Ten
věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel
po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já
ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české
pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti
v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem
k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na
přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.
Do
Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát
výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá
možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi,
druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem
Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem
jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly
v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle
nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3
hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké
cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu
je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však
to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety
letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo
do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).
Noční
cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně
extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům
východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi
dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7
motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži
potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času
do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale
odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun
stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou
v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná
stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má
lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný
turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto
samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci
se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně
pohostinní jako zbytek Gruzínců.
Turistický
ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a
restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací
zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí
nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi
teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden,
co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém
teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně
jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc
fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár
desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc
nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a
jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si
vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už
mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží
1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.
V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.
Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.
Žádné komentáře:
Okomentovat