sobota 14. května 2016

Fotograf na plech: Rozhovor 2. část

Pokračování rozhovoru s Honzou Sakařem, jehož první část jsem zveřejnil minulou sobotu. Tentokrát o skotské krajině, budoucnosti a dalších věcech. Vše doprovázené tentokrát již fotkami na plech:
















Co ti dalo studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Dost mi to rozšířilo obzory, a to jak fotografické tak co do sociálních vazeb. V té škole potkáš spoustu zajímavých lidí, ať už kantorů, tak spolužáků, kteří člověka dokážou nakopnout a inspirovat. Člověk samozřejmě musí makat hlavně sám, nikdo jiný za vás práci neudělá, ale podle mě ten sociální aspekt té školy je na tom nejlepší. Představ si, že jezdíš do školy, kde je s tebou hromada dalších lidí a celý ten prodloužený víkend řešíte jenom focení.


Pracuješ v současnosti na nějakém dalším projektu?

Oslovili mě z Rock Café, že by chtěli výstavu mých fotek. Takže teď dáváme dohromady koncepci a vybíráme lidi, kteří na těch portrétech budou. Na konci května budu mít výstavu krajin ze Skotska v Českých Budějovicích. Do té doby bych se do Skotska ale rád ještě dostal, abych stihl udělat další část toho souboru a mohl použít i nějaké nové fotky.


Proč zrovna Skotská krajina?

Na jedné straně to bylo podmíněné mým studiem. Nikdy předtím jsem krajiny nefotil, ale v prváku jsem musel odevzdat cvičení a tak jsem přemýšlel, kam vyrazit, aby to bylo zajímavé. Nakonec jsme vyrazili na takový roadtrip do Skotska, kde mám rodinu, takže jsem tam měl jisté zázemí. Je to určitě jedna z věcí, která mě fotograficky posunula dál, protože sám od sebe bych se do krajin nikdy nepustil, a v mých očích z toho stalo něco víc. Ta příroda ve Skotsku je docela mocná, musíš tam najít takovou náladu, kterou do těch fotek chceš dostat. Paradoxně jsem narazil na to, že ačkoliv jsem do fotek chtěl dostat pošmournou náladu, tak bylo úplně slunečné počasí. Nejsem typický krajinář, přijdu a fotím se světlem, které je. Skoro by se dalo říct, že když fotím krajinu, tak jí fotím podobně jako portrét, hledám v ní člověka, či jeho stopy.


Máš nějakou radu, pro ty, kteří by zvažovali, že se budou živit fotografií?

Nemyslím si, že bych zrovna já byl ten správný člověk, který by měl někomu radit… Pokud to ale někdo zvažuje, že to chce, tak má smysl za tím jít. Sám věřím tomu, že když to děláš dostatečně dlouho a dostatečně poctivě, tak si nějaké místo na slunci najdeš. Jsem taky na začátku, trvalo mi to 8 let, než jsem spolkl tu hořkou pilulku a šel dát výpověď. Není to jednoduché, když si zvyklý na stálý příjem a když jsi pak na volné noze, kdy může přijít nějaký propad sezony a podobně. Jsou věci, se kterými musíš počítat.

 
Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?

Mám ještě pár předpřipravených projektů. Nejvíc chci ale pracovat tady ve studiu, aby mě to co nejvíc bavilo a aby to bavilo i lidi, kteří se sem chodí nechat portrétovat. Plus, aby z toho bylo nějaké udržitelné živobytí. Jsem teď ve fázi, že jsem skočil a teď se učím plavat. Dřív, když jsem si vzal dovolenou a jel na prodloužený víkend do školy, tak se vlastně nic nedělo. Ale když to udělám teď, tak mi hlavou běží, kolik fotek jsem tady v ateliéru za tu dobu mohl udělat. Má to svoje pro a proti. Takováhle one-man show má svoje pravidla. Takže můj plán je co nejvíc se této one-man show účastnit. A one-dog show samozřejmě, abychom nezapomněli na kolegu Tri-xe (Honzův pes), kterému říkám „Fotograf na pelech“.
 


Dodal bys ještě rád něco na závěr?

Zaprvé jsem rád, že jsme se celou dobu nebavili jen o technickém aspektu mokrého koloidového procesu, který sám o sobě není tak složitý. Pokud to někoho opravdu zajímá, nemá smysl o tom číst nebo se dívat na videa, ale nejjednodušší je přijít a nechat si ten portrét udělat. Znám to i z pozice člověka, který o tom půl roku nejdřív četl, než to začal sám dělat. Pak zjistíš, že věci, kterých jsi se nejvíc bál, se řeší samy od sebe. Objeví se i spousta jiných problémů, kteréj si nepředpokládal, ale i ty vyřešíš. Já tomu říkám metoda „omývání pokusů“.






Žádné komentáře:

Okomentovat