Jak vyvolat film

Když jsem začal fotit na film, přišel mi proces vyvolávání filmů (negativní proces) jako jakási černá magie. Složitá, neproniknutelná a vyžadující léta pilného studia. Zpočátku mě to úplně nelákalo, ale když jsem musel vytáhnout 1200kč, abych si nechal vyvolat všechny filmy z Paříže, tak jsem si spočítal, že vyvolávat si ČB negativy doma se jednoznačně vyplatí. Prvním krokem byl workshop v temné komoře, který pořádal obchod Analogue. Pro zvládnutí základů a jisté otrkání se pod dohledem někoho, kdo tomu rozumí, je to rozhodně dobrá volba a pomůže to k vyvarování se některým hloupým chybám, které Vás mohou stát Váš vzácný negativ.

Technické vybavení pro černobílý negativní proces není příliš náročné ani finančně. Potřebujete: vyvolávací tank s cívkou (standardně jsou taky na 2 cívky = 2 kinofilmy), 1L odměrku s dělením po 50ml, teploměr (dlouho jsem používal ten na víno), injekční stříkačku (20ml nebo větší) a nějaké prázdné 750ml lahve nebo speciální nádoby. Z chemie potřebujete: vývojku, přerušovač a ustalovač. Osobně používám chemii od české firmy FOMA, jmenovitě negativní vývojku Fomadon R09, která je „kopií“ Rodinalu od Agfy. Není to nejsofistikovanější vývojka. Je docela jedovatá, smrdí po ní ruce jako pečené maso, ale snadno se s ní pracuje a lze najít recepty pro její ředění 1:25 pod 1:200 s různě dlouhými časy, pro dosažení specifického vzhledu negativů – regulace zrnitosti a kontrastu apod.

Na svůj obvykle používaný Ilford HP5+ používám koncentraci vývojky (Foma R09) 1:25 v kombinaci s vyvolávacím časem 8 minut. Další kombinace vývojek, filmů a časů naleznete třeba ZDE.  Znamená to, že na 650ml vody (požadovaný objem vody v mém tanku pro 2 kinofilmy) použiju 26ml vývojky. 4asem se podívám po nějakém úspornějším ředění, které trochu pošetří mé zásoby vývojky i peněženku, ale teď mi tento recept vyhovuje pro svou rychlost. Kritickým bodem domácího vyvolávání negativů je podle mě dostat film na cívku a do tanku. Musíte zastříhnout konec filmu, aby byl rovný a zároveň zakulatit rohy, aby byly hladké. Malé nůžky na nehty se na kulacení rohů hodí velmi dobře. Pak už jen zalezete někam do tmy a můžete navinout film na cívku. Tma musí být opravdová, žádné prosvítající světlo škvírou pod dveřmi apod., neberte si raději ani mobil do kapsy a sundejte si i svítící hodinky, to vše by mohlo způsobit filmu újmu. Nejlepší je si koupit za pár korun nějaký prošlý film a na něm se navíjení na cívku naučit za světla.

Když máte film na cívce, v tanku a tank uzavřený, můžete si bez obav rozsvítit. Namíchat chemii zvládnete snadno. Na obalech máte ředění vývojky, přerušovače i ustalovače celkem jasně uvedené. Koncentraci vývojky a vyvolávací čas určuje typ filmu a nejlépe si to někde najdete někde online jako např. ZDE. Důležité je u vývojky udržet správnou teplotu – většinou 20°C, ale někdy se pro zrychlení procesu používá i teplejší voda – vedlejším efektem tohoto urychlení bývá zrnitější negativ. Uvidíte jak teplá/studená voda Vám teče z kohoutku, případně můžete lázeň v odměrce ohřát ve vodní lázni nebo vychladit v lednici či mrazáku. Někdo před vyvoláváním nalije do tanku čistou vodu, aby film namočil, někdo ne. Já jí tam liju. Poté už následuje roztok vývojky a zapínám stopky. Zavřu víčko tanku a první minutu s ním stále otáčím dnem vzhůru a zpět. Poté toto opakuji každých 30s po 4 otočeních zakončených několika klepnutími na tvrdou podložku (abych vyhnal bublinky vzduchu). Když uplyne stanovený čas (je potřeba ho dodržet) vyliju roztok vývojky do prázdného kanustru nebo lahve – vývojka je jedovatá a nebylo dobré ji lít do odpadu. Můžete jí nechat zlikvidovat ve sběrném dvoře. Poté dám do tanku opět vodu, vyliju a následuje přerušovač, který nechám pracovat asi 30s, ten můžete použít opakovaně a tak si ho liju zpět do lahve. Opět propláchnu vodou a naliju ustalovač. Ten nechávám pracovat od 3 do 5 minut, záleží na eho stáří a vyčerpanosti – také lze použít opakovaně.

Po ukončení ustalování film přestává být citlivý na světlo a je možné otevřít tank. Film několikrát propláchnu pod tekoucí vodou a pak nechám drobný pramínek vody z kohoutku téct do otevřeného tanku, odkud může voda volně odtékat. Stačí asi 15-30 minut, abych vypral negativ od zbytků chemie – dobře vypraný negativ Vás přežije! Takže praní nepodcenit. Většinou peru 20 minut a končím to ještě několikerým propláchnutím. Na konci praní můžete přidat smáčedlo nebo jar, které vám usnadní sušení filmu. Já mám lepší výsledky s jarem. Nechám ho v tanku s filmy a vodou trošku zapěnit a pak filmy na cívkách proudem vody opláchnu od pěny. Film sušte zavěšený, zatížený kolíčky, někde kde se nepráší – každé zrnko prachu se pracně retušuje. Já osobně po zavěšení z filmu mezi prsty setřu přebytečnou vodu – pozor na šperky, ať si film nepoškrábete. Film mi zpravidla uschne za 2- 3 hodiny, záleží na teplotě okolí. Nenechávejte film viset zbytečně dlouho – je to jen pozvánka pro další prach.

Co pak s negativem je na Vás. Já si svoje negativy skenuji na Canonu 9000F Mark II, který má celkem dobrý poměr cena výkon a kromě kinofilmu naskenujete i filmy svitkové. Nebo můžete zkusit pozitivní proces, který je velmi zajímavý a vidět svoje fotky jak se objevují na citlivém papíru je krásná zkušenost. Věci pro negativní i pozitivní proces si nemusíte za každou cenu kupovat nové. Jdou sehnat v bazaru, případně je můžete najít doma ve sklepě, pokud si někdo z rodiny vyvolával fotky. Jděte do toho!

 Video lepší než 1000 slov!

Kutná Hora

Jednou z výhod bydlení v Poděbradech je i to, že to máte blízko do Kutné Hory. Občas si chce člověk udělat pěkný výlet a nechce se mu jezdit příliš daleko a tak Kutná Hora přijde celkem vhod! Samozřejmě, že už jsem tam byl bezpočtukrát, ale i tak se tam dá pokaždé objevit něco nového. Dokonce jsem tam už i fotil, tenkrát pokusně s Prakticou BC-1 a na dosti nekvalitní diapozitiv, což vedlo k tomu, že jsem ani neměl odvahu ty fotky šířeji prezentovat.

 

Tentokrát jsem vyrazil vyzbrojen Leicou M2, 35mm objektivem Jupiter 12 a dvěma kazetami Kodaku Tri-X. Jak jsem rychle poznal, tak širší ohnisko se opravdu hodí, pokud chcete občas vyfotit něco jako chrám Sv. Barbory, i když tam vám 35mm stejně sotva postačí a chtělo by to něco maličko širšího, pokud se zvládnete poprat se zkreslením, kterým některá široká skla trpí. Zásadní bylo hlavně to, že po několika týdnech bylo skutečně pěkné počasí a krásně slunečno, což umožnilo fotit trošku jiné fotky, než které se na začátku prosince obvykle povedou. Bohužel jsem zjistil, že Jupiter 12 má trochu problémy s protisvětlem a někdy mohou být výsledky poněkud nepředvídatelné – taková už je realita objektivů, které konstrukčně vychází z 30. let a nemají moderní antireflexní vrstvy na čočkách.

