Barcelona

Opět jsem v tomto roce sednul na letadlo a vyrazil. Na tom, že naše generace hodně cestuje, asi přece jenom něco bude. Tentokrát jsem s manželkou vyrazil do slunné Barcelony, hlavního města Katalánska. Kdybych napsal, že jsem vyrazil do Barcelony ve Španělsku, tak by mě nejspíš při nejbližší příležitosti nějaký Katalánec pobodal. Ke Španělsku se tam nikdo moc nehlásí, zato jsou všude na domech i v oknech katalánské vlajky, všechny nápisy jsou v katalánštině a až pak ve španělštině a tak podobně. Ve zbytku pevninského Španělska jsem ještě nebyl, tak to nemůžu moc srovnávat, každopádně Katalánci dělají vše proto, aby se odlišili.

V rámci přípravy na výsadek do cizí země jsem se dočetl, že se v Barceloně hodně krade. Mám tím tedy na mysli kapsáře, a to zejména v centru města, na plážích a u turistických atrakcí. Něco na tom asi bude, protože to celkem důrazně zmiňovali v každém průvodci. Nás sice nikdo neokradl, ale pár okradených jsme na ulici viděli. Inu, člověk si tam musí dávat pozor na věci, naštěstí Leica M2 není tak nápadná, jako poslední digitální zázrak od Canonu nebo Nikonu, takže jsme cestu přečkali v zásadě bez úhony. Důležité je také to, že se člověk stále učí. Já se například naučil to, že čekat na pláži na východ slunce je docela náročné. Písek je tvrdší než vypadá a ležet/sedět se na něm nedá věčně, i když se to nezdá, tak 20°C není tolik, aby člověk mohl jen tak v kraťasech a košili několik hodin ležet, prostě vám bude zima. Na druhou stranu těch pár desítek minut fakt pěkného světla je super. Kdyby teda na téměř liduprázdné pláži bylo co fotit. Možná, kdybych byl větší romantik nebo krajinkář, tak by mě to dostalo, ale protože jsem, kdo jsem, tak bych upřímně řečeno radši chrněl v hotelu.

Celkem štěstí bylo, že zrovna v čase naší návštěvy byly v Barceloně dvě krásné fotografické výstavy, respektive jich asi bylo víc, ale já našel dvě. Jako první jsem navštívil výstavu fotografií, dnes již celkem známé, Vivian Maier. Dozvěděl jsem se o ní docela jednoduše z plakátu na ulici. Vystavováno bylo, pokud mě paměť neklame, kolem 80 fotografií. Kromě pár barevných ze 70. let, to byly všechno pěkné černobílé zvětšeniny na barytovém papíře, žádný digitální tisk, který by to celé degradoval. Byly tam zastoupeny jak známé fotografie, které vyšly v knížce (cca 1/3), tak i fotografie dosud nepublikované. Rozhodně to stálo za návštěvu. Vstupné bylo 3 eura, ale v sobotu bylo zdarma. Na této výstavě jsem se dal do řeči s jedním Angličanem žijícím v Barceloně a ten mě upozornil na výstavu fotografií Bruce Davidsona. Na tuto výstavu jsem se vypravil v pondělí a opět bylo vstupné zadarmo (jinak 3.50 euro). Bruce Davidson je americký dokumentární fotograf, pracující pro agenturu MAGNUM, mezi jehož nejznámější díla patří dokumentace gangů v New Yorku 50. let 20. století, cyklus fotografií zachycující newyorské metro konce na konci  70. let 20. století a mnohé další. Výstava obsahuje přes 200 fotografií rozdělených do 16 souborů. Údajně se jedná o první takto rozsáhlou výstavu jeho díla na světě. Vystaveny jsou i originální dobové magazíny, ve kterých jeho fotografické reportáže vycházely. Součástí budovy s výstavními síněmi je i obchod, který je dobře zásoben různou fotografickou literaturou. Bohužel jsem si nic nemohl koupit, protože do zavazadel už se mi nevešla ani kazeta filmu navíc, natož nějaká tlustá kniha. Každopádně narazit na dvě takovéhle výstavy v jednom městě to chce opravdu kus štěstí. Obě budou ještě nějakou dobu otevřené, takže pokud plánujete výlet do Barcelony, stálo by za zvážení je zařadit do programu.

