Barcelona

Opět jsem v tomto roce sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony, hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby se odlišili.

V rámci přípravy na výsadek do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2 není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně, i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně řečeno radši chrněl v hotelu.

Celkem štěstí bylo, že zrovna v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk, který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak 3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce na konci  70. let 20. století a mnohé další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely. Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha. Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Zbytek města mě také rozhodně nezklamal. Nejvíc se mi líbila asi gotická čtvrť, která si stále zachovává svůj původní půdorys, ačkoliv některé budovy jsou asi novější.  Úzké a křivé uličky tvoří naprosto neopakovatelnou atmosféru. Domy jsou docela vysoké, takže nikdy nevidíte moc daleko, a tak se může stát, že třeba za rohem narazíte na pozůstatky opevnění z doba starověkého Říma, či na katedrálu, která neleží na žádném velkém náměstí, ale je ze tří stran těsně obemknutá okolními domy. Ke katedrále se rozhodně vyplatí zajít, protože večer se u ní konají vystoupení pouličních operních pěvců. Má to dost co do sebe sednou si na schody a poslouchat operní melodie jen tak na ulici. Navíc, kromě ustáleného souboru pouličních umělců se čas od času přidá někdo, kdo prochází kolem. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik celkem dobrých operních pěvců, kteří se jen tak náhodou prochází po ulici. Jsou to okamžiky jako tyhle, které mi občas navrací důvěru v lidstvo a já si říkám, že to není tak úplně v hajzlu, jak si většinou myslím.

Velkým tahákem Barcelony je samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik  v porovnání se vstupným do Casa Battló, Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat krásu Gaudího architektury pouze  venku a zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit, takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň některých jeho domů.

Celkově můžu za sebe Barcelony jenom doporučit. Pokud se chystáte na kratší výlet nebo i na delší dovolenou, protože město nabízí opravdu hodně. Od historie, přes moderní architekturu, dobré jídlo, zábavu v ulicích po pěkné pláže a teplé moře. Manželka by dodala, že se tam i dobře nakupuje, což já naštěstí nemusel příliš pocítit na vlastní kůži, protože jsem vždycky prchnul někam fotit. Samotná atmosféra města je příjemná, pořád na ulicích potkáte místní lidi, kteří jen tak posedávají na lavičce nebo před kavárnou a klábosí. Samozřejmě, že město má i své stinné stránky, například ulice La Rambla, je to takový václavák vynásobený deseti. Desetkrát víc lidí, hospod, dealerů drog a asi stokrát víc prostitutek. I to ale patří k autentické zkušenosti z Barcelony.  Za sebe mám jasno, že do Barcelony rád znova vyrazím a to klidně i na delší dobru než přes svátky prodloužený víkend!

Album všech fotografií na flickru

Leica M2 vs. Zorki 4K

Už nějakou dobu kromě své fejkolejky Zorki 4K používám i Leicu M2 a tak jsem si řekl, že je možná čas na nějaké srovnání. Možná se to někomu bude zdát dost podivné, srovnávat dva přístroje, které se od sebe liší cenou až dvacetinásobně, ale takový už je dnešní svět. Takže v dnešním článku se utká východ se západem a to Sovětský svaz se Západním Německem. KMZ Kranogorsk vs. Ernst Leitz Wetzlar. Bude to souboj do posledního políčka filmu!

Zorki 4K byla jedním z posledních evolučních kroků dálkoměrných fotoaparátů vyráběných v tehdejším SSSR. První kopie fotoaparátů Leica se v SSSR začaly vyrábět již někdy ve 30. letech pod značkou FED na území dnešní Ukrajiny. Fotoaparáty pod značkou Zorki se v Krasnogorsku začaly vyrábět až po 2. světové válce a zpočátku se také jednalo o kopie Leicy III. Jak šel čas, tak se do výroby dostaly modely Zorki 3 a 3M, které  přinesly výrazné zlepšení co se týče hledáčku a zakládání filmu. U Leicy III byl hledáček a dálkoměr oddělen, takže nejdříve jste zaostřili přes dálkoměr a poté jste museli přenést oko k druhému hledáčku a komponovat. Zorki 3 a 3M už měli hledáček sdružený s dálkoměrem v podobě v jaké ho známe z modelu Leica III a moderních Leica M, samozřejmě hovořím o principu a ne kvalitě obrazu. Dále bylo vylepšeno zakládání filmu - u Zorki 3 se poprvé objevila odnímatelná zadní stěna fotoaparátu pro snadné založení filmu. Je to rychlé a pohodlné.