Navzdory extrémně vydařenému počasí nebylo město obzvláště zalidněné. Výhoda menšího města. Avšak díky tomu, že je Kutná Hora na seznamu UNESCO, tak se ve městě pravidelně objevují turisté z celého světa. S manželkou jsme potkali partu amerických seniorů a několik Japonců. Město toho má hodně co nabídnout. Chrám Sv. Barbory jsem už zmiňoval, gotická kašna opodál je také celkem unikátní v celoevropském měřítku a pak samozřejmě kostnice v nedalekém Sedlci. Kostnici jsme vynechali a radši jsme se prošli částí města pod Vlašským dvorem, kde by se měly nacházet jakési zahrady, které byly toho času obsazené bagry, které svědčily o probíhající rekonstrukci. Pokud jste v Kutné Hoře nebyli, ale chcete jí navštívit, určitě nezapomeňte na návštěvu stříbrných dolů, díky kterým město ve středověku získalo své bohatství, stojí to za to. Škoda, jen, že první adventní víkend nebyla více vánoční atmosféra, ale spíše jaro.

Na závěr bych měl jeden tajný tip. Pokud pojedete do Kutné Hory vlastním vozem nebo třeba na kole, možná vyst se mohli podívat do mapy a cestou zpátky navštívit nedalekou obec Grunta. Já na to místo narazil před více než pěti lety a úplnou náhodou. Právě cestou z Kutné Hory, která nemá příliš dobré dopravní značení, se mi povedlo dostat se na vedlejší silnici, která vede směrem k obci Grunta. Přejedete kopec, projedete řídce zalesněnou serpentinu a uvidíte… Jestli si to chcete užít, tak nepodvádějte a nehledejte si to googlem. Stojí to za to, věřte mi. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celém středočeském kraji a líbilo se i předsedovi spolku ostravských krajinkářů – a ten jen tak něco nepochválí!

Norimberk: Německé vánoce a Leica M2

Dosáhnout správného stupně vánočního nadšení, když venku leckdy ještě ani není sníh a vás pronásleduje vidina zbytečného utrácení za dárky, může být značně složité. Lidé proto přišli s báječným institutem vánočních trhů, kde se má vánoční nálada a atmosféra natolik zkoncentrovat v místě a čase, aby umožnila bezproblémový přechod do vánočního režimu každému. Proto jsem se i já se svou ženou rozhodl, že někam vyrazíme. Byli jsme už v Drážďanech, Vídni, Londýně i v Linci, ale nejlepší trhy jsou prý v Norimberku a tak byl cíl naší letošní cesty jasně daný. Cesta se nesla ve znamení několika poprvé. Moje žena poprvé řídila na takhle dlouhé trase (musím říct, že je to docela úleva mít teď možnost se na dlouhých cestách v řízení střídat) a já jsem poprvé vzal do terénu svojí novou Leicu M2 a ne, blog kvůli tomu přejmenovávat nebudu!

Možná jste postřehli, že se zřídkakdy rozepisuji o technice, kterou používám, ale pár slov k Leice M2 si neodpustím. Jméno „Leica“ asi slyšeli i ti z vás, kteří se o focení příliš nezajímáte. Pokud uděláte rychlé hledání googlem, asi najdete nové modely, které se cenově pohybují někde kolem 150tis Kč za samotné tělo fotoaparátu bez objektivu. Byla ale doba, kdy Leica především módním doplňkem, ale precizním nástrojem profesionálních i amatérských fotografů a cena tomu i odpovídala. Nebyla levná, ale nestála tolik, co nepříliš ojetá Fabie nebo byt v Havířově.

Leica M2 přišla na trh v roce 1957, tedy až po modelu M3 (1954) a vyráběla se do roku 1968. Chybně bývá model M2 někdy považován za jakýsi pokus vyprodukovat „levnější“ M3, ale to není tak docela pravda. Ano, má jednodušší systém dáloměru a osvětlení linek v hledáčku a počítadlo snímků se musí nastavit ručně, ale to je tak vše. Hlavní změnou, kterou přinesl model M2 je hledáček se zvětšením 0.72x oproti 0.92x u M3. 

Tento širší hledáček (předměty se zdají menší než ve skutečnosti) umožnil, aby se do něj vešly linky pro ohniska 35-50-90mm, což mnohým lidem přišlo praktičtější než 50-90-135 u modelu M3. To byl hlavní důvod, proč jsem si vybral model M2 – chtěl jsem začít trochu víc používat 35mm objektiv a to bez nutnosti otravovat se s přídavným hledáčkem, na který jsem si už několikrát stěžoval.

Samotný princip fungování fotoaparátu se příliš neliší od Zorki 4K, kterou jsem používal doteď. Ostří se pomocí dálkoměru, závěrka má časy od 1s do 1/1000s a tak dále. Leica má v zásadě (kromě neporovnatelně lepšího zpracování, materiálů a precize) jen 4 hlavní výhody: hledáček pro ohnisko 35mm (plus automatickou korekci paralaxy a světlé linky, které pomáhají komponovat), snazší manipulace s voličem expozičních časů, objektivy uchycené pomocí bajonetu a očka na upevnění popruhu jsou přímo na těle fotoaparátu (sbohem otřesná kožená brašno!). Focení s M2 se tedy v zásadě zvlášť neliší od focení se Zorki 4K, jen je to tak nějak snazší a plynulejší. Leica má o dost tišší závěrku (ačkoliv se konstrukčně od té ruské příliš neliší) a tak na ulici neupoutáte tolik pozornosti. Ruské závěrky někdy vydávají při focení zvuk, asi jako když natáhnete kalašnikov. Ale zpět k Norimberku!

Němci mají podobné akce velmi dobře zorganizované, to se jim musí nechat. Parkování nebyl ani v neděli problém, protože dopravní značení vás velmi dobře navede na parkoviště poblíž vaší destinace -  tohle v Praze as jen tak nebude. Město bylo krásně vyzdobené a na hlavním náměstí byla spousta stánků s bratwursty, sladkostmi a jinými věcmi, které patří k německým vánocům. Využil jsem toho, že jsme přijeli relativně brzo a začal jsem fotit. Tentokrát s 35mm objektivem jupiter 12, který jak se zdá, si s M2 rozumí celkem dobře (tedy až potom, co jsem musel podomácku upravit redukci, pomocí které se tento závitový objektiv nasazuje na M-bajonet). Centrum Norimberku je v celku pěkné a úhledné, krásná architektura, zachovalé hradby a nepříliš výrazné zamoření turistickým balastem.  Navíc se nám povedlo sehnat brzkou večeři v restauraci za 25 euro pro dva lidi! Nepamatuji si, že bych kdy v Německu nebo v Rakousku platil za dva lidi takhle málo, snad krom nějakého fastfoodu.

