Šťastný nový rok: 3 odrazy minulosti

Letos se mi povedlo něco, co jsem chtěl udělat už opravdu dlouho. Prošel jsem si celý svůj fotografický archiv. Povedlo se mi to při příležitosti výběru fotografií na výstavu. Během tohoto procesu jsem si všiml jednoho svého zvyku, který mě provází od prvních dní, kdy jsem k oku přiložil hledáček. Čas od času, když jsem se blížil konci filmu a měl jsem po ruce vhodnou lesklou plochu, vyfotil jsem svůj odraz.

Bylo to zajímavých 8 let. Prožil jsem hodně změn ve svém osobním, pracovním a i tvůrčím životě. Nejsem asi úplně ten poetický typ, který by tady psal, že v každé fotografii svého odrazu přesně vidím životní události, které se mi otiskly do tváře. Snad jen občas se mi vybavila konkrétní situace a kontext, při které jsem snímek pořídil a s tím samozřejmě i vzpomínky na širší kontext doby a událostí. 

Na závěr roku jsem si proto připravil 3 svoje "selfíčka", která tvoří jistý průřez mou dosavadní fotografickou dráhou:

Paříž, 2015, vybaven fotoparátem Zorki a nezkaženým pohledem na svět jsem vyrazil do světa. V Pařízi jsem tehdy nafotil asi 4 filmy a přišlo mi to hodně!

Petrohrad, 2017, film číslo 192 v mé Leice M2. Mám už za sebou první dokumentární projekt a fotím tempem kolem 100+ negativů za rok. 

Řím, 2022, po více jak dvou letech covidového marasmu jsem vytáhl paty za hranice. Přísný výraz je důsledkem jisté podrážděnosti vyvolané velmi hlučnou skupinou čínských turistů.

Schrödingerovy negativy

Začínají se mi doma hromadit nevyvolané filmy. Poslední "velké" vyvolávácí maratony, kdy jsem každý den vyvolával a skenoval negativy jsem absolvoval v létě po návratu z Říma. Mám ale neblahé tušení, že v krabičkách od metráže do kterých ukládám kazety s exponovaným filmem, mi leží ještě pár filmů z letošního jara. Vím, že jejich obsah mi neuteče a tak si mohu dát na čas. 

Tato situace mě ovšem přivádí k otázce, jaká je vlastně podstata existence fotografií na nevyvolaném filmu. Z čistě technického hlediska by se dalo říct, že existují ve formě chemické reakce, která na filmu proběhla při expozici. Tato technická podstata by však přišla vniveč, pokud by nějakou nehodou došlo k osvícení negativů, či k chybě při vyvolání. Jedná se tedy o stav jisté křehké a nejisté existence. Navíc má znalost toho, co je na negativech zachyceno je dost omezená a můj poznámkový aparát je v tomto ohledu dost minimalistický a u nevyvolaných negativů mi dává jen velmi omezenou představu o tom, co se na nich ukrývá za fotografie.

Jisté odhalení nastává, až když pověsím vyprané negativy k uschnutí. Tehdy se poprvé můžu podívat na negativní odraz světla, které film zachytil. Mohu posoudit, jak jsou negativy kryté a kontrastní a mohu se pokoušet z 36x24mm políček vyčíst, co je na nich zachyceno. Negativ tehdy začíná existovat jako objekt, ale obraz na něm zachycený ještě ne.

Následuje pak už jen zvětšovák a papír, či skener a tisk (rouhačství!), tedy transformovaná existence obrazů na negativech v jejich finální formě. Jenomže já tady píšu, místo toho abych vyvolával. Některé mé negativy tedy zatím stále zůstávají ve stavu jisté kvantové nejistoty. 