Zorki 4K přišla na trh v roce 1972 jako náhrada hned dvou modelů. Modelu Zorki 4, ze kterého vychází, a modelu Zorki 6, který se ukázal příliš nákladný pro větší produkci.  Model 4K se od 4 liší zejména tím, že je vybaven natahovací páčkou a nemusíte tak několikrát otočit knoflíkem pro převinutí filmu. Plus se údajně liší hledáček s tím, že ten u modelu 4K by měl být jednodušší. To ale nemohu potvrdit ani vyvrátit na základě svých pozorování. Přijdou mi shodné. Fotoaparát je vybaven horizontální závěrkou ze dvou pogumovaných plátýnek, která umožňuje expoziční časy od 1s do 1/1000s + B, tedy stejný rozsah jako kterákoliv filmová Leica M od M3 po M7. Jediným zádrhelem je to, že čas je možné měnit pouze při natažené závěrce, jinak hrozí poškození mechanismu. Samotné kolečko nastavení časů závěrky je nutné nejdříve povytáhnout a poté otočit na správný čas. Rozestupy mezi jednotlivými časy jsou nerovnoměrné, odpor celkem velký a hrany ostré. Nic o čem by člověk psal domů, zvláště pak v zimě máte docela rychle velmi bolavé prsty. V praxi jsem pak většinou raději měnil clonu a čas nechával plus mínus fixní. Zorki 4K má celkem slušný hledáček, který má zvětšení 1:1. Jeho nevýhodou však je, že nemá linky přesně vymezující okraje snímku a lze použít jen pro ohnisko 50mm. Obraz dálkoměru je v porovnání s Leicou celkem slabý, oblast kterou v hledáčku dálkoměr používá je poměrně nejasně definovaná. Při troše cviku ale zaostříte bez problémů, tedy ve standardních světelných podmínkách. O korekci paralaxy netřeba hovořit – není.

Zorki 4K má výměnné objektivy, pomocí závitu M39, takže máte na výběr celkem slušnou škálu původních ruských, ale i německých či japonských objektivů. Jsou tu jen dva malé háčky. Ten první je již zmiňovaný hledáček, který je použitelný pouze pro 50mm ohnisko. Řešením je revolverový hledáček  KMZ, který jsem již v některém z předchozích příspěvků zmiňoval. Ten umožňuje komponovat ohniskové vzdálenosti 28-35-50-85-135mm. Samozřejmě do sáněk pro blesk lze umístit jakýkoliv standardní hledáček, takže pokud například seženete 20mm objektiv Russar, tak můžete použít hledáček i pro tento. Druhý háček je trošku závažnější povahy, než nutnost ostřit a komponovat zvlášť. Je všeobecně známo, že ruské objektivy pro dálkoměrné (a nejenom ty) fotoaparáty vycházení převážně z konstrukcí firmy Zeiss. Zkrátka Rusové po válce celou továrnu Zeiss rozmontovali a včetně inženýrů si jí dovezli do Ruska. Problém je v tom, že Zeiss vyráběl původně objektivy pro dálkoměrný fotoaparát Contax (Rusové ho kopírovali jako Kiev) a tyto objektivy měly konkrétně u 50mm ohniska skutečnou ohniskovou délku 52.3mm, pro kterou byl zkalibrován helikoid ostření i mechanismus dálkoměru. Objektivy Leica pro M39 montáž mají ohnisko/helikoid/dálkoměr s předpokladem 51.6mm u 50mm ohniska. Rusové ale u svých M39 objektivů ponechali původní specifikace firmy Zeiss. U kratších ohnisek nic nepoznáte, hloubka ostrosti se o to postará, ale u objektivů 50/2, 50/1.5 a delších ohnisek už se může stát, že snímky budou při otevřené cloně neostré. Já například na Leice používal jak Jupiter 12 35/2.8, tak Jupiter 8 50/2, ale musel jsem na ně mít seřízený dálkoměr. Pak byly i snímky na F2 vždy zaostřené, kde měly být. S přechodem na moderní Zeiss Biogon 35/2.8 jsem musel nechat dát dálkoměr překalibrovat a s Jupiterem 8 na clonu 2 a vzdálenost 1m už mám snímky neostré, stačí ale přiclonit na F2.8 a je po problému. Kompatibilita Leica/Fejkolejka tedy jistá je, ale není stoprocentní.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957 jako varianta dřívějšího modelu M3. Mezi hlavní rozdíly patří to, že Leica M2 má počítadlo snímků, které se musí ručně resetovat, jiný systém osvětlení linek v dálkoměru a menší zvětšení hledáčku x0.72 oproti x0.91 u modelu M3. Toto menší zvětšení hledáčku umožnilo použití linek pro ohnisko 35mm (dále jsou k dispozici linky pro 50 a 90mm). Hledáček je velký, jasný a má korekci paralaxy. Práce s ním je o mnoho pohodlnější a rychlejší než u Zorki 4K. Logicky. Linky v hledáčku se ukážou podle příslušného ohniska samy, ale lze je přepnout  manuálně pomocí páčky na přední straně fotoaparátu, například za účelem náhledu kompozice s jiným ohniskem. Objektivy jsou uchyceny pomocí M bajonetu, který Leica od roku 1954 doteď nezměnila, takže můžete použít jakýkoliv moderní nebo starý objektiv, plus přes adaptéry můžete využívat i objektivy s M39 (či LTM) závitem, Contax/Kiev bajonetem nebo například velmi zajímavé objektivy s bajonetem Nikon-S.

