Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!

Barevné jaro

Nedávno jsem se probíral notýskem s poznámkami k focení a zjistil jsem, jak málo barevných filmů jsem za poslední rok nafotil. Dalo by se to spočítat na prstech jedné a půl ruky. Plánoval jsem, že budu letos na jaře fotit trochu víc v barvě, ale taky jsem úplně nepočítal s tím, že budu mimo Prahu. Jarní krajinky jsou samozřejmě pěkné, tráva je zelená, kvetou kytičky a podobně, jenomže to není tak úplně to, co bych rád fotil. Svému procesu rozhodování jestli barva nebo ČB jsem se už věnoval v jednom docela dávném článku. Jisté je to, že na barvu musí být prostě pěkné světlo, jinak to nestojí vůbec za nic. O to horší je situace, když fotíte na diapozitivy, které mají o tolik krásnější barvy než negativ.

Pokud pečlivě sledujete zprávy ze světa fotografie, tak jste určitě postřehli, že Kodak ohlásil návrat legendární diapozitivu Kodak Ektachrome (hurá!). Samozřejmě, že by si všichni přáli návrat skvělého Kodachromu, ale to se asi už nestane, kvůli zvláštnímu procesu, kterým se vyvolává. Naproti tomu Ektachrome se vyvolává běžným E-6 procesem, který sice nedělají na každém rohu, ale minimálně v Praze si film nechám bez problému vyvolat. Jenomže nový Ektachrome je ohlášen až na třetí nebo čtvrtý kvartál roku 2017. Takže podzim zima. Podzim ještě dejme tomu jde fotit v barvě, ale v zimě je barva beznadějný koncept. Já si ale chtěl vyzkoušet Ektachrome hned. Nakonec se mi povedlo sehnat 5 kazet, které byly v mrazáku od roku 2012, kdy Kodak ukončil výrobu tohoto filmu. V sobotu semnou odlétá na cestu po Španělsku a Portugralsku, takže na fotky z diapozitivu si budeme muset ještě chvíli počkat.

Mezitím jsem doma vyhrabal v šuplíku zapomenutou kazetu filmu Kodak Ektar 100. Tak jsem si řekl, že když máme to jaro, tak neuškodí vyrazit někam na výlet a vyfotit pár políček filmu v barvě. Ektar 100, jak už název napovídá, má citlivost 100 ISO. Přišlo mi to málo, tak jsem se rozhodl pushnout ho na 400. Bylo to vlastně poprvé, co jsem dělal pushproces na barevnému filmu a byl jsem dost zvědavý, jak to vlastně celé dopadne. První polovinu filmu jsem nafotil na ulici v Praze a druhou pak v rezervaci divokých koní v Milovicích. Nakonec to nevyšlo úplně špatně. Snad jen, že při skenování se opět ukázalo, že nafocený a vyvolaný negativ je pouze polotovar. První skeny vyšly úplně do modra, stačilo udělat ve skeneru korekci a vše bylo o trošku lepší a zbytek se pak dohnal v postprocesu, i když to stále má asi své rezervy. Ještě jsem si nezvykl na zpracování barvy v editoru. Horší je to, že můj skener skenuje barevný film trochu neostře. Při malém objemu barevných filmů, který za rok nafotím se mi to ale nevyplatí nijak zvlášť řešit.

Tak doufám, že na svých cestách ulovím zajímavé, tentokrát i barevné, fotografie.