Jak jsem si usnadnil práci

Dělat si věci zbytečně složité není žádné umění. Někdo by mohl namítat, že focením na film si to vlastně dělám složité, když je k dispozici digitál. Chtěl bych psát o něčem trochu jiném. Když jsem začal fotit, používal jsem docela dlouho pouze ohnisko 50mm. Je to základní ohnisko pro kinofilm, většinu těl koupíte právě s tímhle objektivem, a tak jsem si říkal, že to je asi správně. Plus tohle ohnisko používal Henri Cartier-Bresson, a kdo by nechtěl být jako on, že? Byl jsem na to ohnisko zvyklý, měl jsem docela odhad, co se mi do něj vejde a co ne, jak blízko nebo daleko musím jít od toho, co fotografuji. Jenomže pak jsem zjistil, že to není ono, protože spousta věcí se vám do 50mm ohniska nevejde. Třeba nějaká větší architektura, když si chcete udělat nějaké dovolenkové fotky. Pořídil jsem si tedy, tenkrát ještě pro Zorki, objektiv s ohniskem 35mm.

Na dovolené ve Skotsku jsem pak s sebou nosil oba objektivy a často jsem přemýšlel, co kterým ohniskem vyfotit a jestli by to třeba nebylo lepší padesátkou než pětatřicítkou.  Celkově jsem nebyl s fotkami ze Skotska moc spokojený. Důvod svojí nespokojenosti jsem si uvědomil až zpětně. Udělal jsem si to zbytečně složité. Musel jsem přemýšlet , které ohnisko použít. Občas to u některých fotek vedlo k jisté nerozhodnosti a nespokojenosti, kterou jsem předtím neznal, protože jsem měl prostě jen jeden objektiv.

Občas někde vidím, jak někdo s sebou tahá třeba pět objektivů a tvrdí, že každý potřebuje a že bez něj nemůže být. Já bych teda na ulici měnit skla nestíhal, i když chápu, že třeba takový svatební fotograf potřebuje aspoň jedno širokohúhlé sklo a něco delšího na portréty. Na konci dne jde o to, mít správné nářadí na to, co fotím. Taky nepotřebujete doma 6 druhů hlubokých talířů na polévku. Osobně jsem poslední dobou velmi ovlivněn filosofií svého známého, který už asi deset let fotí jenom ohniskem 28mm. Všechno. Posledního půl roku fotím všechno Leicuou s objektivem 35mm. Všechno. Street, dovolenou, krajinu a i portréty. Ano, má to své limity a úskalí, ale ty se neprojeví tak často, jak by někdo mohl očekávat. Opravdu jen výjimečně se mi stane, že by mi přišlo jiné ohnisko vhod. Vlastně si ani teď nevzpomenu na nějaký konkrétní okamžik.  I když po zkušenosti s 21mm ohniskem si říkám, že spíš bych užil něco širšího. Nejspíš právě jednadvacítku, protože 28 je pořád blízko 35 a nebyl by to takový posun.

To, že mám jen jedno ohnisko vůbec nevnímám jako nějaké omezení nebo diktát. Naopak, cítím úžasnou svobodu. Protože má mysl je svobodná. Nepřemýšlím jak a co vyfotit třeba padesátkou nebo devadesátkou. Akceptuju svojí realitu 35mm ohniska a snažím se jí přizpůsobit a pokud možno naplno zužitkovat. Různé možnosti a omezení si většinou děláme jen sami ve své hlavě. Prostě si to děláme zbytečně složité, tak proč si to nezjednodušit. Třeba tím, že budete používat jen jedno ohnisko, pokud to jen trochu jde.

Leica M2 vs. Zorki 4K

Už nějakou dobu kromě své fejkolejky Zorki 4K používám i Leicu M2 a tak jsem si řekl, že je možná čas na nějaké srovnání. Možná se to někomu bude zdát dost podivné, srovnávat dva přístroje, které se od sebe liší cenou až dvacetinásobně, ale takový už je dnešní svět. Takže v dnešním článku se utká východ se západem a to Sovětský svaz se Západním Německem. KMZ Kranogorsk vs. Ernst Leitz Wetzlar. Bude to souboj do posledního políčka filmu!

