Letos se mi povedlo něco, co jsem chtěl udělat už opravdu dlouho. Prošel jsem si celý svůj fotografický archiv. Povedlo se mi to při příležitosti výběru fotografií na výstavu. Během tohoto procesu jsem si všiml jednoho svého zvyku, který mě provází od prvních dní, kdy jsem k oku přiložil hledáček. Čas od času, když jsem se blížil konci filmu a měl jsem po ruce vhodnou lesklou plochu, vyfotil jsem svůj odraz.
Bylo to zajímavých 8 let. Prožil jsem hodně změn ve svém osobním, pracovním a i tvůrčím životě. Nejsem asi úplně ten poetický typ, který by tady psal, že v každé fotografii svého odrazu přesně vidím životní události, které se mi otiskly do tváře. Snad jen občas se mi vybavila konkrétní situace a kontext, při které jsem snímek pořídil a s tím samozřejmě i vzpomínky na širší kontext doby a událostí.
Na závěr roku jsem si proto připravil 3 svoje "selfíčka", která tvoří jistý průřez mou dosavadní fotografickou dráhou:
Petrohrad, 2017, film číslo 192 v mé Leice M2. Mám už za sebou první dokumentární projekt a fotím tempem kolem 100+ negativů za rok.