 

Samozřejmě hlavní „show“ začala, až když se setmělo a rozsvítily se různé dekorace. Na podiu se střídala různá hudební čísla od sboru koledníků po říznou bavorskou dechovku (té sem si za dob studia v Rakousku užil až dost a měl jsem chuť se před ní někam schovat) a všechno by se zdálo pěkné, jenomže pak mi došlo to, co jsem tak nějak tušil celý den. Lidé mi tam nepřišli příliš veselí či šťastní. Postávali u stánků, popíjeli svařák, baštili bratwürsty (nezřídka jejich BIO variantu), ale sotva spolu promluvili a za celý den jsem neslyšel nikoho se smát. Němce jsem sice nikdy nepovažoval za obzvláště veselý národ, ale tohle bylo trošku depresivní i na mě. Atmosféra vánoc na mě tedy ještě moc nesedla, ale snažím se! Už je prosinec a za chvíli to bude rok, co jsem znovu začal fotit na film. Uvidíme, co přinese příští rok, protože tenhle byl (alespoň fotograficky) opravdu dobrý!

Olomouc

Olomouc. Hanácká metropole a město, kde mám už 7 let schovanou záložní sklenici utopenců pro případ apokalypsy, alespoň tedy doufám, že jí nikdo ze správy kolejí nenašel a nevyhodil. Je to město, kde jsem poprvé nastoupil na studium univerzity, dávno. Zkrátka mám na Olomouc spoustu skvělých vzpomínek a možná i proto jsem trochu otálel s návštěvou, protože jsem si je nechtěl pokazit konfrontací s novou realitou, která by mohla být až příliš krutá. Doufal jsem, že se ve městě za dobu mé nepřítomnosti moc nezměnilo, ale přesto jsem si opatřil domorodého průvodce.

Posilněni tatarákem od Drápala (jediná slušná hospoda ve městě s tímto jediným poživatelným jídlem) jsme se vydali do ulic historického centra města. Město bylo docela prázdné, protože byl svátek a studenti, kteří obvykle zalidňují ulice, asi vyspávali kocovinu. Ulice jsou docela široké, takže i já se svým 50mm objektivem jsem byl schopný najít si rozumnou vzdálenost.

Až teď po mnoha letech a pár návštěvách Itálie všiml, jak moc je Olomouc podobná italským městům. Široké hlavní ulice, ale i úzké a klikaté boční uličky. Jsou to ale i domy, které jsou mnohdy celkem úzké a vysoké a mnoho z nich má benátské žaluzie na oknech ve vyšších patrech – toho jsem si všiml až teď, po více jak 7 letech. Jak my bylo vysvětleno, mým moudrým a ve věcech kultury a umění vzdělaným průvodcem, má to co dočinění s církevními hodnostáři, kteří měli v Olomouci své sídlo. Umění, architektura, ale i další dobré věci se pak pohybovali po přímé lince Itálie-Vídeň-Olomouc. Prý na té cestě bylo i Brno, ale tomu já nevěřím – neviděl jsem tam jediný důkaz podporující tuto teorii, ať už architektonický, tak kulturní, ale mohu se samozřejmě mýlit.

 

Nejde jen o architekturu, ale i celkovou atmosféru města. Bylo to tu a stále je, takové uvolněné lidé. Možná za to může víno, které se pije a pěstuje jak na Hané, tak v Itálii. Mojí nejoblíbenější památkou je asi Dóm Sv. Václava, který jednak ohromí svou architekturou a i tím, jak nenuceně sousedí s celkem obyčejnou ulicí, na které najdeme second hand s oblečením a mototechnu. Co se týče sakrálních staveb, Olomouc si rozhodně nemůže stěžovat na jejich kvantitu ani kvalitu. Co se týče zbytku města, nějakým drobným změnám se nevyhnulo. Vyrostlo pár nových kaváren, jedna či dvě veganské restaurace. Objevili se také hipsteři, mnozí z nich ze Slovenska. Snad jen přestavba Prioru fakt naštvala, měl jsem rád tu výspu komunistického brutalismu, i když to tam divně smrdělo.

Pořád bych v Olomouci asi dokázal, chtěl žít. Praha je trochu moc uspěchaná, neosobní a velká. V Olomouci není místo, kam bych do 40 minut nedošel pěšky a tatarák u Drápala chutná pořád stejně. Moje vzpomínky se tedy celkem dobře protínají s běžnou denní realitou života. Škoda, že jsem tam nefotil, když jsem měl za dob svého studia víc volného času, mohlo to k něčemu vypadat.

P.S.: Všechny fotky jsou z mého Polaroidu SX-70. Chtěl jsem tenhle blog maličko ozvláštnit a taky jsem kvůli své lenosti nevyvolal zbytek ostatní filmy, což napravím v neděli! 

Moje Praha

Potom, co jsem si vzal na přetřes několik evropských metropolí, muselo být všem jasné, že dřív nebo později dojde i na Prahu. Trávím v Praze hodně času, ale nejsem tam doma. Žádná její část není „ta moje“. Pořád se beru tak, že jsem tady tak trochu na návštěvě. Momentálně mám díky své práci na dosah Pražský hrad a Malou stranu, kde pořizuji valnou většinu svých fotek z Prahy. V 16:15 odpíchnu v práci a vyrážím přes hrad na Malou stranu a dál do centra. Na prostranství před hradem minu pána, co tam už několik let proti čemusi hlučně protestuje, nutno dodat, že k velké nelibosti hradní stráže, která to jeho vyřvávání musí den co den poslouchat. Občas se povede něco zajímavého vyfotografovat na pozadí panoramatu města pod hradem a můžu pokračovat směrem dolů na Malou stranu.

V poslední době jsem si oblíbil Jánský vršek, který mi přijde kompozičně celkem zajímavý. Někdy tam ulovím fotku náhodně a občas se posadím nahoře, či dole na zídku a prostě čekám. Trpělivost přináší růže – a to i ve světě fotografie. Nedávno se mi tam povedlo zachytit jednoho z posledních domorodců žijících na Malé straně. Z toho jsem měl opravdu radost, protože jsem si už myslel, že se tam pohybují jen turisti a prodejci pochybných suvenýrů. Někdy na Jánském vršku sedím pár minut, jindy i půl hodiny. Poté obvykle pokračuji Vlašskou ulicí, kde se zastavím v obchodě Analogue, buď odevzdat k vyvolání barevné filmy, nebo jen tak, na kus řeči. Odtamtud kolem americké ambasády, kde jsem se už několikrát dostal do konfliktu s černými šerify, když jsem v její blízkosti něco vyfotil. Tak nějak si nejsem jistý, že ta jejich cedulka se zákazem fotografování má nějakou právní závaznost.

Dorazím k tramvajovým kolejím. Někdy jdu na Karlův most a jindy zase jdu na Kampu. Občas také matu turisty, kteří hledají Lenonovu zeď. Lenonova zeď? Neznám. Leninovu zeď znám! Ale pošlu je samozřejmě správným směrem. Kolikrát jsem už vyfotil pouliční hudebníky u té zdi, to asi nespočítám. Je tam celkem hezké světlo a grafity v pozadí mohou pomoci k zajímavé kompozici. Možná z toho za pár let bude i základ nějakého pěkného cyklu fotek. Občas se kousek od Karlova mostu zastavím na pivo U Bílé Kuželky, což mě nejednou přivedlo k úvaze, zda člověk může být štamgastem někde, kde je pivo za 43kč a ještě je to v podstatě řetězec. Pamatuju si, že kde bylo pivo víc jak za 20, tam se moc nechodilo. Jenomže to už ej taky pár let. Kdekdo ještě pamatuje pivo za 2,50, ale i prvomájové průvody k tomu. Jenomže když je žízeň, člověk kašle na peníze i ideologické konotace. Letošní léto muselo být pro výčepáky fakt dobré!

Na samotném Karlově mostě fotím obvykle málo. Je tam moc lidí a pomalu nejde v tom davu ani zvednout foťák k oku, natož s ním vymyslet něco kloudného. Podobné to může a nemusí být na Staroměstském náměstí, kde se sem tam něco podaří, ale spoléhat na to nelze. Na Václavák dojdu už spíš jen setrvačností, abych se zastavil v obchodě s fotografickými potřebami, buď dokoupit chemii, či film a hurá na vlak. Ano, většinou je to věčně zpožděný rychlík Bohumil Hrabal.