Závěrka je horizontální štěrbinová se dvěma pogumovanými plátýnky. Umožňuje stejné nastavení expozičních časů jako Zorki, ale je neporovnatelně tišší. Tichý chod plátýnkových závěrek Leica si pochvalovaly celé generace fotografů. Je to opravdu rozdíl. Když zmáčknete spoušť u Zorki, máte pocit, že vás musela slyšet celá ulice. Závěrka Leicy snadno zanikne v běžném šumu. Časy se nastavují kolečkem na horní straně fotoaparátu, bez nutnosti mít nataženou závěrku. Prostě jen otočíte na vámi požadovaný čas. Jde to udělat i palcem pravé ruky bez nutnosti nějak zvlášť přehmatávat z běžného úchopu. Leica je vyrobená o poznání kvalitněji než Zorki (logicky), a tak je z ní v ruce prostě jiný pocit, například když jí natahujete, či chod spouště. Jediným ergonomickým zádrhelem je zakládání filmu. Leica kvůli tuhosti a odolnosti fotoaparátu nemá odnímatelná záda nebo vyklápěcí zadní dvířka. Pro založení filmu musíte odejmout spodní díl fotoaparátu, vyjmout navíjecí cívku, do té vsunout konec filmu, pak film povytáhnout z kazety na šířku fotoaparátu a cívku a kazetu do fotoaparátu vložit tak, aby se prostřední část filmu vešla do poměrně tenké škvírky. U řady M si můžete otevřít v zadní stěně jakási dvířka, která vám pomůžou snad jen v tom, že vidíte, jestli je film založen správně nebo ne, plus odstraní tlak přítlačného plátu. Správně by se měl film do Leicy zastřihovat podle speciální šablony, ale pro řadu M to není nutné. Při troše cviku zvládnete založit film i celkem rychle. Vylepšení přišlo až s modelem M4, kde nemusíte z fotoaparátu vyjmout navíjecí cívku, pouze prostrčíte film dovnitř a zaháknete ho do jakéhosi trojzubce.

Co říci na závěr? Ano, Leica je v mnoha ohledech lepší fotoaparát. Nabízí výborný hledáček, skvělou ergonomii  (až na zakládání filmu), tichou závěrku a výbornou odolnost.  Byla vyprodukována národem, který když přijde na techniku, nezná slovo kompromis. Tato kvalita má svojí cenu. Zorki 4K byla produkována s ohledem na jednoduchou masovou výrobu a dobrý poměr cena výkon. Dělá to, co od ní většina lidí očekává v plus minus přijatelné kvalitě, která se může kus od kusu celkem výrazně odlišovat. Se Zorki 4K jsem začínal, doteď se k ní občas vracím. Z posledních dvou filmů se mi opět povedlo pár pěkných fotek. Pro někoho, kdo si chce zkusit focení dálkoměrným aparátem to nemusí být špatná volba, pokud seženete funkční kus tak do 800Kč. Jinak pak máte ve vyšší cenové hladině na výběr dálkoměrné přístroje s pevným objektivem jako jsou Canon Canonet, Yashica a další, které už umí nabídnout i měření expozice a jednoduchou automatiku. Leica je samozřejmě legenda zcela zaslouženě. Focení s ní je snadné, většinu času vůbec nemusíte myslet na nic jiného, než na to, co byste chtěli zachytit. Proto byla kdysi tak oblíbená. Nemá nic víc a nic míň než to, co fotograf skutečně potřebuje.

Snad jen úplně na závěr bych dodal, že fotky dělá fotograf a ne fotoaparát. Je úplně jedno, čím je jaká fotka vyfocená, protože dobrá fotka je prostě dobrá.

P.S.: Pokud jste to dočetli až dokonce gratuluji. Jo a kdyby někdo chtěl, mám doma jedno Leica M2 tělo po servisu, které hledá nový domov .

