O hloubce ostrosti

Úvod

Čas od času od (nejenom) analogových fotografů zaslechnu stesky na to, že v nějaké situaci nestihli zaostřit, či že mají rozmazané něco, co mělo být ostré. Odpovědí na tyto problémy se často jmenuje "hloubka ostrosti", která se dá zjednodušeně definovat takto: 

"Hloubka ostrosti vyjadřuje rozdíl vzdáleností nejvzdálenějšího a nejbližšího objektu, který se na finální fotografii lidskému oku jeví ještě jako ostrý."

Knižní definice je samozřejmě jedna věc, ale jí používám v praxi?

Jak to dělám já

"Klasická metoda"

V drtivé většině svých fotografií se snažím o maximální hloubku ostrosti. Je to ze dvou důvodů. Za prvé mám rád, když jsou subjekty mé fotografie pevně zasazeny do svého prostředí. Za druhé tím eliminuji možné drobné nepřesnosti v ostření. Jedna metoda tedy spočívá v tom, že VĚTŠINOU používám clonu F8 a výš, což je při objektivu s ohniskem 35mm dostatečné pro to, aby hloubka ostrosti byla dostatečná. Pořád ale musím alespoň zhruba zaostřit. Při použití dalších dvou metod se o ostření vůbec starat nemusím.

Hyperfokální ostření

Pokud by někoho zajímala zjednodušená definice hyperfokální vzdálenosti, tady je:

"Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno – v závislosti na ohniskové vzdálenosti a cloně objektivu."

Jak to ale použít v praxi? Nejspíš jste si všimli, že na objektivu vašeho analogového přístroje jsou různá čísla. Zejména tedy clonová čísla a značky pro vzdálenost. A také ležatou osmičku značící nekonečno. V praxi pak tedy stačí posunout značku pro nekonečno na číslo odpovídající aktuálně nastavené cloně objektivu a máte zaostřeno. A podle protilehlé značky pro clonové číslo můžete odečíst také minimální vzdálenost na kterou bude obraz ostrý. V praxi na obrázcích níže:

Tato metoda má tu výhodu, že se z vašeho aparátu stane v podstatě point-and-shoot. Nemusíte vůbec sahat na ostření, jen zvednete foťák k oku, kompujete a zmáčknete spoušť. Tato metoda funguje nejlépe spíše se širokoúhlými objektivy a ne všechny světelné podmínky vám vždy dovolí fotit třeba na F16 s dostatečně rychlým časem závěrky. Jako u všeho, jsou tu plusy i minusy. 

Od 1.2m do nekonečna na F16

Od 2.9m do nekonečna na F8

Zónové ostření

S "magickými znaky" na objektivu pracuje i zónové ostření. Tentokrát nemáme ambici dosáhnout nekonečna, ale soustředíme se na mnohem menší zónu ostrosti. Opět si jako první zvolíme clonové číslo, které chceme použít a od kterého se bude odvíjet velikost (hloubka) ostrosti. S číslem vybrané clony zarovnáme číslo maximální vzdálenosti do které chceme mít obraz ostrý a na protější straně objektivu odečteme vzdálenost OD které bude obraz ostrý. Tato metoda, v kombinaci s dobrým odhadem vzdálenosti je velmi oblíbená u všech, kdo potřebují fotografovat rychle a nestarat se příliš o ostření. Několik ilustračních příkladů zónového ostření zde:

Zónové ostření používám o něco častěji, než ostření hyperfokální. Zvláštěpak varianty, kdy při cloně F8 mám zaostřeno od cca 1.8 do 5m u 35mm objektivu. Skoro bych se odvážil říct, že většina mých pouličních fotografií z poslední doby je pořízena právě tímto způsobem ostření. 

1.1m až 5m na F16

1.8m až 5m na F8

Několik slov závěrem

Pokud tedy aspirujete na to, že budete se svým fotoaparátem fotit dynamické scény, kde si nejste jistí tím, že budete schopní dostatečně rychle zaostřit, zónové a hyperfokální ostření může být právě pro vás. V některých žánrech je módní i malá hloubka ostrosti, tomu se budu možná také někdy věnovat. Obecně si myslím, že speciálně pro dokumentární, pouliční či krajinářkou fotografii by měla být ostrá co největší část scény. Ve starých fotografických knihách často najdeme poučku "popředí musí být vždy ostré" či "vše musí být ostré!". Druhou jmenovanou poučku si ve svých denících poznamenal i Josef Koudelka. 