Sněžka: Počtvrté už je to tradice

Žádného z pravidelných čtenářů mého blogu asi už nepřekvapí, že se stále vrací na svá oblíbená místa. Konkrétně na Sněžku každý rok vyrážím se stejnou kamarádkou. Každá naše cesta začíná podobně - debatou o tom, že letos opravdu nejsme ve formě a že výstup nejspíš nepřežijeme. Letos to bylo jiné v tom, že diskuse začala tím, že bychom rádi jeli na výlet kamkoliv jinam než na Sněžku. Po loňském zážitku se nám tam nechtělo ani trochu. Nemohli jsme vůbec vymyslet kam, diskuse se táhla a nakonec jsme si museli dát deadline do 22:00 toho dne - pokud nic nevymyslíme do té doby, tak pojedeme na Sněžku a hotovo. A jak prošla 22. hodina, nastalo obvyklé bědovaní, že to letos určitě nepřežijeme, protože jsme oba v naprosto mizerné formě, i když jsme si dávali předsevzetí, že LETOS to bude jinak!

Počasí nám v zásadě přálo a po nezbytných přípravách jsme z Malé Horní Úpy vyrazili až na nejvyšší vrchol Česka. Tento výstup probíhá pokaždé v obdobných fázích:

1. "Měli bychom se šetřit, ať nepřepálíme start!"

2. "Na to, že nejsme ve formě, to docela jde!"

3. "Tak, stoupání je za námi, teď už to bude jen po hřebeni."

4. "Tohle stoupání jsem z minula úplně vytěsnil, to je hrozný."

5. "Nevím, jestli si sundat bundu nebo svetr."

6. "Příští rok se na to vykašleme..."

7. "Všude samí Poláci! A toho bordelu!"

8. "Já těch posledních pět set metrů nedojdu, nechej mě tady."

9. "Čí je ten hroznej barák tady na vrchu? Aha, Poláků..."

10. "Nakonec to nebylo tak hrozný."

Takhle se to opakuje rok za rokem, v menších obměnách. Letos jsme při výstupu potkali rekordně nízké množství lidí. Valnou většinu z nich na cestě dolů. Dost možná kvůli tomu, že jsme vyráželi relativně pozdě. Nejsme zrovna turisté, co vyráží na stezku již za úsvitu. Na vrcholu hory panovalo takřka bezvětří, což bylo velmi neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo množství lidí na vrcholu, respektive jejich absence. S jistotou ale mohu konstatovat, že na vrcholu Sněžky není moc co dělat, výhledy nejsou bůh-ví jak fotogenické a na celé cestě jsou vlastně nejlepší ty pohledy NA Sněžku.

Cesta dolů pak probíhá v následujících fázích:

1. "Za chvíli se bude stmívat."

2. "Z kopce je to horší než do kopce. Jít pozadu pomáhá."

3. "Doufám, že mě nebudou bolet kolena." a "Bolí mě kyčle."

4. "Říkám ti, že ještě půjdeme do kopce." a "Nevěřím ti!"

5. "Proč jdeme do kopce, když jdeme dolů?"

6. "Tenhle barák je fakt otřesnej!"

7. "Hlavně mě nenechávej objednat si v hospodě žebra, umřel bych."

8. "Už se těším, až si zuju tyhle boty."

Následuje krátká přestávka na občerstvení v pivovaru Trautenberk a debata nad jízdním řádem. Zjištění, že vlak, který jezdil před rokem je už zrušený a že vlastně musíme docela pospíchat. Každý rok... Někomu by to opakování třeba vadilo, ale já se v něm cítím velmi komfortně. Vím co mě čeká a vlastně se na to i docela těším. 

Půjdeme na Sněžku i pátý rok v řadě? Kdo ví, nezbývá, než rok počkat. 

S P Q R

Po dvou letech různých lockdownů a cestovních omezení (zatím dvou letech...), jsem se rozhodl, že letos je letos již dozrál čas, abych zase vyrazil někam do zahraničí. Moje první volba byla samozřejmě Gruzie. Jenomže člověk míní a Putin mění. Z pochopitelných důvodů mi pak tedy nepřišlo příliš dobré cestovat do regionu přiléhajícího k Rusku a Černému moři. Napadlo mě tedy, že by to mohla být dobrá záminka proč vyrazit do "západní" Evropy, kde jsem nebyl už hodně dlouho. Hlavou mi proběhl celý seznam zemí a měst, kde jsem už byl a kam bych se rád podíval znova. Říkal jsem si, že po tak dlouhé době by bylo lepší jet někam, kde to už trochu znám. Vylučovací metodou jsem se postupně dostal ke dvěma favoritům - Paříži a Římu. 