Zorki 4K byla jedním z posledních evolučních kroků dálkoměrných fotoaparátů vyráběných v tehdejším SSSR. První kopie fotoaparátů Leica se v SSSR začaly vyrábět již někdy ve 30. letech pod značkou FED na území dnešní Ukrajiny. Fotoaparáty pod značkou Zorki se v Krasnogorsku začaly vyrábět až po 2. světové válce a zpočátku se také jednalo o kopie Leicy III. Jak šel čas, tak se do výroby dostaly modely Zorki 3 a 3M, které  přinesly výrazné zlepšení co se týče hledáčku a zakládání filmu. U Leicy III byl hledáček a dálkoměr oddělen, takže nejdříve jste zaostřili přes dálkoměr a poté jste museli přenést oko k druhému hledáčku a komponovat. Zorki 3 a 3M už měli hledáček sdružený s dálkoměrem v podobě v jaké ho známe z modelu Leica III a moderních Leica M, samozřejmě hovořím o principu a ne kvalitě obrazu. Dále bylo vylepšeno zakládání filmu - u Zorki 3 se poprvé objevila odnímatelná zadní stěna fotoaparátu pro snadné založení filmu. Je to rychlé a pohodlné.

Zorki 4K přišla na trh v roce 1972 jako náhrada hned dvou modelů. Modelu Zorki 4, ze kterého vychází, a modelu Zorki 6, který se ukázal příliš nákladný pro větší produkci.  Model 4K se od 4 liší zejména tím, že je vybaven natahovací páčkou a nemusíte tak několikrát otočit knoflíkem pro převinutí filmu. Plus se údajně liší hledáček s tím, že ten u modelu 4K by měl být jednodušší. To ale nemohu potvrdit ani vyvrátit na základě svých pozorování. Přijdou mi shodné. Fotoaparát je vybaven horizontální závěrkou ze dvou pogumovaných plátýnek, která umožňuje expoziční časy od 1s do 1/1000s + B, tedy stejný rozsah jako kterákoliv filmová Leica M od M3 po M7. Jediným zádrhelem je to, že čas je možné měnit pouze při natažené závěrce, jinak hrozí poškození mechanismu. Samotné kolečko nastavení časů závěrky je nutné nejdříve povytáhnout a poté otočit na správný čas. Rozestupy mezi jednotlivými časy jsou nerovnoměrné, odpor celkem velký a hrany ostré. Nic o čem by člověk psal domů, zvláště pak v zimě máte docela rychle velmi bolavé prsty. V praxi jsem pak většinou raději měnil clonu a čas nechával plus mínus fixní. Zorki 4K má celkem slušný hledáček, který má zvětšení 1:1. Jeho nevýhodou však je, že nemá linky přesně vymezující okraje snímku a lze použít jen pro ohnisko 50mm. Obraz dálkoměru je v porovnání s Leicou celkem slabý, oblast kterou v hledáčku dálkoměr používá je poměrně nejasně definovaná. Při troše cviku ale zaostříte bez problémů, tedy ve standardních světelných podmínkách. O korekci paralaxy netřeba hovořit – není.

