Fejkolejka: února 2021

Pomalu nám končí únor. Měsíc, který jsem v minulém článku nazval kritickým. Podle kejklí naší moudré morové junty to ale vypadá, že kritickým měsícem bude ve skutečnosti březen. Jelikož v katastru obce Poděbrady, či v okrese Nymburk se nenachází příliš mnoho objektů předválečného opevnění, netuším co budu dělat. Nejspíš si budu muset také střihnout polabskou verzi Krále Šumavy.

Rychlá kontrola zásob filmu odhalila jisté nedostatky v odběratelsko-dodavatelském řetězci. Jelikož jsem nespotřebovával filmy obvyklým tempem, tak jsem ani obvyklým tempem nenakupoval, ačkoliv peníze určené na nákup fotografického materiálu jsem si dával poctivě stranou. Metráž Ilfordu HP5 se však zdá býti nedostatkovým zbožím. Po dlouhé době tak asi budu nucen používat tovární kazety.

Při zpětném pohledu si říkám, jak naivní byla má naděje, že letošní jaro bude jistým návratem k normálu. Poslední rok jsem vlastně fotografoval převážně své domovské město a zdá se, že z jeho katastru se teď jen tak nedostanu. Leda bych se nechal zaměstnat v nějaké promořené montovně někde na Trutnovsku. To by mě asi dostalo blíž do těžiště mých současných fotografických zájmů.

Každopádně vy, mí čtenáři, se můžete těšit v březnu těšit na shrnutí mého morového roku a pak už snad navážeme snad na běžný fotografický provoz tady na blogu. Normální provoz našich životů je bohužel zatím v nedohlednu.

Z hlediska mé fotografické dráhy se zdá, že kritickým měsícem je únor. Zhruba koncem ledna mi dojdou fotografie z archivu, a to i v letech, která jsou na fotografování trochu tučnější než rok 2020. Jenomže rok 2020 byl jaký byl. Každý na něj budeme mít nějaké silné vzpomínky. V rámci zachování jisté duševní hygieny jsem se snažil vylézt každý den z bytu alespoň na hodinu a vzít si ven i foťák. Vlastně to samé, co jsem dělal na jaře ve formátu 6x6. S tím rozdílem, že na konci léta, na podzim a přes zimu to byla většinou Leica.

Na Jaře jsem si říkal, že celou tu pandemii tak nějak zvládám a myslel jsem si to až nějak do podzimu. Pak přišla zima a já zjistil, že víc a víc času trávím v bytě. Ono také co dělat ve městě, když je všechno zavřené a ulice jsou prázdné? Navíc promořené vlaky a počasí úplně nepřejí víkendovým výletům. Tím pádem se celá moje samo-karanténí zkušenost stala poněkud depresivnější. Zkrátka rozpoložení nebylo a stále není ideální k tomu, abych nějak fotograficky tvořil.

Na druhou stranu se mi povedlo sehnat knihu „Žena“ od Dany Kyndrové. S klidným svědomím mohu tuto knihu doporučit každému, kdo má zájem o klasický černobílý dokument. Přečetl jsem si i esej „Chvála stínů“ od Džuničiró Tanizakiho, který se v ní zabývá Japonským vztahem k estetice. Potřeboval jsem poměrně silné stimuly k tomu, abych vzal fotoaparát do ruky a nafotil pár filmů. Za okny mám sice pořád docela dost sněhu, ale už se živím nadějí, že za dva týdny je tu březen. Díval jsem se do archivu svých fotografií a za těch 6 let se jasně projevil trend, že je to právě poslední týden února, kdy po líné zimě zesílím své fotografické úsilí.

Kdo ví, jak bude vypadat můj fotografický start do roku 2021. Velké plány jsem si nedělal.