Omlouvám se, pokud jsem zklamal ty, kteří čekali, že se zde budu pohoršovat nad množstvím turistů (nezřídka kdy pod obraz opilých) či různých obchodů, které tlačí turistům matrjošky, pročež se pak divíme, že si nás lidé pletou s Ruskem. Zvykl jsem si. Samozřejmě jsem vůči tomu úplně neotupěl a stále si myslím, že by bylo dobré nedobrou situaci nějak řešit, ale jak? Možná za 20 let, až se podívám zpětně na svoje fotky, bude na nich už úplně jiná Praha. 

"Ale holky říkaly, že STREET je jinde... "

Je podzim. Nějakej vůl přetočil hodiny o hodinu nazpátek a v půl páté už je tma. Dlouho jsem se podzimu snažil vzdorovat přidáváním citlivosti filmu. Nejdřív push proces na o jeden stupeň na ISO 800 a později i o 2 na ISO 1600, jenomže pak se změnil ten čas. Než vylezu z práce a dostanu se do svého obvyklého fotografického loviště, už je pozdě. Trávím tedy méně času focením a tak je čas se zamyslet nad tím, co vlastně dělám (i když bych měl být zavřený v temné komoře a dělat pozitivy, protože to odkládám asi už čtvrt roku a negativy se začínají vršit).

Předseda spolku ostravských krajinkářů se mnohokrát o pouliční fotografii vyjádřil v tom smyslu, že „beztak fotíš jen bezďáky“, což sice nedělám, ale i tak mě to donutilo přemýšlet. Je pravda, že pouliční fotografie se jako žánr definuje dost těžko. Krajinky, portréty, svatby, sportovní fotografie a další úzce vymezené druhy, či žánry chcete-li, se dají popsat celkem snadno. Mohou se lišit technickým provedením, ale „obsah“ zůstává v intencích žánru téměř neměnný. Takže pouliční fotografie…

Nad slovem „fotografie“ netřeba vést spory, to asi všichni chápeme. Je docela jedno, čím fotíte. Jestli máte digitální zrcadlovku, fejkolejku, mobil nebo krabici od bot, do které špendlíkem uděláte dírku a exponujete přímo na vložený kus fotografického papíru. Je jedno čím, důležitý je výsledek. U druhého slova, tedy „pouliční“, tam už se dostáváme na tenký led výkladu. Ostrá hranice se maluje velmi těžko a tak budu i já nejspíš hovořit jen v obecných pojmech a budu doufat, že se možná ke konci něčeho doberu. Obecně se za pouliční fotografii považuje, když se pomocí fotografie pokoušíte dokumentovat běžný lidský život a to obvykle ve městě – město není povinné, ale jako prostředí je zdánlivě bohatší na děje i diverzitu prostředí. Samozřejmě je trošku škoda, když se lidé nechají unést ke sklouznutí po povrchu a fotí takový ten „městský bizár“ – divně oblečené lidi, pouliční umělce, bezdomovce a další nešťastné ztracené existence. Neříkám, že by se to fotit nesmělo nebo nemělo, ale až příliš často to jsou fotografie, které pouze zachycují, že někdo žije/vydělává si na ulici. Žádný přesah ať už umělecký či morální. Pokud na to člověk poukáže, jakkoliv jemně, dostane se mu odpovědi – ale street (pouliční fotografie) je přeci dokument, takže dokumentuji ulici. Přísahám bohu, že ještě jednou mi někdo něco takové řekne, tak asi vyletím z kůže! Samozřejmě, že pouliční fotografie je svého způsobu dokument, ale... Dokumentární hodnotu a podstatu těch snímků odhalí teprve čas -  tomhle ohledu je mým velkým vzorem například František Dostál, kterého jsem měl tu čest poznat osobně a prohodit s ním několik vět. Jeho fotografie dokonale zachytily a z dnešního pohledu zdokumentovaly, jak se například trávil volný čas u řeky Sázavy v průběhu pětadvaceti let. Ten čas už se nevrátí, ale výborné fotografie ho dovedou připomenout.

V mnoha debatách nad definicí hranic pouliční fotografie je možné se setkat s pojmy, jako jsou: příběh, nálada, streetový duch a další. Ano, něco do sebe mají, ale jsou definovány spíše individuálním citem než rozumem a nelze je vymezit úplně ostře a tudíž nám nemohou pomoci s ostřejším vymezením pouliční fotografie. Jeden můj kamarád, zkušený fotograf, mi mnohokrát řekl: „Nálada ve fotce, to je pěkný světlo.“ Jednoduchá teze, avšak velmi pravdivá. Kromě světla máme v ruce další, neméně silný nástroj – kompozici. Pokud někdo ukáže na fotografii, že se mu líbí, ale neumí vysvětlit proč, tak to má většinou na svědomí kompozice, která s lidskýma očima a mozkem pracuje na podvědomé úrovni. Můj oblíbený fotograf HenriCartier-Bresson byl mistrem v tvorbě krásně zkomponovaných snímků – původně vzdělán jako malíř považoval fotoaparát za možnost malovat okamžitě a do svých fotografií přenesl všechno své klasické malířské vzdělání, alespoň co se týkalo využití kompozičních pravidel. Samozřejmě i mnoho dalších fotografů výborně komponuje a právě kompozice je pro mě hlavní hranicí mezi snímkem, který funguje a který ne. Samozřejmě se najde nějaký chytrý člověk, který postřehne, že ne všechny moje snímky jsou perfektně zkomponované – co na to říct, dělám, co můžu a postupně se to zlepšuje. Ano, chápu, že je těžké dobře komponovat, když některé okamžiky trvají pouhé sekundy… Dobrý fotograf si kompozici osvojí zcela podvědomě, talent je důležitý, ale i praxe a cvik. Buďte na sebe přísní a neořezávejte fotografie, abyste dosáhli lepší kompozice! Od toho tam je hledáček. Nepovedlo se to jednou, povede se to příště. U některých pouličních fotografů jsou vidět jisté projevy rezignace na výtvarnou stránku fotografie (práce se světlem, kompozice…). Tvrdí, že důležitý je obsah, či příběh. Bohužel až často tím obsahem bývá opilý bezdomovec v kaluži vlastní moči, či žebrák na Karlově mostě. Vyfocený, bez ladu a skladu, nejlépe zblízka širokoúhlým objektivem, převedeno do černobílé ve photoshopu, vyhnat kontrasty a bác s tím na internet. Forma nesmí zvítězit nad obsahem, to je motto jejich svaté války proti klasickým fotografickým postupům. Inu, hranici obsahu máme každý položenou asi někde jinde, já říkám, že jí tvoří pobodání. Přeberte si to, jak chcete. Důležité je to, že obsah i forma musí být v rovnováze – u dobré fotky si toho ani nevšimnete, prostě to tam bude. Automaticky a nepostřehnutelně. Moje rada je: až si budete příště prohlíže fotografie slavných mistrů streetu, zkuste se nad nimi zamyslet a přijít na to, proč jsou dobré. Přijít se na to většinou dá.

