Panorama: České středohoří

Mezi roky 2019/2020 jsem trávil rok času prací na fotografickém projektu v Českém středohoří. Byl jsem kolem toho dost tajnůstkářský, ale malou ochutnávku můžete najít na VERUM PHOTO jako fotoesej. Zároveň s hlavním tělem projektu, které jsem fotil na kinofilm v klasickém poměru stran 3:2, jsem pořídil poměrně dost fotografií ve formátu panoramatickém. I když jich nebylo tolik, kolik bych chtěl. Na začátku jsem docela bojovat s trháním filmů, a tak jsem Horizont nevozil příliš často, protože po celém dni na nohou mi přišel jako zbytečná zátěž v brašně, více jsem ho začal používat až koncem zimy 2020 a na jaře. Zpětně toho lituji, že jsem s ním nefotografoval víc. Na druhou stranu, pokud vláda neprodá České středohoří Číně, která tam pak udělá povrchový důl, tak mi krajinky jen tak neutečou a bude ještě šance je vyfotit znova.

Panorama Českého středohoří mi není úplně neznámé už z ranného dětství, kdy jsem jezdil k Chomutovu za praprarodiči. Neznal jsem jména jednotlivých kopců, ale vnímal jsem jejich velikost a specifické siluety. Párkrát jsem se vyškrábal i na samotnou Milešovku, normálně by se tím člověk nějak nechlubil, ale to jste neviděli mé outdoorové vybavení. Ne že bych šel v zimě na Sněžku v žabkách, ale myslím si, že pro většinu nenáročné turistiky mi stačí džíny, polobotky a flanelová košile. Tak jako našim otcům a dědům! Na Sněžku si pak beru pohorky vyspravené kobercovkou a alespoň dobrou vojenskou bundu!

Měl jsem většinou štěstí na počasí a občas mi vyšly fotografie o kterých jsem si myslel, že nevyjdou. Třeba jako když jsem fotil z vrcholu kopce Ostrý. Opar, protisvětlo a to v kombinaci se starou sovětskou optikou nemohlo dopadnout dobře. Nakonec tak ale vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Jako vždy se ukázalo, že občas člověk prostě nesmí tolik meditovat a udělat snímek. Lepší mít a nepoužít, než nemít vůbec. U Horizonta to platí tak nějak troj až čtyřnásobně.

Loňský rok nebyl lehký a původní plán pro tyto fotografie se mi nepovedlo uskutečnit. Tento rok nejspíš nebude o moc jiný. Fotografie tedy zatím v poklidu odpočívají na negativech a na disku a čekají na svou chvíli. Negativy, stejně jako krajiny málokdy někam utečou.

Podzim v Jizerských horách

V Jizerských horách panují dost striktní přírodní zákonitosti – buď prší anebo do kopce. Tak mi to vysvětlili mí domorodí průvodci. Cílem výletu bylo prozkoumat linii lehkého opevnění poblíž Frýdlantského výběžku. Cesta nebyla jednoduchá, byla mlha a silnice nepříjemně klouzala. Na druhou stranu silnice byly pěkně zatáčkovité a tak jsem si to vlastně docela užil. Na malém parkovišti v lese jsem se setkal se svými průvodci, zalepil si pohorky další vrstvou vodotěsné lepící pásky a šlo se do lesa. Poučen z předchozího focení jsem si vzal stativ, pro případ, že by bylo opět v lese málo světla. Naštěstí bylo světla tak akorát a většinou jsem mohl fotografovat alespoň na F8, což mi dávalo mě vyhovující hloubku ostrosti. Nevybral jsem si tento úsek opevnění náhodou. Dle dostupných informací a fotografií obsahuje velké množství dost zajímavě umístěných objektů. Vše jde na vrub terénu s příkrými kopci a pískovcovými masivy.

Některé řopíky byly doslova vklíněny mezi skály, či na nich takřka přilepeny. Spousta z nich měla zachovalou kamennou rovnaninu kryjící jejich týlovou stranu. Nebyly to však žádné náhodné balvany, ale pravidelně vysekané kvádry. Další důkaz toho, kolik práce naši předci do stavby opevnění vložili. Vzhledem k terénu se v linii nachází i větší množství objektů s jednou střílnou, a dokonce jeden řopík typ C, který představuje jednoduchou konstrukci bez betonové střechy, pancéřových dveří a opět s jednou střílnou. Tento typ se používal pro krytí méně exponovaných míst. V tomto případě to byla týlová lesní stezka po úbočí kopce, která vedla k hlavní linii. 

S potěšením musím konstatovat, že většina objektů byla ve velmi dobrém technickém stavu. Co mě potěšilo již méně byl terén, ve kterém jsem se musel pohybovat. Po cestě jsme toho ušli jen velmi málo a museli jsme absolvovat několik prudkých výstupů i sestupů. Třešničkou na dortu bylo překonání potoka, jehož bažinatý břeh byl dobře maskován spadanými listím. Všichni jsme ale přežili bez větších následků. Zářný moment mých průvodců nadešel ve chvíli, kdy jsme k dorazily k jednostřílnovému objektu v prudkém svahu. Jednou z nevýhod Horizontu je, že náklon způsobí deformaci obrazu. Nakonec řešení našli mí domorodí průvodci. Pomocí horolezecké výbavy mi pomohli vyšplhat na blízký strom, ze kterého mi vycházela dobrá kompozice. Snímek nakonec nevyšel tak jak jsem si představoval. Je trochu nudný a světlo bylo již příliš nevýrazné.

Byl to také poslední fotografický výlet této sezony, který jsem podnikl autem. Další fotografování v pohraničí mám v plánu až na jaro. Zaprvé se mi nechce úplně cestovat vlakem a zadruhé nejsem na pobyt venku v zimě příliš vybaven. Soudím tedy, že je na čase vybalit zvětšovák a další vybavení fotokomory a pustit se do zvětšování některým snímků, které jsem letos i jindy pořídil.