Fuerteventura: Polaroidový speciál

Každý občas potřebuje dovolenou. Většinou svoje volno trávím poměrně aktivně a s foťákem na krku. Z rozhodnutí manželky jsme ale letěli na týdenní all-inclusive na Kanárských ostrovech. Hurá. Sbalil jsem Polaroid SX-70 s jednou kazetou (8 snímků) a Leicu s barevným filmem Cinestill 50. Barevné filmy Cinestill jsou velmi zajímavé v tom, že se jedná o derivát kinematografického (to, na co se točí filmy do kina) filmu od Kodaku. Tudíž je to nejnovější dostupná technologie v oblasti barevných emulzí. Zatím se prodává pouze ve formátu 35mm (svitek přijde brzy!) a ve dvou verzích. Verze s ISO 50 má vyvážení bílé pro denní světlo a ISO 800 má vyvážení bílé pro umělé světlo. Mezi hlavní přednosti filmu by měla patřit velká expoziční pružnost, jemné zrno a zajímavé podání barev. Logicky jsem si tedy na dovolenou do slunečných krajin vzal verzi s ISO 50. A mohlo se jet.

Být zavřený pět hodin v letadle a obklopený řvoucími dětmi (vážně nechápu, proč někdo bere novorozeně na dovolenou k moři), byl celkem krutý a nezasloužený trest, navzdory protivenství progresivního rodičovství jsme s manželkou přežili a dorazili do destinace na ostrov Fuerteventura. Z letadla působila krajina ostrova poměrně dramaticky. Pláže, poušť, polopoušť a kopce.  Předseda spolku ostravských krajinkářů by byl nadšen. Já byl nadšen poněkud méně, protože tam fakt chcípl pes. V dubnu se klině můžete procházet celé hodiny po promenádě v Puerto del Rosario (hlavní město ostrova) a nepotkat živou duši, toulavé kočky a psy nevyjímaje. Své fotografické naděje jsem tedy upínal k výletu půjčeným autem do vnitrozemí.

Půjčený Volkswagen Polo TSI pro mě představoval velkou výzvu. Ti, co mě znají déle a lépe vědí, že vyznávám filosofii silničního násilí, hrotu a sparty (ne, nejde ani o staré řeky nebo fotbal). Plus každý ví, že nejrychlejší auto na světě je auto půjčené nebo auto služební. Budiž malému VW ke cti, že nezačal v horách Fuerteventury hořet, jako tolik jiných aut před ním, když se jim dalo trošku za uši. Suma sumárum jsme objeli celý ostrov. Hlavním cílem bylo starobylé město Betancuria, což bylo dříve hlavní město ostrova. Dnes je tam suma sumárům starý kostel, pár restaurací (jedna s českým šéfkuchařem a druhá s českou servírkou) a turistické informační centrum. Možná že v sezoně se tam děje něco zajímavého, kdo ví? Poněkud více se mi líbilo v Los Molinos a Ajuy, kde je krásně divoké pobřeží a opravdu pěkná scenérie malých rybářských vesniček. Bohužel nebylo bůh-ví jak dobré světlo a tak jsem fotil spíše méně, protože jsem fotil v barvě, která je na pěkné světlo poněkud citlivější. Kousek od Ajuy je pláž, kde byl vyplavený vrak amerického linkového parníku SS America, použijte google, byl to vskutku impozantní pohled. Tedy do roku 2012, než oceán zvítězil a loď úplně zmizela pod hladinou. Velká škoda.

Obecně bych tedy dovolenou označil za fotograficky poměrně chudou. Inu, Kanáry nejsou Paříž nebo Řím. Barevný film z Leicy mám teprve v labu na vyvolání a tak tento článek bude opět čistě Polaroidový! Hurá! Album nejlepších fotek z Leicy pak nahraju na Flickr a dám odkaz na FB stránku blogu.

P.S.: Podívejte se na můj instagram, kde najdete pár dalších fotek z ostrova Fuerteventura.

Umění si vybrat

Pořád říkám, že člověk na sebe musí být přísný. Ve fotografii to platí obzvlášť. Pokaždé, když oskenuju negativ, tak pak většinu fotografií smažu a do výběru mi většinou zůstává 4-6 fotografií z 36. I to je většinou moc a párkrát se mi stalo, že jsem prostě smazal všechno, protože to nestálo za nic. Výhodou analogu je to, že negativy mám pořád v archivu, takže je můžu kdykoliv znova prohlédnout a znovu digitalizovat, případně nazvětšovat.

Proč se tím vlastně teď zabývám v samostatném příspěvku? Protože jsem se rozhodl udělat sérii několika snímků zachycujících Malou Stranu v Praze. Říkal jsem si, že deset, maximálně patnáct, nazvětšovaných fotografií na pěkném papíře by bylo fajn. Jelikož na Malé Straně fotím prakticky neustále, tak jsem si říkal, že bude z čeho vybírat. Omyl! Už na začátku jsem se rozhodl, že nebudu výběr omezovat pouze na pouliční fotografii, ale že vezmu v potaz i jiné fotky – architekturu, panorámata a tak podobně. Prošel jsem asi 20 negativů z Leicy a výsledkem bylo 9 fotek, z toho jedna podmínečně. Prošel jsem 20 negativů ze Zorki 4K a výsledkem byla 1 (slovy jedna!) fotka.

