"Ale holky říkaly, že STREET je jinde... "

Je podzim. Nějakej vůl přetočil hodiny o hodinu nazpátek a v půl páté už je tma. Dlouho jsem se podzimu snažil vzdorovat přidáváním citlivosti filmu. Nejdřív push proces na o jeden stupeň na ISO 800 a později i o 2 na ISO 1600, jenomže pak se změnil ten čas. Než vylezu z práce a dostanu se do svého obvyklého fotografického loviště, už je pozdě. Trávím tedy méně času focením a tak je čas se zamyslet nad tím, co vlastně dělám (i když bych měl být zavřený v temné komoře a dělat pozitivy, protože to odkládám asi už čtvrt roku a negativy se začínají vršit).

Předseda spolku ostravských krajinkářů se mnohokrát o pouliční fotografii vyjádřil v tom smyslu, že „beztak fotíš jen bezďáky“, což sice nedělám, ale i tak mě to donutilo přemýšlet. Je pravda, že pouliční fotografie se jako žánr definuje dost těžko. Krajinky, portréty, svatby, sportovní fotografie a další úzce vymezené druhy, či žánry chcete-li, se dají popsat celkem snadno. Mohou se lišit technickým provedením, ale „obsah“ zůstává v intencích žánru téměř neměnný. Takže pouliční fotografie…

Nad slovem „fotografie“ netřeba vést spory, to asi všichni chápeme. Je docela jedno, čím fotíte. Jestli máte digitální zrcadlovku, fejkolejku, mobil nebo krabici od bot, do které špendlíkem uděláte dírku a exponujete přímo na vložený kus fotografického papíru. Je jedno čím, důležitý je výsledek. U druhého slova, tedy „pouliční“, tam už se dostáváme na tenký led výkladu. Ostrá hranice se maluje velmi těžko a tak budu i já nejspíš hovořit jen v obecných pojmech a budu doufat, že se možná ke konci něčeho doberu. Obecně se za pouliční fotografii považuje, když se pomocí fotografie pokoušíte dokumentovat běžný lidský život a to obvykle ve městě – město není povinné, ale jako prostředí je zdánlivě bohatší na děje i diverzitu prostředí. Samozřejmě je trošku škoda, když se lidé nechají unést ke sklouznutí po povrchu a fotí takový ten „městský bizár“ – divně oblečené lidi, pouliční umělce, bezdomovce a další nešťastné ztracené existence. Neříkám, že by se to fotit nesmělo nebo nemělo, ale až příliš často to jsou fotografie, které pouze zachycují, že někdo žije/vydělává si na ulici. Žádný přesah ať už umělecký či morální. Pokud na to člověk poukáže, jakkoliv jemně, dostane se mu odpovědi – ale street (pouliční fotografie) je přeci dokument, takže dokumentuji ulici. Přísahám bohu, že ještě jednou mi někdo něco takové řekne, tak asi vyletím z kůže! Samozřejmě, že pouliční fotografie je svého způsobu dokument, ale... Dokumentární hodnotu a podstatu těch snímků odhalí teprve čas -  tomhle ohledu je mým velkým vzorem například František Dostál, kterého jsem měl tu čest poznat osobně a prohodit s ním několik vět. Jeho fotografie dokonale zachytily a z dnešního pohledu zdokumentovaly, jak se například trávil volný čas u řeky Sázavy v průběhu pětadvaceti let. Ten čas už se nevrátí, ale výborné fotografie ho dovedou připomenout.

