Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Pamětihodnosti a muzea

Každému, kdo se rozhodne navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden. Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné 3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí, můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné, co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů, která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.

Osobně jsem si nechával návštěvu Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme po hlavě, tak to může bolet.

Klasičtější stavbou, kterou si spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi. Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba, na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou. Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí. Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.

Pokud bych měl ovšem vybrat jeden symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko – Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917, kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně, zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.

Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky, kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90. let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené chudším, leč ambiciózním námořním státům.

V příštím vydání mého blogu se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas. Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem příjemnou pláž.

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

Podzimní Petrohrad a budoucnost Polaroidu

Tématu instantní fotografie jsem se na svém blogu již párkrát věnoval. Polaroid si beru s sebou hlavně na dovolenou, abych si udělal nějaké ty fotky na památku, které mám hned v ruce. Bohužel s filmy Impossible Project jsem neměl vždy úplně štěstí. Filmy byly trochu nespolehlivé a nekonzistentní, i když se postupně zlepšovaly. Pokud ale pečlivě sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak jste možná zaslechli o tom, že Impossible Project koupil Polaroid. Přesněji řečeno jeho jméno a duševní vlastnictví. Nově jsou tedy filmy na trhu s novou grafikou obalů a pod názvem „Polaroid Originals“. O čem se moc nemluvilo, byla nová receptura, které filmy používají. Impossible v minulosti volil s ohlašováním nových filmů trochu opatrnější taktiku, pro případ, že by se nová receptura příliš nepovedla. Pokud se povedla, byla zpětně grandiózně ohlášena.

Po dlouhém zvažování jsem si nakonec jednu kazetu nového filmu Polaroid Originals koupil. Rozhodl jsem se, že nový film vyzkouším v Petrohradu. Přesně mi to vycházelo, že na 8 dní v Rusku budu mít 8 fotografií, což je celá kapacita jedné kazety filmu. Koneckonců SX-70 je celkem kompaktní a jak jsem zjistil, perfektně se vejde do kapsy mojí bundy. Jedinou výraznou nevýhodou modelu SX-70 je to, že používá filmy s citlivostí ISO 160 a clona je nastavená na fixních F8. V praxi to znamená, že potřebujete opravdu dobré světlo nebo blesku. Předpověď počasí se mi byla nakonec docela nakloněná a 6 z 8 dní jsem měl pěkně slunečno. Zlé jazyky tvrdí, že za to mohou mé dobré kontakty v Kremlu, ale pravda je taková, že jsem měl prostě štěstí.

Své návštěvě Ruska se samozřejmě budu věnovat v příštích článcích, protože fotograficky se to docela povedlo, teď bych se rád věnoval spíš Polaroidu a focení na něj. Největším problém je samozřejmě cena filmů. Dát za 8 fotografií 500kč není málo. Vlastě je to docela dost. Člověk si potom docela vybírá, kdy zmáčkne spoušť a každá pokažená fotografie docela zamrzí, protože málokdo má s sebou nějakou velkou zásobu filmu. Navíc, dříve vyvolání fotografie trvalo 20-40 minut. Málokdo se na jednom místě zdržuje tak dlouho, když fotografuje ve městě. Takže kolikrát jste na svojí chybu přišli, až když už bylo pozdě a třeba už ani nebylo světlo na to, snímek opakovat. Občas se také stávalo, že filmy od Impossible prostě selhaly, fotografie se nemusela objevit vůbec, mohla mít všelijaké nedokonalosti a expoziční hodnoty se také mohly lišit fotografii od fotografie.

Oč větší bylo moje překvapení, když jsem se za 15 minut po zmáčknutí spouště v Petrohradu podíval na fotografii a viděl, že vyšla tak dobře, jak jen Polaroid může vyjít. Ano, nové filmy se musí po vyfotografování stále chránit před světlem, ale už jen 6 minut a vyvolání je ukončené po cca 20 minutách. Další fotografie jsem už dělal s mnohem větší jistotou. Vždy jsem používal stejné nastavení korekce expozice, které SX-70 umožňuje. Fotografie vycházely s konzistentní expozicí a nějaké drobné artefakty se objevily jenom na pár z nich. Ve výsledku jsem měl 8 velmi použitelných fotografií. S Polaroidem dosud nevídaný úspěch. Je vidět, že filmy udělaly zase krok dopředu. Samozřejmě můžeme jen doufat, že se filmy ještě zlepší. Pořád ještě nedosahují úrovně originálních Polaroidů.