Nejspíš za to můžou dva faktory:

1. Jsem prostě minulý rok fotil hůř
2. Můj vkus, co se týče mých vlastních fotografií, prošel jistým vývojem
3. Leica fotí 9x líp než Zorki

Vtip je v tom, že když fotky zvětšuji na papír, tak mi zabere docela dost času, než jsem s výsledkem spokojen. Strávit tenhle čas s fotkou, která za to nestojí, nebo si s ní nejsem na 100% jistý, se mi prostě nechce. Proto jsem při jejich výběru o to přísnější. Nasypat fotky na Facebook nebo Flickr to je raz dva. Protáhnete je fotošopem, zonerem nebo lightroome, případně jste pankáč a napíšete „fotka je bez úprav“ a už to tam sypete. Jsem vinen, kolikrát to taky tak dělám, většinou je to tak 4 – 6 fotek z jednoho filmu. Nazvětšoval bych všech 6? Pochybuji. Jestli jednu fotku z každých dvou filmů, tak by to bylo asi moc. Možná bych měl příště i elektronicky sdílet jen fotky, o kterých si myslím, že by stálo za to je nazvětšovat. Ne nadarmo se říká, že fotograf je jen tak dobrý, jako jeho poslední (uveřejněná) fotografie.

Svůj výběr 9 fotografií jsem rozeslal několika známým a přátelům, aby mi řekli, co si myslí. Zajímavé je, že každému se nejvíce líbila úplně jiná fotografie. Neměl jsem snad u žádné shodu. To může znamenat dvě věci – buď to, že v mém výběru je pro každého něco, nebo to, že je to nepovedený výběr, protože fotky netvoří žádný příliš logický celek. Druhá možnost je samozřejmě horší varianta a špatné je i to, že obě teze mohou platit zároveň. Krutá realita je v tom, že nezáleží až tolik na tom, jaký je člověk fotograf, ale spíš na tom, jaký je člověk editor. Když máte alespoň základní znalosti fotografické techniky (expozice, kompozice) a fotíte často a hodně a budete nekompromisně filtrovat nepovedené fotky a pouštět ven jen ty opravdu dobré, tak budete dobrý fotograf, protože od vás nikdo nikdy neuvidí špatnou fotku. Tak to prostě je. Samozřejmě, když fotíte na film (ať už z důvodu, že jste hipster nebo jiného), tak to poleze celkem slušně do peněz. Proto většina hipsterů nosí analogový foťák jen jako módní doplněk. Po nákupu vinylů a obědě ve veganské restauraci už prostě nezbylo na film. Dost ale dělání si legrace ze zranitelných menšin.

Někdo by byl možná otrávený, že ze 40 filmů (cca 1400 fotek) vybere jen 10 fotek, které dost možná nebudou ani pohromadě fungovat, ale já ne. Projít si hezky nazpátek všechny negativy bylo velmi poučné. Mohl jsem si vyhodnotit, jaké jsem v minulosti dělal nejčastěji chyby a co fotkám chybělo k tomu, aby byly lepší. Chyba je fotku neudělat. Když jí uděláte a je špatná, můžete se z ní alespoň poučit, ukazovat jí nikomu nemusíte. Závěr je tedy jasný – lépe fotit a lépe editovat. Předsevzetí na zbytek letošního roku.

P.S.: Do článku jsem přihodil oněch 9 fotek, o kterých uvažuji do cyklu o Malé Straně. Co na ně říkáte, mi můžete napsat do komentářů.

Dejvické zmrtvýchvstání

Dejvice. Místo, kde jsem se poprvé intimněji seznámil s fenoménem pražáctví a už mi to tak nějak zůstalo. Proto, když jsem na FB našel možnost jít na komentovanou procházku po Dejvických hospodách, tak jsem nemohl odolat. Procházky spoluorganizuje ikona všech hipsterů a kavárník Ondřej Kobza. Minulou po Malé straně jsem díky souhře zlých náhod nestihl, ale Dejvice jsem si nemohl nechat ujít. Provázal nás (nejspíš Mgr. nebo dokonce JUDr.) Josef Moník. Upřímně řečeno nikdy předtím jsem o něm neslyšel, což je tedy dost škoda, protože umí zajímavě vyprávět a jeho knížky budou asi docela vtipné.

Vyrazili jsme od Písecké brány. Na krk jsem si pověsil svojí Zorki 4K, využívaje tak poprvé v praxi svůj nově zavedený institut nouzového foťáku. Institut nouzového foťáku jsem zavedl po incidentu, kdy jsme byli z práce vypuštěni už ve 14:00 (netekla voda) a já neměl foťák, protože v 16:15 už byla tma. Takže jsem sice měl poprvé po měsíci čas jít fotit, ale nebylo čím. Potom, co jsem si koupil Leicu, jsem uložil Zorki 4K, dva objektivy, přídavný hledáček a jednu kazetu filmu do šuplíku u sebe v kanceláři, abych mohl fotit i když náhodou zapomenu hlavní nástroj doma. Samozřejmě jsem ve středu 6. 4. Leicu doma zapomněl. Zaspal jsem a pospíchal a ještě ráno pršelo, takže motivace k focení nebyla veliká. Jenomže pak se udělalo hezky a já v kalendáři zjistil, že se má konat procházka po Dejvicích. Zorki 4K vstala z mrtvých. Celkem příznačně vzhledem k tomu, že nedávno byly Velikonoce!