Nevím, jestli jsem se k něčemu důležitému dobral nebo napsal spíš jen nějaký hejt, ale blížím se hranici 900 slov a je čas se rozloučit. Pouliční fotografie je asi jedním z nejtěžších žánrů. Neklade velké nároky na techniku (myšleno fotoaparát), ale o to větší nároky na nás fotografy. Musíte umět číst situaci, pohyb lidí, světlo, kompozici… V neposlední řadě je potřeba i jistá osobní integrita a soudnost ať již při samotném focení, či pozdějším zveřejňování snímků. Je ten číňan v růžovém kožichu opravdu tak zajímavý? Je dobré zveřejnit fotku toho bezdomovce, když on si to nevybral, že zrovna bude špinavý klečet na náměstí a prosit o nějaké drobné? Tak nějak nevím, asi jsem se nedobral k žádné pevné definici toho, co to je pouliční fotografie, je z toho nakonec jen takový volný proud myšlenek. Možná to někomu pomůže se na chvíli zastavit a popřemýšlet nad tím, co dělá a jak to dělá. Mě to pomohlo určitě.

Pouliční fotografie je těžká cesta, kterou se vydává mnoho lidí, kde je její skutečný cíl zatím nevím.

 P.S.: Fotografie jsou z posledního filmu, který jsem stihl nafotit před změnou času.

Teorie rychlíku "Bohumil Hrabal"

Cestování vlakem může být mnohdy nudné, nekreativní a někdy i výslovně otravné. Jenomže dneska to bylo jiné. Stíhán počáteční fází nemoci a stresem z pozdního příchodu do zaměstnání vynuceném návštěvou lékaře jsem se potřeboval trochu odreagovat a napsal jsem svému známému, akademickému malíři, všestrannému umělci a fotografovi (A.M.) celkem nevinnou zprávu (T.P. = já):

T.P.: Jen tak pro legraci – rychlík, kterým jezdím domů z práce, se jmenuje „Bohumil Hrabal“ a je na něm napsáno, že to je „Ostře sledovaný vlak“. Je však tolik sledovaným, že nikdy nedorazí včas.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a to, co pak následovalo, byl naprosto brutální brainstorming, která nejspíš navždy změní tvář české železniční dopravy.

A.M.: To je nádhera. Normálně poezie!

T.P.: To zpoždění je asi součást toho Hrabalovského kouzla.

A.M.: To si myslím!

T.P.: Ale jídelní vůz s výčepem chybí. To je podle mě neomluvitelné.

A.M.: To je přímo systémová chyba. Měl by tam být výčep, jako v hospodě U Tygra.

T.P.: Podle mě by vlak s výčepním vagonem a utopenci zvýšil výdělky Českých drah.

A.M.: Měl by být v každém osobáku. Zájemců o celoroční jízdenky by se hrnuly tisíce a tisíce.

T.P.: Přesně tak! Člověk by si zajel popít z Poděbrad do Trutnova a zpět. Máme dokonce přímý spoj do Rumburku či Ústí nad Labem. Ta krása! Ta poezie krajiny ubíhající za oknem vlaku a vychlazené točené pivo. Žádná pitomá třetina, žádný hnus z plechu nebo lahve.

A.M.: Cestování vlakem jako zážitková turistika plus zážitková gastronomie!

T.P.: Osobně si myslím, že těmi jízdami parní lokomotivou na Sázavu se České dráhy zbytečně omezují… Každá cesta vlakem je (bohužel) zážitek, ale výčep by to proměnil v zážitek pozitivní!

A.M.: Taky by mohly krajinu brázdit pivní vlaky. Specializované.

T.P.: No, podstatou toho snu, té nádherné teorie, kterou tady rozvíhíme je to, že by ten výčep byl ideálně v úplně každém vlaku! Vždyť sud s pípou se vejde i do toho nejmenšího osobáčku! Je jasné, že všechny vlaky z Budějic či z Plzně by byly ve firemních barvách a na jejich palubě by bylo možno konzumovat i pivní speciály a každý pátek by byla obsluha nahoře bez.

A.M.: Vlaky kolem Olomouce, Litovle atd. by zase musely mít pestrou nabídku tvarůžkových specialit!

T.P.: Ano, na Moravě bych dovoli podávat snad i váno či slivovicu, to aby Pražáci měli důvod zajet si kousíček dál. Vede vůbec do Loštic (místo výroby tvarůžků pozn. redakce) dráha?

Bohužel ne, ale nadšenci by ji určitě brzy vybudovali. Byla by to přímo renesance vlakové dopravy!

T.P.: Hm… Ano, myslím si, že tento nápad by výrazně zvýšil potenciál Českých drah. Plus ten dopad na turistický ruch! Turisté zhnusení cenou piva na Oktoberfestu by překračovali hranici!

A.M.: Putování vlakem za krásami Moravy… Nojo, to by mohli vozit v jednom z vagonů pořádnou repliku sklípku, včetně prastarého klenutí.

T.P.: Ha! To by taky šlo! Speciál vinobraní!

A.M.: Jednou za rok jezdí jazzový vlak mezi Prahou a Berlínem. Ten má svojí klientelu.

T.P.: Hmmm, to schválně zkusím… Ale to, co tu teď řešíme, to je něco velkého. Něco, co by mělo změnit celý svět. Ne akce jednou za rok. Tohle by tu mělo zůstat na věky! Nejenom červené čepice ajznboňáků, ale i orosený půllitr a sud budou patřit k dráze.

A.M.: Pozor na ruské vlaky s vodkou!

T.P.: No, o Transsibiřské magistrále mi vyprávěla manželka, původem ze Sibiře 6 dní cesty vlakem od Moskvy. Ta má podle všeho (magistrála pozn. redakce) blízko našemu snu, ale opět je to jen trať takového lokálního, maximálně regionálního charakteru, nikoliv celonárodní pivně dopravní revoluce.

A.M.: Poezie se musí vrátit nejenom na dráhy, ale do celého života. Kampaň bych začal videoklipem krajiny plynule běžící za oknem vlaku, pozorované přes orosený krígl.

T.P.: Ano, přesně tak! Někde si nějaký opatřím, vezmu ráno do vlaku pivko a natočím to, bohužel lahváč neudělá takovou pěnu.

A.M.: To chce vzít do ruksaku na záda štěně s pípou a velkým igelitovým pytlíkem plným ledu.

T.P.: Teď si mi vnuknul nápad. Vzít si na každou cestu z Prahy do Poděbrad rychlíkem „Bohumil Hrabal“ sud a pár půllitrů a otevřít si v kupé výčep! Guerillové čepování piva!

A.M.: Přemýšlím, jak rychle by na to dráhy zareagovaly.

T.P.: Čím dřív, tím líp. Seknul bych s prací na ministerstvu, měl bych nejdřív jen malý výčep v kupé a pilo by se nastojáka v chodbičce, ale pak bych expandoval…

A.M.: Z toho by se vážně dal udělat zajímavý podnikatelský záměr.

T.P.: Každý rychlík by měl mít speciální vagon, to je bez debat, hlavně pak spoje vypravované po pracovní době. Tam by byl výtoč nejlepší. Tenhle náš brainstorming může znít absurdně, ale šlo by to. Nikoliv však v Pendolinu, to jede moc rychle, ale taková Zlínský expres, to už je pěkná trasa.

A.M.: Ale zas nekodrcá (Pendolino pozn. redakce), takže se pivo nerozlije…

T.P.: To ano, možná Pendolino jako pilotní projekt, protože tím lidi nejezdí a tohle by byla možnost, jak je tam nalákat. Akorát ten jídelní vůz se tam snaží o zbytečný luxus, čtvrtá cenová by Českým drahám slušela víc.

A.M.: Na první jízdy by měl projekt doprovázet Jarek Nohavica s heligonkou.

T.P.: To by šlo rovně. Ovšem Brněnské Pendolino by byl problém. Brňáci by si prosazovali Starobrno… Bylo by nutné navýšit kapacity toalet.