Budapešť: Paříž ve slevě

Budapešť, druhé hlavní město bývalé Rakousko-Uherské monarchie. Vídeň jsme spolu se ženou navštívili už loni a popravdě to za moc nestálo. Vídeň sice ještě má jistý Geist, ale už to není ono. Budapešť pro mě osobně byla velká neznámá. K návštěvě hlavního města Maďarska jsem se nenechal zlákat ani na Erasmu v Linzi. Nakonec až teď v červnu 2016 nadešel čas se vypravit od Uher a zjistit, jak se tam věci vlastně mají. Musím přiznat, že to byla celkem zajímavá zkušenost.

S manželkou jsme se rozhodli tentokrát cestovat vlakem, protože jsme se stále nevzpamatovali z poslední 14 hodin dlouhé jízdy autobusem do Paříže (a to bylo před více než rokem).  Koupit si něco online od Českých drah byl docela zápas, ale nakonec jsme uspěli. Bohužel se nám nepovedlo objednat místenky a tak jsme si během cesty museli asi 3x přesednout. Samotných cca 6h 30minut cesty vlakem uběhlo docela v pohodě. Snad jen jediný šok jsem utrpěl, když jsem se probudil a myslel jsem si, že jsem v centru Grozného v roce 1995. Zahlédl jsem ale ceduli, která vše vysvětlovala. Byl na ní nápis „Brno“. Pak už bylo vše v pořádku a dorazili jsme relativně včas, tedy v rozpětí 20 minut, protože větší preciznost není možné od Českých drah čekat.  Z nádraží následovala bezproblémová cesta metrem. Naštěstí jsou po celé Budapešti automaty na lístky, kde si je možno vybrat z několika jazyků a platit kartou (uč se Praho). Ubytování jsme sehnali přes AirBnB, domluva s majitelem rychlá, poradil nám kde co jak vidět a jak se tam nejlépe dostat.

První den jsme strávili převážně procházkou po městě. Prošli jsme se přes Řetězový most, kolem Parlamentu k Bazilice Sv. Štěpána, zkrátka asi takový obvyklý okruh. Všechno bylo fajn. Budapešť leží z větší části v rovině, takže se nezapotíte při nějakém stoupání do kopců. Pokud by člověka přece jenom bolely nohy, tak může vždy použít metro nebo tramvaj. Co se týče metra, tak zde najdeme druhé nejstarší (!) metro na světě.  První linka metra byla v Budapešti otevřena roku 1896. Téměř celá trasa 1 je tvořena krásnými malými secesními stanicemi, které jsou obložené bílými a hnědými keramickými kachličkami a strop podpírají nýtované litinové sloupy. Já bych snad byl jen pro nasazení nějakých stylovějších souprav, než těch ze 70. let. Určitě se linkou 1 projeďte, když budete v Budapešti. Je to zážitek, navíc stanice jsou položené jen těsně pod povrchem, takže do nich přes schodiště proniká docela dost denního světla a určitě tam půjde udělat nějaké zajímavé fotky.

Zajímavým fenoménem, na který jsme narazili v oblasti poblíž starého židovské čtvrti, jsou takzvané „Ruin Bars“. Jedná se o opuštěné budovy, často v pochybném technickém stavu, ve kterých vznikají různé bary, kavárny či čajovny. My zavítali do snad nejlegendárnějšího z nich, proslulého baru „Szimpla“ v ulici Kazinczy. Slovy se to dá jen těžko popsat, musí se to zažít. Hlavní prostor se nachází ve dvoře jakéhosi zvenku opravdu polorozpadle vyhlížejícího pavlačového domu. Najdete tam různé bary, koutek s vodními dýmkami, grill, kde vám připraví chutné hamburgery či jiné pochutiny, kterými můžete zaplnit žaludek po náročném, kulturou prosyceném dni, a mnoho dalšího. Dekorace jsou poměrně svérázné a pravděpodobně vznikaly zcela živelně a celkově tak přidávají úžasnému geniu loci na síle. Často se tam pořádají různé koncerty a další kulturní akce. Zkrátka fajn místo. Obecně se dá říct, že po celém městě je hromada různých malých kaváren, či restaurací s nejrůznějším sortimentem. Zřejmě se v Maďarsku malému byznysu celkem daří.