První zastávka byla na Dejvickém nádraží. Tamní nádražka má naprosto kultovní status a já se musím přiznat, že jsem se do ní nikdy předtím neodvážil. Do Brusky a Sokolovny ještě, ale do nádražky v Dejvicích nikdy. Tehdy jsem trochu narazil na limity toho, že jsem ve foťáku měl film s citlivostí 400, což bylo venku v pohodě, ale v temné nádražce sotva. Vzhledem k tomu, že příspěvek píšu v době, kdy jsem ještě nevyvolal film, tak opravdu netuším, jak to dopadne. Každopádně místní štamgasti, dost často feťáci, bezdomáči a podobné existence, se dívali na naší takřka stohlavou skupinu poněkud nedůvěřivě. Jenomže v jednotě a počtech je síla, a tak nebyl nikdo pobodán ani okraden a my jsme si mohli poslechnout poutavé vyprávění o tom, jak to chodilo v Dejvicích, kdo komu dal před 50 lety přes držku a že stará Emerová byla Škvoreckému předlohou pro Lizetku. Šlo se dál.

 Před divadlem Semafor jsme se dozvěděli, že než tam byl Semafor, tak tam byla vinárna, která ale nebyla vinárna nýbrž bordel, ale jen pro vojáky a komoušské papaláše. Zlatý časy. Taky jsme se dozvěděli, že do jedné hospody (název jsem zapomněl) je nechtěli pouštět, ale že Sejkora znal cestu kanálem a vždycky se tam nějak dostal. Jenomže Sejkora byl taky kamarád, ale svině, protože se o svou podzemní trasu s nikým nepodělil. Důležitým faktem bylo také to, že v nedalekém kině se promítal film „Akce Kalimantan“, což byl, dle slov pana Moníka, první barevný a širokoúhlý film z české produkce. Nejsem filmový historik a ověřovat si pravdivost tohoto tvrzení by pro mě bylo příliš náročné, a tak jsem se rozhodl tomu věřit. Každopádně premisa toho filmu je natolik zajímavá, že se na něj budu muset v nejbližší době podívat. Boj indonéských výsadkářů vybavených českými zbraněmi proti koloniálním utlačovatelům slibuje v širokoúhlém barevném podání skvělou zábavu!

Poslední naší štací byla hospoda Na Slamníku nedaleko kostela Sv. Gotharda v Bubenči. Cestou jsme se ale ještě dozvěděli něco o písničce „U kiosku“ od Vládi Mišíka a o tom, jak Rosák verboval po roce 68 do Leninského svazu mládeže (kdo by to byl do té milé tváře z videostopu řekl?). Hospoda Na Slamníku mimochodem byla dřív taky bordel, to jen tak na okraj. Ten, kdo neví, co to je bordel (jako ten hipster, co seděl v koutě u kamen) si nafackuje a zkusí Google.

Hospoda Na Slamníku je místo, které jako by se zrodilo z mých nejniternějších představ a snů o tom, jak má vypadat správná hospoda. Trošku zašlá, trošku špinavá, trošku mastná a hodně zakouřená, ale přesto krásná. Vpravo od vchodu je sál, kde se pořádají bigbítové koncerty a v zádveří je dřevo do kamen. Málem jsem se rozplakal, protože tak krásnou hospodu jsem dlouho neviděl! Pravda, naše stádečko sestávající se převážně z různých hipsterů a podobných neukotvených existencí tam vypadalo poněkud nepatřičně, takže nás taky radši posadili do salonku, aby nám nějaké solvíny nerozbily huby. Každopádně já se tam cítil jako v ráji, protože na mě dýchly všechny ty vzpomínky na hospody v devadesátých letech – pravda, tenkrát jsem si tam u výčepu kupoval maximálně tak tatranku, ale to prostředí mi bylo důvěrně známé. Dal jsem si velké pivo, pytlík mastných brambůrek a vesmír byl v rovnováze.

Co říci závěrem? Snad jen to, že podobným akcím fandím. Podle dotazů některých účastníků akce bylo vidět, že o době před rokem 89 nemají ani mlhavé znalosti (já se sice narodil v roce 1988, ale to, že s bolševikama to nebyla sranda, do mě doma hustili horem dolem). Spousta lidí tam ani nezažila vyrůstání ve svobodných devadesátkách, kdy se smělo dělat a říkat skoro cokoliv beze strachu, že na vás nějaká holka z HateFree podá trestní oznámení. Jsem ale rád, že i v dnešním postmoderním marasmu jsou lidé jako pan Moník (potažmo tedy asi i Ondřej Kobza), kteří se snaží udělat něco pěkného pro ostatní. Navíc se ukázala stará česká pravda, že pivo spojuje českou společnost víc, než cokoliv jiného, protože na konci dne jsme si před půllitrem dvanáctky všichni rovni!