Zbytek města mě také rozhodně nezklamal. Nejvíc se mi líbila asi gotická čtvrť, která si stále zachovává svůj původní půdorys, ačkoliv některé budovy jsou asi novější.  Úzké a křivé uličky tvoří naprosto neopakovatelnou atmosféru. Domy jsou docela vysoké, takže nikdy nevidíte moc daleko, a tak se může stát, že třeba za rohem narazíte na pozůstatky opevnění z doba starověkého Říma, či na katedrálu, která neleží na žádném velkém náměstí, ale je ze tří stran těsně obemknutá okolními domy. Ke katedrále se rozhodně vyplatí zajít, protože večer se u ní konají vystoupení pouličních operních pěvců. Má to dost co do sebe sednou si na schody a poslouchat operní melodie jen tak na ulici. Navíc, kromě ustáleného souboru pouličních umělců se čas od času přidá někdo, kdo prochází kolem. Nikdy bych nevěřil, že je na světě tolik celkem dobrých operních pěvců, kteří se jen tak náhodou prochází po ulici. Jsou to okamžiky jako tyhle, které mi občas navrací důvěru v lidstvo a já si říkám, že to není tak úplně v hajzlu, jak si většinou myslím.

Velkým tahákem Barcelony je samozřejmě Gaudí a jeho architektonické skvosty. Od Sagrada Familia jsme bydleli doslova pár kroků, stavba je to pěkná, byť z části obehnaná lešením a jeřáby. Vstupné 15 euro mi přišlo docela dost, už i proto, že mi přijde celkem zvrhlé platit vstupné v kostele jinak, než dobrovolným příspěvkem do kasičky. Ve Francii to problém není, ale Katalánci jsou asi krapet hamižnější. Jak se ale v zápětí ukázalo, 15 euro nebylo ještě tolik  v porovnání se vstupným do Casa Battló, Casa Güell nebo Casa Milá, kde zaplatíte kolem 25 euro. Protože jsme neměli vyhrazených 100 euro na hlavu jenom pro vstupné, rozhodli jsme se obdivovat krásu Gaudího architektury pouze  venku a zajít si do parku Güell, kde je vstupné přeci jenom lidovějších 8 euro. Na druhou stranu toho tam taky za těch 8 euro moc neuvidíte, ale můžete si připlatit za návštěvu muzea v Gaudího domě. Zkrátka kdekoliv zanechal Gaudí nějaký svůj otisk, počítejte se vstupným v rozmezí 8 – 25 euro. Ještěže žil asketickým životem a nechodil třeba do hospod, jako čeští umělci. Nedovedu si představit nával a ceny na takovém místě. Do Barcelony se určitě plánuji vrátit, takže příště si sebou vezmu i dostatečnou finanční rezervu na návštěvu alespoň některých jeho domů.

Celkově můžu za sebe Barcelony jenom doporučit. Pokud se chystáte na kratší výlet nebo i na delší dovolenou, protože město nabízí opravdu hodně. Od historie, přes moderní architekturu, dobré jídlo, zábavu v ulicích po pěkné pláže a teplé moře. Manželka by dodala, že se tam i dobře nakupuje, což já naštěstí nemusel příliš pocítit na vlastní kůži, protože jsem vždycky prchnul někam fotit. Samotná atmosféra města je příjemná, pořád na ulicích potkáte místní lidi, kteří jen tak posedávají na lavičce nebo před kavárnou a klábosí. Samozřejmě, že město má i své stinné stránky, například ulice La Rambla, je to takový václavák vynásobený deseti. Desetkrát víc lidí, hospod, dealerů drog a asi stokrát víc prostitutek. I to ale patří k autentické zkušenosti z Barcelony.  Za sebe mám jasno, že do Barcelony rád znova vyrazím a to klidně i na delší dobru než přes svátky prodloužený víkend!

Album všech fotografií na flickru