Konečná volba nakonec padla na Řím, byl jsem v něm sice vícekrát, ale stále jsem měl pocit, že jsem toho z něj vlastně mnoho neviděl. Mé návštěvy byly vždy relativně krátké. Například ze slavných muzeí a galerií jsem neviděl skoro nic. Jednoho květnového dne jsem tedy sedl na letadlo a vyrazil směrem k Věčnému městu. V letadle jsem přemýšlel nad tím, co se za těch pět let od mé poslední návštěvy mohlo změnit. Není to úplně krátká doba. První místo, které jsem musel navštívit hned potom, co jsem na Termini vystoupil z vlaku bylo Er Buchetto. Malý krámek s porchettou, kde za svá eura dostanete sendvič s pečeným vepřovým, víno, kousek sýra a nakládanou zeleninu. A vše bylo přesně stejná jako před pěti lety. 

Cestou na ubytování, které jsem měl hned vedle Vatikánu, jsem prošel většinu důvěrně známých místo jako je fontána Di Trevi a Pantheon. Ještě jsem si ani ze zad nesundal batoh, ve kterém jsem si vezl oblečení, a už jsem si plnými doušky tu velkolepost. Na jednu stranu si myslí, že spousta míst na světě se přeceňuje, na druhou stranu mi Řím vždy přijde stejně velkolepý, jak jsem si představoval. 

Neměl jsem žádný pevný program. Jen dost vágní seznam prožitků, které bych si v Římě rád dopřál. Třeba taková snídaně - croissant, cappuccino a čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Následovalo pomalé potulování se městem. Býval bych byl rád vstával brzy a užil si probouzející se město za příznivějších teplot, ale nikdy se mi nepovedlo vstát dostatečně brzo. Trochu mě mrzelo. že jsem nestihl návštěvu baziliky Sv. Petra, kde se tvořily dlouhé fronty již od časného rána. Jedna z věcí, které jsem se chtěl vyhnout a povedlo se mi jí beze zbytku splnit. 

Zvyknout si na to, že jsem opět venku, mezi lidmi a s foťákem u oka mi trvalo první dva dny. Potom jsem si vzpomněl, že je to vlastně normální a že nenormální byly ty poslední dva roky. S tímto vědomým jsem se poté prostorem Věčného města pohyboval takřka s lehkostí. Na mysl mi vytanula i spousta vzpomínek na zážitky z předchozích návštěv. Většina z nich příjemných, nostalgie je příjemná. Řím jakoby se neměnil a vždy mi dával přesně to, co od něj čekám. Na toto téma jsem měl krátkou diskusi s dokumentárním režisérem Stephenem Natansonem, kterého jsem v Římě kdysi potkal v jedné kavárně. Dle jeho názoru není absence změn dobrá věc, znamená totiž stagnaci. Od města s historií dlouhou téměř 2800 let nejde ovšem očekávat nějaký překotný vývoj.

V Římě jsem si znovu uvědomil jednu dost důležitou věc, kterou říkal už Henri Cartier- Bresson. Fotografie nelze dělat s cynickým pohledem na svět. Člověk musí trochu otevřít "srdce", aby to mohlo fungovat. Z nějakého důvodu je to častěji jednodušší, když jsem mimo prostředí, kde se pohybují denně. Jsem tedy Římu vděčný, že mi poskytl něco, co jsem skutečně chtěl a potřeboval. Nic víc, nic míň.

Neapol: Viva l´Italia

Hlavní města občas trpí tím, že prý úplně nereprezentují realitu zbytku země. Proto jsem se rozhodl vyrazit i mimo Řím. Možnosti mě napadaly dvě - buď výlet k moři do Ostie, či rychlovlak do Neapole. Spousta mých přátel a známých již Neapol navštívilo a tak jsem si rezervoval lístky na rychlovlak a uprostřed svého pobytu vyrazil na menší výlet. Vlakem to trvalo necelou hodinu a čtvrt.