 

Nakonec ještě jedna zpráva ze světa instantní fotografie. Kromě nových filmů uvedl Polaroid Originals na trh i nový fotoaparát jménem OneStep Two. Ten používá filmy typu 600 a i-type, které jsou totožné jako 600, jen s tím rozdílem, že v sobě nemají zabudovanou baterii. Nový fotoaparát má zabudovanou vlastní baterii, která se nabíjí přes USB a napájí i výkonný vestavěný blesk V Americe stojí fotoaparát příjemných 99.99 dolarů a v Čechách se bude prodávat kolem 3500Kč. Suma sumárum to není tolik za nový Polaroid, protože staré Polaroidy mohou být vzhledem k věku poněkud vrtošivé. Je to vlastně docela logický krok uvést na trh nový dostupný Polaroid. Čím více lidí si ho koupí a bude používat, tím více se prodá filmů a pokud bude firma Polaroid Originals investovat zpět do svého vývoje a výzkumu, tak možná čeká Polaroid znova světlá budoucnost!

Snímky v tomto článku byly všechny pořízeny na Polaroid SX-70 a nový barevný film Polaroid Originals. Zachycují významné monumenty města, což bylo podle mě vhodné použití formátu. 

Experimenty pozdního léta: Bergger Pancro 400 a Ferrania P30

Osobně jsem spíš typ člověka, který má rád to své jisté. Na experimenty mě příliš neužije. Proto už dva roky fotím převážně na jeden film a používám k jeho vyvolání tu samou chemii. Podobně postupuji i co se týče pozitivního procesu, kde zatím největší změnou byla výměna papírů FOMA za Ilford. Letos jsem se však nechal strhnout přívalem novinek na trhu z filmy a objednal si filmy od dvou (staro)nových hráčů na trhu. Jedná se o filmy Ferrania P30 a Bergger Pancro 400. První je z Itálie a druhý původem z Francie. Tedy ze dvou míst, odkud bych nové filmy zrovna nečekal!

Bergger Pancro 400/120

Bergger je na trhu ne úplně neznámé jméno. Ačkoliv firma je známá spíše pro chemii a fotografické papíry. Bergger Pancro 400 nedávno (no relativně vzato) objevil na trhu ve formátech 35mm, 120 a i jako planfilm pro velkoformátové fotoaparáty. Cena byla nastavena poměrně konkurenceschopně lehce pod 5 euro za kazetu 35mm a svitek 120. Film mě zajímal hlavně ve svitku, protože toho nenafotím tolik a jsem trošku otevřenější experimentům s formátem, který nepoužívám ne běžné denní focení. Objednal jsem proto 5 kusů od každého formátu. Podle recenzí a referenčních fotografií to nevypadalo jako vůbec špatný film. Hlavní devizou filmu Bergger Pancro 400 je to, že má dvě emulze, každou na maličko jiném základu, které by měly zajišťovat bohatou tonalitu a skvělý dynamický rozsah.

Bergger Pancro 400/35mm

Expozici jsem měřil jako vždy, na stíny. Film jsem vyvolal přesně podle návodu výrobce, ale něco se pokazilo. Negativy byly podexponované, velmi kontrastní a velmi zrnité. Prodloužení vyvolávacího času příliš nepomohlo a jediné štěstí jsem měl až se svitkovým filmem. Ten jsem exponoval jako ISO 200 a vyvolal za použití času pro ISO 400. Tehdy jsem z filmu dostal solidní tonalitu, která se mi vlastně docela líbila, ale zrno bylo pořád trošku větší, než jsem předpokládal. Původně jsem myslel, že zbytek svitků dofotím v Petrohradu. Nakonec jsem ale usoudil, že je to příliš důležité focení, než bych experimentoval. Je možné, že si prostě jen Bergger Pancro 400 nesedl s Rodinalem, který používám jako vývojku. Ačkoliv jsem viděl spoustu fotek z této kombinace a rozhodně vypadaly lépe než ty moje. Mám ještě 5 svitků, takže předpokládám, že je ještě zpracuji a třeba jinou vývojkou.

