Londýn: Město kultlury

Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.

Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.

Keltské Vánoce a střední formát

Letošní vánoce jsem se pár dní poflakoval v Londýně, načež přišel přesun na venkov. Čtyřhodinová jízda autobusem nebyla nikdy mojí oblíbenou částí cesty do Anglie. Pokaždé se najde někdo, kdo na zadním sedadle hlasitě telefonuju, či jiné problematik aspekty. Tentokrát to byl prostý fakt, že celý autobus páchl splašky ze záchodu. K tomu se ještě přidal fakt, že si jeden ze spolucestujících šel na zmíněný záchod zakouřit trochu marihuany. Vydržel tam cca hodinu. Inu, západní Evropa, dáte lidem do autobusů záchody a takhle to končí. Takže nezbývalo než sledovat na tabletu Barry Lyndona a doufat, že utrpení z Anglické veřejné dopravy brzy skončí. Přežil jsem.

Z ruchu velkoměsta jsem se musel přeladit do pomalejšího tempa anglické vesnice. Poslední měsíce před mým příjezdem vytrvale pršelo. To znamenalo zaplavené silnice (v Anglii jsou příkopy neznámý koncept) a bahno cca do půlky lýtek. Bez holínek bych daleko nedošel. Jenomže já holínky měl, a tak jsem mohl vyrazit ven. Stačilo jen počkat až přestane pršet. K mému potěšení dokonce i vylezlo sluníčko. Na krku jsem měl svou věrnou středoformátovou Yashicu a vyrazil jsem.

Pohybovat se krajinou anglického venkova není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Živé ploty a pasoucí se ovce jsou sice malebné, navigaci terénem to značně stěžuje. S oplocením se tam nikdo moc nepáře a kraluje ostnatý drát. Občas je místo, odkud chcete fotit, doslova pár kroků od vás, jenomže vy jste za plotem, přes který se nejde dostat. Takže jdete kus podél plotu a hledáte vhodné místo pro přechod. Naštěstí jako obyvatel země východního bloku mám život za plotem a jejich překonávání tak nějak v krvi, navzdory tomu, že jsem většinu života strávil už po revoluci. Vždycky jsem nějaké místo, kde šel plot překonat našel. Důležité bylo si zapamatovat jeho pozici.

Zimní anglické slunce poskytuje zajímavé světlo. Tedy do chvíle, než přišel nečekaný déšť. Po chvíli se vrátilo slunce, a dokonce byla vidět duha. Jenomže duha není na černobílém filmu zvlášť působivá. První den jsem nafotil pouze jeden film. Fotit v dešti není bůh ví jaká zábava. Větší štěstí jsem měl až 25. prosince. Předpověď slibovala slunce, a to se také splnilo. Znovu jsem popadl foťák, nazul holínky a vyrazil. Tentokrát jsem už měl i jasnější plán kam jít. Hledal jsem malý dubový háj, kde je rozvalený dolmen. Chvíli to trvalo a párkrát jsem zůstal viset na ostnatém drátu, ale našel jsem to. Nic se tam za ty roky nezměnilo. Rozvalené kameny stále ležely na svém místě. Kam by také šly?