Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.