Druhý den jsme vyrazili do lázní Széchenyi, kam se pohodlně dostane již zmiňovanou linkou metra 1. V okolí lázní se nachází též celkem rozsáhlý a pěkný park s jezerem a pohádkovým zámkem (ve kterém poněkud překvapivě sídlí muzeum zemědělství). Vstupné vyjde cca na 500,- Kč na celý den a rozhodně to stojí za to. Lázně jsou z počátku 20. století, atmosféra je velmi autentická a úžasná. Co může být lepšího, než se po celém dni chození po městě natáhnout do teplé vody z termálních pramenů, kterých je ve městě několik. Pokud budete v Budapešti, určitě si na návštěvu lázní vyhraďte pár hodin času. Je to skutečně zážitek. Lázeňských komplexů je ve městě několik, takže je na výběr.

Návštěva by samozřejmě nebyla kompletní bez výstupu na kopec k Budínskému hradu. Zvolili jsme lanovku, která sice překvapila nepříjemně vysokou cenou (přes 100Kč za jednoho, za jednosměrnou jízdenku), na druhou stranu ten kopec vypadal fakt vysoký a mě už bolely nohy. Výhled je samozřejmě úplně geniální. Zvláště pak při západu slunce a v noci. Turistů tam bylo tak nějak přiměřeně, člověk se necítil ani sám, ale ani si s ostatními lidmi zvlášť nepřekážel.  Já jsem si konečně také vyzkoušel udělat pár nočních fotek. Navštívili jsme samozřejmě i Rybářskou baštu, ze které je výhled snad ještě lepší, a navíc večer zde nemusíte platit vstupné na ochoz, což jistě potěší. Poté už jen stačilo sejít parčíkem ve stráni dolů a byli jsme zpět na našem ubytování.

Byl jsem skutečně příjemně překvapen, protože když jsem do Budapešti vyrážel, tak jsem neměl skoro žádné tušení, co od města očekávat. Samozřejmě jsem si něco sem tam přečetl, viděl nějaké fotky, ale tak nějak mě to nepřipravilo na to, jaké to tam ve skutečnosti bylo. V duchu jsem se nemohl ubránit srovnání s Paříží. Bude to nejspíš tím, že centrum Budapešti je plné secesní architektury, stejně tak jako již několikrát zmíněné metro, plus téměř všudypřítomné malé kavárny a restaurace. Co zde naopak spatříte jen málo, jsou záplavy obchodů s nevkusným turistickým šmejdem (jako to vidíme v centru Prahy), různí náhončí do barů, hospod a nevěstinců a podobně. Je krásně vidět, kolik času a peněz se v Praze za poslední roky promrhalo s prakticky nulovým efektem na kvalitu života obyvatel města, ale i turistů. Přitom jsou to vlastně jen drobnosti, jako jsou přehledně značené cyklostezky, automaty na lístky, které berou karty a jdou přepnout do cizího jazyka, signál mobilu v metru a podobně. V součtu to pak dává výsledek, díky kterému já osobně budu Budapešť řadit spíše k městům jako je Paříž a ne do množiny ostatních post-komunistických měst jako je Praha.

ALBUM VŠECH FOTOGRAFIÍ Z BUDAPEŠTI

Leica Elmarit-M 21/2.8: Praha v širokém úhlu

Když si vzpomenu na své fotografické začátky, musím říct, že se dost změnilo. Začínal jsem fotografovat téměř výhradně s ohniskem 50mm. Z legrace jsem občas říkal, že širokáče jsou jen taková móda, která přejde stejně tak jako neúroda či nájezdy loupeživých barbarů. Pak přišel výlet do Říma a já byl konečně schopen ocenit možnosti, které mi širší ohnisko (35mm) dávalo při možnostech zachycení tohoto velkolepého města. S příchodem Leicy M2 jsem se ustálil právě na širším ohnisku. Pětatřicítka je fajn. Povede se vám do hledáčku nacpat i nějaké ty větší celky, které si chcete vyfotit třeba na dovolené, anebo zachytit víc kontextu a prostředí, když fotíte street. Díky zaostřovací vzdálenosti 0.7m dostanete na tuto vzdálenost docela podobný výřez jako když s padesátkou fotíte na 1m, takže jsem zkusil i nějaké portréty manželky. Možná tomu prd rozumím, ale neviděl jsem na nich nic, proč by pětatřicítka nešla použít i na to. Kromě toho, že díky nejnižší cloně 2.8 a vyšší hloubce ostrosti prostě nerozmatláte pozadí. Chvíli jsem zvažoval i ohnisko 28mm, ale to už mi oproti 35mm nepřišlo jak velký rozdíl.