Pravda, láska a Leica

Jsem dost teritoriálně vymezený fotograf. Většinou fotím jen malou stranu cestou od Pražského hradu na Staré město. Nedávno jsem přidal ještě oblast kolem Pohořelce, ale to mi tak bude stačit. Větší teritorium bych nemusel zvládnout označkovat a uhájit. Jako každé teritoriální stvoření mě pak naštve, když se na mém území dějí nějaké změny, které mi narušují můj běžný denní rytmus. Návštěva čínského prezidenta můj rytmus narušila celkem silně. V úterý 29. 3. 2016 bylo perfektní počasí na focení a já se těšil, že hned co vypadnu z práce půjde něco vyfotit. Jenomže hrad byl ze strany od Dejvic hermeticky uzavřen a mě nezbylo nic jiného než jet tramvají na Malostranské náměstí a pokusit se zachytit svou trasu alespoň v protisměru. To by bylo celkem v pořádku, pokud bych se nesrazil s průvodem demonstrantů. Většina z nich, jak se zdálo, demonstrovala za svobodu Tibetu a kdežto jiní vypadali dost zmateně a nevěděli, za co vlastně manifestují.

 Některým fotografům se taková akce může zdát jako hotové požehnání: „Konečně se něco děje! Lidi! Emoce! Vlajky!“ Jenomže se v zásadě nedělo vůbec nic. Přesto jsem se k davu přidal a řekl si, co už, aspoň si chlapče vyzkoušíš reportážní fotografii. Využívaje své znalosti terénu se mi dařilo vždycky najít celkem solidní místo a vyhýbat se policejním zátarasům, tedy pozornosti policistů jsem unikal i proto, že jsem byl normálně oblečený, bez palestiny kolem krku a bez tibetské vlajky v ruce. Musím policistům přiznat, že naplánované to měli skvěle. Demonstrace se měla z Kampy přesunout na Hradčanské náměstí, ale u Radnických schodů čekal první kordon těžkooděnců a demonstranti museli pokračovat směrem na Pohořelec. Já jsem se chvíli držel focením těžkooděnců, kterým se to asi dvakrát nelíbilo, ale tak nějak s tím nemohli nic dělat. Docela jsem s nimi cítil, když jim tam nějaký starý pán nadával, že jsou jak bílé přilby za bolševiků. Nemají lehkou práci.

Zkrátil jsem si cestu po schodech z Úvozu na Loretánskou a říkal jsem si, že tak předběhnu dav a vyfotím si, jak se přes Loretánskou pokusí dostat k hradu. I s tím samozřejmě pořádková policie počítala a hned jak jsem doběhl na hranici Pohořelce a Loretánské, začali se z dodávek rojit policisté a ulici zahradili. Zajímavé bylo to, že kromě mě a dalších asi 30 fotografů si jich nikdo jiný nevšímal a dav se šinul dál až ke gymnáziu J. Keplera, kde se zastavil, protože bylo jasné, že k hradu se asi nedostanou. Od hlavního voje se počaly oddělovat různé skupinky hasičáků, kteří si šli „Do žabky pro lahváče…“ Díky vyjednávacím schopnostem některých profesionálních demonstrantů se povedlo dosáhnout vstupu do Loretánské ulice, vítězství pravdy a lásky nad policisty nemělo však dlouhého trvání, protože u Staré radnice stál opět neprostupný kordon policistů a tak se k hradu stejně nešlo. Chvíli se skandovalo, další lidé šli pro lahváče a bylo celkem hezké počasí. Nic zásadního se nedělo. Já v té době dofotil film a zkoušel jsem ho vyměnit. Vyměnit film v Leice M2 nebo M3 takhle v terénu není vůbec jednoduché. V chvíli, kdy se valná většina těžkooděnců začala přesouvat někam pryč, tak jsem to zabalil i já, protože mi bylo jasné, že na žádné bití už nedojde.

Doma jsem při vyvolávání a skenování negativu měl trošku času přemýšlet nad celou to akcí a co jsem tam viděl a zažil. V davu šlo tak 5-10% lidí, kteří vůbec nevěděli, za co a proč se manifestuje. Foťáky na film jsou mezi mládeží značně rozšířené. Studenti FAMU, HAMU, AMU a AVU preferují ošoupané zrcadlovky Canon, Nikon a Fuji se základními objektivy. Frekventanti kurzu „Marx-Leninské propagandistické fotografie“ z Kliniky zcela jasně preferují ruské přístroje značky Zenit, často zavěšené kolem krku pomocí tkaničky od bot. Smutnou pravdou je, že většina z nich měla foťák kolem krku jen jako módní doplněk k batikovanému tričku a palestině. Čestnou výjimkou byla slušně oblečená slečna, která fotila na ruský dálkoměrný Kijev a to celkem hodně a statečně. Dokonce to vypadalo, že expozici měří odhadem. Pokud to ta slečna čte, nechť se přihlásí, protože bych rád viděl její fotky. Málem bych ještě zapomněl na slečnu s Prakticou, kterou jsem potkal už v tramvaji. Hned jak se otevřely dveře, tak se vrhla do víru demonstrace a dokonce taky fotila. Digitálisty zmiňovat nebudu, těch tam bylo víc než demonstrujících.

