Sváteční studium mistrů

Člověk nemůže být pořád jenom na ulici a fotit. Občas se člověk musí zastavit doma, odpočinout si a načerpat nové síly a inspiraci. V dnešní době jsme si zvykli všechno hledat na internetu a to včetně fotografické inspirace. Internet a jiné elektronické formy však stále ještě nevytlačily klasické knihy a to včetně těch fotografických. Prohlédnout si fotografie vytištěné na kvalitním papíře je mnohem lepší, než si je prohlížet na monitoru. A tak jsem si i já pořídil zatím čtyři knihy, které bych se zde dovolil stručně charakterizovat, abych případně pomohl s rozhodnutím, kterou koupit. Tedy spíš, kterou koupit první, protože koupit je musíte stejně všechny!

Magnum Contact Sheets (vydavatelství Thames and Hudson, editor Kristen Lubben) – asi nejtěžší kniha ze všech, co mám vůbec doma. Přes 500 stránek, 446 ilustrací a z toho 240 barevných. Kniha ukazuje kontaktní otisky slavných fotografů agentury Magnum. Nesmí chybět jména jako Robert Capa, Henri Cartier-Bresson, Elliott Erwitt, René Burri a mnoho dalších neméně výborných fotografů. Tato kniha je podle mě asi nejzajímavější z těch, co v současnosti vlastním. Umožní Vám totiž nahlédnout do zákulisí slavných fotografií. Z časopisu nebo z jiných knih znáte jen jednu fotografii, ale tady uvidíte i zbylých 35 (může se lišit), ze kterých byl ten slavný snímek vybrán. Pomůže Vám to v hlavě zbourat ten mýtus, že slavní fotografové trefí výborný snímek hned napoprvé. Ke každému kontaktnímu otisku je odstaveček s krátkým textem o fotografovi a okolnostech vzniku snímků. Na kontaktech najdete různé poznámky a značky, kterými si fotografové a editoři označovali, které fotografie vybrat k publikaci. Knihu můžu jednoznačně doporučit, nevýhodou je snad jen celkem vysoká cena, v ČR jsem jí viděl za cca 2100kč, v zahraničí se dá sehnat levněji. Problém je v tom, že kniha je dost těžká a poštovné přijde asi na pěkné peníze. Já svůj výtisk dostal k vánocům od rodiny v Anglii a to, kolik peněz je stálo poštovné do ČR, budu poslouchat ještě pár let.

Elliott Erwitt Snaps (vydavatelství Phaidon) – Elliott Erwitt patří jednoznačně mezi nejznámější fotografy 20. století a vlastně i 21. století, protože stále žije a pokud vím, tak i stále tvoří. V této knize naleznete přes 230 stránek fotografií, doprovodné texty jsou ořezány v zásadě jen na předmluvu. U každé fotografie naleznete pouze dataci a místo, kde byla pořízena. Jedná se o jakýsi průřez tvorbou. Především tedy reportážní a pouliční fotografie, vše v černobílé. Kniha je rozdělená na 9 částí, předmluvu a 8 souborů fotografií. Erwitt je známý především tím, že jeho fotografie mají specifický „smysl pro humor“. Pokud se chcete seznámit s Erwittovým stylem, tak je toho velmi vhodná kniha, zejména pro svůj průřezový charakter.

