Poslední den
na Šumavě jsem si opět naplánoval spíše volnější program, který se nakonec
proměnil v poměrně dlouhou procházku. Někdo v goretexových spodkách
by možná použil slovo „trek“, ale to já z ideologických důvodů odmítám. Po
snídani skládající se ze štrůdlu a překapávané kávy jsem vyklidil pokoj a
vyrazil směrem na Tříjezerní slať. Auto jsem nechal v Modravě na prázdném
parkovišti, kde jsem stejně musel zaplatit 70kč. Mimo sezonu. Čechy jako národ
nezahubí nájezdy migrantů ani diktatura z Bruselu. Zahubí nás naše vlastní
hamižnost. Modrava budiž toho příkladem.
Pozitivum
bylo v tom, že jsem se konečně vyhrabal z ubytování o něco dřív než
obvykle a tak jsem měl na začátku trasy slunce nízko nad horizontem a krajinu
halil ještě lehký mlžný opar, který lámal a rozptyloval sluneční paprsky procházející
mezi korunami stromů. Většina trasy vede víceméně v rovině podél potoka a
až v blízkosti slatě musíte překonat jedno táhlé stoupání. U Tříjezerní
slati mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě jakéhosi produkčního štábu,
který nejspíš natáčel reklamu na sportovní oblečení. Věnoval jsem jim
opovržlivý pohled, protože moje sportovní oblečení se na Šumavě skládalo
z košile z indické bavlny, svetru z irské vlny, plátěných kalhot
a děravých polobotek. Na půl dne někde vlese nepotřebuji goretex a boty vyvinuté
pro NASA. Jako by to nestačilo, tak po chvíli vytáhli ještě dron, aby jeho
otravným bzučením rušili lesní ticho. Chvíli jsem zvažoval menší cvičení
zahrnující likvidaci nízko letícího cíle, ale překonal jsem se. K samotné
slati toho není moc co říct. Je tam rašelina, chodíte po můstcích a tak to
prostě je.
Esteticky
uspokojivější mi přišla následná cesta zpět do Modravy. Ta vedla prve lesem a
poté širokým údolím Javořího a Roklanského potoka. Po cestě byste mohli vidět
spoustu zajímavostí, jako bývalou Javoří pilu nebo tábořiště lovců a sběračů
z doby kamenné, ale neuvidíte. Na tato místa je stup zapovězen a vy se
musíte držet na vyasfaltované cestě a občas uskočit před projíždějícím
cyklistou, či bláznem na elektrické koloběžce. Chce to být na pozoru, abyste
zavčasu uslyšeli zvuk blížícího se cyklisty. Na kolech se pohybuje i lesní
stráž. Pokud byste se tedy náhodou ocitli někde, kde nemáte co dělat a uslyšeli
v dálce cyklistu, přikrčte se někam za pařez. Jako král Šumavy, když
zaslechl kroky pohraničníků. Pokud ale nosíte oranžovou větrovku
z Hudysportu, tak vám tahle taktika moc nepomůže, ale to jen tak bokem.
Při chůzi
údolím potoka jsem měl spoustu času na to v klidu přemýšlet nad tím, jak
krásná může být i krajinářská fotografie. Zvlášť když je podzim, vše je barevné
a slunce je nízko nad horizontem. V jistých okamžicích mi bylo i trochu
líto, že mám jen omezenou zásobu barevného filmu. Stejně tak jsem meditoval nad
tím, že kdybych to někdy s krajinkařením myslel vážně, jedinou cestou
vpřed by byl velkoformátový aparát. Stačil by docela „malý“, alespoň 13x18cm.
Výlet na Šumavu jsem podnikal s poměrně minimalistickou výbavou. V minulosti
se mi kombinování různých formátů spíše nevyplatilo. Proto jsem si s sebou
nebral ani přistroj formátu 6x6 nebo jsem si nevypůjčil panoramatický Horizont.
Vše jsem fotografoval pouze v poměru stran 3:2 a volil jsem pouze mezi
objektivy s ohniskem 35 a 20mm (plus 32mm pro barevné snímky). Celý pobyt
jsem také fotografoval na jediné ISO a to 800, které jsem zvolil jako kompromis
pro dobré i špatné světlo, protože ve stínu v lese není ani přes den
světla nazbyt.
Mé dřívější
představy o Šumavě utvářel zejména film „Král Šumavy“, ve kterém je naše
západní pohraničí prezentováno jako divoká krajina zahalená mlhou. Dost možná
je to v určitých měsících v roce pravda, ale já měl zatím vždy štěstí
na slunečné počasí a málo lidí. Jenomže při průjezdu kolem Lipna, Kvildy a
Modravy člověk vidí, jak všude rostou nevkusné chaty turistů. Člověku pak
dojde, kolik se tam pohybuje lidí v plné sezoně. Říkal jsem si, jestli
nebyla Šumava krásnější, když tam nebylo moc lidí. Němci byli odsunuti a kolem
čáry se pohybovali jen převaděči, agenti a pohraničníci. Noc osvětlovaly jen
hvězdy, měsíc a světlice, které vzlétaly k obloze jako komety, aby pomohly
vypátrat narušitele. Následně pak noční ticho prořízlo staccato dávky ze
samopalu. Možná se Šumava změnila. Dnes už nebezpečí nepředstavují bojůvky
Freikorpsu, pohraniční stráž nebo neoznačené močály. Vystřídala je nebezpečí nová,
moderní. Elektrické koloběžky, blázni v upnutých trikotech, který se řítí
na kole z kopce či devadesátkoví kapitalisté, kteří si účtují přemrštěné
ceny za podprůměrné služby.
Přes všechny
nedostatky, které jsem jmenoval, šílené cyklisty, developery a divoké
kapitalisty, se mi Šumava stále líbí. Pokud vhodně zvolím čas pro svojí
návštěvu, dokáže být skutečným místem klidu a odpočinku, který mám tak rád. Je
jisté, že se tam v budoucnosti určitě ještě vypravím. A možná vezmu to
focení zase z trochu jiného úhlu než teď. Kdo ví, třeba až v průběhu
let nashromáždím větší množství materiálu ze Šumavy, možná z toho dám dohromady
nějaký projekt. Snad jen bych měl vykročit ze své komfortní zóny a vyrazit tam
i v jiném, než slunečném počasí! Kdo ví, třeba se pak z deště a mlhy
vynoří i Král Šumavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat