Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.

Tichá zátiší

Na to, že čas od času odbočím od dokumentární fotografie jste si už asi všichni zvykli. Nějaká ta krajinka už v mém portfoliu snad nemůže snad ani nikoho překvapit. Dnes bych rád napsal něco o zátiších a o tom, co nás mohou naučit. Pokud čas od času vyrazíte někam na hrad, zámek či do galerie, tak určitě uvidíte spousty obrazů zeleniny a mrtvé zvěře. Zátiší byla několik století oblíbeným námětem evropských malířů. V počátcích fotografie se toho změnilo jen málo. Spolu s portréty a krajinami zůstávalo zátiší jedním z hlavních námětů raných fotografií. Z části kvůli tomu, že fotografové se kopírováním malířů snažili dokázat, že fotografie je také umění. Navíc kvůli tehdejším fotografickým materiálům se expozice počítaly na dlouhé sekundy a klidně i minuty. Témata byla limitována na statické objekty. Avšak ani příchod pohotovějších fotoaparátů, světelnějších objektivů a citlivějších filmů neznamenal konec zátiší jako fotografického žánru. Jaké je však místo tohoto žánrů v dnešní uspěchané době?

Jedním z nepochybných využití zátiší je tréning. Člověk má čas si vše promyslet, analyzovat světlo a kompozici. Speciálně u zátiší, která si poskládáme sami třeba někde v ateliéru. Z takovýchto fotek, kde máte většinu proměnných pod kontrolou se můžete velice rychle učit potřebné technické dovednosti. Doporučuji si vést solidní poznámkový aparát. I vybledlý inkoust je lepší než pouhá lidská paměť. Inscenovaná zátiší ovšem nejsou něco, v čem bych si liboval. Naposledy snad, když mě na ZUŠ paní učitelka nutila namalovat mísu s ovocem. Nutno dodat, že to nebylo snadné pro nikoho ze zúčastněných. Za posledních pár let jsem ale nafotil pěknou řádku zátiší. Jak a proč?

Když jsem začínal s dokumentem, dostal jsem několik dobrých rad, kterých se držím doteď. Mezi nimi byla i ta, že občas bych měl fotografovat i drobné detaily prostředí ve kterém se v rámci focení pohybuji. I neživé objekty mohou vypovídat o prostředí a lidech. Vždy když zahlédnu nějaké zajímavé seskupení objektů, či jednotlivý objekt, který by mi mohl zapadnout do celkového obrazu, fotím. Mnohdy je to jen do počtu a jako jakási forma „vizuálního zápisníku“. Občas se ale zadaří, sejde se dobré světlo se zajímavou kompozicí a obsahem. Taková fotka se pak může stát součástí výběru. Může pak dobře posloužit v rámci souboru jako jisté oddělení míst, dějů a času.

Zátiší tak rozhodně nepatří kamsi do předminulého století. Mělo by patřit do arzenálu každého fotografa. Ať už jde o aranžování, či o schopnost vidět jistý řád a krásu ve zdánlivě nahodile seskupených objektech.