Kutaisi: Druhé hlavní město

Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.

Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.

Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Anglický venkov: Opakování je matka moudrosti

Fakt, že se čas od času poflakuju po anglickém venkově, není pravidelným čtenářům žádným tajemstvím. Loňský rok nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Takže jsem zase sbalil fotoaparát, filmy a další nezbytnosti vyrazil na Britské ostrovy. Dokud nás Brexit nerozdělí. Zima bývá v těch krajích poměrně mírná, takže byla šance i na nějaké to slušné počasí, které by umožňovalo nafotit pár krajinek, tak jako vždy. Letos jsem nefotil tolik krajinek jako obvykle. Věnoval jsem se i interiéru domu svého tchána, protože počasí nebylo zrovna ideální. Když se vyčasilo, vyrazil jsem do kopců, pastvin a polí.

Vybaven Yashicou Mat, Nikonem FM2 a nezkaženým pohledem na svět jsem se mohl pustit do práce. I když prací to šlo nazvat asi jen těžko. Nejtěžší prací na anglickém venkově je nosit dřevo a udržovat oheň ve 3-4 kamnech zároveň. Jinak se prostě ani v domě nezahřejete. Focení je to, čím trávím čas mezi přikládáním. V Anglii jsem strávil i vánoce a štědrý den (a jeho Anglický ekvivalent). Užil jsem si tradičního jídla a všelijakých tradic. Musím se zamyslet nad tím, kde tady u nás koupím anglický vánoční puding.

K anglickým vánocům jsem dostal pravou anglickou fotobrašnu. Tu jsem už nutně potřeboval, protože plátěná taška přes rameno, kterou jsem doteď používal, už začínala dosluhovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do nové brašny naučil poskládat všechny věci, co potřebuji k životu. Objem je trochu menší, než jsem zvyklý. Na druhou stranu zpracování brašen Billingham je naprosto bezkonkurenční. Všechny stehy jsou naprosto přesné a použité materiály jsou velmi kvalitní. Doufám, že mi vydrží mnoho let.

Dost bylo řečí, užijte si fotografie:

Adox Silvermax 100: Více stříbra a méně zrna

Jistě jste si možná všimli, že fotografuji téměř výhradně na černobílý negativ Ilford HP5. Používám ho v rozsahu od ISO 200 do ISO 3200. Stačí změna expozice a vyvolání. Vzhledem k žánru fotografie, kterému se věnuji, používám spíše vyšší ISO. Umožňuje mi to fotit s velkou hloubkou ostrosti a udržet krátké závěrkové časy. Zároveň to také znamená, že můžu fotografovat v interiérech, či k večeru a v noci. Mám tedy obecně pouze malou potřebu používat film s malou citlivostí. Filmy s nižší citlivostí mají většinou výhodu v tom, že jsou méně zrnité, ostřejší a mají lepší tonální a dynamický rozsah, než jejich citlivější protějšky. Vhodné jsou tedy zejména ke krajinářské fotografii, portrétům či makro-fotografii. Nic z toho není příliš mým oborem. Čas od času ale udělám výjimku.

Poprvé jsem se potřebou použití jemnozrnného filmu začal zabývat před svým prvním výletem do Gruzie. Chtěl jsem fotografovat na panoramatický fotoaparát Horizont a říkal jsem si, že velká plocha panoramatické fotografie vyžaduje kvalitnější a jemnozrnný film. Dříve jsem pro tyto účely používal Kodak T-MAX 100, který mě ale přestal bavit, ačkoliv se jedná o velmi kvalitní film. Měl jsem omezené zkušenosti s Ilfordem FP4, ale chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Chvíli jsem pátral, až jsem objevil Adox Silvermax 100. Materiály výrobce a referenční fotografie slibovaly velmi jemnozrnný černobílý film s dobrou tonalitou a vysokým obsahem stříbra. Jednu kazetu jsem si tedy zakoupil za účelem testů.

Chvíli jsem meditoval nad tím, co jít fotit, ale nakonec padla volba na sraz automobilů značky Jaguar, který se konal v Chateau Kotěra, což je mě důvěrně známá lokalita, nepříliš daleko od mého domova. Počasí bylo pěkné, s dostatkem slunečního světla, takže nízká citlivost filmu nebyla překážkou. Naopak mi umožňovala lépe pracovat s hloubkou ostrosti, protože jsem nemusel mít pořád přicloněný objektiv. Při fotografování s Adoxem jsem postupoval jako s každým jiným černobílým negativem. Při měření jsem preferoval spíše stíny, či střední tóny, než světla. Jisté specifikum představuje speciální Silvermax vývojka, která je doporučená pro optimální výkon filmu. Jedná se o tekutý koncentrát, který se ředí v poměru 1:29. Výhodou je, že vývojka je téměř bez zápachu.

S výsledky jsem byl velmi spokojen. Film poskytuje v kombinaci se speciální vývojkou velmi jemnou zrnitost a vysoké rozlišení. To vše je umocněno tím, že film má perfektně čirou podložku, což ho mimo jiné činí způsobilým pro zpracování jako černobílý diapozitiv (což ovšem není úplně jednoduchý proces). Film se velmi snadno skenoval a výsledné soubory vyžadovaly jen velmi malé úpravy. Ještě jsem se nedostal k jeho zvětšování, ale dovedu si představit, že to bude taktéž velmi snadné. Spokojen s tímto testem jsem nakoupil filmu větší zásobu pro použití v Gruzii, kde se mi taktéž velmi osvědčil. Adox Silvermax 100 se tak stal spolu s Ilfordem FP4 mým nejoblíbenějším filmem s citlivostí ISO 100.