Řím

Vyrazit uprostřed léta do Říma, když ne úplně dobře snášíte davy turistů na každém kroku, se může zdát jako holé šílenství. Jenomže jsme si s manželkou už provedli průzkum terénu a zjistili jsme, že Řím má úžasnou schopnost pohlcovat masy turistů a zabránit jejich přílišnému hromadění na několika málo místech. Plus jsme s manželkou všechny hlavní památky viděli již dříve a tak nás hlavně zajímalo, jak žijí a jak se baví místní.

V Bed and Breakfast, kam jsme dorazili asi v jednu ráno, jsme si nechali poradit pár míst, kam místní obyvatelstvo vyráží za zábavou a dobrým jídlem. Hlavním bodem zájmu místních se v poslední době stala čtvrť „Transtevere“ v jejímž centru stojí údajně nejstarší kostel v Římě. Těžko říct, co tam bylo první, jestli nepředražené jídlo a pouliční umělci nebo hipsteři, ale tak nějak to tam funguje ve vzájemné symbióze. Hladovým turistům ku prospěchu.

Poučen z Paříže mě teď to Říma sice opět doprovázela moje „Fejkolejka“, ale tentokrát vybavena objektivem Jupiter 12 s ohniskem 35mm a světelností 2.8. Tato změna mi umožňuje pořizovat širší záběry, avšak je vykoupena nutností použít přídavný hledáček. Ten zabudovaný v těle fotoaparátu je totiž pouze pro ohniskovou vzdálenost 50mm základního Jupiteru 8. Problém přídavného hledáčku tkví v tom, že ostřit pomocí dálkoměru musíte v hledáčku vestavěném a pak překomponujete v hledáčku uchyceném do sáněk pro blesk.

Přídavný hledáček KMZ je chytře vymyšlené zařízené, které vám umožní komponovat se všemi objektivy, které v SSSR pro Zorki (a další foťáky) vyráběli. Jedná se tedy o ohniska 28-35-50-85-135mm. Nevýhodou je velká paralaxa (výška hledáčku nad objektivem), ale i ta jde ručně kompenzovat pomocí nastavení. Dost také záleží, jak se sešly výrobní tolerance hledáčku a sáněk pro blesk, u některých foťáků tam bude trochu volně a přesné kompozice mohou představovat problém. Já měl docela štěstí a tolerance se sešly dobře a všechno plus minus funguje.

Řím byl přelomový i v dalším ohledu. Poprvé jsem použil navíječku metráže, do které jsem rovnou koupil 30.5m svého oblíbeného Ilfordu HP5. Konečně jsem se také rozhodl, že veškeré černobílé filmy si doma zpracuji sám. Pokusil jsem se také o experiment s push procesem filmu na ISO 3200, abych mohl fotit v noci, ale to kvůli problémům s měřením expozice za šera úplně nevyšlo.

Přes den jsem fotil s neustále nasazeným oranžovým filtrem, který jednak snižuje množství světla (základní citlivost HP 5 je ISO 400) a druhaj oranžový filtr docela pěkně zvyšuje kontrast. I u fotek, kde se například obloha zdála přepálená, bez kontrastu, se mi povedlo vše zachránit jemnými úpravami při post procesu naskenovaného negativu. Musím se ale taky přiznat, že jsem v Římě tolik nefotil. Ostré slunce, teploty permanentně přes 30°C a „tvrdé“ světlo nejsou ideální podmínky. Věnoval jsem se tedy spíše italskému jídlu, což je asi to nejrozumnější volba (hned po manželce samozřejmě). Nikam se nehonit a dobře se najíst, podobně jako v Paříži. Každopádně jsem přišel na to, že v úzkých římských uličkách je lepší se pohybovat s relativně kompaktním dálkoměrným foťákem než se zrcadlovkou s dlouhým objektivem. Tedy pokud nejste Japonec nebo Číňan., to si pak klidně vezměte i pořádný stativ a odrazné desky.

Pokud fotíte na film, jako já, narazíte možná na problém s tím, že město ožívá především v noci. Fotím na ISO 400, se kterým se i ve večerním hodinách udržím na rozumných závěrkových časech (1/30 udržím spolehlivě, 1/15 jak kdy), když je ale opravdu tma, tak ani IS0 400 nestačí. Oči jsou pro odhad zrádné, protože se tmě přizpůsobí, takže se Vám může zdát, že je světla dost, ale není. Řešením může být film s vysokou citlivostí, i když i ten má svá úskalí nebo můžete provést push-proces. Druhá možnost funguje tak, že například s filmem o citlivosti 400 fotíte jako by měl citlivost 3200, tedy ho podexponujete o celé 3 stupně. Tomu pak musíte přizpůsobit i vyvolání negativu – delší čas strávený ve vývojce. Návod, jak vyvolat skoro každý film si většinou najdete pro různé kombinace filmů a chemie na internetu, případně Vám poradí nějaký guru klasické fotografie. Za předpokladu, že nějakého znáte.

Samotný push-proces se mi docela povedl, ale ze 2 filmů focených v noci se stejně povedla jen jedna fotka. Především jsem špatně změřil expozici, používám aplikaci pro iPhone, která většinou měří spolehlivě. Ve tmě ale neměří, jak jsem následně zjistil, pouličními lampami osvětlenou ulici naměříte a vyfotíte spolehlivě, další věci už ne. Specializovaný expozimetr bude asi nutnost. Takové marginality, jako že se po tmě špatně ostří a že přídavný hledáček je tmavý, že se špatně komponuje, se vůbec nebudu zmiňovat. Nakonec ta jedna fotka, co se v noci „povedla“ je docela fajn. Plus mám pro příště velmi cennou zkušenost. O poznání víc mě potěšilo, že z mého Polaroidu SX-70 vylezlo 8 z 8 dobře exponovaných fotografií. To rozhodně nebává zvykem – ale o zrádnosti Polaroidu až někdy jindy.

Řím je plný různých klišé a je na Vás, jak se s nimi poperete. Samostatnou kapitolu pak představuje focení ve Vatikánu. V interiérech je docela tma a na blesk můžete zapomenout. Tehdy přišlo ke slovu moje Lomo LCA, které je malé, nenápadné a má automatiku expozice. Povedlo se mi s ním fotit i v Sixtínské kapli, kde se jinak fotit nesmí. Několik čínských turistů bylo vyvedeno zřízenci, protože fotili. Ne však já, mě si nikdo nevšiml. Doufám, že fakt, že jsem nechal dopadnout odražené fotony světla, na svůj film nepoškodilo cenné malby. Nerad bych si to musel vyčítat. Pokud si lámete hlavu, jestli do Říma vzít černobílý nebo barevný film, tak Vám to usnadním. Černobílý. Řím není v této době (jestli kdy) moc barevné město.

Takže ve zkratce – Řím se fotit dá, ale má to svá úskalí a dost možná zjistíte, že je lepší posedávat s dobrým italským jídlem a pít studené (překvapivě pitelné) pivo, než ve 30°C běhat v ulicích s foťákem. Porchetta, pivo a zašít se někam do stínu – to je můj recept.

Celé album z Říma na Flickru