Nedávno se mi ale naskytla možnost vyzkoušet si objektiv Elmarit 21/2.8., verzí vyráběnou mezi lety 1980 – 1997 v Kanadě. Pro ty z vás, pro které to je překvapení, je potřeba podotknout, že Leica toho v Kanadě vyráběla skutečně hodně, a to včetně fotoaparátů (zejména model M4  a jeho verze). Kvalita není o nic horší než u německých výrobků, ba naopak u některých objektivů je prý vyšší. Samotná kvalita objektivu je zhruba taková, jakou bych od Leicy čekal – perfektní. Příjemná je i jakási velká páčka na objektivu, kterou si pomáháte k rychlejšímu ostření. Vyhovuje mi to. K objektivu jsem měl půjčený i hledáček, který je u tak širokého ohniska skutečně potřeba. Standardní zorné pole hledáčku Leica M2 stačí na 35mm, či s trochou fantazie na 28mm, jenomže 21mm to je úplně jiná liga! Nutno říct, že přídavný hledáček měl překvapivě kvalitní a čistý obraz, i když nepatrně zkreslený, čemuž se člověk vzhledem k šířce zorného úhlu nevyhne. 

Teorie je jedna věc, praxe je věc druhá. Jednadvacítky jsem se trošku bál, protože občas je problém se srovnat se všemi prvky kompozice u pětatřicítky a co teprve, když se vám toho zorného pole vejde mnohem víc. Kupodivu mi to nějak zvláštní nepřišlo, ta nově získaná šíře záběru. Prostě jsem si musel dojít blíž. Nestačilo udělat příslovečný jeden krok, ale spíš dva nebo tři. A ani to občas nestačilo. Teoreticky by člověk měl k ostření použít standardní hledáček a pak přídavný hledáček použít ke kompozici. V praxi jsem fotil s využitím hyperfokální vzdálenosti, která je už od clony 8 dostačující pro většinu situací a na cloně 16 už máte ostré objekty od cca 40cm až do nekonečna, což skýtá skutečně zajímavé možnosti. S takhle širokým sklem jen málokdy narazíte na to, že by se vám něco nevešlo do záběru. Líbí se vám chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně? Není problém, nemusíte couvat zvlášť daleko.  Rychle jsem poznal, že takhle široký objektiv mě nutí dívat se na prostor docela jinýma očima a volit trošku jiné úhly záběru než obvykle. Kdybych ho měl půjčený trošku déle, než jedno odpoledne (stihl jsem nafotit jednu kazetu filmu), tak by to bylo na fotkách určitě vidět trošku víc.

Široké objektivy jsou přítelem zejména krajinkářů a lidí, co rádi fotí architekturu. Svoje využití ale najdou určitě i na ulici, či v reportážní a dokumentární fotografii. V nějakých stísněných prostorech vám bude i 35mm dlouhých. Pokud si dobře pamatuju, tak Josef Koudelka svůj soubor „Cikáni“ fotil hlavně pomocí objektivu Flektogon s ohniskem 20 či 25mm právě proto, že domky v cikánských osadách neoplývaly bůhvíjak velkorysými prostory. K tomu by šel samozřejmě docela dobře použít i Elmarit. Světelnost 2.8 je při ohnisku 21mm víc než slušná, a pokud by si člověk trošku pushnul film nebo zvýšil iso na digitálu (fuj!), tak si poradí i s horšími světelnými podmínkami třeba někde večer v kavárně. Samozřejmě, pokud nemáte hluboko do kapsy jako já, můžete si vzít nejnovější Leica Summilux-M 21/1.4 Asph., který má o dvě clony lepší světelnost, ale vyjde vás na 183.490,- Kč.

Co jsem se tedy tímto poněkud neexaktním a netechnickým povídáním o jednom objektivu snažil říct? Asi jen to, že jsem konečně začal alespoň trochu chápat, jaké možnosti člověku dává skutečně široké ohnisko. Zkrátka vám to pomůže dívat se na svět docela jinýma očima.

Jak se fotí Week of Life

Než jsem nafotil svůj první Week of Life, tak mi to docela trvalo. Jedna moje kamarádka o tom pořád mluvila, že to fotí, že je to super a že bych to měl taky vyzkoušet. Tak jsem si řekl pro ne, vždyť jak těžké to může být udělat 9 fotek za den? Dost. Jak se hned vzápětí ukázalo. Ono když je člověk 8 hodin denně připoután ke stolu v kanceláři, tak moc příležitostí k vytvoření zajímavých fotek nenajde. Život úředníka není příliš vzrušující. Svůj život dělím mezi postel, ranní vlak, kancelář, ulici a večerní vlak domů. Někdo v tom možná může vidět sebe a svůj život zaměstnance státu, ale jen málokdo v tom může vidět nějakou inspiraci pro fotografickou tvorbu.

