Po roce...

Facebook má teď novou funkci, že Vám ukazuje vzpomínky z toho kterého dne na několik den nazpět. Tedy ne vzpomínky, ale věci, které jste sdíleli na facebook. Začaly na mě vypadávat fotky, které jsem před rokem sdílel. Lépe řečeno první filmy, které jsem na film nafotil. Je to docela zábava a tak jsem si řekl, proč ne? Proč si neudělat rekapitulaci toho roku, co fotím.

„Velké věci mají leckdy neslavné začátky,“ tato věta by to vyjádřila asi nejlíp. Těžko však říct, jestli je to teď o něco slavnější. Začalo to vlastně nenápadně, jak jsem již tak trochu popsal ve svém PRVNÍM příspěvku. Manželka mi dala k vánocům skládačku foťáku a tak to všechno začalo. Hned po návratu z Anglie jsem si pořídil starý ruský dálkoměrný fotoaparát Zorki 4K, kterému jsem začal familiárně říkat „Fejkolejka“, odkud vzešel i název pro tenhle blog. Fotil jsem tak nějak všechno, co mi přišlo před objektiv, což nejspíš dělám asi i doteď. Začal jsem si sám vyvolávat filmy a skenovat je. Začínal jsem s ohniskem 50mm, později začal experimentovat s 35mm. Zkoušel sjem také fotit na svitkový film, ať už Dianou nebo na Flexaret.

Od začátku jsem tak trošku obdivně vzhlížel k fotoaparátům značky Leica. Velkým impulsem byla návštěva Leica butiku ve Vídni, kde jsem si poprvé osahal Leicu M2 a M3. Tehdy jsem věděl, že jsem ztracen a začalo půl roku trvající střádání korunky ke korunce, abych si mohl pořídit Leicu M2. Nakonec se povedlo a já mám teď Leicu s objektivem Zeiss Biogon 35/2.8. Lepší technika z nikoho lepšího fotografa neudělá. To je krutá realita. Správná technika a její umné využití, Vám pomůže naplnit určitou vizi. Dobrý foťák si už dneska může koupit skoro každý – jen pro ilustraci (ne že by to byl bůh-ví jak skvělý foťák) moje Zorki 4K s objektivem Jupiter 8 stála asi 500kč a nafotil jsem s ní asi 40 filmů ke své celkové spokojenosti. Ano, Leica má lepší hledáček, lepší ergonomii a pohodlnější ovládání, ale pořád je to jen nástroj k uskutečnění mé vize, která se od počátku snad ani příliš nezměnila.

Zima už pomalu končí. Zase začíná být dostatek světla, abych mohl chodit po práci fotit. Musím se přiznat, že teď po zimě, plné šedivých dnů bez světla, mi inspirace trochu chybí. Chybí mi dobré světlo, které dělá každou fotku mnohem zajímavější. S každým dnem se to zlepšuje a podle astronomických tabulek pro východ/západ slunce to už příštího týdne to už snad bude dobré. Doufám. Po pravdě řečeno zima byla těžká a moc jsem toho moc nevyfotil, což se projevuje i na frekvenci, kterou píšu i tenhle blog. Na jaře bych se rád vypravil na Šumavu, což jsem chtěl původně stihnout loni v létě. Je tam tolik zajímavých míst a doufám, že mi to možná pomůže najít trochu novou vizi – i když focení krajinek asi nikdy nebude úplně moje parketa. Navíc mám ve svém malém poznámkovém bloku rozepsaný jeden projekt, který by mě zanesl na Slovensko, což je země, ke které mám velmi ambivalentní vztah a kdyby se mi ho povedlo vyjádřit sérii fotografií, byl bych rád.

¨

Zachovejte mému blogu věrnost i v roce 2016 – jak bude přibývat světla, budou přibývat fotky i příspěvky na blogu!

Nový rok v Anglii a Skotsku

Čas sváteční, čas vánoční a čas rodinných návštěv. Loni jsme vánoce trávili v Anglii, letos v Čechách a tak jsme museli příbuzenstvo v cizině navštívit aspoň na silvestra a nový rok. Bylo to pěkně symbolické, protože to bylo před rokem v Anglii, kdy jsem dostal svůj Lomography Konstruktor a celé to šílenství kolem focení na film vypuklo.

V srpnu jsem byl, z fotografického hlediska, z výletu do Anglie a Skotska poněkud rozčarován, i když vlastně ani zpětně nevím proč. Tentokrát jsem se na výlet pokusil lépe připravit po psychické stránce a předem se smířit s tím, že času na focení nebude moc a že výběr témat se bude točit převážně okolo Anglického venkova a Skotských maloměst. S tímto vědomím jsem si zabalil LEicu M2, nový objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 (dárek k vánocům, asi jsem byl hodný) a malou tašku filmů. Metráž filmu Ilford HP5, který obvykle používám, mi už došla, rozhodl jsem se nakoupit Kodak Tri-X. Lákal mě naprosto legendární status tohoto filmu a byl jsem zvědav, jak bude vypadat. Má trošku vyšší kontrast než Ilford a vypadá prostě jinak. Bohužel nejde v ČR sehnat v metráži a koupit ho v zahraničí se moc nevyplatí – škoda!