Bergger Pancro 400/35mm

Film Ferrania P30 je výsledkem tvrdé práce týmu nadšenců, který před několika lety díky Kickstarterové kampani, koupil od Italské vlády zavřenou továrnu na film. Trvalo jim to nějakou dobu všechno pořádně oprášit a dát zpět do provozu alespoň malou část produkční kapacity. Původně chtěli vyprodukovat barevný diapozitiv jako odměnu pro ty, kteří je podpořili na Kickstarteru. Jenomže pak se v továrně našel azbest a než se s ním vypořádali, tak se jim zkazila chemie, kterou měli pro ten účel v zásobě. Naštěstí však při prohledávání obrovského areálu továrnu našli poznámkový blok, ve kterém byla receptura právě na film Ferrania P30. Jedná se o kinematografický černobílý pachromatický film, který se hodně používal pro Italské filmy z 60. let. Často na něj své filmy natáčel například Federico Fellini. To bylo samozřejmě velké lákadlo a tak, když se Ferrania P30 objevila k předobjednávce, tak jsem si 5 kazet nechal poslat. Pár měsíců jsem se sice načekal, ale nakonec film dorazil. Pravda, léto už končilo a využití pro film s ISO 80 ubývalo, ale nakonec jsem neodolal a jednu kazetu vyzkoušel v Praze na ulici a druhou jsem nafotil v Prachovských skalách.

Ferrania P30/35mm

Opět jsem narazil na jisté problémy se zpracováním filmu v Rodinalu. Fotky byly přeexponované ve světlech, ale zároveň nedostatečně vyvolané ve stínech. Trochu pomohlo snížit koncentraci Rodinalu 1:100 a vyvolat 45 minut téměř bez agitace. Pořád to ale nebylo úplně ono. Kontrast byl stále příliš velký, speciálně pro fotografie krajinek. Na druhou stranu zrno je takřka neznatelné a ostrost je celkově velmi dobrá. Zůstaly mi ještě 3 kazety, pro které snad najdu nějaké důstojné využití, ale určitě vyzkouším jinou vývojku. Zatím se mi nejvíc líbily výsledky s Tetenalem Ultrafin či případně vývojkou Kodak T-Max. Nákupy exotických vývojek si však asi nechám na jindy.

Ferrania P30/35mm

Shrnuto podtrženo mi moje krátká sezona experimentů příliš nevyšla. K Berggeru Pancro 400 se nejspíš vracet nebudu ani s jinými vývojkami. Nepřijde mi, že by měl nabídnout něco na víc než HP5 nebo Kodak Tri-X, které používám doteď. Co se Ferranie týče, tak uvidím, jaké budu mít úspěchy s jiným typem vývojky, ale myslím si, že pro určité aplikace by to mohl být použitelný film. Například pro portréty nebo ještě lépe pro akty, je to Italský film, takže je to logická aplikace. Další pokusy budou ale muset chvíli počkat, protože teď musím zpracovat hromadu filmů. A vy, mí čtenáři se můžete těšit na hromadu fotek a několik článků o mém pobytu v Petrohradu!

Směrem na východ

Člověk občas potřebuje trochu kultury. Pokud už nestačí pustit si doma čas od času pěkný film nebo přečíst poučnou knihu, tak musíte chtě nechtě vyrazit za kulturou ven. Třeba na fotografickou výstavu. Štěstí tomu chtělo, že v Galerii Zahradník zrovna probíhá výstava s názvem „Na Vostok“. Pro neruštináře to znamená „Na východ“. Jedná se o fotografie především z Ruska, Ukrajiny a dalších bývalých sovětských republik. Mí věrní čtenáři samozřejmě vědí, že jsem na území Ruska s fotoaparátem také zavítal a můj článek Příručka přežití v Rusku se do dneška těší značné popularitě. Osud tomu chtěl, že za pár dní také odlétám do Ruska, a tak byla výstava vítanou inspirací.

