdánlivě bohatší na děje i diverzitu prostředí. Samozřejmě je trošku škoda, když se lidé nechají unést ke sklouznutí po povrchu a fotí takový ten „městský bizár“ – divně oblečené lidi, pouliční umělce, bezdomovce a další nešťastné ztracené existence. Neříkám, že by se to fotit nesmělo nebo nemělo, ale až příliš často to jsou fotografie, které pouze zachycují, že někdo žije/vydělává si na ulici. Žádný přesah ať už umělecký či morální. Pokud na to člověk poukáže, jakkoliv jemně, dostane se mu odpovědi – ale street (pouliční fotografie) je přeci dokument, takže dokumentuji ulici. Přísahám bohu, že ještě jednou mi někdo něco takové řekne, tak asi vyletím z kůže! Samozřejmě, že pouliční fotografie je svého způsobu dokument, ale... Dokumentární hodnotu a podstatu těch snímků odhalí teprve čas -  tomhle ohledu je mým velkým vzorem například František Dostál, kterého jsem měl tu čest poznat osobně a prohodit s ním několik vět. Jeho fotografie dokonale zachytily a z dnešního pohledu zdokumentovaly, jak se například trávil volný čas u řeky Sázavy v průběhu pětadvaceti let. Ten čas už se nevrátí, ale výborné fotografie ho dovedou připomenout.

V mnoha debatách nad definicí hranic pouliční fotografie je možné se setkat s pojmy, jako jsou: příběh, nálada, streetový duch a další. Ano, něco do sebe mají, ale jsou definovány spíše individuálním citem než rozumem a nelze je vymezit úplně ostře a tudíž nám nemohou pomoci s ostřejším vymezením pouliční fotografie. Jeden můj kamarád, zkušený fotograf, mi mnohokrát řekl: „Nálada ve fotce, to je pěkný světlo.“ Jednoduchá teze, avšak velmi pravdivá. Kromě světla máme v ruce další, neméně silný nástroj – kompozici. Pokud někdo ukáže na fotografii, že se mu líbí, ale neumí vysvětlit proč, tak to má většinou na svědomí kompozice, která s lidskýma očima a mozkem pracuje na podvědomé úrovni. Můj oblíbený fotograf HenriCartier-Bresson byl mistrem v tvorbě krásně zkomponovaných snímků – původně vzdělán jako malíř považoval fotoaparát za možnost malovat okamžitě a do svých fotografií přenesl všechno své klasické malířské vzdělání, alespoň co se týkalo využití kompozičních pravidel. Samozřejmě i mnoho dalších fotografů výborně komponuje a právě kompozice je pro mě hlavní hranicí mezi snímkem, který funguje a který ne. Samozřejmě se najde nějaký chytrý člověk, který postřehne, že ne všechny moje snímky jsou perfektně zkomponované – co na to říct, dělám, co můžu a postupně se to zlepšuje. Ano, chápu, že je těžké dobře komponovat, když některé okamžiky trvají pouhé sekundy… Dobrý fotograf si kompozici osvojí zcela podvědomě, talent je důležitý, ale i praxe a cvik. Buďte na sebe přísní a neořezávejte fotografie, abyste dosáhli lepší kompozice! Od toho tam je hledáček. Nepovedlo se to jednou, povede se to příště. U některých pouličních fotografů jsou vidět jisté projevy rezignace na výtvarnou stránku fotografie (práce se světlem, kompozice…). Tvrdí, že důležitý je obsah, či příběh. Bohužel až často tím obsahem bývá opilý bezdomovec v kaluži vlastní moči, či žebrák na Karlově mostě. Vyfocený, bez ladu a skladu, nejlépe zblízka širokoúhlým objektivem, převedeno do černobílé ve photoshopu, vyhnat kontrasty a bác s tím na internet. Forma nesmí zvítězit nad obsahem, to je motto jejich svaté války proti klasickým fotografickým postupům. Inu, hranici obsahu máme každý položenou asi někde jinde, já říkám, že jí tvoří pobodání. Přeberte si to, jak chcete. Důležité je to, že obsah i forma musí být v rovnováze – u dobré fotky si toho ani nevšimnete, prostě to tam bude. Automaticky a nepostřehnutelně. Moje rada je: až si budete příště prohlíže fotografie slavných mistrů streetu, zkuste se nad nimi zamyslet a přijít na to, proč jsou dobré. Přijít se na to většinou dá.

Nevím, jestli jsem se k něčemu důležitému dobral nebo napsal spíš jen nějaký hejt, ale blížím se hranici 900 slov a je čas se rozloučit. Pouliční fotografie je asi jedním z nejtěžších žánrů. Neklade velké nároky na techniku (myšleno fotoaparát), ale o to větší nároky na nás fotografy. Musíte umět číst situaci, pohyb lidí, světlo, kompozici… V neposlední řadě je potřeba i jistá osobní integrita a soudnost ať již při samotném focení, či pozdějším zveřejňování snímků. Je ten číňan v růžovém kožichu opravdu tak zajímavý? Je dobré zveřejnit fotku toho bezdomovce, když on si to nevybral, že zrovna bude špinavý klečet na náměstí a prosit o nějaké drobné? Tak nějak nevím, asi jsem se nedobral k žádné pevné definici toho, co to je pouliční fotografie, je z toho nakonec jen takový volný proud myšlenek. Možná to někomu pomůže se na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím, co dělá a jak to dělá. Mě to pomohlo určitě.

Pouliční fotografie je těžká cesta, kterou se vydává mnoho lidí, kde je její skutečný cíl zatím nevím.

 P.S.: Fotografie jsou z posledního filmu, který jsem stihl nafotit před změnou času.