V Itálii jsem nikdy nebyl dále na jihu než právě v Římě, ale měl jsem jisté informace jak to na "divokém jihu" vypadá. Okolí hlavního nádraží vypadalo přiměřeně nově a moderně, ale to mě nezajímalo. Vypil jsem rychlé espresso na náměstí a vyrazil. Přijel jsem vlastně docela bez přípravy. Jediné, co jsem měl v poznámkovém bloku zapsáno byla adresa pizzerie Da Michele, kde si člověk může prý dát tu nejlepší pizzu v Neapoli. Mé informace nelhaly, pizza byla skutečně dobrá a také velmi levná. Dal jsem si jí jako brzký oběd. Měl jsem vlastně jen jediný cíl - dostat se k moři. Ne že bych se snad chtěl koupat, ale moře jsem neviděl už pěkných pár let. Nebyla to ale vůbec přímá cesta.

Cestou jsem narazil na několik zajímavých uliček a zákoutí. Zaujal mě zejména rybí trh. V přímořském městě je to samozřejmě trochu klišé, ale vizuálně zajímavé. Má velmi nedobrá Italština bohužel nestačila na to, abych si koupil nějaké čerstvé ústřice. Málokdy vynechám příležitost si nějaké dát, ale ne každý den je posvícení. Povedlo se mi ale zajít na pozdní oběd do zajímavé restaurace, která k rybímu trhu těsně přiléhala. Vypadala jako místo, kde se nic moc nezměnilo za poslední čtyřicet či padesát let. Provozovatele jsem odhadl někam k sedmdesátce a v servisu jim vypomáhal nejspíše vnuk. Čerstvé ančovičky v chilli oleji, nakládané artyčoky, dorada na grilu, chleba, kousek sýra a samozřejmě bílé víno, které nemohlo chybět. 

Na každém kroku bylo znát, že tady víc na jihu se žije docela jinak než v Římě, či na severu Itálie, který jsem navštívil dříve. Na ulicích bylo živěji a rušněji, provozovatelé obchodů většinou postávali či posedávali před svými podniky a občas prohodili pár slov s kolemjdoucími. Turistů bylo také méně než v Římě, což je pro fotografování vždy lepší. Zvolna jsem klouzal ulicemi a tu a tam jsem mezi domy spatřil majestátní kužel Vesuvu. Nakonec se mi povedlo dostat se až k moři. Nebyla to tedy žádná pláž, pouze kamenný vlnolam, ale i tady byli lidé, kteří se sem přišli vykoupat. Tak jako všude, kde se zem potkává s mořem, i zde byla jedna skupina mužů ve zralém věku, kteří rádi tráví čas na slunci a u vody. 

Cestou na rychlovlak jsem si dal espresso a Negroni, aby se mi lépe jelo. Díval jsem se, jak za oknem ubíhá krajina a říkal si, že bych se do Neapole rád brzy vrátil!

Město mramoru

Při svém pobytu v Římě jsem viděl slušnou dávku antických soch, ale i jejich pozdějších replik. Málokdy vynechám příležitost si je vyfotografovat. Líbí se mi propracovanost jejich detailů a v jejich pózách hledám inspiraci. 

Pohled na všechen ten bílý mramor mě přivedl k jedné zajímavé myšlence a historické paralele. Antické sochy nebyly téměř nikdy čistě bílé, tak jako je známe teď. Zpravidla byly bohatě polychromované, aby se co nejvíce blížily realitě a estetickému cítění dané doby. Historická paralela která mě napadla se samozřejmě týká barevné a černobílé fotografie. Představil jsem si tedy Římana, který by se ocitl v současném muzeu a díval by se na sochy zbavené barvy, co by nám asi řekl? Nejspíš něco jako: "Co se vám na tom tak líbí? Vždyť lidé nejsou z bílého kamene, proč si ty sochy zase neobarvíte?" 

Sochy, které obdivujeme dnes, jsou tedy jistou abstrakcí své původní formy. Můžeme stále obdivovat anatomickou přesnost, promyšlené pózy a to, že kámen působí stále téměř živým dojmem. Ovšem pravá podstata kamene je odhalená, nezakrytá barvou, která by se snažila budit dojem, že se skutečně jedná o živého člověka. Často se lze setkat s názorem, že černobílá fotografie je také abstrakcí reality. Barvy a světlo jsou převedeny do odstínů šedé, kontrastů mezi světlem a stínem. Zbytek práce už musí odvést náš mozek a představivost. 