Závěr? Na příští demošku proti našemu prezidentovi si vezmu batoh plný lahvářů a levného kinofilmu a namastím si kapsu!

Sváteční studium mistrů

Člověk nemůže být pořád jenom na ulici a fotit. Občas se člověk musí zastavit doma, odpočinout si a načerpat nové síly a inspiraci. V dnešní době jsme si zvykli všechno hledat na internetu a to včetně fotografické inspirace. Internet a jiné elektronické formy však stále ještě nevytlačily klasické knihy a to včetně těch fotografických. Prohlédnout si fotografie vytištěné na kvalitním papíře je mnohem lepší, než si je prohlížet na monitoru. A tak jsem si i já pořídil zatím čtyři knihy, které bych se zde dovolil stručně charakterizovat, abych případně pomohl s rozhodnutím, kterou koupit. Tedy spíš, kterou koupit první, protože koupit je musíte stejně všechny!

Magnum Contact Sheets (vydavatelství Thames and Hudson, editor Kristen Lubben) – asi nejtěžší kniha ze všech, co mám vůbec doma. Přes 500 stránek, 446 ilustrací a z toho 240 barevných. Kniha ukazuje kontaktní otisky slavných fotografů agentury Magnum. Nesmí chybět jména jako Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, Elliott Erwitt, René Burri a mnoho dalších neméně výborných fotografů. Tato kniha je podle mě asi nejzajímavější z těch, co v současnosti vlastním. Umožní Vám totiž nahlédnout do zákulisí slavných fotografií. Z časopisu nebo z jiných knih znáte jen jednu fotografii, ale tady uvidíte i zbylých 35 (může se lišit), ze kterých byl ten slavný snímek vybrán. Pomůže Vám to v hlavě zbourat ten mýtus, že slavní fotografové trefí výborný snímek hned napoprvé. Ke každému kontaktnímu otisku je odstaveček s krátkým textem o fotografovi a okolnostech vzniku snímků. Na kontaktech najdete různé poznámky a značky, kterými si fotografové a editoři označovali, které fotografie vybrat k publikaci. Knihu můžu jednoznačně doporučit, nevýhodou je snad jen celkem vysoká cena, v ČR jsem jí viděl za cca 2100kč, v zahraničí se dá sehnat levněji. Problém je v tom, že kniha je dost těžká a poštovné přijde asi na pěkné peníze. Já svůj výtisk dostal k vánocům od rodiny v Anglii a to, kolik peněz je stálo poštovné do ČR, budu poslouchat ještě pár let.

Elliott Erwitt Snaps (vydavatelství Phaidon) – Elliott Erwitt patří jednoznačně mezi nejznámější fotografy 20. století a vlastně i 21. století, protože stále žije a pokud vím, tak i stále tvoří. V této knize naleznete přes 230 stránek fotografií, doprovodné texty jsou ořezány v zásadě jen na předmluvu. U každé fotografie naleznete pouze dataci a místo, kde byla pořízena. Jedná se o jakýsi průřez tvorbou. Především tedy reportážní a pouliční fotografie, vše v černobílé. Kniha je rozdělená na 9 částí, předmluvu a 8 souborů fotografií. Erwitt je známý především tím, že jeho fotografie mají specifický „smysl pro humor“. Pokud se chcete seznámit s Erwittovým stylem, tak je toho velmi vhodná kniha, zejména pro svůj průřezový charakter.

Vivian Maier Street Photographer (vydavatelství Powerhouse books, editor John Maloof) – Příběh Vivian Maier se alespoň částečně odkryl teprve relativně nedávno. Při aukci majetku ze skladů, které se v USA konají, pokud někdo neplatí poplatky za úložné prostory, se John Maloof stal majitelem mnoha negativů, včetně nevyvolaných filmů a po čase zjistil i od koho fotografie pocházejí. Vivian Maier pracovala jako chůva v Chicagu a New Yourku od 50. let 20. století. A fotografovala, hodně a často. O to zajímavější je, že její fotografie téměř nikdo neviděl. Na veřejnost se dostaly až po její smrti. Nejznámější jsou její fotografie, které pořídila fotoaparátem Rolleiflex (měla jich několik) ve formátu 6x6 a ty jsou publikovány právě v této knize, alespoň tedy tolik kolik se vešlo na cca 120 stránek. Nutno říct, že Vivian Maier měla skutečně talent zachycovat své okolí a zároveň měla velmi dobrou techniku. V dnešní době to můžou fotografie ve čtvercovém formátu působit poněkud neobvykle, ale i tak se z nich můžeme leccos naučit. Úžasná je i technická kvalita fotografií a množsví detailů, které byl film formátu 6x6 schopen zachytit (to mi připomíná, že musím zase vytáhnout Yashicu!). Fotky jsou vytištěny kvalitně a kniha má pod papírovým vnějším přebalem pěknou plátěnou vazbu, což potěší, když vezmu v potaz, že se jedná o jednoznačně nejlevnější knihu z těchto čtyř (cca 800kč).

