Jarní toulky krajinou

Je tady jaro. Ráno je sice pořád zima, ale dny se prodlužují a občas je vidět i slunce. Dokonce jsem viděl snad i první náznaky květů na sakurách v Praze. Mám pár svých jarních tradic. Začíná to tím, že musím odzimovat svůj roadster, protože jezdit v autě se střechou je nepatřičné, když je venku hezké počasí. Krátce na to následuje první jarní výlet, často do Prachovských skal. Pravidelní čtenáři mého blogu si jistě již všimli, že mám víc než jeden příspěvek s fotkami z těchto míst. I letos jsem této tradici zůstal věrný, ale přidám i něco málo navíc.

Co bych k Prachovským skalám měl ještě dodat? Je to příjemná procházka pro slunečný jarní víkend. Speciálně před startem hlavní sezony, kdy nemusíte platit 80kč za parkování a dalších 80kč za vstup. Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Vybaven fotoaparáty, filmy a jídlem jsem vyrazil na delší z prohlídkových okruhů. Ačkoliv jsou skály poměrně kompaktní areál, je snadné ztratit cestu. Letos se mi poštěstilo navštívit pár míst, která jsem dlouho neviděl. Potěšila i velmi dobrá viditelnost, takřka bez oparu.

Další víkend jsem vyrazil do Zásmuk. Na první pohled by nezasvěcený člověk řekl, že Zásmuky jsou vesnice. Pravdou je však to, že se jedná o město. Před pár lety byla doba, kdy jsem se v okolí Zásmuk vyskytoval prakticky denně. Proto jsem si k nim a jejich okolí vytvořil jistý vztah a oblíbil jsem si tamní krajinu. Přišla mi jako příjemné zpestření  oproti nudné a placaté Polabské nížině. Nedávno jsem zjistil, že nedaleko města jsou ukryté dva barokní mosty přes Vavřinecký potok. Dříve na cestě mezi Zásmuky a Toušicemi, nyní na cestě odnikud nikam.

Z náměstí je značená žlutá turistická značka. Procházka je poměrně krátká (2.6km od náměstí k prvnímu mostu) a vede přes bývalou zámeckou bažantnici. Krásný porost dubů a buků je obehnán místy děravou kamennou zdí, ale je vidět že se v poslední době o areál někdo stará. Dokonce byl obnoven i rybník a několik tůní, což byla jistě nemalá investice. Most se na cestě přede mnou zjevil náhle. Vede přes něj cesta zarostlá travou a je v kupodivu solidním stavu. Moderní malta mezi některými kameny svědčí o opravě, která proběhla po roce 2000. Udělal jsem několik fotografií ve světle zapadajícího slunce a zjistil, že k druhému mostu za světla už nedojdu. Nechal jsem si ho na příště.

 

Barbican: Brutalismus vrací úder

Nedávno jsem se rozepsal o brutalismu a jeho významu, alespoň tedy významu pro mě osobně. Překvapilo mě, jak silnou odezvu článek měl. Brutalismus je zkrátka in. O vánocích jsem měl možnost napít se přímo z pramene. Povedlo se mi v Londýně konečně navštívit legendární komplex budov známý pod jménem „Barbican“.  Budovy vyrostly mezi 60. – 80. lety na proluce, která vznikla po bombardování během 2. Světové války. Navzdory své velikosti jsou betonové věže Barbicanu velmi dobře skryty. Kvůli výšce okolních staveb je nespatříte, dokud nejste přímo pod nimi. Pak se náhle ocitnete v království betonu, vody a trochy zeleně.

Kromě obytných budov tam najdeme i Barbican Centre, kulturní centrum, které hostí kino, koncertní síň, konferenční sály, knihovnu, bary a restaurace. Centrum je volně přístupné, je v něm wifi zdarma a nikdo vás nebude vyhánět, když si tam budete chtít jen tak posedět a dát odpočinout bolavým nohám. Některá venkovní prostranství obytných budov jsou za plotem, takže se tam dostanou pouze rezidenti. Ačkoliv proto mám pochopení z hlediska bezpečnosti, tak jako fotografa mě to mrzí. Na spoustu zajímavých míst jsem se tak nemohl dostat a vyfotit si je zblízka.

Brutalismus charakterizuje použití hrubého neomítnutého betonu, skla a oceli. Všeho najdete v centru Barbican požehnaně. Najdete tam ale i vodu, spousty vody. Přímo mezi věžemi je několik vodních prvků, které tak nějak vyvažují ty masy betonu. Sem tam najdeme i kousek zeleně, květinu, strom čí popínavé rostliny. Očekával jsem nepříjemnou betonovou džungli a místo toho mi Barbican přišel jako fajn místo k životu. Život je už takový – plný překvapení.

Všechny budovy i jejich detaily byly v lepším stavu, než na jaký jsem zvyklý z České republiky. Z části to bude zřejmě tím, že v Anglii byly v 60. – 80. letech k dispozici lepší materiály a z části tím, že se tam o budovy zkrátka starají lépe než my. Něco mi říká, že Barbican bude stát ještě potom, co v Čechách padne poslední brutalistní stavba k zemi. A to z mnoha důvodů.