Najdou se samozřejmě lidé, kteří stále tvrdí, že realita je barevná. Pro každého ovšem trochu jinak, na barvu má vliv velké množství faktorů - objektiv, snímač, software, post proces, obrazovka na které se na fotografii díváme, či technologie tisku. Nelze tedy nikdy s jistotou říct, že barva kterou vidíme na tomto technickém obraze odpovídá skutečné barevné realitě v místě a čase pořízení snímku. Pár let již proto říkám, že je pro mě barevná fotografie příliš abstraktní.

Čas od času je určitě zdravé se zamyslet nad tím, co a jak člověk dělá. Není to poprvé, co jsem se zamyslel nad celým konceptem barevné a černobílé fotografie. Pokaždé to zatím bylo se stejným výsledkem - držím se černobílé. Sochy mi však přišly jako dobrá metafora k tomu, abych se k celému tématu vrátil s tímto krátkým zamyšlením. 

Králické pastorále: Zweiter Teil

Vrátili jste se někdy z dovolené a měli pocit, že potřebujete ještě jednu? Stejně jsem to měl i já, když jsem se vrátil z Říma. Naštěstí jsem s tímto fenoménem počítal a tak jsem měl již v plánu hned druhou dovolenou. Tentokrát na chalupě v Králíkách. Několik fotografií z tohoto magického místa jsem vám již přinesl v prvním článku s názvem "Králické pastorále", který se těšil poměrně slušnému čtenářskému ohlasu. Rozhodl jsem se, že Vám přinesu pokračování svých zážitků ze Sudet.

Jsem si téměř jistý, že jsem se v nějakém svém článku již zmiňoval, že jako dítě jsem výlety na chalupu neuměl asi nikdy plně docenit. Nechápal jsem, proč by se mi měly líbit ty hodiny času, které člověku trvá než uvede dům do chodu a pak ho opět uloží ke spánku. Teď, o mnoho let později, jsem to asi již pochopil. Pocit klidu a jasnosti, který se člověku rozhostí v hlavě, potom co provádí a dokončí různé jednoduché mechanické činnosti. Otevřít okna, vyvětrat, zamést světnici, vybalit si věci a připravit si jednoduché jídlo. Uvědomil jsem si to vlastně až při odjezdu. 

Pro svůj pobyt v srdci Sudet jsem neměl žádný plán. Tedy až na to, že jsem si chtěl vyčistit hlavu od věcí, které mi v mých běžných dnech trochu zatemňují mysl. Zejména pak i různá elektronická lákadla, kterými si často krátím čas. Kromě fotoaparátů a filmů jsem si zabalil i dvě knihy, prázdný řádkovaný notes a tužky. Tajně jsem doufal, že něco přečtu a snad i napíšu, ale to se ukázalo jako příliš ambiciózní plán. Nakonec jsem si řekl, že mnohem lepší bude každý den brát tak jak přichází a odchází. Nelámat nic přes koleno a dělat jen věci, které vyplynou z momentální nálady, počasí a množství energie v daný okamžik. 

U prosté snídaně jsem většinou většinou z okna pozoroval dramaticky vyhlížející oblohu a snažil se odhadnout, jestli přijde déšť, kterým konstantně vyhrožovala předpověď počasí. Do svých poznámek jsem si jednou napsal: "Víc fotit i ve špatném počasí." Třikrát jsem vyrazil fotografovat opevnění, kterého je kolem Králík víc než dost a jednou ke klášteru, který se tyčí nad městem. Nezmokl jsem ani jednou. Obloha těsně před deštěm byla v kombinaci s letním sluncem značně dramatická. Jako obvykle jsem si zapomněl zabalit oranžový filtr, který by dramatu na obloze ještě trochu více pomohl.

