Černobílá nebo barevná fotograie?

Otázka jestli barevná černobílá fotografie, to je to oč tu běží. V dnešní době digitálu a editace fotografií v počítači není problém si vybrat ex-post. Když fotíte na film, jako já, tak je situace trošku jiná. Ačkoliv z barevného negativu můžu, pokud se tak rozhodnu, udělat i černobílé fotografie, jen budou vypadat trochu jinak, než kdybych použil přímo černobílý film. Já jsem vyrostl v době barvy. Na dovolenou i školní výlety jsem si bral kompakt od Minolty a v něm většinou barevný film Kodak. Černobílá fotografie bylo něco, co mi přišlo jako beznadějně zastaralé. Dnes fotím převážně na černobílý film, jenomže proč?

Jednoduchá odpověď je v tom, že černobílé filmy a fotografie si bez problému zpracuji i v domácích podmínkách. Ano, i barevné filmy lze zpracovat v domácích podmínkách, ale pro mě osobně to není nějak lákavé. Radši jednou za čas zaplatím těch pár korun za vyvolání a doma si film oskenuju. Některé důvody lidí, kteří fotí na digitál a pak své fotky konvertují do ČB, mi přijdou celkem směšné. Kolikrát jsem už slyšel hlášky typu: „… protože je to retro.“, „… chci dělat něco jinak!“, „… je to víc reportážní styl.“ a další. Jen pár, většinou těch lepších a v oblasti fotografie a umění obecně zběhlejších řekne, že černobílá fotografie je jistou formou ABSTRAKCE. Protože většina z nás vnímá svět barevně, tak černobílá fotografie znamená jistou změnu pro náš mozek a vnímání. Možná pak vidíme jiné věci, než kterých bychom si všimli v barvě.

Já osobně mám barvy rád, zvláště pak to, že žádné dva barevné filmy nejsou stejné. Kodak má jiné barvy než Fuji a podobně. Otevírá to pole novým experimentům. Dost často si sebou beru dva fotoaparáty – jeden s černobílým filmem, který si zpracuju doma a druhý s barevným filmem pro případy, když narazím na něco, co bych rád vyfotografoval v barvě. Přiznávám, že dost často fotím „barvu pro barvu“. Když vidím zářivě rozkvetlé květiny v parku, prostě si je v barvě pro sebe vyfotím, jen proto, abych si užil jak vypadají barvy v podání toho kterého filmu zrovna používám, ale málokdy takovou fotku pak prezentuju navenek. Barva je trochu blíže realitě a já rád barevně fotím například přírodu, protože třeba černobílý les (byť v bohaté tonální škále filmu Ilford) prostě něco postrádá. Když jsem teď znovu začínal fotit na film a občas pracoval s barvou, tak jsem preferoval hodně saturované teplé barvy, posunuté trošku za hranici toho, jak barvy ve skutečnosti vypadají. Někteří věrní čtenáři možná postřehly pár obrázku ze Skotska případně z Prachovských skal, kde jsou barvy ve spektru, které většinou zažijete jen po pozření zdravé dávky LSD a procházce po galerii impresionistů. Jenomže pak se to trochu zlomilo, když jsem se podíval na práci fotografů, jako byl Fred Herzog nebo Saul Leiter, kteří preferovali spíše studenější paletu barev s výraznou červenou. To ale může být z části dáno tím, že používali velmi specifický filmový materiál – většinou diapozitv od Kodaku myslím. Diapozitiv, to je úplně jiné téma, do kterého se nechci pouštět, protože se mi ještě nepovedlo nafotit žádný, se kterým bych byl spokojen. Na jaro a léto mám připravené nějaké věci, které chci plánovitě nafotit na barevný film. Trochu přírody, trochu lidí. Uvidím, co z toho bude a snad se do té doby naučím lépe barevné fotky zpracovávat, protože můj barevný post proces je, mírně řečeno, značně primitivní a výsledky značně psychedelické. Při focení barvy je důležité světlo. Když je ošklivě zataženo, barvy vypadají prostě špatně, i když černobílé fotky také – jsou méně kontrastní. Proto se na barvu chystám až v měsících, kdy bude větší šance chytit lepší počasí.

 

Takže abychom se dobrali nějaké výsledku… Fotit v dnešní době černobíle je naprosto legitimní věc, ale měli bychom vědět, proč to děláme a jaké jsou silné stránky černobílé fotografie a jak je využít. Nemělo by se to dělat jenom proto, že „to tak dělají všichni“ nebo „je to víc retro“. Já si počkám na jaro, abych si pro změnu užil nějaké barvy!