Vivian Maier Street Photographer (vydavatelství Powerhouse books, editor John Maloof) – Příběh Vivian Maier se alespoň částečně odkryl teprve relativně nedávno. Při aukci majetku ze skladů, které se v USA konají, pokud někdo neplatí poplatky za úložné prostory, se John Maloof stal majitelem mnoha negativů, včetně nevyvolaných filmů a po čase zjistil i od koho fotografie pocházejí. Vivian Maier pracovala jako chůva v Chicagu a New Yourku od 50. let 20. století. A fotografovala, hodně a často. O to zajímavější je, že její fotografie téměř nikdo neviděl. Na veřejnost se dostaly až po její smrti. Nejznámější jsou její fotografie, které pořídila fotoaparátem Rolleiflex (měla jich několik) ve formátu 6x6 a ty jsou publikovány právě v této knize, alespoň tedy tolik kolik se vešlo na cca 120 stránek. Nutno říct, že Vivian Maier měla skutečně talent zachycovat své okolí a zároveň měla velmi dobrou techniku. V dnešní době to můžou fotografie ve čtvercovém formátu působit poněkud neobvykle, ale i tak se z nich můžeme leccos naučit. Úžasná je i technická kvalita fotografií a množsví detailů, které byl film formátu 6x6 schopen zachytit (to mi připomíná, že musím zase vytáhnout Yashicu!). Fotky jsou vytištěny kvalitně a kniha má pod papírovým vnějším přebalem pěknou plátěnou vazbu, což potěší, když vezmu v potaz, že se jedná o jednoznačně nejlevnější knihu z těchto čtyř (cca 800kč).

Scarp Book (Henri Cartier-Bresson, vydavatelství Thames and Hudson) – Kniha má něco přes 250 a je opravdu velká. Černá vazba z imitace kůže se zlatým písmem působí skutečně exkluzivním dojmem. První část knihy obsahuje kromě fotografií i text, který jaksi osvětluje Bressonovu práci. Mnoho fotografií v této knize jsou fotografie, které nikde předtím nepublikoval a případně i původní verze fotografií předtím, než prošly úpravou před publikací. Bez zajímavosti není ani to, jak velkoryse kniha zachází s prostorem na stránkách. Fotografie jsou v ní vytištěné poměrně malé, zejména proto, že kvalita tehdejších negativů nebyla příliš dobrá (většina z fotografií je z období před 2. světovou válkou či krátce po ní), což je zmíněno i v knize. Po pravdě řečeno, knihu jsem kupoval tak trošku naslepo. Nevěděl jsem, co mě v ní čeká, ale zklamán jsem rozhodně nebyl. Poskytne jistý vhled do tvůrčího génia jednoho z největších fotografů 20. století, ale pokud se zajímáte spíše o samotné Bressonovy fotografie, asi zvažte jinou publikaci.

Tolik ke stručné charakteristice čtyř zahraničních publikací, které se dotýkají problematiky fotografie. Doma mám samozřejmě i další knihy a pokud se tento článek bude mým čtenářům líbit, napíšu i o nich – příště například vyberu 4 knihy fotografií českých autorů. Až zase zjistíte, že potřebujete nový lepší fotoaparát, objektiv nebo blesk, radši si kupte knihu! 

Pozitiva pozitivního procesu

Na svém blogu jsem již jednom článku zmínil jisté základní teze a postupy pro vyvolávání černobílých negativů. Samo o sobě je umět si vyvolat černobílý negativ fajn, ale co pak s tím? Ruku na srdce, chcete se pochlubit fotkami i na sociálních sítích a tak negativ hezky neskenujete. Samozřejmě se najde i dost takových, kteří si pak hezky pod zvětšovákem vyrobí hromádku pozitivů. Po pravdě řečeno, fotit na ČB negativ a nedělat pozitivy, to je takové trošku divné. Já mám doma zvětšovák a temnou komoru zařízenou celkem dlouho, bude to teď skoro rok, ale ke zvětšování jsem se donutil asi jenom dvakrát. Poprvé , když jsem potřeboval pro prarodiče udělat fotky ze své promoce a podruhé, když jsem si chtěl udělat fotky z Paříže. Výsledky obojího byly poněkud rozpačité, základ jsem sice měl z workshopu, ale pracoval jsem pak v zásadě metodou pokus omyl. Trvalo to dlouhé hodiny, v příšerném horku a v nevětrané místnosti mi za chvíli bylo z chemických výparů dost špatně.