Vítr a Ural Airlines mě zavanou na týden do Petrohradu, druhého největšího města Ruska. Města tří revolucí a vlastně i prvního místa, které jsem v Rusku před lety navštívil. Tenkrát bohužel ještě bez fotoaparátu. Tentokrát jsem připraven. Leica s objektivy 21/2.8, 35/2.8 a 50/1.4, Nikon FM2 s objektivem 35/2 jako tělo pro barevné filmy, Yashica Mat pro formát 6x6 a do výbavy se kvalifikoval na poslední chvíli i Polaroid SX-70. Celkově beru 45 kazet černobílého kinofilmu Ilfordu HP5, 4 kazety barevného diapozitivu Kodak Ektachrome a 2 kazety filmu Cinestill 800T pro umělé světlo. Ve svitku je to jednodušší, tam sázím na 5 svitků Kodak Tri-X. Polaroid bude mít jen jednu kazetu s 8 snímky, což při 60kč za fotku musí stačit. Jestli jsem se něco na svých cestách naučil, tak to, že filmu nemá jeden nikdy dost. Musíte ho mít s sebou dost na to, abyste nemusel přemýšlet, jestli si můžete dovolit zmáčknout spoušť nebo ne. Prostě jí zmáčknete. Alespoň tedy i kinofilmu na který většinou fotím, se středoformátem (6x6) dávám přednost trochu jinému typu scén, které nejsou tak dynamické a nefotí se v takové rychlosti, takže tam mi většinou stačí mnohem méně snímků.

V Petrohradu se budu pohybovat týden. Celý týden nebudu mít na práci nic jiného, než se proházet po městě a fotografovat. Samozřejmě, že také strávím notnou porci času povalováním se v kavárnách kavkazského typu a pokuřováním vodní dýmky, což se prostě musí. V Rusku občas uvidíte a zažijete věci, které ve střední nebo dokonce západní Evropě neuvidíte nebo nezažijete. Nesmí vás to zaskočit a musíte být připraveni s prstem na spoušti fotoaparátu. Nefotografuje se tam o nic lépe nebo hůř než v Praze nebo kdekoliv jinde. Výhoda je spíš v tom, že na dovolené se nemusíte většinou zabývat starostmi všedních dní a máte víc času se soustředit na fotografování. Mění se pouze kulisy.

Pokud chcete sledovat moje dobrodružství v zemi, kde zítra znamená včera, v reálném čase, v tom případě bych doporučil svůj Instagram, kam se budu snažit přidávat na kanál příběhů aktuální fotografie. Zároveň dám po návratu dohromady „Week of Life“, který jsem dlouho plánoval, ale vždy tak nějak odložil. Až se vrátím, bude mi samozřejmě nějakou dobu trvat, než zpracuji nafocené filmy, samozřejmě podle množství, které se teď neodvažuji ani odhadovat. Rozhodně se máte na co těšit!

Krátce z Kutné Hory

Občas máme pěkné věci skutečně na dosah ruky. Já mám třeba takhle na dosah ruky například Kutnou Horu, která je od mého bydliště nějakou půl hodinu cesty autem. Člověk má občas tendenci trochu přehlížet, co má poblíž a dívat se víc do dálky. Občas s tím také bojuji, ale to není případ Kutné Hory, tam fotím vždy rád. Ovšem málokdy se tam dostanu v nějakém rozumném čase. Tentokrát se mi to ale povedlo, shodou okolností jsem měl celé úterý volno a shodou okolností jsem měl hned ráno nějaké jednání v Kutné Hoře. No a zcela úmyslně jsem si s sebou zabalil fotoaparát.

Pokud bych byl zkušenějším krajinkářem nebo fotografem architektury, tak bych si samozřejmě ještě přivstal, tak na pátou, abych mohl fotit v tom největším světle těsně po východu slunce. Jenomže jsem trošku líný a když mám volno, tak si rád přispím a poté zkrátka pracuji se světlem, které mám. A tak se taky stalo. Použil jsem pro mě trochu neobvyklý film Ilford FP4, který jsem nedávno zkoušel v Itálii. Celkově se mi líbí jeho tonalita a jemné zrno, bohužel nemám příliš často využití pro film s nízkým iso (125 v případě FP4). Ale předpokládám, že do budoucna ho budu používat například pro portréty či krajinkaření, protože na ulici preferuji ISO 400 a výš.

Pokud se vám zdají rovné linie ve fotografiích ne tak úplně rovné, bude to tím, že momentálně používám Elmarit 21/2.8, který zkrátka tohle dělá. Prostě nemá rád rovné linie. Zkrátka jsem se při focení svatby Nikkorem 20/2.8 namlsal super širokého ohniska a chtěl jsem něco takového i na Leicu. Ano, je to ten samý objektiv, který jsem měl půjčený už před rokem, jenomže tehdy jsem ho měl na dva dny. Teď u mě zůstane asi o něco déle.