Po dvou letech různých lockdownů a cestovních omezení (zatím dvou letech...), jsem se rozhodl, že letos je letos již dozrál čas, abych zase vyrazil někam do zahraničí. Moje první volba byla samozřejmě Gruzie. Jenomže člověk míní a Putin mění. Z pochopitelných důvodů mi pak tedy nepřišlo příliš dobré cestovat do regionu přiléhajícího k Rusku a Černému moři. Napadlo mě tedy, že by to mohla být dobrá záminka proč vyrazit do "západní" Evropy, kde jsem nebyl už hodně dlouho. Hlavou mi proběhl celý seznam zemí a měst, kde jsem už byl a kam bych se rád podíval znova. Říkal jsem si, že po tak dlouhé době by bylo lepší jet někam, kde to už trochu znám. Vylučovací metodou jsem se postupně dostal ke dvěma favoritům - Paříži a Římu.
Konečná volba nakonec padla na Řím, byl jsem v něm sice vícekrát, ale stále jsem měl pocit, že jsem toho z něj vlastně mnoho neviděl. Mé návštěvy byly vždy relativně krátké. Například ze slavných muzeí a galerií jsem neviděl skoro nic. Jednoho květnového dne jsem tedy sedl na letadlo a vyrazil směrem k Věčnému městu. V letadle jsem přemýšlel nad tím, co se za těch pět let od mé poslední návštěvy mohlo změnit. Není to úplně krátká doba. První místo, které jsem musel navštívit hned potom, co jsem na Termini vystoupil z vlaku bylo Er Buchetto. Malý krámek s porchettou, kde za svá eura dostanete sendvič s pečeným vepřovým, víno, kousek sýra a nakládanou zeleninu. A vše bylo přesně stejná jako před pěti lety.
Cestou na ubytování, které jsem měl hned vedle Vatikánu, jsem prošel většinu důvěrně známých místo jako je fontána Di Trevi a Pantheon. Ještě jsem si ani ze zad nesundal batoh, ve kterém jsem si vezl oblečení, a už jsem si plnými doušky tu velkolepost. Na jednu stranu si myslí, že spousta míst na světě se přeceňuje, na druhou stranu mi Řím vždy přijde stejně velkolepý, jak jsem si představoval.
Neměl jsem žádný pevný program. Jen dost vágní seznam prožitků, které bych si v Římě rád dopřál. Třeba taková snídaně - croissant, cappuccino a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Následovalo pomalé potulování se městem. Býval bych byl rád vstával brzy a užil si probouzející se město za příznivějších teplot, ale nikdy se mi nepovedlo vstát dostatečně brzo. Trochu mě mrzelo. že jsem nestihl návštěvu baziliky Sv. Petra, kde se tvořily dlouhé fronty již od časného rána. Jedna z věcí, které jsem se chtěl vyhnout a povedlo se mi jí beze zbytku splnit.
Zvyknout si na to, že jsem opět venku, mezi lidmi a s foťákem u oka mi trvalo první dva dny. Potom jsem si vzpomněl, že je to vlastně normální a že nenormální byly ty poslední dva roky. S tímto vědomým jsem se poté prostorem Věčného města pohyboval takřka s lehkostí. Na mysl mi vytanula i spousta vzpomínek na zážitky z předchozích návštěv. Většina z nich příjemných, nostalgie je příjemná. Řím jakoby se neměnil a vždy mi dával přesně to, co od něj čekám. Na toto téma jsem měl krátkou diskusi s dokumentárním režisérem Stephenem Natansonem, kterého jsem v Římě kdysi potkal v jedné kavárně. Dle jeho názoru není absence změn dobrá věc, znamená totiž stagnaci. Od města s historií dlouhou téměř 2800 let nejde ovšem očekávat nějaký překotný vývoj.
V Římě jsem si znovu uvědomil jednu dost důležitou věc, kterou říkal už Henri Cartier- Bresson. Fotografie nelze dělat s cynickým pohledem na svět. Člověk musí trochu otevřít "srdce", aby to mohlo fungovat. Z nějakého důvodu je to častěji jednodušší, když jsem mimo prostředí, kde se pohybují denně. Jsem tedy Římu vděčný, že mi poskytl něco, co jsem skutečně chtěl a potřeboval. Nic víc, nic míň.