 Naštěstí teď můj bývalý spolužák z vysoké a kamarád, začal taky fotit na film a taky si zřídil temnou komoru, která je z ergonomického hlediska mnohem povedenější než ta moje a ta jsme se domluvili, že naše seance na vyvolávání pozitivů se budou konat u něj. Ono z technického vybavení toho není potřeba tak moc. Stačí vám základní chemie – pozitivní vývojka, přerušovač a ustalovač, z toho ty dvě poslední jdou použít stejné jako pro negativní proces. Misky, velikostně podle toho jak velké zvětšeniny chcete dělat, mě osobně se líbí formát 18x24, který se dobře přenáší, ale už je to celkem velké fotka. Zvětšovák, spínací hodiny,pinzety pro manipulaci s papíry v miskách, odměrky, maskovací rám a červenou žárovku nebo bezpečnostní lampu (tohle opravdu nepodcenit!). Pokud máte jenom trochu štěstí, tohle vše koupíte tak do 1000 korun, kolikrát to dostane i za odvoz. Já si zrovna nedávno odvezl kompletní temnou komoru, vše v perfektním stavu, za 800kč. Pak už jen stačí koupit papíry a pustit se do toho. Nemám ambici tu dávat nějaké návody, tomu jsem dalek, protože mé schopnosti, co se týče pozitivního procesu jsou zatím značně omezené, ale spíš chci ukázat, že na tom není nic tak těžkého, co by lidem bránilo si to aspoň zkusit.

Když pod zvětšovákem děláte pozitiv, děláte vlastně fotku znova. S tím rozdílem, že fotografický papír má trochu jiné vlastnosti než film a čím déle ho osvěcujete, tím je tmavší. Film si vložíte do zvětšováku, občas to trochu trvá, než ho tam dáte správně, aby nebyl obráceně, nastavíte si pomocí pojezdu hlavy zvětšováku velikost a film si zaostříte. Dobrý trik je ostřit na čísla na okrajích filmového pásu, pokud tedy nemáte mikroskop, který vám pomůže zaostřit podle zrna. Zaostřuje se ještě než si dáte pod zvětšovák papír a ideální je na to mít v komoře úplně zhasnuto, včetně červeného bezpečnostního světla. Následuje proužková zkouška, při které si natrháte fotopapír na proužky a zkoušíte na nich různé kombinace času a clony. Pokud pracujete s multigradačními papíry, tak i účinek filtrů. Proužek vždy vyvoláte, přerušíte a ustálíte, načež si můžete rozsvítit a prohlédnout si jak vypadá – jenom pozor, abyste měli zavřené balení fotopapírů, když rozsvítíte bílé světlo. A když jste s výsledky proužkové zkoušky spokojení, je čas na to udělat zvětšeninu. Občas mi dělalo trochu problémy, mít fotku přesně na střed, aby měla rovnoměrné okraje, protože fotografické papíry, mají z nějakého důvodu jiné poměry stran než film.

 Pro mě osobně je moment, kdy dám fotku do vývojky a se zatajeným dechem pozoruji, jak se na ní začíná objevovat obraz jedním z nejlepších momentů, co se focení týče vůbec. Je to vlastně takové završení kruhu života fotografie. Dost možná, je to taky jeho počátek, protože spousta slavných fotografů tvrdí, že dokud fotografie není ve formě zvětšeniny na papíře, tak vlastně neexistuje. S tímhle názorem se celkem dá souhlasit. Mnozí čtenáři určitě pamatují časy, kdy z dovolené přivezli několik barevnách filmů a pak si s velkou radostí prohlíželi a s hrdostí vylepovali do alb fotky. Teď nahraje většina lidí fotky na facebook a tím to hasne. Zvětšenina na papíře má ale stále svůj význam a svou magii.

A jak tedy vlastně dopadlo moje nedávné zvětšování? Nepříliš valně. Rozhodl jsem se, že si pro sraz pouličních fotografů připravím pár zvětšenin z mých několika posledních filmů. Koupil jsem si 18x24 papíry Fomaspeed variant, matné. Jedná se o papíry na plastové RC podložce, které mají výhodu v tom, že se nemusí prát tak dlouho jako klasické barytové papíry a také celkem rychle schnou. Nevýhodou je to, že ačkoliv se jim říká papíry, je to naopak spíš plast. Zezačátku vše pobíhalo celkem dobře, po cca 6 zkušebních snímcích se nám povedlo míst snímky vycentrované a s rovnoměrnými okraji, i pomocí filtrů zvednou kontrast, když bylo potřeba. Po cca 4 hodinách jsem dával prát 7 fotek, které jsem myslel, že budou dobré. Nebyly. Ono totiž pohled na fotky, když jsou ještě mokré může klamat. Na fotce musí být to, co je na negativu, většinou tóny od černé, přes šedou až po tóny bílé. Na mých fotkách nebyla bílá, jen černá a šedá (něco co moc dobře znají uživatelé filmů FOMA). To, že jsou fotky šedé se ale ukázalo až když už byly suché. Proč se to stalo?

Nejpravděpodobnějším viníkem bylo bezpečností světlo s červeným filtrem v temné komoře. Filtr už asi vzhledem ke svému stáří poněkud zdegeneroval a začal propouštět i to spektrum světla, na které jsou papíry citlivé a ty se lehce osvítily, tudíž ztratili čistě bílou barvu v místech, kam se nemělo světlo skrz osvícený negativ dostat. Trochu mě to mrzelo. Papíry však nahradit lze, kdežto zkušenosti ne. Rozhodně mě to neodradilo a v dohledné době chci zase dostat pár fotek na papír, bez toho to focení skutečně nemá žádný význam, pokud výsledkem není fotografie, kterou držíte v ruce. Také zjistíte, že si budete mnohem lépe vybírat, které fotografie nezvětšujete a které ne. Navíc, některé fotografie úplně jinak vyniknou na papíře, fotografie, která se mohla po skenování negativu zdát nezajímavá může po zvětšení fungovat docela jinak. Pozitivní proces je o dost náročnější, než si jen vyvolat negativ, je to završení celé té snahy. Pro jeho úplné ovládnutí je potřeba mnoho času a zvládnutí dalších, pokročilých technik jako je nadržování, vykrývání či pozitivní retuš. Podle mě to ale určitě stojí za to!

Společenská sobota

Protože předpověď na sobotu slibovala celkem pěkné počasí, rozhodl jsem se vyrazit do Prahy fotit, ať mám taky nějaké fotky za normálního světla a ne jenom ty podvečerní, když chodím z práce. Předpověď samozřejmě kecala a místo slunka bylo jako obvykle pod mrakem. Počasí ovšem neodradilo hordy turistů, které se po celkem klidném únoru vrátily do Prahy ve značně posílených počtech a zamořily takřka celé centru. Zrovna v pondělí psali v novinách, že Prahu ročně navštíví 27 milionů turistů to je asi 75 tis. lidí za den a většina z nich se bude pohybovat v oblasti Staré město – Malá strana. Proto tolik používám slovo „zamoření“, když přijde na turisty. Po minulém pátku jsem měl ale celkem dobrou náladu, protože se mi povedlo pár slušných fotek a tudíž nějakých 75 tis. turistů namačkaných na malé ploše centra Prahy mi rozhodně nemohlo zkazit den a taky nezkazilo!