Scarp Book (Henri Cartier-Bresson, vydavatelství Thames and Hudson) – Kniha má něco přes 250 a je opravdu velká. Černá vazba z imitace kůže se zlatým písmem působí skutečně exkluzivním dojmem. První část knihy obsahuje kromě fotografií i text, který jaksi osvětluje Bressonovu práci. Mnoho fotografií v této knize jsou fotografie, které nikde předtím nepublikoval a případně i původní verze fotografií předtím, než prošly úpravou před publikací. Bez zajímavosti není ani to, jak velkoryse kniha zachází s prostorem na stránkách. Fotografie jsou v ní vytištěné poměrně malé, zejména proto, že kvalita tehdejších negativů nebyla příliš dobrá (většina z fotografií je z období před 2. světovou válkou či krátce po ní), což je zmíněno i v knize. Po pravdě řečeno, knihu jsem kupoval tak trošku naslepo. Nevěděl jsem, co mě v ní čeká, ale zklamán jsem rozhodně nebyl. Poskytne jistý vhled do tvůrčího génia jednoho z největších fotografů 20. století, ale pokud se zajímáte spíše o samotné Bressonovy fotografie, asi zvažte jinou publikaci.

Tolik ke stručné charakteristice čtyř zahraničních publikací, které se dotýkají problematiky fotografie. Doma mám samozřejmě i další knihy a pokud se tento článek bude mým čtenářům líbit, napíšu i o nich – příště například vyberu 4 knihy fotografií českých autorů. Až zase zjistíte, že potřebujete nový lepší fotoaparát, objektiv nebo blesk, radši si kupte knihu! 

Pozitiva pozitivního procesu

Na svém blogu jsem již jednom článku zmínil jisté základní teze a postupy pro vyvolávání černobílých negativů. Samo o sobě je umět si vyvolat černobílý negativ fajn, ale co pak s tím? Ruku na srdce, chcete se pochlubit fotkami i na sociálních sítích a tak negativ hezky neskenujete. Samozřejmě se najde i dost takových, kteří si pak hezky pod zvětšovákem vyrobí hromádku pozitivů. Po pravdě řečeno, fotit na ČB negativ a nedělat pozitivy, to je takové trošku divné. Já mám doma zvětšovák a temnou komoru zařízenou celkem dlouho, bude to teď skoro rok, ale ke zvětšování jsem se donutil asi jenom dvakrát. Poprvé , když jsem potřeboval pro prarodiče udělat fotky ze své promoce a podruhé, když jsem si chtěl udělat fotky z Paříže. Výsledky obojího byly poněkud rozpačité, základ jsem sice měl z workshopu, ale pracoval jsem pak v zásadě metodou pokus omyl. Trvalo to dlouhé hodiny, v příšerném horku a v nevětrané místnosti mi za chvíli bylo z chemických výparů dost špatně.

 Naštěstí teď můj bývalý spolužák z vysoké a kamarád, začal taky fotit na film a taky si zřídil temnou komoru, která je z ergonomického hlediska mnohem povedenější než ta moje a ta jsme se domluvili, že naše seance na vyvolávání pozitivů se budou konat u něj. Ono z technického vybavení toho není potřeba tak moc. Stačí vám základní chemie – pozitivní vývojka, přerušovač a ustalovač, z toho ty dvě poslední jdou použít stejné jako pro negativní proces. Misky, velikostně podle toho jak velké zvětšeniny chcete dělat, mě osobně se líbí formát 18x24, který se dobře přenáší, ale už je to celkem velké fotka. Zvětšovák, spínací hodiny,pinzety pro manipulaci s papíry v miskách, odměrky, maskovací rám a červenou žárovku nebo bezpečnostní lampu (tohle opravdu nepodcenit!). Pokud máte jenom trochu štěstí, tohle vše koupíte tak do 1000 korun, kolikrát to dostane i za odvoz. Já si zrovna nedávno odvezl kompletní temnou komoru, vše v perfektním stavu, za 800kč. Pak už jen stačí koupit papíry a pustit se do toho. Nemám ambici tu dávat nějaké návody, tomu jsem dalek, protože mé schopnosti, co se týče pozitivního procesu jsou zatím značně omezené, ale spíš chci ukázat, že na tom není nic tak těžkého, co by lidem bránilo si to aspoň zkusit.

Když pod zvětšovákem děláte pozitiv, děláte vlastně fotku znova. S tím rozdílem, že fotografický papír má trochu jiné vlastnosti než film a čím déle ho osvěcujete, tím je tmavší. Film si vložíte do zvětšováku, občas to trochu trvá, než ho tam dáte správně, aby nebyl obráceně, nastavíte si pomocí pojezdu hlavy zvětšováku velikost a film si zaostříte. Dobrý trik je ostřit na čísla na okrajích filmového pásu, pokud tedy nemáte mikroskop, který vám pomůže zaostřit podle zrna. Zaostřuje se ještě než si dáte pod zvětšovák papír a ideální je na to mít v komoře úplně zhasnuto, včetně červeného bezpečnostního světla. Následuje proužková zkouška, při které si natrháte fotopapír na proužky a zkoušíte na nich různé kombinace času a clony. Pokud pracujete s multigradačními papíry, tak i účinek filtrů. Proužek vždy vyvoláte, přerušíte a ustálíte, načež si můžete rozsvítit a prohlédnout si jak vypadá – jenom pozor, abyste měli zavřené balení fotopapírů, když rozsvítíte bílé světlo. A když jste s výsledky proužkové zkoušky spokojení, je čas na to udělat zvětšeninu. Občas mi dělalo trochu problémy, mít fotku přesně na střed, aby měla rovnoměrné okraje, protože fotografické papíry, mají z nějakého důvodu jiné poměry stran než film.

