V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení. Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat.
Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky.
Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.
Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý.
Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.
Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci.
Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.
Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.
 |
| Praha, 2018 |