V mnoha debatách nad definicí hranic pouliční fotografie je možné se setkat s pojmy, jako jsou: příběh, nálada, streetový duch a další. Ano, něco do sebe mají, ale jsou definovány spíše individuálním citem než rozumem a nelze je vymezit úplně ostře a tudíž nám nemohou pomoci s ostřejším vymezením pouliční fotografie. Jeden můj kamarád, zkušený fotograf, mi mnohokrát řekl: „Nálada ve fotce, to je pěkný světlo.“ Jednoduchá teze, avšak velmi pravdivá. Kromě světla máme v ruce další, neméně silný nástroj – kompozici. Pokud někdo ukáže na fotografii, že se mu líbí, ale neumí vysvětlit proč, tak to má většinou na svědomí kompozice, která s lidskýma očima a mozkem pracuje na podvědomé úrovni. Můj oblíbený fotograf HenriCartier-Bresson byl mistrem v tvorbě krásně zkomponovaných snímků – původně vzdělán jako malíř považoval fotoaparát za možnost malovat okamžitě a do svých fotografií přenesl všechno své klasické malířské vzdělání, alespoň co se týkalo využití kompozičních pravidel. Samozřejmě i mnoho dalších fotografů výborně komponuje a právě kompozice je pro mě hlavní hranicí mezi snímkem, který funguje a který ne. Samozřejmě se najde nějaký chytrý člověk, který postřehne, že ne všechny moje snímky jsou perfektně zkomponované – co na to říct, dělám, co můžu a postupně se to zlepšuje. Ano, chápu, že je těžké dobře komponovat, když některé okamžiky trvají pouhé sekundy… Dobrý fotograf si kompozici osvojí zcela podvědomě, talent je důležitý, ale i praxe a cvik. Buďte na sebe přísní a neořezávejte fotografie, abyste dosáhli lepší kompozice! Od toho tam je hledáček. Nepovedlo se to jednou, povede se to příště. U některých pouličních fotografů jsou vidět jisté projevy rezignace na výtvarnou stránku fotografie (práce se světlem, kompozice…). Tvrdí, že důležitý je obsah, či příběh. Bohužel až často tím obsahem bývá opilý bezdomovec v kaluži vlastní moči, či žebrák na Karlově mostě. Vyfocený, bez ladu a skladu, nejlépe zblízka širokoúhlým objektivem, převedeno do černobílé ve photoshopu, vyhnat kontrasty a bác s tím na internet. Forma nesmí zvítězit nad obsahem, to je motto jejich svaté války proti klasickým fotografickým postupům. Inu, hranici obsahu máme každý položenou asi někde jinde, já říkám, že jí tvoří pobodání. Přeberte si to, jak chcete. Důležité je to, že obsah i forma musí být v rovnováze – u dobré fotky si toho ani nevšimnete, prostě to tam bude. Automaticky a nepostřehnutelně. Moje rada je: až si budete příště prohlíže fotografie slavných mistrů streetu, zkuste se nad nimi zamyslet a přijít na to, proč jsou dobré. Přijít se na to většinou dá.

Nevím, jestli jsem se k něčemu důležitému dobral nebo napsal spíš jen nějaký hejt, ale blížím se hranici 900 slov a je čas se rozloučit. Pouliční fotografie je asi jedním z nejtěžších žánrů. Neklade velké nároky na techniku (myšleno fotoaparát), ale o to větší nároky na nás fotografy. Musíte umět číst situaci, pohyb lidí, světlo, kompozici… V neposlední řadě je potřeba i jistá osobní integrita a soudnost ať již při samotném focení, či pozdějším zveřejňování snímků. Je ten číňan v růžovém kožichu opravdu tak zajímavý? Je dobré zveřejnit fotku toho bezdomovce, když on si to nevybral, že zrovna bude špinavý klečet na náměstí a prosit o nějaké drobné? Tak nějak nevím, asi jsem se nedobral k žádné pevné definici toho, co to je pouliční fotografie, je z toho nakonec jen takový volný proud myšlenek. Možná to někomu pomůže se na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím, co dělá a jak to dělá. Mě to pomohlo určitě.

Pouliční fotografie je těžká cesta, kterou se vydává mnoho lidí, kde je její skutečný cíl zatím nevím.

 P.S.: Fotografie jsou z posledního filmu, který jsem stihl nafotit před změnou času.