 Pro mě osobně je moment, kdy dám fotku do vývojky a se zatajeným dechem pozoruji, jak se na ní začíná objevovat obraz jedním z nejlepších momentů, co se focení týče vůbec. Je to vlastně takové završení kruhu života fotografie. Dost možná, je to taky jeho počátek, protože spousta slavných fotografů tvrdí, že dokud fotografie není ve formě zvětšeniny na papíře, tak vlastně neexistuje. S tímhle názorem se celkem dá souhlasit. Mnozí čtenáři určitě pamatují časy, kdy z dovolené přivezli několik barevnách filmů a pak si s velkou radostí prohlíželi a s hrdostí vylepovali do alb fotky. Teď nahraje většina lidí fotky na facebook a tím to hasne. Zvětšenina na papíře má ale stále svůj význam a svou magii.

A jak tedy vlastně dopadlo moje nedávné zvětšování? Nepříliš valně. Rozhodl jsem se, že si pro sraz pouličních fotografů připravím pár zvětšenin z mých několika posledních filmů. Koupil jsem si 18x24 papíry Fomaspeed variant, matné. Jedná se o papíry na plastové RC podložce, které mají výhodu v tom, že se nemusí prát tak dlouho jako klasické barytové papíry a také celkem rychle schnou. Nevýhodou je to, že ačkoliv se jim říká papíry, je to naopak spíš plast. Zezačátku vše pobíhalo celkem dobře, po cca 6 zkušebních snímcích se nám povedlo míst snímky vycentrované a s rovnoměrnými okraji, i pomocí filtrů zvednou kontrast, když bylo potřeba. Po cca 4 hodinách jsem dával prát 7 fotek, které jsem myslel, že budou dobré. Nebyly. Ono totiž pohled na fotky, když jsou ještě mokré může klamat. Na fotce musí být to, co je na negativu, většinou tóny od černé, přes šedou až po tóny bílé. Na mých fotkách nebyla bílá, jen černá a šedá (něco co moc dobře znají uživatelé filmů FOMA). To, že jsou fotky šedé se ale ukázalo až když už byly suché. Proč se to stalo?

Nejpravděpodobnějším viníkem bylo bezpečností světlo s červeným filtrem v temné komoře. Filtr už asi vzhledem ke svému stáří poněkud zdegeneroval a začal propouštět i to spektrum světla, na které jsou papíry citlivé a ty se lehce osvítily, tudíž ztratili čistě bílou barvu v místech, kam se nemělo světlo skrz osvícený negativ dostat. Trochu mě to mrzelo. Papíry však nahradit lze, kdežto zkušenosti ne. Rozhodně mě to neodradilo a v dohledné době chci zase dostat pár fotek na papír, bez toho to focení skutečně nemá žádný význam, pokud výsledkem není fotografie, kterou držíte v ruce. Také zjistíte, že si budete mnohem lépe vybírat, které fotografie nezvětšujete a které ne. Navíc, některé fotografie úplně jinak vyniknou na papíře, fotografie, která se mohla po skenování negativu zdát nezajímavá může po zvětšení fungovat docela jinak. Pozitivní proces je o dost náročnější, než si jen vyvolat negativ, je to završení celé té snahy. Pro jeho úplné ovládnutí je potřeba mnoho času a zvládnutí dalších, pokročilých technik jako je nadržování, vykrývání či pozitivní retuš. Podle mě to ale určitě stojí za to!

Společenská sobota

Protože předpověď na sobotu slibovala celkem pěkné počasí, rozhodl jsem se vyrazit do Prahy fotit, ať mám taky nějaké fotky za normálního světla a ne jenom ty podvečerní, když chodím z práce. Předpověď samozřejmě kecala a místo slunka bylo jako obvykle pod mrakem. Počasí ovšem neodradilo hordy turistů, které se po celkem klidném únoru vrátily do Prahy ve značně posílených počtech a zamořily takřka celé centru. Zrovna v pondělí psali v novinách, že Prahu ročně navštíví 27 milionů turistů to je asi 75 tis. lidí za den a většina z nich se bude pohybovat v oblasti Staré město – Malá strana. Proto tolik používám slovo „zamoření“, když přijde na turisty. Po minulém pátku jsem měl ale celkem dobrou náladu, protože se mi povedlo pár slušných fotek a tudíž nějakých 75 tis. turistů namačkaných na malé ploše centra Prahy mi rozhodně nemohlo zkazit den a taky nezkazilo!