V tomto článku jsem neměl ambici vysvětlovat fyzikální principy a optické jevy, které stojí za těmito způsoby ostření. Pokud vás zajímají, rychlé vyhledávání googlem je vám najde včetně krásných rovnic. 

Archivace bez legrace a poznámkový aparát

Úvod

Je to už nějakou dobu, co jsem napsal nějakou praktickou radu ve stylu Receptáře. Za prvé nejsem Přemek Podlaha a za druhé, necítím se často být povolán k tomu, abych někomu radil. Na druhou stranu, v poslední době jsem několikrát vedl debatu na téma organizace archivu a fotografických poznámek. Rozhodl jsem se, že se tedy podělím o metody, které používám a pokusím se nastínit motivace, které za tím stojí. Stejně tak jako slabá místa, která jsem ve svém systému během několika let odhalil. 

Organizace negativů

Vyvolané negativy skladuji v archivačních pergamenech popsaných v následujícím formátu: Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Fotoaparát/Datum/Číslo filmu. Například tedy Petrohrad/Leica M2/22.9. 2017/Film 185. Následně jdou desky s negativy do šanonů označených typem fotoaparátu, rokem (roky) za které v něm jsou negativy a čísly negativů od do (typicky například 1-150). 

Šanon s negativy

Folie s vyvolaným negativem

Skeny negativů třídím do složek podle toho, kterým fotoaparátem jsem ten který film nafotil a v chronologické řadě. Takže například Leica M2 má svou složku, ve které jsou podsložky pojmenované Film 1, Film 2... a stejně tak i Nikon FM2 má svou složku s podsložkami Film 1, Film 2 atd. Ve složce každého filmu jsou dvě podsložky - "vše" a "výběr". Složka "vše" obsahuje všechny snímky z naskenovaného negativu. Složka "výběr" začíná svůj život jako kopie složky "vše", kde smažu snímky, které nepovažuji za povedené. Zbylé snímky podrobím standardnímu postprocesu. 

Zápisníky na negativy

Počítač a šanony samozřejmě nenosím všude s sebou, takže musím mít způsob, jak si nafocené filmy zaznamenat ideálně hned jak je vyndám z foťáku. K tomu mi slouží malé papírové zápisníky Moleskine. Opět podle fotoaparátů, jeden typ fotoaparátu, jeden zápisník. Nikony FM2 mám třeba dva, ale oba sdílí jeden zápisník. Svého času to bylo stejné i pro Leicu M2, když jsem používal dvě těla. V zápisníku jsou pak filmy zapsány ve formátu Číslo filmu/Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Datum/Druh filmu/ISO/Vývojka. Například - 185. Petrohrad, 22.9. 2017, HP5@1600, Rodinal 1:100. Zápis do notýsku provádím ideálně hned po vyjmutí filmu z fotoaparátu, přičemž na samotnou filmovou kazetu poznamenám číslo filmu a ISO na které jsem ho fotil. 

Zápisník s exponovanými negativy pro Leica M2

V tomto svém systému vidím dvě slabiny, i když jsou to spíše dvě strany jedné mince. Pokud v rámci jednoho focení použiju více fotoaparátů, nemám vše pohromadě na jednom místě, ale ve více složkách pro jednotlivé fotoaparáty. Musím také dbát na to, abych měl ve své fotobrašně správný poznámkový blok pro ten který fotoaparát. Druhá slabina je, že se mi překrývají číselné řady a pokud fotím zrovna na dva fotoaparáty, kde jsou čísla negativů opravdu blízko, mohlo by to vést ke zmatkům. Přecházím tomu tím, že občas na etiketu na exponovaném filmu připíšu u typ fotoaparátu.

Kazeta s etiketou

Systém organizace negativů podle fotoaparátu pochází ze samého počátku mého fotografování, tehdy jsem si možná ještě myslel, že záleží na tom, čím je fotografie pořízena. Dával jsem tehdy ještě fotografie na Flickr, kde bylo tagování fotoaparátu, objektivu a filmu normou. Není to ideální systém, ale zatím nepřišla dostatečně silná motivace ho změnit.

Poznámková aparát 

Když pominu katalogizaci jednotlivých negativů, byl zbytek mého poznámkového aparátu poněkud roztříštěný. Vždycky u sebe nosím malý reportérský zápisník, už od dob studií na vysoké škole. Do něj jsem si také zapisoval i své poznámky k focení. Po pravdě řečeno jsem vždy spoléhal na svou paměť. Zážitky a dojmy z focení jsem také často ještě zčerstva zapsal na tento blog a příspěvky jsem pak mohl použít pro zpětnou referenci.

