Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018

Chvála stínů

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné eseje Džuničira Tanizakiho, kde se autor zabývá svým pohledem na japonskou estetiku. Jednou z hlavních myšlenek eseje je kontrast mezi tím, jak západní svět má rád vše světlé a osvětlené, zatímco orient a zvláštěpak Japonsko si libuje ve stínech a přítmí. Dle jeho názoru je to právě stín a slabé osvětlení, co dává věcem část jejich estetických kvalit. My na západě to máme naopak. Chceme-li poukázat na krásu nebo důležitost předmětu, tak ho jasně osvětlíme. Nejlépe pak světlem umělým a ostrým, které vše vyhladí. V Japonsku by takový objekt umístili do výklenku, kde by se ukrýval v polostínu.

Světlo, stín a sloučeniny stříbra na pružné podložce. To jsou základní ingredience černobílé fotografie. Barevná informace chybí, zaznamenána je pouze intenzita světla a tmy, která je vyabstrahována do odstínů šedé. Dlouhou dobu jsem měřil expozici právě podle stínů. Skutečně hluboké stíny se tak na mých fotografiích vyskytovaly spíše zřídka. Jako bych se za každou cenu snažil ukázat i to, co je jinak skryto stínem. Objevit kouzlo stínů mi chvíli trvalo. 

Objevil jsem ho nejspíš ve svíčkami osvětlených zákoutích pravoslavných chrámů, které se svou estetikou tak výrazně liší od katolických kostelů. O chrámech a kněžích se ostatně zmiňuje i Tanizaki. Zlaté sochy, dekorace krámu a zdobená roucha kněžích, to vše bylo zamýšleno k prohlížení při světle svíček či olejových lamp. V umělém světle vypadá záplava zlata až příliš okázale. Do pravoslavného chrámu proniká světlo jen skrz malá okna v tlustých zdech, či je vyzařováno z tenkých svíček pod ikonami přísně se tvářících světců. Věřící jsou často redukováni jen na své tváře vystupující ze tmy. Často proto, že si blízko tváře drží zapálenou svíčku. Tělo je pak ztraceno kdesi ve tmě, která je obklopuje. Trochu jako japonská strašidla, která sice mají tvář, ale tělo je mnohdy nezřetelné a kdesi ztracené. 

Pomalu se tedy učím pracovat i s touto estetikou a akceptovat fakt, že věci ztrácející se ve stínech mohou být pro obraz stejně důležité jako věci osvícené. 

Nový rok, starý blog

Je to už 8 let, co jsem začal psát tento blog. Jak šly roky měnily se mé články i mé fotografie. Od amatérských cestopisů po  esejistická zamyšlení se nad podstatou věcí. Technickým článkům jsem se vždy spíše vyhýbal. Na měření zkreslení objektivů a rozlišovací schopnosti filmu jsou zde povolanější. Měnila se i periodicita. Ze začátku jsem zvládal článek téměř každý týden. Focení bylo nové a měl jsem spoustu chuti se dělit o své objevy a dojmy. Dřív než jsem se věnoval fotce, věnoval jsem se psaní, i proto mi to šlo tak od ruky. Čím vic jsem se ale nořil do světa černobílé fotografie, tím víc mě slova opouštěla a já začínal spoléhat na obrazy. V konečném důsledku ale fotografuji mnohem rychleji, než bych zvládal psát a vkládat články na blog.

Rok 2023 pro mě osobně byl náročný, ale i transformativní a ozdravný rok. Zvládl jsem přidat pár negativů do mého dlouhodobého projektu, kterému se věnuji již několik let. Býval bych radši stihl o dvě tři focení víc, ale zdá se mi, že jsem kvantitu úspěšně vyvážil kvalitou. Narazil jsem ale na problém právě s psaním. Jakýkoliv text mi trvá napsat zhruba tak 10x déle, než by mi přišlo příjemné. Má schopnost sednout a napsat článek za jedno nepříliš dlouhé sezení je prostě pryč. Musím zkoušet nové metody. Výsledek je ten, že napsání jednoho příspěvku trvá opravdu dlouho, mám jich zpravidla rozpracovaných víc a pracuji na nich střídavě a postupně. 