U Fotoškoda jsem se potkal s kamarádem, kterému jsem donesl pozitivní vývojku (dobře si pamatuji, jak mi před měsícem říkal: „Ne, pozitivy pod zvětšovákem určitě dělat nebudu!“) a cívku na film do Flexarety („Ne, střední formát fotit nebudu, vystačím si s kinofilmem!“). Jelikož měl čas a foťák(y) vydal se semnou do ulic ulovit nějaké to streetphoto. To, že se vyplatí občas chodit alespoň ve dvojici se ukázalo v zápětí. V Praze jsem si zvykl ne leccos a skoro bych i řekl, že mě máloco překvapí. Člověk se občas musí vyhnout nějakému davu nácků nebo marxistů, či tlupě na vozítkách Segway, ale jinak to jde celkem přežít. Teď se však objevilo něco nového – skupinky zahraniční omladiny, které mají jakýsi seznam úkolů např. políbit se zavázanýma očima někoho cizího, vylézt někomu na záda atd. a to vše dokumentovat fotkami na mobilu. S Lukášem jsme se stali cílem útoku jednoho takového amorálního davu. V té chvíli se naplno ukázalo, proč se vyplatí chodit ve dvou. Nechal jsem svého společníka napospas partě Španělek a celou situaci dokumentoval z bezpečnější vzdálenosti. Já i Leica jsme přežili bez úhony na těle i na cti.

Po zdokumentování hrůz Staromáku jsme se vydali směrem ke Karlovu mostu, zejména proto, že jsem teritoriální tvor a nedovedu si moc představit den focení v Praze, při kterém bych nenavštívil Malou stranu. U paty Karlova mostu na staroměstské straně jsme udělali malou přestávku, při které jsme rozjímaly nad počty lidí, které toho dne byly v Praze a nad současnými směry v české fotografii. Naše učená debata byla přerušena ve chvíli, kdy jsem spatřil cosi zvláštního v rukou jednoho z turistů, který odpočíval se svou skupinkou asi metr od nás – Contax 645. Profesionální automatický fotoaparát na svitkový film ve formátu 6x4.5. Nedalo nám to, abychom nezapředli konverzaci a po chvíli jsme zjistili, že celá skupina je vybavena analogovými fotoaparáty (Contax G2, Olympus OM-1, Yashica atd.) až na jednoho vyděděnce s Canonem 5D (protože jeho Leica M6 je v servisu). Zajímalo je, jestli jsme místní a jestli bychom jim uměli poradit místo, kde není tolik lidí. Podíval jsem se na ně jak na blázny a zeptal se „O víkendu?“. Vypadali trošku zklamaně, ale pak mě napadlo, že Kampa bývá celkem poklidná i ve chvílích, kdy po jinde proudí davy, tak jsem se nabídl, že je tam zavedu.

Přejít Karlův most nám trvalo nečekaně dlouho, protože skupinku mladých Američanů fascinovalo vše od žebráků přes pouliční kapelu po sochy a pražská panoramata. Pravidelně se jeden nebo dva ztratili a zbytek skupiny je musel hledat nebo na ně čekat. Nakonec, přes mnohá protivenství, jsme se dostali až na Kampu, která byla dle předpokladů téměř liduprázdná. Prošli jsme i kolem Lenonovy zdi, kterou mladí Američané příliš nechápali, proč je tak významná. Následně jsme zjistili, že jeden z členů skupiny značně podcenil oblečení (triku a lehká mikina nebyla minulou sobotu ideální úbor) a že začíná být značně podchlazený, tudíž že bychom si měli jít někam sednout na něco k jídlu a k pití. Protože jsem dobrák od kosti nechtěl jsem dovolit, aby mí přátelé ze západu padli do některé z turistických pastí v okolí a tak jsem je zavedl do Lokálu U bílé kuželky, aby ochutnali trošku české klasiky. Z mé strany následovala přednáška o typech knedlíků a o tom, že ke svíčkové si skutečně nemůžete dát chleba nebo knedlík bramborový. Měla úspěch a až na jeden guláš s chlebem na stole přistála svíčková s houskovým a plzeňské pivo. Jako menší faux-pax bych jmenoval snad jen to, že jeden ze skupiny si myslel, že houskový knedlík se používá podobně jako indický či arabský chléb a jí se rukama. Hříšník byl ihned pokárán a vrácen na správnou cestu.