Zavřete oči a na chvíli si to představte. Zaposlouchejte se do dunění pražců a najednou máte před sebou orosený půllitr, utopence s cibulí nebo tlačenku. Pramálo by vás tlačil čas ve vlaku strávený, zpoždění by bylo vítanou možnost jak stihnout vypít ještě jedno pivo a život by byl strašně fajn.

Za absenci fotografií se v tomto článku omlouvám, tenhle není o focení, ale o chlastu, jako ostatně po pravdě řečeno zatím skoro většina mých textů skončila u toho, jestli není lepší pít než fotit - odpověď stále neznám.

Británie: socio-ekonomické okénko

Velká Británie je v mnoha ohledech dost zvláštní místo. Popsat to jedním slovem asi nedokážu. Na každém rohu Vás sleduje 5 kamer, kamery jsou v MHD, vlacích i v linkových autobusech. Pro každé přihlášení k veřejné wi-fi jsou vyžadovány osobní údaje, v míře kterou v ČR nechce snad ani finančák a lidem to nevadí, naopak to vítají. Oheň na střeše ale byl, když měli před pár (no možná před víc jak 10) lety zavést občanky, spustil se povyk, že to je obrovský zásah do svobody lidí – já se ptám do jaké? Nedá to moc práce zjistit, co zdejší společnost nejvíc sužuje, avšak hlavním mottem zdejší společnosti je tvářit se, že problémy neexistují – „Keep calm and carry on“. Hlavně se usmívat (do kamer) a hodně říkat „please“ a „thank you“. Nikde jinde v Evropě jsem se také nesetkal s fenoménem, že chudí lidé vypadají prostě jinak, jakoby vzešly z úplně jiného genofondu. V Británii prostě poznáte kdo má prachy a kdo ne podle obličeje. Nejdřív jsem si myslel, že se to zdá jenom mě a že podléhám jen nějakému svému stereotypu, ale manželka a pár kamarádů mi potvrdilo, že to vidí taky.

Najdou se ale i dobré věci. Obyčejné jídlo v obchodech je docela levné, kvalita vyšší než v ČR a velký důraz se v Británii klade na lokální produkty. To jaké zvrhlosti s těmi kvalitními surovinami provádějí v kuchyni je v ostrém kontrastu s tím, jak skvělé obchody s kuchyňským vybavením zde najdete. Nejlepší kus nádobí v naší domácnosti, těžkou litinovou pánev, jsme si přivezli právě z Anglie, nestála ani 500kč. Vaří se na ní skvěle a je nezničitelná. Zdejší společnost je stejně posedlá slevami, jako ta česká. Možná dokonce o kousek víc. Nezbývá než pokrčit rameny a zkusit z toho vytřískat maximum. Jen tak pro zajímavost jsem zašel v Inverness do obchodu s fotaparáty, abych zjistil, jestli mají film. Měli, kodak Gold 200, který také používám. Jenomže za 9 liber, což je takřka trojnásobná cena oproti ČR.

„Ještě že jsem si filmy (řízky) zabalil a přivezl z domova!“

Žít by se tu asi dalo, někde na samotě, bez kamer a vládní kontroly na každém kroku. Jinak by se člověk asi musel upít, což při 4 librách za pivo by vlezlo do peněz. Což mě přivádí i k naprosto brutálním cenám železniční dopravy. Cesta z Edinburghu do Londýna vlakem, vás může vyjít i na něco přes 20tis Kč. Při troše snahy se ale dá sehnat docela levný autobus.

Každá návštěva této kdysi slavné země pro mě má docela hořkou příchuť a trochu se bojím, že k Britskému modelu spěje i kontinentální Evropa.

Londýn

Brzká raní hodina a vyprázdněné ulice Londýn v mých očích příliš nevylepšili. Volným krokem jsem vyrazil z Victoria Coach Station a vyrazil k Westminesteru. Vyfotit řeku, parlament a Big Ben. Pak jsem pokračoval na Trafalgar. Focení v Londýně se neslo hlavně ve znamení návratu k 50m ohnisku objektivu Jupiter 8. Návrat je to příjemný, protože znamená, že nemusím používat přídavný hledáček. Navíc má o jeden stupeň lepší světelnost, což se brzy po ránu také hodí. Ke svému hlavnímu cíli, Toweru a Tower Bridge jsem dorazil až před obědem, což  zajistilo výraznou stafáž z řad turistů. Němci možná sice prohráli Bitvu o Británii, ale počtem turistů poráží i jinak nedostižné Číňany. Slunce mělo na obloze dost nepříznivou polohu a vůbec celá obloha byla v podstatě bílá a bez kontrastu, takže jsem opět příliš nefotil, jen tak aby se neřeklo a abych dofotil zbytek filmu.

Londýn mě z fotografického hlediska trochu zklamal, ale chyba bude spíš ve mně. Nedostatek času, zanedbaná předchozí příprava a celkově ne úplně kreativní období, kterým teď procházím. Jako takový mám ale Londýn rád. Je to krásný artefakt kdysi velkého impéria, které dosáhlo vrcholu kdysi před stovkou let, a teď už jen pomalu čeká na svůj definitivní pád. Město je poseté pomníky padlým v různých koutech světa a v různých staletích. S trochou nadsázky by se dalo říct, že celé město je jedním velkým válečným pomníkem. Větším lákadlem a něčím, co skutečně potěší moje oko, jsou různé průmyslové památky 19. a raného 20. Století, kterými je Londýn taktéž poset. Díky tomu se tam vždy rád vracím, plus si musím doplnit resty v návštěvách muzeí a galerií.

Kulturní vyžití se při této návštěvě omezilo na procházku v SOHO a večeři v čínském „sněz co můžeš“ bufetu. Tento koncept by v ČR jisto jistě neměl šanci přežít, protože správný Čech raději umřel než aby nechal jídlo „zadarmo“ nedojedené. Nemohu kantoncům vyčítat jejich neznalost češství, ačkoliv jejich trik s přesolenými krevetami byl značně podlý – chtěli stáhnout lidi na cenách nápojů. Vydržel jsem na o jednom pivu a sklenici vody z kohoutku celkem dlouho. Moje čínština je celkem mizerná, ale mám pocit, že mě při odchodu prokleli a zakázali mi vstup do China townu na 5 let. C´est la vie. Samozřejmě přeháním, ale má pointa je, že pokud se chcete opravdu nacpat za zorumné eníze, tak čínská a indická bistra jsou tím místem. Případně fish and chips, jen škoda, že už je nebalí do novin jako před 10 lety. Viním z toho EU (a zednáře, dodal by tchán).

Celkem jsem v Anglii a ve Skotsku nafotil 3 černobílé kinofilmy, 2 barevné kinofilmy, 1 černobílý svitkový film a 2 barevné svitky. Nad výsledky mohu teď, na palubě letadla do Prahy, jen spekulovat (teď už vím, že pár se jich povedlo).

Na závěr jen několik bodů pro cestovatele, kteří v Anglii či ve Skotsku ještě nebyli:

1.      Skoti jsou obecně příjemnější lidé než Angličané (obecně!)

2.      Jídlo a pití v restauracích leze do peněz (hodně)

3.      Najít wi-fi zadarmo není problém ani v menších městech

4.      V autobusech běží klimatizace vždy naplno, a tak se i v létě pořádně oblečte

5.      Když se něčemu divíte, tak se zavřenou pusou a neukazujte prstem (místní to dráždí)

6.      Nevozte domů Skotské libry – v ČR bude problém je vyměnit za koruny

Teď už jen pokud těch 8 řvoucích kojenců v letadle dovolí, tak se odeberu k zaslouženému spánku. Byla to náročná, ale i plodná dovolená.

Celé album z Londýna a Skotska na Flicrku

Skotsko, část 2.

