Podzim a zima jsou pro mě jako
pro fotografa celkem pomalá období. Člověk necestuje tolik jako na jaře a v létě.
Vlastně ani tolik nefotím, jako na jaře nebo v létě, protože dny jsou
kratší a počasí není pro dlouhodobý pobyt venku zrovna nejpřívětivější. Navíc
je to zhruba rok do doby, kdy jsem začal fotit svůj první ucelený dokumentární
projekt. Říkal jsem si, že by tedy nebylo špatné začít nějaký úplně nový
dokumentární projekt. Chvíli jsem si s tím lámal hlavu, protože jsem byl
teď delší dobu mimo Prahu a trošku mi chyběla inspirace. Nakonec jsem se nechal
inspirovat krajem a krajinou, kterou jsem každý den projížděl cestou do práce.
Chvíli jsem meditoval nad různými možnostmi. Nakonec vše změnil až pohled na
vlak projíždějící kolem hráze Žehuňského rybníka.
S vlaky mám dlouhodobější
vztah. Je tam hodně dobrých vzpomínek a je tam i hodně nenávisti, ale jsou to
alespoň nějaké emoce, které mým fotkám občas trošku chybí. O celé věci jsem trošku
popřemýšlel a došel jsem k tomu, že můj kraj je přímo protkán lokálními
tratěmi, které vedou zdánlivě odnikud nikam, ale jsou stále v provozu.
Zatím. Samozřejmě je zatím jistá nostalgie „mizejících“ světů, která láká téměř
každého fotografa se kterým jsem poslední dobou dělal rozhovor. Udělal jsem si
malý průzkum, odkud kam vedou tratě a jaké tam jezdí vlaky. Nakonec jsem se
rozhodl pro trať regionálního významu, místo původně zamýšlené lokálky. Z nějakého
důvodu mi motorový spěšný vlak, který brázdí trať mezi Kolínem a Trutnovem
přišel neodolatelný. Sbalil jsem si vybavení a vyrazil.
V dlouhodobějším plánu jsem
chtěl zachytit celý ekosystém těchto tratí. Místa, krajinu, techniku a hlavně
lidi, kteří těmito vlaky cestují a uvádějí je v život. Tohle mělo být ale
jen jakési první „pilotní focení“, které mi mělo ukázat, jak by to mohlo do budoucna
probíhat a hlavně, jaký bude vizuál celého toho projektu. Lidská stránka se
hned od počátku jevila jako nejkomplikovanější. Ve vlaku kromě mě seděli asi
jen další dva lidé. Navíc průvodčí se ohradila proti mému fotografování, sotva
jsem se posadil a ani jsem pořádně nestihl vzít foťák do ruky. Říkal jsem si,
že to budou asi dlouhé dvě a půl hodiny. Celý středočeský kraj byl navíc
zahalený takřka neproniknutelnou mlhou, která limitovala i focení z okénka.
Vlak pomalu vyrazil a já byl trochu zklamán, že dieselová lokomotiva není tak
hlučná, jak jsem si z dřívějška pamatoval. Nedal jsem se odradit a
fotografoval jsem.
Mlhavá krajina ubíhala za okny a
celé to bylo poněkud sureálné, možná jako film od Tarkovského. Z mlhy se
vynořovaly obrazy z počátečních fází řepné kampaně a nastupujícího
podzimu. Rychle zareagovat na něco, co se jen mihne za oknem nebylo jednoduché.
Takže jsem si Nikon nechal nastavený na expozici pro venkovní světlo a
zaostřený na nekonečno, a ne Leice jsem měl objektiv 21/2.8 se kterým jsem
fotil uvnitř vlaku. Použil jsem Ilford HP5+ pushnutý na 1600 iso. Tentokrát
jsem se rozhodl filmy vyvolat pomocí „stand development“ procesu. Rodinal se
zředí v poměru 1:100, filmy se agitují pouze první minutu a pak se nechají
2 hodiny v klidu stát. Výsledkem je potlačené zrno, solidní tonalita, ale
hlavně solidní dynamický rozsah, který jinak bývá slabou stránkou pushnutých
filmů. Celkem se mi dařilo zachovat detaily ve světlech za okny vlaku i když
jsem exponoval na tmavý interiér.
Dojel jsem až do Trutnova a tam
jsem se prakticky ihned posadil na vlak ve zpátečním směru. V poznámkovém bloku
už jsem měl poznamenaných několik míst, která mě po cestě zaujala a já mohl být
připraven, vykloněný z okna s foťákem v ruce. V Podkrkonoší
nebyla žádná mlha, ale slunce, takže krajina vypadala docela jinak než ve
středních Čechách. Vlak se střídavě plnil a vyprazdňoval, a nakonec byl pár
stanic před Kolínem zase téměř prázdný. Nenafotil jsem toho málo a vše jsem se
pokusil co nejrychleji zpracovat, protože jsem byl opravdu zvědavý, jak to bude
celé vypadat.
Vizuál celé věci vypadal zhruba tak, jak jsem si představoval.
Dalším efektem bylo to, že jsem si úžasně vyčistil hlavu. Přes 5 hodin jsem se
nemusel soustředit na nic jiného než na fotografii. Byl to krásně meditativní
stav, kterého se mi už dlouho nepodařilo dosáhnout. Jak bude celý tenhle projekt
pokračovat? Těžko říct, v lednu mě pracovní povinnosti zavanou zpátky do
Prahy, ale jsem si jistý, že se k tématu železnice vrátím docela brzy.
Jo, jo, čtení velice potěšilo a zahřálo na duši, tím více, že jsem též "lejkař".
OdpovědětVymazatNavíc jezdím také rád vlakem a mám při jízdě podobné pocity. Děkuji za příjemné čtení k dnešnímu dni! Josef Kopecký.
Jsem rád, že Vás můj článek ve vánočním čase potěšil a doufám, že se budu můj blog bude těšit Vaší přízni i v nadcházejícím roce. Pěkné prožití svátků a šťastný nový rok!
Vymazat