Zorki 4K má výměnné objektivy, pomocí závitu M39, takže máte na výběr celkem slušnou škálu původních ruských, ale i německých či japonských objektivů. Jsou tu jen dva malé háčky. Ten první je již zmiňovaný hledáček, který je použitelný pouze pro 50mm ohnisko. Řešením je revolverový hledáček  KMZ, který jsem již v některém z předchozích příspěvků zmiňoval. Ten umožňuje komponovat ohniskové vzdálenosti 28-35-50-85-135mm. Samozřejmě do sáněk pro blesk lze umístit jakýkoliv standardní hledáček, takže pokud například seženete 20mm objektiv Russar, tak můžete použít hledáček i pro tento. Druhý háček je trošku závažnější povahy, než nutnost ostřit a komponovat zvlášť. Je všeobecně známo, že ruské objektivy pro dálkoměrné (a nejenom ty) fotoaparáty vycházení převážně z konstrukcí firmy Zeiss. Zkrátka Rusové po válce celou továrnu Zeiss rozmontovali a včetně inženýrů si jí dovezli do Ruska. Problém je v tom, že Zeiss vyráběl původně objektivy pro dálkoměrný fotoaparát Contax (Rusové ho kopírovali jako Kiev) a tyto objektivy měly konkrétně u 50mm ohniska skutečnou ohniskovou délku 52.3mm, pro kterou byl zkalibrován helikoid ostření i mechanismus dálkoměru. Objektivy Leica pro M39 montáž mají ohnisko/helikoid/dálkoměr s předpokladem 51.6mm u 50mm ohniska. Rusové ale u svých M39 objektivů ponechali původní specifikace firmy Zeiss. U kratších ohnisek nic nepoznáte, hloubka ostrosti se o to postará, ale u objektivů 50/2, 50/1.5 a delších ohnisek už se může stát, že snímky budou při otevřené cloně neostré. Já například na Leice používal jak Jupiter 12 35/2.8, tak Jupiter 8 50/2, ale musel jsem na ně mít seřízený dálkoměr. Pak byly i snímky na F2 vždy zaostřené, kde měly být. S přechodem na moderní Zeiss Biogon 35/2.8 jsem musel nechat dát dálkoměr překalibrovat a s Jupiterem 8 na clonu 2 a vzdálenost 1m už mám snímky neostré, stačí ale přiclonit na F2.8 a je po problému. Kompatibilita Leica/Fejkolejka tedy jistá je, ale není stoprocentní.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957 jako varianta dřívějšího modelu M3. Mezi hlavní rozdíly patří to, že Leica M2 má počítadlo snímků, které se musí ručně resetovat, jiný systém osvětlení linek v dálkoměru a menší zvětšení hledáčku x0.72 oproti x0.91 u modelu M3. Toto menší zvětšení hledáčku umožnilo použití linek pro ohnisko 35mm (dále jsou k dispozici linky pro 50 a 90mm). Hledáček je velký, jasný a má korekci paralaxy. Práce s ním je o mnoho pohodlnější a rychlejší než u Zorki 4K. Logicky. Linky v hledáčku se ukážou podle příslušného ohniska samy, ale lze je přepnout  manuálně pomocí páčky na přední straně fotoaparátu, například za účelem náhledu kompozice s jiným ohniskem. Objektivy jsou uchyceny pomocí M bajonetu, který Leica od roku 1954 doteď nezměnila, takže můžete použít jakýkoliv moderní nebo starý objektiv, plus přes adaptéry můžete využívat i objektivy s M39 (či LTM) závitem, Contax/Kiev bajonetem nebo například velmi zajímavé objektivy s bajonetem Nikon-S.

Závěrka je horizontální štěrbinová se dvěma pogumovanými plátýnky. Umožňuje stejné nastavení expozičních časů jako Zorki, ale je neporovnatelně tišší. Tichý chod plátýnkových závěrek Leica si pochvalovaly celé generace fotografů. Je to opravdu rozdíl. Když zmáčknete spoušť u Zorki, máte pocit, že vás musela slyšet celá ulice. Závěrka Leicy snadno zanikne v běžném šumu. Časy se nastavují kolečkem na horní straně fotoaparátu, bez nutnosti mít nataženou závěrku. Prostě jen otočíte na vámi požadovaný čas. Jde to udělat i palcem pravé ruky bez nutnosti nějak zvlášť přehmatávat z běžného úchopu. Leica je vyrobená o poznání kvalitněji než Zorki (logicky), a tak je z ní v ruce prostě jiný pocit, například když jí natahujete, či chod spouště. Jediným ergonomickým zádrhelem je zakládání filmu. Leica kvůli tuhosti a odolnosti fotoaparátu nemá odnímatelná záda nebo vyklápěcí zadní dvířka. Pro založení filmu musíte odejmout spodní díl fotoaparátu, vyjmout navíjecí cívku, do té vsunout konec filmu, pak film povytáhnout z kazety na šířku fotoaparátu a cívku a kazetu do fotoaparátu vložit tak, aby se prostřední část filmu vešla do poměrně tenké škvírky. U řady M si můžete otevřít v zadní stěně jakási dvířka, která vám pomůžou snad jen v tom, že vidíte, jestli je film založen správně nebo ne, plus odstraní tlak přítlačného plátu. Správně by se měl film do Leicy zastřihovat podle speciální šablony, ale pro řadu M to není nutné. Při troše cviku zvládnete založit film i celkem rychle. Vylepšení přišlo až s modelem M4, kde nemusíte z fotoaparátu vyjmout navíjecí cívku, pouze prostrčíte film dovnitř a zaháknete ho do jakéhosi trojzubce.

