Čas sváteční, čas vánoční a čas rodinných návštěv. Loni jsme
vánoce trávili v Anglii, letos v Čechách a tak jsme museli příbuzenstvo
v cizině navštívit aspoň na silvestra a nový rok. Bylo to pěkně
symbolické, protože to bylo před rokem v Anglii, kdy jsem dostal svůj
Lomography Konstruktor a celé to šílenství kolem focení na film vypuklo.
V srpnu jsem byl, z fotografického hlediska, z výletu
do Anglie a Skotska poněkud rozčarován, i když vlastně ani zpětně nevím proč.
Tentokrát jsem se na výlet pokusil lépe připravit po psychické stránce a předem
se smířit s tím, že času na focení nebude moc a že výběr témat se bude
točit převážně okolo Anglického venkova a Skotských maloměst. S tímto vědomím
jsem si zabalil LEicu M2, nový objektiv Zeiss Biogon 35/2.8 (dárek k vánocům,
asi jsem byl hodný) a malou tašku filmů. Metráž filmu Ilford HP5, který obvykle
používám, mi už došla, rozhodl jsem se nakoupit Kodak Tri-X. Lákal mě naprosto
legendární status tohoto filmu a byl jsem zvědav, jak bude vypadat. Má trošku
vyšší kontrast než Ilford a vypadá prostě jinak. Bohužel nejde v ČR sehnat
v metráži a koupit ho v zahraničí se moc nevyplatí – škoda!
Londýn vypadá s 35mm objektivem docela jinak než s 50mm
ohniskem. Máte najednou víc možností. První film jsem na svoje poměry nafotil
celkem rychle, ono taky aby ne, když zbývaly asi jen dvě hodiny použitelného
světla a navíc se blížil čas odjezdu našeho autobusu. Parlament, Big Ben,
zdechlá veverka v parku, zapomenutá rukavice – prostě klasika, co tak v Londýně
obyčejně vyfotíte. Cesta do Herefordu (čtyři hodiny autobusem) utekla celkem
rychle, protože poučen z předchozího krizového vývoje minulé cesty, jsem
si nabil baterie v tabletu a zásobil ho kvalitními filmy. Nakonec to
vyhrál Lawrence z Arábie, který se svou čtyřhodinovou stopáží přesně
vyplnil čas strávený v autobuse. Je to zajímavý film, už jen tím, že je
natočen na zvláštní 70mm širokoúhlý filmy. Vizuálně je to paráda.
Venkovský život v Anglii se poněkud liší od toho v Čechách.
Čím starší máte dům, tím víc jste in. Výjimkou nejsou ani hrázděné domy ze 17. Století.
S nějakým zateplením, moderními materiály a úsporným topením si tu nikdo
hlavu neláme. Kamna na dřevo, která ohřívají vodu na mytí, nejsou nic
neobvyklého a domy se běžně vytápí na nějakých 16-18°C, což je málo i na mě a
což teprve na manželku a tchýni, kterou jsou z Ruska zvyklé na teplotu v bytě
kolem 25°C. Tady si maximálně zapnete elektrický přímotop, roztočíte hodiny na
elektroměru, dáte si čaj a „Keep calm and freeze on“. Silnice, když prší
(často), jsou občas zaplavené. V zemi, kde prší jako v Anglii, prostě
nemají příkopy. Už jsem řídil leckde, přežil jsem Alpské průsmyky, kde jedete
po šotolině místo asfaltu, přežil jsem dopravní špičku v centru Říma a
Florenci, ale tady bych se bál vyjet.
Na druhou stranu je krásné se jen tak s foťákem v ruce
projít po tradiční venkovské krajině s živými ploty mezi malými políčky.
To u nás trošičku chybí, my máme širé lány bez mezí – bezpochyby zemědělsky
efektivnější, ale ne tak hezké na pohled. Jeden den vyšlo slunko, vít rozehnal
mraky a já celý jeden film nafotil na polích a kopcích za domem. Jen tak tak
jsem přežil útok rozzuřeného stáda krav, které můj fotoaparát popudil víc, než
ochranku americké ambasády v Praze. Pěkná jsou i různá malá městečka, jako
třeba Ross on Wye, které je celkem nedaleko. Byli jsme tam v den anglické
obdoby našich dní pracovního klidu (bank holiday). Ulice byly plné lidí, stejně
tak jako kavárny a restaurace. Vůbec to bylo docela hezké, vidět, že i malá
městečka mohou docela žít. Mám trošku obavy, že v ČR by většina lidí
seděla doma u televize, než aby vyrazila do města nebo by radši vyrazili do
nejbližšího nákupního centra
Na samotnou oslavu nového roku jsme vyrazili do Skotského
Dumfries. Městečko kousek od moře, kdysi velmi významní, teď už míně.
Zajímavější než celé Dumfries byla krajina lemující silnici na cestě tam, ale
tchánova striktní politika jízdy bez zastávek mi znemožnila jí zachytit. Možná
někdy příště, až překonám strach ze smrti na anglické silnici a budu pro změnu
řídit já. K samotné oslavě nového roku můžu říct jen to, že společnosti
skládající se v hotelové restauraci převážně ze skotských a anglických
penzistů, pařila dost tvrdě a mě bylo na nový rok pořádně špatně. Už trochu
cítím, že mi není dvacet a ty kocoviny se progresivně zhoršují. Cestou zpátky
ze Skotska jsme měli zastávku (nechápu) v místě zvaném Gretna Greens, což
je shluk turistických obchodů kolem bývalé kovárny, která sloužila a dosud
slouží pro svatební obřady. Chvíli jsem pozoroval snažení jednoho čerstvě
oddaného páru o pořízení fotografie pomocí selfie tyčky až jsem se jim nakonec
nabídl, že je můžu vyfotit já a že jim oskenované snímky zašlu. Souhlasili a
tak jsem se na pár minut stal (nepříliš dobrým) svatebním fotografem. Maličko
jsem zalitoval, že jsem nechal 50mm objektiv v autě, protože na tohle by
se hodil asi lépe než 35mm. Nakonec to jakž takž vyšlo a fotky jsem už poslal.
Inu, občas mě popadne nečekaný záchvat altruismu. 
Těsně před odletem jsem ještě v Londýně navštívil
národní galerii (byla zima, pršelo a vstup byl zdarma – vítězná kombinace).
Líbila se mi hlavně sbírka impresionistů za obrazů z raného 20. Století.
Když jsem ještě maloval (z donucení), tak se mi impresionismus obzvláště
zamlouval, protože jsem dost zápasil s věrným podáním reality, ale to je
úplně jiný příběh. Vstup zdarma vykompenzovalo to, že jsem tam ztratil čepici a
šálu (ze skotské vlny!). Příště musíme strávit s manželkou v Londýně víc
času než jen pár hodin mezi přestupem z letadla na autobus. Je tu pořád
pár muzeí, které jsme nenavštívili a pár částí města, kam by stálo za to se
vypravit s foťákem. A jsem si jist, že se tam podíváme, protože jsme v Anglii
určitě nebyli naposled.
Žádné komentáře:
Okomentovat