Suma sumárum jsem toho v sobotu moc nevyfotil, ale stejně jsem byl spokojený. Člověk občas potřebuje nějaký ten lidský kontakt a bylo to docela fajn provést po městě někoho, kdo se živě zajímal o Prahu, Českou republiku a naši kulturu (například to, že když někam vlezu sundám si čepici). Sice byli trošku zaskočení mou politickou nekorektností v některých odpovědích a říkali, že tohle by si v Americe nikdo nedovolil říct (mají tam totiž tu svobodu slova) a tak podobně. Nakonec jsem jim poradil, že to chce přijet alespoň na týden a ne jenom na víkend, že Čechy nejsou jenom Praha a že spousta zajímavostí je i na venkově (na který se mě ptali celkem často) a v jiných městech. Proběhla výměna kontaktů (v Americe je teď in NEBÝT na facebooku) a rozešli jsme se. Oni na hostel a já domů. Byla to celkem fajn společenská sobota.

Polaroid: základní teze

Znáte Polaroid? Dříve narozeným to slovo něco asi říkat bude. Těm dříve narozeným možná taky. Já se v době, kdy se ještě fotilo na film a Digital byl v nedohlednu setkal s Polaroidem asi třikrát. Poprvé v cirkuse, kde se za 80kč (což byly někdy v 90. letech úplně jiné peníze než teď) člověk mohl nechat vyfotit na slonovi. Podruhé na výletě s mým kamarádem, kdy měli Polaroid s sebou jeho rodiče, ale moc s ním nefotili, protože ty filmy byly děsně drahé a potřetí v zoologické zahradě, kde se člověk mohl za 50kč nechat vyfotit na velbloudovi (opět někdy v 90. letech). Už ani nevím, kde tu fotku s velbloudem mám. Ty magické okamžiky, kdy jsem v ruce držel fotku a díval se, jak se na ní pomalu objevuje obraz nikdy nezapomenu! Možná i proto mám teď doma Polaroid SX-70 a občas na něj něco vyfotím – fotka stojí 40kč, takže aspoň něco se od raných devadesátek změnilo jen málo.

Princip Polaroidu je v zásadě jednoduchý, pokud ho nechcete rozebírat úplně do hloubky. Každý snímek je v podstatě negativ i pozitiv zároveň a každý list filmu obsahuje malou kapsičku s chemikáliemi pro jeho vyvolání a ustálení. Když zmáčknete spoušť, dojde k expozici fimu a je pomocí malého motorku protlačen mezi dvěma válečky, které vymáčknou a rozprostřou chemii po fotografickém materiálu (to platí pro Polaroid SX-70 a řadu 600 a filmy Instax od Fuji). No a pak už to běží klasicky, vývojka, ustalovač… Ale všechno najednou a před vašima očima a za chvíli máte před očima hotovou fotku v jednom jediném exempláři. Tato technologie má samozřejmě i svá úskalí. V současnosti je hlavní problém to, že klasické filmy od firmy Polaroid už nejsou k dostání, maximálně nějaké hodně dlouho prošlé na ebay. Místo nich je možné si koupit filmy Impossible Project, což je v podstatě parta nadšenců, která od zkrachovalého Polaroidu koupila veškeré technické vybavení na výrobu filmů a začala je vyrábět sama. Problém je v tom, že Polaroid sice prodal vybavení továrny, ale ne originální receptury, takže musel proběhnout i nový výzkum a vývoj.