U Fotoškoda jsem se potkal s kamarádem, kterému jsem donesl pozitivní vývojku (dobře si pamatuji, jak mi před měsícem říkal: „Ne, pozitivy pod zvětšovákem určitě dělat nebudu!“) a cívku na film do Flexarety („Ne, střední formát fotit nebudu, vystačím si s kinofilmem!“). Jelikož měl čas a foťák(y) vydal se semnou do ulic ulovit nějaké to streetphoto. To, že se vyplatí občas chodit alespoň ve dvojici se ukázalo v zápětí. V Praze jsem si zvykl ne leccos a skoro bych i řekl, že mě máloco překvapí. Člověk se občas musí vyhnout nějakému davu nácků nebo marxistů, či tlupě na vozítkách Segway, ale jinak to jde celkem přežít. Teď se však objevilo něco nového – skupinky zahraniční omladiny, které mají jakýsi seznam úkolů např. políbit se zavázanýma očima někoho cizího, vylézt někomu na záda atd. a to vše dokumentovat fotkami na mobilu. S Lukášem jsme se stali cílem útoku jednoho takového amorálního davu. V té chvíli se naplno ukázalo, proč se vyplatí chodit ve dvou. Nechal jsem svého společníka napospas partě Španělek a celou situaci dokumentoval z bezpečnější vzdálenosti. Já i Leica jsme přežili bez úhony na těle i na cti.

Po zdokumentování hrůz Staromáku jsme se vydali směrem ke Karlovu mostu, zejména proto, že jsem teritoriální tvor a nedovedu si moc představit den focení v Praze, při kterém bych nenavštívil Malou stranu. U paty Karlova mostu na staroměstské straně jsme udělali malou přestávku, při které jsme rozjímaly nad počty lidí, které toho dne byly v Praze a nad současnými směry v české fotografii. Naše učená debata byla přerušena ve chvíli, kdy jsem spatřil cosi zvláštního v rukou jednoho z turistů, který odpočíval se svou skupinkou asi metr od nás – Contax 645. Profesionální automatický fotoaparát na svitkový film ve formátu 6x4.5. Nedalo nám to, abychom nezapředli konverzaci a po chvíli jsme zjistili, že celá skupina je vybavena analogovými fotoaparáty (Contax G2, Olympus OM-1, Yashica atd.) až na jednoho vyděděnce s Canonem 5D (protože jeho Leica M6 je v servisu). Zajímalo je, jestli jsme místní a jestli bychom jim uměli poradit místo, kde není tolik lidí. Podíval jsem se na ně jak na blázny a zeptal se „O víkendu?“. Vypadali trošku zklamaně, ale pak mě napadlo, že Kampa bývá celkem poklidná i ve chvílích, kdy po jinde proudí davy, tak jsem se nabídl, že je tam zavedu.

Přejít Karlův most nám trvalo nečekaně dlouho, protože skupinku mladých Američanů fascinovalo vše od žebráků přes pouliční kapelu po sochy a pražská panoramata. Pravidelně se jeden nebo dva ztratili a zbytek skupiny je musel hledat nebo na ně čekat. Nakonec, přes mnohá protivenství, jsme se dostali až na Kampu, která byla dle předpokladů téměř liduprázdná. Prošli jsme i kolem Lenonovy zdi, kterou mladí Američané příliš nechápali, proč je tak významná. Následně jsme zjistili, že jeden z členů skupiny značně podcenil oblečení (triku a lehká mikina nebyla minulou sobotu ideální úbor) a že začíná být značně podchlazený, tudíž že bychom si měli jít někam sednout na něco k jídlu a k pití. Protože jsem dobrák od kosti nechtěl jsem dovolit, aby mí přátelé ze západu padli do některé z turistických pastí v okolí a tak jsem je zavedl do Lokálu U bílé kuželky, aby ochutnali trošku české klasiky. Z mé strany následovala přednáška o typech knedlíků a o tom, že ke svíčkové si skutečně nemůžete dát chleba nebo knedlík bramborový. Měla úspěch a až na jeden guláš s chlebem na stole přistála svíčková s houskovým a plzeňské pivo. Jako menší faux-pax bych jmenoval snad jen to, že jeden ze skupiny si myslel, že houskový knedlík se používá podobně jako indický či arabský chléb a jí se rukama. Hříšník byl ihned pokárán a vrácen na správnou cestu.

Suma sumárum jsem toho v sobotu moc nevyfotil, ale stejně jsem byl spokojený. Člověk občas potřebuje nějaký ten lidský kontakt a bylo to docela fajn provést po městě někoho, kdo se živě zajímal o Prahu, Českou republiku a naši kulturu (například to, že když někam vlezu sundám si čepici). Sice byli trošku zaskočení mou politickou nekorektností v některých odpovědích a říkali, že tohle by si v Americe nikdo nedovolil říct (mají tam totiž tu svobodu slova) a tak podobně. Nakonec jsem jim poradil, že to chce přijet alespoň na týden a ne jenom na víkend, že Čechy nejsou jenom Praha a že spousta zajímavostí je i na venkově (na který se mě ptali celkem často) a v jiných městech. Proběhla výměna kontaktů (v Americe je teď in NEBÝT na facebooku) a rozešli jsme se. Oni na hostel a já domů. Byla to celkem fajn společenská sobota.