sobota 5. března 2016

Polaroid: základní teze

Znáte Polaroid? Dříve narozeným to slovo něco asi říkat bude. Těm dříve narozeným možná taky. Já se v době, kdy se ještě fotilo na film a Digital byl v nedohlednu setkal s Polaroidem asi třikrát. Poprvé v cirkuse, kde se za 80kč (což byly někdy v 90. letech úplně jiné peníze než teď) člověk mohl nechat vyfotit na slonovi. Podruhé na výletě s mým kamarádem, kdy měli Polaroid s sebou jeho rodiče, ale moc s ním nefotili, protože ty filmy byly děsně drahé a potřetí v zoologické zahradě, kde se člověk mohl za 50kč nechat vyfotit na velbloudovi (opět někdy v 90. letech). Už ani nevím, kde tu fotku s velbloudem mám. Ty magické okamžiky, kdy jsem v ruce držel fotku a díval se, jak se na ní pomalu objevuje obraz nikdy nezapomenu! Možná i proto mám teď doma Polaroid SX-70 a občas na něj něco vyfotím – fotka stojí 40kč, takže aspoň něco se od raných devadesátek změnilo jen málo.


Princip Polaroidu je v zásadě jednoduchý, pokud ho nechcete rozebírat úplně do hloubky. Každý snímek je v podstatě negativ i pozitiv zároveň a každý list filmu obsahuje malou kapsičku s chemikáliemi pro jeho vyvolání a ustálení. Když zmáčknete spoušť, dojde k expozici fimu a je pomocí malého motorku protlačen mezi dvěma válečky, které vymáčknou a rozprostřou chemii po fotografickém materiálu (to platí pro Polaroid SX-70 a řadu 600 a filmy Instax od Fuji). No a pak už to běží klasicky, vývojka, ustalovač… Ale všechno najednou a před vašima očima a za chvíli máte před očima hotovou fotku v jednom jediném exempláři. Tato technologie má samozřejmě i svá úskalí. V současnosti je hlavní problém to, že klasické filmy od firmy Polaroid už nejsou k dostání, maximálně nějaké hodně dlouho prošlé na ebay. Místo nich je možné si koupit filmy Impossible Project, což je v podstatě parta nadšenců, která od zkrachovalého Polaroidu koupila veškeré technické vybavení na výrobu filmů a začala je vyrábět sama. Problém je v tom, že Polaroid sice prodal vybavení továrny, ale ne originální receptury, takže musel proběhnout i nový výzkum a vývoj.

V současnosti jsou k dostání jak černobílé tak barevné filmy pro Polaroid SX-70 a řadu 600. Liší se především citlivostí. Pro SX-70 je citlivost cca 125 ISO a pro model 600 cca 600 ISO. Model SX-70, kterým fotím má fixní clonu F8, což je při citlivosti 125 ISO celkem limitující – leda byste měli blesk, na jehož pořízení se chystám, protože jinak si třeba v interiéru opravdu nic nevyfotíte, leda byste s sebou všude tahali výkonný reflektor. Expoziční čas si SX-70 určuje automaticky a to v rozmezí 1/175s až cca 10 vteřin, expozici můžete ovlivnit pomocí kolečka korekce, které zakrývá/odkrývá čidlo vedle objektivu. Chce to trochu cviku a stálo mě to hodně zničených fotek, než jsem si našel ideální hodnotu korekce expozice pro použití s novými filmy, které jsou přeci jenom trošku jiné, než původní filmy ze 70. let. Polaroid SX-70 je navíc jednooká zrcadlovka, takže alespoň máte kontrolu nad zaostřením a zajímavostí je i to, že zaostříte už na 26,4cm. Plus se celý foťák dá složit do celkem kompaktní „placky“ a dobře přenášet. Pozor si člověk musí dát při focení v chladném počasí – filmy pracují jen pokud jsou zahřáté minimálně na 13°C, pokud ale nosíte foťák pod svetrem a pod kabátem, bude to snad v pohodě.

Původní filmy se vyvolávaly cca 2-4 minuty a po celou dobu vyvolávání již nebyly citlivé na světlo a mohly jste celý proces sledovat. S moderními filmy od Impossible project je to trošku jiná story. Barevný film pro model SX-70 sice udělal za poslední rok celkem velký pokrok, ale stále se vyvolává minimálně 30minut a po vyjetí z foťáku je stále trochu citlivý na světlo, takže ho musíte ihned schovat třeba do kapsy nebo do prázdné krabičky od kazety filmu. Černobílý film v současné verzi je už docela blízko filmu původnímu. Vyvolaný je za cca 5 minut, i když ještě asi dalších 40 minut dochází k drobným změnám, ale hlavně už se nemusí film chránit před světlem potom, co vyleze z foťáku. Respektive můžete si vybrat, jestli ho necháte vyvolat na světle nebo po tmě – prý to má vliv na kontrast. Já nějaké zásadní rozdíly nepostřehl, ale může to být pravda. Černobílou chemii pro Impossible filmy dělá prý Ilford a to je jistá záruka kvality. Já fotil zatím převážně na černobílé filmy, protože u nich je trošku jednodušší trefit správnou korekci expozice a také proto, že pokud se netrefíte zjistíte to za pár minut a ne až za hodinu jako s barevným filmem.

Hlavní otázkou ale zůstává, proč fotit na Polaroid? Filmy jsou drahé, nespolehlivé, fotka je jen v jednom kuse a špatně se reprodukuje (s troškou šikovnosti jdou celkem slušně scanovat) a foťáky jsou dost staré a mnohdy opotřebované. Pro někoho to může být jistá nostalgie, pokud Polaroid dříve sám vlastnil nebo ho vlastnili třeba jeho rodiče – i když většinou jen po revoluci, v tom krátkém období než zavládl digitál. Pro někoho to může být ta „magie“, když se dívají na to, jak se fotka vyvolává nebo prostý fakt, že chtějí mít své fotky v ruce a ne v počítači. Ať už je důvod jakýkoliv Polaroidové focení je něco unikátního a pěkného a každý by si to měl alespoň jednou zkusit.

P.S.: Pod pojmem Polaroid myslím skutečně pouze foťáky od této firmy. V současnosti je na trhu velmi populární formát Fuji Instax Mini, který pracuje v podstatě na stejném principu, jen se jedná o novější fotoaparáty a nový film. Na Fuji Instax Mini jsem fotil svatbu mé nejlepší kamarádky a dělal jí ze snímků album svatebních hostů a mělo to velký úspěch. Výhodou filmu Instax Mini je jeho spolehlivost, dobré barvy a cena. Nevýhodou je malý formát – fotka je velká jako kreditní karta.






Žádné komentáře:

Okomentovat