Žít by se tu asi dalo, někde na samotě, bez kamer a vládní kontroly na každém kroku. Jinak by se člověk asi musel upít, což při 4 librách za pivo by vlezlo do peněz. Což mě přivádí i k naprosto brutálním cenám železniční dopravy. Cesta z Edinburghu do Londýna vlakem, vás může vyjít i na něco přes 20tis Kč. Při troše snahy se ale dá sehnat docela levný autobus.

Vlak z Inverness do Edinburghu se zvlášť neliší od českých vlaků IC a EC. Snad jen tím, že je to motorák, protože elektrifikace tady moc nefrčí. Byla by drahá. Nabídka jídelního vozu je fajn, lidi se chovají stejně neomaleně a hlučně jako v ČR a tak to není příliš velký kulturní šok. Čeká mě 5 hodin v Edinburghu, které se mi snad povede strávit focením. Poprvé jsem to poněkud odbyl. Pokud máte tu smůlu nebo štěstí a dorazíte zrovna v době, kdy se zde koná umělecký festival, tak se máte na co těšit. V tomto šíleném období je tady každý buď:

1.      Pouliční umělec

2.      Náhončí na vystoupení pochybné kapely

3.      Vykulený turista

Podobné akce se mohou zdát jako požehnání pro fotografa, ale… Zkuste vyfotit kloudnou fotky, když vězíte v davu turistů. Není to ideální. Pro někoho to může mít své kouzlo. Pro mě moc ne.

Domy z tmavého kamene jsou postaveny v poměrně jednotném stylu, a ačkoliv se to v centru hemží turistickými pastmi, které si v ničem nezadají s centrem Prahy, tak jako celek shledávám Edinburgh celkem uspokojivým. Nejvíc mi v paměti utkvěla snídaně ve „Snax Café“. Café úplně nevystihuje pravou podstatu toho místa. Je to spíš takové dělnické bistro, otevřené od brzkého rána. Za pár liber si tu můžete dát obří mastnou snídani a pak se nabuzení přívalem vší té energie vydat prozkoumat město skotských králů. Celkem solidní možnost k průzkumu města představují „bezplatné“ prohlídky, které startují před Starbuckesem na Royal Mile. Průvodci jsou placení formou sprotpitkého a když jim na konci prohlídky dáte méně než 10 – 20 Liber na osobu, budou se tvářit kysele. I přes kyselé pohledy na konci prohlídky se ale dozvíte, co inspirovalo J. K. Rowling, něco o historii města a dalšá věci, které byste jinak nevěděli. Za 2.50 na osobu (veškerá má hotovost na ten den) to určitě stálo.

Špatně se mi v té záplavě turistů a pouličních umělců špatně hledal nějaký klidný bod, kde bych si mohl v klidu sednout a utřídit si myšlenky. Opět jsem toho moc nevyfotil, uvidím, až vyvolám filmy (opravdu jsem toho moc nevyfotil, jak jsem zjistil, když jsem vyvolal filmy). Ještě mě tu čeká večer a pak hurá autobusem do Londýna, kam máme dorazit v 6:20, takže se oprávněně těším na prádné město a mě příjemnou atmosféru a světlo. Pokud se mi povede nafotit pár slušných snímků, tak ten výlet bude za něco stát.

V závěrečném příspěvků této série i Britské impériu se napijeme přímo z pramene v Londýně!

1. část
3. část

Celé album ze Skotska na Flickru

Skotsko, část 1.

Když chcete fotit, jeďte na dovolenou nebo na výlet sami. Jednoduchá rada pro začátek. Abyste vytvořili zajímavé, či nedejbože dobré fotografie, tak potřebujete především klid a na celý proces se soustředit. Volnost pohybu je také důležitá, jít kam chcete a kdy chcete. Ten kdo to zvládne i s manželkou a 3 dětmi má mojí úctu.

S manželkou jsme se vydali do Skotska na dovolenou s naší rodinou, jejíž část žije ve Velké Británii. Jelikož se tchán cítí být po otci skotem, bylo Skotsko jasná volba. Na Černý ostrov, tedy „Black Isle“ jsme vyrazili přes Londýn a Edinburgh, o kterých napíšu ke konci tohoto příspěvku, protože jim chci dát ještě jednu šanci na cestě zpět.

Skotská příroda je opravdu zajímavá a krásná, pro někoho, kdo se věnuje krajinářské fotografii, to může být doslova ráj. Osobně mi krajinky nic moc neříkají a tak jsem se v prvotním šoku obrátil pro radu k předsedovi spolku „Ostravských krajinkářů“. Dotaz byl jednoduchý – 35 nebo 50mm ohnisko? Odpověď byla poněkud nejednoznačná: „Můžeš zkusit 35.“ Tak jsem to zkusil a stálo to za penderek. Ve výsledku jsem pak hodně fotil Flexaretou (formát 6x6), která má ohnisko 80mm, což odpovídá 50mm na kinofilmu. Jsem dost zvědavý (tenhle příspěvek jsem napsal, ještě než jsem měl fotky vyvolané) jak to dopadne. Můj Flexaret IV má tendenci snímky lehce přeexponovávat, což se snažím kompenzovat větším přicloněním, než které mi doporučí expozimetr. Pro svoje snímky ve formátu 6x6 také tradičně používám barevný filmy (Kodak Portra).

Co se týče technického pokroku mého černobílého focení na kinofilm, tak se mi povedlo sehnat žlutozelený filtr, který je (byl) v krajinářské fotografii velmi používaný. Jeho efekt by měl být podobný jako u UV filtru v barevné fotografii, plus lepší separace odstínů zelené a další pozitiva a jistoty. Ve výsledku, když jsem fotky vyvolal a negativy digitalizoval, zjistil jsem, že to je asi nejlepší univerzální filtr pro černobílou fotografii vůbec! Problém byl v tom, že když jsem do Skotska vyrážel, neměl jsem s ním nafocený a vyvolaný ani jede film, takže jsem vůbec nevěděl, jak budou fotografie vypadat, ale to mě v žádném případě neodradilo od jeho použití, co jak jsem již psal, byla správná volba.

Náš program ve Skotsku se sestával převážně z dlouhých procházek lesy a po plážích, na kterých čekali lidé vybavení teleobjektivy na výskyt delfínů. Cvaknout pláž, moře, ropné plošiny a stačilo., nic převratného jsem si od těch fotek nesliboval, ale jinak bych umřel nudou (nakonec některé vyly fajn). Pobřežní městečka, jako například Cromarty, jsou sice malebná, ale i dost mrtvá. Není tam moc co fotit, natož aby se tam člověk pokoušel o nějaké „streetphoto“. Naproti tomu krásně hluboké lesy byly teď na konci léta docela prima. Všude spousta barev, hlavně každý myslitelný odstín zelené. A tak jsem fotil. Barevné, černobílé, kinofilm i střední formát (6x6). V lese se občas dá najít nějaký zajímavý detail, pohrát si s hloubkou ostrosti a podobně. To mě zaujalo trošku víc, než focení krajinek a různých panoramat. Předseda spolku „Ostravských krajinkářů“ semnou snad bude v tomto bodě souhlasit.

Příchuť skotského maloměsta (co je vlastně ve skotských poměrech maloměsto?) jsem měl možnost okusit v Inverness. Mešsto se 40 tis obyvateli, mezi jezerem Loch Ness (které je tak nudní, že mu není nutné věnovat víc prostoru) a mořem. V Inverness mají všechno  - hrad nad městem, kde sídlí soud, pár hospod a Viktoriánské kryté tržiště – tehdejší obdobu dnešních nákupáků. V hospodách je docela živo, skoro v každé hraje večer živá muzika a jak se zdá, Skoti umí hodit věci za hlavu a dát si pár piv. S ČR se to samozřejmě nedá srovnat. Streetphoto by se tu asi v zásadě provozovat dalo, ale já byl tak vysílen krajinkami a rodinnou pohodou, že jsem radši zalezl do mekáče a začal sepisovat tenhle příspěvek, který dokončím zřejmě na letišti nebo v letadle cestou domů.