Velkou změnou proti mému obvyklému modu operandi, bylo i to, že pro Week of Life jsem se rozhodl nepoužít svůj analogový foťák, ať už Leicu nebo Fejkolejku. Nejspíš bych skončil tak, že bych foťáky nosil dva, jeden pro Week a druhý na své obvyklé focení streetu a to se mi prostě nechtělo. Tak jsem se rozhodl ověřit si v praxi jednu svoji teorii. Fotím nějaký rok a půl, ale i tak si mě pár lidí zafixovalo jako „toho co fotí“ a občas se mě zeptají, jaký foťák by si měli koupit. Většinou se ptám, co s tím chtějí fotit a odpověď je: „Tak na výletě, přítelkyni…“. Já na to většinou odpovídám, že stačí mobil. Zvláště, pokud mají nějaký pěkný mobil s celkem slušným foťákem.  Odpovědí jsou mi většinou šokované a nechápavé pohledy. Inu Canon, Nikon, Fuji a ostatní investují své peníze do marketingu dobře. Lidé mají tak nějak zafixováno, že se fotí foťákem a to ideálně digitální zrcadlovkou a ideálně se zoomovým objektivem (tedy seťákem). Ve své dobrotě se lidem snažím ušetřit nezřídka kdy velké peníze za nákup něčeho, co opravdu nepotřebují. Skutečně. Na většinu fotek, co dáváte na FB nepotřebujete digitální zrcadlovku. Mobil s dobrým foťákem stačí! Takže jsem se rozhodl nafotit svůj Week of life na mobil.

Člověk se musí smířit s pár technickými limity. Mobil má malý snímač a krátké ohnisko. Hloubka ostrosti je velká, takže nejspíš nevytvoříte záběry s „umělecky“ rozpatlaným pozadím. Dynamický rozsah je mizerný a výkon při špatném světle ještě horší. No, limity jsou celkem jasné. Jenomže pak jsou tu i výhody. Nízká hmotnost, mobil mám pořád v kapse, můžu fotky krásně a rychle zkazit různými filtry z Instagramu. Nádhera! Byla to výzva. První Week proběhl jakžtakž hladce, ale druhý už byl těžší. Docházely mi nápady jak a co fotit a bylo to dost vidět. Jenomže když jsem se začal trošku soustředit, tak jsem dokázal ocenit možnosti, které mi focení mobilem poskytlo. Třeba pohodlnější experimenty s focením v protisvětle, které jinak nemám rád, protože se bojím, abych nepropálil plátěnou závěrku, nebo možnost přepínat si černobílý a barevný režim dle potřeby. Ne, nemusíte se bát, mí věrní čtenáři, že bych se dal na digitální dráhu, ale umím ocenit ty malé praktické věci.

Takže i tento týden jsem se snažil každý den vytvořit 9 fotografií, které budou zachycovat můj den po celý týden. Je to stejně náročné jako první týden. Leda bych si snad do kanceláře donesl loutkové divadlo a začal tam dělat divadelní fotky v „mini“ formátu. Inu, jak celý můj poslední Week dopadl uvidíte po kliknutí na TENTO ODKAZ.

Buzeranství Fujifilmu

Jak již napovídá poněkud expresivní název dnešního blogového příspěvku, dneska se podíváme na firmu Fujifilm. Já ji vždy měl zafixovanou jako výrobce filmů, který si jdu koupit před dovolenou do drogerie nebo Fotolabu. Samozřejmě někdy po roce 2000 se to celé pokazilo, přišla digitální technologie, ale filmy nezmizely přes noc. Jenomže teď filmy mizet začaly. Některé firmy, jako například Ilford, hlásí meziroční nárůsty prodejů rok od roka, Kodak navzdory několikerým zprávám o bankrotu stále filmy vyrábí a dokonce přišel s pár novými emulzemi. Jenomže pak je tu Fuji.

Fujifilm je obrovská firma a dělá kde co. Chápu, že prodeje filmů nejsou v porovnání s prodejem digitálních fotoaparátů žádným zlatým dolem, ale není také žádný důvod se chovat k filmu tak macešsky. Za posledních pár let zmizelo několik druhů především diapozitivních filmů. Ok, to by se dalo pochopit. Racionalizace a restrukturalizace produktového portfolia, protože diapozitivy byly především materiálem pro profesionály, kteří však přešli na digitál mezi prvními. Pak přišlo (první z mnoha) zdražení filmů zbývajících. Jenomže nic z toho se zatím nemůže vyrovnat tomu, co u Fuji provedli začátkem tohoto roku. Oznámili ukončení výroby filmu FP-100 (jo a ještě o pár měsíců předtím i FP-3000B).