V současnosti jsou k dostání jak černobílé tak barevné filmy pro Polaroid SX-70 a řadu 600. Liší se především citlivostí. Pro SX-70 je citlivost cca 125 ISO a pro model 600 cca 600 ISO. Model SX-70, kterým fotím má fixní clonu F8, což je při citlivosti 125 ISO celkem limitující – leda byste měli blesk, na jehož pořízení se chystám, protože jinak si třeba v interiéru opravdu nic nevyfotíte, leda byste s sebou všude tahali výkonný reflektor. Expoziční čas si SX-70 určuje automaticky a to v rozmezí 1/175s až cca 10 vteřin, expozici můžete ovlivnit pomocí kolečka korekce, které zakrývá/odkrývá čidlo vedle objektivu. Chce to trochu cviku a stálo mě to hodně zničených fotek, než jsem si našel ideální hodnotu korekce expozice pro použití s novými filmy, které jsou přeci jenom trošku jiné, než původní filmy ze 70. let. Polaroid SX-70 je navíc jednooká zrcadlovka, takže alespoň máte kontrolu nad zaostřením a zajímavostí je i to, že zaostříte už na 26,4cm. Plus se celý foťák dá složit do celkem kompaktní „placky“ a dobře přenášet. Pozor si člověk musí dát při focení v chladném počasí – filmy pracují jen pokud jsou zahřáté minimálně na 13°C, pokud ale nosíte foťák pod svetrem a pod kabátem, bude to snad v pohodě.

Původní filmy se vyvolávaly cca 2-4 minuty a po celou dobu vyvolávání již nebyly citlivé na světlo a mohly jste celý proces sledovat. S moderními filmy od Impossible project je to trošku jiná story. Barevný film pro model SX-70 sice udělal za poslední rok celkem velký pokrok, ale stále se vyvolává minimálně 30minut a po vyjetí z foťáku je stále trochu citlivý na světlo, takže ho musíte ihned schovat třeba do kapsy nebo do prázdné krabičky od kazety filmu. Černobílý film v současné verzi je už docela blízko filmu původnímu. Vyvolaný je za cca 5 minut, i když ještě asi dalších 40 minut dochází k drobným změnám, ale hlavně už se nemusí film chránit před světlem potom, co vyleze z foťáku. Respektive můžete si vybrat, jestli ho necháte vyvolat na světle nebo po tmě – prý to má vliv na kontrast. Já nějaké zásadní rozdíly nepostřehl, ale může to být pravda. Černobílou chemii pro Impossible filmy dělá prý Ilford a to je jistá záruka kvality. Já fotil zatím převážně na černobílé filmy, protože u nich je trošku jednodušší trefit správnou korekci expozice a také proto, že pokud se netrefíte zjistíte to za pár minut a ne až za hodinu jako s barevným filmem.

Hlavní otázkou ale zůstává, proč fotit na Polaroid? Filmy jsou drahé, nespolehlivé, fotka je jen v jednom kuse a špatně se reprodukuje (s troškou šikovnosti jdou celkem slušně scanovat) a foťáky jsou dost staré a mnohdy opotřebované. Pro někoho to může být jistá nostalgie, pokud Polaroid dříve sám vlastnil nebo ho vlastnili třeba jeho rodiče – i když většinou jen po revoluci, v tom krátkém období než zavládl digitál. Pro někoho to může být ta „magie“, když se dívají na to, jak se fotka vyvolává nebo prostý fakt, že chtějí mít své fotky v ruce a ne v počítači. Ať už je důvod jakýkoliv Polaroidové focení je něco unikátního a pěkného a každý by si to měl alespoň jednou zkusit.

P.S.: Pod pojmem Polaroid myslím skutečně pouze foťáky od této firmy. V současnosti je na trhu velmi populární formát Fuji Instax Mini, který pracuje v podstatě na stejném principu, jen se jedná o novější fotoaparáty a nový film. Na Fuji Instax Mini jsem fotil svatbu mé nejlepší kamarádky a dělal jí ze snímků album svatebních hostů a mělo to velký úspěch. Výhodou filmu Instax Mini je jeho spolehlivost, dobré barvy a cena. Nevýhodou je malý formát – fotka je velká jako kreditní karta.