Co říci na závěr? Ano, Leica je v mnoha ohledech lepší fotoaparát. Nabízí výborný hledáček, skvělou ergonomii  (až na zakládání filmu), tichou závěrku a výbornou odolnost.  Byla vyprodukována národem, který když přijde na techniku, nezná slovo kompromis. Tato kvalita má svojí cenu. Zorki 4K byla produkována s ohledem na jednoduchou masovou výrobu a dobrý poměr cena výkon. Dělá to, co od ní většina lidí očekává v plus minus přijatelné kvalitě, která se může kus od kusu celkem výrazně odlišovat. Se Zorki 4K jsem začínal, doteď se k ní občas vracím. Z posledních dvou filmů se mi opět povedlo pár pěkných fotek. Pro někoho, kdo si chce zkusit focení dálkoměrným aparátem to nemusí být špatná volba, pokud seženete funkční kus tak do 800Kč. Jinak pak máte ve vyšší cenové hladině na výběr dálkoměrné přístroje s pevným objektivem jako jsou Canon Canonet, Yashica a další, které už umí nabídnout i měření expozice a jednoduchou automatiku. Leica je samozřejmě legenda zcela zaslouženě. Focení s ní je snadné, většinu času vůbec nemusíte myslet na nic jiného, než na to, co byste chtěli zachytit. Proto byla kdysi tak oblíbená. Nemá nic víc a nic míň než to, co fotograf skutečně potřebuje.

Snad jen úplně na závěr bych dodal, že fotky dělá fotograf a ne fotoaparát. Je úplně jedno, čím je jaká fotka vyfocená, protože dobrá fotka je prostě dobrá.

P.S.: Pokud jste to dočetli až dokonce gratuluji. Jo a kdyby někdo chtěl, mám doma jedno Leica M2 tělo po servisu, které hledá nový domov .

Dejvické zmrtvýchvstání

Dejvice. Místo, kde jsem se poprvé intimněji seznámil s fenoménem pražáctví a už mi to tak nějak zůstalo. Proto, když jsem na FB našel možnost jít na komentovanou procházku po Dejvických hospodách, tak jsem nemohl odolat. Procházky spoluorganizuje ikona všech hipsterů a kavárník Ondřej Kobza. Minulou po Malé straně jsem díky souhře zlých náhod nestihl, ale Dejvice jsem si nemohl nechat ujít. Provázal nás (nejspíš Mgr. nebo dokonce JUDr.) Josef Moník. Upřímně řečeno nikdy předtím jsem o něm neslyšel, což je tedy dost škoda, protože umí zajímavě vyprávět a jeho knížky budou asi docela vtipné.

Vyrazili jsme od Písecké brány. Na krk jsem si pověsil svojí Zorki 4K, využívaje tak poprvé v praxi svůj nově zavedený institut nouzového foťáku. Institut nouzového foťáku jsem zavedl po incidentu, kdy jsme byli z práce vypuštěni už ve 14:00 (netekla voda) a já neměl foťák, protože v 16:15 už byla tma. Takže jsem sice měl poprvé po měsíci čas jít fotit, ale nebylo čím. Potom, co jsem si koupil Leicu, jsem uložil Zorki 4K, dva objektivy, přídavný hledáček a jednu kazetu filmu do šuplíku u sebe v kanceláři, abych mohl fotit i když náhodou zapomenu hlavní nástroj doma. Samozřejmě jsem ve středu 6. 4. Leicu doma zapomněl. Zaspal jsem a pospíchal a ještě ráno pršelo, takže motivace k focení nebyla veliká. Jenomže pak se udělalo hezky a já v kalendáři zjistil, že se má konat procházka po Dejvicích. Zorki 4K vstala z mrtvých. Celkem příznačně vzhledem k tomu, že nedávno byly Velikonoce!

