Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.

Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.

Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.

Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!

Cinestill 800T: Tma na Rusi

O filmu Cinestill jsem se již zmiňoval, když jsem o něm psal ve spojitosti se svým výletem do Itálie. Tehdy jsem fotil na Cinestill 50D, který je určený pro denní světlo. Navíc se svým ISO 50 toho světla potřebujete opravdu hodně. Na druhém konci spektra tak stojí Cinestill 800T, který je určen pro umělé světlo a špatné světelné podmínky. Opět se jedná o kinematografický film upravený pro vyvolání procesem C-41, tentokrát Kodak Vision 3 500T.

To, že v barvě příliš nefotím už je asi všeobecně známá věc. Má to své, velmi podstatné důvody, ale Cinestill 800T jsem chtěl už notnou dobu vyzkoušet. Výlet do Petrohradu se k tomu perfektně hodil, a tak jsem si před odjezdem opatřil dvě kazety a vyrazil. Až zpětně jsem zjistil, že kinematografické filmy jsou speciálně citlivé na rentgenové záření a mohou je poškodit i rentgeny na příruční zavazadla, která obvykle jiným filmům normální citlivosti neublíží. Takže jsem byl až do svého návratu trošku nervózní, jestli filmy přežily v pořádku. Ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné a vše bylo naprosto v pořádku. Proč jsem se ale rozhodl fotit v barvě, a to ještě ve špatných světelných podmínkách?

Má to dost co dělat s tím, odkud čerpám inspiraci. Poslední dobou jsem dost inspirace čerpal z filmů. Tedy ne z těch, na které se fotografuje, ale z těch pohyblivých obrázků, na které chodíme do kina. A ty jsou v dnešní době většinou barevné. Při bližším zkoumání zjistíme, že barva je jedním z nejzásadnějších prvků kinematografie. Barevná paleta filmu je jedním z hlavních faktorů toho, jak celé dílo vnímáme. Na youtube najdete hromadu videí, které rozebírají použití barev v různých filmech. Takhle z hlavy bych například zmínil tlumené pastelové tóny Wese Andersona, který je ještě zajímavý použitím symetrických kompozic. Největší inspirací poslední doby byl ale Blade Runner od Ridleyho Scotta. Poprvé jsem celý ten film viděl vlastně až docela nedávno, dlouho jsem si ho šetřil na správný okamžik. To se mi vlastně vyplatilo, protože se rychle stal jedním z mých nejoblíbenějších filmů.

Ponecháme-li stranou příběh, morální konotace a vynikající hudbu, tak nám zůstane naprosto unikátní vizuální stránka filmu. Často bývá tento film označován jako neo-noir, což je podle mého názoru naprosto správné označení. Stačí se podívat na strukturu příběhu a postavy, obojí následuje klasický recept filmu noir. Hlavním vizuálním rozdílem je ale použití barev, které v klasických filmech noir (až na výjimky) nenajdeme, protože ty bývají černobílé. Výrazné kontrasty světla a stínu, všudypřítomné barevné neony, pára a déšť. Přesně tyto prvky definují poněkud temnou budoucnost. Člověk se pak najednou na fotografování po tmě a při umělém světle a v barvě dívá trochu jinýma očima. Nelze říct, že bych se nějak snažil napodobovat vizuální styl toho či onoho filmu, ale spíš přemýšlím nad tím, jaké prostředky byly použity k vytvoření žádaného efektu na diváka. Člověk by si pak snad i přál, aby každé město, kam se vypraví bylo plné barevných neonů, páry, mlhy a aby skoro pořád pršelo.

Práce s barvou je však v některých aspektech složitější než černobílá fotografie. Zejména skenování negativů je potřeba věnovat pozornost, abychom dostali co nejvíc barevně neutrální obraz se kterým se nám bude dále snadno pracovat. Člověk by se také měl vyhnout silným zásahům, které by způsobily to, že některá z barev by začala výrazně převažovat ty ostatní, leda snad by to byl záměr, ale i pak je třeba mít se na pozoru. Velmi snadno se stane, že výsledek špatného barevného postprocesu vypadá naprosto otřesně. Problém přestavuje také zrno. U černobílých filmů působí rušivě jen málokdy, ale velmi zrnitý barevný film hned postřehnete a málokomu přijdou zrnité barevné fotografie esteticky uspokojivé. Cinestill má, s ohledem na svou vysokou citlivost, poměrně dobré vlastnosti, co se týče zrnitosti. Za předpokladu, že je správně exponovaný.

Porůznu jsem se dočetl, že pokud chci Cinestill pushovat na vyšší ISO, je lepší ho například nafotit na ISO 1600, ale vyvolat jako ISO 3200. Toto by mělo zajistit dostatek kresby ve stínech, plus dát jistou rezervu, když se s měřením úplně přesně netrefíte. Osobně se mi tahle metoda docela osvědčila. Jediné, na co si člověk musí zvyknout je zbarvení výrazných světelných zdrojů do červena, které je způsobeno absencí antihalační vrstvy. Film Cinestill 800T bych si určitě koupím znova, až budu chtít fotografovat v barvě při špatném světle nebo v interiérech. Na trhu je dokonce i svitkový film, který bude mít ještě jemnější zrno a možná ho taky výhledově vyzkouším, až budu mít nějakou přesnou ideu, co na něj nafotím. Protože při ceně přes 300kč za jednu kazetu/svitek, to není úplně film na každodenní focení. 