Londýn vypadá s 35mm objektivem docela jinak než s 50mm ohniskem. Máte najednou víc možností. První film jsem na svoje poměry nafotil celkem rychle, ono taky aby ne, když zbývaly asi jen dvě hodiny použitelného světla a navíc se blížil čas odjezdu našeho autobusu. Parlament, Big Ben, zdechlá veverka v parku, zapomenutá rukavice – prostě klasika, co tak v Londýně obyčejně vyfotíte. Cesta do Herefordu (čtyři hodiny autobusem) utekla celkem rychle, protože poučen z předchozího krizového vývoje minulé cesty, jsem si nabil baterie v tabletu a zásobil ho kvalitními filmy. Nakonec to vyhrál Lawrence z Arábie, který se svou čtyřhodinovou stopáží přesně vyplnil čas strávený v autobuse. Je to zajímavý film, už jen tím, že je natočen na zvláštní 70mm širokoúhlý filmy. Vizuálně je to paráda.

Venkovský život v Anglii se poněkud liší od toho v Čechách. Čím starší máte dům, tím víc jste in. Výjimkou nejsou ani hrázděné domy ze 17. Století. S nějakým zateplením, moderními materiály a úsporným topením si tu nikdo hlavu neláme. Kamna na dřevo, která ohřívají vodu na mytí, nejsou nic neobvyklého a domy se běžně vytápí na nějakých 16-18°C, což je málo i na mě a což teprve na manželku a tchýni, kterou jsou z Ruska zvyklé na teplotu v bytě kolem 25°C. Tady si maximálně zapnete elektrický přímotop, roztočíte hodiny na elektroměru, dáte si čaj a „Keep calm and freeze on“. Silnice, když prší (často), jsou občas zaplavené. V zemi, kde prší jako v Anglii, prostě nemají příkopy. Už jsem řídil leckde, přežil jsem Alpské průsmyky, kde jedete po šotolině místo asfaltu, přežil jsem dopravní špičku v centru Říma a Florenci, ale tady bych se bál vyjet.

Na druhou stranu je krásné se jen tak s foťákem v ruce projít po tradiční venkovské krajině s živými ploty mezi malými políčky. To u nás trošičku chybí, my máme širé lány bez mezí – bezpochyby zemědělsky efektivnější, ale ne tak hezké na pohled. Jeden den vyšlo slunko, vít rozehnal mraky a já celý jeden film nafotil na polích a kopcích za domem. Jen tak tak jsem přežil útok rozzuřeného stáda krav, které můj fotoaparát popudil víc, než ochranku americké ambasády v Praze. Pěkná jsou i různá malá městečka, jako třeba Ross on Wye, které je celkem nedaleko. Byli jsme tam v den anglické obdoby našich dní pracovního klidu (bank holiday). Ulice byly plné lidí, stejně tak jako kavárny a restaurace. Vůbec to bylo docela hezké, vidět, že i malá městečka mohou docela žít. Mám trošku obavy, že v ČR by většina lidí seděla doma u televize, než aby vyrazila do města nebo by radši vyrazili do nejbližšího nákupního centra

Na samotnou oslavu nového roku jsme vyrazili do Skotského Dumfries. Městečko kousek od moře, kdysi velmi významní, teď už míně. Zajímavější než celé Dumfries byla krajina lemující silnici na cestě tam, ale tchánova striktní politika jízdy bez zastávek mi znemožnila jí zachytit. Možná někdy příště, až překonám strach ze smrti na anglické silnici a budu pro změnu řídit já. K samotné oslavě nového roku můžu říct jen to, že společnosti skládající se v hotelové restauraci převážně ze skotských a anglických penzistů, pařila dost tvrdě a mě bylo na nový rok pořádně špatně. Už trochu cítím, že mi není dvacet a ty kocoviny se progresivně zhoršují. Cestou zpátky ze Skotska jsme měli zastávku (nechápu) v místě zvaném Gretna Greens, což je shluk turistických obchodů kolem bývalé kovárny, která sloužila a dosud slouží pro svatební obřady. Chvíli jsem pozoroval snažení jednoho čerstvě oddaného páru o pořízení fotografie pomocí selfie tyčky až jsem se jim nakonec nabídl, že je můžu vyfotit já a že jim oskenované snímky zašlu. Souhlasili a tak jsem se na pár minut stal (nepříliš dobrým) svatebním fotografem. Maličko jsem zalitoval, že jsem nechal 50mm objektiv v autě, protože na tohle by se hodil asi lépe než 35mm. Nakonec to jakž takž vyšlo a fotky jsem už poslal. Inu, občas mě popadne nečekaný záchvat altruismu.

Těsně před odletem jsem ještě v Londýně navštívil národní galerii (byla zima, pršelo a vstup byl zdarma – vítězná kombinace). Líbila se mi hlavně sbírka impresionistů za obrazů z raného 20. Století. Když jsem ještě maloval (z donucení), tak se mi impresionismus obzvláště zamlouval, protože jsem dost zápasil s věrným podáním reality, ale to je úplně jiný příběh. Vstup zdarma vykompenzovalo to, že jsem tam ztratil čepici a šálu (ze skotské vlny!). Příště musíme strávit s manželkou v Londýně víc času než jen pár hodin mezi přestupem z letadla na autobus. Je tu pořád pár muzeí, které jsme nenavštívili a pár částí města, kam by stálo za to se vypravit s foťákem. A jsem si jist, že se tam podíváme, protože jsme v Anglii určitě nebyli naposled.

 Celá galerie na Flickru