První zastávka byla na Dejvickém nádraží. Tamní nádražka má naprosto kultovní status a já se musím přiznat, že jsem se do ní nikdy předtím neodvážil. Do Brusky a Sokolovny ještě, ale do nádražky v Dejvicích nikdy. Tehdy jsem trochu narazil na limity toho, že jsem ve foťáku měl film s citlivostí 400, což bylo venku v pohodě, ale v temné nádražce sotva. Vzhledem k tomu, že příspěvek píšu v době, kdy jsem ještě nevyvolal film, tak opravdu netuším, jak to dopadne. Každopádně místní štamgasti, dost často feťáci, bezdomáči a podobné existence, se dívali na naší takřka stohlavou skupinu poněkud nedůvěřivě. Jenomže v jednotě a počtech je síla, a tak nebyl nikdo pobodán ani okraden a my jsme si mohli poslechnout poutavé vyprávění o tom, jak to chodilo v Dejvicích, kdo komu dal před 50 lety přes držku a že stará Emerová byla Škvoreckému předlohou pro Lizetku. Šlo se dál.

 Před divadlem Semafor jsme se dozvěděli, že než tam byl Semafor, tak tam byla vinárna, která ale nebyla vinárna nýbrž bordel, ale jen pro vojáky a komoušské papaláše. Zlatý časy. Taky jsme se dozvěděli, že do jedné hospody (název jsem zapomněl) je nechtěli pouštět, ale že Sejkora znal cestu kanálem a vždycky se tam nějak dostal. Jenomže Sejkora byl taky kamarád, ale svině, protože se o svou podzemní trasu s nikým nepodělil. Důležitým faktem bylo také to, že v nedalekém kině se promítal film „Akce Kalimantan“, což byl, dle slov pana Moníka, první barevný a širokoúhlý film z české produkce. Nejsem filmový historik a ověřovat si pravdivost tohoto tvrzení by pro mě bylo příliš náročné, a tak jsem se rozhodl tomu věřit. Každopádně premisa toho filmu je natolik zajímavá, že se na něj budu muset v nejbližší době podívat. Boj indonéských výsadkářů vybavených českými zbraněmi proti koloniálním utlačovatelům slibuje v širokoúhlém barevném podání skvělou zábavu!

Poslední naší štací byla hospoda Na Slamníku nedaleko kostela Sv. Gotharda v Bubenči. Cestou jsme se ale ještě dozvěděli něco o písničce „U kiosku“ od Vládi Mišíka a o tom, jak Rosák verboval po roce 68 do Leninského svazu mládeže (kdo by to byl do té milé tváře z videostopu řekl?). Hospoda Na Slamníku mimochodem byla dřív taky bordel, to jen tak na okraj. Ten, kdo neví, co to je bordel (jako ten hipster, co seděl v koutě u kamen) si nafackuje a zkusí Google.

Hospoda Na Slamníku je místo, které jako by se zrodilo z mých nejniternějších představ a snů o tom, jak má vypadat správná hospoda. Trošku zašlá, trošku špinavá, trošku mastná a hodně zakouřená, ale přesto krásná. Vpravo od vchodu je sál, kde se pořádají bigbítové koncerty a v zádveří je dřevo do kamen. Málem jsem se rozplakal, protože tak krásnou hospodu jsem dlouho neviděl! Pravda, naše stádečko sestávající se převážně z různých hipsterů a podobných neukotvených existencí tam vypadalo poněkud nepatřičně, takže nás taky radši posadili do salonku, aby nám nějaké solvíny nerozbily huby. Každopádně já se tam cítil jako v ráji, protože na mě dýchly všechny ty vzpomínky na hospody v devadesátých letech – pravda, tenkrát jsem si tam u výčepu kupoval maximálně tak tatranku, ale to prostředí mi bylo důvěrně známé. Dal jsem si velké pivo, pytlík mastných brambůrek a vesmír byl v rovnováze.