Pro rok 2024 jsem se tedy rozhodl pro poměrně radikální krok. Na blogu budu publikovat kvartálně. Tedy minimálně 1 článek za 3 měsíce. Může se se stát, že ve výjimečném případě přihodím extra článek, ale to bude nad plán. O to více bych se chtěl věnovat publikování fttoesejí na VERUM PHOTO a svému Instagramu. Navíc mám teď po letech opět přístup do temné komory, tudíž nějaký čas budu trávit i tam. 

Budu rád, když mému blogu zachováte přízeň i v roce 2024 a pokud máte nějaké speciální přání, čemu bych zde mohl věnovat a co byste si rádi přečetli, nebojte se mi to napsat!

O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Paříž '23

Ti z Vás, kteří mě sledují na Instagramu si jistě všimli, že v květnu jsem byl v Paříži. Byla to cesta, kterou jsem plánoval už nějakou dobu. Do deníku jsem si víc než před rokem poznamenal: "Měl bych se vrátit do Paříže, mám pocit jakoby tam na mě něco mělo čekat." Trochu neurčitá poznámka, ale byl to i moment, kdy bylo už rozhodnuto. Nebyla to těžká volba, když to byla právě Paříž, kde jsem před 8 lety propadl kouzlu pouliční fotografie a napsal jsem o tom i jeden z prvních příspěvků na tento blog!

Tak jsem si 28. 4. 2023 sbalil věci a 29. dopoledne jsem dorazil autobusem z letiště na Porte Maillot. Na svoje ubytování jsem vyrazil pěšky. První káva, první croque-madame a vesmír se zdál být v rovnováze, i když se tedy nakonec ukázalo, že croque-madame z boulangerie nebyla nejčerstvější. Moje ubytování byl pokojík pro služku - chambře de bonne v 17. obvodě, 7. patro bez výtahu. To je prostě Paříž, nic jiného jsem nečekal a vlastně mi to připomnělo mojí první návštěvu tohoto města. V celé mé letošní návštěvě bylo hodně nostalgie.

Stejně jako při své cestě do Říma, jsem neměl žádný přesný itinerář. Měl jsem ale cíl. Pořídit dostatek fotografií k tomu, abych mohl na jaře 2024 vydat další zin. A možná si taky trochu zavzpomínat na "staré dobré časy". Město jako takové se příliš nezměnilo. Pořád trochu zašlé, místy hodně zmatečné a vždy plné lidí. Takovou Paříž jsem očekával, takovou jsem jí dostal a přesně tak jí mám rád.

Většinu svých dní jsem strávil přesně tak, jak jsem si to naplánoval - s foťákem v ruce na ulici. Výjimkou bylo posedávání v kavárně a návštěva Louvru a Orsay. Což jsou ostatně také velmi důležité činnosti. Datum mé cesty bylo vybráno v podstatě náhodně na průsečíku dostupnosti letek, ubytování a mé dovolené. Náhodou bylo i to, že zahrnovalo  1. 5., tedy "svátek práce", který Pařížané oslavili pouličními nepokoji. Důchodová reforma, klimatická krize, nespokojenost s establišmentem - každý kdo měl nějakou agendu byl na ulici a někdy i s kamenem v ruce. Demonstrace a protesty, co jsem fotil v Praze, mě na tuhle zkušenost nemohly připravit. Jak jsem s tím vypořádal se můžete podívat ve fotoeseji na VERUM PHOTO.

Prokousat se filmy, které jsem si přivezl mi chvíli trvalo. Nebylo kam spěchat, i když na pár záběrů jsem byl vlastně docela zvědavý. Radost mi udělalo už jen to, že cesta naplnila moje očekávání. Můj pocit, že na mě v Paříži něco čeká, se ukázal být pravdivým.

Zin z Paříže chystám na jaro 2024, takže se můžete těšit!

O hloubce ostrosti

Úvod

Čas od času od (nejenom) analogových fotografů zaslechnu stesky na to, že v nějaké situaci nestihli zaostřit, či že mají rozmazané něco, co mělo být ostré. Odpovědí na tyto problémy se často jmenuje "hloubka ostrosti", která se dá zjednodušeně definovat takto: 

"Hloubka ostrosti vyjadřuje rozdíl vzdáleností nejvzdálenějšího a nejbližšího objektu, který se na finální fotografii lidskému oku jeví ještě jako ostrý."

