Příšerné popisky

Tak se nám tady rozmohl takový nešvar… Ne nejde o sprostá slovíčka, i když vlastně jde o slovíčka, tak trochu. Co jsem začal fotit, tak jsem si všiml, jak velkou potřebu mají lidé dávat pod fotky nějaké popisky. Nebavíme se o fotkách z exotických krajin v obrázkových magazínech, kde přeci jenom nějaká drobná poznámka o tom, že na fotce je vyobrazen tanec Dervišů přijde vhod, abychom si to náhodou nespletli s dešťovým tancem ze severního Súdánu. Mluvím o popiskách k různým fotkám uměleckého, či rádoby uměleckého ražení.

Pravda, dřív jsem se tím také několikrát provinil, ale málokdy jsem šel nad rámec toho, že jsem k fotce s flašinetářem připsal „flašinetář“ a podobně. Pak moje smýšlení v tomto směru lehce ovlivnil fotograf a filozof ulice Kevin V. Ton, který mi to tak trochu vysvětlil. Zkrátka, že když nad fotku napíšu nějaký název, tak už předem ovlivňuji diváka, co na ní má vidět. Psát nad fotku s flašinetářem na Karlově mostě popisek „flašinetář na Karlově mostě“ je také zcela zbytečné, protože lidé mají oči a prostě to na té fotce vidí. Plus mi ještě řekl, že buď je fotka dobrá anebo blbá, a pak jí ani sebelepší popisek nezachrání. Nejde tady jen o pouliční fotografie, ale o fotografie obecně. Samozřejmě, některé fotografie, hlavně ty velmi slavné, postupem desetiletí dostaly nějaký svůj název. Třeba proslulá „Napalm girl“ a podobně, ale tak nějak pochybuju že Phan Thi Kim Phuc (nedělám si legraci z Asiatů, ten fotograf se tak fakt jmenoval)  tu fotku tak pojmenoval sám, když jí poslal novinám.

Občas musím pousmát, když v různých fotoskupinách na FB či jinde vidím ty popisky, které musely dát lidem tolik práce vymyslet. Vyfotit třeba samotného člověka na zastávce MHD a dát tomu název „Samota“ mi přijde směšné. Nejedná se o nic jiného, než lacinou prvoplánovou emoční projekci pocitů fotografa na diváka. Fotograf, nebo možná radši autor fotografie, předem říká divákovi, jak by se měl při pohledu na ten který výjev cítit. Omezuje tak divákovi jeho prostor vytvořit si vlastní dojem. Po pravdě řečeno, každému je úplně u zadku, co jste cítili v momentě, kdy jste zmáčkli spoušť fotoaparátu. Nikoho nezajímá, že se vám rozbušilo srdce, když jste viděli tu pěknou holku bez prádla, co zmokla v letních šatech, nikdo vás nepochválí za to, že jste cítili empatii k člověku bez domova, kterého jste vyfotili a pak mu dali cigáro. Důležitý je jen ten výsledek, to jestli ta fotka dovede říct něco i ostatním lidem, kteří se na ní podívají. Každému pak může říct něco jiného a předem jim to podsouvat je opravdu hloupé a svědčí to, dle mého názoru, o jisté tvůrčí nejistotě. 

Samostatnou problematiku pak tvoří popisky, do kterých lidé píšou fotoaparát, objektiv a údaje z EXIFu. Opět mám jistou míru tolerance, sám jsem na FB ve skupině „Leica only“ a tam je přímo v pravidlech napsáno, že se musí uvádět, jakou Leicou byla fotka vyfocena. Ale všeho s rozumem. Dělá dobrou fotku o něco lepší či horší, čím byla vyfocena? Je důležitá clona, ISO a čas? Není. Důležitý je finální produkt. Osobně jsem rád, že jsem s pomocí známých a přátel v sobě našel tu sílu a popisky a názvy k fotkám nedávám (snad jen s výjimkou hashtagů na instagramu). Je to úplně zbytečné a akorát to člověku bere čas a kreativní energii, kterou by mohl lépe investovat jinde.

P.S.: Fotky jsem nechal bez popisků.... :D