Hlavní města občas trpí tím, že prý úplně nereprezentují realitu zbytku země. Proto jsem se rozhodl vyrazit i mimo Řím. Možnosti mě napadaly dvě - buď výlet k moři do Ostie, či rychlovlak do Neapole. Spousta mých přátel a známých již Neapol navštívilo a tak jsem si rezervoval lístky na rychlovlak a uprostřed svého pobytu vyrazil na menší výlet. Vlakem to trvalo necelou hodinu a čtvrt.
V Itálii jsem nikdy nebyl dále na jihu než právě v Římě, ale měl jsem jisté informace jak to na "divokém jihu" vypadá. Okolí hlavního nádraží vypadalo přiměřeně nově a moderně, ale to mě nezajímalo. Vypil jsem rychlé espresso na náměstí a vyrazil. Přijel jsem vlastně docela bez přípravy. Jediné, co jsem měl v poznámkovém bloku zapsáno byla adresa pizzerie Da Michele, kde si člověk může prý dát tu nejlepší pizzu v Neapoli. Mé informace nelhaly, pizza byla skutečně dobrá a také velmi levná. Dal jsem si jí jako brzký oběd. Měl jsem vlastně jen jediný cíl - dostat se k moři. Ne že bych se snad chtěl koupat, ale moře jsem neviděl už pěkných pár let. Nebyla to ale vůbec přímá cesta.
Cestou jsem narazil na několik zajímavých uliček a zákoutí. Zaujal mě zejména rybí trh. V přímořském městě je to samozřejmě trochu klišé, ale vizuálně zajímavé. Má velmi nedobrá Italština bohužel nestačila na to, abych si koupil nějaké čerstvé ústřice. Málokdy vynechám příležitost si nějaké dát, ale ne každý den je posvícení. Povedlo se mi ale zajít na pozdní oběd do zajímavé restaurace, která k rybímu trhu těsně přiléhala. Vypadala jako místo, kde se nic moc nezměnilo za poslední čtyřicet či padesát let. Provozovatele jsem odhadl někam k sedmdesátce a v servisu jim vypomáhal nejspíše vnuk. Čerstvé ančovičky v chilli oleji, nakládané artyčoky, dorada na grilu, chleba, kousek sýra a samozřejmě bílé víno, které nemohlo chybět.
Na každém kroku bylo znát, že tady víc na jihu se žije docela jinak než v Římě, či na severu Itálie, který jsem navštívil dříve. Na ulicích bylo živěji a rušněji, provozovatelé obchodů většinou postávali či posedávali před svými podniky a občas prohodili pár slov s kolemjdoucími. Turistů bylo také méně než v Římě, což je pro fotografování vždy lepší. Zvolna jsem klouzal ulicemi a tu a tam jsem mezi domy spatřil majestátní kužel Vesuvu. Nakonec se mi povedlo dostat se až k moři. Nebyla to tedy žádná pláž, pouze kamenný vlnolam, ale i tady byli lidé, kteří se sem přišli vykoupat. Tak jako všude, kde se zem potkává s mořem, i zde byla jedna skupina mužů ve zralém věku, kteří rádi tráví čas na slunci a u vody.
Cestou na rychlovlak jsem si dal espresso a Negroni, aby se mi lépe jelo. Díval jsem se, jak za oknem ubíhá krajina a říkal si, že bych se do Neapole rád brzy vrátil!