Knižní definice je samozřejmě jedna věc, ale jí používám v praxi?

Jak to dělám já

"Klasická metoda"

V drtivé většině svých fotografií se snažím o maximální hloubku ostrosti. Je to ze dvou důvodů. Za prvé mám rád, když jsou subjekty mé fotografie pevně zasazeny do svého prostředí. Za druhé tím eliminuji možné drobné nepřesnosti v ostření. Jedna metoda tedy spočívá v tom, že VĚTŠINOU používám clonu F8 a výš, což je při objektivu s ohniskem 35mm dostatečné pro to, aby hloubka ostrosti byla dostatečná. Pořád ale musím alespoň zhruba zaostřit. Při použití dalších dvou metod se o ostření vůbec starat nemusím.

Hyperfokální ostření

Pokud by někoho zajímala zjednodušená definice hyperfokální vzdálenosti, tady je:

"Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno – v závislosti na ohniskové vzdálenosti a cloně objektivu."

Jak to ale použít v praxi? Nejspíš jste si všimli, že na objektivu vašeho analogového přístroje jsou různá čísla. Zejména tedy clonová čísla a značky pro vzdálenost. A také ležatou osmičku značící nekonečno. V praxi pak tedy stačí posunout značku pro nekonečno na číslo odpovídající aktuálně nastavené cloně objektivu a máte zaostřeno. A podle protilehlé značky pro clonové číslo můžete odečíst také minimální vzdálenost na kterou bude obraz ostrý. V praxi na obrázcích níže:

Tato metoda má tu výhodu, že se z vašeho aparátu stane v podstatě point-and-shoot. Nemusíte vůbec sahat na ostření, jen zvednete foťák k oku, kompujete a zmáčknete spoušť. Tato metoda funguje nejlépe spíše se širokoúhlými objektivy a ne všechny světelné podmínky vám vždy dovolí fotit třeba na F16 s dostatečně rychlým časem závěrky. Jako u všeho, jsou tu plusy i minusy. 

Od 1.2m do nekonečna na F16

Od 2.9m do nekonečna na F8

Zónové ostření

S "magickými znaky" na objektivu pracuje i zónové ostření. Tentokrát nemáme ambici dosáhnout nekonečna, ale soustředíme se na mnohem menší zónu ostrosti. Opět si jako první zvolíme clonové číslo, které chceme použít a od kterého se bude odvíjet velikost (hloubka) ostrosti. S číslem vybrané clony zarovnáme číslo maximální vzdálenosti do které chceme mít obraz ostrý a na protější straně objektivu odečteme vzdálenost OD které bude obraz ostrý. Tato metoda, v kombinaci s dobrým odhadem vzdálenosti je velmi oblíbená u všech, kdo potřebují fotografovat rychle a nestarat se příliš o ostření. Několik ilustračních příkladů zónového ostření zde:

Zónové ostření používám o něco častěji, než ostření hyperfokální. Zvláštěpak varianty, kdy při cloně F8 mám zaostřeno od cca 1.8 do 5m u 35mm objektivu. Skoro bych se odvážil říct, že většina mých pouličních fotografií z poslední doby je pořízena právě tímto způsobem ostření. 

1.1m až 5m na F16

1.8m až 5m na F8

Několik slov závěrem

Pokud tedy aspirujete na to, že budete se svým fotoaparátem fotit dynamické scény, kde si nejste jistí tím, že budete schopní dostatečně rychle zaostřit, zónové a hyperfokální ostření může být právě pro vás. V některých žánrech je módní i malá hloubka ostrosti, tomu se budu možná také někdy věnovat. Obecně si myslím, že speciálně pro dokumentární, pouliční či krajinářkou fotografii by měla být ostrá co největší část scény. Ve starých fotografických knihách často najdeme poučku "popředí musí být vždy ostré" či "vše musí být ostré!". Druhou jmenovanou poučku si ve svých denících poznamenal i Josef Koudelka. 

V tomto článku jsem neměl ambici vysvětlovat fyzikální principy a optické jevy, které stojí za těmito způsoby ostření. Pokud vás zajímají, rychlé vyhledávání googlem je vám najde včetně krásných rovnic.