Pro ty z Vás, kteří tyto filmy neznáte, tak se jedná o „odlupovací polaroidy“. Filmy jsou v balíčku po 10, po exponování se ručně z fotoaparátu vytáhnou, skrze válečky ve fotoaparátu či kazetě, které zajistí rozprostření chemie po filmu, ze kterého po 60 sekundách odloupnete krycí papír a máte hotový pozitivní snímek celkem nezanedbatelné velikosti 73x95mm. Krycí papír pak můžete vyprat a získat tak velmi kvalitní negativ, který můžete skenovat. Nejdřív skončil černobílý FP-3000B a teď i barevný FP-100. Tyto filmy se například používaly v „zádech“ profesionálních fotoaparátů jako byly Hasselblad či Mamiya RB67 pro testovací snímky, když fotograf potřeboval rychle ověřit nastavení světel a blesků. Teď jsou spíše filmem pro nezanedbatelné publikum nadšenců do instantní fotografie, mezi které se řadím i já. Tento výše zmiňovaný materiál se vyznačoval velmi jemným zrnem, dobrým podáním barev a dobrou ostrostí. Fotoaparáty používající tento film jsou levné a hojné. Dokonce i já jsem si ho málem koupil, než zasáhla prozřetelnost a já si zakoupil Polaroid SX-70.

Na jednu stranu je to věc jen a jen vedení firmy Fuji, co budou vyrábět a prodávat, ale na stranu druhou…  Zrušit poslední fotografický materiál svého druhu, bez varování, prostě jen tak z ničeho nic. Chápu, že prodeje nebyly asi bůhví jaké, ale ten materiál se vyráběl desítky let. Výrobní linka se jistě zaplatila několikrát. Například jiná japonská firma Seiko stále prodává nejnižší řadu mechanických hodinek Seiko 5 za cenu kolem 50 dolarů za nové mechanické hodinky s automatickým nátahem, s odkazem na to, že je dělají už 40 let, výrobní linka se mnohonásobně zaplatila a teď není potřeba odírat zákazníky z kůže. Například Impossible Project dokázal znovu rozjet celou výrobu Polaroidových filmů pro SX-70 a řadu 600. Rrčitě to nedělají z dobroty srdce, ale protože na tom jde udělat nějaký zisk. V USA je firma se jménem New55, která se pustila do výroby velkoformátového „odlupovacího polaroidu“ ve velikosti 4x5. Právě tato firma je teď jedinou nadějí na oživení menšího formátu odlupovacích Polaroidů. Přeji jim hodně štěstí.

Nejvíc mě na tom asi mrzí to, že Fuji se ani nesnaží prodat svoje filmy. Možná snad ještě ty 20 let staré cedule na některých turistických obchodech v centru „We sell Fuji products“. Prostě nechávají filmy jen tak dodýchávat. Marketují se pouze nové digitální foťáky a fotoaparáty Fuji Instax. Instaxů je velká hromada, všechny jsou v zásadě na jedno brdo. Proč neudělají nový foťák na Fuji FP-100 jako podporu stagnujících prodejů? Ne, radši uděláme další verzi nějaké bezzrcadlovky s o 5% rychlejším autofokusem než ta z minulého čtvrtletí nebo novou barvu Instaxu. Marketing digitálních fotoaparátů má, alespoň v ČR, Fujifilm velmi kvalitní. Skoro bych řekl až lehce agresivní. Kdekdo je dnes „Fuji fotograf“. Stačí si pořídit foťák od Fuji, ideálně kvůli tomu prodat svojí zrcadlovku a objektivy, dávat fotky do té správné skupiny na FB a pokud jste jen trošku dobří, tak s Vámi někdo udělá rozhovor nebo Vás dostane někam do časopisu. Focení na filmy od Fuji Vám asi nic z tohohle nedá, kromě snad jemného zrna a realistického podání barev.

Zkrátka, propagovat digitály a Instax do roztrhání těla, ale neutrousit ani korunu (dolar či jen) za propagaci něčeho, co stále velké spousty lidí používají a mají rádi, je zkrátka podle mě „buzeranství“. Přiznám se, na barvu toho moc nenafotím, ale většinou jsem fotil na filmy Fuji, vypadají dobře a jsou celkem dostupné. Možná by se u Fuji mohli zamyslet a místo nových filmových simulací pro firmware Fuji X100T, by mohli podržet výrobu skutečných filmů. Teď mám trochu etické dilema, jestli raději nekupovat od někoho, kdo si zákazníků, kteří si kupují film, váží, místo toho, aby jim bez ohlášení rušil oblíbené či nenahraditelné produkty.

P.S.: Na seznam zločinů společnosti FUJIFILM přidávám i to, že vyhodili Romanu Marii Jokelovou, která pro propagaci FUJI v ČR udělala fakt hodně.

Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!