Kronštadt: Levná cesta z města

V rámci svého pobytu v Petrohradu jsem si rozhodl udělat čas na jeden výlet mimo město. Většina lidí by zvolila například Peterhof, který je někdy označován za „Ruské Versailles“, ale já se vydal jinam. Na ostrov Kotlin ve Finském zálivu, na kterém se nachází město Kronštadt. Zkrátka jsem se chtěl ještě před zimou podívat k moři, což mi celkem vyšlo, ačkoliv jsem nenašel žádnou pláž vhodnou ke koupání.  V Kronštadtu jsou ale k vidění jiné a velmi zajímavé věci, které rozhodně stojí za cca hodinový výlet autobusem z centra města. Tedy nejdřív se musíte linkou metra 5 dostat do stanice „Staraja děrevnaja“ a pak autobusem č. 101 přímo na Kronštadt. Ptáte se, jak se dostanete autobusem na ostrov? Inu v zemi, kde včera znamená pozítří, postavili přes Finský záliv most. Ne jeden, ale hned dva.

Cesta autobusem trvala sice něco kolem 40 minut, ale stála obvyklých 40 rublů, které zaplatíte i při pojíždění ve městě. Což mi přišlo celkem fajn, když si vezmu, jak daleko jsem vlastně jel. Hned poznáte, že jste přijeli z výstavního města Ruské federace do něčeho, co trochu lépe reprezentuje současnou Ruskou realitu. Nečekejte žádné slumy, ale oproti udržovanému a uklizenému Petrohradu je to citelný rozdíl. Ostrov byl díky své výhodné poloze přirozenou první obrannou linií Petrohradu. Proto se tam začalo stavět již v roce 1703 (ve stejném roce byl založen i Petrohrad). I po cestě autobusem vidíte na malých ostrůvcích cihlové barokní pevnůstky. V centru města je velká pevnost obehnaná vodním příkopem, která by ovšem zasloužila generální opravu.

Hlavním turistickým tahákem je zde Kronštadtská námořní katedrála. Impozantní stavba v neo-byzantském slohu, která se v mnohém inspirovala chrámem Hagia Sofia v Istanbulu (tedy Cařihradu, chcete-li). Vstup je zdarma, jak by to ostatně v kostele vždy mělo být. Tohle místo mě skutečně ohromilo. Samozřejmě už jsem viděl různé pravoslavné chrámy v Rusku, ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. I svojí poklidnou atmosférou, která stále připomínala, že jde především o dům boží, a nejen o turistickou atrakci. Katedrála byla postavena v letech 1903 až 19013 a má mnoho, pro pravoslavné chrámy, nezvyklých architektonických a dekoračních prvků. Zejména se jedná o vitrážová okna, která odpovídají spíše katolické tradici. Dalším neobvyklým prvkem je speciální lóže pro cara. Kompletní rekonstrukce po letech zanedbávání byla dokončena teprve (z historického hlediska) nedávno – v roce 2008. Pokud máte štěstí, můžete jít za 200 rublů na komentovanou prohlídku, kde vás provede „správce“ budovy. Povypráví o historii, architektuře a vezme vás nahoru na zvonici, kde stojíte uvnitř obrovského zvonu. Dokonce si na něj můžete zazvonit. Prohlídky jsou dostupné v angličtině, ruštině a španělštině. Čeština se nekvalifikovala.

Už jsem se v předešlých článcích zmiňoval o tom, že v pravoslavných chrámech bývá docela jiné světlo a atmosféra, než známe od nás. Zde bylo tak pěkné světlo, že jsem dokonce použil barevný film. Fotografie v barvě uvidíte již brzy. K celkové atmosféře Námořní katedrály na Konštadtu jistě přispívá i to, že se čas od času zjeví skupina pravoslavných kněží, aby odříkali modlitby za padlé námořníky Ruského vojenského námořnictva. Do toho se zde zjevuje tradiční procesí věřících, kteří tu a tam zapálí svíčku, pomodlí se a políbí ikonu. Fotografovat se to samozřejmě všechno dá, když člověk zachová alespoň nějakou základní lidskou úctu. 

Ve městě se také nachází námořní učiliště a základna válečného loďstva, která mě trochu zklamala přítomností pouze relativně menších hlídkových plavidel. Ani nabídka lahve vodky a kartonu cigaret mě bohužel nedostala na palubu. Rusko se změnilo, buď už není všechno na prodej anebo se zvedly ceny. V přístavu můžete také nasednout na výletní loď, která vás proveze kolem ostrova, kde jsou na ostrůvcích menší pevnosti. To bohužel úplně nezapadalo do mého časového rozvrhu, tak jsem si dal menší procházku kolem přístavu a po parku. Ve městě potkáte skupiny kadetů z námořní školy, ale i obyčejné obyvatele města, kteří vyrazili v pěkném počasí na procházku. Všude je však dostatek připomínek toho, že celý ostrov byl kdysi hlavně vojenskou základnou. Maják, doky (kde se nedávno opravovala Aurora) a různé baterie pobřežního dělostřelectva z časů Velké vlastenecké války.

Vyplatí se výlet na Kronštadt? Rozhodně. Vezmeme-li v potaz to, že vás takový výlet vyjde jen na pár desítek rublíků za MHD. Katedrále je velkolepá a turisty nezamořená. Zbytek města je poněkud méně malebný, ale na druhou stranu alespoň člověk ochutná opravdovou Ruskou realitu, o kterou by jinak mohl být v centru Petrohradu ochuzen.