Specializovaný fotografický deník jsem si začal vést až v roce 2022. Mé poznámky nemají žádnou přesně danou formální strukturu, snad jen to, že ke každé poznámce píšu datum. Někdy to jsou abstraktní myšlenky obecně související s fotografií, jindy konkrétní poznámky související s fotografickými projekty, či zápisky z mých cest. Na cestách si do deníku často vlepuji letenky či lístky z výstav, které jsem navštívil.

Zpětně si říkám, že jsem s tímto fotografickým deníkem měl začít mnohem dřív. Nemusel bych teď tolik lovit v paměti, když se chci vrátit k nějakým starším fotografiím a okolnostem jejich pořízení. Začátečníkům bych doporučoval vést si poznámky k měření expozice a vyvolání filmů, umožní to rychleji odhalit chyby a dost často to odpoví na otázky typu: "Proč jsou mé fotografie úplně černé?" či "Proč jsou mé fotografie úplně bílé?"

Deník s poznámkami k focení

Deník se zápisem z Říma

Závěr

Co říct závěrem? Pokud tento článek čte někdo, kdo s focením teprve začíná, měl bych jedno doporučení - nastavte si vyhovující systém archivace co nejrychleji. Snažit se o to zpětně je spousta práce a času, který by člověk mohl strávit mnohem lépe.

Ostatní poznámkový aparát se nemusí týkat všech fotografů. Někdy to nevyžaduje žánr, jindy prostě jen někteří lidé nepotřebují ve svém hobby tolik systematičnosti. Za sebe bych to ale doporučil. Uvidíte, že to bude mít pozitivní dopad na vaši cestu fotografií a nikdy není pozdě na to začít. 

A jak archivujete vy? Vedete si deníky? Pokud máte nějakou zajímavou metodu, jak na archivaci a poznámkový aparát, rád o ní uslyším!             

Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím. 

Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

ZIN? ZIN!

Fotky patří na papír! Tak nějak se to aspoň říká. Do temné komory se ovšem po hříchu nedostanu příliš často. Pokud ovšem pravidelně sledujete tento blog, případně můj Instagram, mohli jste postřehnout zmínky o něčem, čemu se říká "zin". Co to přesně je si rozebereme níže, ve větším detailu. Jen bych tady rád zmínil, že pokud si chcete nějaký z mých zinů pořídit, odkaz na e-shop najdete na konci každého popisu. 

Co je to zin?

Zin se dá definovat jako nízkonákladová, nezávislá publikace vydávaná fanoušky určitého "oboru", v našem případě fotografie. Ziny mohou mít různé podoby, od podomácku vyrobených koláží následně rozmnožených na černobílé kopírce, po relativně profesionálně vypadající produkty. Ty naše, publikované ve VERUM PHOTO, jsou - troufnu si říct - ten druhý případ. A to hlavně díky Kevinovi, který má lví podíl na vzniku a vzhledu každého vydání.

TITUL

První dokumentární projekt. První publikace. První můj zin publikovaný pod hlavičkou VERUM PHOTO. Začalo to jako focení k talentovým zkouškám na ITF, skončilo to nakonec úplně jinak. Inspirován ziny ze zahraničí jsem chtěl udělat něco podobného. Nakonec se mi to povedlo až v rámci našeho spolku. V 19 fotografiích jsem zachytil přípravu zápasníka MMA a jeho cestu k titulovému pásu šampiona. Odkaz.

TBILISI

Druhý zin a návrat k pouliční fotografii, od které jsem se v té době již trochu vzdaloval. Hlavní město Gruzie mě očarovalo hned při první návštěvě. Zin obsahuje 21 fotografii z prvních dvou návštěv. Tbilisi jsem navštívil celkem třikrát a mám v plánu se tam ještě vrátit. A kdo ví, třeba pak přijde čas na druhé rozšířené vydání. Odkaz.

ROMA

Zatím třetí a nejnovější samostatná publikace. Řím je moje srdeční záležitost od mé první návštěvy před mnoha lety. Před rokem jsem se tam vydal znovu a měl jsem jasný cíl. Co nejvíc fotit a dát dohromady nový zin. Nechtěl jsem recyklovat nic z předchozích návštěv. Nakonec bylo novinek víc. Nový papír, jiná technologie tisku, o pár stránek navíc a zas o kus blíž tomu, jak jsem si na začátku své ziny představoval.  Odkaz.