Za týden se podíváme na zoubek Londýnu a Edinburghu!

Celé album ze Skotska a Anglie na Flickru

Řím

Vyrazit uprostřed léta do Říma, když ne úplně dobře snášíte davy turistů na každém kroku, se může zdát jako holé šílenství. Jenomže jsme si s manželkou už provedli průzkum terénu a zjistili jsme, že Řím má úžasnou schopnost pohlcovat masy turistů a zabránit jejich přílišnému hromadění na několika málo místech. Plus jsme s manželkou všechny hlavní památky viděli již dříve a tak nás hlavně zajímalo, jak žijí a jak se baví místní.

V Bed and Breakfast, kam jsme dorazili asi v jednu ráno, jsme si nechali poradit pár míst, kam místní obyvatelstvo vyráží za zábavou a dobrým jídlem. Hlavním bodem zájmu místních se v poslední době stala čtvrť „Transtevere“ v jejímž centru stojí údajně nejstarší kostel v Římě. Těžko říct, co tam bylo první, jestli nepředražené jídlo a pouliční umělci nebo hipsteři, ale tak nějak to tam funguje ve vzájemné symbióze. Hladovým turistům ku prospěchu.

Poučen z Paříže mě teď to Říma sice opět doprovázela moje „Fejkolejka“, ale tentokrát vybavena objektivem Jupiter 12 s ohniskem 35mm a světelností 2.8. Tato změna mi umožňuje pořizovat širší záběry, avšak je vykoupena nutností použít přídavný hledáček. Ten zabudovaný v těle fotoaparátu je totiž pouze pro ohniskovou vzdálenost 50mm základního Jupiteru 8. Problém přídavného hledáčku tkví v tom, že ostřit pomocí dálkoměru musíte v hledáčku vestavěném a pak překomponujete v hledáčku uchyceném do sáněk pro blesk.

Přídavný hledáček KMZ je chytře vymyšlené zařízené, které vám umožní komponovat se všemi objektivy, které v SSSR pro Zorki (a další foťáky) vyráběli. Jedná se tedy o ohniska 28-35-50-85-135mm. Nevýhodou je velká paralaxa (výška hledáčku nad objektivem), ale i ta jde ručně kompenzovat pomocí nastavení. Dost také záleží, jak se sešly výrobní tolerance hledáčku a sáněk pro blesk, u některých foťáků tam bude trochu volně a přesné kompozice mohou představovat problém. Já měl docela štěstí a tolerance se sešly dobře a všechno plus minus funguje.

Řím byl přelomový i v dalším ohledu. Poprvé jsem použil navíječku metráže, do které jsem rovnou koupil 30.5m svého oblíbeného Ilfordu HP5. Konečně jsem se také rozhodl, že veškeré černobílé filmy si doma zpracuji sám. Pokusil jsem se také o experiment s push procesem filmu na ISO 3200, abych mohl fotit v noci, ale to kvůli problémům s měřením expozice za šera úplně nevyšlo.

Přes den jsem fotil s neustále nasazeným oranžovým filtrem, který jednak snižuje množství světla (základní citlivost HP 5 je ISO 400) a druhaj oranžový filtr docela pěkně zvyšuje kontrast. I u fotek, kde se například obloha zdála přepálená, bez kontrastu, se mi povedlo vše zachránit jemnými úpravami při post procesu naskenovaného negativu. Musím se ale taky přiznat, že jsem v Římě tolik nefotil. Ostré slunce, teploty permanentně přes 30°C a „tvrdé“ světlo nejsou ideální podmínky. Věnoval jsem se tedy spíše italskému jídlu, což je asi to nejrozumnější volba (hned po manželce samozřejmě). Nikam se nehonit a dobře se najíst, podobně jako v Paříži. Každopádně jsem přišel na to, že v úzkých římských uličkách je lepší se pohybovat s relativně kompaktním dálkoměrným foťákem než se zrcadlovkou s dlouhým objektivem. Tedy pokud nejste Japonec nebo Číňan., to si pak klidně vezměte i pořádný stativ a odrazné desky.

Pokud fotíte na film, jako já, narazíte možná na problém s tím, že město ožívá především v noci. Fotím na ISO 400, se kterým se i ve večerním hodinách udržím na rozumných závěrkových časech (1/30 udržím spolehlivě, 1/15 jak kdy), když je ale opravdu tma, tak ani IS0 400 nestačí. Oči jsou pro odhad zrádné, protože se tmě přizpůsobí, takže se Vám může zdát, že je světla dost, ale není. Řešením může být film s vysokou citlivostí, i když i ten má svá úskalí nebo můžete provést push-proces. Druhá možnost funguje tak, že například s filmem o citlivosti 400 fotíte jako by měl citlivost 3200, tedy ho podexponujete o celé 3 stupně. Tomu pak musíte přizpůsobit i vyvolání negativu – delší čas strávený ve vývojce. Návod, jak vyvolat skoro každý film si většinou najdete pro různé kombinace filmů a chemie na internetu, případně Vám poradí nějaký guru klasické fotografie. Za předpokladu, že nějakého znáte.

Samotný push-proces se mi docela povedl, ale ze 2 filmů focených v noci se stejně povedla jen jedna fotka. Především jsem špatně změřil expozici, používám aplikaci pro iPhone, která většinou měří spolehlivě. Ve tmě ale neměří, jak jsem následně zjistil, pouličními lampami osvětlenou ulici naměříte a vyfotíte spolehlivě, další věci už ne. Specializovaný expozimetr bude asi nutnost. Takové marginality, jako že se po tmě špatně ostří a že přídavný hledáček je tmavý, že se špatně komponuje, se vůbec nebudu zmiňovat. Nakonec ta jedna fotka, co se v noci „povedla“ je docela fajn. Plus mám pro příště velmi cennou zkušenost. O poznání víc mě potěšilo, že z mého Polaroidu SX-70 vylezlo 8 z 8 dobře exponovaných fotografií. To rozhodně nebává zvykem – ale o zrádnosti Polaroidu až někdy jindy.

Řím je plný různých klišé a je na Vás, jak se s nimi poperete. Samostatnou kapitolu pak představuje focení ve Vatikánu. V interiérech je docela tma a na blesk můžete zapomenout. Tehdy přišlo ke slovu moje Lomo LCA, které je malé, nenápadné a má automatiku expozice. Povedlo se mi s ním fotit i v Sixtínské kapli, kde se jinak fotit nesmí. Několik čínských turistů bylo vyvedeno zřízenci, protože fotili. Ne však já, mě si nikdo nevšiml. Doufám, že fakt, že jsem nechal dopadnout odražené fotony světla, na svůj film nepoškodilo cenné malby. Nerad bych si to musel vyčítat. Pokud si lámete hlavu, jestli do Říma vzít černobílý nebo barevný film, tak Vám to usnadním. Černobílý. Řím není v této době (jestli kdy) moc barevné město.

Takže ve zkratce – Řím se fotit dá, ale má to svá úskalí a dost možná zjistíte, že je lepší posedávat s dobrým italským jídlem a pít studené (překvapivě pitelné) pivo, než ve 30°C běhat v ulicích s foťákem. Porchetta, pivo a zašít se někam do stínu – to je můj recept.

Celé album z Říma na Flickru