Co říci závěrem? Snad jen to, že podobným akcím fandím. Podle dotazů některých účastníků akce bylo vidět, že o době před rokem 89 nemají ani mlhavé znalosti (já se sice narodil v roce 1988, ale to, že s bolševikama to nebyla sranda, do mě doma hustili horem dolem). Spousta lidí tam ani nezažila vyrůstání ve svobodných devadesátkách, kdy se smělo dělat a říkat skoro cokoliv beze strachu, že na vás nějaká holka z HateFree podá trestní oznámení. Jsem ale rád, že i v dnešním postmoderním marasmu jsou lidé jako pan Moník (potažmo tedy asi i Ondřej Kobza), kteří se snaží udělat něco pěkného pro ostatní. Navíc se ukázala stará česká pravda, že pivo spojuje českou společnost víc, než cokoliv jiného, protože na konci dne jsme si před půllitrem dvanáctky všichni rovni!

Kutná Hora

Jednou z výhod bydlení v Poděbradech je i to, že to máte blízko do Kutné Hory. Občas si chce člověk udělat pěkný výlet a nechce se mu jezdit příliš daleko a tak Kutná Hora přijde celkem vhod! Samozřejmě, že už jsem tam byl bezpočtukrát, ale i tak se tam dá pokaždé objevit něco nového. Dokonce jsem tam už i fotil, tenkrát pokusně s Prakticou BC-1 a na dosti nekvalitní diapozitiv, což vedlo k tomu, že jsem ani neměl odvahu ty fotky šířeji prezentovat.

 

Tentokrát jsem vyrazil vyzbrojen Leicou M2, 35mm objektivem Jupiter 12 a dvěma kazetami Kodaku Tri-X. Jak jsem rychle poznal, tak širší ohnisko se opravdu hodí, pokud chcete občas vyfotit něco jako chrám Sv. Barbory, i když tam vám 35mm stejně sotva postačí a chtělo by to něco maličko širšího, pokud se zvládnete poprat se zkreslením, kterým některá široká skla trpí. Zásadní bylo hlavně to, že po několika týdnech bylo skutečně pěkné počasí a krásně slunečno, což umožnilo fotit trošku jiné fotky, než které se na začátku prosince obvykle povedou. Bohužel jsem zjistil, že Jupiter 12 má trochu problémy s protisvětlem a někdy mohou být výsledky poněkud nepředvídatelné – taková už je realita objektivů, které konstrukčně vychází z 30. let a nemají moderní antireflexní vrstvy na čočkách.

Navzdory extrémně vydařenému počasí nebylo město obzvláště zalidněné. Výhoda menšího města. Avšak díky tomu, že je Kutná Hora na seznamu UNESCO, tak se ve městě pravidelně objevují turisté z celého světa. S manželkou jsme potkali partu amerických seniorů a několik Japonců. Město toho má hodně co nabídnout. Chrám Sv. Barbory jsem už zmiňoval, gotická kašna opodál je také celkem unikátní v celoevropském měřítku a pak samozřejmě kostnice v nedalekém Sedlci. Kostnici jsme vynechali a radši jsme se prošli částí města pod Vlašským dvorem, kde by se měly nacházet jakési zahrady, které byly toho času obsazené bagry, které svědčily o probíhající rekonstrukci. Pokud jste v Kutné Hoře nebyli, ale chcete jí navštívit, určitě nezapomeňte na návštěvu stříbrných dolů, díky kterým město ve středověku získalo své bohatství, stojí to za to. Škoda, jen, že první adventní víkend nebyla více vánoční atmosféra, ale spíše jaro.

Na závěr bych měl jeden tajný tip. Pokud pojedete do Kutné Hory vlastním vozem nebo třeba na kole, možná vyst se mohli podívat do mapy a cestou zpátky navštívit nedalekou obec Grunta. Já na to místo narazil před více než pěti lety a úplnou náhodou. Právě cestou z Kutné Hory, která nemá příliš dobré dopravní značení, se mi povedlo dostat se na vedlejší silnici, která vede směrem k obci Grunta. Přejedete kopec, projedete řídce zalesněnou serpentinu a uvidíte… Jestli si to chcete užít, tak nepodvádějte a nehledejte si to googlem. Stojí to za to, věřte mi. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celém středočeském kraji a líbilo se i předsedovi spolku ostravských krajinkářů – a ten jen tak něco nepochválí!