Co tedy říct závěrem? Dostat fotky z negativu na papír je důležité. Fakt, že se mi to podařilo způsobem, který umožňuje si mé fotografie užít širšímu publiku, mě velmi těší. Co se týče dalších zinů, mám již určitý plán, jak do budoucna pokračovat. Určitě se o tom tady na blogu dozvíte!

Sicílie: Něco nového

Mé cesty do Itálie se zatím vždy omezovaly na pevninu. Nabídka k cestě na Sicílii přišla dost nečekaně, ale povedlo se mi vyčarovat několik dní volna v práci a mohlo se jet. Celé to vlastně bylo jako před lety, kdy jsem s focením začínal, a každou chvíli jsem někam na pár dní cestoval. Některé věci se za ta léta změnily, jiné ne. Mé obvyklé zmatky na letišti, málo místa na nohy v letadle nízkonákladové společnosti a radost z toho, když člověk dorazí do cíle.

Naše cesty nás zavedly z Catanie do Syrakus, Nota, Scicli, Modici, Ragusy a následně zpět do Catanie. Lancie z půjčovny se zapotila. Na Sicílii neplatí tradiční pravidla silničního provozu, a tak jsem se zapotil i já jako řidič. Odpočinek nám každou noc skýtalo jiné agroturismo, tedy místní farma, která zároveň provozuje hostovské pokoje. Hned v tom prvním, poblíž Syrakus, nám majitel při prohlídce farmy ukázal pozůstatky starého řeckého osídlení z doby bronzové. Do skal vytesané prohlubně a kanálky sloužící k výrobě olivového oleje, studnu a hroby. Společnost nám dělal profesor z Basileje, který se přijel podívat na papyrus, který na pozemku farmy také roste. Podobné náhodné zážitky mám na svých cestách nejraději.

Poprvé jsem také vyzkoušel svůj nový objektiv pro Leicu - Voigtländer 35/1.5 Nokton, který jsem pořídil jako náhradu svého Zeiss Bigon 35/2.8. Byl čas na změnu. Zeiss mi dobře sloužil dlouhé roky, ale náročná služba se na něm už dost podepsala. Nový objektiv se zatím jeví jako dobrá volba. Nebyl jsem si úplně jistý, jak dobře bude fungovat s černobílým filmem. Žádný velký šok se ale nekonal. Kontrast je plus minus takový jako jsem zvyklý, ostrost je možná o trochu lepší a clona F1.5 je velmi příjemný bonus. Ergonomicky mě překvapil fakt, že o dvě clony "rychlejší" objektiv je dokonce menší, než můj původní. U Leicy je velikost objektivu dost důležitá kvůli blokování hledáčku.

Celý tenhle výlet byl plný nových zkušeností. Fotil jsem o něco méně než mám ve zvyku, ale nakonec jsem o to radši za každou fotografii, kterou jsem si přivezl. Teď se ještě dočkat vyvolání barevných negativů, které jsem fotil na 6x9 a které ukážu někdy příště.

Starý příběh v novém roce

Plány, plány které spřádáme... Původně jsem měl v plánu se k fotografiím z covidových let v Poděbradech vrátit nejdříve tak za dva roky. Před pár dny jsem se ale podíval do svých poznámek, co mám fotograficky v plánu na následující roky a zjistil jsem, že mi to tam vlastně vůbec nezapadá. Rozhodl jsem se proto, že se s tímto tématem vypořádám teď a tady. Doufejme, že jednou pro vždy.

Fotograficky jsem toto období zkoušel pojmout různě. Chvíli jsem zkoušel experimentovat i s fotografováním zátiší, když to vypadalo, že budeme ve svých bytech zavřeni na neurčito. Přestalo mě to bavit po jednom odpoledni. Musel jsem jít ven. Tak tedy začala moje nová tradice, které jsem se držel celou dobu trvající práce z domova. Obědové procházky. Začal jsem tak krok po kroku lépe poznávat město, kde jsem strávil v podstatě celý svůj život, ale které jsem nikdy příliš nefotografoval. 

Byly dny, kdy jsem se vracel bez snímku a byly dny, kdy jsem nafotil víc než jeden film. Odmítal jsem se ale zabývat focením prázdných ulic a smutných pohledů lidí v rouškách. Těch prázdných ulic jsem nakonec vyfotil vlastně docela dost. Tyhle mé polední procházky byly spíše mentální hygienou než fotografickou expedicí. Je to už pár let, co jsem si zvykl trávit své obědy sám se svými myšlenkami. Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. 

A teď, první měsíc tohoto roku, bych tuto kapitolu minulosti rád prohlásil za uzavřenou.