Opevnění jsem fotografoval svou obvyklou kombinací Leicy a panoramatického Horizontu, což je kombinace na které jsem se za poslední roky ustálil. Fotografie v tomto článku jsem pořídil na Hasselblad a Vöigtlander Bessa II ve formátu 6x9, který jsem si pořídil kolem vánoc. Tento formát mě dlouho lákal, ale nedokázal jsem si ospravedlnit další fotoaparát ve formátu 3:2. Ve výsledku jsem se svou volbou spokojen. Velký negativ, specifická hloubka ostrosti a zajímavá kresba starého objektivu. Fotografie tak vypadají dostatečně jinak, než kdybych je pořídil na 35mm aparát. 

Chvílemi jsem se samozřejmě bavil myšlenkou na to, že bych se mohl v takové chalupě v Sudetech usadit natrvalo. Ráno hodit slepicím a kravce, vypít si meltu a k snídani si dát krajíc chleba s máslem. Je to samozřejmě dost naivní a idealizující představa. Stejně jí mám ale rád. 

Cesta z města

Nedávno jsem četl článek, který pojednával o tom, že lidé poslední dva roky úplně vytěsnili a považují je za jakési bezčasí. Mám to vlastně docela podobně. Nedalo se moc plánovat dopředu, tak jsem se stále pohyboval zejména v České republice a objevoval krásy naší vlasti. Čemu jsem se příliš nevěnoval bylo dávání fotek na instagram - tedy kromě stories. Fotografoval jsem ale plus minus nezměněným tempem. Neměl jsem ten rok ovšem žádnou dovolenou, tedy kromě víkendu v Králíkách, o kterém jsem již psal. Před vánoci se mi naskytla možnost jet do jurty ve Rtyni v Podkrkonoší, po dlouhých meditacích a troše váhání jsem tam nakonec vyrazil. Strávil jsem tam i své 33 narozeniny. 

Okolí Rtyně v Podkrkonoší znám celkem dobře. Byl jsem v jejím okolí několikrát a naposledy vlastně nedávno při fotografování opevnění. Hodně dlouho jsem však nebyl na horách v zimě, tu jsem si většinou nechával na zpracování toho, co jsem přes jaro, podzim a léto nafotil. Vlastně jsem v průběhu plánování dovolené zjistil, že nemám ani žádné pořádné oblečení na zimní pobyty venku. Záhy jsem také poznal, že pobyt v jurtě má své zákonitosti: 

1. Nejsou tam 4 stěny

2. Veškeré vybavení koupelny tvoří smaltovaný džbán a lavor

3. Když topíte, tak je tam rychle teplo

4. Když netopíte, tak je tam ještě rychleji zima

5. Delší pobyty mohou způsobit lehkou mongolizaci

Větší část času jsem strávil uvnitř, protože i na dovolené jsem musel pracovat. O dovolené... Bývaly časy, kdy by pro mě taková věc byla naprosto nemyslitelná. Někdy mi přijde, že pandemie a homeoffice docela narušily moje rozlišení toho, co je v práci a co doma. Před pár lety jsem prostě v 17 vypnul počítač a byl konec. C´est La Vie. Z části jsem ale také trávil čas uvnitř proto, že z pěkné mrazivé zimy se sněhem se stala zima nepěkná a blátivá. A na takové věci já zkrátka nejsem zařízený. Moje outdoorová výbava se totiž i na zimu sestává jen ze starého svetru, obnošené kožené bundy a džínů. I když jsem si loni na podzim dopřál nové pohorky. 

Povedlo se mi pár krátkých procházek po okolí, kde jsem mohl navštívit objekty opevnění, které jsem fotografoval na podzim. Sníh, mlha a celkově pošmourné počasí dává fotografiím úplně jinou atmosféru. Ještě než jsem filmy vyvolal, tak jsem si říkal, že by možná stálo za to více fotografovat i v zimě, kdy jsem si obvykle dával menší přestávku a spíše zpracovával to, co jsem nafotil za podzim, který pro mě bývá nejaktivnějším fotografickým obdobím v roce. Napsal jsem si tedy do svého poznámkové bloku "Víc fotit v zimě." Uvidíme, jak se mi to povede převést do praxe.